Co je opravdu zajímavé, že to „dobré“ a „špatné“ si nevytváříme sami, ale hlavně nám v tom „pomáhá“ okolí. U mne i když někdy něco nedopadlo nejlépe, bylo fajn hledat, co mi to přineslo, co jsem se naučil, co bych příště udělal jinak. Na druhou stranu dávat vše do relativní nebo neutrální roviny nás může ochudit právě o ten „pocit štěstí“, tak proč ho nezažít aspoň na chvíli…

A. Mello říká: pokud cítíte rozčilení nebo rozčarování, je to zpravidla proto, že si do reality přidáváte něco, co tam není (nepatří). Realita není ani špatná, ani dobrá, prostě je. Otázkou je, kam nás může dovést „nepokládání se“ do událostí. Budhisté se tomu učí celý život a výsledkem je klid mysli. Nicméně, je to život, který chceme žít?

Predevcirem nam jedna pani pred nosem vyfoukla adventni venec, ktery se nam libil, ostatni nestaly za nic. Nestesti, stesti? Kdo vi.
Vcera jsme za stejne penize koupili mnohem krasnejsi. Nestesti, stesti? Kdo vi.

A jeste jeden citat, mozna znate, ale neda mi to:

I tohle prejde.“ Tato slova me naucila moje babicka jako vetu, ktera se da uplatnit ve VSECH zivotnich situacich. Kdyz je neco obzvlast priserne, kdyz je neco naprosto udesne, kdyz je všechno skvele a uzasne, nadherne a plne stesti, opakuj si tato slova. Dodaji ti smysl pro perspektivu a pomohou ti vytezit co nejvice z dobreho a stoicky prijmout spatne.
Claire Rayner

Nemohu si pomoct, ale nedokážu si představit život, bez pocitů štěstí a euforie, ani bez pocitů marnosti, smutku a neštěstí. Tohle se mnou hýbe, posunuje mě to dál. I když je to třeba jen zdání a štěstí je ukáže jako neštěstí a smutek se promění v radost. Pocit naprostého klidu a vyrovnání by mě nemohl nikam posunout. Aspon je to můj momentální dojem.
Třeba ted na tom nejsem moc dobře, v podstatě se cítím neštastná, přitom ale vím, že to celé mi k něčemu bude, že mě to posune dál (nebo naopak spíš blíž k sobě samé) a já budu právě díky tomu štastnější než kdy dřív.

K Zarzamoře: Já se vždy těším na vaše komentáře. Co se smutku a strasti týče, díkybohu za ně. Jedna Moje americká známá dokonce říkala: „It`s fun to be sad sometimes.“ Rád vzpomínám na to, jak si dokázala prožít svá dna a pak se od nich samozřejmě odrazit k radosti.
Smutek, zlost, marnost,… to vše je energie, kterou můžeme využít nebo ji kopnout pod koberec. My se ale naučili ji pod koberec zakopat pěkně hluboko a ten ještě přišlápnout.
Přitom z negativních emocí se často narodí vášeň, chuť něco změnit, za něčím jít. A pokud se moje zlost nebo smutek týče jiných, potom se to může znásobit. Vášeň – v angličtině passion – se může přeměnit v com-passion, tj. společnou vášeň (my to slovíčko nešťastně překládáme jako soucit a tak nám jeho smysl často uniká).
A tak viva la tristeza! …ať žije smutek…když už žije, proč ho zabíjet?

Ještě k Martinovu komentáři z 3.12.: V momentě, kdy jsem se naštval, něco mě rozhodilo se vždy snažím zeptat, co to o mě říká. Ve většině případů jsem to právě já, kdo se nechal vykolejit. Jiné lidi by identická sitauce nechala v klidu. To znamená, je to můj problém. Jen můj. A je super si to uvědomit. S mým problémem dokážu zatočit. S problémem jiných si poradit neumím. To jsem si vzal z myšlenek A. de Mello. A Martin mě s ním seznámil. Díky, Martine.

Jeste k tomu proziti si veci, neutralite, radosti a smutku. Mozna nejde o to, byt bez citu a bez emoci, ale nenechat se emocemi ochromit, odriznout od reality. At uz negativnimi ci pozitivnimi. Nenechat se zdrtit depresi a neulitnout do nebe v euforii. Prozit si to, ale podivat se na to z celkove perspektivy – jak nas momentalni stav vypada z pohledu delsiho casoveho useku a vetsiho spolecenstvi lidi. Emoce netlumit, ale zaroven je sledovat z urciteho odstupu.

k Blackbead: Přesně!
Když jdu ke dnu, zkusím se zeptat, jak se na ten svůj splín budu dívat v roce 2017? A co v roce 2117? To už asi bude všem jedno…
A nebo si položím dvě otázky: „Má to řešení? Tak proč si dělat starosti! Nemá to řešení? Tak proč si dělat starosti!
Takže klid. Prožít, ale neulítnout ani se nerozložit…

Je to krásně jednoduchý, prostý příběh – jako sama pravda :-). Jak se říká „všechno zlé je pro něco dobré“ – vždy, hned jak seberu trochu sil po nějakém „zakopnutí“ snažím se najít to „něco“, co mi ta životní situace přináší… a většinou pak zažívám zvláštní radost – při tom hledání, určitě víte o čem mluvím ;-)). Lidé by se měli přestat zaobírat lítostivými výčitkami typu: „proč se něco takového muselo stát právě mě?“ a místo toho by měli hledat odpověď na otázku: „Jaké dveře se přede mnou tímto zdánlivě nemilosrdným zásahem otevírají?“
Hodně by k tomu mohl říct jeden můj kolega v práci – za jediný rok se mu přihodilo tolik „pohrom“ jako někomu za celý život… a on mi dnes řekl „cítím se o 100 % vyrovnanější a klidnější než dřív“ – to mluví za všechno :-)).

V jedné nejmenované pivnici je stará malba a na ní chlápek s mírným úsměvem, a půllitrem v ruce.
Pod ním je napsáno -
S radostí prožívej každý přítomný okamžik.
Asi se nedá nemyslet i na motiv hostinského, ale podle mého názoru ta myšlenka má velkou hloubku.

Jsem prave v Mali. Denne se tak 20x vydesim z veci jako nafoukla briska, deti olezle mouchama, tuny komaru… Vzdy me ale udivi, ze se desim pouze ja. Pro vsechny krome me je to denni realita. Pohoda.

Myslím si, že v životě nejde o to vytěsnit emoce, ať už pozitivní, či negativní. Pro mně skutečným osvobozením je, pokud dokážu vlastní moudrostí nebo pochopením ovládnout své emoce a vlastní vůli si emoce dopřát, jsou-li mně milé, či prospěšné, nebo je pochopit a nepřipustit, pokud jsou příliš destruktivní a mohly by přerůst do skutečného smutku. Kladu si otázku, proč jsme tak velmi závislí na prožívání silných emocí? Neskonalé štěstí a hluboké deprese? Proč nám nestačí jen „obyčejná“ radost, pohoda? Proč nestačí jen posmutnit, poplakat? Proč tolik prahneme po velikém štěstí, které je často vykoupeno hlubokou depresí? Hmmm, bláznivý svět. Svět plný extrémů všude kolem a svět plný podnětů, že by z nich jeden vážně přišel o rozum. Nějak jsem se dopracovala k poznání, že smyslem žití není oscilace od extrému k extrému, od pozitivního k negativnímu a naopak, ale hledání rovnováhy a s t ř e d u v extrémně podnětném splašeném světě.

Moc hezky komentar, Rivilo, a spousta zajimavych podnetu k premysleni.

Proc jsme na emocich tak zavisli? Mozna proto, ze jsou jedinym voditkem v situacich, kdy nam rozum uz nestaci. Jdou vice do hloubky a k jadru veci nez nase rozumove analyzy. Vzdyt sami sebe dokazeme tak snadno obelhat. Treba by bylo dobre na ne nekdy dat i v situaci, kdy se rozum citi byt panem.

Nevim, jestli se emoce daji ovladnout, lamat vuli. A jestli je to dobre – vzdyt vsechno ma svuj smysl, vse ma svuj kladny i zaporny pol. Myslim, ze nemuzu emoce ovladat, ale nechci se ani jimi nechat ovladat. Co muzu, je pozorovat je, hledat a odstranit pricinu, ne nasledek. Zkousim naplno je prozit, jak ty pozitivni, tak ty negativni. Tedy ani ty negativni nepotlacovat, naopak byt si jich vedom a hledat, odkud se berou (to plati samozrejme i pro ty pozitivni). Kdyz na to prijdu a duvod negativnich emoci se mi podari odhalit a odstranit, pak i ty negativni emoce budou pryc. Kdyz si je nepripustim, potlacim je, dostanou se stejne nekudy zase ven, at uz si je vybiju na nekom, kdo za nic nemuze, nebo vypluji na povrch ve forme nejake nemoci, ktera me nakonec stejne donuti veci zmenit.

Co kdyz je to tak, ze emoce jsou nase prvni signalni soustava a zaroven nastroj k tomu, mit kontrolu nad svym zivotem? A clovek by si myslel, ze to je rozum.

A proc velke emoce, velke stesti, hluboke deprese, spousta podnetu, ze kterych clovek ztraci rozum? Co treba hledat stesti v sobe? Treba je tohle to hledani stredu.

A jeste k tem hlubokym depresim – ty (v pravem slova smyslu) neprichazeji samy od sebe jako blesk z cisteho nebe. A podle me nejsou vykoupenim velkeho stesti. Kdyz necham stranou chemii v mozku, vznikaji prave tim, ze clovek dlouhodobe potlacuje svoje negativni city a pocity. Jinak receno nebere na vedomi jemnejsi upozorneni, kterych se mu dostava, ze je neco spatne. Jak se rika – hloupemu napovez a blbeho kopni.

Blackbeade, Rivilo – kvůli takovýmhle komentářům mě sem baví chodit. Nutí mě to přemýšlet a snad i lépe chápat souvislosti. Díky. Díky.

Poté, co jsme se narodili, jsme museli spoustu věcí okoukat. I tyto negativní emoce jsme se naučili. Rozhodli jsme se (ač jsme si to tak neřekli), že se takhle budeme chovat. Velmi rozšířený je názor, že někdo může někoho naštvat. Tak to ale není. Člověk se naštve sám. Naučil se to. Líbí se mi jedna věta z článku: „Věci nejsou dobré ani špatné, prostě jsou.“ To je pořádně hluboká myšlenka. Hodně jsem už nad tím v životě přemýšlel, a jednou mi někde v mozkovém centru zraku probleskla taková přímá čára ve svislém směru. Ta věc symbolizovala možná jedničku (v rámci jedniček a nul), možná slepou uličku. Prostě jsem v tu chvíli viděl ten nesmysl takového jednání, podřizování se emocím.
Je to prostě tím, že nedokážeme být sami sobě pánem. Člověk už zkrotil mnohé živočichy, zákony přírody a technologie, ale sebe ještě nezvládl. Přitom se pořád rozhodujeme, jestli se budeme chovat tak či onak. Mám občas dny, kdy se mi nic nechce, a to je třeba jen proto, že když jsem se ráno probouzel, napadlo mě, jen mi problesklo hlavou, že budu unavený. Přišlo mi to až neuvěřitelné, když jsem si uvědomil, že tento záblesk myšlenky mi možná ovlivnil celý den, že se mi nic nechtělo…

Kámoš-soused v sobě hrabal, a řekl mi, že se bojí krotit svoje emoce, nedejbože by si je prý zrušil a nic by necítil, že už by nebyl člověk. Je zábavné zamyslet se, v jakém věku a jak na to přišel… Pravda je, že pokud budeme myslet šťastně, budeme šťastní. Je třeba si jen uvědomit, kdo jsem, jak jsem dospěl ke svým rozhodnutím chovat se tak či onak. Musím jít za tím, dostat opravdovou pravdu do svého pohledu na svět, ne dostat svůj pohled na svět do opravdové pravdy. Pokud si v této fázi řeknu „Budu následovat pocity“, nevím, jaké pocity to jsou. To není rozhodování. Budu mít intenzívnější pocity, ale přemýšlením bych to nenazval.

Myslim, ze kdyz clovek nenasleduje pocity, resp. se jimi nezabyva a snazi se to zlomit „pozitivnim myslenim“, ma problem. Je to takova past pozitivniho mysleni, spolehani se na prilis snadny recept. Emoce vznikaji ve starsich strukturach mozku a myslenky z mladsich struktur je nepreprogramuji. Jakmile se tyhle dve urovne mezi sebou prilis vzdali, prestava nam normalne fungovat mozek a telo. Nejde proto o to, emoce ovladat, potlacit nebo snad dokonce vymazat, ani ridit se slepe svymi emocemi, ale dostat do souladu emoce a mysleni.

Pozitivni mysleni je fajn, ale kdyz nespolupracuji hardware a software, muze nastat fatal error.

krasny.. nedavno se mi stala takova vec a vse jsem videla hruzne… veskera ma rozhodnuti se mi zdala v zapeti spatna.. ted se citim klidna..diky:-)

Since this is my photograph I would like to know what“s been written about it. Can you send me a translation please?

Vracím se k tomuto příběhu z jediného důvodu. A to je, že ve mne tenhle příběh zakotvil hodně hluboko.
Od té chvíle co jsem ho četl si na něj vzpomenu nejenom když něco považuju za smůlu, ale mám nutkání a potřebu ho vyprávět všem, kteří zrovna prožívají nepřejícné období.
A musím říct, že se jim nejenom líbí, ale zároveň je uklidní a svou situaci už nevidí tak zatracenou.
Já a mnoho dalších lidí kolem mne děkujeme :-)

Já ho taky miluju. Pomůže připomenout, že věci jsou takové jaké jsou. Tečka. Nic víc, nic míň. To jen naše poblázněná hlava tam furt cpe hodnocení.

Ještě mám rád tenhle: http://blog.peoplecomm.cz/clanek/take-se-povazujete-za-slepici- Taky se ho snažím připomínat.

Mimochodem, Filipe, díky tvýmu díko-komentáři jsem si uvědomil kolik já už jsem od čtenářů tohohle blogu nebo lidí, který potkávám na zájezdech dostal příběhů, fórků, videí, obrázků,… a je mi ctí to šířit dál. Takže mega-dík. Všem, kdo tu se mnou trávíte čas.

Díky, náhoda možná nejsou náhody, pomohlo.

Přišel mi astrologický mail a pro inspiraci ho zde nyní dávám, když by to náhodou dnes někoho oslovilo….

Kdo ví, třeba na tom něco je…….. Nebo není?…….Kdo ví?—–

Čas splněných přání – DNES večer v úterý čas: 21:07 – Vyjímečná konstelace planet

Dneska přesně ve 21:07 se uskuteční historická astrologická konstelace „Čas splněných přání“. Jedná se o završení konjunkce Urana a Jupitera, která znamená šťastné náhody a příležitosti, ale v esoterním smyslu také hovoří o nových zdrojích života a lásky (Ryby) o ochraně (Jupiter) a vývoji (Uran). Tato konjunkce završuje celoroční vliv Jupitera a Urana, který lidstvo posunul k zcela novým obzorům a urychlil vývoj na Zemi. Teď je důležité se rozloučit se vším starým a otevřít si cestu k novému. O tom také mluví Sabiánský symbol této konjunkce: Úplněk sklizně zalévá jasné podzimní nebe, který upozorňuje na završení a přináší „světlo naplnění a požehnání po dobře vykonané práci“.

A co to znamená v praxi? V období mezi 21:06 – 21:08 si něco přejte – požádejte Vyšší Já o pomoc a vedení, soustřeďte se a svá přání v duchu nebo nahlas vyslovte. Ale pozor na to, co si přejete – v časové posloupnosti se to splní :o)

Tato konstelace se bude opakovat opět za dvanáct let, ale už nebude podpořena Venuší, která přidává osobní vliv, takže už nikdy nebude mít takovou sílu, jako ta nynější.

Přeji šťastnou ruku :o)

A ja si to precetl az ve 21:12, sakra…

Vubec je dneska zvlastni den, nejdriv zatmeni Slunce Mesicem v novu a ted tohle.