Snažím se naslouchat druhým.
A mám celkem štěstí, že mě to baví.
I tak mám do mistrovství daleko. Víte, jak poznám, že neposlouchám?
Když můj vnitřní hlas (nakonec i ten venkovní) začne říkat: „S tím souhlasím nebo s tím nesouhlasím, to je pravda nebo to není pravda.“ Jakmile začnu hodnotit to, co říká ten druhý, přestanu slyšet, co říká. Když neslyším, nerozumím. Když nerozumím, míjíme se. Když se míjíme, nemáme ze sebe dobrý pocit.

Pěkný článek. Zase. Ten, kdo tyhle články píše musí mít mistr :) Většinou v hospodách i venku se lidé neustále předhání. Kolik toho vypili, kde to všude dělali a tak.

Můj názor je ten, že vyrovnaný, klidný člověk přece to, co prožil říkat nemusí. Jde neustále dál a pomáhá ostatním. Pokud někdo něco řekne poslechne ho, všechno zhodnotí a pak třeba řekne svůj názor. Ne, že celou myšlenku toho, co ten druhý říkal zahodí a začne vyprávět jak je lepší a kdo ví co neprožil. Taková komunikace je o ničem. Je dobrá možná pro podle mně utlačované lidi, kteří mají potřebu neustále si i ostatním něco dokazovat. Pletu se snad?

Napadla mně ještě jedna myšlenka. Je trošku z jiného soudku, ale i tak. Lidé, které se takto chovají mají skryté problémy. Musí to prostě někomu říct. To samé můžete dobře vidět například na ICQ. Většina mladých lidí si vkládá statusy? Proč? Stačí používat status jako Online (jsem tu pro Vás), nebo třeba Nerušit (pokud si jen potřebujete něco vyřídit a nechcete mluvit s ostatníma) a pod.. Lidé, kteří si vkládají statusy jako: Dneska to bylo super a hromada dalších ještě horších způsobů. Přece člověk, který se dokáže normálně bavit s lidmi, tak nemusí přeci znovu těm samím lidem psát tohle. Nemusí to tímhle způsobem cpát ostatním. Prostě jsem se bavil a jdu dál. Podle mně je to docela problém, že ti lidé si prostě neřekli to, co chtěli. Mají problémy. Musí si to tak kompenzovat tím, že ostatním takto sdělují, že jim je fajn. Skutek je ovšem jinde. Napadá mně možná taková věta pro ně. Opravdu chceš být takový jaký se snažíš být? Co si o tom myslíte?

Problém s orální masturbací mají vždycky průbojní, arogantní lidé. Většinou vůbec neumí naslouchat a jenom se pokouší honit si ego. Dřív mě štvalo, když mě takovýto zbytečně průbojný člověk přerušil, nebo uplně zahodil moji myšlenku a začal tlačit svoji, dneska je mi ho spíš líto.

Když jsem pochopil že naslouchat lidem je potřeba, velmi mě to obohatilo. Už dříve jsem spontáně naslouchal, ale až s uvědoměním jsem začal naslouchat cíleně. Lidé mě za to mají mnohem víc rádi a já s nimi mnohem radši komunikuju. Za tu dobu jsem se mi naslouchání ostatním stalo přirozenosti, už si to jinak ani neumím představit.

Přináší to také spoustu výhod, protože zjistíte spoustu informací, které kdoví kdy budete potřebovat, nebo vám pomohou.

rumcajs: myslím, že to není problém jen průbojných a egoistických lidí, samozřejmě u nich je to vidět více… ale myslím, že většina z nás se nechává strhnout vlastními myšlenkami, moc neposlouchá a snaží se spíš přijít na to, čím by on sám mohl přispět k tématu.

http://www.ted.com/talks/john_francis_walks_the_earth.html
v jedné části sděluje, jak začal opravdu naslouchat lidem, až když přestal mluvit

Zarzamora : Určitě. Chtěl jsem tím říct, že průbojní s tím mají problém vždycky. Samozřejmě že se to může stát a stává každému.

Průbojnost a sebejistota také automaticky neznamená, že člověk nenaslouchá, ale takových lidí je velmi málo a já si jich velmi vážím :)

Myslím,že to je celkem častá věc, všichni se rádi posloucháme a tak mluvíme a mluvíme a posilujeme si svoje egíčko a hojíme svoje rány na sebevědomí.Zjišťuji,že spousta lidí si je jista svými názory (mnohdy převzatými) a vůbec není schopna naslouchat názoru jiného,protože je tam strach,že bych mohl o tom svém názoru začít pochybovat a ze svého jistého ostrova a půdy pod nohama se opět ocitám na moři nejistoty a pluji v pochybnostech.Ono být na pochybách není o jistotě, ke které všichni inklinujeme…Bohužel já pochybuji celkem často, jsem váha na vahách a tak jsem daleko otevřenější pro různé pohledy a názory na věc…ale jako všechno i toto má své tmavé stránky…:-) Ještě s jednou věcí se dnes setkávám. Díky tomu,že jsem naslouchač k nám často chodí lidé si popovídat.Celou dobu mluví a pak řeknou jak jsme si pěkně popovídali….já ten pocit moc nemám, protože to neprobíhá vzájemně…všeho moc škodí…harmonie musí být i v příležitosti reagovat…nebo se mýlím?
Také tito lidé neví, kdy už je čas jít…je jim dobře a my jsme pak nuceni jim to říct narovinu – už je čas jít, ale oni neslyší…a ještě jim trvá třeba další hodinu než odejdou….je nepříjemné vyhazovat(i když velmi diplomaticky) návštěvu….Co si o tom myslíte?

žahanka:

Mě osobně lidi co mě nepustí ke slovu a vůbec nevěnují pozornost tomu co říkám, když už se ke slovu dostanu, pěkně štvou. Vůbec se s takovýma nemám chuť bavit, natož abych si je zval na návštěvu, aby do mě mohli u mě doma hustit svoje rozumy.

Vyhazovat návštěvu je vždycky nepříjemné, ale myslim že to stačí říct na rovinu: „Krásnej večer jsme si dnes užili, ale už sem opravdu unavený, takže už vás budu muset vyprovodit. Tak se nezlobte.“

Mám právě schoulenou kočku na svém klíně,ta mě má ráda vždycky-ale k tématu:Proto končí tolik lidí u psychiatra-nemá chybu scénka ve filmu
Skřítek,vypovídají se tam,ale musí zaplatit.Někdo,aby k doktorovi nemusel
opravdu cíleně někoho hledá,aby mu vše mohl vyklopit a jak se mu uleví,
to vidíme všichni,kdo naslouchat umíme.Člověk,který si to uvědomuje,nám
poděkuje,že jsme ho vyslechli a že to tzv.jde i bez prášků.
Stává se mi,když se sejdeme s nejlepším kámošem,že na mě všechno
vychrlí,zeptá se mě,co si o tom myslím,ale vlastně ani svůj názor nestíhám říct.Pak jedu domu autem a říkám si:,,Ty jo,ani na mě nepřišla řada.Je to divnej pocit.Nevíte,jestli máte být naštvaný za vaší časovou investici pro kámoše nebo na sebe,že jste mu sakra neskočili do řeči se svými závěry.
Na závěr happiend:Vyplatí se naslouchat,vrátí se nám v práci spokojený
klient a v soukromí vychechtanej kamarád.

Řekl bych že jde taky o to co na tebe chrlí. Když do mě kamarád dvě hodiny háže jeho problémy se vztahem tak většinu času taky mlčím a poslouchám… Nebudu komentovat takhle citlivou záležitost, do které mi navíc v podstatě nic není. Na konec mu třeba řeknu co si o tom myslím, ale vidím na něm že mě skoro vůbec neposlouchá, v takových věcech těžko radit.

Žahanka:

Pozor na upíry.

Kamrád, který má momentálně problém a potřebuje se svěřit, to pravděpodobně nebude.

Člověk, který to dělá opakovaně, možná ano.

On se tím očistí a nabije, vy pak zůstanete s jeho špínou.

K zorientování může pomoct i to, jak se za přítomnosti takových lidí cítíte, napoví Vám Vaše tělo. S těmi, co Vás vysávají, budete pravděpodobně už po pár minutách cítit pokles energie, bolení hlavy, nepříjemné pocity.

Děkuji za názory, upírů jsem si vědoma, jen ještě tu účinnou sebeobranu asi nemám zmáklou. Jsem hodně společenský tvor,ale poslední dobou vyhledávám spíš samotu a klid.Není tak časté to opravdové souznění a vzájemné dobíjení při konverzaci.Moc se mi líbí filmy typu Před úsvitem a Před soumrakem,nebo Mezi mužem a ženou (Conversacion with other women),kde je to o nádherném dialogu….Za sebou mám také takové zkušennosti, ale je jich samozřejmě daleko méně….Provozujeme s manželem čajovnu a to je místo ideální pro pěkné rozhovory…

Krásný text o naslouchání, mívali jej jistou dobu před očima každý den telefoničtí pracovníci Linky bezpečí…

vložila jsem jej na své stránky http://sarkakotvalova.webnode.cz/news/jen-poslouchej/