Ztracen v prostoru

Ztracen v prostoru

Foto: Johny Boy

Jedním ze smutných faktů doby je ten, že mnozí z nás jsou po celý život otroky svých rozhodnutí, která jsme učinili v nějakých čtrnácti patnácti letech. V osmé třídě jsme se rozhodli, že půjdeme na strojárnu, v osmnácti na vysokou – a jakou jinou než ČVUT, když už za sebou máme čtyři roky strojárny! Pak přišlo první zaměstnání a už jsme se vezli.

Při jakémkoli pokusu o změnu se ozval nějaký odborník na lidské zdroje s tím, že by to byla škoda nebo by se to velmi obtížně praktikovalo. A odborníka zpravidla podpořil i náš vlastní vnitřní hlas.

Bylo rozhodnuto. Zabetonováno. Přestože vás baví třeba příroda a zvířata, najednou je vám šedesát a vy zjistíte, že jste se celý život hrabali ve strojích…

„Běžte, kam chcete, dělejte, co chcete, pracujte klidně pro šest oddělení. Po roce vám možná někdo, s kým jste za tu dobu pracovali, nabídne místo, případně si ho najdete jinde sami. A když ne, díky za ten rok.“

Jeden z mnoha programů v Semcu s názvem „Ztracen v prostoru“ staví na tom, že mladí lidé po škole často přesně neví, co udělat se životem. Cílem je umožnit všem, kteří do Semca nastoupili, zkusit si během jednoho roku různé pozice, a na základě toho se lépe rozhodnout, která je pro ně ta pravá. „Běžte, kam chcete, dělejte, co chcete, pracujte pro jedno, tři nebo klidně šest divizí (oddělení). Po roce vám možná někdo, s kým jste za tu dobu pracovali, nabídne místo, případně si ho najdete jinde sami. A když ne, díky za ten rok,“ slýchají zpravidla absolventi tohoto programu.

Vím, že obdobné programy fungují ve větších firmách. Zpravidla jsou formálnější a strukturovanější, ale svůj cíl splňují. Pakliže i u vás ve firmě něco podobného běží, podělte se o své zkušenosti, prosím. Díky.