Rád bych dodal jistou kontextovou informaci: http://www.csfd.cz/film/8300-swordfish-operace-hacker-swordfish/
Z filmu vzešlo následující „poselství“: Nikdo nesmí ohrozit náš způsob života! (A to za *každou* cenu!)

„Proč v dnešním světě podlézat lidem pouze proto, že mají před, za nebo pod jménem nějaký titul?“

Sám se setkávám zdánlivě paradoxně takřka s přesným opakem – že by za tím stál potenciál ohrožení stávajícího „způsobu života“?

Otázka: Kdo a jak TO zastaví?

Uměl bych si to třeba představit v nové menší inovativní společnosti, ale v současných velkých organizacích spíše s velkou fantazií… Sám jsem však příznivce všech těchto myšlenek. Děkuji za sérii takřka dokonalých článků!

Nene přátelé. Rektální alpinismus (v přiměřené míře) je cesta k prosazení si svého a podpoření vlastního prospěchu i tam, kde by si člověk jinak neškrtl.. Tedy výzva shora uvedené mi připadne jako plácnutí do vody, a to ještě poněkud nedomyšlená… ;-)

Já vidím naději v mladších lidech – ročník 77 a výš. Všímám si, že se nezohýbají tak jako starší ročníky, mají větší odvahu a také lepší představu, co od života chtít.

bromdenovi: pro většinu dnes žijících lidí je cesta přes anus tou jedinou, kterou znají (když nám to tolik let sypali do hlavy, tak abychom neměli!?). Tj., souhlasím. V mnoha místech je to jediná cesta, kterou si dovedu představit. Před třemi týdny jsem strávil několik hodin na katastrálním úřadě. Získání toho, co jsme potřeboval záleželo jen na vůli úřednic.
Přiznávám. Odcházel jsem s pocitem, že mé vlasy zhnědly.

Ještě jsme do textu vložili můj oblíbený fór: „Management trainee class“ – mrkněte na to. Snad v té malé velikosti spatříte veškeré detaily…

Jinak jsem si dovolil vzít tradiční pyramidální uspořádání na mušku. Snad tím nikoho neotrávím a věřím, že naštvu málo.
Kromě flusání a lezení do zadku jsem na léto připravil pár článků o naší potřebě „sbírat papíry“, stoupat výš a výš, o pozůstatcích naší armádní minulosti nebo zajímavý příběh o tom, jak zkusit fungovat mimo pyramidu.

ještě připomínám tři související odkazy:
http://blog.peoplecomm.cz/clanek/az-vyrostu-chci-lezt-ostatnim-do-zadku
http://blog.peoplecomm.org/article/i-want-to-file-all-day-
http://blog.peoplecomm.org/article/bread-and-circuses-

Nezaměňoval bych lezení do zadku s poslušností. Ano, pro děti je lepší být poslušnými, neboť nemají dost rozumu na to, aby mohli sami rozhodovat. Ano, i dospělý musí být v určitých životních situacích poslušný. Problém je, že člověk člověku k jeho škodě vládne. Chybí nám vyšší princip, pravidla a poměření pro většinu. Byl bych nerad, kdyby poslušnost byla zaměňována za strach, spíš bych jí viděl blíže pokoře. A to je krásná vlastnost.

Zdá se mi, že poslední dobou se rozrůstají dva extrémy: kromě lezení do zadku je to totální nerespektování autority – doktorů, rodičů apod. a to také, myslím si, není dobře.

Zarzamoře: Díky, že to zmiňujete. Mnozí z nás jdeme z jednoho extrému (rozklepanosti před „šéfy“) do druhého (anarchie – nerespekt k pravidlům, společným hranicím). Já si myslím, že jak přicházíme o starou pyramidální rovnováhu, vychylujeme se do druhé polohy, ale dejme tomu čas a ono se to srovná. Určitě tomu můžeme pomoci debatou a příklady, jak to dělat jinak.

Martinovi: Taky moc díky za tuhle úvahu. Snad rozumím, co píšeš…? Jen chci říct, že poslušnost je pro mě zvláštní slovo. Nezní mi příliš sympaticky. Koncept slušnosti je mi příjemnější, ale po-slušnost mi zní trochu vynuceně, násilně. Líbí se mi spíše respektování pravidel (viz zarzamora), což je asi to co myslíš.

Jsou to „jen“ slova. Jen kdyby právě slova neměla takovou moc.

Lidé jsou různí a každý může mít k lezení do zadku jiné důvody. Nabízím příběh k zamyšlení, že ne vždy je lezení do zadku výhrou…..

Povídal si krocan si s býkem. „Strašně rád bych se dostal až na vršek tohoto stromu, ale nemám na to dost sil“, vzdychl krocan.
„Podívej“, odpověděl býk, „já mám tasemnici a ta je plná živin, zkus ji vytáhnout a sezobnout.“ Krocan tedy strčil hlavu býkovi co nejhlouběji do zadku, vytáhl tasemnici a celou ji sezobl. Zjistil, že mu opravdu dodala dostatek energie a tak vyletěl na vršek stromu. Brzy byl ovšem spatřen farmářem a ten ho sestřelil dolů…..
Poučení může být: „To, že lezeš velkému zvířeti do zadku tě sice může dostat až na samý vršek, ale nepomůže se ti tam udržet…..“

Svatko, vy jste fakt databanka. Kam vy na to chodíte?

Děkuju za to a ještě za mini-debatu pod sbíráním papírů!

Všimli jste si, že se narozeniny šéfa se slaví obvykle s daleko větší vervou než narozeniny kolegů? Pompéznější dary, vyšší počet gratulantů, promyšlenější oslavy,…

Včera jsem zaslechl termín: „manažer – cyklista“. Rozesmálo mě to.
Směrem dolu (na lidi v pyramidě pod ním) šlape, směrem nahoru (na lidi v pyramidě nad ním) se usmívá. Výstižný, ne?

Jo a ještě jsem na tohle téma slyšel termín: „Oblizovat hemeroidy“
„Už pár let je pěkně vysoko. Už deset let mu ostatní oblizují hemeroidy…“
Pro „lezení do zadku“ mám řadu trefných termínů. Ovšem tento je mimořádně nechutný (když si představím ve skutečnosti…).

Pročetl jsem si několik Vašich článků a jsou opravdu bezva! Jen, tak dál ! Musím s Vámi souhlasit víc, jak 89% Vašich toků myšlenek!
Je vidět, že jste vzdělaný a po právu moudrý člověk. Jen, tak dál a mnoho pěkných článků, jako tento.

Josef Švejk snad prohlásil: „Důležité je vědět z koho se posrat a na koho se vysrat.“ A tak by se to celý mohlo klidně jmenovat „Švejkova teorie“ nebo také „Filozofie Josefa Švejka“.

http://www.arcor.de/ecards/images/picture0/f_pict/Karriereleiter.swf

Ve firmě nemám problém, ale při své práci se poměrně často setkávám s arogantním postojem úředníků někdy kombinovaný i se zájmy „jiných“ (politiků, lidí, kteří mají známé, prostředky ap.) a takové setkání mi fakt bere hoooodně energie… Kolikrát si říkám, co má dotyčný za mindrák, že si ho musí léčit zrovna takovým způsobem – asi nejčastěji mě napadá, že si je nejspíš vědom, že by se v NORMÁLNÍM sociálně-tržním prostředí asi nedovedl uživit = má malé sebevědomí možná i zásluhou toho, kde se pohybuje! Na jednu stranu je chci pochopit a na druhou je mi jich líto, obvzláště, když jsou nachytáni např. při tom, že „u někoho to jde a druhého ne“ – to se těžko hájí a vždycky z toho musí mít sami ze sebe blbý pocit (nebo v to alespoň naivně doufám)… Naše společnost by potřebovala více Tomášů Hajzlerů, kteří by uměli v takových úředníčcích probudit sebevědomí a svědomí a hlavně jim připomenout, že hodnota člověka není v úřadu a nemá tedy cenu kvůli němu zahazovat vlastní čest… (hmm zajímavé slovíčko „čest“ – dříve se za něj muži zabíjeli, pak se spojovalo s prací a teď zavání archaismem, škoda…)
Taky se lze setkat s lidmi, kteří pod rouškou „vyšších zájmů a ochrany společnosti“ vlastně jen vydírají – tzn. oni si tu moc – potažmo „úřad“ – nejprve vytvoří, aby jej potom mohli pěkně využívat popř. i zneužívat…
Je ovšem vůbec možno se v našem „rozvinutém“ světě pohybovat natolik svobodně, abysme na „šimla“ nenarazili? Brrr to jsem ale dnes pesimistickej… ;-)

To jo, takovouhle negativitu u tebe, Juro, neznám :-). Ale co!? Vždyť to je život. Jo, jo a potřebujeme i víc Jurů. A ještě, že je máme. A ještě, že se máme. Jednou tam (k většímu vědomí a moudrosti) prorosteme. Otázky já mám pouze 3. Kdy to bude? Zažijeme to – my co dnes žijeme? A zvládneme to vůbec jako druh?