na jednej strane je dobre ze mladi ludia idu svojou cestou /sam mam 22/…viem ake to je ked mi niekto povie…za nasich mladych cias to bolo takto a takto…na druhej strasne si sam uvedomujem ze ked som ja mal 15 moj vztah k alkoholu bol cisto len vizualny…dnesne decka 15 rocne uz maju odpite toho dost :D…to len pre priklad…a teraz pojme diskutovat ci je dobre ked maju mladi vacsiu slobodu ako sme mali mi…kazda minca ma 2 strany…

Svobodě bez pravidel říkáme nejčastěji anarchie. Systému,kde jeden natlačí svá pravidla ostatním, autokracie. Svobodě se sdílenými pravidly potom demokracie.
Zatím jsem nepřišel na to, jak bychom mohli koexistovat bez toho, že bychom ctili nějaká pravidla. A to je ta velká otázka: „Jak na to?“ Nechat svůj život řídit pravidly, která jsem odkoukal od svých rodičů, prarodičů, šéfů nebo si vytvořit svá vlastní pravidla? Každému vyhovuje něco jiného. Mně vyhovují vlastní mantinely.

Tomášovi: Cítim v komentáři skrytou chybu, rozpor. Pravidla, která vytvořili např. předci (množné číslo) mluví o tom, jak žít spolu navzájem, jak tvořit, řídit, spolupracovat, přežít.

„Moje pravidla“ jsou jen mé představy, protože jsem si je s nikým nedohodnul, nedomluvil, nevytvořil k tomu jak fungovat navzájem. Pokud mě zajímají jen „má pravidla“, pak je mé chápání výrazu pravidla posunut mimo realitu. Nesdílím !!! svobodně (tedy dobrovolně a o své vůli) dohody s ostatními a pak jsem sobec nebo anarchista. „Vlastní mantinely“ by mohly vyhovovat každému, ale musel by existovat pouze sám. „Moje vlastní mantinely“ tedy chápu jako úspěšnou cestu do izolace. Svobodně přijatá (nebo vyjednaná) pravidla pak jako sebepřijetí a sebepojetí coby součást celku. :O>)
Neznamená to, že by se pravidla nemohla třeba i mezi generacemi měnit. Fór pro mě spočívá v tom, že se změna pravidel musí dohodnout. Neboť s čím se setká ten, kdo pravidla nedodržuje nebo je v průběhu hry svévolně změní? Zkuste si to.:O>)

Myslím, Zdeňku to samé, co vy (zdá se mi) – jen je mi blbě rozumět. Přijde mi, že má práva končí tam, kde začínají práva druhých lidí. Tím se snažím řídit a s lidmi si dohodnout nám vyhovující pravidla. Samozřejmě se neodstřihneme od pravidel, která nám do hlavy vtiskli naši předci a vůbec okolí. Snažím se jimi ovšem nenechávat svazovat tak jako dřív.

Zkusme to definovat pomoci matematicke terminologie – mnozin.

Ja mam mnozinu svych pravidel. Spolecnost nebo skupina (firma, rodina, zahradkarsky klub) ma mnozinu svych pravidel. Pokud prunik techto dvou mnozin je dostatecne velky, pak je dan i zaklad pro oboustranne uspesnou spolupraci. Pokud se moje mnozina a mnozina skupiny miji, pak je lepsi odejit.

Problem je v tom, ze neni lehke si definovat svou mnozinu, svoje pravidla, svoje hranice. Znamena to, vedet, co chci, a to je mnohem tezsi nez rict, co nechci.

Ale pokud to neudelame, zijeme podle pravidel jinych lidi, neuspokojujeme svoje potreby, jdeme proti sobe, coz se nam driv nebo pozdeji vrati jako bumerang.

To se mi moc líbí, Blackbeade.
Čím víc vím, čemu ve svém životě říkám ano, tím jasněji mám obyvkle v tom, čemu říkám ne. A protože to, co chceme vymění většina z nás za to, co musí, máme v tom pěkný guláš.
Jinými slovy si taky myslím, že klíč ke spokojenějšímu spolužití s ostatními je udělat si jasněji ve svých hranicích.