Tome máš tu niekde počítadlo koľko ľudí už tento článok čítalo ?
Prekvapuje ma že nikto nič nepíše. Asi sú zaneprázdnený.
No možno jen tušia, cítia že nepracujú z láskou a nevedia čo s tým.
Preto sa to snažia potlačiť a veľmi o tom nepremýšľať.
Čo tak hodiť sem rozhovor či článok o niekom kto pracuje z láskou a ako sa mu to stalo :).

Keď si to tak po sebe čítam nič pekné som o sebe nenapísal. (Ak je to tak že svoje predstavy premietam do iných.)

Asi bychom sem mohli dát počítadlo tak, jako je to v revolucích http://revoluce.peoplecomm.cz/ – „zhlédnuto“. Zatím se na to podívala zhruba stovka lidí. Téma je to veliký, hlavní smysl našeho projektu pracovních revolucí je, myslím v tom. Abychom dokázali pracovat více proto, že nás to baví, ne proto že nám za to platí.

A máš pravdu, potřebujeme příběhy, příklady. Takže, prosím, prosím, nabídněte!! Já jsem jeden z příkladů, i když už trochu „ohraný“. Před lety mi došlo, že nejlepší způsob jak se něco naučit, je učit to druhé. A já se toužil naučit žít svůj život a dělat jen to, co mě baví s lidmi, kterým vyhovuji a kteří vyhovují mě. Mám pocit, že se mi to podařilo. Dokonale se bavím tím, co dělám. Myslím, že jsem se své řemeslo po letech zkoušení a testování naučil tak, že má efekt a tak za to, že se bavím dostávám dobře zaplaceno.
PeopleComm pro mě nadále zůstává laboratoří, ve které si testuji své pohledy na svět, chápu lépe sebe, své blízké a své kořeny. Co chtít víc?

A těší mě, když mi napíše někdo, kdo díky tomuhle blogu nebo zájezdům přerovná svůj život tak, že dělá víc toho, co ho/jí baví. A těch zpráv je víc a víc. Tak předem děkuji za další – ať zde v komentářích nebo jinak.

tohle téma vyžaduje dost přípravy. dovolit si čas na urovnání myšlenek. cítím, že mi můj dnešní čas vymezený na práci u kompu nestačí, abych se dobře vyjádřila. možná, že tohle je podobná situace, ve které je více lidí, co shlédlo tento článek. že zatím přemýšlí.

pustit se jistoty a vykročit do neznáma vyžaduje velkou dávku odvahy. Přestat dělat práci, která mě tolik nebaví, ale zatím živí a pustit se do něčeho, co dělám s nadšením, ale bojím se, že mě to hned neuživí, většinou nejde naráz. Možná budou více inspirující příběhy lidí, kteří tím prošli pomalu a zpočátku váhavě. Jak to bylo s Tebou, Tome? Skočil jsi do dnešní podoby rovnou od kapitalistického ponku ? Nebo jsi nejdřív částečně dělal něco, o čem jsi věděl, že tě ještě chvíli podrží, kdyby ses v té své vášni mýlil ? Měl jsi nějaký záchranný plán, který ti umožnil se do toho fakt pustit?

„Zjednodušeně existují dvě cesty…“ Pokud myslíme na to, že potřebujeme alespoň nějaké peníze na přežití, pak nás ta druhá cesta může zaskočit. Neexistuje přímá úměra k tomu, že pokud pracuji s láskou, baví mě to, hraju si – dostávám královsky zaplaceno. V článku je slovíčko „často“ královsky zaplaceno, tedy ne vždy. Za to slovo jsem ráda, protože jinak by ten text vyzníval jako jeden z dokonalých snů.
Taky můžeme dělat, co nás baví, a sotva se držet finančně nad vodou… To píšu ze své zkušenosti. Jeden kratší čas (necelé dva roky) jsem dělala, co mě moc bavilo, ale finančně mě musel držet manžel. Nakonec jsem toho nechala, protože to bylo neúnosné. Nějak se mi to neprotlo, věci se nepospojovaly do kruhu, který funguje…
Takže když se rozmýšlíme, kudy se dát, měli bychom myslet i na perspektivu té činnosti, co nás baví. I když – myslet…
Až bych se nebála říct, že člověk potřebuje jakési vnuknutí, co by mohl dělat, ne tu činnost jen vymyslet …jestli je mi rozumět :-)

Jestliže žijeme ve společnosti, která nás 12-17 let připravuje na „práci za peníze“, pak se nesmíme divit, že si nedovedeme představit jinou cestu nebo, že nám ta cesta přijde obtížná. Já jí zkusil prošlápnout a mám pocit, že to zas tak těžké nebylo. Ale to je asi proto, že mám blbou paměť. Byly v tom probdělé noci, dělal jsem věci které jsem fakt nechtěl dělat s lidmi, s kterými jsem fakt nechtěl být. Pracoval jsem ve firmách, za jejichž praktiky se dnes stydím.

Zjistil jsem, že to u mě byla hlavně metoda pokus-omyl a hory literatury. Zjišťuji, že základ je v trojkružnici – viz v textu o naší filozofii –
http://www.peoplecomm.cz/kancelar/filozofie.php – najít, co mi jde, co mě baví a o co má zároveň někdo zájem a zaplatí mi tak co potřebuji. Mám dojem, že peníze jsou vždy to nejsnazší. Když člověk začne dělat, co mu jde a co ho baví, peníze přijdou (pokud je člověk chce, nevidím důvod proč by neměly přijít vždy – ovšem mluvím o naší části světa). Průser je, když se člověk na prachy zaměří – pak všechno poměřuje přes peníze, postupně se vytratí vášeň a možná něco vydělá, ale šťastný to není.

Jinak mám velký štěstí, že tohle téma dnes a denně koumám s lidma na našich sezeních – nejvíc na http://www.peoplecomm.cz/zajezdy/zajezd-cesta-kolem-sveta.php a http://www.peoplecomm.cz/zajezdy/zajezd-penize-zivot.php . Slyším tak spoustu inspirativních příběhů a celý mě to nutí si neustále připomínat těch pár hlavních principů, na kterých svobodný život stojí.

Myslím si, že už to, že si člověk připustí možnost, že se může živit něčím, co ho baví a naplňuje, stačí. To vyladí optiku a ta věc přijde. Možná to nebude zítra, ale přijde to. A určitě se tomu dá jít i naproti.

To, co jsem psala v předchozím komentáři, je o „svobodném dělání“.
A pak jsou činnosti, které mají perspektivu, jsou smysluplné, ba zásadní, a láska k práci je tam podmínkou k tomu, aby v ní člověk mohl vydržet, aby ji zvládal – zdravotníci, sociální pracovníci, faráři…Člověk je však jako zaměstnanec sevřený v systému, který mu často mnoho nedovoluje, neposkytuje… Může pracovat s láskou, milovat svou práci, ale ať dělá, co dělá, má mantinely, odkud kam může hrát – a pak už je „out“, což mu důrazně připomenou nadřízení, pokud ti jsou jeho aktivitou ohrožení, blízcí, pokud práce není dobře finančně hodnocena a pociťují nedostatek atd. A to může všechno to nadšení a lásku tlumit a tlumit…

Já myslím, že většina lidí nebude dělat něco v čem neuvidí smysl. Ten smysl je buď v podstatě činnosti/práce (často v oborech, které zmiňujete, Moniko) nebo v odměně, kterou za tu práci dostáváme.
„Smysl“ si pak koupíme někde jinde. Já ale vidím nevýhodné dávat deset hodin denně něčemu, co mě moc nebere, abych si vydělal na něco, co mám rád. Kdy na to najdu čas? Potřebuji spát, udržovat sebe, domácnost, pečovat o blízké, stonat, dojíždět do a z práce,… Kolik času reálně mám na to dělat, co miluji, když to není práce? Smutkem dnešní doby je to, že o tom minimum lidí přemýšlí: http://revoluce.peoplecomm.cz/clanek/dedictvi-adolfa-eichmanna-

jojo, nad tímhle každý určitě aspoň jednou přemýšlel ….

mě vždycky zajímalo, jestli je lepší změnit to CO děláme, aby sme byli šťastní nebo změnit způsob JAK to děláme, aby sme byli šťastní

Hele, Ondro, to je ono. Díky, díky.
Základ problému je vůbec to, že práci za prachy (tj. se značným procentem povinnosti/musen a tedy otrávenosti) jsme se naučili brát jako fakt. V dětství nám opakovaně tvrdili, že chodit do školy se musí, dělat úkoly se musí, a x,y,z se musí. A my jim na to skočili.
Pak nám říkali, co to máme za blbý otázky a že když se budeme ptát, budeme brzy starý. A když jsme nedali pokoj a trvali si na svém přišel zpravidla těžší kalibr: „Na tebe tady není nikdo zvědavej!“ nebo tečka za jakoukoli zvídavostí – univerzální pokyn: „Ticho!“

A tak jsme se odnaučili ptát. A přitom je to cesta ven z bludnýho kruhu chození do „blbý“ (=nevhodný) práce. Kdo chcete dělat víc pro radost a míň pro prachy, zkuste následující experiment (ve výrazně hlubší verzi to děláme na Cestě k.s.):

Vezměte list papíru a týden si zapisujte všechno, co děláte a baví vás to. Na konci týdne vyberte ze seznamu to, co vás „opravdu baví“ a zároveň za to můžete dostat zaplaceno (nebo ještě víc než dnes – pokud o to usilujete). A pak si položte otázky, které začínají na tato slovíčka:

-proč?
-co?
-s kým?
-kdy?
-jak?

-za kolik?
-kde?

… mě (to) baví dělat?

A když na něco přijdete, podělte se. Ok? Dík.

„Vím, kdo jsem byl, a vím, kým jsem dosud. Rád jsem četl, rád jsem psal – a to platí dodnes – ale nechtěl jsem číst a psát kvůli tomu, že on (jeho otec) to po mně chtěl. Člověk chce dělat to, co dělá, proto, že si to sám přeje. Chce to dělat sám za sebe, ne jako syn svého otce, ne jako člen rodiny, příslušník národa, církve, společnosti, třídy. A přece: ačkoli dělá to, co dělá, sám za sebe, ukáže se, že i tak to dělá jako ti, od nichž se snažil distancovat.“
(Úryvek z Kterak si stvořit ženu: W. Saroyan)

Co si o tom myslíte?

Krásný! Dochází mi až příliš často, jak moc děláme věci ne pro radost z činnosti, ale kvůli tomu, co si o nás (po)myslí ostatní. Jen aby nás nezkritizovali a ideálně pochválili…

Zarzamoro, vy jste před časem (řekl bych víc než přes rok) nechávala v komentářích na téma práce podobný moudro … něco ve smyslu – jak můžeš vůbec dělat něco, co tě nebaví,… já to nemůžu najít. Netušíte? Díky.

P.S.: Koukám, že jsem v týhle diskuzi jediný s tváří. Nechcete si taky dát nějaký obrázek? Ať nejsem sám.

Vím :)

„Dělej to, co děláš opravdu rád! Nedělej nic jiného! Nemáš moc času. Jak tě vůbec může napadnou, že byses živil něčím, co děláš nerad? Jaký by to byl život? To není život, ale umírání. Přinejmenším dělej něco, co tě těší – něco, co vyjadřuje, čím jsi.“
(Citace z Hovory s Bohem – N. D. Walsch)

Hurá, to je ono. Moc díky, Zarzamoro.
Věřím, že nejsem jediný, kdo to ocení!
Jinak se momentálně stěhujeme a já mám moře zkušeností s různými dodavateli, službami a dalšími věcmi okolo – k tématu práce s láskou viz např: http://revoluce.peoplecomm.cz/clanek/nesnasim-svou-praci-#komentar-43

„Práce
je láska
učiněná viditelnou“

Chalil Dibran

Pustit se po cestě svých vlastních snů chce hodně odvahy, ale stojí to za to. Před časem jsem svůj zaběhaný rytmus života změnila opravdu od základu a začala tak, jak jsem si snila. Sama jsem podala výpověď ze zaměstnání, zaklapla dveře kanceláře, rozloučila se s kolegy a na čas i s republikou a vydala se za hlasem svého srdce :-) Nový život se vším všudy. Pár let jsem s nadšením vedla romantický hotel s restaurací na švýcarsko francouzské hranici. Gastronomie byla vždy mou tajnou láskou, ač nejsem z oboru, vědomosti jsem postupem doby nasbírala a prakticky jsem se věnovala roli šéfkuchařky. Láska a nadšení mi nechyběly – úspěchy se dostavily. Ani jednou jsem nezalitivala, že jsem opustila ekonomickou branži, protože tam bych neprožila to, co mě čekalo v momentě, kdy jsem se pustila do něčeho, co mě skutečně vždy bavilo a stále nesmírně baví.

I když se za posledních let pár věcí posunulo jiným směrem, u gastronomie i nadále zůstávám.

Provozuji úspěšný blog (ten první od roku 2006 / http://www.dolcevita.blog.cz, ten druhý až v momentě, kdy jsem napsala-nafotila-sama vydala svou první knihu http://www.gurmanka.cz). Pravidelně dostávám i prostor v celostátním tisku a spolupracuji s několika časopisy, atd. – další zajímavé projekty se rýsují. To vše díky prezentaci na blogu, které se věnuji ve volných chvílích.

Své změny nelituji ;-) Díky za pěkný článek, který mě vedl k zamyšlení.

Ještě možná důležitá informace: tenkrát mi bylo 38 let – pro někoho pozdě na změny, pro mě nový začátek :-) Držím palce každému, kdo má v úmyslu uskutečnit nějakou tu životní změnu.

All people deserve wealthy life and mortgage loans or sba loan would make it much better. Just because people“s freedom is grounded on money.