Toto je velice zajímavé téma, které se mě, v aktuální životní situaci, hodně dotýká. Jsem totiž ve fázi, kdy si začínám uvědomovat, že pokud chci v životě někam dál pokročit, tak už nemůžu jen hltat myšlenky a názory ostatních – bylo to jistě důležité, protože jsem si udělal jakýsi ucelený pohled na věci a zjistil jsem, kam bych měl svůj život směřovat. Dalo by se říci, že jsem našel smysl života: najít si svůj smysl život. Nejprve jsem vůbec nevěděl, jaký by měl být a že ho budu potřebovat, protože jsem v sobě měl spoustu otázek (nebo by se dalo říct problémů) a neznal na ně odpovědi, tak jsem začal hledat – ve filosofii, trochu v psychologii, v náboženstvích, tady u tebe na blogu, v různých filmech. Nakonec se to začalo rýsovat, ale stále jse m nevěděl co. Jen jsem věděl, že musím najít právě ten svůj smysl života. Došlo mi, že jsme spíš chtěl, z pohodlnosti, aby mi ten smysl někdo dal – bylo by to jednodušší, stálo by to méně úsilí, ale začalo by mě to štvát. Už se mi to dokonce jednou stalo – nevědomě jsem přijímal smysl života od svého bratra – a nakonec jsem se cítil nesvobodně. Nenaplňovalo mě, co jsem dělal. Ale konečně začínám cítit, krůček po krůčku, že se to blíží, zatím je to v mlze, ale věřím, že se vyjasní.

Takže abych to shrnul a odpověděl na tvé otázky: Myslím, že čtení je důležité, když člověk hledá – musí načerpat, jak to mají ostatní lidé. Pak přijde fáze, kdy mu to nebude stačit, ale pochopí, že skrze názory ostatních vidí sebe – našel se v nich (alespoň u mě to tak bylo). A pak začíná opravdová práce, práce na sobě, práce na tom, abych také mohl inspirovat ostatní. Dát něco světu, pomoci mu s jeho utrpením… Takhle to teď mám, stojí přede mnou ta opravdová cesta, zatím to byla jen příprava na vrchol hory – zabalil jsem si batoh, nebo se spíš možná batohu zbavil a udělal si jasno – zbavil se zbytečné emocionální zátěže. Bez té totiž nemůže člověk jasně myslet, vidět, dojít na vrchol.

K těm citacím. Do teď jsem spíše citoval myšlenky ostatních, snažil jsem se je šířit dál a tím jsem nejspíš hledal ostatní lidi z mého okolí, kteří to mají stejně – hodil jsem návnadu do rybníčku – a opravdu se pár lidí chytlo a vím, že má smysl v tom pokračovat, protože ti lidé mi ukázali, že moje cesta má nějaký smysl. A teď už „skládám“ své názory, snažím se využívat svých zkušeností a propojovat je s načerpanými myšlenkami (a většinou se mi i daří si uvědomit, že na něco navazuji a občas i co to bylo a od koho).

Takže takhle to mám :-) A těším se, co bude dál, získal jsem energii pokračovat v životě přirozenou cestou – už s ním nebojuji. Nebo si to alespoň myslím, že to tak je. Mysl je v tomhle ohledu přeci jen trochu zrádná :-D

Dostal se mi do ruky dopis z první světové války. Voják píše o tom, jakou třtinou byl, dokud byl zalezlý doma, jak ho válka zoceluje… To je o významu životních zkušeností na vytváření názoru a zakotvení. Tím nechci přehnaně vyzdvihovat prožité na úkor moudra vyčteného z knih. Je potřeba rovnováha a jak se osvědčeně říká: Všeho moc škodí.
Já jsem četla nejvíc v pubertě, asi jsem to potřebovala. Hlavně dobrodružné romány, ve kterých jsem mohla obdivovat statečnost hrdinů. Pak nastalo období spíše odborné literatury a teď mám nejradši subtilní příběhy, které dokážou odkrývat na životě to, co bývá při běžném pohledu skryté.

Eggze, díky, prima jsi to popsal. Cítím, ře to mám dost podobně. A největší sílu má fakt to, když ti někdo dá najevo, že tvá práce má pro něj smysl. To je velký motor.

Já jsem vždy hodně četla. Bavilo mě to. Když jsem hledala odpověď na nějakou otázku, podívala jsem se do knihy.

Poslední dobou se to začíná měnit. Knihy stále zbožňuji, stejně jako knihkupectví a knihovny, ale už na ně není tolik času. Jak se říká, životní zkušenosti jsou nenahraditelné a kdybych pořád četla, neměla bych šanci žít vlastní život. A sečtělost je sice důležitá, ale není to všechno…
Kdybych měla odpovědět na otázku o citování… Je to zvláštní. Zatím na moc věcí vlastní názor nemám. Když se dozvím o nějakém problému, jdu o přečtu si o tom. Ale vím, že je to pořád jen jednostranný pohled. Ráda se o tom bavím s lidmi v mém okolí, kteří na to nějaký názor mají… Ale pokud jde opravdu o nějakou problematiku, neodvážím si vyslovovat vlastní soudy. (Samozřejmě teď nemluvím o tom, vyslovit svůj názor na knihu nebo film…)

Tak mě ještě napadlo, jak píše Monika, že je určitě dobré vytvořit si správné názory na základě vlastních zkušeností. Tak člověk zjistí, co funguje pro něj osobně nejlépe, protože si to zažil. Ale v dnešní době, kdy se člověk svému životu věnuje neúplně, protože je neustále něčím rozpylován – televize, noviny, parties apod. – je rychlejší cesta. Pokusit se najít si svůj názor skrz názory ostatních. Ale vyžaduje to hledat různá hlediska na věc, nic jednostranného. A pak už jen zkoumat, co funguje jemu osobně. Je to o něco rychlejší cesta, má svá úskalí, ale myslím, že k tomu člověk stejně vždycky nějak dojde, pokud se naučí poslouchat především sám sebe a chápat, co je pro něj opravdu správné – což mnohdy není jednoduché, ale myslím si, že to jde. Tohle je složité téma a dá se do toho slušně zamotat :-D Ale doufám, že chápete, co jsem tím chtěl vyjádřit.

A jak říká Šárka, tak je také důležité zjistit, že moje práce přináší někomu užitek. Ale myslím si, že někdy stačí – na počátku práce – když jen člověk tak nějak z hloubi sama sebe ví, že to co dělá, je dobré a zatím se příliš nezajímá o to, jestli to užitek přinese. Třeba úplně stačí, když to přináší užitek jemu samotnému a pokud je po ukončení své práce se schopen podělit o své zkušenosti či tu práci samotnou, tak si to, co vytvořil, určitě své lidi najde.

Tak si to tady čtu a řekl bych, že je to větší téma než jsem si zkraje myslel. Díky.

Učíme se především nápodobou. Stačí sledovat malé děti. Je to pro nás snad nejpřirozenější. Mnozí lidé si s tím ale vystačí celý život. Nenajdou svoji cestu, protože ji nejspíš ani nehledali. Jsou celý život kopií jiných lidí. Není to neutně špatné. Jen je třeba říct, že existují i jiné cesty.

Co se týče třeba trhu naší „byznys“ nebo „psycho“ literatury převažují citace „velkých světových“ odborníků. Stejně tak zajdete na konferenci, kurz nebo seminář, aby vám tam představili osvědčenou koučovací metodu sira whitmora, blanchardův situační leadership nebo leadership model Jacka Welche. Částečně je to snad tím, že je 2009 a my neměli dost času se sami rozhlédnout a navíc jsme tu měli komouše, které vlastnímu názoru přáli ještě míň než současný systém…?

Průser je také v tom, že jako malí se nejdříve snažíme porozumět světu – mezi 3.-4.rokem jsme schopní se denně zeptat až 400x „Proč???“ Jenomže otázka „proč?“ narušuje/boří status quo, a tak je nám odpovědí nejčastěji „Ticho“; „Protože proto!“; „Co to máš za blbý otázky?“,… Pomalu se odnaučíme ptát „Proč?“ a naučíme se ptát „Jak?“

Otázka „Jak“ je bezbečná. Nenarušuje totiž systém. Staví na předpokladu, že systém je daný – nezpochybňujeme význam, nebavíme se o tom, zda to vůbec dělat nebo to nedělat úplně jinak. Ptáme se na kroky, postupy, procesy, tipy, triky. Na odzkoušené věci. „Copy. Paste“.
Ale to je na samostatné téma. Na samotnou knihu nebo na téma manažerské /HR konference :-).

no autor mi mluvi z duse :) jako ta uvodni veta o tom traveni casu nakupovanim knih – tak to sem tise zavidela…miluju knihovny, knihy a cteni. na druhou stranu sem prozila neco podobnyho akorat sem si to asi tolik neuvedomila. nutnost omezit cetbu proste prisla prirozene a ja se musela prizpusobit.asi az zpetne sem si uvedomila,ze mi to omezeni i neco dalo…
no a jinak s tim zdravym kompromisem je to pravda,ale ja toho proste nejsem schopna – bud nesmim cist vubec,nebo hodne intenzivne. kdyz vezmu knizku do ruky,tak ji neumim odlozit. vtahne me, pohlti me,je to posedlost…

K problematice citování mě napadá použít jako příklad Bibli. Tu nelze pouze citovat, význam se musí vyložit, aby byla srozumitelná. A provést výklad je dost obtížné, chce to široké znalosti. Kdo ví jen málo, obsah snadno překroutí…

Pěkný článek. Opravdu rada do života a zkušenost. Díky!

Ohledně mě je to tak, že si raději všechno zkusím sám. Moc nečtu. Když už ano jde většinou o různé články na internetu a málokdy si přečtu nějakou knihu. Ovšem mě to stačí. Zkouknout nějaký dokument, či přednášku a občas přečíst nějaký ten článek – člověk má pak více času na vlastní zkušenosti a na to, udělat si vlastní názor. Přesně jak říkáš – člověk musí najít tu správnou rovnováhu.

Ne vždy si člověk všimne, co je hlavní vzdělávací metodou v našich školách. Svým způsobme je to co nejpřesnější odcitování názorů jiných odborníků. Potom není divu, že většina z nás po téhle zkušenosti cituje celý život.

Já k tomu přidám ještě podobný pocit k odborným přednáškám a besedám. Často mívám pocit, že na tu a tu přednášku toho a toho odborníka v oboru musím jít, abych si doplnila a rozšířila obzor (případně ty pocity ve spodních hladinách bývají, že musím dohnat to, co nevím, protože si vůči tomu člověku připadám méněcenná, nestudovaná, bez titulu, s mnohem kratší praxí a vůbec…) a pak se občas dějí 2 situace:

1. pro samé přednášky a kurzy nestíhám skutečně „žít“, nejsem doma a nejsem v klidu, moje blízké okolí mi to dává najevo a já cítím vinu a…. tak se to pěkně roztočí…

2. zjistím, že mi ta přednáška nedala „odborně“ nic nového, že je třeba dokonce v rozporu s tím, co já jsem pro sebe prozkoumala… a jen mi potvrdí, že má moudroust a „pravda“ nebo spíš opravdovost není někde „venku“, ale uvnitř mě… a že jsem si to zase potřebovala „odzrcadlit“ odněkud zvenčí, a že kdybych věřila svým vnitřním pocitům adokázala si ten pocit udržet „zevnitř“, mohla jsem být doma s rodinou. Jedno velké uvědomění v realitě ale vlastně má – přijetí, že pro mnoho lidí tato forma ještě platí, že má životní teorie a filozofie není pro každého, a že „tuto skutečnost“ nemůžu změnit.

Já, když jsem si zatím sedl na nějakou přednášku v našich končinách tak mi zatím bylo vždy těžko/líto/smutno, že všeho toho informování o technikách, modelech a tricích jiných odborníků. Postrádám tam jakoukoli invenci, odvahu říct, ci si já sám myslím, na co jsem já sám přišel. Cítím strach z nedostudovanosti (přesně jak říkáš, Šáry), nedostatečnosti, malosti.

A tak mě tak zvláštně sere (pardon!), že třeba tady kolem tohohle blogu nedokážu po skoro třech letech udělat nic (někdy mi to tak přijde), co by zvedlo lidi ze židle, aby se minimálně tomuhle smutnýmu systému „odborníků“, kteří citují další „odborníky“ začali divit. Že maximum, co se mi daří je si postěžovat. Vezměte si jenom příklad „Píčovin“ http://blog.peoplecomm.cz/clanek/furt-dokola-stejny-picoviny – prosil jsme o příklady závanu čerstvého vzduchu. A mrkněte do komentářů, jak to dopadlo. No jo. Ale je to takový, jaký to je. Aspoň mě to nutí přemýšlet, co jinak.

Male procento vsech lidi je stastna.
Male procento vsech lidi vlastni vetsinu bohatstvi na Zemi.
Male procento vsech lidi cte knihy.
Pokud lide ctou knihy, tak jen male procento lidi cte knihy, ktere jim nejsou servirovany mainstreamem (knihkupectvi, skoly, atd. …)

Je mezi tim pricinna souvislost?

Tomasi, k tvemu komentari #12. I zde na tomto blogu, pokud nekdo prezentuje odlisny nazor nez komunikuje dany clanek, hned se na nej sesype X duvodu a vysvetleni, ze nama pravdu, atd., atd.. Proc si tedy prekvapen, ze se nikdo „nedivi“ kdyz k tomu nema prostor?
Koho bavi prit se s vetsinou, ktera stejne jen dela to co ostatni a vlastne ani nehleda reseni, spis jen neco/nekoho na koho delegovat odpovednost.
Chapu ze ty osobne sem pises, neb je to tvuj business a vydelavas na tom penize. Ale co tu delaji ostatni? Hledaji odpovedi? Tady? Co tu delam ja?

Jó Tome, stačí se podívat, kolik lidí zase brblá proti současnému režimu (a že je hodně „shnilého ve státě…“!), ale ve volbách má zase nejvíc ODS a ČSSD a další dlouhodobí aparátčíci. Mám z některých lidí pocit, že už otupěli, že už bylo hodně ideálů, kterým „nalítli“ a nakonec se ze všeho zase vyklubala jen obyčejná lidská hamižnost popř. nezřízená byrokracie (viz EU) – proč si teda kvůli nějaké veeelké myšlence honit triko? Kdo chce vzrůšo, tak hledá vyloženě extrém a ostatní, když už jsou nějak aktivní, tak se věnují spíše tomu svému nejbližšímu zájmu… Tak nějak si myslím, že to půjde ve společnosti i do budoucna – nebudou vítězit velké ideály, ale obyčejná byrokracie, kde se bude sebemenší změna jen dlouho a těžce prosazovat (a mnohdy se půjde na ruku „správně umístěným“ ziskům), pak se občas podaří něco prosadit radikálům a nakonec tady bude takový ten soukromý život lidí, z nichž někteří pojedou v konzumu a ostatní budou hledat spřízněné duše, aby věděli, že v tom chtění jiného světa nejsou sami – ale čím dál častěji to bude jen na netu ve formě „povídání si popř. stěžování si“ tak, jak jsem to právě předvedl…

Ale víš co, myšlenek je na Tvém webu hodně, ale jak konkrétně bys chtěl Ty změnit svět?

Jeden hezký citát z knihy, kterou právě čtu.
„Z hlediska prolnutí života literaturou a naopak rozeznáváme pouze tři druhy lidí: první život žijí, druzí o těch prvních píší a třetí to od těch druhých o těch prvních čtou.“ Jiří Dědeček, Oběžník

Jinými slovy, v některých případech mi citace vůbec nevadí :-).

PS: Tomáši, chci jen upřesnit dotaz v mém komentáři č.14 – spíše by mě zajímalo, jak by sis tu změnu představoval = co by se mělo začít dít ap. Prvně jsem se špatně vyjádřil. Prosím, neber ten dotaz nijak ve zlém – samozřejmě vnímám, že se osobně velmi snažíš a angažuješ.

@ Alesi: Žiju si v iluzi, že tu v diskuzi volám po dalších názorech. Klidně (ideálně) úplně jiných než jsou moje. Teprve, když někdo začne nadávat, ponižovat, sekat, požádám slušně, ať jde do háje.

Dej mi, Aleši, prosím pár příkladů, kdy máš pocit, že „… prezentuje odlisny nazor nez komunikuje dany clanek, hned se na nej sesype X duvodu a vysvetleni, ze nama pravdu, atd., atd..“ Moc to ocením.

Jinak parádní otázky – ty bychom si mohli klást častěji. Co tu tedy děláš?

Jestli máš pocit, že psaní tohohle blogu a snaha přispívat do diskuze je můj „business“ a vydělávám na tom peníze, tak tomu tak není. Stojí mě to dost času, energie i peněz. Nevšiml jsem si ani jednou za cca 3 roky, že by mě tenhle blog přinesl nějaké peníze.

@ Jirko: Mám tendenci kritizovat. Uvědomuju si však, že je to zcestí. A tak prosím o pozitivní příklady. Snažím se, co to dá. Co se tedy týče změny tady na blogu, představoval bych si to tak, že spolu budeme tvořit, shánět příklady toho, kde se daří, kde to fičí jinak než ve středním proudu. A to se mi za celou dobu nepodařilo. Přijde mi, že diskuze se tu opravdu rozjede, když nás někdo sekne, zkritizuje. A to mě štve. Přijdu si z toho unavený. A z toho důvodu chci svoje fungování na tomhle blogu příští rok omezit. Měl jsme na nástěnce hlášku, že sháním lidi, který by občas něco napsali. Jak myslíte, že jsem dopad?

Co se týče změny venku, efekt peoplecommu pozoruju – a dělá mi to radost. K nám na kurzy si chodí sednout dost školitelů a poradců, stejně tak mezi čtenáři jich bude houf. A ti nejvíc to pak snad šíří dál??! Stejně tak mi občas napíše někdo komu tady něco píchlo – aťu už s firmou nebo se životem.

A co by měla být ta změna, po který volám? „Víc lidí dělá, co je baví.“ Zní to hyper-primitivně, ale je to mega-nový paradigma (bohužel). Krysozávodíme a dělat, co nás baví si můžeme ve volným čase, v dětství a na penzi. Já říkám, že je to výplod choro-mysli, a že můžeme dělat věci, který nás vzrušujou a ještě na tom vydělat majlant. Kdo nevěří, přijde si k nám na něco sednout.

Ani nevím, jestli jsem na něco odpověděl….?

Dobre vravíš, Tomáš. Pred informačným zahltením sa môžeme brániť jedine stále dôkladnejším filtrovaním. Tiež som si u seba všimol, že som zredukoval informačné toky – v RSS čítačke som mal kedysi desiatky zdrojov, teraz to udržujem na max. 5, a ani tie nesledujem pravidelne. Z e-mailových konferencií som sa postupne poodhlasoval. Z kníh, ktoré ma zaujmú a zaradím si ich do zoznamu „na prečítanie“, si v skutočnosti kúpim iba asi každú desiatu. Kľúčom výberu je subjektívny pocit – intenzita túžby po danej knihe. Knihy vyberané na základe odporúčaní iných ľudí už nie som schopný čítať vôbec. Výnimku tvoria knihy, pri ktorých sa odporúčanie iných ľudí stretáva s mojim vlastným záujmom. Jedným z pozitív (okrem aj Tebou spomínaného väčšieho priestoru na vlastné myšlienky) je aj to, že teraz som schopný vrátiť sa ku knihám, ktoré už som čítal a považujem ich za hodné opätovného prečítania.

Kvalita na úkor kvantity?

Alebo nebude to jednoducho len tým že vekom narastá lenivosť a nezáujem?

Možná ještě jeden pohled na knížky, které čteme. Ty, které mají v názvu „Jak…?“ nebo „10 návyků…“ nebo „7 vlastností…“ např.:
http://www.grada.cz/katalog/kniha/jak-motivovat-sebe-a-sve-spolupracovniky_3755/
nebo http://www.mgmtpress.cz/sang-h-kim/tisic-a-jeden-zpusob-jak-motivovat-sebe-i-druhe?top=10
můžou v extrémně omezeném množství pomoct úplně na začátku, pakliže člověk nemá o problematice ani ponětí. Pak už jsou spíše nebezpečné, protože člověka tlačí do šablon jiných lidí. A pokud si toho nejsme vědomi, může se snadno stát, že se jednoho probudíme natlačený do šablonky, lapající po dechu…

Schválně se stavte do knihkupectví a podívejte se kolik knížek v sekci manažerská literatura, management, motivace,… (nebo jak jinak se to může jmenovat) je tohohle druhu.

Aleši (komentář č. 13), tak jen doufám, že sis na otázku – co tady děláš neodpověděl tak, že už nedorazíš. Měl jsem an tebe otázku (komentář č. 16). Prosím, napiš. dík.

Mně přijde, že číst je důležité. Obohacuje to.

Dneska čtení- zdá se mi, už tak moc nefrčí. V době internetu mnoho lidí klikne na odkaz a má informace, které potřebuje. Také kupování knih dnes není levná záležitost. Dříve stála kniha kolem 35,-Kč, dnes ta samá stojí 180-220,-Kč.

Čtecí období jsou podle mé zkušenosti důležitá, když hledáme odpovědi na věci, které neznáme, když jsme si nejistí, prostě když hledáme výraz „pro sebe“ (co potřebuji najít pro svou dušičku – prostě to, co se mnou rezonuje v citovém a hlavovém nastavení).

Zdá se mi, že je přirozené někdy číst, někdy mluvit, někdy psát a někdy zkoušet naživo. Vyjde mi z toho pak moje odpověď na nějaký rozpor, který mám v sobě.

Čím více čtu, tím více věcí se mi spojuje.

Čím více názorů a pohledů mám, tím lepší a jednodušší odpověď pro sebe dostávám. Spousta věcí je stejných, jen jsou popsána jinými slovy a jiná cesta vede k jejich pochopení.

Někdy je i dobré použít citace někoho jiného, a to proto, že já sám bych to lépe neřekl. Proč vymýšlet vymyšlené nebo dělat se zbytečně chytrým…, když už chytrým někdo přede mnou dávno byl…..

Ještě jedna věc mě napadla. Jednou jsem slyšela, že když má člověk o nějaké věci alespoň 50% informací nebo vědomostí, přestává se bát. Tak to může být také třeba i dobrý důvod, proč jsou v našem životě období, kdy saháme po knize. Hledáme v nich odpovědi.

A nemusí být náhodou, že v určitém období jsou to detektivky, v určitém romantika, v určitém náboženství, v určitém odbornost, vtípky atd. Může to být podle toho, pro co v dané chvíli hledáme odpovědi.

Bez čtení to asi nejde.

Dobře řečeno. Ono je to přesně tak jak říkáš. Když člověk čte tak má více pohledů na věc. Bohatší slovní zásobu a tedy jeho vystupování je celkově jistější a působí důvěryhodněji než někdo, kdo se ani neumí vyjádřit. Takže – číst :)

Číst – nečíst: keby to bolo také jednoznačné, tak by Tomášov príspevok nemal zmysel. Keďže som si tým tiež prešiel, zdá sa mi že rozumiem tomu čo Tomáš píše o výhodách nečítania. Aby som to priblížil, je to asi niečo ako s jedením: keď ste hladní, je dobré sa najesť. Keď však máte plný žalúdok, dlhodobú obezitu a pri poslednom súste vás naplo, odporúčanie pokračovať v jedení by asi nebolo najmúdrejšie. No a podobne je to s prijímaním podnetov – keď je myseľ nasýtená podnetmi, ktoré nedokáže spracovať, nemá zmysel ládovať do seba ďalšie podnety – iba to zbytočne potlačí a rozptýli vaše vlastné myšlienky, pocity, vnútorný hlas… Skúste si na nejaký čas odoprieť obľúbený informačný zdroj (televíziu alebo internet – podľa toho čo zvyknete intenzívne do seba vstrebávať) a uvidíte ten oslobodzujúco-očisťujúci pocit. Asi sa to nedá popísať, treba si to zažiť.

To jsem rád, že otázka „Proč (ne)číst?“ vyvolala tolik úvah a přinesla tolik zajímavých pohledů.

Je to vážně asi nejvíc otázka míry.
Udělal jsem zajímavý pozorování. Na našich setkáních, které děláme pro firmy potkávám lidi, kteří z velké většiny tvrdí, že na čtení nemají čas. Prý čtou e-maily, firemní reporty a směrnice, doma už pak nemají na nic čas a sílu. Na setkání pro jednotlivce (zejména na Cestu kolem světa) chodí zase lidi, kteří často čtou mnohem, mnohem víc než já. Prostě dva dost jiné světy. A musím říct, že pobýt s těmi, kteří čtou je pro mě mnohem inspirativnější.

Možná je to také otázka fáze vývoje (pro některé z nás) – nejdřív nečíst, pak číst jako o život a citovat a následně si najít svoji míru a propracovat se k vlastnímu pohledu a názoru. Nevím.

Kromě toho je také podstatné, že se učíme různými způsoby. Čtení (když mluvím o čtení jako o zdroji učení, inspirace, nových myšlenek a pohledů) nemusí vyhovovat každému. Jsou lidi, kteří si o tématu potřebují povídat, jiní to potřebují slyšet, další si to osahat a zkusit,…

Tak souhlasím s tebou Tomáši, ale to čtení je podle mého základ. Nejprve si něco přečtu a poté to vyzkouším. Třeba když jsem začínal Parkour. Přečetl si několik návodů a kupu článků o inspiraci. Až potom jsem se sešel s člověkem, který tomu rozumí a začal jsem trénovat. Teď je to už několik let a já sám jsem zas naučil hodně lidí správné techniky a způsoby trénování. Takže opravdu myslím, že by mělo být prvně čtení.

Jinak k tomu, že lidé, kteří čtou jsou pro tebe inspirativnější. Ono určitě máš pravdu. Každý kdo čte má potom větší slovní zásobu, lépe se vyjadřuje a má větší přehled o názorech na věc. Jasně, že hodně záleží na tom, co čte. Já si rád čtu podobné články,co píšeš tady. Třeba různé návody, příběhy skutečných lidí, kteří něco dokázali nebo články o kreativitě :)

Sice já osobně moc knihy nečtu, ale doháním to tím, že sám píšu články a zajímám se o názory jiných. Mám rád spíše články. Na internetu si najdu vždy to, co mne zajímá a to si přečtu.

O cem chces diskutovat? O tom, ze lide bud pouzivaji svuj mozek nebo ne? O tom, ze cist je jako dialog, ale ten ti nic nemusi nic dat, pokud samostatne nemyslis? Amerika je klasicka zeme totalne zblbleho naroda. Masy papouskujichc lidi. A da se to opravdu rict obecne. Stejne uz to je i v Evrope. Stejne jako v Kanade a Australii, ve vsech tzv. euromamerickych spolecnostech. Tupost a hloupost lidi neni v tom, ze nemaji IQ, ale v tom, ze samostane nemysli a nikdo je k tomu od mala nevede. Je to jednoduche. A nazor jestli cist moc nebo malo ve mne vzbuzuje smich. To s tim o cem pises nema nic spolecneho. Kazda spolecnost se lip ovlada, kdyz nemysli samostane. Principy, ktere vladly za socialismu, se pouzivaji uplne stejne v kapistalistickych zrizenich. Jen vlajky jsou jine.

Jo, jo. V tom je kus pravdy, Miku.
Těžký téma. Já to vidím takhle: Léta evoluce nás naučila podřídit se pravidlům skupiny a upřednostnit tak konformitu před individualitou. Hodnoty skupiny před hodnotami vlastními. Myslet samostatně skupinu ohrožuje. Stačí vyrazit do těch pár míst, kde ještě dnes žijí lovci a sběrači, aby si člověk všiml, jak důležitá skupina je (člověk se v mnoha místech ani sám nevykadí, jak nebezpečné to je). A tak se milerád rozhodne, že bude „držet hubu a krok“ a na vlastní přemýšlení si raději nechá přejích chuť.

Myslím si, že ať se podíváš do socialismu, kapitalismu, islámu nebo jakýhokoli jinýho zřízení, všude najdeš stejný lidi se stejnými instinkty, kteří upřednostňují tradice před vlastním myšlením a názorem. Tak to prostě je. My, pokud máme pocit, že existuje důvod, se můžeme pokusit o změnu. Já si myslím, že doba na změnu více než nazrála.

Já osobně mám období kdy čtu hodně a kdy čtu málo nebo vůbec.To že bych citoval nějakou postavu z knihy se mi ještě nestalo,ale je to pravděpodobné,že se to může stát.Teď otázka jestli je dobré udělat si jakousi míru ve čtení:)zajímavý článek