Jak už mnoho let říkám, ale poslední dobou jsem začal pozapomínat: „Nemít čas neexistuje, existuje jen nechtít.“ Je to jednoduše otázka priorit a občas opravdu pomáhá (pro vlastní pocit a proti opakovaným otázkám, jestli už náhodou ten čas nemám) to říct upřímně a na rovinu: Neudělám to, nechci.

Přesně tak, poslední dobou jsem si také všimla, že zaklínadlo „nemám čas“ vypouštím z úst až moc často. Přitom je to naprostá hloupost. Ještě víc mě na tom fascinuje naše nakládání s časem, abstraktní veličinou, kterou nemáme nebo jí nemáme dost, můžeme ji najít nebo ztratit, promrhat nebo ji dokonce můžeme zabít! Ale tato veličina může i leccos zpravit. Fascinující. Předávání zodpovědnosti něčemu abstraktnímu. Nemám čas, tudíž už to nejsem já, koordinuje můj den, moje činnosti, ale čas? Nebo něco jiného abstraktního?
A naprosto s tebou souhlasím: je to otázka priorit, pokud něco opravdu dělat chceme, čas si na to najdeme vždycky.

Naprosto souhlasím, že „mít či nemít na něco čas“ je otázkou priorit – proto také, když někdo řekne, že nemá na něco čas, potom takové prohlášení vímám tak, že to „něco“ zkrátka není natolik atraktivní, aby se vešlo do jeho seznamu = takové prohlášení nevnímám jako blábol. Zato jsem hodně citlivý k takové situaci, když někdo přesvědčuje jak by „fakt mooooc chtěl, ale nemá čas“ – takový člověk je pro mě najednou méně důvěryhodný a ani moc nezkoumám, zda podlehl sebeklamu, sebelži či jiné boudě…

Taky se to dá shrnout do úsloví, které mě provází už víc než čtvrtstoletí: „Kdo chce – hledá způsoby, kdo nechce – hledá výmluvy“. Tomu se myslím nedá nic vytknout, což?

Místo výmluvy „Nemám čas.“ by teda asi bylo vhodnější být konkrétní důvod, třeba „promiň, ale dneska se mi chce jít na tenis“.

Taky se to tak snažím dělat, ale zrovna dnes jsem pouličnímu obchodníkovi řekl, že nemám čas, ale přitom jsem akorát neměl zájem.

Já tohle psal asi před čtrnácti dny nebo před třema týdny. A představte si, že Péťa od tý doby přečetla celou trilogii – tři příšerně tlustý knížky. A to nemá čas :-). Dneska četla dokonce u vaření (a pak se divila, že se řízla do prstu).

Taky jsem si vzpomněl na jednoho známého, kterýmu se tímhle stylem vymlouval kolega. A známý na to: „Tak si to vem na hajzl a udělej to tam!“ A čím víc o tom dumám, tím víc vidím, že na tom něco je. Že času jsou mraky, a že když člověka něco fakt chytí za srdce, tak se to takřka vždycky dá…

I já jsem už docela dávno přišla na prostou pravdu, že ČAS MÁM NA TO, NA CO SI HO UDĚLÁM: už pět let mám každý čtvrtek v 18.15 čas jít na jógu, zatímco třeba na pilates mi do toho dost často „něco přijde“. Souhlasím, je to otázka priorit a motivace.
A propos, čas stejně neexistuje, nebo jo?
:-)

Čas existuje pouze v mysli a náleží tedy horizontální rovině. Rovině vertikální náleží bytí, tudíž věčnost, přítomný okamžik. To je také význam symbolu křesťanského kříže. Těm co žijí ve vertikální rovině vědomě se říká Mistři.

Mimochodem na toto téma se velmi šikovně vyjadřuje zenový mistr, Kodo Sawaki. Dovolím si citovat jeho celou přednášku:

„To you who are complaining all the time that you haven’t got any time:
People only keep themselves busy to avoid boredom.
Everybody complains that they’re so busy they haven’t got any time. But why are they so busy? It’s only their illusions that keep them busy. A person who practices zazen has time. When you practice zazen, you have more time than anyone else in the world.
If you aren’t careful, you’ll start making a big fuss just to feed yourself. You’re constantly in a hurry, but why? Just to feed yourself. Chickens too are in a hurry when they peck at their food. But why? Only to be eaten by humans.
How many illusions does a person create in their lifetime? It’s impossible to calculate. Day in, day out, “I want this, I want that…” A single stroll in the park is accompanied by 50,000, 100,000 illusions. So that’s what it means to be “busy”. “I want to be with you, I want to come home, I want to see you…”
People are constantly out of breath – from running so quickly after their illusions.
You want to reach nirvana to be liberated from your present life? It is exactly that attitude which is called “transmigration”.
The development of transportation has made the world smaller. Now we race around in cars, but where to anyway? To the arcade! We step on the gas, just to kill time.“

Článek mi dává smysl. Jen nevím, zda je skutečně dobré dělat více věcí najednou – viz to říznutí se do prstu. To sice bolí, nicméně když budu dělat víc věcí najednou, můžou se mi stát nebo uniknout vážnější věci.

„Tak si to vem na hajzl a udělej to tam“ – to mě pobavilo :-) Nedávno jsem četl, že prý 70 % lidí dnes pročítá sms a maily na záchodě. Je to tak, ideální příležitost mrknout na maily nebo google reader :-)

Taky si myslím, že dělat x věcí najednou je z pohledu štěstí blbě. Já se jen na tom příkladu snažím říct, že čas na to, co nás fakt bere, máme :-).

Jo, jak jsem někde četla: Dát do několika málo košíků hodně vajec. Protože do hodně košíků málo vajec přece čas vždycky bere ne?

Jules Verne: „Každý má tolik času, kolik chce.“ :)

Lidi zlatý…, kolikrát já tuhle větu dneska zaslech… Uff.

P.S.: Díky Skatemurai za toho zen mistra. Pomohlo mi to.

Moc pěkné, skutečně je to taková magická formulka. Velmi často se zdá, že naopak čas má nás…

Je velmi zajímavé udělat si takový pokus….Doba neomezená, ale je to těžší než se zdá: Dělat všechno pomalu. Není to vůbec tak snadné, jak se zdá a problém není v tom, že by nebyl čas, spíš není trpělivost, soustředění, vůle. Ale výsledek bývá fascinující, najednou je času paradoxně jaksi víc (tedy taková je moje zkušenost), nemění se totiž čas, ale pochopitelně jen vnímání času a to je to oč jde. Je to způsob, jak přelstít tenhle stereotyp, jakýsi truc: Není čas? Tak schválně! …. Při takovém zpomalení se ten předpoklad, že nemáme čas, předpoklad, nad kterým ani nepřemýšlíme, najednou teprve ukáže jako sebeklam. Jednu dobu jsem tuhle hru hrál několik týdnů a od té doby si občas střihnu den nebo dva. A hodně mne pobavilo, když jsem zjistil, že existuje dokonce jakési neoficiální hnutí za „slowdown“, s celou řadou polí působnosti. Slow food, slow art, slow parenting. (viz http://en.wikipedia.org/wiki/Slow_Movement)

Taky se přidám s jedním citátem, který si občas rád přečtu, když zrovna „vůbec nemám čas“:“Neříkejte, že nemáte dost času. Máte k dispozici úplně stejně hodin denně, kolik měl Michaelangelo, Kryštof Kolumbus, T.A.Edison, Albert Einstein nebo Winston Churchill.“

Možná čas nemá nikdo z nás, protože jsme tu maximálně 100 let a pak jsme mrtvi.

„Žijte přítomným okamžikem a smysluplně“, říká se….
Přijde mi to už někdy jako věta, kterou v běhu života beru jen tak, že se říká….Nebere mně to.

Co dělám, když už toho mám přespříliš a mám pocit, že stres nade mnou vítězí je to, že si řeknu: Co bys dělala, když by ses dozvěděla, že jsi hodně nemocná? V té chvíli, jako čarovným proutkem mám času dost a ty „blbosti a důležité povinnosti“ přesunu v mozku do jiného šuplíku a mám v sobě klid, který mi vyřeší podstatné a opravdu důležité věci.

Nejdůležitější je si pro mě tuhle otázku vědomě položit.
Proč? Protože náš život je o sebeuvědomování se.
Když si to totiž uvědomím, zbavím se stresu, že nemám čas. Ta část mé osobnosti, která nemá čas a honí mě, se zklidní.

Věta nemám čas je určitý fenomén. Je to pro hodně lidí jakási omluvenka.

Nedá mi se nezapojit do diskuse…spousta citátů, které jsem měl na mysli, už tady byla zmíněna. Kromě uvedených mě vyvstal ještě jeden. Je trochu ujetej, ale něco v sobě má, tak puritáni prominou ;-). Jde vlastně o vtip ze Sorry, kde se válej milenci v posteli a chlap se dívá na hodinky se slovy: „Takovejch hodin a já tady mrdám časem“. Pobavilo mě to v kontextu „nemám čas“…myslím si, že si za to můžeme sami. To co tady dikuskutujeme je nejen o tom že to říkáme, ale přesně o tom, že takové konstatování od dotyčného bereme. Až budeme všichni nastaveni na reakce s „hajzlem“ jako tvůj známej, tak to bude super a někam se to posune…kam, to je ale otázka, protože jak se známe, najdeme se za chvíli zase jinej „objektivní důvod“…

Z filmu The tango lesson: „You have to be slow to be quick!“
Přijde mi, že se váže k některým komentářům upozorňujícím na zpomalení. Jen když zpomalíme, vybereme si, co je pro nás důležité, můžeme být rychlý, efektivní… Nejde donekonečna jen zrychlovat. K tomu, abychom mohli být rychlý, musíme zpomalit.

Tomáš má pravdu v tom, že „nemám čas“ je jakési zaklínadlo a také omluvenka. Pokud takové lidi ( s pořekadlem nemám čas) ve svém okolí máme, je dobré se koukout do jejich života.
Opravdu nemají čas?
Na co jej nemají?

Kdy jim „nemám čas“ slouží jako výmluva?
Není to náhodou tím, že si neumí zorganizovat čas?
Je to jejich strategie, která jim umožní, že prostě nemusí?….A vlastně se spoléhají na to,že je chápeme a že je z něčeho omluvíme.?

Když to někdo řekne občas, je to normální. Když se za to někdo schovává, tak chytračí.
Proč to v opakovaných případech těm lidem „žereme“? Proč je omlouváme?

Moje zkušenost je taková, že čas mnozí mají, ale neumí napřímo říct, tohle nechci nebo tohle tak NE, a proto použijí společensky tolerovanou výmluvu „nemám čas“.

A možná je to více jednoduché, něž se zdá….

Je to velmi jednoduché. Buď něco chceme anebo nechceme.
Přijde mi k tomu: „Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.“
A to je svatá pravda, o které jsem se mnohokrát přesvědčila.

Jak tady již bylo zmíněno, je to jistě výmluva.
Podle mě je to taky a hlavně zjednodušení toho aby dotyčný odpověděl přímo. Přímo na otázku toho kdo se ptá.
„Půjdeš se mnou na pivo ?“
„Hele, nemám vůbec čas :-(“
=
nemůžu mu říci, že s ním nechci, třeba by se urazil, nebo by se ho to dotklo, nechci mu říci že jdu s někým jiným do hospody, nebo že chci jen tak být doma se svými blízkými. Myslím si, pořád je to o komunikaci mezi lidmi. Mohlo by to znít:

„Půjdeš se mnou na pivo ?“
„Ne, nepůjdu, chci být s Petrou doma. Už jsme si dlouho nepovídali“.

Myslím si, že to je příjemnější pro všechny zúčastněné. Hned vědí na čem jsou a můžou se podle toho dál zařídit. Když někdo řekne „Nemám čas“, tak nevím jestli teď, nebo zítra, nebo ho bude mít, nebo čeká až mu přijde poštou, nebo … je to dost velká nejistota. Nejistota která na mně čiší z jeho strany.
Chci být s človekem který má takové nejistoty ?

A na závěr.
Slyšeli jste někdy od malých dětí … nemám čas ?
V jakém věku se to láme ?

Kdy to přichází ?
Kdo na to přijde, bude mít Nobelovku.

Ať máte čas na to co chcete stihnout a jste šťastní people_comm.

Podle mě se to u dělí zlomí ve chvíli, kdy začnou dělat věci, které nechtějí. Dostanou se do společenských konvencí, které říkají „musíš dělat to a to“…sportovat…divadlo…číst knížku…do kina…a ptá se jich někdo co vlastně chtějí? Snažíme se stále hledat „work-life balance“, ale proč vlastně? Protože jsme pro samej work, zapomněli na life?

Btw Jakube, nehrál jsi AF za Lions?

ad Roman: Plně souhlasím s „Protože jsme pro samej work, zapomněli na life“
a AF za Lions … jasně 77″ . Úžasná zkušenost a spousty zážitků. Dodnes z toho čerpám.

ad Jakub: Tak AF je super…moje zážitky a zkušenosti s #44 mi taky dost pomohly ;-)

Úplně souhlasím. Jak často dětem (nebo spíš už jen té mladší, dvanáctileté) říkám:“Teď ne!“
Přitom už když to řeknu si uvědomím, že už to nebude dlouho trvat a přestane za mnou se všemi zážitky chodit. Prostě mi „uteče“, což je běžná věc u dospívajících dětí.
Pohodlnost? Nechuť naslouchat? „Důležitější“ práce? VÝMLUVY.

Snažím se to nedělat tak často, ale objevuje se to.

Jelikož mě veškeré tohle povídání o „čase“ značně fascinuje a na tomto webu už je pár článků času věnovaným, chtěla bych vám doporučit knihu Děvčátko Momo a ukradený čas od Michaela Ende. Naprosto dokonalá záležitost reflektující uspěchanost doby, šetření časem, dělání věci bez radosti apod. Nenechte se odradit tím, že je to pohádka o dost stránkách. :) Doporučuji hlavně těm, kteří na čtení pohádek nemají čas :-D Krásné prožití svátků.

Stěžoval jsem si naší Valérce (5 let), že nemám čas (fakt! i já) na práci. A víte, co mi řekla? Přece prý můžu pracovat v noci, potom co s Valentýnkou obě usnou a nebo potom brzy ráno než se vzbudí. Dobrý co?