Já mám osobně ještě jinou, podobnou zkušenost, která se váže právě k tomu udržení. Čím víc se člověk snaží něco (někoho) udržet, tím menší kontrolu nad tím ve skutečnosti má. To vede k pocitu ztráty půdy pod nohama a k čím dál větší úpornosti a vzniká začarovaný destruktivní kruh.

Vyplatí se to pustit, to otevře nový pohled na věc a možná také na nové alternativy, které dosud pro to úsilí držet nebyly vidět.

Nazdar pánové! Držení čili lpění vytváří utrpení – to už říkal Buddha a určitě před ním spousty lidí. Je to legrace jak se neustále znovu objevují dávno objevené a zřejmé věci…Ale tak to asi má být – aby si je každý objevil pro sebe…jen teď se z nich často dělá věda, byznys, systémy, náboženství a jejich „objevitelé“ se prezentují jako nějací super vyjímeční lidé…Ale to je asi také v přirozenosti lidí, jedni ovečky za zvonečky, jiní vlci za ovečkami, jen pár vyleze na kopec a zjistí, že za kopcem svět pokračuje dál…

:-)
Jinak celý tento komentář jsem sem dal jen proto, že tu Tomáš chtěl mít nějakou mou fotku :-) Líbí? Pěkný den!

Některé věci můžu tisíckrát číst nebo slyšet, myslet si, že rozumím, ale pochopím, až když je přožiju. A objevovat je je skutečně legrace.

Jak říká Blackbead. I já můžu jednu věc slyšet v různých formách tisíckrát a vždy zajásám, že je to super. Ale teprve, když to člověk zažije tak je to skutečná bomba.

Jinak, bylo by geniální, kdybychom většina z nás pochopila alepsoň promile z toho, co se snaží ta Jirkova maminka říct. Teda já určitě.

nejčastěji si na tuto příhodu vzpomenu, když se na něco zpětně dívám. Když přijde takový ten AHA efekt. Když si uvědomím, že vztah, který nějak nefunguje, jsem vlastně v některých ohledech držela se zavřenou rukou. Proč?

Snad proto, že nemám moc zkušeností s tím, jak to probíhá, když mám ruku otevřenou. Nikdo mě to nenaučil, nikde jsem to tak opravdu neviděla…. Jediné, co jsem ve svém životě až doposud viděla, byly zavřené ruce. Vím, že takhle to nefunguje. A tak to zkouším jinak. Protože nevím jak, je to metoda pokus-omyl, nejčastěji končící zhodnocením – hm, zase jsem měla ruku v pěst, nebo alespoň značně přivřenou.

Jak máme dobře partnersky žít, když nevidíme a nezažíváme ty fungující spokojené vzory? Máme rozvedené rodiče, někdy i víckrát, protože prostě chtěli, aby jejich partner byl takový a takový, formovali písek v ruce (znáte takové ty košilaté vtipy na téma čerstvého manželství – „však já si ho/ji vychovám“). Spousta stěžujících si kamarádů a kamrádek, kteří sice nejsou rozvedení, ale nežijí v partnerství, jež by je povznášelo do nebe. Když si o někom myslíme, že jim partnerství funguje, objevíme po čase nějkaého „kostlivce“ a řekneme si, no, ono všude je něco. To je sice pravda, ale co se týče naší vlastní spokojenosti a volnosti v partnerství nám to většinou dlouhodobý dobrý pocit nepřináší.

Takže pro mě ten AHA efekt, uvědomění si následně svého chybného náhledu, je zatím jedinou cestou.

Chtěla jsem převést své myšlenky do konkrétních zážitků, ale dneska se mi to nepodařilo :-). Je jich určitě dost, tak snad příště.