Ahoj Tomáši – šířiteli víry v božství Ježíše :-) Myslím, že člověk hraje v životě více rolí, tak jak píšeš a že i různé oslovování k tomu patří. Nevidím to jako „překážku“. Můžeme se tak zamyslet i nad svým jménem. Je toto jméno opravdu naše, nebo ho pro nás vybral někdo jiný a to můžeme myslet i významově. Např. Valérie tedy znamená „silná“ nebo také „něco platná“, ale co když s tím Vaše dcera nebude souhlasit – nepřejete si vy, aby taková byla, nebo aby se tak jmenovala ? A kdo chce aby význam slova „táta“ byl takový jako jsi uvedl v článku ? A jak je možné, že se sžijeme s těmi několika písmenky – nebo jedním významem, které dané jméno představuje ? (Tedy i když se pak dle chuti za 1000Kč přejmenujeme ?) Osobně lidé oslovuji opravdu dle nálady a dle toho co dělají, osobně tak nepoužívám ani jména a když ano, jsou to pouze přezdívky, které má dotyčný rád. Já osobně nesnáším opravdu žádné oslovování – vždy ve mě vyvolá něco, co je za ním skryto, možná proto mám tak rád, pokud mě někdo osloví jen „Ty“ „Vy“. V telepatii to tak přeci funguje :-)

PS: … ať je to Tomáš nebo táta .. je to vždy pojmenování, které má stanovený význam a je „globálně“ známé = tedy pokud mi bude celý život ubližovat nějaký „Tomáš“ a pak se Ty představíš jako „Tomáš“, už mi axon v mozku spojí neurony a už budu na Tebe nahlížet s tímto „vnitřním“ předsudkem. Ve společnosti, kde je uznávaný každý jako jedinečný by bylo ideální uznávat také pro každého jedinečné jména a jedineční oslovování, které by se mohli v průběhu života měnit ; otázkou je, zda nám to naše současné jazykové dovednosti umožní :-)

jedinečné jména a jedinečné oslovování, které by se mohli v průběhu života měnit …. mohli – je mohly :-)

Obzvlášť vtipné to je u nás doma, když se můj táta snaží mou mámu, tedy svou manželku, oslovovat „mámo“ či „matko“ a ona to nemá vůbec ráda. Ba to přímo nesnáší. Ten rodinný vzorec mu zůstává i po 20 letech společného manželství…

Zjistil jsem, že pocit být „učitel“ či „profesor“ je docela příjemný. Mít takovou moc jenom proto, že podepíšete pracovní smlouvu a jdete před třídu vykládat moudra…
Zrovna dneska se mi stalo, že jsem na chodbě předešel trojici studentů a studentek a jedna povídala klukovi: „Ty nezdravíš?“ A on na to: „A koho?“ – „No to byl přece profesof!“

Ono vůbec oslovování „profesore“ na střední škole je záležitost sama o sobě. Jediná skutečná profesorka, kterou znám, se mi vrtala v zubech…

Zase na druhou stranu jsem slyšel o případu, kdy si učitel se třídou potykal, následně mu přerostli přes hlavu a byl z toho průšvih. Přeci jenom je snažší říct „Jdi do …“ než „Jděte …“

.. osobně si myslím, že tak uznávané pojmenování toho všeho kolem a dodatkové uznávání tohoto pojmenování nabízí ke skvělé společenské hře – vždyď můžeme být čím chceme a kdy chceme .. a jak je pak zábavné pozorovat, jak se k Vám pak i změní reakce okolí. Vezmu-li u úvah, že tak málo stačí aby byl ze studenta náhle učitel, z Čecha Angličan, ze Slavisty Sparťan, z manažera bezdomovec, z matky dcera .. .. .. stačí si jen na sebe dát takovou nálepku, okolí o tom přesvědčit a adekvátně se chovat .. vždyď život je jedno velké divadlo :-) a je někdy až zarážející jak někdo věří hercům a bezmezně se jim oddává …

Tomáši, s tím, co píšeš se vcelku ztotožňuji a hlavně jsem nad podobnými věcmi už hodněkrát přemýšlel. Jak je snadné někoho ve společnosti shodit jen tím, že ho určitým způsobem oslovím. Nesnášel jsem, když mi jeden učitel před celou třídou říkával: Ták, Prokop Buben – přítomen… (moje příjmení je Prokop) nebo když mě někdo oslovil: Jiřino nebo Jirka Sirka Bublinka apod. A samozřejmě mi někdy nebylo ani moc příjemné to oslovení: strejdo. Jak si psal, cítil jsem, že najednou musím začít plnit nějakou funkci (o které jsem neměl vlastně ani tušení, jak se provádí – měl jsem zkušenosti, jak se chovali moji strejdové ke mně, ale já takový jako oni být nechtěl) a cítil jsem od ostatních to očekávání, že se musím chovat jako strýc a ne jako starý dobrý Jirka. Další věcí, kterou jsem nikdy moc nepochopil jsou svátky. Sice je krásné, když si na někoho blízkého člověk jednou v roce vzpomene, ale když zapomene, tak proč by mělo být zle. Každý má přece svých starostí dost a já už třeba vůbec tyhle věci nesleduji – kalendář mám bez svátků a na Seznam apod. weby taky nechodím. Naopak je potěšující, myslím, když si na někoho vzpomenu kdykoliv jindy a překvapím ho tím (protože v den, kdy má svátek, už bude čekat nával přejících). A třeba ho můžu obdarovat jen tak (např. proto, že určitá věc mi toho člověka připomněla). Prostě přání k svátku (ale i narozeninám, vánocům apod.) jsou takové strojené (většinou) a nespontánní a já povětšinou ani nevím, co tomu člověku říct, i když ho mám rád.

Spíš jsem měl napsat: Tomáši a Jirko, s tím, co píšete se vcelku ztotožňuji… (a to ztotožňuji tam je taky takové zvláštní, když se bavíme o neztotožňování se s očekávanými rolemi, hehe :-D)…

To Eggze: pro mě to byla taky katastrofa, když mě začaly děti oslovovat strejdo a přítelkyni teto – najednou se ze mě stal strýc, kterého mj. já znám jako mého „strýce“ a zestárnul jsem mj. o tisíc let a je pravdou, že mi to bylo nepříjemné stejně jako Tobě. Klukům jsem dal bojový úkol – ať mě a přítelkyni neoslovují nijak, jen jak chtějí. Byla to zábava .. když jsme někam šli, byl jsem volán „kámo!“, pak „kápo!“, když bylo něco zajímavého, byl jsem „hele!“, přítelkyně, která na sobě měla zrovna plyš byla „myšáku!“ a pak „plyšáku!“ .. situace vždy nabádala děti k novým oslovením .. s podivem je, že se vždy nějak dorozumíme, ale jménem ani „strejdo“ – na to jsem je upozornil, že tak ať mi neříkají. Jsem zvědav jak mě osloví, až dostanou mobil a napíší první sms :-) .. asi zůstanu Jirkou a strejdou :-(

Letos v červenci jsem se oženil a hned jsem „vyfasoval“ nové role. Mezi němi i strejdu. Je mi 32, mé neteři bude 19 a jen tak ze srandy mi někdy řekne strejdo. Je to fakt divný pocit… V březnu se nám má narodit naše první děťátko a mám teď velký dilema… Myslím, že ani tak nejde o oslovování, jako o chování a přístup. To, že mi ve firmě budou lidi tykat a říkat jménem, ze mě neudělá demokratického šéfa. Určitě to tomu může pomoci, ale to hlavní je, jak svou roli šéfa vnímám. Ještě nevím, jestli si budu „nechat“ říkat Martine nebo tati. Co ale vím určitě, ať budu táta nebo Martin, bude moc důležité, jak budu přistupovat k výchově, jak budu se svými dětmi komunikovat, jestli pojedu podle zakořeněných tradic role otce atd. atd. Možná dám dětem svobodu, ať mi říkají jak se jim bude chtít, táto nebo Martine…

Asi jsem k některým záležitostem méně citlivý, nebo mi přijde, že snad nežiju až v tak extrémním prostředí… aniž bych někoho z blízkých musel upozorňovat, tak mi dále říkají jménem, pouze když mluví k synovi, tak o mně mluví jako o tátovi a totéž víceméně platí i naopak, jako rodiče si mezi sebou také říkáme automaticky jménem, aniž bychom to nějak řešili, ale zase k malému „role“ rozlišujeme – zatím je pro něj jednodušší říci „táta“ než „Jirka“… Já si v tomto případě skutečně myslím, že je mnohem důležitější „chování“, než „pojmenování“, jinak ale souhlasím, že ve společenském styku jsou stále pro někoho tituly a role nepostradatelné – ať už jako „návod“ jak se k nositeli chovat, nebo jako „ujištění“ sebe sama.

Díky za moc zajímavý článek se spoustou témat – oslovování, role, tykání a vykání…

Já se stal strejdou v jednom roce, kdy se mojí sestře narodila dcera. A chodili jsme spolu do školky, kde mi paní učitelky občas řekly strejdo a mě to prý poměrně dost rozčilovalo. Ncméně následky to na mě snad nezanechalo.

Tohle téma je takový velký mnohostěn, dá se na ně dívat z mnoha úhlů. Tak jen letmo co mě napadá.

Není lhostejné, jak člověk smýšlí a jak mluví, která slova při tom volí. Nejen že to vyjadřuje jeho postoj, ale do značné míry i utváří jeho svět. Jsem tátou bez měsíce rok a pro mě jsou se slovem „táta“ spojeny asociace jako radost, hrdost, láska, závazek, povinnost, legrace, objevování. To slovo do určité míry usnadňuje komunikaci s jinými lidmi, protože bez dlouhého vysvětlování znají moji situaci. Prostě jsem otcem svého dítěte, tátou.

Narození dítěte mění role v rodině, resp. vytváří další, novou roli. Chtě nechtě jde z mého pohledu i o částečnou ztrátu svobody, dítě se o sebe není schopno postarat samo. A pokud se rodiče mezi sebou oslovují tatínku a maminko v situacích, kdy jde o péči o potomka, nezdá se mi na tom nic zvláštního. V ostatních situacích, nemluvě o intimních chvilkách, může zůstat u dřívějších oslovení.

Zajímavé pro mě je sledovat i změnu rolí u našich rodičů, např. když se z táty stal děda a z mámy babička. Je to pro ně „definitivní ztráta dítěte“, zároveň také smíření se se stárnnutím, a neprožívají to vždy lehce.

Ještě stojí za zamyšlení, že ve většině světových jazyků, často poměrně odlišných, jsou slova máma a táta tvořena podobnými slabikami. Taky miminka většinou tyto slabiky začínají vytvářet jako první, a nemyslím, že by to bylo proto, že je nejvíc slyší kolem sebe.

… a to vsechno na strane jedne. A na druhe strane dite, ktere nema tatinka …

Mně se oslovení mami a tati líbí. Je to proto, že význam tohoto slova nemám spojený s negativními zážitky, ale s úctou a láskou.
Slovo máma a táta má pro mě význam opravdu pozitivní.

Synovcům a neteřím jsem dala na vybranou, ať mi kdo říká jak chce. Většinou mi říkají jménem. I když mi říkají teto – nevnímám to tak, že to mám spojeno se zážitky svých tetiček, které byly všelijaké a podle jejich vzoru se chovám….

Jsem pro ně teta tak jako Svatka a nikdo to neřeší, jestli mám mít roli tetičky, té, jaká je ve společnosti obvyklá. Prostě jsem to já. Chovám se stejně ať jako teta nebo jako Svatka.

Teta, mamka, babička….Přijde mi, že je to hlavně o vnímání a o nás samotných, s čím se nám dané slovo spojí v mysli a co si pod tím představíme, „jací máme být“ a také jakou máme zkušenost s člověkem, který pro nás dané oslovení představoval.

Roli (tetička, máma, ségra, atd….) si vytvářím podle toho, jak to sama cítím nejlíp.

Pár příkladů a úvah:

Mám vedle sebe sousedy. Vnuci – kolem 10-12 let vykřikují na 70.letou paní (babičku) Slávinko. Nesedí mi to tam.
No sama si nedokážu představit, že si nechám jednou vnuky říkat jenom babi. Tak tohle musím ještě prokoumat.

Moje kamarádka má dvě dcery a ty se vdaly. První zeťák jí úderem svatby začal říkat Maruško a druhý babičko. Byla z toho na nervy. O dohodě k tykání nemluvě. Když jim řekla, že to tak nechce, zvedla se vlna odporu. První začal vykřikovat, že mamku má jen jednu + jednu z dalšího manželství otce a další nechce……
A ten druhý jí řekl, že už je přece stará a že stejně babičkou bude a on, že jí tak říkat bude…..

To, jak si lidé říkají by mělo být věcí dohody a lidi by si to měli vysvětlit, proč to tak chtějí.

Když jsou dva lidi spolu, tak mají nějaký vztah. A ten vztah má dva parametry – partnerský (já a manžel nebo partner) a rodičovský – tj. my dva partneři a naše děti. A tady by se to mělo odlišit.
Trvalé oslovování partnerů „mámo a táto“ je pro partnery trošku scestné oslovení a jak píše Tomáš – nedokážu si představit, že spím se svojí mámou. I když na druhé straně – jsou situace, kdy se to hodí říct.

Zdá se mi, že v některých rodinách, když děti oslovují rodiče jménem, smazává to hranice.
Znám rodiny, kde se rodiče a děti oslovují jmény. Efekt z takového oslovení byl i takový, že si někteří rodiče pak popletli partnerství s rodičovstvím a matka si udělala ze syna partnera a muž z dcery partnerku.

Můj strejda má 80 let a je čilý jako rybička. Fušuje do elektriky a byl nám doma něco opravit. Přijel pro něj jeho syn – můj bratranec a viděl, že práce se strejdovi nepodařila až tak dobře.
V tom okamžiku mu řekl: „Standíku, tak tohle se ti dneska moc nepovedlo, ty kluku jeden.“ Normálně mu říká taťko.

A mně se tahle kombinace moc líbi. Není to od zdi ke zdi a přitom je to milé.

Zkusil jste se na to někdo mrknout šířeji? Za hranice rodiny? Tj. podívat se na roli táty jako na nadřízeného?

Chování je rozhodně důležitější než názvy. Bohužel názvy do velké míry určují chování. Název nelze od chování v mnoha případech oddělit. …mrkněte třeba na pygmalionův efekt.

Pro mě je to hodně otázka umění nakládání s mocí, kterou mi tátovstvím propůjčil systém. Je to otázka – „Mít autoritu nebo být autoritou?“ jak o tom mluvil třeba Fromm…

Jinak si nemyslím, že by Valérie neměla tatínka. Víte, jak mě představuje svým kamarádům? „To je Tomík, můj tatínek.“ Stane se dokonce, že mi řekne „táto“. Oba víme jaký vztah k sobě máme, myslím si.

Já se se svými rodiči přátelím. Považuju je za své dobré kamarády. Stejně se to snažím praktikovat s Valčou. Koncept přátelství přitom vůbec nestojí v cestě rodičovství. I jako přítel hlídám hranice. Ovšem zcela jinak než jak tomu velí zvyklost.

Je to v roce 2009 velmi kontroverzní téma. Proto přihazujte své pohledy. Může to být velmi obohacující. Díky.

Když se na to podívám nadřízený a podřízený:
To, jak vedeme lidi a jak v rodině atd. předurčují modely, které jsme získali od rodičů. To je celkem jasné. Táta jako nadřízený by mi seděl jen v něčem a máma také jen v něčem, spoustu věcí dělali blbě, ale spoustu věcí dělali hodně dobře a nadčasově. A je na mně, co si z toho vyberu v dospělosti a budu to praktikovat. Takže když jsem blbý šéf, ano, může za to táta, ale jen do určité míry.
Žádní rodiče to neměli ideální, prarodiče také ne a ti dál dozadu také ne a když bychom se měli na ně stále vymlouvat, tak jsme stále děti a ne dospělí. Spousta lidí má seznamy toho, co ti „jejich“ dělali blbě, ale nemá seznamy toho, co dělali dobře, čemu je naučili a za co jim jsou vděční.

Když se stavějí systémové konstelace rodin a firem, tak pro konflikt s rodiči (ať jsou jacíkoliv – dobří, špatní) z toho vychází řešení, že otec a matka jsou v hierarchii výš a je třeba se na ně dívat s láskou a s tím, že já jako dítě jsem menší, než ty jako otec nebo matka – ať jsou jacíkoliv. Právě proto, že tyto zákonitosti lidi popírají a nerespektují atd., mají problémy s autoritami.

1. Takže je podle mě jedno, jestli svého rodiče oslovuji jménem, či jakkoliv, ale důležitá je právě ta úcta, ať ten člověk byl a je jakýkoliv a jakkoliv blbě nebo dobře mě vedl. Já sám jsem zodpovědný za to, co vytvářím, za to, jak vedu a za to, jak to bude.

2. Jaký já osobně mám důvod, proč nechci třeba oslovení táta a hlavně proč – co mi to asociuje nebo proč mám pocitově k tomu odpor.
3. V čem je oslovení jménem lepší? Co tím získám? Pro sebe? Pro dítě? Je ta tradice v tomto až tak špatná?
4. Slova jsou jen slova. Je možná důležitější, co cítí člověk uvnitř sebe sama. To, že popřu slovo otec, myslím si, nevymaže ve mně pocity, které jako otec mám ke svému dítěti.
5. Možná (otec) je alergie na otcovské role jako takové. Vždyť mnoho mužů v minulosti ani opravdoví tátové nebyli. Až dnes přibývá mužů, kteří tuto roli berou vážně a odpovědně, protože sami v dětství nepocítili toho „opravdového tátu.“
6. Možná, že jsme okoukali, že se to jinde tak dělá – oslovovat se jménem a přijde nám to moderní a originální.

Světy se budou vždy prolínat. Pokud člověk nedosáhne jsoucna, tak prostě dualita a z ní plynoucí konflikty budou pořád existovat a kontroverzní témata také.

To Svatka : ano, ano, jsem přesně téhož názoru, jak jsem uvedl výše, ať je to Tomáš nebo táta .. je to vždy pojmenování, které má jistý stanovený význam, ať jako jméno, role, nebo pokud mi bude celý život ubližovat nějaký „Tomáš“ a pak se někdo představí jako „Tomáš“, už budu na něj nahlížet s tímto „vnitřním“ předsudkem. To samé „máma“, pro někoho je být „mámou“ velká čest, povznesení, smysl, nádhera… protože záleží na chování a přístupu, zkušenostech .. či, kdo nemá zažité jisté zvyklosti, název čehosi nepřiřazuje k chování vůbec – je to pro něho zcela nové. Proto si myslím, že pro někoho je toto důležité (avšak jak pozitivně, tak negativně) – vzhledem ke zvykostem, minulosti, pro někoho vůbec…

Ad2) všechno toto oslovování směrem do společnosti vnímám spíše jako jedno velké divadlo, stačí si jen na sebe dát takovou nálepku, okolí o tom přesvědčit a adekvátně se chovat .. co mi však přijde zarážející je to, jak někdo věří hercům v tomto divadle a bezmezně se jim oddává, nebo jim bezmezně důvěřuje a bere jako nejvyšší autoritu, pokud se dotyčný představí s nějakým rádoby důležitým „před-jménem“.

ad3) jako pro mě stále záhadnou věc vnímám, že jméno pro dítě vybírá rodič a není žádná životní fáze, kdy by se rodič zeptal dítěte .. a líbí se Ti to jméno, co jsme Ti vybrali, nebo se chceš jmenovat jinak ? A pokud by „dospělejší“ dítko řeklo, chci se jmenovat takto : , tak by rodiče zašli na matriku a udělali by změnu… lidé to vnímají jako extrém, avšak mě to přijde opravdu normální, nevím, co je na tom extrémního ?

Ať je to táta nebo Hubert, „ta jízda za to bude stát“ :-) :

http://www.youtube.com/watch?v=kstgkUozAaY

Tomáši, tohle je pěkně hustý! Velký téma to je. Asi to nemám jen z vlastní hlavy, ale stejně mě k tomu pár věcí napadá, k té otázce táta jako nadřízený.

Co třeba nadřízený jako táta? Když jsem se stal tatínkem, a začal se učit od Lady, zlepšil jsem se i jako šéf. S každou lekcí, kterou mi Lada o úctě k její volbě, o lásce k životu, o radosti z učení atd. dává, mi jde vedení lidí (vedení sebe) o něco lépe. Je úžasné mít tuhle zpětnou vazbu v práci i doma.

Jenže jako její tatínek i ji vedu. A sice mám určitě spoustu moci nad jejím životem, přesto o tom, zda vedu, nebo nevedu rozhoduje především Lada – následuje mě, nebo nenásleduje? Pokud následuje, vedu. Pokud nenásleduje, nevedu. Totéž v práci.

Když sáhnu – z nějakého důvodu – k prosazení svého pohledu takovou či onakou silou, obvykle to způsobí problém. V práci je konflikt. Lada vyvádí. V práci už to prakticky nedělám nejméně rok a konflikty téměř nejsou. S Ladou jsem v konfliktu skoro pořád, protože sloužím jako prodloužená ruka téhle kultury a nejsem schopný ji nechat běhat po obchoďáku a vytahovat věci z regálů.
Ovšem, dělá mě to, že jsem táta, nebo tatínek, nadřízeným? To určitě ne, už to samotné slovo nemám rád. Ale jsem zkušenejší, mám lepší odhad, mnohem víc znalostí o tomhle světě a nesu za ní a její svět odpovědnost a z tohoto hlediska se starám o širší perspektivu, než o tu, o kterou se stará Lada.
Tedy, vedení do jisté míry předjímá hierarchii. A hierarchie komplexity a jednotlivých slupek reality zase předpokládá vedení z vyší úrovně. Nevést nebo se snažit zbavit zodpovědnosti za vedení nebo ji dokonce nutit postavit se na moji úroveň pak působí zmatek a potíže.
Takže to mám zatím tak, že já jsem „velkej“ a ona je „malá“, takže já nesu větší odpovědnost za to co dělám i to, co dělá ona, ale tak moc, jak (mi) to jde, dávám bacha na to, co chce ona a neberu to na lehkou váhu. I když jí ještě není ani patnáct měsíců…

Děkuju za všechny názory!

Je prosím mezi čtenáři někdo, kdo zvolil stejnou cestu jako já a má s tématem vlastní zkušenost? Pokud ne, znáte někoho, kdo se rozhodl pro stejný přístup k otcovství jako já? Jestli jo, podělte se o motivy a zkušenosti. Dík.

Při čtení některých komentářů cítím potřebu zmínit, že jsem se k tomuto rozhodnutí rozhodl po letech zkoumání podstaty svobody a organizace lidských skupin. Zdaleka to nebylo náhlé nepromyšlené pnutí. Při cestě neprošlapanou cestou jsem si samozřejmě vědom, že se můžu zabořit, ztratit a celkově to nezvládnout. Ale takový už jsem já. V některých oblastech života si to raději prošlápnu sám.

Je podle mě jedno, jak se kdo oslovuje. Stejně jste taťka..Tomík..a máte svůj osobitý styl a to je dobře.
Je dobře, když to má každý jinak, alespoň je to pestré. A lavně, že to tak cítíte.

od poloviny výše… to je důležitější než pojmenování, tuším :-)

http://www.youtube.com/watch?v=CIhY_bl3wHM

Možná jsem to v komentářích přehlédl (??) – co já v tomto tématu považuji za nejpodstatnější je postupná změna v oslovování „názvy pozic“, které společně třeba s přechodem od vykání k tykání (2 z mnoha příkladů) ukazují postupné osvobozování se těch, kteří jsou v tradiční hierarchii odsouzeni k podřízennosti a tedy čekání na druhé, až za ně rozhodnou.

To, že mě dcera v ČR v roce 2009 oslovuje jménem je stejně divné jako byla třeba ve Švýcarsku v roce 1970 představa toho, že ženy získají volební právo. „Ženy jsou emočně nlabilní“, byl tehdy hlavní důvod toho proč jim toto právo nedat.

Při cestách do Afriky nabo při studiu historie lidských práv mi přijde až neuvěřitelné, kam až jsme se dostali. Jak je možné, že si tu můžeme debatovat prakticky o čemkoli? Jak je možné, že se vůbec můžou do diskuze zapojit ženy? Jak to, že se tomu nedivíme?

Myslím si, že v roce 2020 se nebudeme divit, že děti oslovují své rodiče jménem, a že jsou jejich rodiče kromě tátovství/mámovství třeba i jejich nejlepšími přáteli.

Jinak obdivuji vás, kteří říkáte, že nezáleží na oslovení, ale chování. Vysledoval jsem, že člověk potřebuje neuvěřitelnou vnitřní sílu, aby „zůstal sebou“ a nenabral balíček tradičních očekávání, zvyklostí, chování. Chci tím říct, že titul většinou ovlivní chování. Slovo změní realitu. Takže klobouk dolů.

Tomáš 22:
„Myslím si, že v roce 2020 se nebudeme divit, že děti oslovují své rodiče jménem, a že jsou jejich rodiče kromě tátovství/mámovství třeba i jejich nejlepšími přáteli.“

To, být přítelem se svým rodičem, to je velký dar. Já to měla. Jsem ráda, že jste to tu napsal. Moji rodiče se nad nás děti nepovyšovali – co se týká pozic. Ale někdy bych jako dítě potřebala od nich říct: udělej to tak nebo – toto je správné rozhodnutí v tomto okamžiku….. No, jinak to neuměli.

Přečetl jsem článek jedním dechem, a zůstala mi tatáž otázka, kterou jsem měl již na začátku. Nestane se dítě, které matce neříká jménem, vyvrhelem v dětském kolektivu? Na konci přibyla další, myslíte, že se pyramidové struktury hroutí a již se neobnoví, nebo se spíše přetváří? Já mám z historie pocit (a to jsem ji studoval na VŠ), že se spíše přetváří, že žádné antiautoritativní hnutí daleko nedojde a demokracie se často mění v tyranii většiny a následně v prostou tyranii (typický průběh v Chile, nejprve demokracie, potom tyranie většiny zosobněná Allendem, potom tyranie jednotlivce-Pinocheta, který však postupně uvolňoval otěže a dnes je v Chile zase demokracie, otázka je, na jak dlouho, prezidentka vyrůstala v NDR … kam její prosovětsky smýšlející rodiče emigrovali). Také vidím růst nových pyramidových struktur ve Francii a Belgii, jsou islámské, a mohl bych pokračovat.

Přečetl jsem ještě diskusi, a napadla mne méně optimistická vize Evropy roku 2020. Ve Skandinávii bude většina dětí oslovovat rodiče jménem. Ve Francii, Španělsku, valonské části Belgie a větší části Nizozemska bude většina dětí muslimských. A islám káže mnohem více autoritářskou rodinu, než křesťanství, judaismus či marxismus. Jak dobře víme, autoritářské prostředí v rodinách samo o sobě porodnost nezvýší, kdyby to tak skutečně kauzálně platilo, měly by nejnižší porodnost severské země, zvláště ve srovnání s Íránem a Ruskem (mají ji srovnatelnou).

Znám spousty lidí z asijských zemí, kde jsou rodiny velice autoritativní (a to i v těch demokratických). Mají veliký respekt z rodičovství, a proto i ze vztahů, potraty nejsou nikde na světě, kromě Ruska, považované za normální a v pohodě (i tam je to však snaží změnit, marně), a žádná antikoncepce není stoprocentní (nemluvě o tom, že evropská hormonální antikoncepce může asiatkám ublížit). Vím, že ve Vietnamu (ale do určité míry i na Slovensku) mají rodiče pravdu, dokud nezemřou, nebo nejsou zcela senilní. Tohle západní civilizace neznala, u nás měl člověk vlastní obživu, ženu/muže a děti, a rodiče ustoupili do pozadí (stačí si přečíst Babičku a něco ze soudobého Dálného Východu, babička sice měla pravdu, ale dcera a zeť se podle ní nezařídili, proto jim také v reálu ustoupila a odjela do Vídně, Barunka/Božena nechtěla tuto pravdu napsat, tak ji radši nechala zemřít, ostatně stačí si spočítat, že babičce v inkriminované době nebylo ani 60).

Moje babička, svého času skalní komunistka, se například cítí zbytečná, a chtěla by do domova důchodců, jenže tam pro ni není místo, protože je relativně zdravá, řekli jí, že za pět let. Prohlásila, že v tom případě si nepodá žádost, protože tak dlouho tu nebude. Vietnamci si myslí, že je moc vážně nemocná, když si toto myslí, přitom v ČR je dané myšlení naneštěstí normální. Nechce se ani nastěhovat k žádnému ze synů, že prý by je doma otravovala a jak by k tomu přišly jejich ženy.

Dále je ve Vietnamu normální, aby žena bydlela v domě rodičů muže, dokud nezařídí vlastní bydlení. Se svou teď již bývalou partnerkou jsem mohl bydlet v domě svých rodičů, ale v samostatném bytě, ona to kategoricky odmítla. Nevím, jestli jí víc vadí má matka, se kterou má potřebu bojovat, nebo se děsí toho, že bude mít na krku mého otce, jehož předkové se dožili přes 80 a on má stejnou prognózu od lékařů. Nejvíc jí však vadily argumenty „ve Vietnamu …“.

Zažil jsem osobně jak Valča říká „Tomík“ a „Petík“.
Je mi 35, mám dvě děti. Pro ně jsem táta, ale ví, že jsem táta Kuba.
Musím přiznat že mě to zarazilo. Hodně zarazilo, že se říkají jménem.
A jak nad tím přemýšlím, při psaní toho příspěvku, moje děti to neřešili.
Řešil jsem to já, moje hlava, moje vědomí.
Děti si hráli a pro ně to byl Tomáš A Péťa. Ani né strejda, ani žádná jiná zkomolenina, ale Tom a Péťa a Valča.
V tom je to úžasné.
Je super že jsi toto téma otevřel Tome.

No a můj názor: Líbí se mi, když si lidi říkají jménem.
Jak píšeš, je to osobní, fajn, prima. Nedovedu si představit říkat manželce, jen proto že máme spolu děti – mámo. Co to je za blbost. Nedovedu si to moc představit třeba v situaci, kdy takto dva lidi jsou, přes den si říkají mámo-táto a v intimní chvilce, ano, myslím sex, si taky říkají .. Mámo to bylo pěkný. Táto, to se mi líbí. No to je zvrhlý.

Já osobně používám oslovení jménem všude, i u pracovního vztahu. I u člověka co jsem neviděl, jen jsem si volali, jen jsme si psali mail, tak odpovídám, komunikuji jménem. Nemám s tím problém. Vždyť on je … Petr, Martin, Ivana, Jitka apod.…
Příjmení lidi mají, nebo ho většinou ženy získají. A myslím si že více jsou zvyklí na jméno, než příjmení. Když budu např. s paní Jebálkovou mluvit, myslím si, že jí bude příjemnější oslovení např. paní Moniko, paní Marto apod. .

S tím že by to někdo jiný ještě používal, jako Tom a jeho rodina, jsem se nesetkal.
Snad se brzy dočkám.

Jo a ještě postřeh ze školy a školy mých dětí.

Když se ptám dcery co jste dělali, byli jste venku, musím jasně říci s paní učitelkou. Dceři (4,5 roku) to moc nejde, ale snaží to se to vyslovit. A když tam přijdu, mám tendenci „paní učitelce“ říkat jménem. Nechápu proč ty malé děti neříkají té velké kamarádce, co je učí tolik zajímavých věcí, krásně si s nimi hraje, maluje, čet jim knížky, spí spolu, chodí s nimi ven – proč jí neříkají jménem. Vždyť má jméno.
A postřeh ze školy. Syn (6,5) je ve škole, pak v družině. A když jsem se zeptal při odchodu z družiny, jestli se rozloučil s paní učitelkou, následoval výraz a emocemi nabitá věta – Tati, to je paní družinářka přece.
Tak to si budu muset zvyknout

Myšlenka s oslovováním jménem se mi líbí.
Ahoj, já jsem Jakub

P.S.
Napadá mě k tomuto tématu i myšlenka dneska moderní .. a to je NICK. Zkratka, heslo, písmenka, slovo za které se člověk schová. To je můj názor. Nick je kratší, je to heslo, je to přezdívka, je to symbol .. chápu to, ale nerad to používám.
Lidi by se měli jmenovat.

Vždyť jméno je krásné.
Inspirace hledejme třeba mezi jinými národy – indiány, afrika, východ asie apod.

Tomasi,
asi nejlepsi clanek, ktery jsem na Peoplecomm.cz cetl! Gratuluji k tvemu rozhodnuti „ponechat“ si sve jmeno!

Ales

… i mého tátu mnoho lidí celý život oslovovalo „pane inženýre“… a přitom mnohem víc je Josef Kotval. Změňování „rolí“ za identitu mi taky není vlastní.

Přesto na rodinné oslovování „mámo“ a „táto“ se dívám odlišně. Táta a Máma jsou pro mě „TI JEDINÍ DVA LIDÉ NA SVĚTE“. Jsou zcela jedineční, nejsou jen „Věra“ a „Josef“, skrze tyto dva specifické lidi jsem dostala příležitost žít svůj život a já k nim patřím. Oni mi dali vše, co je důležité – můj život. A pouze pokud ctím tento celý balík toho, co mi dali (spolu s tím, co jsem očekávala a nedostala), můžu plně přijímat tento dar života a žít svobodně a s vědomím, že v mém životě je něco většího, na co se můžu spolehnout (na rodiče, na svůj rod, na přírodu se všemi svými zákonitostmi, na vesmír a jeho pravidelný koloběh….), co mě podporuje, že se nemusím „na všechno dřít sama“. S tím souvisí i to, že mi rodiče dali jméno. (vzpomínám si, že jsem své jmíéno jako malá neměla ráda pro jeho zdrobnělou znělost v základní podobě -Šárka; oproti třeba jménmu Klára, které se na „klárka“ teprve zdrobňovalo. A dnes své jméno nosím velmi ráda.)

Uctít rodiče se vším všudy jako větší, je docela náročná cesta, taky jsem ještě nedošla do cíle…. ale už se v záblescích začínám toho skutečného obsahu těchto slov dotýkat.

Svatka psala o rodinných konstelacích. Bert Hellinger, velký šiřitel a duchovní otec této metody v dnešní podobě, říká (teď si to nepamatuju přesně), že naši rodiče za své životní zkušenosti zaplatili určitou cenu. A my bychom je měli jako takové přijmout. Stejně tak my platíme za své životní zkušenosti. A za dar našeho života bychom my měli ze svého života udělat to nejlepší, aby cena zaplacená našimi rodiči, k jejich úctě, nepřišla nazmar. A to mi dává svobodu a sílu.

Navždy budu pro svého syna mámou a vedle toho zůstávám Šárkou.

Můj kamarád již téměř třicet let své rodiče oslovuje jménem. Funguje jim to dle mého moc dobře, možná proto u nich ještě bydlí :D On, jeho bratr a oba rodiče jsou uvědomělí lidé, co své role zvládly.
Model užívání vlastních jmen se mi i partnerce líbí a ještě než se nám narodila dcera jsme přemýšlely zda jej zavedem, žádné rozhodnutí jsme však neučinili a nechaly to vyplynout. Dnes jsme máma a táta. A přestože je Eliška právě ve věku, kdy bychom mohli jména zavést, tak o tom neuvažujeme. Osobně se cejtim jako táta dobře. Důvod asi nelépe vystihla Šárka 28.
Vztah rodič dítě tu je ať použijeme ten nebo ten způsob, daleko důležitější mi přijde, zda se ve výchově chopíme zaběhlých a odkoukaných modelů, nebo budeme o vedení dítěte přemýšlet a snažit se vychovat své dítě lépe.

Ahoj Tomáši, včera jsem si přečetla článek i příspěvky a pak o tom dlouze přemýšlela. Není to vlastně jedno, jestli svým rodičům říkáme jménem, nebo rolí? Myslím, že důležité je to, že JSI. Pak ti rodiče dali jméno Tomáš (jim se líbilo, zamilovali si ho, tím ti ho předali a tys ho přijmul), takže JSI a v podobě lidí JSI TOMÁŠ. Když máš dítě, tak „stvoříš“ nový život, proto aby BYL. S láskou vybereš jméno a stáváš se pro dítě BOHEM (láskou)- to je role rodiče- milovat a pomáhat aby nový človíček BYL. Tím automaticky přebíráš novou roli, roli toho BOHA. TAkže pak JSI TOMÁŠ BŮH (rodič, láska, ochránce). S tím jak se vývojově posouváme dál, tak dobrovolně přijímáme novou roli. Roli prarodiče. Takže JSI TOMÁŠ RODIČ PRARODIČ. Nikde se nic neztrácí, žádná identita, jen v rámci vývoje role přijímáme. Nic se nezmění na tom, že JSI a máš své sny a svůj život, jen stoupá odpovědnost, nikdy ani žádnou roli neztratíš, pokud se ji nezvdáš. Takže přijímání nové role je podsta, důkaz toho, že jsme přibravení být víc než jen to, že JSME. Co se změní na tom, když tomu přidáme nějaké oslovení, sám si psal, že stejně dítě ví, že jsi tatínek :-). Je to jen slovo, které nás spojuje. Možná bychom se pak mohli vyjadřovat jako můj tatínek Tomáš a v rozvohoru by bylo vždycky jasné o kom se mluví.

Děkuju, Zuzanko. Vidím to dost podobně. S nadhledem času ještě zřetelněji než, když jsem tohle psal.

Přemýšlela jsem o tom pak ještě dál. Já jsem naším říkala mami, tati a oni si mezi sebou říkali jménem. Nikdy jsem od nich neslyšela ahoj mámo, ahoj táto. Někdy i tatka, když mamku hledal, tak přišel s tím, kde je Iva. A já to rovnou překodovala, kde je mamka, nenapadlo by mě mamce říct Ivo. Povinnosti přicházejí se sociální rolí, úkoly, které jsme si vytvořili. Ale podle přírody jsou ty role taky. Není to zbytečné dramatizování, jak říkat a neříkat? MYslím, že důležitý je ten vztah, který vzniká :-)
Opravdu má být dítě s rodičem kamarád na stejné lodi. Podle mě nikdy být nemůže, každý má díky věku odlišné zkušenosti. Pokud je vztah otevřený s tím, že rodiče nestojí direktivně já mám pravdu a moje pravda je svatá a já chyby nedělám, myslím, že je vše v pořádku. Je dobře že jsou zkušenější, můžeme se od nich učit, děti jsou zase dravější a kreativnější, to zase může posunovat rodiče :-). Ke straším si chodím pro radu a konfrontovat své názory. Takové přirozené učení, mohou mě upozornit na věci, které zase já v rámci nezkušenosti nevidím.
Mno, jen to tak nefunguje :-) Ale mám takovou představu :-)
Myslím, že lidé dříve toho věděli mmnohem více, než dneska mi v informační době a pokroku vědy a techniky. Zapomněli jsme to důležité…

Asociace na téma oslovení a očekávaná role:

Pokaždé se leknu, když mě sestřička v ordinaci zavolá: paní inženýrko. Pro sebe totiž já nejsem vůbec to, co pro mě představuje „paní inženýrka“. Navíc, co mám jako inženýrka, co chodit do ordinace, potřebují ode mě něco naprojektovat, či co? A tak mi dřív i chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že volají právě mne. Na druhou stranu mě v této situaci baví pozorovat, jak reagují další přítomní v čekárně. Z mého ledabylého vzezření a batůžku, si už udělali svou představu o mě a najednou šok. Tohle je inženýrka?! A jako bych si u nich díky tomu oslovení získala respekt – výrazy v obličeji však vypovídají, že to je vlastně respekt vynucený, nechtěný. V podstatě získaný reflex na oslovení Inženýrka. (Teď mluvím většinou o důchodcích a lidech ve středním věku. Mladým lidem je to, pokud v ordinaci jsou, většinou úplně šumák.) 

Jenže, proč by mi měla sestřička vlastně říkat jménem? Já jí také říkám sestřičko, přeci. A doktorovi, pane doktore. V ordinaci oni mají pro mne tyto role – i když jinde jsou to tátové, mámy, sestry, dcery, milenky a vrazi – a tak je i tak oslovuji. Takže pro ně bych měla být já zase pacientka a ne žádná inženýrka! Ovšem zvoláním paní pacientko by mohla nastat v čekárně mela, že? A tak se to řeší oslovením „další prosím“ s velmi jasnou ale nevyhraněnou rolí:-D Každopádně já sama se nikdy nikomu nepředstavuji jako Inženýrka ta a ta. Většinou řeknu při podávání ruky jen: Markéta. A ráda pozoruji, u koho to vyvolá jaké reakce. Když jde o pracovní schůzku, dostaví se na druhé straně často rozpaky. Už měli našlápnuto vybalit na mě celé jméno i s příjmením a někdy i funkci či titul, ale po mém pouhém Markéta neví, co můžou říct. Ale hlavně, co si teď mají o mě myslet, co ode mne čekat? Jaká Markéta? Z mnoha lidí pak i cítím to, že pouhým Markéta jsem se v jejich očích degradovala na někoho méně důležitého než oni sami – ti s příjmením. Které si já ovšem většinou nezapamatuji. Pardon:D Zároveň si tímto zdánlivě nespecifickým a nic neevokujícím představením dodám velmi vyhraněnou roli. Té, která se nepředstavuje celým jménem. Té, co vybočuje, co rebeluje, chová se jinak. Nebo té, co neví, jak se chovat… I to, že si nechci dát žádnou roli, mě vlastně samo obsazuje do role.Velmi nerada pak potkávám další Markéty. Až do vysoké jsem byla jediná Markéta široko daleko, takže dnes mám pocit, že mi ty druhé Markéty berou identitu, jakoby by měly alternovat mou postavu, hrát moji roli, kterou si pro sebe píši. Ale je to jen prvotní pocit, který po čase, když se stýkáme, přejde. 

Až se však mně, Markétě, narodí dítě, budu pro něj chtít být máma. Občas i Markéta, ale hlavně máma. Nevím, jestli budu mít roli mámy, co uklízí a vaří, nebo mámy, co opravuje tekoucí kohoutek, ale budu jediná máma ve scénáři života mého dítěte. Stejně jako je v mém životě moje máma ta jediná. Až se ale budu představovat kamarádům své dcery či syna, budu zase jen Markéta. 

To ses tak zesral strachy z otcovství, že ti vlastní dítě má říkat jménem? Pro někoho jsi Táta, pro druhého Tomáš, ale pro mě jsi POSERA a SOBEC, na víc totiž nemáš, když ti vlastní détě nemůže říkat tatínku.

hu, hu, hu, takovyhle hustotky tu nejsou zvykem. prosim, jdete si nadavat nekam, kde vam za to podekuji. diky.