Ano, na jednu stranu máte pravdu.Na druhou stranu jsou lidé, kteří pomoc potřebují a kterým by se mělo pomáhat.Myslím, že tento příběh rozhodně nejde vztahovat na všechny případy pomoci!

Děkuji za komentář! Když jeden mluví a ostatní nemají možnost říci názor nebo položit otázku, vznikají nedorozumění. Proto si velmi cením možnosti diskuze a vyjasnění.

Co se týče pomáhání, pomáhám rybě chycené do sítě. Něco mi říká, že je to správné. Bohužel často rybu vyndám a pověsím ji na strom (právě z té obavy, aby se neutopila). Například když se mi chce kamarád pouze vyzpovídat já ihned radím, co by měl dělat. Nebo naši malé Valérce pomáhám s věcmi, které zvádne sama (logicky se za to na mě zlobí), atd., atd. Prostě rodiče i ostatní mě vychovávali k tomu, abych pomohl, a tak pomáhám bez rozdílu. Tímto příspěvkem se snažím říci, že není pomoc jako pomoc. Což je pravděpodobně to, co říkáte i vy. Díky ještě jednou za názor.

Hm, jednoduchý příběh, složité téma. Řekněme, že potkám hladovějícího člověka. Tomu musím pomoci, řeknu si. Jenže – co když zrovna drží půst a jíst prostě nechce? Možná jíst chce, ale nemá za co si koupit jídlo. Nebo má peněz plné kapsy, ale zrovna nemá možnost si nikde nic koupit. Nebo má jídla dost, ale zlomené obě ruce a nemůže se najíst. Nebo… Není pomoc jako pomoc, ale souhlasím, že není nejlepší rovnou začít tomu člověku cpát jídlo do pusy (nejlépe vegetariánovi šťavnatý steak :-) ). Nabídnout pomocnou ruku můžu vždycky, pak už to je jen na tom člověku, jestli – a co – si ode mě bude chtít vzít.

jiste je to provokativni rici „Nepomahejte“, beru to jako prispevek ke kratkemu zamysleni nad pomerne automaticky branou zalezitosti.

jako alternativu k pomahani muzeme casto pouzit inspirovani nebo povzbuzeni…. ?

Ano, myslím, že inspirovani ci povzbuzeni dokazi byt velmi casto mnohem lepsi variantou. I kdyz je pravda, ze i s temi si obcas clovek nevi rady. Je to velmi slozite tema.

Přišla za mnou kamarádka. Měla starosti a chtěla se vypovídat. Prostě potřebovala někoho, kdo by ji poslouchal. Mě to ale v ten moment nedošlo a hned jsem vysvětlil, v čem je její problém, a že má udělat tohle a onohle. A ouha, kamarádka se rozbrečela a od té doby jsme si na míle daleko. Já myslím, že tomu nepomáhání celkem rozumím!

treba takove situace, kdy vidite, ze nekdo neco hleda nemuze najit, tak mu date nejaky tip, rychlou radu, hele zkus hledat tam, tam se nedavno neco nasel – nechate to cloveka uz najit/udelat si samostatne, ale malou radou/tipem mu myslim pomuzeme dobre. asi jak kdy, ale stejne si myslim, ze je to fajn, vetsinou se mi zda jsou za to lidi radi a casto dokonce tenhle tip/radu siri dal.

Otázka je, či sa ryby vôbec niekto spýtal, čo chce? Som presvedčená, že pomoc je v tom, aby sme tomu druhému dodali to, čo potrebuje a o čo sám stojí. Pokiaľ to nevieme, tak sa aj tá najlepšie mienená pomoc môže minúť účinkom…a niekedy ublížiť.

Ale když se o své názory staráme raději než o názory jiných (viz http://blog.peoplecomm.cz/clanek/proc-nemasturbovat-na-verejnosti), tak je dost obtížné zjistit, o co ten druhý stojí nebo nestojí.

Když jsem byl malý, rodiče mi hodně pomáhali. Pomáhali mi o moc víc než bych chtěl. Rozházel jsem hračky, uklidili je po mně. Projel jsem se na kole, uklidili ho po mně. Něco jsem rozbil, opravili to po mně. Měli mě rádi. A proto mi pomáhali. Jenomže já se díky tomu nic nenaučil a dlouho, dlouho jsem na nich byl závislý. Nedokázal jsem si nic opravit a vůbec udělat sám. Ve finále tedy ta příjemná pomoc znamenala mnoho bolesti, když jsem se v dospělosti učil to, co se ostatní naučili v dětství.

Jo, jo. Mně rodiče taky dost „pomáhali“. A od většiny přítelkyň jsem za to schytal tak akorát kritiku. Vyměnit žárovku mi jde, ale tím v domácnosti končím.

Tenhle zlozvyk být pozorný a pomáhat všude, kde je vidět nějaká nesnáz, je opravdu hrozný. Vím o čem mluvím. Už od dětství jsem takový rozumbrada, který okamžitě nabízí radu, nebo hned přikládá ruku k dílu. Je to daný náturou, protože i když jsem dětství hodně vzdálen a dokonce jsem nastudoval i spoustu věcí o komunikaci, a tudíž se snažím držet se zpátky, často do toho vletím. Mohu jen potvrdit, že „zachraňované“ to téměř vždy popudí, a i když nic neřeknou, je to na nich vidět. Vzájemná komunikace jaksi tuhne. To si pak v duchu spílám a nadávám, že jsem to zase projel. Jsou i momenty, kdy to zvládnu a to je pak odměna jako hrom. Vidím jak se ten „nezachráněný“ s věcí vyrovnal sám, jak stouplo jeho sebevědomí, že se něco nového naučíl, že něco dokázal, zkrátka povyrostl(nebo si i nabil hubu – ale je to JEHO zkušenost). Sleduji a prožívám tu situaci jakoby z povzdálí a rostu s tím šťastlivcem „neopraveným“, protože i já jsem to zvládnul. Zajímavé je, že ty úspěšné pokusy se odehrávají většínou, když jsem v emotivní pohodě. Jakmile jsem v zajetí emocí, nestačí mi energie na sebekontrolu a už mi ten „chytrolín šikovnej“ zase vleze do kožichu a začne radit, přidržovat nebo spěchá s pomocí a opravou. Vím tedy dobře o čem je řeč. :O>)
Jak s rozumbradou naložit? Na mě samotného neuvěřitelně silně zafungovala věta jedné mé kolegyně v práci, když jsem spěchal s radou kolem ovládání nějakého programu v PC. Ustala ve své činnosti, otočila se ke mě a velmi suše a bez nejmenšího náznaku hněvu se zeptala: „Dovolil bys prosím, abych to zkusila zvládnout sama?“. Vycouval jsem jak cukrář :O>). Pravidla byla bleskově nastavena a já si od té doby moc dobře pamatuji, že tady s radou až na požádání. A jakou zkušenost předat druhé straně? Tedy kolegům „poradcům“? Osvědčilo se mi zeptat se „nešiky nezkušeného“, zda chce poradit či pomoci a jeho odpověď respektovat.
:O>)

tohle peklíčko já taky dobře znám, a i když jsem už taky na něj načetla spoustu fíglů, rada (nebo nevyžádaný názor) je rychlejší než bliknutí červené kontrolky v hlavě…

očekávání nevyžádaných rad je často důvod, proč se se svými těžkostmi za rodiči téměř nikdy nevypravím, a pokud ano, jsem v jejich očekávání (a pak samozřejmě přijdou, jako objednané z vesmíru) :-)

učím se nepomáhat a zakouším, jaké to je pro všechny zúčastněné povznášející; životní situace mého tříletého syna jsou mi nevysychajícím zdrojem pokušení pomáhat. O svůj největší zážitek sebezapření jako dobré matky se s vámi chci podělit. Prožila jsem jej velmi krátce po jednom rodičovském kurzu, kde nás k nepomáhání nabádali. Ke zvládnutí situace přispělo velmi i to, že maminka druhého malého účastníka byla též absolventka onoho kurzu, takže jsme se bez vražedných pohledů, čí dítě je takové a makové, dokázaly navzájem držet v nezasahování.
Můj tříletý syn a jiný osmiletý chlapeček se v dětské herně tahali o bagr (bagry jsou absolutní láska mého syna). Není důležité, kdo ho komu sebral, ale to, že osmiletý chlapeček si tu situaci, ve které měl silovou převahu, dost užíval. Dlouhé minuty trvala honička, křik a pláč, došlo na fyzické údery, kdy můj syn vzal i jednu hlavou o zem, lil z něj pot, ale nevzdával se. Já i druhá maminka jsme se držely, abychom nevstoupily do obvyklého scénáře (“ pojď, sem, on tě zlobí, viď?“ a „to se dělá, malému klukovi?“), byla jsem připravena zasáhnout pouze v případě, že by do cesty přišel radiátor nebo jiný předmět ohrožující život. Řeknu vám, bylo to těžké, sedět tam a přihlížet, co se děje. Ale cosi ve mně mě správně špitalo, že mě můj syn vidí, a kdyby potřeboval zachránit, přijde a řekne si. Po deseti minutách opravdu již mírně vysílen přišel a postěžoval si, že mu ten kluk ten bagr nechce dát. Optala jsem se ho, jestli potřebuje poradit a pop potvrzení z jeho strany navrhla, ať se s klukem domluví, ať mu řekne, jak mu ta honička vadí…. I stalo se. Výsledné pocity? Hrdost mého syna, že zvládl nepřijemnou situaci s velkým klukem sám. Osmiletý klučina, který často škádlí svého mladšího bráchu, poznal, že nedojde vždycky vítězného triumfu své fyzické převahy. Kluci si podali ruce a ve dveřích se rozloučili „ahoj příště“. Můj syn ještě celý týden nemluvil téměř o ničem jiném, než o tomto zážitku, já o něm mluvím již několik měsíců.. :-)

Kéž by se tyto zkušenosti šířily mezi lidmi rychleji. Často je to nejtěžší se v takovéto čtyřhře „domluvit“ s rodičem toho druhého dítěte, který stále „chrání“ a „pomáhá“ a neměl zatím možnost se se situací potkat z druhého pohledu. často jsem při takovýchto situacích na písku a na hřištích potichu nebo nahlas napadána… nepochopená.

A když se vrátím k nepomáhání v situaci ve dvou – „postižený“ rád radu i přijme, pokud mezi postěžováním si a radou provedeme ještě jeden krok – vstřícné přijetí; potvrzní, že chápeme, proč a jak se ten člověk cítí, že neupíráme mu jeho právo se takto cítit, že jsme s ním, že ho neodsuzujeme, nehodnotíme. Jsou to věty typu: „vidim, že tě ten šéf zase vytočil, co?“, “ asi jsem tě naštavala, že ti nechci půjčit peníze, viď?“, „no, to je teda složitá situace“…. a pak jsou naše názory na situaci a rady přijímány bez ostnů obrany proti nepřijetí na druhé straně.

To je dost dobrý, Šáry! Díky.
Musím potvrdit, v podobný situaci jsem tě zažil. Já to nezvládám a „zachraňuju“ přestože mě o to nikdo nežádá. A následky vidím… Ale je to super těžké.

Díky Šárko za připomenutí „přijetí“. Myslím, že je to v mezilidských vztazích jedna z nejdůležitějších věcí.