Sebevědomí, co to je? Něco, co si nekoupíš, chrochu dostaneš, hodně možná získáš, ale musíš získat to správné zdravé sebevědomí, které tě někam posune. Určitě je dobré jej ve správné míře mít…

Dana

Stopro. Jenomže se více kritizujeme než chválíme. A to sebevědomí oslabuje. Přece jestli neustále slyším, začnu o sobě pochybovat a nakonec tomu uvěřím. Přece na tom musí něco být, když to všichni říkají. A moje sebevědomí se sníží. Takže je skvělé ho mít. Jenomže ve světě, kde se více kritizuje je to velmi, velmi těžké.

Tahle bajka je ze života. Chválit, chválit, chválit – to je známá poučka… nejen v manželství. Pochval mě a já ti dám celý svůj sýr … i s chlebem. Jen ten závěr o lsti a nevěře se mi zdá být krutý. Liška věděla, že silou sýr nezíská a použila „ženské“ zbraně. Havran se nechal se napálit a přišel o sýr. Škoda, že nakonec neuznal liščin mistrovský kousek. Možná by mu kousek sýra nechala :-)

Nejen,že nás shazují ostatní (třeba to tak ani nemyslí,jen si z nás třeba dělají srandu,ale v kom z nás to potom nezahlodá,jestli na tom něco není),ale shazujeme i sami sebe.Kolikrát za týden si řeknete,jak jste tlustí,hloupí,neschopní… Nejraději to říkáme před někým jiným a čekáme,že nás bude přesvědčovat o opaku.Dělala jsem to hodně dlouho.Ale časem to mne i moje přátele přestalo bavit.Ale pořád je kolem mne strašně moc lidí,kteří se rádi nechávají přesvědčovat ve svých nejistotách.

Když budu vědět kým jsem a kým bych chtěla být, co umím a co se ještě musím a chci naučit a v neposlední řadě, když budu obklopena (obklopím se) lidmi, kterým důvěřuji, kteří jsou moji přátelé a kterým na mě záleží, nezpůsobí mi kritika (nebo chvála) takové překvapení, které mě může připravit o sýr.
Je asi pravda, že se častěji kritizujeme než chválíme, takže co se pokusit překonat tuhle lidskou přirozenost a začít se změnou u sebe? A nejdřív ze všeho můžeme pochválit sami sebe – už jen za to rozhodnutí ke změně. A když se nám podaří najít důvody ke chvále na sobě, budou se nám snáze nacházet i u ostatních. Náš vztak, k sobě samým a k ostatním se změní. A potom, na světě panuje spravedlnost a rovnováha, nepodléhající lidským zákonům – co ze sebe vydáváme, to se nám i vrací. Takže nejen, že se nám zpět vrátí pozitivní přístup k druhým, ale také dáme druhým šanci a podnět ke stejné změně. Chvála je nakažlivá, vyvolává pocit štěstí a šťastný člověk má potřebu své štěstí sdílet s druhými, šířit ho dál. Pojďte nakazit své okolí chválou :-)).

Tak jako tak, když nepochválíme, tak můžeme zapomenout na kritiku. Takže ve finále budume mlčet a jen se na sebe dívat: http://blog.peoplecomm.cz/clanek/jak-kritizovat-aby-vam-podekovali

K těm pochvalám, myslím, že je to hodně o tom, že lidé chválí až moc. Vezmu v úvahu dva mé známé lidi.
První mě pochválí za každou blbost, za každou dodělanou práci milionem slov.
Druhý naopak chválí velmi zřídka. Klasicky od něj za dobře udělanou práci slyším jen „Jo.“ . Je to způsob náhledu na věc, proč člověka chválit, když jenom dělá svou práci. Když už mě pochválí, musím si to opravdu zasloužit.
Když mě pochválí první, téměř to nevezmu na vědomí. Od druhého však každá pochvala VELMI potěší. Není ta nutnost chválit 5xvíc než kritizovat způsobená spíš tím, že člověk už dnes nedokáže pochvalu ocenit, kdežto kritiku si každý spíše schová pro sebe, než aby ji otevřeně vyslovil a tak každou kritiku vnímáme mnohem silněji???

Zajímavý pohled, Karle.

Jsem rád, že máte dost pochvaly (aspoň tak tomu rozumím).
Když je něčeho moc, tak toho může být příliš, to je fakt. Na druhou stranu každý jsme jiný a všichni máme svůj styl. Jsou typy děkovací a jsou lidi, kteří zase pochválí/poděkují jednou za 5 let. Já se snažím ostatním jejich styl nebrat, jen je prosím, aby mi vyšli vstříc. Když je toho moc, tak říkám, že stačí (i když to se mi moc nestává) a když mě někdo spíše kritizuje tak se taky ozvu a žádám.

Co se kárání týče, líbí se mi, jak je o něm napsané v knize Minutový manažer od Spencera Johnsona. Kárat hned a dát důraz na špatné chování, vzápětí ale zdůraznit, že člověk je v pořádku, jen to musí příště udělat jinak…