Super video, pán je vtipný i má co říct. Jen přemýšlím, co se s tím vzdělávacím systémem vlastně dá udělat.

To video vidím po třetí a po třetí tleskám.

Martine, dá se udělat hodně, jen bohužel asi nikdo nechce. Stačí se podívat na programy českých VŠ. Základ je všude stejný a nesmyslný, bez ohledu na studijní obor. Proboha proč?

Např ČZU – je úplně jedno jestli studuješ ekonomickou, matematickou nebo agro fakultu. Všude máš v prváku fytotechniku a chov zvířat. Proboha proč? Pokud budu absolventem ekonomický nebo matematický fakulty, tak nikdy v životě nepoužiju poznávání plevelů, semen rostlin, osevní postupy, krmné směsy, plemena skotu. Rok totálně zabitý. těch příkladů by bylo víc a myslím, že na všech českých vysokých školách.

Obávám se, že dokud budou na rektorátech stejní lidé jako před 40 lety, tak se daších 20 let nezmění nic.

Je čo dodať k tomu videu?
Mal som rozhovor s niekym z politiky. Jeho pohlaď je taký každý sa zo začiatku snaží niečo zmeniť a pretlačiť. Po 2-3 rokoch to vzdá a vytvorí si okolo seba svoj svet. Rozmýšľa ako sa tam udržať na ďalšie volebné obdobie. Stane sa mu to zdrojom obživy.

Ja si myslím že jediný spôsob ako niečo zmeniť bude zo spodku. Nadšenci, podnikatelia, rodičia a ľudia ktorý tomu rozumejú budú požadovať a zakladať alternatívne školy, zamestnania. Až vznikne dostatočná masa ľudí tak sa zmení aj postoj politikou alebo sa tam dostanú iný politici. Politici (ľudia) z nových škôl s novými názormi a postojmi. Držím nám palce.

Všimli jste si jedný zajímavý věci?
Ať jste v Čechách, Argentině, USA nebo v Korei, všude narazíte stále na to tupé biflování předmětů, které z velké části nebudeme nikdy potřebovat (možná jsem to už někde psal, na University of Chicago spočítali, že si pamatujeme 6,5% toho, co se ve škole naučíme – skvěle investovaných 17 let, co myslíte!?). Přesně, jak píše Tomáš L…

Ale zároveň vidí mraky alternativ, které rostou (díkybohu) jako houby po dešti. Jak říká Honza B., já se na zákonodárce přestal spoléhat. Přijde mi, že mají povětšinou zcela jiné priority než „blaho spoluobčanů“. A tak je to možná otázka pro každého z nás: „Co s tím můžu udělat já?; Jak to můžu změnit?“ A myslím, že třeba i tahle diskuze může přispět málem k zásadní změně pohledu na vzdělávání.

Moje prozatímní cesta je život v práci. Myslím, že pokud změníme to, jak pracujeme, můžeme ovlivnit mnohé – i vzdělávací systém.

Vybral jsem několik položek z pracovních revolucí, které se týkají nového pohledu na učení se – může to dodat nové souvislosti – http://revoluce.peoplecomm.cz/clanek/konec-robotu-v-cechach-
http://revoluce.peoplecomm.cz/clanek/posilejte-baliky-ale-ne-lidi-prosim-
http://revoluce.peoplecomm.cz/clanek/zvireci-skola

a také:
http://revoluce.peoplecomm.cz/clanek/najdeme-si-kazdy-mentora-

http://revoluce.peoplecomm.cz/clanek/naucte-lidi-rozhodovat
http://revoluce.peoplecomm.cz/clanek/vudcovstvi-se-ucme-vyhradne-od-deti

Tak som si práve počúvol Charlie Rose – Howard Schultz http://video.google.com/videoplay?docid=-8005098075474357825

Už niekoľko rokov sa snaží pretlačiť Howard Schultz zakladateľ Starbucks v USA základnú zdravotnú starostlivosť v USA. Doposiaľ sa táto téma nedostala ani na program vlády. To asi hovorí za väčšinu politikou :(.

Jeho cesta je asi najschodnejšia. Platí všetkým svojím zamestnancom zdravotnú starostlivosť. To isté asi platí aj pre vzdelávanie, práca, zdravotníctvo…
Len viac takých príkladu a nasledovníkov i v iných smeroch.

Přemýšlel jsem také o názvech jednotlivých položek systému škol:

1.Mateřská – od slova „matka“. Dříve bývala mateřská dovolená, dnes se mluví o rodičovské. Možná i zde by to chtělo změnu pohledu. V českém mateřském školství pracuje údajně cca 25000 žen a 22 mužů.

2.Základní – už jsme si zvykli, že tento stupínek je „povinný“. Co je povinné, to nás zpravidla nebaví. A tak nás koncept povinnosti provází celý život.

3.Střední

4.Vysoká – od slova „vysoko“. Základní problém našeho systému je snaha to „vysoko dotáhnout“. A proto studujeme, co nás naprosto nebaví jen proto, abychom získali kousek papíru, s kterým se pak vyfotíme, o kterém píšeme v životopisu nebo o kterém vyprávíme personalistům ve firmách. Nevím, zda to někdo zkoumal, ale problém osmi lidí z deseti, kteří dělají něco, co je nebaví musí mít stejné rozměry už ve škole.

Včera som sa rozprával s kamarátok o školskom systéme a podnikaní.
Dozvedel som sa že oni už niečo robia http://www.tranzistor.sk .
Je to učenie sa hrou a pokusmi o elektronike. Určené je to pre nadšencov, školy,…
Myslím si že to je správny spôsob výuky. Získať nadšenie a lásku pre danú oblasť.

Jen pár zamyšlení ke názvům škol.

V anglicky mluvících zemích je primal school, high shool, college, university a další.

Mateřská škola
- jak je mateřská, když matka odloží dítě do školky a pospíchá do práce, pak udýchaná v 16.30 přiletí pro prcka a jde se domů? Matky jsou s dětmi u snídaně, a pak pozdní odpoledne, večeře. Mateřská ve výchově učitelek ?? My jsme kdysi říkali paní učitelkám „teto“. Co je bližší ? „Teta“ nebo „Paní učitelka“ ? Jo a dřív to byla soudružka učitelka,a to pak byly přeřeky „soudržka učitelka“ :-)
Zážitek ze školky když jsem šel pro syna: krásný den, sluníčko, pohoda, kolem 15.00. Přišel jsem k pískovišti kde si hráli, a paní učitelka „Davídku máš tady tátu“. Přiběhl a my .. zůstali jsme tam dál. Podíval jsem se co postavil, s kým si hraje, začal jsem si hrát s ním (mám přece čas pro něj, a nepospíchám nic uvařit, zařídit, vyzvednout a…), a tak jsem si po chvilce šli kopat míčem. Přidalo se k nám 5 kluků, a najednou se to „zvrhlo“ v házení šišek. Zkrátka šišková válka :-) . Paráda, smích, běhání a … učitelka na začátku trávy, s rukama v pase a „Okamžitě toho nechte, šišky na trávu nesmějí“ (smrky a borovice rostou přímo nad trávou a samovolně tam padají, my je jen posbírali a házeli i na jiné místa než pod stromy) protože přijedou sekačky a ty šišky sekačky poškodí“. Děti jak zamrzlé zůstali stát, ruce dolů, úsměvy pryč, a šišky pod stromy a konec zábavy. Co z toho plyne ? Hrát si – ano. Učitelka – má vždycky pravdu a musí se poslouchat na slovo, debata neexistuje, pochopení málokdy. Autorita – učitelka je šéf, já podřízený. Šéf něco řekl a já musím poslechnout. Radost, volnost – ano, jen občas, když to nevidí a není tady. Rád bych si blbnul až do omrzení, a pak si našel jiného, ale …. To je Mateřská škola.

Základní škola
- ano, zde nám dají základ. Základ všeho, naučí mně kdy se narodil ten a onen, kdo napsal to a to, jak se vypočítá ten a ten vzorec, kdy byla ta bitva těch dvou králů, jak … je to důležité a to že je povinnost. Buďme rádi, že je to možné. Jsou země kde děti do školy chodit nemusí. Nemůžou. Jsou i muslimské školy kam můžou jen kluci. Svět je zvláštní. Když mi jedna známá řekla že česká dobročinná organizace staví školy v Africe vedle cesty. „No jasně, to je dobře“. No jo, ale ty školy jsou 80-150 km od nejbližší vesnice. Protože tam ale nevedou silnice, tam kde se bydlí, kde je vesnice, kde jsou zvyklí žít, tam se nepostaví. Stojí u silnice. Kde se dá dojet autem, kde se dá přivézt matriál, a pak štáb. Jednoho dne se tam nalákají lidi na to že dostanou jídlo, v ten moment tam jsou fotografové a štáby a je splněno. Postavili jsme školu. To že tam nechodí skoro nikdo, to je vedlejší.
Choďme do školy, učme se, zajímejme se o to co se učí naše děti, zkuste to zvládnout. Oni musí.

Střední
- já nechci být jen střed. Znáte to. Ty jsi střed. Střed není ani špatný, ani skvělý. To je průměr mezi nízkým a vysokým, je to průměr. Ten kdo dokončí střední školu … je průměr. To se mi moc nechce, nelíbí. A Ještě dělení na s maturitou, a bez. Průměr s maturitou, průměr bez maturity. Co třeba odborná, speciální … školy kde se specializují na určité obory, specializace. Když bych vyšel a byl specialista na to by bylo super. Jsem specialita.

Vysoká
– vysoko postavená, na vysokém kopci. Něco co je vysoko je v nedohlednu, je nedostižné, ale chápu že když dosáhnu vysoko, dosáhl jsem něčeho nemožného. Ano, změnit loga vysokých škol, emblémy, znaky, názvy by bylo asi nemožné ale. Když jsem byl v Americe, byl jsem na High School. Byla to taková exkurse. Mě bylo 24 let a těm okolo 14 – 16 let. Seděli jsme v jedné lavici a já nechápal, jak se na VYSOKÉ škole učí, to co mi na základní. ?? Ale pro ty děti super. Dneska to vidím tak, že měli High Shool. Udělali vysokou. Super. A když chtěli dál. Jdu na Universitu. Univers – vesmír – nekonečno vědění, informací. Latinsky universitias – společenství.
A jak tdy píše Tomáš Libich_to už by neměla být ztráta času ale zdkonalování toho co jsem si zvolil.

A co speciální školy, sportovní, speciální gymnázia a….

P.S. Jo a nezapomeňme na Zvláštní školu. Zvláštní ? Ano, co je to?
Model: Ahoj, tak jak se máte ? „Dobře díky“ A co děti ? „ Chodí do zvláštní školy a je to tam fajn“. Do zvláštní školy ? A v čem je zvláštní, jiná, v tom, že se tam učí „zvláštně“ a nebo že tam jsou handicapované děti, nebo tam jsou speciální pomůcky, nebo nadprůměrné, nebo …

Video jsem dostala od maminky jednoho ze svých žáků. Video je opravdu super, ne už tak reakce, které jsem si přečetla. Uvážili jste, pánové, že se škola od dob Vašeho studia ( při vší úctě) trochu změnila? Byli jste se v nějaké základní – povinné, proto nezajímavé – škole podívat? Zkusili jste si pracovat spolu s dětmi? Je velmi snadné kritizovat při pohledu zvenčí. Rozhodně nesouhlasím s názory na ubíjející a netvořivou školu. Jako jsou špatní prodavači, zahradníci a politici, jsou i špatní učitelé. Proč ale hned odsuzovat celou školu? Je tisíce učitelů, kteří vymýšlí, pracují a tvoří, vzdělávají se o víkendech (v době, kdy vy třeba odpočíváte), právě proto, aby školu posunuli někam dál….

A pro pana Jakuba – myslím, že jsem velmi tolerantí učitelka, ale kdybych viděla, že rodič vede šiškovou bitvu s dětmi na zahradě, asi by mi trnuly zuby, protože v okamžiku, kdy se některému z dětí něco stane – bude učitelka ne ta mrtcha, která brání dětem v radostném hraním, ale ta , která nezaručila dětem bezpečnost…. Tak to jen krátká poznámka po příchodu domů. Až uložím svoje děti do postele, začnu se zabývat tím, aby moje výuka byla zajímavá a tvořivá – i když tomu třeba nebudete věřit.

A ještě drobnička ze základní školy – je-li podmětem slovo děti, potom v přísudku bývá obvykle tvrdé y. :)

Jani,
Supeeeeerrr. Díky moc za reakci. Protože každá akce plodí reakci. Jsem rád že jste napsala.
Teď to sice vypadá že si pánové stěžují na paní učitelky, ale já jen psal názor. Mohl by jistě být širší, obsáhlejší, více popsaný, kladný, záporný, ale to by nebyl blog, ale polemiky, komentáře, kniha :-)

Souhlasím s Vámi v názoru na prodavače, zahradníky, i politiky a velmi si vážím učitelů kteří dělají něco navíc. Vedou různé kroužky, zájmové organizace, jezdí na tábory, výlety s dětmi a další aktivity které „nemusejí“. Cením si jich nejvíce a podporoval bych je jak jen by to šlo. I já jako rodič bych se rád zapojil.
Akce jako je Zlatý Amos, Referenčí listy, Děkovné listy ministra, certifikáty kvality a další ocenění, jsou nejlepší odměnou a mělo bych jich být co nejvíce.
Na druhou stranu by se o těchto akcích měla dozvídat co nejvíce veřejnost, hlavně ta laická, aby se to povědomí o „škole“ změnilo, formou novin, časopisů, regionálních akcí, atd.. Také samotné školy by se měli naučit co nejvíce „prodávat“ svoje kvality, ceny, ocenění a lidi, kteří je získali.

A k šiškové válce – bylo to tak že táta (já) utíkal, schovával se za stromy a děti házely, trefovaly se. Jsem opatrný, vnímavý a mám strach. Ten úměrně s tím, jak máte děti, roste.
Takže také mám heslo: Opatrnost a vždy vědět kdy je toho dost.
Dělám s dětmi ze spřátelených rodin a lidiček pravidelně u nás Olympiádu – letní, zimní, jsou akce jako Mikuláš, Den dětí, různé závody, letní tábor apod..

Výchova dětí mě vždy zajímala a dokonce mám v plánu jeden projekt, který se dětmi zabývá a bude je podporovat. A najít takové zapálené lidi jako jste vy, to je poklad a hodně bych si je cenil. Takže tato akce má i reakci v tom, že bych Vás rád zapojil, bral = žena, učitelka, máma od dětí a ještě ta, co se nebojí ozvat a napsat (jako že se spousta lidí neodváží), to je poklad.
Ozvete se ?

P.S. Jo a, i – y miy nikdy nešliy. Ale to ostatní ano :-)

Víme, že Bůh není mrtvý – http://blog.peoplecomm.cz/clanek/buh-je-mrtvy a já proto jásám, když se na jednu skutečnost objeví třeba i protichůdné názory. Myslím, že spolu nepotřebujeme souhlasit, důležité je když si porozumíme. A myslím, že bez opravdové polemiky a výměny názorů se porozumění těžko propracujeme.

Já osobně změny v systému pozoruji. Posunujeme se ke kompetencím, od centrální správy k samostatnosti škol a učitelů, od moci k autoritě, objevují se různé alternativní systémy,…

Můj problém tkví v tom, že jsem poznal alternativy i běžnému evropskému systému v roce 2009. A díky tomuto poznání si se vší úctou a snad i pokorou dovoluji tvrdit, že většina změn, které se dějí jsou změny kosmetické. Škola je stále povinná. Předměty vybírá systém, ne žák. Stále do dětí hustíme znalosti. Papír je stále důležitější než vědění. Znalosti jsou stále důležitější než dovednosti. Stále se snažíme trénovat schopnost nedělat chyby (slabé stránky) vs. schopnost rozvíjet nadání (a vůbec silné stránky). Stále preferujeme uniformitu a podřízení se před individualitou. Na nadání stále pohlížíme téměř výhradně přes intelekt – přestože se pohled na talent zcela zásadně mění…

A jak říkáme asi všichni… Díkybohu za ty změny, které se dějí. Já možná hlasuju pro jejich větší hloubku a jiné tempo. Snad je mi alespoň trochu rozumět.

Tome obávam sa že tradičné školy, učitelia a systém je presvedčený o tom že deti tie informácie životne potrebujú a je to nutné …
Školy, učitelia a systém asi chcú to najlepšie pre deti. Len to ich presvedčenie a tvoje čo je pre deti najdôležitejšie sa líši. Seba tu račej ani spomínať nebudem. I tak do všetkého kecám :)

dobrý den všem

supr video jsem si prohlédla již včera, diskuzi jsem si přečetla až dnes po upozornění naší „pančelky“, které jsem video zaslala – ne proto, že není kreativec – baže právě naopak – jako upozornění na to, že si cením právě toho, že kreativní je – čímž tady jako matka dítěte, které učí paní Jana – potvrzuji, to co sem ona napsala, jen uvádím, že to je ale opravdu jen hrotíček ledovce toho, co pro naše děcka dělá

a jak někdo psal v diskuzi, zda změny od shora či zezdola – já už jsem dnes přesvědčená, že opravdu jen zezdola můžeme udělat změny – přesně – zapálení rodiče, učitelé, kroužkoví a táboroví vedoucí, osvícení a odvážní ředitelé – či spíše – možná slovo do pranice – ředitelky – takže až možná lidi u nás už konečně pochopí, což už pomalu začínají chápat, že není důležité mít každý rok dovolenou u moře a každých 5 let nové auto a každou pětiletku nevím co – ale že je docela fajn vložit svou energii do třeba zájmových aktivit dětí ve svém bydlišti či podpory učitelů třebas i tím, že učíme děti k tomu, že si učitelů máme vážit – v první fázi všech, už kdyby jen jako lidí, kteří se starají převážnou dobu o naše děti a v druhé fázi těch stále lepších a vzhledem k tomu, že věřím, že stejné energie se přitahují stále více a více – tak ono se to časem vykrystalizuje

beru svůj příklad, měla jsem štěstí s děckem už na mateřskou školu a učitelky v ní a i jsem se zamýšlela nad základní školou Warnsdorfského typu, ale ta je od nás dost daleko a když jsem to zvážila více, je na jednu stranu pro mě až moc kreativní, léty jsem sama pochopila, že určitý dril je v něčem velmi potřebný právě od mala, ale myslím si, že právě – nejen – uvažováním, a tedy tokem určité energie – jsem se dostala do „proudu“ naší paní učitelky, čemuž jsem neskutečně ráda, to mi věřte

a ještě jedna zajímavost, snad mě naše učitelka neodstřelí, je to opravdu o lidech a ne o režimech, v té naší mateřské školce nám jeden čas vypomáhala jako učitelka starší paní učitelka asi taky Janička – vždy když jsem si šla pro kluka, ten den když měl Janičku, stále jsme domů tahali nějaké medaile, vystřihovánky, slepovánky – časem jsem pochopila, že to je práce právě Janičky – no a jaký byl náš údiv, když jsme zjistili, že paní učitelka Jana je dcera právě Janičky a Janička musela učit určitě dříve a věřím, že na ní děcka – asi v našem věku – určitě vzpomínají dodnes :-)

a poslední můj příspěvek – jsem docela psavec a taky jsem si zařídila právě kvůli dítěti na určitý čas zkrácenku – opravdu nechápu jak to mohou s dítětem na prvním stupni zvládat ostatní maminky bez ztráty nervové hvězdičky – když si tedy děcka chtějí trochu užít a ne jen s nimi někde vlát od škol ke kroužkům a krámům – to ale musíme mít a my naštěstí máme tatínka, který nám to umožní – myslím si, že záleží i na děckách, možná někdy velmi, když si vezmu jako laik – ne pedagog – když někdy organizuji „akce“ pro své dítě a jeho kamarády – vždy radši spolupracuji s dítětem byť kreativním – ale poslušným, které mě poslechne, když ne na poprvé, tak na podruhé, které se neuráží, nevzteká, neprudí – které prostě radostně spolupracuje, protože chce, prudiče tam já s mou mírně labilní nervovou soustavou příště nevezmu, učitel ale prudiče nikam neodloží – a toto je úkol hlavně pro nás – pro RODIČE, snažit se vychovávat neprudiče :-), ale na to zase holt musí být ten čas…

a ještě jeden dovětek – mému synovi se za necelé 2 roky prvního stupně u paní Jany nechtělo do školy asi 2x – proč už nevím, nebylo to důležité, vím jen, že kvůli paní učitelce to rozhodně nebylo, na školu v přírodě se těšil už od počátku školního roku, kdy jsem ho sama musela zbrzdit, protože o tom mluvil stále – no kdo toto o svém děcku může říct??? – já si blahopřeji :-) a doufám, že to nezakřiknu :-) takže věřte, že se nám blýská na lepší časy :-) :-) :-)

/případně se omlouvám za hrubky :-)/

Napadly mě ještě dvě věci na téma problematiky vzdělávacího systému:
1. Osobně za problém považuji to, že existují učitelé, kteří „chodí do práce“. Myslím si, že vzdělávání (předávání vědění, otevírání obzorů, rozvíjení osobnosti,…) je třeba brát jako poslání (ne jako obživu). Nevím, zda to někdo zkoumal, ale nedivil bych se, kdyby i ve školství osm z deseti lidí pracovalo spíše pro peníze (než pro radost) jako je tomu ve většině oblastí – a že ten rozdíl je sakra znát – http://revoluce.peoplecomm.cz/clanek/nesnasim-svou-praci-
V naší branži – vzdělávání dospělých potkávám valnou většinu lidí, kteří to dělají pro peníze – mám dojem, že zde „poměr 8 z 10″ více než sedí.

2. Druhá věc je to, že vzdělávací systém se věnuje především otázce „jak?“ – předává návody, pravdy, správné postupy,… Neřeší ale prakticky vůbec otázku „proč?“ Přitom to je (alespoň myslím) ta nejpodstatnější věc. A myslím si také, pokud se v této oblasti neposuneme, moc se toho nezmění. Následkem toho je to, co jsem se v oblasti „firemního vzdělávání snažil popsat zde:
http://revoluce.peoplecomm.cz/clanek/konec-robotu-v-cechach-

http://www.youtube.com/watch?v=jpEnFwiqdx8 – tohle asi znáte (poslední verze) – pár pěkných čísel, který se hodně vztahují k tématu vzdělávání.

Pěkný letní den,

včera mi kamarád poslal odkaz na tohle video, které znám již delší dobu a které využívám ve výuce angličtiny – a jsem nadšen, že je tam i český překlad a můžu ho doporučit i neanglicky mluvícím.

Hodně mě zaujala diskuse, tak jen pár myšlenek ze svého pohledu (učím na VŠ jazyky a mám dvě malé děti). Souhlasím téměř se všemi „zážitkovými komentáři“ – neboli jsou učitelé supr a děsní, jsou rodiče hraví a upjatí …
Naopak k teoriím o školách mám trochu výhrady:
1) To, že si zapamatujeme jen 6,5% všeho, co se naučíme, by nás naopak mohlo nutit k tomu, abychom se učili co nejvíc – abychom mohli také co nejvíc zapomenout a přitom vědět, že oněch 6,5% stačí k životu (aspoň tak nám to říkala třídní na gymplu a moc s ní souhlasím)…
2) Nikdy člověk nemůže říct, že to, co se někdy dověděl nebo učil, někdy nepoužije … když člověk například umí rozpoznat plevel mezi rostlinami a ví, proč je to plevel, může použít analogii v ekonomice, matematice, jazyce, …
3) Trochu bych se zastal školství jako takového (k typům škol), protože jeho cílem zřejmě není prvoplánově rozvoj individuální osobnosti, ale formování občana směrem k vhodnému fungování v dané společnosti – pouze osobnost učitele může přidat individuální kvalitu. Kdyby školství nebylo věcí státu/společnosti, proč by probíhaly reformy a proč by se mohlo hovořit o „uplatnitelnosti na trhu práce“? Copak jsme dobytek či produkty, abychom se uplatnili na trhu? – Nejsme. Kdyby šlo ve škole o „všeobecný rozvoj osobnosti“, nešlo by o „důležité“ předměty, protože člověk, který zná své kvality, ví, že se uplatní v každé době – když je potřeba, učí filozofii, a když to nejde jinak a ví, že to umí, jde zametat ulice a občas se zastaví s kolemjdoucími a trochu zafilozofuje nebo se jen na ostatní usměje …a třeba někoho potěší …nicméně v realitě stát/společnost tvrdí, že „důležitá“ kritéria nesou „makroekonomické ukazatele“ analytiků a nikoli míra úsměvů učitelů, rodičů a dětí … a abych nekončil tímhle „kýčem“, tak doporučuju Barryho Schwartze, který obdobné myšlenky rozebírá v přednášce o ztrátě moudrosti (kde je mírně patetický, nicméně bez ohledu na formu s ním většinou souhlasím) http://www.ted.com/talks/lang/eng/barry_schwartz_on_our_loss_of_wisdom.html nebo v jeho slavné práci o paradoxu výběru:
http://www.ted.com/talks/barry_schwartz_on_the_paradox_of_choice.html

Koukl jsem na to „Did you know“ a mám s tím trochu problém. Jako „agitka“, aby se člověk připravil na „nové“, je to dobrá věc, ale jako „nositel informace“ je mírně zavádějící. Jen pár příkladů, proč si to myslím:
1) Je vše tak nové? Nikoli – generace mých prarodičů se narodila před potopením Titanicu do světa parních vlaků, kočárů, koňských spřežení a prvních automobilů – a umírá v době, kdy se létá do kosmu a kdy si povídají s pravnoučaty na jiném kontinentě přes Skype …neboli každá generace od počátku průmyslové revoluce zažívá za svůj život neskutečné a nečekané změny…
2) Je množství informací o tolik větší, než bylo dřív? – Nikoli – jsou jen jiné…kolik čtenář New York Times dokáže přezpívat písniček? kolik pozná ptáků a jejich hlasů? kolik zná rostlin? pozná podle mraků, jaké bude počasí? ví, na co zemřela jeho pratetička z druhého kolene? … prostě pracuje s jinými informacemi, které potřebuje (ho zajímají) dnes.
3) Co znamená množství informací? Filip II nechal za své vlády dokumentovat hyperpodrobně veškerý obchod s Amerikou – lodní deníky, popisy nákladů, kdy, kde, kdo, kam, jak, kolik … vše to existuje – ale je tak obrovské, že dodnes zůstává 70% jeho archívů nedotčena!!!!! Neboli množství existujících informací je jen nicneříkající číslo, pokud se s nimi nepracuje …

4) nemluvě o počtu slov v angličtině …540 000 slov … aby člověk rozuměl dobře akademickým textům své oblasti (neboli musí nakombinovat slovní zásobu základní, akademickou a odbornou), musí znát okolo 5000 slov – znalost dalších tisíců slov posunuje porozumění o setiny procenta … znovu, samotné číslo je prázdnou informací….

Libore, díky za všechna ta doplnění/úvahy.
Není co dodat.

Snad jen… dle mého názoru, není třeba souhlasit (párkrát zmiňujete souhlas/nesouhlas) pro to, abychom se vzájemně obohatili.

…jasně, asi je to tím, že jsem rád, když s něčím mohu „souhlasit“, příště můžu říkat třeba “ že se mi to líbí“ :-)

Co je to kreativita? A jak je mozne byt kreativni?; produkovat tvurci myslenky? Je to vubec mozne?

Z mého pohledu je kreativita schopnost tvořit a nenechat se „svírat“ vnitřními bloky. Tvořiví jsme všichni, když musíme – na hodině jazyka člověk nemusí, tak zavazadlo a jeho obsah nepopíše se slovy, že neví, jak se řekne „dvojité dno“. Když mu ukradnou věci v Abidžanu na letišti, najde tisíc a jeden způsob, jak detailně a přesně popsat, co se mu ztratilo.
Dalším předpokladem k tvořivosti je prostředí důvěry. Když člověk pracuje nebo žije v prostředí, kde je nápad „mimo“ považován za nedostatek, nebo pokud je dokonce perzekuován, pak je logické, že si člověk tvořivosti moc neužije.

no jo, ale jak poznam, ze sem sviran vnitrnimi bloky? Nebo jak poznam ze nejsem? Jak muzu vedet, ze kdyz mam myslenku, ze neni zevnitr bloku?

Co popisujete se zavazadlem, je priklad komunikace na ruznych urovnich abstrakce, ale neni to tvurci; ac mnoho lidi si plete mapovani abstrakci s tvurcim myslenim.

Napriklad tento blog pise casto o tvurcim mysleni, vsichni v komentarich si nalhavaji ze jsou tvurci, ale porad je to jenden z mnoha a mnoha blogu, kterych je na webu stovky.
To mne privadi k otazce: „Proc tolik lidi chce verit, ze jsou tvurci, ac skutecne nejsou. Je to kvuli emocionalnimu pohodli? Egu?“ …

Jsem většinou rád, když vím, o čem se bavím – já mám tvořivost (kreativitu) definovanou jako „fyzickou nebo myšlenkovou činnost, při které vznikají nové věci“ a mám pocit, že vy vidíte pod slovem tvořivost trochu něco jiného.
Z mého pohledu je úplně jedno, jestli moje myšlenka vychází z bloku nebo ne, hlavní je, že přijde – blok znamená to, že nepřijde, že přicházím pouze a jen na to, na co už jsem přišel dříve, že se točím dokola, že se nikam neposunuju.
Ohledně blogu, pokud by na všech probíhala stejná diskuse, pokud bych všude psal ty stejné příspěvky, pak máte pravdu a s kreativitou to nemá nic společného, ale jinak je každý blog jedinečný a nový.
V mém pojetí tvořivosti je tato vlastnost zcela přirozená a většina lidí tvůrců je, ať se jim to líbí nebo ne nebo ať si to uvědomují či ne (hodně lidí určitě nechce být „tvořivých a tvůrčích“, odmítá odpovědnost za své činy a tvrdí, že nápad je někoho jiného) Navíc se domnívám, že v běžném životě, to člověk neřeší a tvoří – situace ohledně tvořivosti se řeší teprve tehdy, když to někomu nejde, a potřebuje být tvořivý …
Jiná diskuse je pak samozřejmě o kvalitě tvořeného, ale to je jiná otázka.

Pánové, abychom to nepřekoumali :-)
Vždyť se stačí podívat na každé dítě, které jsme ještě nestihli ochočit.

Pár příkladů od naší Valérky:

- moucha z trubičky od toaletního papíru
- singa s bongou (dva kamínky z chodníku)
- magnetky, z kterých se staly lodě
- podlaha, z které se stalo moře a je plné žraloků
- břicho z polštáře

Tvoříme od přírody. Je to v nás. Systému to ovšem nevyhovuje, tak to v jedn v druhém zabíjíme. Ale ono to většinou není úplně mrtvý a dá se to významně oživit. Takhle zjednodušeně to vidím já.

A jinak samozřejmě nemusíme dělat stejný chyby jako dělali naši rodiče a učitelé na našich dětech – o tom mluví Robinson.

Ahoj vespolek!

Myslím si, že jako všude i tady je na místě vyvážit protiklady a dostat se do středu.
Děti chtějí dělat jen to, co je baví, ale pak jsou tady ještě věci, které sice nejsou zábavné, ale které jsou potřebné (otázka „zábavnosti“ je samozřejmě individuální). Občas je třeba udělat to, co je třeba – to je taky jedna z věcí, kterou by se měl člověk v dětství naučit.
Není sporu, že zcela obecně je „náš“ vzdělávací systém příliš zaměřený na data zvenčí na úkor kreativity zevnitř. Ale.
Člověk musí mít určité vědomosti o pravopise a psaní slohu, aby byl schopný civilizovaného projevu a aby měl nástroje, jimiž by případně své myšlenky dovedl vyjádřit (což se samozřejmě nevylučuje s tvůrčím psaním). Musí mít načtenou nějakou tu „doporučenou“ literaturu, aby si rozšířil své myšlenkové obzory. Musí si umět spočítat, kolik peněz dostane na úrocích v případě určitého spořícího účtu a potřebuje si umět spočítat, kolik „doplatí“ na půjčce. Hodilo by se znát, jak funguje příroda okolo nás i v nás. V případě fyziky se vyplatí znát nějakou tu teorii o elektřině, magnetismu a mechanice (přinejmenším), nebo, pokud jde o chemii, k čemu je dobrý který prvek či vitamín a kde ho hledat, případně při jaké teplotě dochází k denaturaci bílkovin. A mnohem víc. Samé praktické věci – a to je možná to, na co chceme upozornit. Nejde o to, že je mnoho dat k biflování. Jde o to, že je mnoho dat, která jsou většině lidí k ničemu.
Jinými slovy, je třeba, aby bylo více učené látky zaměřené na praktické uplatnění.
Pak je ta druhá strana – kreativita. Je nesporné, že tato oblast je hrubě podceňována, protože se má za to, že v dnešní postindustriální společnosti se nelze uplatnit na poli umění. Jenže kreativita není jen umění. Jsou lidi, které prostě nebaví tančit, nebaví je zpívat, ale velmi rádi si hrají s čísly. Například. Potíž kreativních lidí je v to, že nejenže nejsou podporováni, ale jsou často trestáni. Je totiž mnoho takových, kteří prostě nemají rádi jinakost, nalézání nových postupů. Z mého hlediska tedy nejde o to, zakázat matematiku, když to přeženu, ale umožnit dětem, které mají vlohy, být tvůrčí v hodinách matematiky – nedávat jim špatnou známku jen proto, že došli ke správnému výsledku jinou cestou, než je obvyklé.

Také souhlasím s tím, že učení má být svými vykonavateli chápáno jako poslání. Ale.
1) Většinou se tento argumet objevuje v souvislosti s jejich mizerným platový ohodnocením. Poslání se člověk nenají. Můj názor je, že právě proto, že je to poslání, by to mělo být dobře placené (a to ani nejsem učitelka).
(A mimochodem, také si myslím, že člověk by měl brát jakoukoliv činnost, kterou vykonává, jako své poslání. Každého baví něco jiného, takže každé povolání má svého „ideálního“ vykonavatele, který běhá okolo (a velmi pravděpodobně se živí něčím jiným :oP). Pokud vás nebaví to, co děláte, dělejte něco, co vás bavit bude – své poslání. Netýká se to jen učení – i když učení, vzhledem k choulostivosti a citlivosti „materiálu“, dvojnásob.)
2) Učit a vychovávat je posláním nás všech, ne jen učitelů, kteří to mají zároveň jako povolání. Jak pravil pan Matějček, nejvíce vychováváme, když si myslíme, že nevychováváme. Působíme nejen na své děti, ale i na lidi okolo, malé i velké, kterým prostě svým vlastním způsobem existence ukazujeme, po jaké cestě jdeme a jací v důsledku toho jsme; tím jim dáváme možnost zamyslet se nad alternativními možnostmi toho, jak vést svůj život a jací můžeme být. V tom je, dle mého názoru, veliká moudrost filosifie džihádu, který právě na prvním a nejdůležitějším stupni vybízí k džihádu příkladem (na druhém je džihád slovem a teprve jako třetí, krajní možnost je džihád násilím).
Pokud tedy chcete, aby lidé (a nejen děti!) kolem vás byli kreativní, začněte u sebe: buďte kreativní! Chce to odvahu (protože chtě nechtě budete pro hodně lidí „nepochopitelní“ až „divní“), ale vyplatí se to :o)

Dobrý den, Lenko, mohla byste napsat víc o filozofii džihádu – stačí prvním dvěma částem, násilím nehodlám nic měnit na sobě ani na jiných :).
Děkuju.

Milý Libore,
shodou okolností je to jedna z těch věcí, které jsme se museli „našprtat“ na hodinách filosofie na gymplu a která mi utkvěla jako důležitá (náš pedagog, pokud vím, vystudovat teologickou fakultu, takže měl k náboženství a filosofii skutečně blízko; většina mých spolužáků se vzpírala, že filosofie je zbytečný předmět, ale já jsem obvykle zastávala názor, že skoro o ničem člověk dopředu neví, kdy se mu to bude hodit… je v tom jistá pokora, přijmout skutečnost, že to, co se člověku z perspektivy šesti, deseti, patnácti či dva a dvaceti let jeví jako blbost, může být v jeho životě nakonec dost důležité).

Už si to nepamatuju přesně :o) ale jak si to pamatuju, džihád má tři stupně, které jsou seřazeny podle důležitosti: první stupeň je nejdůležitější, ten, který by měl být dodržován všemi bez výjimky, zatímco třetí stupeň je krajní řešení, které se moudrými texty obecně nedoporučuje (podle toho, jak nám to říkali).

První je příkladem: to znamená, jak jsem psala v předchozím příspěvku, člověk by měl žít podle svých maxim, tak, jak by chtěl, aby žili lidé okolo něj. Chcete, aby lidé okolo byli tvořiví? Pak buďte tvořiví, ukažte jim, jak s to dělá! Svým příkladným životem člověk „vychovává“ lidi okolo, když jim ukazuje jednu z cest, po níž je možné jít i s důsledky, které to nese – třeba, jak je takový život požehnaný, jak je takto žijící člověk spokojený, má šťastnou rodinu a podobně. Ale platí to samozřejmě i naopak: člověk se hodně učí i od lidí, jejichž život je ukázka toho, jak by to být nemělo. Já si třeba všímám lidí, kteří vyzařují takovou zvláštní laskavou vyrovnanost a pohodu a zkoumám, jak to dělají…
Druhý stupeň je džihád slovem. Dalo by se to možná lapidárně shrnout pod slova „výchova (jak ji – dle mého názoru mylně, viz výše – chápe obecně naše společnost), učení, vysvětlování, kázání, až poučování“. Je samozřejmé, že lidé vedoucí svatou válku druhého stupně, přijímají první stupeň za svůj. Zároveň se předpokládá, že chtějí, aby jiní lidé takto přistupovali k nim, pokud mají pocit, že tito něco dělají špatně :oP (ať chtějí, nebo nechtějí, podle zákona akce a reakce je stejně okolo nich dost takových, kteří je poučují naoplátku.)
No a nakonec je džihád.. teď si nejsem jistá, jak se to přesně označuje. Prostě násilná svatá válka, ten profláklý termín, co vlády šíří ve snaze ochromit své ovečky strachem a hrůzou z „terorismu“ a zvýšit tak vlastní pravomoce užívat násilí.

Co si nepamatuju, že by nám ke svaté válce říkali (to ale nutně neznamená, že to ve svatých textech není) a co jsem si tam až po pár letech dosadila sama jako velmi významnou proměnnou, je láska. Člověk nesmí zapomínat mít rád sám sebe a lidi okolo a chápat své i cizí přestupky z lidskosti proti oněm „maximům“. Člověk, který vede svatou válku s láskou, je laskavý, tolerantní, má pochopení, a odpuští sobě i jiným, a bez těchto věcí podle mě není žádná válka svatá. Zároveň tím ale ukazuje svým příkladem cestu druhým a tím je vychovává k lásce – a jsme zase u jedničky :o)

Vyprávěli nám toho na gymplu hodně a tohle je jedna z věcí, kterou jsem si z toho zapamatovala já. Vyučující nikdy neví, co kterou z těch třiceti hlaviček, které mu sedí ve třídě, zaujme a co pro ně bude v životě přínosné. Kažodpádně za znalost této filosofie jsem vděčná, protože – i když si některé detaily nepamatuju a různými aplikacemi jsem ji asi trochu upravila a rozvinula – je pro můj život výrazným přínosem.

Aleši,
podle mého názoru znamená být kreativní dělat věci, které člověku dělají radost :o) Není třeba nad tím více bádat.
Potíž je v tom, že lidé mají spoustu zábran, a tak když mají náhlé „bláznivé“ nutkání, co já vím, tančit v letním dešti, dělat opičky na cizí dítě, válet se v podzimním listí, vzít pastelky a začít si kreslit (nebo třeba začít vařit či programovat, nebo zkusit tu novou milostnou praktiku, co je právě uprostřed předery napadla :oP) – jedním slovem, hrát si -, obvykle to neudělají, protože by si sami před sebou připadali jako blázni, podle pravidel o „společensky vhodném“ a „nevhodném“, která se naučili v dětství, anebo proto, že jim někdo někdy řekl (a oni to přijali za své), že to prostě „neumí“, „nejde jim to“ – a to by si pak připadali trapně, že? Hodně věcí je ale o rozhodnutí, že vám to „jde“ nebo „nejde“. A za většinou z tohoto je strach – že budeme trapní, že se nám někdo bude smát. Mnoho lidí je tak dobrá v ignorování vlastních pocitů, že si často ani nepřipustí, že takovéto nějaké nutkání vůbec má. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že takové potlačení/ignorování těchto náhlých impulzů vede ke „zkysnutí“ té energie, která je připravena takového „bláznivé“ věci provozovat, a člověk je pak… zakyslý, no.
Takže si myslím (a snažím se tím řídit), že člověk by prostě občas (časové omezení závisí na uvážení každého) měl zapomenout na to, co si pomyslí „lidi“, nebrat se tak vážně a víc si všímat těchto náhlých implzů – a hrát si!

Pak je to jako každé cvičení: jakmile jednou přijdete na to, jak na to, tréninkem se to neustále zlepšuje, je to pořád snazší (stačí vědět, že se člověku ze strany „lidí“ vlastně nic nemůže stát; možná bude za blázna, možná inspirací – viz džihád).
Zezačátku to ale jednoduché není… :o)

Čo je to Džihád vysvetlenie podla wikipedie. Pre mňa dosť prekvapivé. http://sk.wikipedia.org/wiki/D%C5%BEih%C3%A1d

Lenko,
dekuji za tvou reakci. Rozumim-li tomu spravne, podle tebe je kreativita hrani? Co je pak tedy hrani? Nebo jinak – oznacuje-li slovo „kreativita“ a „hrani“ to same, proc existuji obe dve slova?; neni jedno zbytecne?

Prosim neodsuzuj mne za slovickareni; verim, ze presna slova jsou dulezita z pohledu reakce, jez v lidech vyvolavaji (viz Semantic Reactions). Casto synonyma na povrchu vnimana jako zamenitelna, svou historii vychazeji z jinych kontextu a tedy casto imlikuji naprosto rozdilne udalosti (viz Framing, Functional Fixednes, atd. …).

… a prave slova, ktera pouzivame rozhoduji o tom, jaky postoj zaujimame k diskutovanemu tematu. A jakmile jednou sejdeme na scesti „diky“ zkreslenemu vnimani, je tezke dostat se zpet. Jak sama pises: „Mnoho lidí je tak dobrá v ignorování vlastních pocitů, že si často ani nepřipustí, že takovéto nějaké nutkání vůbec má“ – moza si ani neuvedomujeme, jak nas nevhodna volba slov vede v zacarovanem kruhu … a tedy zustavame „inside the box“.

Aleši,

máš pravdu, slova jsou důležitá; koncept Framing, jak jej chápu já z pohledu sociologie, označuje to, že jedno slovo (ale nejen slovo jako „mluvní čin“, ale jakýkoliv čin) nabývá v různých kontextech různých významů, a (ale), aby to nebylo tak jednoduché, na těchto významech se účastníci oné situace ani nemusí shodnout (aniž by si toho byli nutně vědomi), protože sami mají různé zkušenosti, zážitky, kulturní pozadí (hehe); dochází pak ke zbytečným nedorozuměním na základě zamlčených protože samozřejmých, ačkoliv růzdílných) předpokladů. takže tvůj požadavek vysvětlení pojmů chápu a pokusím se :o)
Nicméně otázka přebytečnosti slovje z mého hlediska akademickou záležitostí (viz Framing) – slova jsou provázána s mnoha jinými slovy a mohou nabývat mnoha různých významů, takže můžou být s mnoha různými slovy analogická/synonymní, podle kontextu.

Pokud jde o kreativitu, ano, já ji chápu jako hru. Dětská hra je první tvořivá činnost v životě člověka. Ale lidé toto umění nepěstují, jak rostou (respektive obvykle je přímo potlačováno), a tak je zapomínají. A když se k tomu připočte, jak moc vážně se lidé berou a jak se bojí, že ztratí „tvář“, cesta zpátky – k jednoduchosti bez souzení, prostě spontánní tvůrčí činnsti, již jsem nazvala hrou – je složitá.

Nicméně já chápu tvořivost právě takto – jako hru, hru malých dětí. Má se hrou mnoho společného.
1) člověk se ve chvíli záchvatu tvořivosti dostává do stavu „tady a teď“, což v důsledcích přináši naprosto nekomplikovaný pocit… lehkosti.
2) neřeší, co na to kdo řekne, protože posuzovací část jeho „já“ je v režimu offline. I to je velmi, velmi příjemné, i když tahle posuzovací potvora se často usilovně brání vypnutí.
3) oba předchozí body umožní jednoduše dělat, co cítím. Pokud třeba dostanu chuť vzít papír a tužku začít „něco“ tvořit, a podaří se mi vypnout všechna očekávání a projekce, jednoduše vezmu papír a tužku a začnu „něco“ kreslit – cokoliv, co mě zrovna napadne. Ani nemusím vědět, co to bude, až to bude (já to skutečně obvykle nevím :o) – je to samý moment překvapení!), prostě udělám tady něco žlutou pastelkou, támhle zelenou, nechám tělo, ať si dělá, co chce.
Naši přátelé mají malou dceru a musím říct, že ona byla jednou z mých učitelek (to jí bylo něco málo přes rok).

Lenko, díky za odpověď ohledně džijádu a rád sdílím tvé nadšení z filozofie (taky ji mám rád).
Jinak mě diskuse o významu slov naprosto nadchla, protože mám za sebou anglickou filologii a tudíž jsem se např. různým významům konceptu „židle“ musel věnovat přibližně dva semestry a nikdy by mě nenapadlo, že se podobných debat dočkám i mimo kroužek lingvistů. Trochu mě jen překvapuje, že se při důležitosti „významu“ slov používají anglické termíny, které (když to přeženu) mimo kontext žádný jasný význam nemají (proč nepoužít třeba francouzštinu, která je pravým opak anglické vágnosti a bez které by se anglické sémantika asi těžko obešla…).

V tomhle kontextu byl geniální případ užití fráze „inside the box“: je to slovní spojení abstraktní s velmi odlišnými konotacemi – každý z nás se může zamyslet, co si pod tímto temrínem představí (je to např. pozitivní, negativní nebo neutrální? je to zaměřeno pouze na jednu oblast nebo se to používá v jíných případech jinak? …a tak) a pak si stříhnout co o tom říká wikipedia, co tenhle článek http://www.achievemaster.com/2008/11/09/warning-to-succeed-you-need-to-start-thinking-inside-the-box/
a co tahle diskuse: http://answers.yahoo.com/question/index?qid=20061117053509AApYJB3 …a porovnat si to s vlastními představami :-)

Libore,
chápu, co myslíš – ikdyž bych spíš čekala, proč to něříct česky :oP. To bych pak odpověděla, že je to asi nějaký postih z mého vzdělání – prostě výraz „rámcování“ se používá méně – asi i proto, že většina odborné literatury na toto téma je v angličtině a v angličtině i zůstává. Takže jak to člověk pořád čte, tak ty termity pak tak i používá… jestli mi rozumíš…
Pokud jde o různé jazyky, zřejmě má pravdu ten myslitel (který to ovšem byl nevím, a asi to ani není podstatné – myšlenka žije dál bez ohledu na totožnost autora), který tvrdí, že každý se hodí na něco jiného (ale přesto mi to nedá – nebyl to náhodou Schliemann, ten, co objevil Tróju v kopci Hisarlik??). Anglický název mi v tomto případě připadá výstižný – rámec, ale i řád, kostra, konstrukce…
Máš můj obdiv, že v tobě tyhle diskuze po absolvování takového studia budí nadšení – evidentně ses trefil do „své“ školy.

Ahoj Lenko,
máš pravdu, že mě ta škola dost bavila, i práce mě teď baví a samozřejmě přejímání terminologií a všeho možného vidím dnes a denně u studentů všech oborů – máš pravdu, že užití přímo anglického termínu je „nejjednodušší“, ale tím vzniká právě mnoho nedorozumění mimo angličtinu. V našem případě by se asi málokdo pozastavil nad slovem „tvořivost“ nebo „tvůrčí činnost“, ale vstupem slova „kreativita“ to vypadá, jakoby tvořivost a kreativita byly dva odlišné termíny a mnoho Čechů to tak chápe … přitom Angličan by tohle nikdy nedokázal rozlišit, protože disponuje jen jedním výrazem…
Mimochodem, konečně se ke mně dostal pan Robinson i knižně (out of our minds: learning to be creative) a je úplně supr! …hodně mě překvapil, že nemluví o školství, ale že to je cíleno na management a firmy … prostě dobrej :-)

Libor napsal: „… hodně mě překvapil, že nemluví o školství, ale že to je cíleno na management a firmy …“. Jestli to nebude tim, ze se zamerenim na skoly by se kniha tolik neprodavala jako v prostredi businessu ;)

… i v tom to může být, ale škola a materiály pro ni – to je hodně velkej a drsnej business – dostat nějakou knížku jako „povinnou literaturu“ pro určitý kurz, který má obdobu na většině univerzit (teda asi v angličtině), tak jsou autor i s nakladatelstvím za vodou :-)

Tomáš | 8. května 2009 | 21:37:
„(možná jsem to už někde psal, na University of Chicago spočítali, že si pamatujeme 6,5% toho, co se ve škole naučíme – skvěle investovaných 17 let, co myslíte!?)“

S tímhle mi nezbývá než souhlasit. Momentálně jsem na vysoké škole, kde se to trochu zlepšilo, ale střední škola: 4 roky vyhozeného života, který mi nic, krom pár předmětů nedal. Nedávno jsem si to tak pro sebe počítal. Krom matematiky, základní češtiny, typografie a pravidel úpravy psaného textu, prezentování informací, CAD systémů a deskriptivní geometrie, která mi pomohla rozvinout mé prostorové myšlení, mi střední nedala vůbec, ale vůbec nic. To, co jsem se naučil za 4 roky, jsem se úplně v pohodě mohl naučit za rok a další 3 roky se věnovat rozvíjení toho, co jsem se naučil. Takhle v záplavě jazyků, chemie, dějepisů a kdo ví čeho ještě moc času nezbývá.

Jinak video je pěkné, podané krásnou vtipnou formou a je vidět, že pan Robinson ví o čem mluví. Nezbývá než s ním souhlasit.

Otázka je, co se s tím dá dělat.
To, co člověka baví (a to je podle mě to, co si pak pamatuje), nemusí být totéž jako to, co bude někdy potřebovat (a tudíž se mu hodí, že má alespoň tušení, že o tom už slyšel, i když si nepamatuje detaily); a navíc, i když ho něco nebaví, může to být důležitý základ pro něco, co ho bude bavit později. Kromě toho, podle mho názoru je třeba nějakou látku se alespoň nějakou dobu učit, aby člověk zjistil, jestli ho baví. Navíc, co dítě, to originál – v současném systému 30 dětí ve třídě to nejde udělat tak, aby všem všechno yvhovovalo a k něčemu bylo. Každý si vybere „to svoje“. Vždycky je někdo, koho ta konkrétní látka zajímá a někdo, koho ne, a jindy se to zase obrátí. A co je ještě důležitější, otázku zábavnosti má ve svých rukách hodně pedagog (my jsme měli výborného dějepisáře s přesahy do antropologie, sociologie a podobně, a taky že nečekaně hodně lidí z našich ročníků se hlásilo na tyto obory).
Myslím, že to je prostě hodně individuání ze strany dětí i dospělých a závislé na okolnostech. Dokud se u nás nebude více (hlavně finančně) podporovat školství (učitelé), tak, aby i na středních učili kvalifikovaní a talentovaní lidé, kteří se jinak mnohem lépe uživí jinde, nebude náš systém nikdy lepší.
A hodně záleží na rodičích (a obecně dospělých), jak vedou (své) děti. Škola je vlivná, ale není jedinou institucí, která ovlivňuje vývoj dětí.

Ahoj Pavle,

není dobré se zeptat třeba naopak – co bylo možné si z té střední odnést? Jak se říká, „koně můžeme přivést k řece, ale nemůžeme ho donutit se napít“ … z mého pohledu škola prostě nic nedává a ani dávat nemá … škola nabízí a buď si člověk něco odnese nebo ne – samozřejmě můžeme mít smůlu na špatné učitele…to se pak „odnáší“ docela těžko :-)

Snad k věci?? “All children are artists. The problem is how to remain an artist once he grows up.” – Pablo Picasso

Na téma kreativity: Před pár lety jsem byl na zajímavým workshopu. Nadchlo mě to v mnoha ohledech. Kdybyste chtěli zkusit něco netradičního a navíc si udělat výlet, vřele doporučuji: http://creativityinformation.com/newyork.html

Před pár lety jsem založil anketu týkající se nejhlavnějšího předmětu, který by škola měla nabízet.

Netušil jsem, že výsledky budou tak šokující. Najdete ji na:

http://www.skola-studium-zkousky-rychle.com/ankety-studium.html

Jsem psychoterapeut a už přes 10 let mi rve srdce „down-grade“ vytvářený školstvím, které se chlubí Komenským, nepoužívá ani jeho základní myšlenky a zejména sugeruje obtížnost učení. Neexistuje obtížné učení, existují jen obtížní vzdělávači.

Existují velmi nebezpečné pseudo-logické školní postupy, které snižují sebevědomí, omezují přirozený potenciál, vedou k neúspěšnosti v soukromí, neúspěšnosti v kariéře, následně k depresím a poškození zdraví. Proto vítám toto video.

Některé dny v týdnu vozím naši Valérku (4 roky) a sousedovic Kubu (8 let) a Anežku (13 let) do školky. Je to pro mě mega-škola. Hlavně Kuba, který chodí asi do klasické vzdělávací instituce. Když tam pozoruju ty děti, jak zvohlý a zlomený do toho baráku zalézají, je mi z toho ouzko. Přijde mi odporný a zvrhlý, jak je už takhle malinky zlomíme. Že s nima nediskutujeme o tom proč, co, jak, kdo… Prostě musíš! Škola je POVINNÁ, tak mazej. To se musí. 8 – 20 let tvýho života musíš sedět ve škole, abys to daleko dotáh! Nejlepší část jejich života je tak přinutíme strávit děláním něčeho, co je nebaví. Oni se tam naučí tak akorát vočurávat systém. A pak se máme divit, že zbytek života stráví chozením do práce, která je nebaví v tupé snaze to daleko dotáhnout (pořídit si barák na hypošku, auto,…) aby jim v pozdní třicítce možná celá prázdnota tohohle snažení došla…

Díkybohu za tuhle i jiné diskuze, které nám snad pomůžou celou ubohost našeho systému vidět v lepším světle. A snad se postupem času rozhodnout, že už uzrál čas na změnu.

Hmm – žiju na vsi, kde je sice menší „klasická vzdělávací instituce“ (od každého ročníku jedna třida) a děti, které znám a vídám, mi vůbec zohlé nepřijdou… Také nová metodika pro nižší ročníky vč. pomůcek mi přijde velmi dobrá! Dnes si Tome můžeš vybrat, kam dát dítě a to vč. experimentálních škol, takže změna už tady je. A aby bylo víc „neklasiky“ stačí, když bude o alternativu veeeliký zájem. Na to téma jsem se bavil s kolegou z Prahy – vyzkoušeli a ani rodiče ani děti zrovna nadšeni nebyli a nyní navštěvují „klasiku“ (dá-li se tak nazývat Klausova základka…), páč syna baví hlavně matika…
Promiň, ale přijde mi, jako bys svaloval veškerou odpovědnost za „zohnutí dětí“ na školu – myslím, že především rodiče by měli být dětem oporou, aby je systém nesemlel (zvlášť u velkých megaškol) – tedy Tvé „Prostě musíš! Škola je POVINNÁ, tak mazej.“ by mělo směřovat právě k nim! Rodiče by měli dětem vysvětlit, že učení není trest a proč je potřebné – nevyžadovat po nich jen samé jedničky – doma se s nimi učit… Osobně jsem si žádnou křivdu ani snad psychické problémy či přehnanou ctižádostivost z absolvovaných klasických škol neodnesl :-) a na 100% vím, jak důležitou roli v tom hráli moji rodiče (a mám obavy, dokážu-li dát totéž našim dětem, nikoli ze systému, protože ten je stejně dobrý podle toho, jak dobří jsou lidé v něm působící a to můžu jen těžko ovlivnit).

Nejspíš máme stejné názory, Jirko. Díky za doplnění. Přeju vám školu, do které chodí šťastné děti. Také si myslím, že si dnes můžeme vybrat (více než dříve). A rozhodně si myslím, že na růstu dítěte spolupracují minimálně tři lidi: 1.rodič/e, 2.učitel, 3.žák. Jakmile jeden z tria vypadne, je zle.

Brilantné. Ako po stránke prezentácie, tak aj po stránke obsahovej. Sám som bol a vlastne aj som pedagógom a s názormi prezentovanými v tejto prednáške sa celkom zhodujem.

Chci založit školu. Ale ne povinnou. http://kde-domov-muj.cz/_/Blog/Entries/2010/4/16_Chci_zalozit_skolu!.html

Ahoj všichni,
Já bych náš systém vzdělání jako takový neodsuzovala. Jeden takový vyškolený profesor mě učil, že vzdělání je všechno to, co jsi se ve škole učila a zapomněla.. Není to přeci jenom o tom biflování. Jiný způsob, jak lidi naučit být lidmi, zatím nikdo nevymyslel. Já vím, Tomáši, nechceš učit, ale odnaučovat :-). Platit složenky ale musíme. Navíc, vzdělávání dává svobodu myšlení –umožňuje vědět, že jsou i jiné cesty. My starší jsme také vyrostli v tomto systému a taky jsme schopni tady tento systém teď kritizovat. Jsme si vědomi toho, že nám někdo v mládí říkal, že máme dělat něco jinak a stejně to teď děláme po svém..Nebo myslíš, že to v nás zlomili tak, že není návratu?

http://blog.peoplecomm.cz/clanek/vsadili-jste-na-toho-spravneho-kone?

@ 47 Tomáš

Jitko, nejsem si jist jestli rozumím…

Svoje názory na současný (nejenom školský) systém si furt tříbím. Co si přeji změnit na tom školském jsou dvě věci:

1. od povinnosti k dobrovolnosti. Představte si, že by vám někdo řekl, že se od teďka budete povinně milovat s partnerem, kterého vám vybere učitel. Ten partner bude navíc jiného pohlaví než máte v oblibě. Milovat se s tím člověkem budete od osmi do dvanácti, pět dní v týdnu. Pak ještě dostanete paklík domácích úkolů, z kterých vás druhý den vyzkouší. Za výkon budete dostávat známky. A když se nebudete chovat, dostanete poznámku do žákovské knížky. Samá podstata dnešního většinového systému (přes mnohé kosmetické změny a mnohé výjimky posledních let) je blbě. Je to na zbourání a postavení znova. to je můj názor.

2. od šablonovitého biflování k individuálním dovednostem. co k tomu dodat?

A protože se moje děti kosmickou rychlostí do systému řítí a já je nechci nechat zotročit (nebo je vozit přes půl republiky do nějakého montessori nebo waldorf zařízení), tak potřebuju založit školu, kterou budu moci ovlivnit.

Než budou titulky, dávám to zatím do komentářů – Robinson na TEDu č. 2: http://www.ted.com/talks/sir_ken_robinson_bring_on_the_revolution.html

Syn je v osmičce zákl.školy a má po písemkách. Je urvanej, dneska se zhroutil únavou a do toho má průjem.
Je to z té pitomé nekreativní instituce.

To Martina: Cítím to teď podobně. Jedna zkouška za druhou, mám pocit, že do sebe cpu bezvýznamné informace. Přichází demotivace. Bolehlav. Nechuť.
Studii dvouoborově na jedné fakultě. Každý ten obor je naprosto odlišný. Jak náplní, tak především přístupem. A já sleduji, jak diametrálně se liší můj (ale i mých spolužáků) přístup k daným oborům.

Na sociální antropologii máme minimum přednášek, vše je prováděno spíše formou seminářů, kde jsme aktivní součástí hodin, místo zkoušek často píšeme seminární práce, jejichž téma si můžeme volit dle vlastního uvážení, pouze s nasměrováním profesora. S kantory si jednou za měsíc zajdeme posedět do hospůdky. A všichni jsme tím unešení. Když se povinnosti nahromadí, tak samozřejmě brbláme, ale v podstatě to studium všichni zbožňujeme.
Na mediálních studiích a žurnalistice je nás 150, přednášky jsou v té největší aule, profesor přijde, něco si odvykládá a odejde. Interakce se studenty neexistuje (dokonce i když něco potřebujeme, nepíšeme vyučujícímu, ale jeho asistentovi). Vzbudit ve studentovi zájem o studium se tam snad ještě nikomu nepodařilo, spíše naopak. Jediné, co se po nás chce, není kreativní činnost a vlastní názor, ale napsat test (forma: datum, jméno, událost). A? Většina z nás z tohoto oboru odchází a hledá rychle cestu pryč.

That is understandable that money makes people free. But how to act when someone doesn“t have money? The one way is to receive the personal loans or just financial loan.

k tématu: http://www.waitingforsuperman.com/trailer