Nesbírám papíry z radosti, ale prot aby se mi dobře žilo v budoucnu. Nelze však koukat jen na papíry ze škol. Ty dnes jak vidmo nikoho moc nezajímají, když vedoucího Vám může dělat v kanceláři i vyučený prodavač. Pak si říkáte k čemu, že to máte ty 4 roky na střední s ekonomickým zaměřením a vysokou školu ekonomickou? No nic

To je zajímavý úhel pohledu, Vasile.
řekl bych také, že vlastní proces sběru nás většinou nebaví. Nadáváme na to, že „musíme“ chodit do školy a absolvovat školení, ale víme (myslíme si), že v našem systému nemáme bez papírů šanci. A tak jedeme. A když už jsme si tolik let odříkali, tak si to potom píšeme do životopisů, do mailových podpisů, na vizitky, věšíme to na zdi, vyžadujeme, aby nás ostatní patřičně uznávali…
No řekněte, když se nad tím trochu zamyslíme, není to systém odsouzený k zániku?

p.s.: Mimochodem (snad se na mě nebudete moc zlobit!?), já si myslím, že je úplně jedno, jestli mi šéfuje (vzděláním) popelář, když má ty správné schopnosti/dovednosti. Bohužel, jestliže jsem vyrostl v systému, který vyzdvihuje „ty s papírem“, moje hlava to obvykle nebere… Mám tři vejšky a můj šéf je vyučený kuchař… Bože, ten svět je ale nespravedlivý…

Nejdříve děkuji za další zajímavý článek, který opět vede k příjemnému zamyšlení nad podstatou různých věcí. Nicméně – s procesem „sběru papírů“ jsem se vyrovnal tak, že po získání nutného (a dokonce i postačujícího) množství těchto „dokumentů“ se dále o tyto certifikace nezajímám. Naopak sleduji cestu (dosud nepříliš využívanou kvůli relativní náročnosti) samovzdělávání a ne nadarmo se říkává, že praktická znalost je nade všechny papíry. Např. praktická znalost jazyka – aktuálně mne velmi dokáže pobavit, že někdo má „státní zkoušku“, případně zk. TOEFL atd. Ale potom často přišlo na lámání chleba a dopadalo to všelijak. Analogicky tomu tak velmi často bývá i v mnohých jiných oblastech. Eliminoval jsem tedy ten „odpor“, který je v nás zřejmě do jisté míry zakódovaný, k tomu faktickému procesu sběru (tedy že musím jít na nějaký kurz, školení apod.) a naopak si systém vzdělávání a rozvoje buduji sám dle aktuálních a „nadčasových“ potřeb. Velmi příjemné! Chápu však, že tento systém nelze v žádném případě paušalizovat či prosazovat.
Chápu, že vizitky apod. mohou být velmi frustrující… :-) Na druhou stranu mne zajímá následující – když nikde nebudu uvádět „co jsem zač“, co umím (u mnohých je to bohužel fikce) atd., jak se o tom dozví relevantní osoba? Jeden matematik & statistik na VŠ nám vždycky říkal, že jednou ten titul(y) máme, nadřeli jsme se na něj (tedy jak kdo, že), tak ať jej používáme. Ať je to jak chce, s tímto naprosto souhlasím. Je to tak trošku podobné situaci, kdy přijde nový šéf, nic o něm nevíte, nic o sobě neřekne, ale šéfuje vám… Bože, ten svět je ale nespravedlivý!

Tomáši díky! Jako bych slyšela pana Duška na čtyřech dohodách: „A oni se s tím papírem dokonce i fotí! S PAPÍREM!!!“ :-D Na to nikdy nezapomenu.
Já teď mám před sebou rok na jazykových školách a každý se mě ptá, zda z těch kurzů potom budu mít nějaký „papír“, zda si pak můžu z toho „aspoň udělat státnice“. A já říkám: „Nevím, chci se naučit jazyk, ne získat papír!“
Je to smutné, že lidi posuzujeme podle „papírů“, ne podle toho, jací doopravdy jsou a co doopravdy umí.

Děkuju za to,co píšete – dochází mi, co v tomhle tématu detailů. Co mě tak namátkou napadá:

1. certifikát – kolikrát se k nám hlásil někdo na zájezd a se zklamáním zjistil, že za účast není papír. Několikrát jsme papír pro naše absolventy dokonce vytvářeli.

2. fotky s papírama – Fotky z mých promocí patřily v naší rodině mezi oblíbené a vždy byly naplněné řádnou pýchou. Babička i maminka si je vystavovaly na viditelných místech.

3. vizitky – vždy, když jsem vylezl o korporátní příčku výš, na stůl mi přistál paklík vizitek, které jsem chtěl rozdávat, ale nebylo moc komu. A protože jsem šplhal svižně, z těch dvou set jsem obvykle 180 vyhodil. Ale ten pocit!

4. snad nejpodstatnější v tomto tématu mi přijde rozhodnutí, zda se naučit xy nebo zda chtít papír – to jsou dva úplně odlišné světy.

Vlastně jsem na panu Duškovi získal ještě větší chuť se na tohle téma podívat. Díky za zmínku, Zarzamoro. A díky tímto panu Duškovi (po kolikáté už?)

Troška „provokace“ – a nabízíte tedy za účast na Vašich zájezdech nějaký „papír“, nebo ne? ;-)

P.S. Tomáši, přesto, že jste měl pěkné vysvědčení z 1. třídy, tak mě „trumfne“ málokdo – taková pěkná číslice se dvěma bříšky to byla… To víte, já tehdy chyběl skoro polovinu pololetí, holt už tehdy jsem si nějak „uvědomoval“, že budu muset sbírat papíry… :-)

Janovi: Papíry nedáváme. Myslím, že se stalo tak 5x, že jsme psali nějaké potvrzení – vždy pro firemního personalistu, který se chtěl ujistit, že „jeho“ svěřenec absolvoval. Znáte to – lidé si nevěří, tak sepisují papíry a ty si navzajem ukazují.

Ještě je tu jeden aspekt „papírového“ systému, na který často narážím.

Při práci v různých firmách nezřídka slyším, že ten a ten člověk už má absolvováno. Ne nutně dostal papír, ale už si to téma, ten předmět odseděl. Například už byl na školení s názvem „komunikace“. S tou firmou se bavíme o tom, že bychom se s jejich lidmi mohli věnovat právě třeba komunikaci, protože té není nikdy dost. A já najednou slyším, že „na tom už lidi byli = že už mají absolvováno.“

Jak říká Zarzamora (výše) – je rozdíl absolvovat a urvat další lejstro do sbírky a něco se naučit, pochopit tak, abych se v životě opravdu posunul a třeba to i dokázal poslat dál.

Myslím, že odsezeno nerovná se pochopeno. Jenže systém, v kterém žijeme nám dostal do hlavy jiná přesvědčení.

Výborný film na téma střetu systému bez papírů s tím naším papírovým: http://www.africultures.com/index.asp?menu=affiche_film&no=720
nebo zde:
http://www.peoplecomm.cz/solotrip/filmy.php?str=7

Napadá mě, také jsem slyšela poslední dobou názory jako, že je jedno, jakou vysokou školu vystuduji, hlavně, že budu mít vystudováno (že budu mít papír)! Nezáleží na tom, zda budu studovat to, co mě baví, co mě zajímá, čemu bych se chtěla věnovat, nezáleží na tom, jaké získám vědomosti. Záleží na tom, že budu mít papír.
Nechápu lidi, kteří mohou studovat tímto způsobem. Pět a více zahozených let?! Nepředstavitelné!

Zazamoro: Pro mě je to dobře představitelné. Je to i můj příklad a možná spousty ostatních. Kdo ve dvaceti ví co chce? V době, co máme za sebou teprve střední školu, kde jsme se zatím o světě dozvěděli hodně málo, neměli jsme ještě moc příležitostí a šancí cestovat, konfrontovat se s jinými kulturami a jsme tak zatím takoví „Honzové, co právě slezli z pece“. Já naopak myslím, že je to dobře hledat, zkoušet a snažit se nacházet. Pokud nechcete být specializovaný plastický chirurg nebo odborník na ústavní vývoj USA je opravdu asi jednou jakou školu studujeme, protože to není a neměla by být škola, která nám dá perspektivu do dalšího života a určí jeho směr.

Tomáši: Zdravím do Paříže, doufám, že tam lepší počasí než v Praze.

Honza:Jenže u mne se to týká i lidí, kteří mají představu o tom, co by chtěli dělat (kam je život zavane, to už je věc trochu jiná, nikdo nevíme, kde doopravdy skončíme), ale vysokou školu nestudují kvůli oboru, ale kvůli titulu. Prostě vystudovat nějakou školu a potom jít dělat to, co je táhne. Vůbec nemyslím, že je špatné zkoušet a hledat. Přesto nechápu, co myslíte tím, že by nám škola neměla dát perspektivu do dalšího života a určit jeho směr.

Já myslím, že nevědět, hledat a zkoušet je prima. Trávit léta snahou získat certifikát prima není.

Jestli máte někdo chuť, udělejte si mini-průzkum: Zeptejte se u vás v práci nebo ve škole cca 10-20 lidí, zda pracují, studují v práci, škole svých snů. Mně z těchto průzkumů vypadává to, co říká Zarzamora. Ve škole je hlavním cílem papír. V práci peníze a postup dál (pro který ve většitě případů potřebujeme zase papír = zářez do životopisu).

Když pozoruju vývoj okolo nás, myslím, že současný systém (hromadění věcí, bezmyšlenkovité vydělávání prachů, snahy dotáhnout to daleko,…) je odsouzený k zániku. Tím i tahle papírová mánie, která je pro nás v Evropě tak normální, že nás nenapadne ani jiná alternativa…

Kamarád studuje VŠ. Říká, že většina učitelů předčítá skripta a nic nového tam nepochytí.
Včera mi psal, že se připravuje na zkoušky a napsal mimo jiné: „…rad bych se procpal dal a urychlil tak cestu za papirem, nez to o rok protahovat.“

Ahoj Tomáši, sbírat papíry pro papíry, věšet si je na zeď a chlubit se s nimi, je samozřejmě úsměvné plýtvání energiií. Ale!
Někdy potřebujeme papír na to, abychom mohli dělat to, co nás baví (třeba lékaře bez papíru asi nebudeme moci dělat). Jsou situace, kdy to má smysl.
A pak také úplně rezignuješ na smysl škol. Ty přece část lidí studuje proto, že je to baví. Prostě se rádi vzdělávájí, rádi něčeho dokazují a činí je to šťastnými.
Není jen jeden patent na šťastný život: život v lese bez papírů, když to přeženu.
Řekl bych, že sbírání papírů není špatné, pokud z toho neuděláš základ svého života. Vzpomeň na Mella: Nemusíte se zbavit jediné koruny a můžete být osvícení. Ja říkám, nemusíte se zbavit jediného papíru a můžete být osvícení.

Martine, díky. Ty mě vždy přinutíš přemýšlet!

Dochází mi (mám pocit), i díky tomu co píšeš, že moje psaní vyznívá jako 100% hanění současného systému, výzva k revoluci a otočení kurzu o 180 stupňů. Jako bych říkal – vraťme se do lesa, sbírejme kořínky a pijme z potůčku…??

Nejsem si vědom, že bych něco takového kdy psal nebo říkal. Nevěřím v 180-ti stupňové otočky nebo na to, že jeden systém je špatný a druhý dobrý. Věřím ve vědomí. Proto se často snažím poukazovat na paradoxy současného systému, které se odehrávají převážně díky autopilotu, tj. proto, že se do velké míry rozhodujeme nevědomě na základě svých (často destruktivních) zvyků.

Já bych neřekla, že tady nejde hlavně o ten papír (jakýkoliv), jako spíš o ten celý systém, kdy naše znalosti i identita musí být podloženy papírem a také o způsob a důvod, se kterými k tomu papíru dojdeme. Pokud děláme něco co nás baví, k čemu nakonec (jako plus) dostaneme papír, který (bohužel) občas potřebujeme třeba k výkonu zaměstnání (, bodům navíc u přijímaček apod.), tak proč ne. Když děláme něco, co nás nebaví, vyčerpává naší energii a děláme to proto, abychom si to pouze odseděli a dostali už konečně ten papír!!! tak si myslím, že to není nejlepší způsob.
Neřekla bych – a ani jsem to tak nepochopila – že by Tomáš mluvil o obratu o 180°.

Já byl onehdá u diskuze, která se vyvíjela takhle nějak:

A: „Co von vůbec je?“
B: „Nějakej bakalář nebo co“.
A: „A co seš ty?“
B: „Já jsem inženýr.“
A: „Představ si, že mě do tý firmy nakonec nevzali. Padli jsme si do oka, už jsme domlouvali detaily, ale potý co zjistili, že nemám inženýra, se vymluvili na nějakýho interního kandidáta.

Jak říká Zarzamora – odsezená léta, potvrzená papírem jsme se naučili chápat jako naši identitu, podle které posuzujeme kvalitu jednotlivých lidí.

Nemůžu si pomoct, ale při takovýchhle rozhovorech mám dojem, že to není dobrý systém…

V životě to tak je, že nás to vede nějakým směrem, něco se naučíme a máme na to papír. Doba a systém, ve kterém žijeme má pravidlo, že když někam nastupujeme, tak se prokazujeme vzděláním a jinými kvalifikacemi.
Ne každý „má hned na to“, aby dělal na sebe a za sebe a co jej baví dříve, než k tomu dozraje. Do té doby se něčím prokazovat potřebuje. Úplné popření dokladů mi praktické nepřijde. Každý není hned osvícený, aby věděl v čem je dobrý a v čem se rozvíjet, na jakou školu jít. Většina to hledá i celý život a přitom „sbírá“ papíry. Je to cesta.

Aby měl zcela člověk postoj, že papíry jsou nanic, to už za sebou musí v životě něco mít a stát pevně na svých nohou a může si to dovolit tvrdit. Nebo může žít někde v rozvojových zemích, kde jsou mu papíry k ničemu.
Žijeme teď a teď to tak je, že se papíry prostě občas dokládat musí. Systém tak lehce v tomto změnit nelze.

Pravdou je, že někteří lidé se za papíry schovávají. Pravdou je, že mít „papír“ jako výstup z kurzu je pro firmy důležité z hlediska účasti a už nikoho nezajímá, co se tam člověk naučil, pochopil a vzal si do života. Pravdou je, že nás i někdy posouvá dopředu. Pravdou ale také je, že papír znamená předložená fakta o tom či onom.

Spíše než papíry odsuzovat mi přijde užitečnější se bavit předem, než se do něčeho pustím, o postoji nebo o vnímání proč papír. K čemu mi bude? Má pro mě význam? Proč ho chci?
Důležité je popřemýšlet, co mě baví, kam chci jít, čím se v životě bavit a z toho mít pak „ten správný papír“.

Na co se papír nepotřebuje? Na umění žít svůj život, na umění být přesvědčivý v tom, jak žiji a co umím. Na to se papír ukazovat nemusí. To se žije.

Proč nežít svůj život a dělat co koho baví a přitom mít papíry v šuplíku? To není závada. Koukejme na obě strany mince.

Svatko, moc se mi líbí, co píšete. Díky za to.

Přijde mi, že odpovídáte Martinovi (výše), což mě se asi moc nepovedlo.

Žijeme v papírovém světě – k němu jsme se propracovali (než se posuneme k něčemu elekronickému, virtuálnímu) a to je fajn, protože papír často garantuje kvalitu, podává informace, pomáhá důvěře. To je ta jedna strana mince.

Druhá (a já mluvím pouze o ní) je často naše zaměření se pouze na kumulaci titulů, potvrzení, certifikací, diplomů. Jakoby nám unikal smysl a podstata všech těch razítek. Tj. mou snahou je popíchnout nás, abychom zapřemýšleli, zda „nejedeme jenom na papír“, zda je za papírem vždy i smysl, případně zda to neudělat úplně bez papíru.

Myslím si třeba, že mraky dnešních mladých lidí – od 15-ti let výš by se v pohodě obešlo bez vysoké školy – mají často násobně lepší dovednosti než mnozí akademici. A tihle lidé tak ztrácejí minimálně 3-5 let svého života. Mnohdy víc, protože škola dovede člověka pěkně zmasakrovat.

Proč nevlítnou raději do života? Proč mají tu hroznou potřebu zasednout na pět let do lavic, kde se budou trápit a čekat na papír?

…to bych si přál, aby se změnilo. Buď je třeba dramaticky zapracovat na kvalitě našich škol (obecně Evropa, celkově myslím ale, že to platí celosvětově) nebo mně dává větší smysl to zkusit jinak – učit se praxí, sami.
Dnešní stav je pro mě neuvěřitelně neefektivní – vyhozené prostředky a zničené životy…

Určitě těmito prohlášeními zase někoho naštvu – ale zdá se mi, že když se naštvu – tak na tom něco je.

Mně se Tomáši zdá, že vás ty papíry hodně zlobí. Hledáte rovnováhu, ale bušíte více do jedné strany. To se opravdu „všichni za papíry, tituly a certifikáty tak honí?“ Jsou takto posedlí opravdu všichni?

Chci Vám lépe porozumět. Píšete, že Vaší snahou je popíchnout lidi, aby zapřemýšleli, zda „nejedou jenom na papír“, zda je za papírem vždy i smysl, případně zda to neudělat úplně bez papíru.
Dejme tomu, že někdo absolvuje Vaši Cestu kolem světa. Časově to obnáší 14 dní fyzické přítomnosti a stojí to
67 000,-Kč. Časově i finančně je to tedy velký vklad. Kurz má smysl a člověk u Vás pracuje na svém osobním rozvoji a vědomí. Na závěr osvědčení nedáváte. Proč ne? Je to protest proti sběratelství?

Mám na Vás ještě více otázek:
Co byste navrhoval konkrétního, aby se systém změnil?
Co myslíte tím „učit se praxí sami? Moc dík.

To snad ani není na položku v komentáři, Svatko.

Netuším, co mě „zlobí“ (chtěl bych věřit, že nic) spíš zkusím říct, co a proč mě pálí.
Zaprvé rodiče a prarodiče mě naučili neplýtvat. Zadruhé, mě vždy zajímali lidi, naše podstata a důvody toho, proč děláme, co děláme.
To neplýtvání a lidi se spojilo do jedné velké vášně – do snahy neplýtvat talentem. Jednoduše mě to, že 8 z 10 z nás tráví život něčím jiným, než pro co jsme se narodili, bolí. A proto dělám, co dělám.

Tj. „nezlobí“ mě papíry ani jiné věci, o kterých píšu. Zjišťuji víc a víc, že jsme se za léta vývoje vychýlili jedním směrem a možná proto se zaměřuji tolik právě na tu jednu – vychýlenou část (zdaleka nejsem sám – s mudrcema na téma život a spol se roztrhl pytel – asi právě proto, že jsme se taky vychýlili). Věřím v to, že vědět znamená mít možnost kontrolovat a měnit. Nevědět často znamená opak, tj. že to ovládá a kontroluje mě.

Kdyby někdo po obsolvování nějakého našeho setkání chtěl osvědčení nebo certifikát, vyrobíme ho. Já v tom ovšem nevidím význam. …to samozřejmě neznamená, že někdo jiný v tom význam uvidí. Tzn. nejsem si vědom, že bych protestoval.

„Co byste navrhoval konkrétního, aby se systém změnil? “ Na to v komentáři nejsem schopen smysluplně odpovědět. Můžeme si dát kafe a vzít to ústně, kdybyste chtěla. Tady je na mě kontakt: http://www.peoplecomm.cz/kancelar/kontakt.php

Nejsem si vědomý, kde mluvím o všech – tj., že všichni děláme x,y?? Snažím se používat slova jako „většina“, „často“, atd…

Ta druhá otázka je zdánlivě snažší – stejně nevím, zda se mi odpověď podaří. Myslím tím vzít učení a růst obecně jako poslání ne jako stupínek k úspěchu. Podívat se na to jako na otevírání mysli, ne jako na kumulování znalostí. Řekl bych, komu se na to podaří nahlédnout tímto způsobem se začíná učit ze všeho, co dělá. Jak říkají východní mudrci – Když je student připraven, objeví se učitel.

Snad se mi podařilo aspoň trochu odpovědět. Děkuju za ty otázky.

V zivote lidi v minulosti hraly dulezitou roli ritualy, zkousky a symboly. A hraji stale, jen v jine podobe. A tak clovek prochazi zkouskou, podstupuje ritual, po nemz se foti se symbolem toho, ceho dosahl.

Vítej z prázdnin, Blackbeade!

Přetelé, nevím jak vy, já se z té „papírové“ diskuze celkem raduji – přijde mi obohacující.

Snad je nás tu většina bez potřeby souhlasit (a odsuzovat ty s jiným názorem)… alespoň já si myslím, že není nutné
sdílet názory proto, abychom si dobře popovídali.

Takže dík.

Těžké otázky jste dostal. Jednoduše a krátce na to v položce odpovědět opravdu nelze. Umíte pěkně psát a nebojíte se jít do témat, která by málokdo otevřel a přitom hodně lidí zajímají. Děkuji za odpovědi a diskuse. Cením si Vaší práce.

Ahoj, napadl mě ještě jeden úhel pohledu, proč se nezlobit na papíry. Jsou to majáky v moři, které nám umožňují se orientovat. Taková zkratka toho, co kdo má za sebou. Chceme-li s někým přátelit, nebo ho přijímat do práce, vždycky se můžeme zajímat hlouběji. Pokud jdeme po povrchu, což některé situace vyžadují, můzeme se spolehnout na papíry.

100pro. Děkuju, Martine.
Jinak, asi nevíš, tvůj komentář má pořadí 1000. Takže dík i za to. T.

Mám dva paradoxy na téma papírů.
paradox č. 1: Brácha se vrátil po pěti letech z Anglie, kde se to snažil dotáhnout daleko u německého potravinového řetězce ALDI. A relativně dotáhl. V ČR toho chce využít. Dnes zjišťoval poptávku u maloobchodníků a zjistil, že na všechny pozice, o které by měl zájem požadují tzv. „ukončené VŠ vzdělání“. To on nemá. Místo toho pět let, myslím hodně zajímavých zkušeností.

paradox č. 2: Strýc kamaráda mu má dělat stavební dozor na domě, který si staví. Strýc má za sebou 40 let stavebních zkušeností, ale nemá maturitu, takže dělá dozor a lejstra podepisuje někdo „vzdělaný“.

No není to „jak u blbejch“?

Ještě dvě skutečné příhody k tématu, které jsem dnes zaslechl:

1.zaměstnanec jedné firmy dokončil vysokou školu a získal vytoužená písmena před jméno. Po vyplatním termínu přiběhl do účtarny a s děsem v očích tvrdil mzdové účetní, že má špatně výplatní pásku. Mzdová účetní (naturelem pečlivka) se vyděsila a začala kontrolovat všechny kolonky. Nenašla ovšem chybu, tak se ptá, co se tedy stalo. „Já jsem inženýr!“ oznámil jí pyšně pán …“a vy tam máte jen moje jméno.“

2. asistentka týmu v bance kontrolovala stav dovolených, vyjela seznam lidí a všem to poslala ke kontrole. I zde přiběhl jeden z lidí a říká: „Aničko, vy jste nedostala moji zprávu o tom, že už nejsem bakalář, ale inženýr?“

Příběh k tématu, který se stal:
Jde paní se svými dětmi do města a při nákupech jí pochybí peníze. Je to kousek od firmy, kde pracuje její manžel. Jde za ním pro peníze a když chce z budovy vyjít, zjišťuje, že je zamčeno. Je pokročilý čas a kolem jde zástupce šéfa. Poprosí jej, zda může dveře otevřít. „Prosím Vás pane Divíšku, byla jsem za manželem a je zamčeno, mohl byste nám prosím odemknout?“ Pan Divíšek zrudne a začne: „Samozřejmě, ale chci vás upozornit, že jsem doktor Divíšek!“ Žena nechápe reakci a duchaplně řekne, že titul při odemykání dveří nehraje roli a že nechápe, proč ho má oslovovat doktore, když jeho titul nezná a je jí to jedno. Načeš pan Divíšek rozpoutá debatu: „Když jdete k lékaři, také mu neříkáte pane! Oslovujete ho pane doktore, ne?“ Žena: To ano, ale s Vámi je situace jiná, vy nejste můj doktor, jste zřejmě doktor přírodních věd a nechápu o co vám jde. Mám kolem sebe samé lidi s tituly a nezažila jsem, aby se nechal někdo takto oslovovat a ještě si to tímto způsobem vynutil u cizích! Odemknete mi prosím nebo mám dojít pro manžela?“ Odemkl a třepal se vzteky celý brunátný. Žena vyšla a svým dětem oznámila:“Tak tohle děti, tohle byla srážka s blbcem!“

Dnes jsem dostala zajimavou sms. Jedna moje pribuzna mi oznamuje, že má změnu ve jménu. Nejdříve jsem si myslela, že se tajně vdala a že nám to jen tak oznamuje. ale sms koncila tim, ze si máme vsichni poznamenat, ze uz je Mgr. Strasne me to rozesmalo….

Včera jsem vystupoval na jedný konferenci. Když jsme skončili závěrečnou diskuzi, ukončila paní z pořadající agentury konferenci slovy: „A teď to nejdůležitější. Certifikáty si vyzvedněte támle u toho stolečku …“.

Připadal jsem si trošku hloupě. Jsem asi hodně namyšlenej, když jsem se domníval, že to nejdůležitější, proč lidi přišli, byly informace a znalosti, který jsem se s ostatníma řečníkama snažil účastníkům předat … A on to byl papír :-)

Ale zase musím uznat, že na ta slova nikdo nereagoval zběsilým úprkem pro diplom. Takže to asi opravdu nebylo to nej.

Není to tak zlé a všichni na certifikáty a tituly bohudíky netrpí. Nedávno jsem objevil pracovní inzerát, který mě zaujal. Mluvili jsme spolu po telefonu a tak po chvíli říkám: “ Tak fajn, já Vám pošlu životopis a pokud Vás zaujme, budu rád, když se ozvete“. Z druhého konce linky se ozvalo: „A proč?“ to mě překvapilo, ješte že pak dodal: „Nikdy v životě jsem neviděl špatný životopis a tak předpokládám, že i Váš bude dobrý. Přijďte se raději ukázat a popovídat si, tak poznám mnohem víc“. Myslím a doufám, že se s tímhle přístupem budeme setkávat čím dál víc, protože je pravda, že všichni mají dobrý životopis, všichni chodili do nějaké školy, všichni mají zkušenost ze zahraničí a všichni umí s počítačem a anglicky… Personalisté budou muset vymyslet nové způsoby jak poznat kandidáty, které hledají. V blízké budoucnosti nebude už stačit životopis a nicnevypovídající „Kde byste se viděl za 3 roky?“, „Co dělají Vaši rodiče?“ nebo „Řekněte mi Váš největší profesní úspěch“.

Teda pánové, krásný příklady – ze starého i nového světa! Díky, díky.
„Pošlete mi životopis.“ …to je taky věta! Co se z toho papíru umíme vůbec vyčíst?

Honza: krásný, celkem logický, ale přesto pro mne v dnešní době dost překvapující příklad.

Těch je:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Titul
http://www.pravidla.cz/tit.php
http://www.czech.cz/cz/prace-studium/chci-studovat/vzdelavaci-system/akademicke-tituly/
… aby se v tom čert vyznal.

K titulování:
http://www.youtube.com/watch?v=nNJt3Nqn870

Moje nejoblíbenější scénka je Petřík s Maruškou – tak aby bylo jasno, já pro vás nejsem žádnej Petřík! Parádní. Jinak vzal jsem před časem jednu etiketu pana Špačka a připravil do blogu úvahu o chování se správně.

jedna praktická firemní zkušenost k tématu: http://revoluce.peoplecomm.cz/clanek/iso-audity-a-jine-formy-kontroly-#komentar-93

Párkrát jsem teď zaslechl: „Bez papíru za 500,-.“ „S papírem za 1500,-“
Jakoby papírový svět (v tomto případě faktury, účty) byl i dražší…

Včera mi jeden člověk vyprávěl o „papírových kočkách a psech“. Došlo mi, že zvíře s papírem má podobně jako člověk vyšší cenu než ti bez papíru. Logicky, když jsou součástí lidského světa…

Diskuze se pak svezla k tomu, že brzy budeme mít místo papírů čipy, v kterých budou všechny ty rodokmeny, tituly, „úspěchy“. To už jsem se ale trochu vylekal.

Dneska holt platí (hlavně pro zaměstnance): Chcete peníze? Ukažte papír!
A bude jich potřeba víc a víc…

http://www.finmag.cz/clanek/14911/