Práce snů!?
28. 05. 2007, TOMÁŠ HAJZLER
Čas od času potkávám někoho, kdo část své kariéry strávil ve službách státu.
„Když jsem dělal na ministerstvu, jel jsem v průměru na pět procent. Den tam vypadal tak, že ráno sis dal s kolegyněmi kávičku a zhruba v hodině, dvou jsi probral, co je nového. Pak už to člověku přišlo blbý, tak vzal do rukou šanon a proběhl se po chodbě s tím, že občas nakoukl do nějaké kanceláře tak, aby ho ostatní viděli „zavaleného prací“.
To působilo dojmem, že máš naloženo, a ostatní tě potom tolik neotravovali. Do oběda se to nějak přetlouklo. Kdo měl vlastní kancelář, měl výhodu. Dveře se daly zamknout a po obědě se rozbalila karimatka a člověk si mohl odpočinout. Když někdo něco potřeboval, zaťukal, zjistil, že je zavřeno a nabyl dojmu, že jsem v terénu. Po odpočinku zopakoval člověk obvykle ranní rituál s šanonem. Občas jsme chodili do kina nebo do divadla. Lístky nám platilo ministerstvo. Nebylo to zas tak špatný: jistota, dobré peníze a jiné výhody… Víš, v čem byl hlavní problém? Neměli jsem tam do čeho píchnout. To, co dnes v soukromé firmě dělám sám, tam dělalo šest lidí. Představ si, že tam byly dny, kdy jsme doslova a do písmene neměli co dělat. A víš, čím jsme potom trávili nejvíce času? Pomlouváním těch druhých, že nic nedělají. A ti samozřejmě pomlouvali nás a tak jeden drbal druhého a tak dokola… v podstatě i tím se dal dobře vyplnit čas.“
Při naslouchání podobným příhodám se ve mně tluče několik pocitů - nejčastěji asi směsice pobavení, rozmrzelosti a smutku. Často (k mému trvalému údivu) slyším i vidím, že podobným stylem fungují i soukromé firmy. Co na to říct!? V mnoha oblastech je tento styl tak rozšířený, že ho považujeme za normální. Jistě jste slyšeli o experimentu s uvařenou žábou!? Jestliže dáte žábu do vody a tu pozvolna zahříváte, uvaří se. Když ji hodíte do horké vody, udělá vše, aby vyskočila. Mnoho lidí (nejenom) ve státní sféře se uvařilo jako ta žába. Nenapadne je, že by mohli změnit to, jak věci okolo nich fungují.
Zdá se, že nejdůležitější je uvědomit si, co se vlastně děje. Z pozice na velíně - vedoucího (ředitele, manažera, ministra) je v podobné situaci ke zvážení, zda se na tuto práci hodí. Možná si vybral nevhodné lidi, možná mu/jí chybí motivace, možná firmě/instituci nezáleží na výkonu, ale na něčem jiném. Z pozice v zákopech by stálo za zamyšlení, zda chci trávit život v takové instituci s tak neschopným šéfem. Pokud ano, potom může pomoci otázka: co můžu změnit a co nikoliv? Kéž bychom si častěji položili podobné otázky! Myslím, že bychom se měli mnohem lépe.