Ahoj Tomasi, kdyz tento clanek i s tvou uvahou o svobode a toleranci spolecenstvi porovnam s clankem o detech, jejich nezkazene dusi a videem mr.Robinsona, kde ukazuje chyby skolstvi tak se mi trochu jezi chlupy.

Zkus se na to podivat tak, ze by jsi tvrdil deti musime kontrolovat, protoze jejich svobodne mysleni ohrozuje spolecenstvi. Vzdyt jsou take jine. Musime jim dat nase pravidla a nase pohledy na svet. Presne tak jak se deje ve veznicich. Nepripada ti to uplne stejne jen posunute o nejaky level? Me to stejne pripada. Vzdyt mi dospeli detskou mysl dokazeme tak otupit, ze malokdo zustane hravy, tvorivy a vesely. Radeji zustaneme ve sve ulite.
Tak je to i s tim veznem, ktery je tak dokonale „predelan“, ze se velmi rad vraci do sve ulity – zpet do vezeni.

Nerikam, ze to co ti lide udelaly ja spravne. Zajiste neni. To co rikam je, ze si nedavame prostor a prostredky jak se dobrovolne a vedome zmenit v lidi, kteri chteji byt cestnymi a socialnimi lidmi. Zadny takovy proces nepouzivame (a kdyz tak minimalne). To co delame je, ze lidi ruzne oznacujeme, zarazujeme, vytvarime svety na nizke emoci, oklestene kolikrat nesmyslnymi pravidly proti jejich vuly. A prave tato pravidla kolikrat mohou zpusobyt to, ze jedinec „selze“, navic jak se pri tom citi. Vubec se nepukousime odstranovat sve reaktivni ciny a taktez se nepokousime zlepsovat svou analitickou mysl. A uz vubec ne ve veznicich. A to je skoda.

In-ocean, jsem rád za tyhle úvahy. Napsal jsem to trochu kostrbatě, a tak mi možná není moc rozumět. Snažím se říct, že pokud chce člověk žít s druhými lidmi, nemůže být 100% svobodný. Je nutné doslova vyměnit část svých svobod, práv, „možností dělat si co chci“ za přijetí. Spousta toho, co bych rád může totiž zasahovat do práv druhých. A přece jenom moje práva končí tam, kde začínají práva druhého, myslím si.

Problém tradiční výchovy spatřuji v tom, že výměnou za přijetí požaduje mnohem, mnohem více svobody než by bylo nutné. A to je něco, co se dnes mění. Dnešní děti jsou výrazně svobodnější. Jenomže v naší touze po svobodě si mnohdy neuvědomujeme, že součástí týhle rovnice je ještě zodpovědnost. A tak je to celé otázka hledání té správné rovnováhy mezi sv. a zodp.

Pro většinu z nás platí, že se můžeme posunout směrem ke svobodě.

Snad je mi rozumět líp?

Tomasi ja vim, ze to myslis poctive a s citem. To by jsi jinak nemohl psat tento blog. Ktery je vyborny.

Myslim, ze rozumim tvym slovum i tvym uvaham. To co jsem napsal ja byly okamzite myslenky, tak jak jsem to videl v danou chvili jako dva obrazky, ktere my pripadaly postavene na velmi podobnem principu chovani lidi.
Rozhodne tim nemam v umyslu nejakym zpusobem snizovat tve hodnoty. Doufam, ze to tak beres. Beres?
Take si uvedomuji, ze jsem tady novy a neznas mne. :)

Zdravím,
začnu z trochu jiné strany. Byla jsem teď na dovolené. Sama. Bez rodiny, kamarádky s lidmi blízkých názorů, nicméně jsem nikoho neznala a měla sólo pokoj…a mohla jsem si dělat vše podle sebe aniž bych někoho omezila. Zajímavý pocit, nikdo na mě nikde nečekal, nikdo nehodnotil mé oblečení ani zjev, nikdo nekomentoval mé činnosti, nikdo nic neočekával…napřed jsem z toho byla nervózní, a když jsem pochopila tu úžasnou šanci, začala jsem poznávat, kdo jsem, co vlastně já chci, co mi je příjemné a dovolila jsem si na dovolené být sama sebou, dotknout se sebe, rozumět svým hranicím a ptát se sama sebe jak to vlastně mám. A teď po návratu se cítím svobodnější i zodpovědnější, mé činnosti jsou sice skoro stejné jako předtím, ale pro mě je to jiné…byla jsem před tím svobodná nebo ve vězení? Myslela jsem si, že svobodná,celkem jsem si dělala, co jsem chtěla,posuzovala jsem si sama co je nutné a co není, bylo to ale vězení z předpokladů a předsudků a ohledů na ostatní.
Nedá se to srovnat s vězení skutečným, kde Tě někdo omezuje, na druhou stranu, když Tě omezuje cosi v Tobě, od toho nemůžeš být propuštěn, pokud se nepustíš sám…a je to zas o výchově, vyrůstala jsem v době autorit a dovolování či zakazování, a ač se již „vychovávám“ sama mnoho let, stále bývám překvapena, kolik mžíří tam ještě objevuju…

Můj názor je…ať si každý dělá co chce, nenarušuje-li svobodu ostatních…

Tome, díky za článek, moc zajímavý. Hlavně mi v hlavě zůstává ta myšlenka navyklého chování a zodpovědnost lidí v jiné „nové“ společnosti. Když budu chtít přijmout nového parťáka do firmy a dát mu maximální svobodu, práci po které touží, „benefity“ které chce, cíle atd… tak myslím, že to „nerozchodí“. Není to předsudek, ale zkušenost mých kamárádů. Bohužel pak došli k závěru, že stejně musíš mít respekt a být na ně „jako pes“, což je husté přirovnání, ale jim v tradičním světě funguje. A proto se sám sebe ptám, jak lidi s podobným myšlením, svobodou v srdci a mysli a s maximálním uvědoměním ZODPOVĚDNOSTI najít, aby to mohlo fungovat a oni se ve firmě neocitli jako by přišli právě z vězení… Jediné řešení, které mě napadá je dále hledat a zaměřit se na lidi, kteří ve věznici nestrávili moc dlouhý čas…

In-ocean – naprosto v pohodě. Vyjasňujeme. Za jakoukoli konstruktivní konfrontaci jsem moc rád.

Janko – tohle mě nadchlo. To je přece ono. Testovat své hranice. Bůhví, kde je máme. Bůhví, jak moc uvěznění jsme. V minulém století byla přece populární výchovný prostředek ohrádka, kam se dítě ustájilo, aby rodiče mohli dělat, co potřebovali. A tuhle ohrádku máme povětšinou v hlavě.

Asi to chce poslechnout možná spíše odvahu než strach a udělat krok ke svobodě. A sledovat, co se stane. Řekl bych, že existují dvě cesty: a) nejdřív se dovolím, co není zakázáno a pak případně udělám, co mi povolí. b) udělám, co si myslím, že je správné a případně se omluvím. Mám dojem, že v našich končinách praktikujeme áčko. Jenže s tím se v dnešním světě daleko nedostaneme.

Martine – to je taky mega téma. Myslím, že náš projekt pracovních revolucí stojí do velké míry na tom – jak moc a jak dát lidem svobodu, aby mohli v práci dělat co chtějí, kdy chtějí, s kým chtějí, za kolik chtějí,… http://revoluce.peoplecomm.cz/ Dííík.

Zdravím,
souhlasím v tom, že jsme těžce uvěznění – hlavně sami v sobě. Vůbec nejde o anarchii, spíš o to, že neznáme sami sebe, ani to, co vlastně chceme a raději cosi předpokládáme co by mohlo být a představujeme si, co by ten druhý…rádi bychom mu vyhověli, ale ani se nedokážeme zeptat, a tak jen předpokládáme…a jsme v tom všem tak zamotaní, ustupujeme jeden druhému, místo abychom řekli, co chceme…dokonalá pavoučí síť nejasných vztahů, taková ohrádka v hlavě …a není nic „snazšího“, než ji rozbourat… ty uvozovky jsou tam proto, že je to opravdu snadné, pokud tu ohrádku vidíme – a to je ten problém, je to pro nás tak samozřejmé, tak normální, že nevidíme ty nesmyslné závazky, do kterých jsme polapeni sami sebou- nikdo po nás nic nevyžaduje, jen naše „slušnost, morálka…“Tady jako kompas vidím víc strach než odvahu…Kde je odvaha, tam ty problémy nemám, to jsem silná, ale kde je strach, tam je průšvih, tam se nechce a očekáváš, že to bude bolet… a někdy stačí jen rozsvítit a člověk uvidí, že ty hrozné zvuky dělá novinový papír, …ale sebrat odvahu a rozsvítit…dneska už vím, že to stojí za to rozsvěcet, i přes tu bolest, fantastická úleva a osvobození při každém zmačknutí vypínače, respektive potom, když uvidíš, jak se věci opravdu mají…

Martin K. – To co jsi zde nastinil myslim neni tak tezke vyresit. Pokusim se dat svuj pohled, snad pomuze.
1) Podnikatel je zde od toho, aby riskoval, poznaval nove situace a z nich se ucil a svuj business zdokonaloval.
2) Zamestananec je zde od toho, aby neriskoval a pouze vykonaval to objevene (treba i neprimo) podnikatelem, ktery to vlozi do smernic. Smernice jsou k tomu, aby se zamestnanec nejlehcim zpusobem dostal k pozadovanemu produktu. Kdyz ho doda – dostane odmenu. Nic vic, nic min. Zalezi pouze na tom, jaky klobouk (post) zamestnanec nosi. A ten by si mel hlidat a nikomu ho nepredavet.

Podle meho to neni pyramida nebo nadrizeny vztah. Jde o to, ze zajmem zamestnance by melo byt poznat svuj prostor, za nej odpovidat a do toho prostoru by si nemel pustit ani majitele.
Je to rovina OK-OK.

Janko, krásný… já mám pocit, že „jsem tím s kým jsem…“ – jsem-li s lidmi nesvobodnými, postupem času o svou svobodu taky přijdu (oni mě přece nenechají!). Jejich stádní instinkt jim velí, aby mě sekli vždy, když vylezu z řady. A naopak. Když jsem nesvobodný se svobodnými, tak mě zpravidlla taky nenechají.

Zdravím, tak tomu rozumím taky…a teď „jen“ přijít na to, jak zůstat ve svém patře, jak zjískat tu pevnost a nenechat se stahnout do nesvobody. A jsem si jistá, že to jde… jen zevnitř, …dá se toho dotknout, ale setrvat v tom a dál žít obyčejný život a přitom nebýt stádem…uvidíme, co přinese čas…j.

Jinak já se s (ne)zodpovědností potákávám i na našich setkáních. Chápu to tak, že s „právem se účastnit“ přichází „zodpovědnost se 100% zapojit“.

Z mnoha důvodů (bereme si toho víc, než jsme schopni zvládnout, koncept zodpovědnosti nechápeme, neumíme se zorganizovat, neumíme odmítnout nebo se může stát něco, co jsme fakt nečekali) se ale stává, že člověk s kterým počítáme večer před setkáním nebo dokonce ráno pošle sms-ku, že nemůže. To, že s tím ti, co to organizují mají potíže, vem čert. Ale trpí tím skupina. Stejně tak považuji za nezodpovědné chování to, že se zúčastním, ale přijde jen mé tělo. Hlavu nechám jinde – sleduji telefon, posílám sms-ky, telefonuji, odbíhám. Jako bych tam nebyl. To už mi přijde zodpovědnější nedorazit.

Specialists argue that loans aid a lot of people to live the way they want, just because they can feel free to buy needed things. Moreover, a lot of banks give term loan for different classes of people.