Přijde mi to, Roberte, jako jeden z těch příběhů, který jsme všichni slyšeli, ale ono nám stále to ne a ne dojít. Myslím, že přečíst si ho tak 1x týdně by mohlo mnohým z nás změnit život. Takže díky za něj.

Klíčové na celé bajce je, dle mého názoru, však právě toto sdělení: „Mám dost, abych uživil rodinu a pár ryb rozdal přátelům.“ Nejsem však přesvědčen o validitě této zásadní myšlenky napříč mnoha rodinami… Naopak mnohým by se právě tato bajka měla přednášet opravdu velmi často. Napadá mě ještě jedna taková „rouhačská“ otázka – nechodí na tento blog právě lidé, kteří již do značné míry osvícení jsou? Pak…

Janovi: Zajímavé, zajímavé,…

Mám pocit, že mě před lety něco osvítilo a stejně pokud si čas od času nepřipomenu o co (mně) v životě jde, tak se ztrácím a jedu podle „starého“ programu, tj. hoňka a zase hoňka.

@ Tomáš: Pravda. Příspěvek/ky jsem však nijak nechtěl znevažovat! Hodně naopak pomáhají ujasnit si opravdový žebříček hodnot a nestává se zřídka, že si s chutí některý článek vytisknu – třeba takovou Cestu kolem světa… ;-) Musím přiznat, že se s takovými programy a myšlenkami setkávám velmi rád! Díky! :-)

Janovi: To ten můj komentář asi vyzněl pěkně obranářsky, což jsem vůbec neměl v úmyslu. Naopak jsem rád (MOC!), když si tu trochu zapolemizujeme, když najdeme chuť a odvahu sem vůbec něco napsat, natož názor ne úplně souhlasný. Říkám si, co se od sebe můžeme naučit, když spolu budeme souhlasit, proto díky!

@Tomáš: No vida! Tak asi i můj komentář nevyzněl tak, jak jsem si představoval… :-) Snažil jsem se jej odlehčit právě použitými smajlíky. Jinak v tomto naprosto souhlasím a jsem rád, že se moje domněnka o blogu potvrdila. Chodím sem rád už delší dobu, ale je to tak, jak píšete – někdy prostě člověk mávne rukou… :-)

Hmm No já mam 32 rokov, rozostavaný dom u moravských hraniciach (pracujem tam len v sobotu) , bývam v Bratislave kde platí nájom, u banky zastavený rodičovský dom, 2,5 mil. hypotéku. Jedna z mojich mala radostí je isť si zacvičiť s kamarátmi a isť si zatancovať latino. K tomu živnostničím ale chcem podnikať. No a tak mi autore vysvetli ako mám menej rybárčiť a viacej prežívať život ak mi chýbajú peniaze na dokončenie domu… Myslím si že v takejto situácii je viacej ľudí a že by to radi nejako zmenili ale ako? Má tu niekto nejaké osobné skúsenosti ako s toho kruhu von?

Já si myslím, že všechno v životě je otázka ceny, kterou jsem ochotna za jednotlivé radosti zaplatit. chci -li dům a nemám na něj musím počítat s tím, že budu mít hypotéku, trochu to muj zivot omezi, ale myslím, že tento článek je spíš o tom, nejet v tom kolotoči, když člověk nemusí. A mám okolo sebe hodně lidí, kteří nemusí a stejně jedou. Takže pak k autu potřebuji ještě motorku a 4 kolku a pro jistotu ještě jedno auto….

Janu Burskému: To jsou myslím otázky, které si pokládá většina z nás. Jak si zařídit život podle svých představ – bydlet, jak chci, pracovat jak chci, trávit čas, jak chci…

Já jsem se snažil vždy hledat, co mi jde a co mě baví a tím trávit čas. Čím víc se mi to daří, tím méně jsem nucen přemýšlet o „obživě“. I když o ní samozřejmě přemýšlím, obvykle stylem – co z toho, co mě baví/jde by mohl někdo chtít tak, že by mi za to mohli zaplatit.

Janovi: ze včerejška – díky – někdy to chce párkrát ping-pong než si člověk porozumí a u psané komunikace obzvlášť. Prima výměna. Díky za ní.

Mozna ten pribeh neni jen o penezich. Da se chapat i obecneji.

Zit ted a tady. Ne ve snech, az jednou… Uvedomit si, co mam, uzivat si toho naplno a nehnat se za preludy. Premyslet o tom, co skutecne potrebuju a co skutecne chci a co je jen vata kterou se snazim vyplnit (ac nikdy nevyplnim) vnitrni prazdnotu.

Penize muzeme chapat jako jisty a velmi potrebny druh energie. Nicmene ne jediny. Casto pri shromazdovani penez zapominame na to, ze musime nejak cerpat svou zakladni zivotni energii, ktera se za penize bohuzel koupit neda, nedoplni ji drahe auto, exoticka dovolena znackove obleceni atd atd atd. A tak se muze stat, ze budeme mit v bance miliony, budeme splnovat vsechna vnejsi kriteria uspesneho cloveka, ale spokojeni nebudeme.

Nemam nic proti vydelavani penez, jen si myslim, ze je malo lidi, kterym ciste hromadeni penez, veci a zazitku prinasi zivotni energii a spokojenost, spise naopak.

Myslím, že tenhle příběh není pro ty, kteří žijí přesně jak chtějí, dělají věci které je baví a nad to všechno ještě s těmi pravými lidmi. Je to příběh pro nás ostatní. Pro lidi s hypotékou a velkými sny, pro lidi v nesprávné práci, ale s velkou chutí něco dělat. Pro mě osobně je rybaření v malém velkou inspirací o tom, že představy o dobrém místě v práci, hezkém domě pro rodinu, luxusním autě nebo dovolené v pětihvězdičkovém hotelu mohou být něčím okoukaným od ostatních, vnuceným reklamou, rodinou nebo kamarády, zkrátka že moje cesta vede jinudy. Je zajímavé, že člověk cítí, když nejde svojí cestou a je nespokojený. Myslím, že takových je na tomto webu většina :-) Možná ten rybář chtěl říci, že i bez domu, na který si musím vzít hypotéku, dokáže být šťastný a já bych dodal, že když už tu hypotéku mám, ještě pořád mi zbývá víc možností, než kolik si připouštím …

Dnes som si čítal výrok od Boba Proctora
„If you can tell me what you want – I“ll show you how to get it..“
U mňa je problém tá prvá časť. Alebo lepšie povedané vybrať si jednu vec ktorú chcem a sústrediť sa na ňu kým ju dosiahnem a tým ju aj dosiahnuť.
Ja vidím v svojom okolí ľudí za ktorých by som nedal ani 5 korún ale aj vzdelaných ľudí osobnosti ktorý sa sústredia na veci ktoré chcú a dosahujú ich. Majú peniaze a spokojené rodiny. Ich práca je pre nich dosť často aj koníček, zábava a posadnutosť. o to viacej som sám zo sebou nespokojný keď vidím ako to ide u ostatných aj keď je to menšina a ako ja nemám čo chcem a mám čo nechcem. Ako sa s tým vyrovnávate, ako to riešite?

Jestli můžu názor Jánovi: Každý se rodíme s nějakými dary (s vrozeným nadáním, talentem, predispozicí být v něčem výjimečný).

Zdá se mi, že ve vztahu k výsledkům je to obvykle tak, že buď mám nápady, ale pokulhávám v realizaci nebo naopak věci realizuji a těžko se mi dívá do budoucna. Řekl bych, že ke spokojenosti potřebujeme obě.

Tam, kde mi nebylo dáno od přírody se snažím si pomoci pomůckami (tento čtvrtek pověsíme blog s přehledem těch, které používám já) nebo zkusím spojit síly s člověkem nebo s lidmi opačného ražení. Jestli jsem dobrý v realizaci, spojím se s nápadivcem, ať už je to třeba kámoš, který mě dostrká k tomu, aby začal snít a hledat svůj talent a vášně.

A myslím, že o to jde do velké míry. Jestli hledám, tak najdu. Chce to jen čas a chodit do nových věcí, abych měl možnost pocítit, zda mě to či ono bere = baví, pohltí. A jestli ano, pak je to náznak něčeho co by možná stálo za prozkoumání.

Co další názory, tipy, zkušenosti pro Jána???

Dik Tomáši. Máš pravdu s tým hľadaním. No akosi som toho vystriedal za svoj doterajší život už dosť. V skratke elektrikár silnoprúdar s maturitou, Vedúci dierovacej dielne, Elektrotechnik, Predajca v MLM, Vedúci výpočtového strediska, au-pair, práca v reštaurácii ,Programátor, finančné poradenstvo, Manager a predajca pre Call Centrá, Produkt manager v Generali, Súkromný podnikateľ prenájom nemovitosti…

Je to tak 11 zamestnaní a dajme tomu 4 obory za 14 rokov. Má to výhodu zážitky skúsenosti no nevýhodu malá hĺbka znalostí a v ničom super expert. Som skorej človek čo má vízie, plány alebo ktorý sa pripojí k vízii a pomáha ju rozvíjať a plánovať.

V poslednej dobe robím pre jedného známeho „mentoring“ bez toho aby o tom vedel. Začína podnikať a vždy so mnou u kofole preberie čo spravil a čo plánuje spraviť a prečo. Vediem ho za tým čo chce a som niekto pred kým sa „zodpovedá“ za to čo spravil a nespravil. Skorej naplánujem a rozdelím prácu ako by som mal všetko vykonávať sám i keď aj to robím.
Čo s tým ? Riadiť, mať vlastnú firmu, určovať smer, plánovať…?

Ako na to? Dopriať si čas, ticho, kľud, vyčistiť si hlavu od vecí a rozhodnúť sa ako stráviť ďalších 5 -10 rokov (už tu bude štyridsiatka). Čo žena deti (zakiaľ nemám ale chcem), kde žiť a ako a prečo a čo od toho chcem?

Tento príspevok si vytlačím a preberiem v kľude večer doma.

No ale to je ono, ne?!
Když už jsme se vydali na vlastní cestu (a to je asi, co máme na tomto blogu společné), potřebujeme si klást otázky a hledat odpovědi.
Když jsme ještě šli ve šlépějích druhých, otázky jsme nepotřebovali. Nechali jsme ostatní, aby nám řekli co a jak máme dělat.
Takže „mentorovat“ kámoše je možná cesta k hledání vlastní cesty!??

V angl. blogu jsem dnes vzal téma ambic. Myslím, že je to přesně otázka toho, zda rybařit málo, víc nebo ještě víc:
http://blog.peoplecomm.org/article/so-how-goood-do-you-want-to-be
Poslední tři roky to celkem řeším a docházím k zajímavým zjištěním.
A hlavně se extrémně uklidňuji a přestávám mít nutkání se furt někam hnát (jak tomu bylo dřív).

Došlo mi na tomhle příběhu, že se rozhodujeme mezi dvěma věcmi: mezi majetkem a schopností se radovat. Jako když stojíme na křižovatce a přemýšlíme jestli jet doleva nebo doprava. Problém naší civilizace je s části v tom, že ty dvě věci míchá. Nalháváme si, že koupím = budu šťastný.

To nemá chybu. Mrkni někdy na moje rybářské příhody

http://kocour12.blog.cz/

No jo, moc hezká bajka,
Akorát že když člověk má víc dětí, tak těch ryb musí holt nachytat víc. A někdy na to posezení s nimi a na ty kamarády už nezbude čas, protože sedí a sedí a chytá samé čudle. Pak jde po břehu pěkně oblečený pán ze zdravotní pojišťovny a každý den chce jednu rybu, další chce rybu na sociální politiku a jeden ji chce za elektřinu, další za učebnice a ty chytáš a chytáš a koš je pořád prázdný… A doktor chce taky jednu.
A pak přijde hezky oblečená paní z banky a řekne ti, že ti rád půjčí rybu pro doktora, ale zítra jí za to dáš dvě…
Ale jinak dobrý