O pomáhání druhým...

10. 09. 2013, TOMÁŠ HAJZLER

Jsme do zítřka ve slovinském Piranu. Je to zase taková mini Honzo-cesta s hromadou velkých "AHA!" Jedno včerejší si nemohu nechat pro sebe. Naše holky tu tráví asi nejvíc času na pláži (kde jinde?)... sbíráním kamínků, budováním rozličných kamenných staveb a také hledáním a nacházením mořských živočichů, mimo jiné i šneků. Včera jsme se rozesmáli, když naši Valentýnu napadlo tyto plže zachraňovat. Začala je vytahovat z vody a pokládat na kamen na pláži. Prý, aby se neutopili! Je to totiž takový malý srdcař, ta naše Valentýna. Od malička se snaží pomáhat. A mně přijde, že mnozí z nás jsme na tom do určité míry podobně. Snažíme se pečovat o druhé. To je samozřejmě velmi důležité, jen je u toho třeba v Kolik rodičů pečuje v dobré víře o své děti (já někdy příliš), kolik učitelů rozhoduje za žáky a studenty ve škole, kolik manažerů pomáhá zaměstnancům, kolik lékařů se stará o své pacienty, politiků o občany? Jak moc je připravujeme o jejich svobodu a odnaučujeme je samostatnosti? Kolik z nás vyndáváme dnes a denně mořské šneky na břeh v dobré víře, aby se nám neutopili? Je to tak časté, že to považujeme za naprosto normální. Potíž je nejspíš v tom, že většina lidí žije v iluzi, že je chytřejší než ostatní - viz známý "efekt nadprůměrnosti" (zmiňoval jsem v Peníze, nebo život?). V roli rodičů, učitelů, manažerů, politiků (prostě nad-řízených) si myslíme, že musíme druhým říkat, co mají dělat, protože oni přece neví (my víme). "Tak se to u nás dělá..", říkáme si. Mohli by se utopit a je naší zodpovědností (my Češi bychom řekli spíš "povinností") tomu zabránit. Logicky "pygmalionův jev" to časem zařídí. Ti, kteří "naši pomoc přežijí" se na nás časem stanou závislými a bez naší pomoci se už neobejdou. K obří škodě nás všech.

O opičákovi, který pomohl rybce: „Promiň mi!”, řekl opičák rybě, když se vzpírala, že ji chce zavěsit na větev stromu, „Jen nechci, aby ses utopila!”

Jenomže ono je to nejspíš tak trochu jinak. Mořský šnek ví líp než naše Valentýna, co je pro něj dobré. Dítě ve škole ví tedy mnohdy lépe, co je pro něj dobré, než jeho učitel. A o zaměstnancovi či občanovi už snad ani nebudu mluvit. Podívejte se na Summerhill, Montessori či Waldorfské školy, Semco, Gore a další svobodné firmy nebo do rodin, kde rodiče k dětem přistupují jako k sobě rovným... prostě všude tam, kde nechávají mořské šneky v moři. Vím, že i zde mezi čtenáři na blogu jsou hromady lidí, kteří (už) ví, že mořský šnek se v moři neutopí a ke své rodině, škole či firmě přistupují podle toho. Pokud ano, podělte se o to, jak to děláte. Díky!!

P.S.1: Opět připomínám, že do neděle 15.9. se můžete hlásit na podzimní workshopy Silné stránky, Peníze, nebo život? a Svoboda v práci (3.-4.10.). Chodí toho teď hodně, začínám se těšo-bát té hromady práce, která z toho vyplyne :-). Už jsem psal - kdo potřebujete – pro rozhodnutí – doplňkové info (hodně lidí chce domluvit individuální způsob placení), napište mi tomas@peoplecomm.cz.

P.S.2: Pěkně se rozjíždí i přípravy na Svobodnou firmu 18.10. Kluci ladí dramaturgii, točí videa s řečníky, fotí, hlásí se zajímaví účastníci. Vypadá to moc dobře. Těším se, že se tam setkáme. Snažím se o přípravách informovat přes facebook a twitter.