Peoplecomm Blog o širších souvislostech svobodného vedení sebe sama, lidí a firem. Od roku 2007

Blog o svobodě v práci

Jste-li zde poprvé, přečtěte si Úvod do blogu a problematiky.

Postřehy z vězení

Už z podstaty toho, co jako PeopleComm děláme, vyplývá, že naše zájezdy nepořádáme v hotelech a školících střediscích, jako je tomu běžné u školících agentur. Dříve jsme to dělali (v dobách, kdy si nás ostatní ještě se školící agenturou pletli), ale já tam měl vždycky podobně stísněný pocit jako u McDonalda. Patnáct lidí, patnáct židlí, patnáct mattonek, patnáct koláčků. Proškolit a rychle pryč. Už se na nás tlačí další…

I proto se nejčastěji vyskytujeme v ZŠ Klíček, ve škole, která se na vzdělání dětí dívá jinak. Proto jsme byli několikrát v říčanské Olivovně nebo pražském Jedličkově ústavu. Setkání s dětmi (v případě Jedličkova ústavu často velmi postiženými) a systémem, ve kterém fungují, pomůže otevřenému člověku vidět svůj život z úplně, ale úplně jiného úhlu. Prostě už návštěva takového prostoru dokáže udělat hrozně moc.

V rámci této filozofie se nám před měsícem s jednou skupinou podařilo dostat do jedné ze dvou nejtěžších věznic v zemi. Tam, kde ti, kteří jsou ve společnosti menšinou, jsou najednou v naprosté většině. Ti, kteří místo do vepřové kýty řízli třeba do manželky. Ti, kteří měli živnost na zabíjení lidí. Nebo také ti, kteří poslali 100 miliónů svého zaměstnavatele na vlastní účet.

Ve vězení vám dojde, jak důležité je naučit se zodpovědně rozhodovat. Tak aby se na nás ostatní mohli spolehnout. Tak aby neměli pocit, že za nás musí rozhodovat. Teprve potom se přestanou bát nám svěřit svobodu, tj. nechat nás dělat si věci po svém.

Musím říct, že ten pobyt patří k mým životním zážitkům a nejspíš mě na dlouho poznamenal. Už třeba majestátnost té středověké stavby na skále nad vesnicí. Samozřejmě povinné strážní věže s chlápky se samopaly v rukou, všudypřítomné ostnaté dráty nebo reflektory… Nebo historky o mediálně známých masových vrazích, kteří na této adrese přebývají, vyvolávají dost divný pocit v břiše. A pak, když člověk prochází přes několikerá ocelová vrata, která za ním vždy bezchybně zapadnou, říká si: „Ještě že jdu odpoledne domů…“

Když potom vstoupí na jedno z hlavních nádvoří toho středověkého hradu (který jako vězení funguje už někdy od konce 19. století), najednou se před ním otevře scéna jako z Vykoupení z věznice Shawshank. Oplocený plácek, po kterém se procházejí, běhají nebo kde v malých skupinkách postává několik desítek vězňů. Jediný rozdíl je v mundůrech a barvě pleti. Američtí vězni mají oranžové mundůry, Češi oblékají modrofialové. V USA převažují černoši a hispánci. V těch českých zahlédnete vcelku dost Romů nebo lidí s východoslovanskými rysy.

Nechci líčit, co všechno jsme tam viděli a slyšeli. To ani nemohu. Spíš chci říct, že ten dvoudenní pobyt v ubytovně dozorců věznice, z toho několik hodin v samotném vězení včetně oběda ve vězeňské vývařovně, stejně jako poutavá přednáška lidí z vazební věznice z nedalekého města mě přivedl k mnoha novým myšlenkám a pohledům na svobodu, lidská práva a zodpovědnost.

O jednu z úvah se s vámi chci podělit. Snad to nebude příliš kostrbatý… Přemýšlím třeba, že míra svobody je ve své podstatě daná mírou rozhodnutí, které nás společenství, jehož jsme součástí, nechá dělat podle našich vlastních představ. Denně jich každý z nás děláme tisíce: Půjdu doprava, nebo doleva? Budu mlčet, nebo si zanadávám? Najím se, nebo napiju? Vždy ale existuje část rozhodnutí, které společenství netoleruje, protože v ho v samé podstatě ohrožuje. My se tak sice můžeme rozhodnout, ale s logickými důsledky. Cestování na západ nebo poslouchání Hlasu Ameriky ohrožovalo předlistopadové společenství. Člověk se mohl rozhodnout si pustit rádio, ale nebylo to bez rizika. Dnes se stejně tak můžeme rozhodnout, že půjdeme na ulicí a začneme provolávat slávu Adolfu Hitlerovi. Ale je nutné si uvědomit, že to asi bude mít následky. Určitá rozhodnutí jsou prostě nebezpečná pro fungování celku. Kdybychom je tolerovali, mohl by to být náš konec.

Tzn. že čím víc si mohu rozhodovat po svém, tím více práv a tedy svobody mám. Ovšem, jak už jsem psal, z pohledu celku se rozhodnutí dělí na správná a špatná. Za špatná v lidské společnosti obvykle následuje trest. A jedním z nejvyšších trestů je právě odnětí svobody, tj. odejmutí možnosti rozhodovat. Představte si, že se nemůžete rozhodnout o tom, v kolik budete vstávat, jestli po sobě budete stlát, co budete jíst, kde budete, s kým budete… Obyvatelé této věznice o těchto věcech nerozhodují. Jednou se blbě rozhodli a společenství jim odebralo celou škálu jiných možností se rozhodnout. Najednou za ně rozhoduje někdo jiný. Představte si to. Dostanete se někam, kde skoro o všem ve vašem životě rozhodují druzí. Tahle věznice byla extrém. V zařízeních s nižší mírou ostrahy/dozoru je to lepší. V mnoha firmách, církvích, sektách, dokonce v rodinách je to také lepší. Mně na tom přijde zajímavé sledovat míru svobody na míře rozhodnutí, které si člověk může činit podle svého gusta.

Svobodu máme v sobě. Je nám vrozená. Ovšem pokud se nenaučíme zodpovědnosti vůči celku, ostatní nám nedovolí tento vrozený dar využít.

Fascinující pro mě bylo poslouchat, co se děje před odchodem vězně na svobodu (tj. předtím, než získá zpět paletu možností se rozhodovat sám). Stejně jako ze Shawshank ani z této věznice se prakticky nepropouští (v průměru dva lidi měsíčně). Ale i tito dva nastupují zhruba půl roku před odchodem na šestiměsíční navykací kurz, který je má připravit na svobodu. Učí se tam například i to, že jízdenka už dnes nestojí dvě, ale dvacet korun, že v obchodě už nejsou dva druhy jogurtů, ale šedesát, že už není povinná tělesná prohlídka atd. Bohužel, stejně jako v případě filmového Shawshank i zde je návratnost propuštěných vězňů vysoká. Často to netrvá ani měsíc a už jsou zpět. Ti lidé se odnaučí rozhodovat (jestli to vůbec kdy uměli), nechápou princip zodpovědnosti a často po pár hodinách na svobodě šup a rozhodnou se špatně. Někdo se na ně „blbě podívá“, tak ho zmlátí. Rozhodli se blbě, společnost usoudí, že se rozhodovat neumějí, a tak je vrátí do věznice.

Je to pro mě celkově fascinující paradox. Není moc věcí, po kterých bychom toužili tolik jako po svobodě. Chtěli bychom si dělat, co se nám líbí. Rozhodovat se podle svého. Toho jsem si všiml třeba ve chvíli, když jsme měli možnosti vidět přehlídku zabavených nástrojů a pomůcek, které si vězni vyrobili proto, aby mohli utéct – spletená prostěradla, kotvičky na zachycení lana, dlátka…

Jenomže pak tu svobodu získáme a neumíme s ní naložit. Jen si vezměte, jak se zvýšila zločinnost po roce 1989 – dostali jsme svobodu, ale kolik z nás ji nedokázalo unést! Na stejnou věc (na úplně jiné úrovni) narážíme dnes a denně ve firmách nebo školách. Dáte lidem svobodu – ať si například sami rozhodují, kdy budou chodit do práce, co si obléknou na sebe, co si budou prohlížet na internetu. Bác. Někteří nepřijdou do práci, další si vezmou smradlavý tričko na schůzku s klíčovým zákazníkem a jiní stráví celý den brouzdáním po internetu. Stejně jako se vězni před odchodem na „svobodu“ učí zodpovědnému rozhodování, tak i my všichni se potřebujeme učit stejnou věc. A nakládání se svobodou, rozhodování je pro mě právě především zodpovědnost. Prostě se potřebujeme naučit zodpovědnosti, aby nás ostatní nechali svobodně žít. Aby se na nás mohli spolehnout. Aby neměli pocit, že za nás musejí rozhodovat. Teprve potom se nám nebudou bát svěřit svobodu, tj. nechat nás dělat si věci po svém. A kvůli tomuto uvědomění stojí za to do vězení zajít. Vřele doporučuji všem průzkumníkům osobní svobody a skupinového chování.

Knihy o svobodě v práci

Všechny knihy
Podivín
Podivín
Richardo Semler
Objednat
Svoboda v práci
Svoboda v práci
Brian M. Carney, Icaac Getz
Objednat
Štěstí doručeno
Štěstí doručeno
Tony Hsieh
Objednat

Peoplecomm kurzy

Všechny kurzy
Cesta kolem světa
Cesta kolem světa

Začíná v dubnu 2012.

Přihlásit se
Liberalizační leadership
Liberalizační leadership

26.-27.11.2012

Přihlásit se
Jak si SKUTEČNĚ  rozumět?
Jak si SKUTEČNĚ rozumět?

12.-13.11.2012

Přihlásit se
Silné stránky
Silné stránky

Jak postavit život na
silných stránkách?

Přihlásit se
Svoboda v práci
Svoboda v práci

25.-26.10.2012

Přihlásit se
Den čili 86 400 vteřin
Den čili 86 400 vteřin

29.-30.3.12

Přihlásit se
Lekce Tanga
Lekce Tanga

24.-25.3.2012

Přihlásit se
Komentáře Přidat komentář
  • in-ocean

    Ahoj Tomasi, kdyz tento clanek i s tvou uvahou o svobode a toleranci spolecenstvi porovnam s clankem o detech, jejich nezkazene dusi a videem mr.Robinsona, kde ukazuje chyby skolstvi tak se mi trochu jezi chlupy.

    Zkus se na to podivat tak, ze by jsi tvrdil deti musime kontrolovat, protoze jejich svobodne mysleni ohrozuje spolecenstvi. Vzdyt jsou take jine. Musime jim dat nase pravidla a nase pohledy na svet. Presne tak jak se deje ve veznicich. Nepripada ti to uplne stejne jen posunute o nejaky level? Me to stejne pripada. Vzdyt mi dospeli detskou mysl dokazeme tak otupit, ze malokdo zustane hravy, tvorivy a vesely. Radeji zustaneme ve sve ulite.
    Tak je to i s tim veznem, ktery je tak dokonale „predelan“, ze se velmi rad vraci do sve ulity – zpet do vezeni.

    Nerikam, ze to co ti lide udelaly ja spravne. Zajiste neni. To co rikam je, ze si nedavame prostor a prostredky jak se dobrovolne a vedome zmenit v lidi, kteri chteji byt cestnymi a socialnimi lidmi. Zadny takovy proces nepouzivame (a kdyz tak minimalne). To co delame je, ze lidi ruzne oznacujeme, zarazujeme, vytvarime svety na nizke emoci, oklestene kolikrat nesmyslnymi pravidly proti jejich vuly. A prave tato pravidla kolikrat mohou zpusobyt to, ze jedinec „selze“, navic jak se pri tom citi. Vubec se nepukousime odstranovat sve reaktivni ciny a taktez se nepokousime zlepsovat svou analitickou mysl. A uz vubec ne ve veznicich. A to je skoda.

  • Tomáš

    In-ocean, jsem rád za tyhle úvahy. Napsal jsem to trochu kostrbatě, a tak mi možná není moc rozumět. Snažím se říct, že pokud chce člověk žít s druhými lidmi, nemůže být 100% svobodný. Je nutné doslova vyměnit část svých svobod, práv, „možností dělat si co chci“ za přijetí. Spousta toho, co bych rád může totiž zasahovat do práv druhých. A přece jenom moje práva končí tam, kde začínají práva druhého, myslím si.

    Problém tradiční výchovy spatřuji v tom, že výměnou za přijetí požaduje mnohem, mnohem více svobody než by bylo nutné. A to je něco, co se dnes mění. Dnešní děti jsou výrazně svobodnější. Jenomže v naší touze po svobodě si mnohdy neuvědomujeme, že součástí týhle rovnice je ještě zodpovědnost. A tak je to celé otázka hledání té správné rovnováhy mezi sv. a zodp.

    Pro většinu z nás platí, že se můžeme posunout směrem ke svobodě.

    Snad je mi rozumět líp?

  • in-ocean

    Tomasi ja vim, ze to myslis poctive a s citem. To by jsi jinak nemohl psat tento blog. Ktery je vyborny.

    Myslim, ze rozumim tvym slovum i tvym uvaham. To co jsem napsal ja byly okamzite myslenky, tak jak jsem to videl v danou chvili jako dva obrazky, ktere my pripadaly postavene na velmi podobnem principu chovani lidi.
    Rozhodne tim nemam v umyslu nejakym zpusobem snizovat tve hodnoty. Doufam, ze to tak beres. Beres?
    Take si uvedomuji, ze jsem tady novy a neznas mne. :)

  • janka

    Zdravím,
    začnu z trochu jiné strany. Byla jsem teď na dovolené. Sama. Bez rodiny, kamarádky s lidmi blízkých názorů, nicméně jsem nikoho neznala a měla sólo pokoj…a mohla jsem si dělat vše podle sebe aniž bych někoho omezila. Zajímavý pocit, nikdo na mě nikde nečekal, nikdo nehodnotil mé oblečení ani zjev, nikdo nekomentoval mé činnosti, nikdo nic neočekával…napřed jsem z toho byla nervózní, a když jsem pochopila tu úžasnou šanci, začala jsem poznávat, kdo jsem, co vlastně já chci, co mi je příjemné a dovolila jsem si na dovolené být sama sebou, dotknout se sebe, rozumět svým hranicím a ptát se sama sebe jak to vlastně mám. A teď po návratu se cítím svobodnější i zodpovědnější, mé činnosti jsou sice skoro stejné jako předtím, ale pro mě je to jiné…byla jsem před tím svobodná nebo ve vězení? Myslela jsem si, že svobodná,celkem jsem si dělala, co jsem chtěla,posuzovala jsem si sama co je nutné a co není, bylo to ale vězení z předpokladů a předsudků a ohledů na ostatní.
    Nedá se to srovnat s vězení skutečným, kde Tě někdo omezuje, na druhou stranu, když Tě omezuje cosi v Tobě, od toho nemůžeš být propuštěn, pokud se nepustíš sám…a je to zas o výchově, vyrůstala jsem v době autorit a dovolování či zakazování, a ač se již „vychovávám“ sama mnoho let, stále bývám překvapena, kolik mžíří tam ještě objevuju…

  • mick

    Můj názor je…ať si každý dělá co chce, nenarušuje-li svobodu ostatních…

  • Martin K.

    Tome, díky za článek, moc zajímavý. Hlavně mi v hlavě zůstává ta myšlenka navyklého chování a zodpovědnost lidí v jiné „nové“ společnosti. Když budu chtít přijmout nového parťáka do firmy a dát mu maximální svobodu, práci po které touží, „benefity“ které chce, cíle atd… tak myslím, že to „nerozchodí“. Není to předsudek, ale zkušenost mých kamárádů. Bohužel pak došli k závěru, že stejně musíš mít respekt a být na ně „jako pes“, což je husté přirovnání, ale jim v tradičním světě funguje. A proto se sám sebe ptám, jak lidi s podobným myšlením, svobodou v srdci a mysli a s maximálním uvědoměním ZODPOVĚDNOSTI najít, aby to mohlo fungovat a oni se ve firmě neocitli jako by přišli právě z vězení… Jediné řešení, které mě napadá je dále hledat a zaměřit se na lidi, kteří ve věznici nestrávili moc dlouhý čas…

  • Tomáš

    In-ocean – naprosto v pohodě. Vyjasňujeme. Za jakoukoli konstruktivní konfrontaci jsem moc rád.

    Janko – tohle mě nadchlo. To je přece ono. Testovat své hranice. Bůhví, kde je máme. Bůhví, jak moc uvěznění jsme. V minulém století byla přece populární výchovný prostředek ohrádka, kam se dítě ustájilo, aby rodiče mohli dělat, co potřebovali. A tuhle ohrádku máme povětšinou v hlavě.

    Asi to chce poslechnout možná spíše odvahu než strach a udělat krok ke svobodě. A sledovat, co se stane. Řekl bych, že existují dvě cesty: a) nejdřív se dovolím, co není zakázáno a pak případně udělám, co mi povolí. b) udělám, co si myslím, že je správné a případně se omluvím. Mám dojem, že v našich končinách praktikujeme áčko. Jenže s tím se v dnešním světě daleko nedostaneme.

    Martine – to je taky mega téma. Myslím, že náš projekt pracovních revolucí stojí do velké míry na tom – jak moc a jak dát lidem svobodu, aby mohli v práci dělat co chtějí, kdy chtějí, s kým chtějí, za kolik chtějí,… http://revoluce.peoplecomm.cz/ Dííík.

  • janka

    Zdravím,
    souhlasím v tom, že jsme těžce uvěznění – hlavně sami v sobě. Vůbec nejde o anarchii, spíš o to, že neznáme sami sebe, ani to, co vlastně chceme a raději cosi předpokládáme co by mohlo být a představujeme si, co by ten druhý…rádi bychom mu vyhověli, ale ani se nedokážeme zeptat, a tak jen předpokládáme…a jsme v tom všem tak zamotaní, ustupujeme jeden druhému, místo abychom řekli, co chceme…dokonalá pavoučí síť nejasných vztahů, taková ohrádka v hlavě …a není nic „snazšího“, než ji rozbourat… ty uvozovky jsou tam proto, že je to opravdu snadné, pokud tu ohrádku vidíme – a to je ten problém, je to pro nás tak samozřejmé, tak normální, že nevidíme ty nesmyslné závazky, do kterých jsme polapeni sami sebou- nikdo po nás nic nevyžaduje, jen naše „slušnost, morálka…“Tady jako kompas vidím víc strach než odvahu…Kde je odvaha, tam ty problémy nemám, to jsem silná, ale kde je strach, tam je průšvih, tam se nechce a očekáváš, že to bude bolet… a někdy stačí jen rozsvítit a člověk uvidí, že ty hrozné zvuky dělá novinový papír, …ale sebrat odvahu a rozsvítit…dneska už vím, že to stojí za to rozsvěcet, i přes tu bolest, fantastická úleva a osvobození při každém zmačknutí vypínače, respektive potom, když uvidíš, jak se věci opravdu mají…

  • in-ocean

    Martin K. – To co jsi zde nastinil myslim neni tak tezke vyresit. Pokusim se dat svuj pohled, snad pomuze.
    1) Podnikatel je zde od toho, aby riskoval, poznaval nove situace a z nich se ucil a svuj business zdokonaloval.
    2) Zamestananec je zde od toho, aby neriskoval a pouze vykonaval to objevene (treba i neprimo) podnikatelem, ktery to vlozi do smernic. Smernice jsou k tomu, aby se zamestnanec nejlehcim zpusobem dostal k pozadovanemu produktu. Kdyz ho doda – dostane odmenu. Nic vic, nic min. Zalezi pouze na tom, jaky klobouk (post) zamestnanec nosi. A ten by si mel hlidat a nikomu ho nepredavet.

    Podle meho to neni pyramida nebo nadrizeny vztah. Jde o to, ze zajmem zamestnance by melo byt poznat svuj prostor, za nej odpovidat a do toho prostoru by si nemel pustit ani majitele.
    Je to rovina OK-OK.

  • Tomáš

    Janko, krásný… já mám pocit, že „jsem tím s kým jsem…“ – jsem-li s lidmi nesvobodnými, postupem času o svou svobodu taky přijdu (oni mě přece nenechají!). Jejich stádní instinkt jim velí, aby mě sekli vždy, když vylezu z řady. A naopak. Když jsem nesvobodný se svobodnými, tak mě zpravidlla taky nenechají.

  • janka

    Zdravím, tak tomu rozumím taky…a teď „jen“ přijít na to, jak zůstat ve svém patře, jak zjískat tu pevnost a nenechat se stahnout do nesvobody. A jsem si jistá, že to jde… jen zevnitř, …dá se toho dotknout, ale setrvat v tom a dál žít obyčejný život a přitom nebýt stádem…uvidíme, co přinese čas…j.

  • Tomáš

    Jinak já se s (ne)zodpovědností potákávám i na našich setkáních. Chápu to tak, že s „právem se účastnit“ přichází „zodpovědnost se 100% zapojit“.

    Z mnoha důvodů (bereme si toho víc, než jsme schopni zvládnout, koncept zodpovědnosti nechápeme, neumíme se zorganizovat, neumíme odmítnout nebo se může stát něco, co jsme fakt nečekali) se ale stává, že člověk s kterým počítáme večer před setkáním nebo dokonce ráno pošle sms-ku, že nemůže. To, že s tím ti, co to organizují mají potíže, vem čert. Ale trpí tím skupina. Stejně tak považuji za nezodpovědné chování to, že se zúčastním, ale přijde jen mé tělo. Hlavu nechám jinde – sleduji telefon, posílám sms-ky, telefonuji, odbíhám. Jako bych tam nebyl. To už mi přijde zodpovědnější nedorazit.

  • Mariana

    Specialists argue that loans aid a lot of people to live the way they want, just because they can feel free to buy needed things. Moreover, a lot of banks give term loan for different classes of people.