tomasi, moc vdaka, hlboke a inspirujuce… myslim, ze tohto pana si prestudujem podrobnejsie. je to velka vyzva zbavit sa svojej vlastnej „ohradky“ a taktiez ju nevytvarat svojim detom.

Dobrý… Ale ani my, co už jsme vzděláváním prošli, nejsme ztracení. Jsme vyzýváni k proměnám, třeba zrovna svými pocity vzdálenými nadšení…

A co ty miliony lidí, kteří našli svůj talent, ale prostě se z něj nedokážou uživit? Světová ekonomika nestojí pouze na alternativním umění. Největší hlad je po technologiích a ty vyvíjí vědci, ne psychedeličtí a vášniví hippies umělci.

TOMÁŠ: Díky, už jsem to viděla (s titulky much better), reaguji na Tvůj první odstavec: RODINA je naše první firma, ŠKOLA je naše druhá firma. S hrůzou jsem si uvědomila, že do třetí firmy, tedy PRVNÍHO ZAMĚSTNÁNÍ jdeme leckdy už značně … naformátovaní – a to si najivně myslíme, že všecno teprve začíná!!. Výchova a vzdělání začínají v rodině, a podle mě dokonce v partnerském vztahu – jak se k sobě chováme. To je na další blog :-)

PATRIK: Jsem do morku kostí přesvědčená, že pokud objevíme svůj skutečný vnitřní talent, vždycky nám přinese hojnost. Zákon vesmíru.

VŠEM: Poslouchejte a šiřte, a jestli neznáte zmíněnou starší přednásku Sir Kena Robinsona na téma Zabíjejí školy kreativitu, jděte sem:
http://www.ted.com/talks/ken_robinson_says_schools_kill_creativity.html

… omlouvám se za překlepy ze zápalu pro věc :-) samozřejmě „naivně“ a „všechno“ (kéž by šel příspěvek smazat a napsat znovu).

Jinak souhlasím s Patrikem, že ne každý talent se uživí, prostě to tak vždycky není, že talent táhne peníze. NENÍ! Vím to ze zkušenosti s lidmi kolem mne. Talent mají, dělají to, co je baví, ale peníze nejsou a těžko vyžívají.
Tu idylickou představu, že talent se uživí, jsem prostě již opustila.

K tomu co píše Zarzamora – myslím si, že:

Talent se sám neuživí.
Ne o každý talent je zájem.
A ne každý talent je na prodej.

A hlavně je to vždycky směs talentu. Mám taky kolem sebe mraky lidí, kteří mají výjimečné věci, ale neumí si třeba říct o peníze. A tak vidím třeba grafický design na světový úrovni a kluky, který si musí kupovat rohlíky z lidla, aby přežili. Přitom by stačilo tak málo. Tj. talent se sám neuživí, je potřeba ho dát na stánek a začít prodávat. Proto mají umělci, sportovci a další lidi, kteří našli extra nadání své agenty.

In the biography of the painter and poet Buson, I read this phrase: “He had a cheerful and carefree character, his peaceful soul did not seek new horizons.” When we don’t seek anything, not even satori, we feel at ease because we have no tensions. It is very important to feel this well-being. If we have no need for money, or fame, or a position in society, or satori, or even life, we feel an unparalleled sensation of well-being.

~ Kodo Sawaki

Jsem strašně ráda, že svým dětem nešlapu po jejich snech.Díky.

Skatemurai: Chápu dobře, že podle Kodo Sawaki se cítíme dobře až když nemáme žádné touhy? Touhy po penězích, slávě, místě ve společnosti a dokonce ani po ŽIVOTĚ?!
Pokud tomu tak je, tak si nedovedu představit, proč nebo jak bych bez touhy po životě mohla žít…

Moc pěkný, zase mám o čem přemýšlet… Jelikož jsem ve své „druhé firmě“, tak mě dost oslovila „revoluce školy“. Je pravda že je člověk hned od mala formován podle představ? jiných lidí. Možná by pro každou generaci ve škole měl být jiný přístup. Protože když učitel je na škole i desítky let a učí stále to samé, tak jeho studenti jsou stále ve stejné „formě“ a to podle mého není správné. Škola by měla být také od toho, aby mladého člověka připravila na „život“ a práci. …Za rok budu maturovat a nedokážu si představit žádné zaměstnání.

Zarzamora: všechny ty věci – peníze, sláva, místo ve společnosti, život – ti vezme smrt, tudíž pokud po nich toužíš (= závisí na nich tvé štěstí), dřív či později budeš trpět – všechno ti vezme smrt (či jiné okolnosti)… Nejde o to nemít žádné touhy (být jak kus dřeva), ale spíš o to ty touhy proměnit (pochopit je, pochopit že nejsou tvé štěstí, pochopit že štěstí vychází jedině z tebe, z bdělosti, nikoliv z vnějších věcí). Tímto pochopením „We feel at ease because we have no tensions (tensions > nejsem šťastný, protože nemám to a to a to…)“

Skatemurai: ale bdělost se také může proměnit v pouhou touhu po bdělosti, protože z ní můžeme být vytrženi…
Nejde spíš o přijmutí? Přijmutí stavu, ať už máme co máme (nebo nemáme), ať už se nám daří řídit svůj den tak jak bysme chtěli, být bdělý a tam kde chceme být, nebo být někde, kde jsme být nechtěli, ale přijmout to…?
Ale dá se tak docílit nějaké změny?
Jak mezi tím najít rovnováhu?
Nevím, jestli píšu srozumitelně, tak kdyžtak dovysvětlím.

Ano, úsilovat o štěstí je marné, štěstí nelze dosáhnout, protože už štastní jsme. Tudíž nám zbývá jen prohlédnout naše klamné představy a přesvědčení, lpění, atd. a potom se štěstí objeví samo od sebe… Tady se musím přiznat, že hodně cituju tak jak si to pamatuju (Anthony de Mello – Cesta k lásce), ale nemůžu popřít také vlastní zkušenosti… Není skutečně nic lepšího než pozorovat své klamné pojetí okolí a sama sebe a následné rozpuštění tohoto pojetí :))

Mimochodem: Co říkáte na zavádění turniketů do škol kontrolujících příchody a odchody žáků? Např. na Gymnázium Arabská v Praze, což je ještě více překvapující v tom, že střední školy již nepatří mezi povinné vzdělávání.

O turniketech – píše se o tom někde? jsou někde fotky? Zaujalo mě to. Ale nepřekvapilo. Vychází to z filozofie „šéf-podřízený“. Podřízený nedosahuje zpravidla kvalit šéfa, a tak je na něj třeba dohlížet a kontrolovat ho. Blbý mi přijde, že v tom žijeme od malička až tak, že nám to po zbytek života už nepřijde vůbec nemocný.

Summerhill jsme tu mnohokrát citovali. Jsou to PRŮKOPNÍCI. A myslím, že stojí za to si občas připomenout, co a jak dělají: http://www.youtube.com/watch?v=GdwjvxcJHTA