Cas neexistuje. je to jen vymysl lidi. :)

In-ocean – tohle je velký téma. Tak velký, že se do něj ani nemám odvahu pustit.

Jinak v tomhle tématu je spousta zajímavých úhlů pohledu. Já si teď dal 90 km na středočeských silnicích. A to je vcelku dobrá exkurze do českého spěchoholismu – závislosti na spěchu. Za tu cestu jsem třeba zjistil, že jsem kretén a čůrák. Stačí jen jet na padesátce padesátkou nebo na stotřicítce stotřicíctkou či se jen na 27 sekund zastavit a zeptat na cestu. Hned se troubí a lítají čůráci. Zajímavý.

Tomas: Jo to chapu. To me v CR take stve.
Je to jedna z veci co se tady VUBEC nedeje. Clovek tu ma vice osobniho prostoru. I kdyz provoz je velky, tak ridic na hlavni necha jet ridice z vedlejsi atd…..protoze stejne vi, ze mu nic neutece, ze tech 5 vterin i mezeru k autu pred nim stejne na dalsim rohu dojede.
Je tady uplne bezne, ze ridici na sebe mavnou, bliknou ve vyznamu „dik“ nebo „ty jed prvni“.

…zajímavé téma…kdysi jsem četla něco opačného….jednalo se o věci, na které čekáme a to čekání je někdy tak nekonečné (zdá se, jedná se o pár minut), že je lepší jej vyplnit nějakou aktivitou, protože čas rychle uteče a my během této doby nebudeme nervozní, nebudeme vymýšlet příběhy se stovkami různých proč, nač a co kdyby….?

…a tak jsem s sebou začala denně nosit časopis a mp3, abych nezahálela, ono když člověk čeká každý den 20 minut na autobus,
tak potřebuje něco dělat….:o)

Nedávno jsem přišla o svou mp3, a tak teď opravdu lelkuju, hlavně, když cestuju městskou hromadnou. A nejlepší je tedy metro, tam když člověk nečte nebo neposlouchá hudbu, tak je DIVNEJ. A já si tak taky připadám, a proto si tu mp3 jdu opět koupit :o)

Za své nicnedělání a odreagování považuju svou denní procházku se psem v lese……vřele doporučuji.

Přijedete do nového prostředí, mezi lidi, které neznáte. Účastníte se programu a když nastane přestávka – pocítíte potřebu být s „těmi svými lidmi, v tom svém prostředí“. Proto žhavíte telefony atd. Časem si na nový kolektiv zvykáte, zjišťujete, že si máte co říct, že je vám spolu dobře… telefonování a mailování odpadá… Nemůže to být také takto?? Možná za tím nevězí vždy spěchoholismus.

Já se snažím využívat každou chvilku jen v určitých situacích. Například když jsem někde na vzdáleném místě, kde jsem ještě nikdy nebyla, vím, že hned tam zase nebudu a přitom chci to místo zažít. To pak nemám čas ani spát. A neumím si představit, že bych se vyrušovala nějakou beletrií nebo novinami, které by moji mysl přenášely z toho místa pryč. Jedině literaturu spjatou s místem, tu ano… Může se zdát, že se ocitám v honu za zážitky, ale tak to není. Škrábu se třeba do kopce, mysl má prostor volně se rozbíhat a přinášet mi dojmy, myšlenky, nové nápady, není sešněrovaná… přichází takový vzrušující klid. Toto píšu pod vlivem čerstvých cestovatelských zážitků. Kamarád měl s sebou knížku, četl si a odpoledne byl schopen prospat. Poznával díky fotkám, které jsem dělala na svých výpravách :-) Každý máme svou volbu…

Moc díky za všechny tyhle spěcho-myšlenky.
Myslím, že podstatné je mít možnost si vědomě vybrat. Já s sebou taky většinou mám něco na vyplnění „prostojů“, ale ne vždy to vytahuji. Čím dal častěji zkusím jenom být. I když přiznávám – mnohem víc mě uspokojuje dělání.

Ja tohle nasel nahodou.. nicmene pridam svuj nazor. ano, dnesni s prominutim debilni doba je stavena tak ze vsichni nekam spechaji, nekam se honi, kdyz se nekoho ptam, kdy bude mit cas, rekne mi termin kdy bude mit 30 minut volna za 14 dni.. kdyz se ptam na 2 hodiny, odpovi za mesic. Nedavno jsem zmenil zamestnani a presel jsem ze soukr. do statniho sektoru.
Ackoliv vim, ze ve statnim sektoru se clovek nepredre, netusil jsem, ze vykon na cca 20 % oproti predchozimu zamestnani bude povazovan za trhani kolektivu, za debilni otazky, a za prilisnou aktivitu.. holt clovek poznal kokota, ktery tim, ze mu vynadal, (mu-mluvim ted o sobe) dal vlastne najevo, ze je lepsi nez on. zdravim a lidi.. klid. fakt neni kam spechat. ackoliv jsem blazen do prace, snazim se lecit svepomoci.

Potkal jsem dva sympaťáky. Vymýšlíme s nimi společný projekt. Včera se nám podařilo sejít a blo to velkolepý. Teď si tu čtu komentáře a musím se usmát, neboť jsem od jednoho z nich dostal mailem možnosti, kdy můžeme pokračovat:

„Zde je nabídka možných termínů, prosím, zkuste si nějaký vybrat – vždy jeden den v měsíci – a dejte mi do 25.11. vědět.

ÚNOR: 6.-12.2.
BŘEZEN: 8.-11.3.
DUBEN: 12.-14.4., 21-25.4.
KVĚTEN: tam zatím mohu všechny pondělky až středy
ČERVEN: 21.-24.6.

Trochu mám strach, že to pokračování bude kvůli spěchu trochu obtížné.
Máš pravdu, odpovedi, je to v tomhle ohledu trochu „debilni“ doba.

Přidávám moji oblíbenou říkanku: „Protože nevíme, co je pro nás OPRAVDU důležité, všechno se nám zdá být důležité.
A protože se nám zdá všechno důležité, musíme to všechno udělat. Ostatní nás bohužel vidí dělat všechno a proto očekávají, že to všechno uděláme.
Dělání všeho nás ale tak zaměstnává, že nemáme žádný čas na to, abychom se zamysleli nad tím, co je pro nás OPRAVDU důležité.“

Dneska jsem psal Tomášovi mejla. A teď jsem si přečetl tento článek. Tak moc jsem se dneska ještě nenasmál…
Cituji svůj mejl:
„Mé možnosti v Praze – úterý 17.11. tak, abych byl ve 14h v Šestce na letišti; středa mezi 12 a 15h, což bychom mohli spojit s obědem; tatáž středa po 16h.
Tyto dva dny by pro mě byly nejlepší. Potom je ještě možný čtvrtek po 16h.“

Tak nevím jestli se se mnou Tomáš ještě bude chtít sejít :-D

Myslím si, že aktivní lidé, kteří se snaží něco dělat holt potřebují plánovat do budoucna. Když si s někým domluvíte schůzku, většinou mívá čas a místo a diář se plní… A to snad ani nemusí běhat v krysím závodě.

Tomáši, ad): „vcelku dobrá exkurze do českého spěchoholismu “ :
já jsem si takovou exkurzi absolvoval paradoxně vloni v Řecku, někdy člověk musí opustit rodnou hroudu, aby si uvědomil, jací jsme. Jel jsem s rodinou na kolech ulicemi malého městečka na Olympské riviéře. Byl víkend a k moři se sjeli Řekové snad z celého Řecka, ulice byly skoro neprůjezdné. Dostali jsme se do úzké uličky, jeden nepřetržitý proud aut tam, druhý proti. Vtom jednoho řidiče napadlo zastavit a dát se do řeči s někým na chodníku. Čekal jsem, že se na něco jen zeptá a pojede dál. Omyl – hovor se uspokojivě rozvíjel dál a dál a náš pruh zůstal kompletně stát. Po pár minutách někoho v protijedoucím pruhu napadlo zajet k pravé krajnici a nám tak umožnit předjíždění toho diskutéra. Všichni byli v nejlepší pohodě. Ty dva proudy aut se míjely zrcátko na zrcátko, občas mezi otevřenými okénky přelétnul pozdrav, pokynutí, úsměv. Ten řečník přitom stál docela velký kus od chodníku a kdyby býval zastavil více vpravo, bylo by míjení mnohem snazší. Nenapadlo ho to. Ta situace mě začínala zajímat, a tak jsme slezli z kol a čekali, jak se to bude vyvíjet. Jsouce vyškolen českou realitou jsem si říkal, že musí být jen otázkou času, než se někdo naštve a začnou lítat nadávky a možná i facky. Jenomže ono se nestalo vůbec NIC. Asi po deseti minutách hovoru a kaskadérského míjení dvou proudů aut si ti dva u chodníku už asi řekli co potřebovali, diskutér se rozjel a jelo se v pohodě dál. A pointa ? Jediný nervózní ze všech účastníků jsem byl já, Čech, protože jsem čekal, kdy z toho vznikne přinejmenším občanská válka. U nás by se to určitě stalo. Tam jsem si uvědomil, jak jsme tady na sebe mnohdy hnusní a zbytečně si otravujeme život.

Honzo: :-) – Já ti dodneška ani neodpověděl. Mám období, kdy spěchám jako většina z nás a pak nemailuju. Snažím se jen, aby mě ten spěch neřídil. S lidmi okolo taky šermuju diářema (tak tomu říká moje Petra) a hledám skuliny. Taková je holt doba. Kdybychom byli sousedi, mohlo by to být spontánnější. Jinak to ale asi není možné.

Láďo: To je pěkný. Odjet do tramtárie, aby člověk pochopil, kdo je mi taky přijde mimořádně prospěšné. Tuhle „terapii“ také hutně využívám.