To je imho blbost, vetu napr. „rado se stalo“ apod. pouzivam nejen ja dnes a denne :)

Já to necítím tak, jak píšeš, Jakube. Pro mě je v odpovědi „není zač“obsaženo to, že jsem pro vás něco udělala s takovou radostí, že ani necítím, že by mě to nějak obtěžovalo, stojíte mi za to, abych to udělala a neřešila, jestli mě to stálo nějaké úsilí… proto vlastně ani není zač…. Vlastně tím odsouvám sebe a stavím do popředí toho, komu jsem udělala nějakou službu. Prostě to vnímám úplně obráceně.
Používám i jiné odpovědi, ale vždy záleží na konkrétní situaci, ke které odpovědi se přikloním. Například:Když vím, že jsem opravdu musela vynaložit úsilí, že to nebylo jen tak, neřeknu „není zač“, ale třeba „rádo se stalo“…protože se stalo, nebylo to jen podání papíru…

Děkuji za pěkný článek …. :-)

Moniko, díky moc za komentář. Cítím to přesně jako ty a jsem překvapená, že naše „není zač“ (neděj bože vyřčené s úsměvem!) si někdo může vysvětlit jako Jakub.
Pravda je, že bychom měli sledovat, co říkáme a užívat slova s rozmyslem, ale ne vždy se to člověku daří, někteří navíc o síle myšlenek a slov nemají ani potuchy. Přimlouvám se za toleranci.
Často něco nějak děláme či říkáme, než přijde někdo (něco?), kdo (co) nás inspiruje ke změně. Dobrá, změňme se, ale pokud to má být změna k lepšímu, tak proč bychom se měli snižovat ke kritice a odsuzování těch, kteří k té změně ještě nedospěli, kteří netuší, kteří prostě nepotkali nikoho, kdo by je k té změně inspiroval. A třeba ani na žádnou změnu nejsou připravení.

Holt jsme každý jiný.
A vzkaz pro Jakuba: Děkuju, že jsi mě přinutil se zamyslet a děkuju za dovětek! Zkusím to…

Není špatné o věcech a slovech přemýšlet, ale nic by se nemělo přehánět… Byl jsem kdysi na svatbě, kde kněz rozebíral ustálené rčení „aby to v manželství klapalo“ na příkladě automobilu, kde když něco klape, je to špatně… osobně se spíše kloním k tomu, že bude prapůvod někde u mlýna, kde je klapání moc dobré… :-)
Známá s oblibou říká na odpověď: „je zač“ a baví se rozpaky druhého – většina z nás skutečně vnímá rčení „není zač“ jako vyjádření toho, že to dotyčný udělal pro druhého rád a tudíž ani nevnímá žádnou námahu.
A rozhodně nesouhlasím s tím, že jsme jen v Čechách údajně tak nezdvořilí! Nichts zu danken!

Koukám, že už tě to taky štve. Já nic takového neříkám. Zní to divně. Jako by ti to bylo jedno, nebo jsi to dělal jen tak. Jako by jsi neměl co říct. Vždyť je za co děkovat. Mnohem lepší by bylo možná nic neříkat a prostě se jenom usmát, nebo kejvnout hlavou.

Musím říct, že „není zač“ cítím na jednu stranu jako Monika. Ale je pravda, že když vyvinu větší úsilí, když vím, že „je zač“, tak řeknu spíš „prosím“ a do teď mě vlastně ani nenapadlo použít „rádo se stalo“, i když by to vyjadřovalo mé pocity spíš.

Na druhou stranu se líbí mnohem víc odpovědět, než jen kývnout. Též mám známého, který je schopný odpovědět „je zač“, což, ano, přivádí lidi do rozpaků a je to i malinko popuzující. Přijde mi to drzé. Strašně moc to zdůrazňuje, že ten člověk na to musel vynaložit spoustu práce a že to nedělal rád. A ten, komu je to povězeno se potom cítí rozpačitě, že vůbec byl schopný něco takového po tom druhém chtít, zahanben, že něco tak náročného se nesluší chtít po druhých.
Avšak je pravdou, že občas lidé, kteří by raději řekli „je zač“ z úst vypustí „není zač“ a pak to dostává nádech správné fackovací věty :) Vše záleží na tónu, jakým je to říkáno.

A můj poslední postřeh s „není zač“, který mě osobně popudil, je spojen s mou výukou češtiny jednoho cizince. Kdy on konzultoval nově naučená slovíčka se svým kamarádem-Čechem a ten mu řekl, že „není zač“ se v ČR nepoužívá a že to mu k ničemu nebude. Že to klidně může zahodit (slovíčka byla na kartičkách). Naštvalo mě proto, že „není zač“ považuji za projev slušnosti. Pokud je tedy říkán s dobrým úmyslem.

To tak nějak vše z mých postřehů a názorů kolem „není zač“ :)

Jakube som sa bavil celú dobu ako som to čítal.
Dnes som v aute počúval Zig Ziglera a on hovoril že skoro všetkým vo väzniciach vraveli mami za každú blbosť ti kriminálniku alebo ty raz skončíš v base… Verím tomu že slova majú veľký vplyv na nás a naše konanie. Hlavne ide o to ako to slovo vnímame. Mňa v Anglii vytáčalo ich „Dobre pre teba“.
V jednom zamestnaní sme s kolegami začali používať skratky ako Ď a NZ. Ak nás niekto vytočil tak MF. Potom sme sa na tom smiali. Ale popravde ak niekomu poviem s radostnou alebo bolo mi cťou/potešením či i na budúce… alebo ak tak niekto odpovie mne tak nám to zlepší náladu. Pekne napísané. Tak správne vytočene :)

clanok so snahou o male vylepsenie nasho kazdodenneho zivota, o prejaveni vdaky za drobnosti, ktore sa niekomu mozu zdat ako samozrejme. s jednym, ale asi dost podstatnym nazorom vsak nesuhlasim. nikdy som nepouzila to stokrat spominane NZ v zmysle poslat niekoho do pr… pre mna NZ je vyjadrenim symbolickeho „nic ma to nestalo“ a tiez v zmysle, to nebola namaha, ale radost. snad nie som jedina. ale kazdopadne by sa dakovanie a tiez odpoved nan nemala stavat samozrejmostou a nevsimanou vecou.

Už dlouho používám ve svém slovníku „rádo se stalo“ místo „není zač“. Ale to proto, že si uvědomuji více svou hodnotu. Tím dávám najevo, že tu nejsem pro plnění služeb ostatním jen tak pro nic „za nic“, ale že mě to neobtěžuje, že jsem to vědomě udělala ráda. Prostě slovní spojení „rádo se stalo“ naprosto přesně vyjdřuje, jak to pro mě je.

Také vnímám veselé zkušenosti s tím, když mi někdo na poděkování opáčí „není zač“ a já mu řeknu: „ale je, díky“. Pak se na to téma dvě tři minuty bavíme a on je rád, uvědomí si více svou hodnotu a ještě je rád, že „má povolení“ se takto cítit. A šíří se to dál :-) Lidé si z mého pohledu tak více váží sebe samých i ostatních. Vnímají, že lidé okolo nemají povinnost jim vyhovět. A to je mi příjemné.

Takže Jakube, děkuji za přinesené téma.

Hezký článek. Před časem jsem si uvědomil, že tím „není zač“ vlastně dáváme najevo, že neumíme přijímat díky, nebo snad dokonce svou pomoc druhému považujeme doslova za nic. Podvědomě.
Každý den sami sebe přesvědčujeme, že všechno, co pro druhé děláme, je bezvýznamné. I díky tomu, že můj anglicky mluvící šéf říká „You“re welcome.“ A já jemu, jsem svou frázičku úmyslně změnil na „rádo se stalo“. Nebo občas jen úsměv a mrknutí.
Neříkám, že „není zač.“ A kolegům říkám, že je zač, když to říkají oni. Občas to bývá legrace. Uvědomuju si, že zač. Vždycky. Opravdu jsme něco udělali a je dobře, že to my sami neshazujeme svým vlastním „není zač.“

Rád lidem pomáhám, ale když budu všem říkat, že není zač, tak časem začnou všechno považovat za samozřejmost a já budu dělat jen maličkosti pro ostatní. Žijeme všichni hlavně svůj život. Měli bychom vědět, že každá pomoc druhému nás stojí čas. A ten má svou cenu. Možná to zní tvrdě, ale podceňovat sám sebe a znehodnocovat svou vlastní práci nemá asi dobrý vliv na zdravé sebevědomí.

De rien, De nada, That“s nothing, Nět za što,…
Jako v mnoha jiných případech to považuji za automatizmus, který za nás vypouští z úst robot a ani o tom nevíme – stejně jako psal Honza o zkratkách http://blog.peoplecomm.cz/clanek/zkratky-jsou-zvlastni-slova
Já jsem za tyhle úvahy vděčný (asi jako většina z vás – podle komentářů). Přiměje mě to zamyslet se nad tím, co často tak lehkomyslně vypouštím z úst. Ať je to NZ, zkratky nebo jiný srágory. Takže díííky za článek a díky za různé úhly pohledu v komentářích.

Díky, Šárko a Romane. Po přečtení vašich komentářů víc rozumím Jakubovi a jeho rozhořčení, které vysvětluje z pozice obdarovávaného.
Když nedáme najevo, že sami sebe oceňujeme, pak tím logicky nedoceníme toho, k němuž směřuje naše úsilí (viděno jeho očima, je-li na to citlivý, potřebuje-li stálý přísun ocenění od druhých). Kdo nepotřebuje sebepotvrzení, že? Je to normální a zdravé…
Uf, přesto…
Myslím si, že je stejně tak zdravé občas upustit vzduch z nafouklého balónku našeho ega. Umět sama sebe zapřít – poodstoupit, aby náš stín nebránil vykvést růži…
Neviděla bych prostě použití toho NZ tak černě. Ale díky tomuto článku už budu ostražitější a budu při tom víc přemýšlet :-)

Myslím, že neni důležité, CO se řekne, ale JAK se to řekne. I „není zač“ může být pronesenoradostně a s tónem, že by byl hřích myslet si, že nás dotyčný posílá do pr*ele…

Ale většina lidí to právě neumí … :)

Myslím si že to není moc o egu, já to hlavně vidím z toho pohledu NE.
Komplexně. V používání záporů ve větách, v komunikaci.
Nejsem češtinář, nemám na to školu, dělám chyby v pravopise, ale co je zápor vím. 

Jsem obchodník, živým se obchodem a jsem naučený si na to dávat pozor.
A musím říci že díky tomu se mi daří. A co jsem se naučil?

Nechcete si dát tuto dobrou večeři ?
Děti, nechcete si hrát venku ?
Neber si toho tolik !
Nepojedeme o víkendu na výlet ?
Nevymalujeme tady ten pokoj ?

Neumyl by jsi my záda ?

„NE“

Z tohoto článku na mě působí pozitívní karma.díky

Díky Jakubovi,krásně ty zápory vyjmenoval.Také jsem přišla na to,že začínat otazku slovíčkem ne je přece dost divné,když v dotazu chci,aby ten, koho se ptám,udělal to,co chci,tak mu nebudu sdělovat hned jakmile
otevřu pusu NE!
Dávám si pozor a funguje to.

It“s well known that cash makes people autonomous. But how to act if somebody has no money? The one way only is to try to get the mortgage loans or just financial loan.

Já se v německu nikdy nesetkal s Nichts zu danken. To je jen z češtiny doslovně přeložené. Němci používají Gern geschehen. A schválně si to najdi ve slovníku.