Překážkoví běžci

Představte si řadu atletů na startu běhu na 10 000 metrů. Tretry v blocích, palec s ukazovákem na startovní čáře. Naprosté soustředění. Touha vyhrát. Start. Skupina se dává do pohybu. Po několika prvních kolech se však na trati začínají objevovat překážky. Ano, přestože to má být „běh“, NE „překážkový běh“, jsou tu překážky. S přibývajícími koly jich je víc a víc. Jako by nějaký šprýmař zkoušel, co běžci vydrží. Někteří to samozřejmě vzdávají. Zpravidla ti nejlepší. Ostatní se stále snaží překážky přeskakovat, přelézat, obcházet nebo i podlézat. Většina závod nedokončí. Buď v něm nenaleznou smysl a opustí jej, nebo se překážkami nechají udolat.

Na naprosto stejném principu funguje firma. Většina atletů nastupuje k dlouhému běhu (možná spíše k maratónskému než na 10 km). Možná tuší, že se na trati občas vyskytnou překážky, ale rozhodně nepočítají s překážkovým během. Obvykle když nastoupí do práce, chvíli běží normální běh. Až po určité době začnou narážet na první překážky. Ty jsou ve firemním světě v zásadě trojího ražení:

1. vlastní (ve vlastní hlavě) – nejčastěji myšlenky typu „…na to nemám, za ním přece nemůžu jít, co si o mně ostatní pomyslí…“ Když je trochu prozkoumáte, zjistíte, že za většinou vězí náš strach ze selhání. Když studujete hlouběji, dojde vám, že to, čeho se bojíme, je v podstatě kritika a odmítnutí druhých. Tak hluboko máme v našich genech potřebu přijetí skupinou, že jsme pro to schopni udělat mnohé. Třeba si i vytvořit řadu fiktivních zábran, kvůli kterým nezkoušíme nové věci, nevystupujeme před lidmi, prostě raději preferujeme status quo.
2. druzí – ať už je to běžné porovnávání, závist a snaha prodrat se v pyramidě výš či neschopnost naslouchat a spolupracovat, nebo to, že někdo dodá něco pozdě či s chybami. Překážek způsobených kolegy, šéfem, dodavateli nebo zákazníky bychom pravděpodobně každý dokázali vyjmenovat nespočet.
3. firma – firma jako taková je obvykle přeborníkem v kladení překážek svým zaměstnancům a smyslem projektu pracovních revolucí je právě ukázat na nejčastější z nich. Ať už to jsou různé příkazy, zákazy, nařízení, směrnice, procesy, ISO, audity, prostě cokoli, co má lidi uchránit před děláním chyb (viz článek Staňme se věřícími křesťany) a zároveň jim zabránit ve využívání vlastní intuice, vynalézavosti a zdravého rozumu.

Pravděpodobně nejdůležitějším úkolem manažera je odstraňovat překážky, které stojí jejich lidem v cestě.

Kdysi v minulosti jsem narazil na geniální formulku, která podstatu překážkového běhu shrnuje: V = P1 – P2. Výsledky = potenciál – překážky. V každém z nás něco vězí (=potenciál). Čím méně překážek si postavíme do cesty, tím lepších výsledků zpravidla dosáhneme. Jasné jak facka, ne?

Když si připomeneme, že osm z deseti lidí nestaví katedrálu a nevyužívá v práci naplno svůj potenciál (viz Nesnáším svou práci!), možná nám z toho lépe vyplyne role manažera – šéfa. Ta myslím spočívá především v odstraňování překážek. Gallup, který zkoumal nejlepší manažery světa, tvrdí, že jejich nejoblíbenější otázkou bývá: „Je něco, co pro tebe můžu udělat?“ (překlad – jakou další překážku můžu odstranit, abys mohl běžet naplno?)

Pokud vedete lidi, představte si, že vaším úkolem je především postarat se o to, aby zmizely veškeré překážky k tomu, aby vaši lidé mohli být tím, kým jsou, a mohli tak naplno využít to nejlepší, co v nich je.

P.S.: Pokud vám nefunguje paralela běhu, zkuste curling. Představte si, že manažer je ten, který zametá tak, aby se kámen dostal tam, kam má. Vedete lidi? Potom zametejte!

Vidíte jak zametají?! Tak, jestli vedete lidi – dělejte to přesně tak.