je vseobecne zname ze clovek je ohraniceny len vlastnymi limitmi…jednym a zaroven aj hlavnym je STRACH…odstranit strach znamena zacat zit podla svojich predstav….na druhej strane bat sa neznamena byt menejcenny…treba rozlisovat strach a strach…velmi pekny clanok ako aj vsetky ostatne!!!

Ano, rád vidím samé úspěšné ženy! Jen tak dále. Ale teď si skoro připadám snad i hůře než předtím. Ty ženy jsou poslední dobou velmi ambiciózní (http://hn.ihned.cz/c1-25806060-ceske-manazerky-se-prosazuji-stale-vic). To může být následně důvodem nově vznikajících frustrací – Zaujmu? Najdu odvahu někoho oslovit? Neznervózním před kamerami? Mám na to? Odmítnou mě?

protiklady k sobě paradoxně patří,zajišťují nám rovnováhu, pestrej a bohatej život ať v + nebo – smyslu, myslím,že na nás je pak volba jaký přístup k životu v každé situaci volíme.

Zajímavý postřeh s těmi ženami…
Mně zaujala ještě jedna věc. Výzva: „Odvažte se“ neboli mějte odvahu může také znamenat odvázat se od něčeho, co mě drží (tj. možná rozvázat nějaké pomyslné lano, které nás drží u známých věcí).

Co mě k tomu různě napadá:

Odvažte se „ve svém správném čase“, ale ať moc „neuletíte“! To se někdy nevyplácí. Člověk pak nemusí ustát změny s tím spojené. Do změn se nenechat tlačit! Nespěchat a připravit si mapu na cestu, když máte čas, je hodně dobré….., to je pak jistota, protože člověk je připraven na různé varianty. Jít krok za krokem….

Někdy se člověk potřebuje naštvat a odvaha pustit se do něčeho a změny jsou tu hned a to i bez mapy a jistot. Pochybnosti zmizí okamžitě. Dlouho čekáme, máme v sobě napětí a pak to najednou přijde. Bouchneme do toho a už to jede a jsme „najednou připraveni bez přípravy“. Takže: Kdo ví kdy je co správně? Záleží na situaci a naší připravenosti a rozpoznávání.

Strach vždy svazuje a bere odvahu. Perspektiva, touha a sny dávají energii a odvahu.

Pokud člověk občas nezariskuje, nepohne se dopředu. Je to i otázka sebevědomí a sebeprosazení. Jak moc si věřím? Jsem dost dobrý? Když do toho půjdu, ustojím kritiku? Ustojím změnu? Jak dalece jsem připraven jít v tom či onom dál?
Změna ´je často spojená se stresem. A stresu máme dnes víc než dost.

Všechno se v životě od našeho malička točí kolem potřeb. Potřeba je to, co potřebujeme. Když nemáme uspokojenou potřebu, cítíme v sobě napětí. Vnitřní napětí nutí člověka „něco udělat“…. (najíst, napít, dýchat, zabezpečit se, mít jistoty, mít vztahy a někam patřit, naplnit si život tím, co mě baví , realizovat se).
Vše je spojeno s pocity. A pocit vzniká z myšlenky. Takže se dá říci, že pocit je zhmotnělá myšlenka. Pocity nás často vedou. Mám dobrý pocit ->vede mě to k dobrému. Mám blbý pocit -> ne, tam se ubírat nechci.

Když nemáme to co potřebujeme, má to pro nás hodnotu. Záleží na tom, jak důležité je pro nás naplnění té „konkrétní“, pro nás důležité potřeby. Čím má pro nás daná potřeba větší hodnotu (čím je důležitější), tím jsme ochotnější „do toho jít“ a „odvázat se“ k činu a změně ,mít větší odvahu.

Všechno souvisí se vším.

Mraky zajímavých myšlenek, Svatko. Díky.
Když to čtu, vybavuje se mi jeden výzkum, který dělali mezi americkými důchodci (konkrétně 95 let +). Mimo jiné se jich ptali, co by ve svém životě udělali jinak, kdyby dostali ještě jednu šanci. Mezi top třemi věcmi bylo: „Víc bych riskoval!“

Morová rána pospíchala k Damašku a proletěla kolem karavany v poušti.
„Kam tak kvaltuješ?“ ptá se jí muž v čele.
„Do Damašku. Mám zálusk na asi tak tisíc životů.“
Na zpáteční cestě z Damašku Morová rána opět míjela karavanu. Muž jí oslovil znovu: „Jak to, že sis vzala padesát tisíc životů?! Chtěl jsi jen tisíc.“
„Ano,“ odpověděla Morová rána, „a právě tolik jsem si jich vzala. Zbytek zkosil Strach.“ (de Mello, Cesta)

„To nejhorší, co se nám může přihodit, je to, že zemřeme. A protože je to náš nezměnitelný osud, jsme vlastně svobodní. Ten, kdo už všechno ztratil, se nemá čeho bát.“ Don Juan

Super video, má to grády! Strach by se měl překonávat, avšak podle mě zároveň pracovat na tom, aby žádný strach neexistoval – tzn. milovat. Když je láska není strach. Když je strach není láska.

Já jsem se konečně přestala bát a začala jsem říkat,co si myslím.

Tvrdě narážím nejvíc ve svém okolí,protože vidím,jak mě chtějí zpátky
do té škatulky,v které mě znali.Říkám si,nemůžu zase přistoupit na to,abych byla jakou mě chtějí,to je ten kruh,ale já už se nechci
vrátit a žít normálě.
Dneska jsem mámě řekla,že to dokážu.
Reakce? Nedokážeš Martino,už ne.
A tyhle lidi nás vychovali?Tečou mi slzy.

Já se pro tohle před lety taky rozhodl. A přišel jsem následkem toho o dost lidí. Z dnešního pohledu toho z větší míry ale nelituju. Naštěstí rodiče mě mají rádi takového jaký jsem (i s mými experimenty).

Jinak s upřímností je mi lehčeji. A čím lehčí si přijdu tím víc prostoru pro druhé jako bych měl. A tak se mi to jeví jako výhodná cesta pro obě strany, i když na začátku leká a bolí.

Svatko, kdyz „… pocit je zhmotnělá myšlenka …“ co je to „myslenka“?

Ale mámě jsem při loučení řekla:.,,Díky mami,mám tě moc ráda“.
A sebe mám ráda zato, že odvaha ve mě našla sílu jí to povědět.

According to my own monitoring, millions of persons all over the world get the home loans at various banks. Hence, there is good chances to get a short term loan in any country.