Co s pracovní dobou?

Kolik života věnovat práci? Kolik hodin denně pracovat? Co udělat s pracovní dobou? Zapeklité otázky.

Kolik hodin denně, týdně, měsíčně, ročně a za život věnovat práci? Bill Gates uvádí, že dnes věnuje spoustu volného času odpočinku. Zároveň říká: „Jsou dny, kdy pracuji čtrnáct hodin, ale většinu dní nepracuji déle než dvanáct hodin. O víkendu pracuji zřídkakdy déle než osm hodin.“ A zdá se, že Bill není sám. Mezi lety 1970 a 2002 se v USA počet hodin věnovaných práci zvýšil údajně o dvacet procent.

„Jsou dny, kdy pracuji čtrnáct hodin, ale většinu dní nepracuji déle než dvanáct hodin. O víkendu pracuji zřídkakdy déle než osm hodin.“ Bill Gates

Když se na to podíváme opravdu z výšky, připomeňme si, že je slušná šance dožít se osmdesátky, to je 29 200 dní. Bývá běžné přemýšlet o tom, kolik času prospíme, kolik propracujeme a kolik nám tím pádem zbývá na volný čas. Takové úvahy ovšem napadají člověka, pro kterého jsou život a vydělávání na život dvě rozdílné věci. Pokud se to, co děláte, potkalo se smyslem toho, proč žijete, nepotřebujete už uvažovat o tom, zda pracujete moc, nebo málo nebo o tom, kdy si konečně budete moci odpočinout a odejít na zaslouženou penzi (více článek peníze nebo život). Mimochodem to bude pravděpodobně důvod, proč Bill Gates nebo Steve Jobs tráví tím, čemu říkáme práce, tolik času.

Milují, co dělají, a tak neřeší, zda dělají moc, nebo málo. Jen si připomeňme, jak to s láskou je: „Když ji milujete, není co řešit!“ Když milujete, pochopíte stav, který Mihaly Csikszentmihalyi nazývá slovíčkem flow. Česky nejspíše proudění, prostě stav, kdy zapomenete na to, co se okolo vás děje, kolik je hodin, jestli jste unavení nebo máte hlad. Ani jedna z vyjmenovaných věcí nehraje roli, protože vy jste se právě pohroužili do toho, co děláte. S trochou nadsázky by se dalo říci, že se právě milujete s tím, co děláte.

Za zmínku na toto téma možná stojí to, co říká třeba Jeremy Rifkin, tj. že člověk je stavěný na 4-6 hodin intenzivní práce, po kterých je unavený a potřebuje si odpočnout. Možná to na sobě pozorujete. Pokud si člověk chodí sednout do nějaké kanceláře nebo stoupnout ke stroji, měl by po max. šesti hodinách přestat spotřebovávat energii a zabírat místo odpočatým. Prostě by měl vyrazit domů.

Když milujete to, co děláte, zpravidla neřešíte, zda děláte moc, nebo málo. Vzpomeňte si na Kofolu: „Když ji milujete, není co řešit!“

A co s povinností docházet na pracoviště a setrvat tam do určité doby? Bývaly časy, kdy člověk potřeboval továrnu. Ten, kdo měl továrnu, zase potřeboval dělníky. Ty dvě věci musely jít ruku v ruce, aby to fungovalo. Jenomže doba se mění a mnozí z nás ke své práci (nebo její části) nepotřebují nic víc než laptop a připojení na internet. Známý – grafik nyní odjíždí za přítelkyní do Brazílie s tím, že bude fungovat mezi surfováním a studiem portugalštiny. Já už zkusil dva měsíce na Havaji a měsíc a půl na Floridě. Bez problému. Kromě toho, pokud se vaše práce nepočítá na kusy vyrobených šroubků, velmi zřídka ji necháte ležet na stole. Práce má nohy a stane se, že s námi zaleze i do vany nebo do postele. No řekněte, kdy naposledy byla poslední myšlenka před usnutím nebo první po probuzení věnovaná práci? (Mimochodem, pracovní doba mnoha lidí se tak blíží dvaceti hodinám denně). A ještě jeden argument hovoří proti pevné pracovní době. Tou je biorytmus, nálada, momentální fyzický i psychický stav a potřeby. Prostě se mi dnes nechce, proč bych tam měl jít a zabít tak deset hodin svého života?!

A tak pokud ještě dnes firmy hlídají „odsezený“ nebo „odstátý“ čas místo výsledků, dělají to převážně z nerozumu nebo spíše ze zvyku (železná košile se těžko sundává…). Nechápou, že naturel práce se změnil o 180 stupňů a hlídat čas je ve většině případů naprosto irelevantní, neproduktivní a často i směšné. Příklady z výrobních firem, jako je Semco, ukazují, že i v případě lidí, kteří obsluhují stroje, můžete rozhodnutí, kde budou pracovat, nechat na nich. Na tohle téma se mi líbil názor Petra Šmídy, v té době GŘ GE (bůhví, jak vážně to myslel), který říkal: „GE po mně chce tyhle výsledky. Je jim jedno, jestli to udělám s manželkou v obýváku, nebo tady s vámi…„

Bývaly časy, kdy člověk potřeboval továrnu. Ten, kdo měl továrnu, zase potřeboval dělníky. Ty dvě věci musely jít ruku v ruce, aby to fungovalo. Jenomže doba se mění a mnozí z nás ke své práci nepotřebují nic víc než laptop a připojení na internet.

Co z toho plyne?
Co se týče první otázky, pomozme snad lidem nalézt, co milují, a postarejme se o to, aby nedělali nic jiného! Postupem času pro ně přestane být podstatné, kolik hodin denně, týdně, ročně pracují. Možná časem zahodí i hodinky! Život je prostě začne bavit. Víte, že když člověka něco baví, na hodinky zpravidla nekouká.

Ohledně druhé otázky – zrušme povinnou pracovní dobu a nechme na lidech zvolit si, kde a jak moc chtějí pracovat. Začněme je odměňovat za přínos – dodané výsledky a ne „odsezený“ či „odstátý“ čas.