Určitě neberte stopaře!

01. 04. 2009, TOMÁŠ HAJZLER

Foto: C A R O L Y N

Francouz Max Ringelmann provedl před sto lety fascinující pokus, který po něm získal jméno „Ringelmannův efekt“. Snažil se zjistit míru zapojení lidí ve skupině. Pořídil lano a siloměr. Pak požádal jednoho muže, aby táhl za lano, jak jen nejsilněji může. Pak druhého, třetího a tak dál. Nebylo překvapující, že dva táhli silněji než jeden, tři než dva, čtyři než tři,… Ale o kolik?

Ringelmann zjistil, že síla na muže klesala se zvyšujícím se počtem lidí. Jestliže vezmeme sílu prvního muže jako sto procent, potom ve dvou klesla síla na 93 procent, ve čtyřech už to bylo 75 procent. Osm lidí už táhlo na polovinu toho, co v nich bylo. Ringelmann tak zjistil, že pracovní skupina obecně funguje spíše jako „2 + 2 = 3“ než „2 + 2 = 5“, jak tomu velmi často bývá ve sportu nebo v umění. Test ukazuje, že v každém z nás je tzv. „stopař“. Rádi se vezeme, když máme pocit, že nám to náš kmen (lidé okolo nás) bude tolerovat. Klíčem je netolerovat slabý výkon. Protože tolerance nejslabšího člověka určuje míru výkonu, na který je možné klesnout.

Jeden člověk táhne sám na sto procent. Dva na 93 procent, čtyři 75 procent. Osm lidí už táhne jen na polovinu toho, co v nich je. Tak funguje skupina.

Mimochodem, Gallup se v jednom výzkumu ptal zaměstnanců na to, co je v práci frustruje víc: Kolega, který se strašně snaží, ale stále se mu nedaří (tzv. „bungler“ – tj. fušer či „levák“) nebo kolega, který na to má, ale nesnaží se (tzv. „slacker“ – tj. ulejvák či flákač). Výsledek je asi logický. Flákač nás podle tohoto výzkumu štve šestkrát víc než „fušer“. Toho nám je spíše líto.

Jinak si myslím, že spolehlivě platí: „Řeknete si o málo, dostanete málo. Řeknete si o hodně, dostanete hodně.“ Ovšem následkem výchovy trpí většina z nás dvěma neduhy, které nám brání v tom, abychom od druhých získali, co potřebujeme.

Zaprvé: Trpíme strachem z odmítnutí. Bojíme se, že nám druzí nevyjdou vstříc, že je budeme obtěžovat, že už toho je moc, že bychom si to raději měli udělat sami… Zadruhé: Neuvědomujeme si, že abychom mohli brát, je nutné i dávat.

Četl jsem teď v jedné knížce pěkný příměr: „Braní je podmíněné dáváním, stejně jako příliv je podmíněný odlivem.“ Jenomže, když od druhých nedostaneme, co potřebujeme, anebo dostaneme výrazně méně (nebo jinak), než potřebujeme, daleko se nedostaneme. A tak seberme veškerý altruismus, který v sobě dokážeme nalézt, a začněme dávat, co v nás je. Nezištně, ovšem! A pak seberme veškerou odvahu, kterou dokážeme sebrat, a začněme lidi žádat o to, co chceme či potřebujeme. Pravděpodobně budeme mile překvapeni, co se začne dít. A nejenom v práci!