Mhm. Co na to říct? Možná…

Možná vás něco naštvalo.
Nebo jakou jinou příčinu má ten přisprostlý podtón, tykání a anonym?
Čemu takový takový kometář přispěje? Pomůže alespoň vám? Mně ne.
Jestli nám ještě jednou budete něco komentovat, prosím, zkuste to slušněji. Jestli mi chcete něco říct (a pouze si neulevit) napište mi přímo. Kontakt je mezi ikonami v patičce webu.

Je učitě moc dobré poslouchat druhé a rozšiřovat si své obzory, jejich příběhy by měly být pro druhé malými dárky a ne nic neříkající prázdná slova. Vždyť dávat dárky je krásné a v každém člověk dává něco ze sebe a mnohem více získá, aniž by si to uvědomil. Ten, kdo chce jen sdělovat ssvé dojmy, chce ukazovat pouze sama sebe a na druhých mu asi moc nezáleží, a tak zůstává sám a ničím novým se neobohatí. Měli bychom být hlavně sami sebou a mluvit řečí, která je nám vlastní, možná někdy méně mluvit a svá slova zabalit jako malinkaté dárky druhým. Chvilkové uspokojení se nikdy nemůže vyrovnat dlouhodobému vztahu.Dárek, který není dán s upřimností a od srdce je dar – nedar.

Dana

Zlepšovať sa môžem len vtedy, ak si uvedomíme svoje nedostatky. Síce som ešte nemasturboval na verejnosti, ale v komunikácii na pive (častejšie však na mítingoch v práci) sa mi niekedy stane, že sa chytím myšlienky kolegu a už ho nepočúvam, nevnímam a už sa nadychujem a čakám kedy dostanem príležitosť, aby som mohol excelovať (a mať dobrý pocit, aký som skvelý). A zoberiem mu jeho myšlienku, aby som vynikol nad neho. Ale niekedy kolega medzitým, ako rozmýšľam (a nevnímam), povie presne to, čo chcem povedať a ja poviem inými slovami to isté a on je v rozpakoch, „… veď to som predsa už povedal.“
Ďakujem, za tento príspevok. Pomohol mi uvedomiť si, kde sa tiež môžem zlepšovať.

Anthony de Mello v knižke „Modlitbe žáby“ píše: „Dialog je životní mízou vztahů, ale překážek, které se mu staví do cesty, je bohužel mnoho, a těch, kteří je překonají, jen málo. Hodně dostáváme už tím, že především míň mluvíme a více nasloucháme a nevymýšlíme už dopředu, co nám ten druhý chtěl říct a neodpovídáme na to, co si myslíme, že ten druhý řekl …“
Marek

To je zajímavé. Zdá se, že člověk je sobec a chce se obohatit na úkor druhého. Když bude poslouchat, obohatí se násobně víc než, když bude mluvit. Mluvením si uleví, ale posloucháním získá, nejenom nové informace… Tak proč teda neposloucháme?

Protože jsme stále jako malé děti. Vyprávíme své příběhy a doufáme, že nás někdo poslouchá a že náš příběh někdo pochválí. Ale ocenění nepřichází a tak zkoušíme svůj příběh vyprávět znovu a znovu a stále doufáme v ocenění. Jsem stále hlasitější, snažíme se upoutat pozornost, ale přesto ocenění většinou nepřichází a my jsme smutní a myslíme stále jen na ten svůj stále stejný příběh a ani si nevnímáme, že někdo jiný vypráví svůj příběh stále dokola a čeká ocenění a je smutný, že ocenění nepřichází. A tak žijeme ve světě paralelních příběhů, kde každý zná jen ten svůj.
Ale jsme přeci dospělí a chceme z vyprávění příběhů něco získat. A tak naslouchejme příběhům druhých a nechme si čas na ocenění a přemýšlení. A pak teprve vyprávějme své příběhy. Jen tak narušíme svět paralelních příběhů. Z oceněného vypravěče se stane lepší posluchač a pak začneme příběhy druhých vnímat a přineseme vypravěčům radost.
Vyprávějte, jsem samé ucho ….. :-)

Připomněla jste mi, jak jsem včera jela autobusem.Se mnou jela celkem mladá maminka a měla s sebou své dvě dcery.Jedné mohly být tak tři roky, druhé tak patnáct.V jedné chvíli si povídala s tou starší a tu malou upoutal autobus jedoucí okolo a po celou dobu jejich rozhovoru bezhlavě opakovala: „Mami,oni taky jedou autobusem.“ tak dlouho,dokud jí to maminka nepotvrdila.U té malé by se to dalo pochopit,bylo to celkem úsměvné.Ale když se mamka věnovala té tříleté holčičce,tak do ní ta starší pořád hučela své příběhy a strašně se divila,že když má její máma starosti se sestrou,tak že jí neposlouchá.

Při čtení článku jsem si vzpomněla na jednu kapitolu z knížky od E. Fromma. Vzpomíná jedno staré latinské přísloví – „post coitum animal triste est“ – po vyvrcholení je zvíře smutné, po prudkém vzestupu nastává útlum a pád. Stejně tak je to se sexem bez lásky a – s mluvením bez naslouchání – po vyvrcholení nastává pád, po krátkém pocitu štěstí nebo zadostiučinění přichází smutek. Je to jako s velkou námahou vystoupat na vrchol hory, odkud není jiná cesta než dolů. A přitom všichni toužíme vystoupat na „náhorní plošinu“ po které bychom mohli spokojeně kráčet – společně s ostatními. Všechno, co uděláme pro druhé, každý okamžik, kdy zapomeneme sami na sebe tvoří díl naší vlastní cesty k „náhorní plošině“ trvalé radosti bez pocitu smutku a strachu z pádu.

Výborně! Krásný postřeh. Díky Janě.

Mé zkušenosti z prostředí zejména velkých soukromých, státních a polostátních firem /co jsou v členění úsek (divize) – odbor – oddělení – tým/ jsou takové, že kdo uvedenou „schopnost“ nemá, je považován za mlčenlivého nebo nekomunikativního.

Čím kdo měl větší pozici v těchto zaměstnáních, tím lepší tuto „schopnost“ měl a dával ji najevo. 75% vedoucích oddělení, 95% ředitelů odborů a 99% ředitelů úseků (divizí; vrchních ředitelů).

A tak na poradách a na oslavách tvořily podstatnou část průběhu daného sezení, vedle pomluv právě nepřítomných kolegů, právě ony opakované či podobné příběhy z rodinného nebo jiného života jak vedoucích pracovníků a jejich zástupců, tak dvou tří „řadových figur“ obdařených rovněž touto „schopností“, jakož i „schopností“ pomlouvat nepřítomné, která s tím – a to nikoliv kupodivu – byla vždy v dokonalé symbióze (tyto figury se tím automaticky stávaly kádrovými rezervami na vedoucího poracovníka). Jim většinou statoval ještě jeden dvorní šašek hrající si na Vladimíra Menšíka (se slovníkem Izera) meloucí velmi trapně páté přes deváté…

A ostatní?

Buď přikyvovali a nadšeně hýkali nebo intenzivně poslouchali a ještě intenzivněji přemýšleli zda a kdy mluvit či hýkat (tj. zda překonat sám sebe a připojit se)- a mlčeli tak nakonec de facto zcela – jako např. já…

Ještě nyní mám v paměti všechny ty příběhy o plovoucích podlahách, sportovně nadaném synovi, o podrobném postupu opravy chalupy nebo výstavby domečku a o schopnostech daného vypravěče nejen smlouvat na tureckých tržištích, ale i orientovat se v zahraničí všude a vždy za každých okolností). Poslouchal jsem to, ale mlčel jsem. I mimiky jsem byl kamenné.

I proto (ale nejen proto) jsem to v zásadě nikam v daných prostředích nedotáhl. :-)

Na jasně! To mi vůbec nedošlo. Masturbuji raději v soukromí a proto jsme v minulosti už mnohokrát slyšel, že nejsem komunikativní. Dokonce i v hodnocení od šéfů mi bylo doporučeno, abych se více zapojoval. Teď mi dochází, že komunikativní = vyprávějící dokola své příběhy. To bohužel nejsem já. Nechce se mi ostatním natlačit historku v momentě, kdy se kolega nadechl. Navíc, chci se od ostatních něco dozvědět a počítám s tím, že když je budu zajímat já, zeptají se mě.

Já myslím, že jde o úhel pohledu, pod jakým se dívám na podobné diskuse.
Lze to vše vidět negativně a nazývat to onanováním na veřejnosti, ale já mám třeba různé firemní akce docela rád. Je to možnost se odreagovat a poznat kolegy i z mimopracovní stránky. Co na tom, že chce ostatní pobavit nějakou vtipnou historkou. Všichni jsme přeci jen lidé se svými strachy, bolestmi a zraněními a na podobných akcích se dá nakonec zjistit, že ten protivný kolega odvedle je vlastně docela fajn kluk :-)

V kterém pak asi „dějepise“ získal autor hodnověrný podklad pro tvrzení:
„Přitom už je tomu něco přes 150 tisíc let, co se naši předci rozhodli, že nebudou jako jediný živočišný druh provozovat sex na veřejnosti.“

Za to je to velmi lákavý titulek. Nedivil bych se kdyby autor někde vyhrál sázku, kolik lidí mu klikne na odkaz na mravoučný text.

Uznavam, ze pojem „oralni masturbace“, jak by se toto tema dalo nazvat, je jev, ktery je v dnesni spolecnosti bezny a neprilis kladny. Na druhou stranu je toto vzato prilis obecne (zajimalo by mne, jakou modelovou spolecnost autor pouzil), protoze seslost lidi kteri se znaji lepe nez povrchne nema problem se v pripade „masturbace na verejnosti“ rozdelit tak, aby existovalo najednou vice recniku, tudiz se v rolich postupne vystridali. Navic jiz od praveku, kdy neexistoval jiny zpusob uchovani informace nez mluvene slovo a „znalosti“ jinych, se zkusenosti predavaly prave vypravenim. I tak hodnotim snahu autora, protoze uvest toto tema na svetlo verejnosti (byt sirsi) v teto podobe rozhodne vyzaduje davku pripravenosti. Proto dekuji, ze jsem mohl „naslouchat“ jeho zkusenosti.

Co tedy z toho vyplyva? Kdyz nebudem masturbovat my, tak prestanou i ostatni? Co potom, ale budem delat :-).

Pro Nadsence: Myslim si ze ti to tak pripada, protoze sefovi neskocis do reci, nereknes at drzi hubu, protoze ma nudne kecy atd.

Spíš nesouhlasím. Ono je to také hodně o inteligenci a empatii. Pokud cítím, že o mé kbelíky není zájem, nevylévám je. Pokud ale mám zajímavý obsah kbelíků a umím je vylévat lépe než ostatní, (nechci se chvástat, ale to je můj případ), pak vidím, že se ostatní na obsah mých kbelíků jen třesou. Podle vás by mohla nastat situace, že by všichni mlčeli se svými

historkami a chtěli se poučit od ostatních. Výsledkem by byl hromadný bobřík mlčení…

FAKT, HODNĚ LIDÍ NEUMÍ POSLOUCHAT, JEN SLINTAT NEPODSTATNÉ….

Mám zajímavou zkušenost z party lidí, které spojuje stejný koníček. Musím říci, z dobré a veselé party, kde se užije hodně legrace.

Ani takový fajn kolektiv (cca 50 lidí) ale není bez vady:
Zábavu tam táhnou v podstatě jen tři nebo čtyři baviči. Ne že by všichni ostatní byli nudní patroni – ale ostatní už si jaksi odvykli naslouchat někomu jinému než těm čtyřem. Od nich jak se říká „bereme všechno“, i když ne vždy jsou zrovna oni těmi nejvtipnějšími.
Osobně jsem zažil (už několikrát), že jsem prohodil velice vtipnou poznámku, kterou nikdo nevnímal – ale když mou poznámku po mně zopakoval jeden z těch osvědčených bavičů, všichni se mohli potrhat smíchy…

Předpokládám, že jste se tímto ukojil?

Názor je přednesen tak inteligentně že musím sklonit hlavu nad hloubkou myšlenek tvůrce.Prostě odborník a člověk plný humanity kterému bych se nebál dát funkci kdekoli.Jen tak dál.Děkuji.

Docela vtipné a možná, když bych tak trochu vsákla svůj namyšlený pupek, i pravdivé

Autor zřejmě trpí nemocí která se nazývá INTELIGENCE. Bohužel to není Epidemie.

Ale skutečná masturbace alespoň trochu veřejně je fakt maso!

No, tak nevím. Už se mi párkrát stalo, že jsem tady napsala nějaký komentář a ve finále jsem si řekla „a proč by vlastně mělo někoho zajímat, co si o tom myslím zrovna já?“ a neodeslala jsem to. Tak dneska to odešlu, protože chci jenom říct, že mi to při pomnělo knihu Celestýnské proroctví (autor James Redfield), jejíž přečtení vřele doporučuju. Je tam taky hodně o naslouchání. Přinejmenším jsem se naučila myslet na to, že se mám na osobu, která právě hovoří dívat. Neříkám, že už umím naslouchat, ale i to, že si vždycky vzpomenu, že naslouchat mám a ukázním se alespoň dodatečně, považuju za mírný pokrok.

radím vám ze zkušenosti, nedělejte, co vám autor radí :)

Tohle je po velice dlouhe dobe clanek, ktery me opravdu zaujal a donutil me o danem tematu uvazovat. A to nemyslim jen na tomhle webu, ale obecne. Navic je obohacen zajimavymi komentari, ktere ho krasne doplnuji o nove pohledy na vec.

Při pracovních jednáních jsem pro věcnost ale v hospodě nebo na různých večírcích ,,vylévám kbelíky´´.Docela mně to baví a navíc jsem mockrát zažil sešlost ,kde všichni jen naslouchali ale ono nebylo čemu.To je pak dost otrava.Tak je to asi jako se vším : všeho s mírou .

Uváděná masturbace má například podruh intelektuálská. Spočívá v tom, že při plném respektování pravidel logiky se projednává NIC. Například lze rozvinout hypotézu, že antický myslitel (manželka Xantipa) svým prohlášením: „Vím, že nic nevím.“ vlastně řekl (při respektuvání dvakrát minus je plus) „Vím, že něco vím.“ a dále to rozvinout. Hraniční masturbací (orální, jak jeden kolega podotkl) s intelektuálskou je masturbace exhibicionistická, neboli degenerationis. Rozdíl je v tom, že intelektuální masturbací se poměrně inteligentní lidé buď baví, nebo otravují, exhibicionistická masturbace je spíš nutkavá myšlenka blba, že za každou cenu se musí prezentovat na veřejnosti, protože ve skutečnosti trpí nedostatkem sociálního kontaktu. Dost se to projevuje při podobných příležitostech jako je tato, avšak daleko více v debatách o politice. Abyste mi mohli napsat, že jsem exibicionistický masturbant, uvádím i adresu své e-mail schránky.

Když mám co říci, řeknu to.Kdybychom mlčeli, dívali by jsme se na ty dva co mluví z větví stromů

Taky me nejdriv napadlo – a co kdyz tedy vsichni prestanou takto masturbovat a zacnou naslouchat, nezavladne ticho?

Proto bych asi radsi nez „naslouchat“ pouzival „zajimat se“, pak to hnedka dava lepsi smysl. Jenze v nasi typicky ceske spolecnosti… Zajimat se o druhe muze byt klidne zdrojem podezreni jako neco neadekvatniho, prvoplanoveho, vypocitaveho. A leckdy to tak i je. A pak clovek sbira spatne zkusenosti atd atp.

No je to na beh dlouhou trat.

Proč trávíte čas s idioty? Proč o tom navíc dále dumáte v soukromí? A to nejdůležitější – proč jste mi tím právě ukradl pět minut času???

Něco na tom bude. Už Komenský říká: „Nehovoř o všem, cos v životě poznal, nevěř všemu,co jsi slyšel, nedychti po všem, co jsi viděl! Nechť umíš cokoli, dělej to, co máš.“ A v Bibli v knize Přísloví je napsáno: „I hlupák, když mlčí, bývá pokládán za moudrého.“

Mně se ten článek líbí. Také jsem si toho všimla, ale tohle je většinou mezi lidmi, kteří nemají blízký vztah, nebo jim nejde tak úplně o věc, pro kterou se sešli – jako na některých poradách a tak. Když mám někoho ráda, tak ho taky ráda poslouchám a zajímá mě, co si myslí.
Když mi jde na poradě opravdu o věc, tak mě názory všech zajímají i to, jak se všechno vyvíjí k nějaké shodě – to je normální. Ale jindy mám chuť utéct a když to nejde, tak taky „skáču do odmlk“ :-). Snad si příště vzpomenu na tenhle článek :-)

Baví mě číst komentáře a moc za ně děkuji. Ukážou úhle pohledu, rozbijí černo-bílost, prostě obohatí. Tenhle článek si k dnešku přečetlo 11035 lidí (myslím, z velké míry díky slovíčku „masturbace“) a komentáře a vůbec debata mě obohatila.

ted to skuste vzít z jiný strany co je dpc blbý natom že si lidi povídaj…….. bych chtěl vidět jak by to vypadalo kdybych šel do hospody s 10 takovejma lidma jako seš ty bych tam nevydržel 5 minut….. a navíc ty říkáš že to co ten druhej říká nikohoh nezajimá neříkám že mě bere všechno ale kdyby mě to nezajimálo a nechtěl bych to poslouchat tak nikam nejdu a zůstanu doma…….
PS: nechtěl sem si ulevit jen říct svuj názor a stejně vám mí méno nic neřeken akorat budu mít divnej pocit

Hm…
Co se tím příměrem snažím říct je, že ve většině případů čekáme na to, až se na nás dostane slovo.
Jestliže čekám a snažím se prorvat do volné skuliny, neposlouchám tak pozorně jako bych poslouchal, kdyby mě příběhy druhých zajímaly více než vlastní.
Snažím se také říct, že (alespoň pro mě) je přínosnější vyptat se druhých na jejich názory než jim po povídat své věci, které jsem již předtím už několikrát někomu ríkal.

Na chvíli si nahoníme dobrý pocit xD Výborná terminologie

Zarzamora: http://blog.peoplecomm.cz/clanek/dovolena-prazdniny-nebo-rekreace#komentar-4382 – komentář č. 22 . Onanie na veřejnosti: Má otázka je: Co je a co ještě není onanie na veřejnosti? Respektive, kam až lze zajít, každý máme totiž své hranice toho, kolik se rozhodneme poslouchat a co už je mimo nás.

Např dnes: Krásný den na pláži u Mácháče. Ležím, opaluji se a kousek vedle na dece muž mluví. Jeho paní občas něco prohodí a on mluví a mluví. Najednou zjišťuji, že mele stále. Tak tyhle hranice mám já. Považuji tedy za onanii na veřejnosti, když někdo neumí na chvíli zavřít pusu.

P.S. Je mi naprosto jasné, že si ten člověk nic neuvědomuje, jinak by to změnil.