jeden příklad bych měl, týká se mě osobně. Je mi 40, vypracoval jsem se až na CEO s úžasným platem a odměnami. Hm. Všeho jsem nechal, šel z města na venkov (a snížili tak výrazně naše výdaje), pracuji v práci už jen pondělky + něco málo z domova, co vydělám nám stačí a mám hromadu času na to co chci.

Hodně lidí to nechápe, nedokáže to ani pochopit… to množství omezení a problému ve své mysli jim spolehlivě zabije uvědomění si všech výhod tohoto modelu.

Mám trošku jinou situaci – na rozdíl od Jaroslava začínám…
4 dny v týdnu výuka ekonomiky na střední škole do mírného odpoledne, role v projektu EU, k tomu rozjíždění vlastního byznysu, sem tam jiná zakázka na živnosťák…
A taky čekám na státnice a bydlím u rodičů. Snad mi podobný styl práce vydrží a přinese dostatečný příjem až budu chtít vyletět z hnízda…
Akorát přemýšlím, je lepší tímto stylem začínat, nebo si před tím prožít „pracovní“ život dneška? Kdy se dokopu k tomu méně se válet a více makat, když na to mám čas?

Zajímavý. Děkuju!

Já patřím mezi lidi, kteří by si přáli pracovat víc. Mám víc projektů, které mě baví než kolik jsem schopen najít času. Na druhou stranu čas s dětmi mi přináší často víc radosti než všechny moje projekty dohromady.

Co se týče po-pá, 9.-17. průser spatřuju už ve školním systému, který nás do něho vymodeluje. A lidi, kteří mají děti ve školním věku se mohou na krásně snažit, ale pokud neumí vydělat hodně peněz (což je nás valná většina) nebo nemají chuť, nápady, odvahu hledat alternativy, jsou odkázáni od pondělí do pátku sedět, kde sedí a těšit na se na červenec, kdy si dají dvou-měsíční pauzu, aby se mohli nadechnout a od září zase rozeběhnout další kolečko tohohle zběsilýho závodu. Těším se, až nám dojde jeho zastaralost a něco s tím provedeme. :-)

Tomáši, už nejsi jediný!!! :-)

http://www.finmag.cz/clanek/14520/nova-polozka/

Tak za tohle děkuju, Honzo.

To mi zní jako tohle: http://revoluce.peoplecomm.cz/clanek/satelitni-kancelare

Neil Tennant, vystudoval historii, pracoval jako novinář. Chris Lowe vystudoval architekturu.
Nechali své práce a začli s tím co je bavilo. Dodnes s tím objíždí svět.
Možná už jste o nich někdy slyšeli, říkají si Pet Shop Boys..

Tyhle příklady potřebujeme. Nebo aspoň já je potřebuju. Rázem mi výzvy: „Dělejme jen to co milujeme.“ nepřijdou tak exotický. Dík, Pavlo.

Napríklad tento frajer Gary Vaynerchuk a jeho šou o víne tv.winelibrary.com/ a tiež ostatné weby a prednášky čo má…

Jedna z mých nejoblíbenějších knížek je “ Dělej co máš rád a peníze přijdou samy. Napsala ji Američanka Marsha Sinetar, která se velmi úspěšně živí poradenstvím pro špičkové manažery velkých amerických společností a věnuje se věcem kolem vedení a managementu. Na vlastním příkladu moc hezky popisuje cestu od pouhého zaměstnání k práci, kterou má ráda, rozebírá podrobně všechny aspekty takového přechodu a se znalostí psychologie radí, jak jej co nejlépe absolvovat.
V knize je spousta konkrétních příkladů a příběhů dalších lidí, kteří sami nebo s její pomocí dokázali totéž a dnes se živí tím, co je opravdu baví.

Pro dokreslení jen úryvek z úvodu : „Asi před deseti lety jsem začala pociťovat silnou touhu změnit svůj život…. Toto našeptávání z mého nitra začalo už dávno předtím. A já jsem si ho nevšímala, úspěšná kariéra a opakovaná povýšení mi pomáhala přehlušit můj vnitřní hlas. Shromažďování materiálních hodnot a důkazů úspěchu odvádělo mou pozornost….já jsem však v sobě nedokázala najít dostatek odvahy pustit se do něčeho, co jsem neznala…největší strach mi naháněla myšlenka, že nebudu mít dost síly a potřebných schopností, abych dosáhla toho, po čem jsem tak vroucně toužila. Nikdy jsem si nedokázala představit, jak vlastně začnu…Má mysl zoufale lpěla na minulosti…Jednoho jasného slunečného rána… mě napadla překvapující myšlenka. Bylo to tak jasné, jako kdyby ke mně někdo hovořil : Dělej to, co máš ráda a ostatní přijde samo. V tom okamžiku jsem věděla, že se odvážím…“
Moc doporučuji tuhle knížku. Myslím, že „nakopne“ každého, kdo je v podobné situaci.

Úspěch v čemkoliv je podmíněný třemi základními předpoklady : moci, chtít a umět.
Když tak pozoruju cvrkot v české kotlině (někdo říká také třeba „v zahnívajícím českém rybníčku“), čtu o tom, že za svým doktorem nebo zubařem možná už brzy budeme muset jezdit třeba do Birminghamu nebo do Stuttgartu (protože horempádem všichni prý neúživnou českou hroudu opouští), napadá mě otázka :
do jaké míry je opravdu v naší zemi naplněn nebo nenaplněn jeden z těch tří základních předpokladů – „moci“. Je zdejší prostředí opravdu tak „česky specifické“, že je tady všechno mnohem těžší než jinde ?

Při hledání odpovědí jsem na netu narazil na blogy dvou lidí, kteří k tomu určitě mají co říct a taky říkají. Je to poučné čtení. A proč o tom píšu pod tímhle článkem ? Protože to jsou lidé, kteří jsou hodně dobří a hodně úspěšní v tom, co dělají. Jsou mladí. Odešli relativně nedávno z Česka a firmy si založili v cizině. Z ničeho. Na začátku byl jen nápad a odhodlání uspět za každou cenu. Dnes jsou tzv. „za vodou“, vymýšlejí další projekty a úspěch kolem sebe šíří dál, už jen tím, že jsou ochotní formou blogu se dělit o své myšlenky a zkušenosti. Dělají to, co chtěli a co je baví. A protože to dělají v cizině, mají oproti nám, čistým tuzemcům, zajímavý nadhled, který nám možná občas chybí. Moc zajímavé a inspirující čtení. Neodpustím si pár citací :

„Začal jsem v 5 ráno a v 9 vše hotovo…

Kdysi jeden chytrý chalan někde prohodil, že co neudělá do devíti ráno, tak už ten den nestihne. Je to myšleno jako nadsázka, ale často se tím řídím a je neuvěřitelné, jak to funguje. Stačí 3-4 hodiny totálního klidu na práci, kdy nejsem ničím vyrušován, celý dům ještě spí, telefony nezvoní a emaily nechodí (v US všichni vyspávají), auta po nábřeží nejezdí a ani lodě zaparkované v přístavech neruší houkáním při obratech. Ticho, klid, jen rudé oči Maršálů kdesi v dáli…“

„Není na tom kus velké pravdy a kus toho „neuchopeného“ poznání, které odlišuje úspěšné lidi od neúspěšných? Není právě ta fantazie, představivost a imaginace, to pravé, co mění náš pohled na svět?
Osobně jsem přesvědčen, že to je přesně ono, co nám dodává dobré nápady, co nám pomáhá odlišit se od konkurence, co nikdo není schopen okopírovat. Jsou to totiž nápady, kdy nezáleží na kapitálu, na penězích ani na známostech, kdy jsme schopni dokázat i nemožné a zrealizovat i bláznivý projekt nebo nápad…“

„Co to je Startup Weekend?

Z článku na odkazovaném blogu:
„Na začátku vizionáři odprezentují své nápady, následně všichni hlasují o těch nejzajímavějších, pak se lidé rozdělí do týmů a začnou původní myšlenky rozvíjet a pilovat, vytvářet loga a webové stránky a o všem průběžně blogují…“
Hmm, nevím, vytvořit úspěšnou společnost přes víkend s úplně cizími lidmi a navíc v ČR? Není to trochu fantazie? Hlavně to „v ČR“ mi na tom vadí. Chápu a rozumím tomu úspěšnému modelu kdekoliv v cizině a dokážu si představit atmosféru takových inspirujících setkání v Londýně nebo v New Yorku, či někde v Silicon Valley…“

„Myslí si snad někdo, že když vystuduje nějaký „perspektivní“ obor v nějaké době, že mu jeho odbornost a specializace vydrží celý život? Kdysi před desítkami let možná, ale dnes? Není náhodou svět někde úplně jinde? Nejsou potřeba třeba jiné jazyky, jiné odbornosti, jiné specializace?
Je známá věc, že děti se dnes ve školách mnohdy učí znalosti, které už nebudou ani potřeba, až dostudují a vydají se do praxe, což ví snad všichni, kromě učitelů a tvůrců učebních osnov ;-)…“

A tady najdete zbytek :

http://www.caymanislander.info/

http://www.podnikanivusa.com/

Sakra, Láďo, to je myšlenek!

„Dělej, co máš rád a prachy přijdou.“ To je snad ta nejzákladnější. Jedna z věcí, kterou bychom mohli udělat je začít sbírat příklady lidí, kteří tuhle filozofii žijí. Když budou příklady, nebude už to tolik teoretické debatování.

Moje prozatímní zkušenost (vlastní + lidi, kteří to testují v mém okolí) je ovšem ta, že je to zatraceně složitý. Jíst rok rohlíky z Lidla za devatesát halířů, makat zadarmo a doufat, že to možná přijde…to každý nedá (trochu přeháním, ale to byla moje cesta – zkraje tohohle století).

Chce to sáhnout si na úspěch, udělat si sebevědomí a budovat renomé.
A co já to mám vlastně rád? A co z toho vybrat? Co by mě bavilo tak, že se tím chci živit? A co z toho má vůbec potenciál, že mi za to někdo zaplatí?

Děkuju za ty dva blogo-příklady. Raduju se, že o tom někdo píše.
Taky jsem koukal na ten víkend: http://startupweekend.org/about/ – to vypadá sakra dobře!

Tomáši, to jsi nakousnul témata, která by vydala na nejednu knížku. Moje přesvědčení podložené vlastní opakovanou zkušeností je ve stručnosti asi tohle :

1. ujasni si, co tě baví tolik, že bys to chtěl dělat celé dny a pořád by ti to dělalo radost a dodávalo energii

2. okamžitě to začni dělat bez ohledu na okolnosti (na plný úvazek, na částečný úvazek, zadarmo, jen jako prezentaci svého hobby, pomáhej někomu, kdo už to dělá, prostě jakkoliv, to je jedno – důležitá není v první fázi forma, ale obsah a síla lásky,emocí, kterou do toho dáváš)

3. dej si slib, že vydržíš tak dlouho, než se tím budeš moci naplno živit a NIKDY to nevzdáš

4. nespekuluj jak to uděláš, jak se dostaneš ke konečnému cíli, nemysli, nedělej plány, prostě jen dělej co tě baví, hraj si, poslouchej svoji intuici, představuj si vysněný cíl, ber jako naprostou samozřejmost, že k němu dospěješ a ono se to všechno „samo“ nějak stane a dovede tě to tam, kde chceš být

5. jakmile se na tuhle cestu vydáš, nebudeš věřit neskutečným „náhodám“ a jejich kombinacím, které se začnou dít a přivedou, přinesou ti do cesty přesně toho a to, co v danou chvíli potřebuješ pro svůj postup (nic nadpřirozeného, jen fyzika)

6. tvoje cíle nesmí být agresivní, sobecké, antihumánní, protože v tom případě tohle celé nefunguje

7. stejně spolehlivě si zablokuješ cestu, když tvojí první otázkou a primární motivací bude „Jak vydělat prachy“. Vytvoříš si na sebe tlak a pod tlakem se nedaří imaginaci, kreativitě, hravosti. Proto si myslím, že by se do podnikání neměli pouštět např. lidi, kteří jsou ve velkém stresu po vyhazovu z práce – šance na úspěch je v takovém případě myslím minimální. Čím zoufaleji potřebuješ peníze, tím je těžší je vydělat. Je to stále stejný princip : uháněj ženu svých snů, bude ti unikat, otoč se k ní zády, půjde za tebou.

A co říct na tahle Tvoje slova : „Moje prozatímní zkušenost (vlastní + lidi, kteří to testují v mém okolí) je ovšem ta, že je to zatraceně složitý.“ ? Tomáši, jo, je to složitý myslím ze dvou hlavních důvodů :
1. nejde být napůl těhotný, buď do toho jdu na plnou páru a potom těm sedmi bodům nahoře musím věřit víc než desateru božích přikázání a ani na vteřinu nezapochybovat. Pochybnosti = katastrofa.
2. jsme v Česku a já jsem přesvědčený, že z řady důvodů je dost těžké (neříkám ale nemožné) tady začínat podnikání z ničeho nebo z mála a bez konexí (to je téma, které by vydalo na další samostatný článek, ne-li odbornou studii)

Jinak tohle všechno co jsi tady napsal je přesně ten „balíček“ problémů a otázek, kterými se poslední dny zabývám a řeším to v tom projektu, takže uvažujeme stejným směrem a to je moc prima.

Láďo, opět smekám. To je dokonalý „návod“.
I když jak říkáš – i tvůj „bod č. 1″ by vydal na knihu.
Děkuju ti!

Trvale si vážím, když si se spolu-tvorbou tohohle blogu dáte tolik práce. Přijde mi geniální pozorovat, jak přihazujeme každý svoje pozorování, myšlenky a úvahy a vzniká z toho skvělý místo, který by pravděpodobně nikdo z nás sám nikdy neudělal.

Další příklad člověka, kterému se jeho hobby stalo povoláním a profesí na plný úvazek. Pan Kastner je z malé vesničky u Loun a všechno začalo tím, že si na zahrádce vysadil exotický bambus.
Dnes má v Třebízi u Slaného nádherné zahradnictví ve stylu japonské zahrady, specializované na bambusy a bonsai a sjíždí se k němu celý „bambusářský“ svět.
Viz http://www.bambuscentrum.cz/my-a-media/

Z podobného oboru je pan Pavlíček, jakýsi guru českého kaktusářského světa. Také on začal s kaktusy jako s koníčkem a dnes má dlouhou řadu let prosperující rodinnou firmu.
viz http://www.cact.cz/
Panu Pavlíčkovi zdatně konkuruje Pavel Heřtus s podobným příběhem. Byl kaktusář a jednou ho napadlo dovézt z Kanárských ostrovů dodávku levných kaktusů a nabídnout je zdejším obchodním řetězcům. Dnes je zásobuje skoro všechny a jeho firma vzkvétá v nových sklenících v Pískové Lhotě u Poděbrad.
viz http://www.kakteen.cz/

Hezký příběh cesty od koníčka k úspěšné podnikatelce : Zástěra na poprvé aneb jak to všechno bylo
A tak to všechno bylo …aneb zástěra na poprvé…
Iva Unčovská, m.j. nositelka titulu „Živnostnice Jihomoravského kraje pro rok 2006″.
Viz http://yvonne.cz/clanek/zastera-na-poprve-aneb-jak-to-vsechno-bylo

Já jsem zase letos, díky výměnám bytů potkal pána z Kanady, který celý život dělal učitele. Nějak ho to moc nebralo, ale bral to jako fakt. Pak na penzi přestal mít pocit, že musí a objevil v sobě touhu dělat muziku a teď – sedmdesátník – skládá hudbu a prodává cd-čka: http://www.cdbaby.com/cd/mickeymichael/from/payplay – trochu ho mrzí, že to neudělal dřív. Já si ale myslím, že v sedmdesáti je lepší než nikdy.

Tak tenhle Kanaďan mě zajímá excelentně – moc díky za tip, Tomáši ! Člověka vždycky potěší, když je na tom někdo „hůř než on“. Já měl pocit totálního bláznovství, když jsem se ve svých 48 letech nedávno rozhodnul, že se stanu „kytarovým virtuosem“ a přihlásil jsem se do hudebky. Takové příklady mi dávají naději, že se třeba ještě dohrabu i k angličtině.
Mimochodem, na téma nových začátků v poročilém věku vyšly u nás kdysi výborné dvě knížky – „Začínám znovu“ a „Konečně přes čtyřicet“ (jsou cílené na ženy, ale mají obecnou platnost). Autorka Susanna Kubelka, rakouská novinářka žijící v Paříži a motto : přes všechnu nepřízeň osudu i po těch nejtežších životních ranách a v jakémkoli věku je možné začít znovu a s něčím novým a mít úspěch.
V jedné z těch knih je zmíněná zásada, která mě moc oslovuje :

“ You have to think big – neztrácej čas nevýznamnými maličkostmi a nelekej se velkých cílů „.

I propose not to hold back until you earn enough amount of cash to buy goods! You can just get the personal loans or bank loan and feel comfortable

Trošku OT ale…

Předem děkuji za tento blog, pomáhá mi k zamyšlení nad některými věcmi a nabízí jiný pohled na věci…

Osobně souhlasím se vším. Taky bych rád v životě dělal jen to co mě baví a né jen proto, že musím. Momentálně studuji střední školu, která mě nebaví a to jen proto, že musím kvůli nějakému přiblblému papíru. Představa, že po škole budu chodit povinně do práce která mě nebaví mě celkem děsí…
Bohužel mám pocit, že ať dělám co dělám, tak s tím nemám šanci nic udělat. Sám ani nevím co mě baví nebo by mě bavilo. Nedokážu se prostě najít. Čím více se poslední dobou hrabu v myšlenkách, tím cítím větší zmatek a nějak se né a né dostat k výsledku.

Mám strach, že nakonec stejně skončím tam kde nechci a nevím moc co s tím. :(