Peoplecomm Blog o širších souvislostech svobodného vedení sebe sama, lidí a firem. Od roku 2007

Blog o svobodě v práci

Jste-li zde poprvé, přečtěte si Úvod do blogu a problematiky.

Skartujme, co je v šanonech!

Skartujme, co je v šanonech!

PeopleComm jsme před lety budovali na základě zkušeností, které jsem nasbíral ve velkých firmách, jako byla Sara Lee nebo GE. Nic jiného jsem předtím nezažil, a tak jsem ani nepřemýšlel, že bychom se mohli obejít bez velkého týmu, kanceláří nebo bez šanonů.

Když jsme počátkem roku 2006 kanceláře opouštěli (časem jsme dospěli k názoru, že je vůbec nepotřebujeme), zažil jsem očiotevírající zkušenost. Více než 95 % toho, co všichni moji kolegové (vč. mě) za ta léta nastrkali do desítek šanonů, přišlo do sběru.

Možná se vám to také někdy stalo. Po letech se podíváte na něco, o čem jste si dřív mysleli, že nutně potřebujete. Najednou zjistíte, že je to k ničemu. Došlo mi něco, o čem jsem dlouho přemýšlel. Každý člověk ve firmě nebo jiné organizaci potřebuje vykázat činnost, aby měl on i jeho okolí dobrý pocit, že si zaslouží mzdu. Když to není firma optimálně nastavená (což je podle mé zkušenosti více než 99 %), dělají se zbytečné věci – tisknou se maily, prezentace a jiné přílohy, kterých je potom člověku líto vyhodit. Nebo si myslí, že je někdy možná bude potřebovat. A tak se kupují šanony, skříně na šanony, pronajímají se archivy, a dokonce se najímají archivující společnosti!

Mimochodem, PeopleComm má dnes ve dvou lidech vyšší příjem a výrazně nižší náklady než před pár lety v osmi členech. I na tom příkladu mi došlo, že „šanonování“ (za šanonováním se totiž skrývá falešný pocit důležitosti a vytíženosti) je zatraceně drahá věc!

Až budeme příště váhat, co udělat s nějakým lejstrem, položme si tuto otázku: „Co je ta nejhorší věc, která se mi může stát, když tohle vyhodím?“ A zařiďme se podle toho.

Kromě této zkušenosti mám ještě jednu, která s tím velmi úzce souvisí. Moje manželka Petra přešla na Apple. Prostě se zbavila PC a koupila si Macintosh. A najednou zjistila, že tiskárna od Xeroxu, kterou používáme, není s jejím novým nástrojem kompatibilní. Když jsme to zjistili, vylekali jsme se a začali stahovat různé zázračné programy, chtěli jsme koupit novou tiskárnu… až najednou… Petra si zvykla a už dva roky nevytiskla ani stránku. A vůbec jí to nevadí…

Myslím, že to byl Alfred Sloan z General Motors, kdo se proslavil větou: „Co je ta nejhorší věc, která se mi může stát, když tohle vyhodím?“ A tak, až zase budeme mít nutkání tisknout a/nebo šanonovat, položme si dvě otázky: 1) Tisknout?! 2) Schovat, nebo vyhodit?

P. S.: Stejně tak třeba vizitky, v době iphonů, patří do 20. století. K čemu jsou dnes lidem vizitkovníky?

Knihy o svobodě v práci

Všechny knihy
Podivín
Podivín
Richardo Semler
Objednat
Svoboda v práci
Svoboda v práci
Brian M. Carney, Icaac Getz
Objednat
Štěstí doručeno
Štěstí doručeno
Tony Hsieh
Objednat

Peoplecomm kurzy

Všechny kurzy
Jak si SKUTEČNĚ  rozumět?
Jak si SKUTEČNĚ rozumět?

12.-13.11.2012

Přihlásit se
Silné stránky
Silné stránky

poprvé 21.-22.6.

Přihlásit se
Den čili 86 400 vteřin
Den čili 86 400 vteřin

4.-5.10.12

Přihlásit se
Komentáře Přidat komentář
  • Jarda

    Ahoj Tome, myslím, že podobně to funguje i u archivování emailů… Podařilo se mi čtyřech letech v jedné firmě přijít o všechna data. První šok byl hodně náročný… Zprvu jsem chtěl obcházet všechny známe, posílat si emaily co jsem jim poslal zpět apod… No co myslíš, nakonec jsem to udělal asi ve dvou případech a jednalo se skutečně jen o tu nejaktuálnější práci… Takže myslím, že podobně zbytečně hromadíme i elektronicky, aniž bychom to kdy využili….

  • Damaren

    Mám dojem, že jsi Tomáši kápnul na složitější a širší problém, než by se na první pohled zdálo. Je v tom skryta touha po hromadění. Jak správně píšeš, je za tím neukojený pocit vlastní důležitosti, uznání apod. Všichni ti sběratelé, od poštovních známek po obaly z čínských polévek, jsou v tom až po uši.
    Hromadění věcí bez zřejmé užitné hodnoty je často k vidění u starších lidí, kteří si „vybavují“ domácnost kdejakým krámem, který někdo v okolí chtěl vyhodit. Pak mají v komorách 20 vysavačů, 5 ledniček, atd. atd. atd.

    Asi je to projev kulturního „Mít, raději než být“ jak o tom píše E. Fromm.

    U sebe tento jev pozoruji také. Je provázen pocitem – proč to vyhazovat, když to ještě může !“někdy“! sloužit. Je mi líto zbavit se věci, s kterou si dalo nemálo lidí tu práci, aby ji vyrobili. Nejraději bych ji daroval nebo prodal, což se v současném přehlceném světě nedá realizovat. A taktéž to provází pocit – co když se bez toho v budoucnu neobejdu, co když to bude nezdolatelnou překážkou. Jsou to jen pocity, které lze hravě rozumem vyvrátit, ale jsou.

    V praxi to pak vede k tomu (neb člověk ve svém omezeném vědomí uchová jen málo věcí a myšlenek), že buď pak danou věc nemohu nalézt, nebo na ní zapomenu úplně a stejně si ji pak pořídím znova. Tak se mi to stalo u několika kusů velmi speciálního nářadí, kdy po použití nového jsem stejné našel v dílně.

  • Libor

    Doporučuji knížku „The Simple Guide to a Minimalist Life“ od Leo Babauty.

    http://zenhabits.net/my-new-ebook-the-simple-guide-to-a-minimalist-life/

    Je to návod, jak se zbavit zbytečností v práci, v domácnosti, v počítači, ve své hlavě… tyhle minimalistické principy používám úspěšně pro osvobozování se.

  • uuniversal

    ..ano věřím, že firma o 2 zaměstnancích nemusí nic archivovat, ovšem firma se 700 zaměstnanci a zavedeným ISO se bohužel archivaci nevyhne…