:-)

:-)

Díky za pěkný námět k přemýšlení.

Tučně bych podtrhl jednu myšlenku, a to, že štěstí je věc vědomého rozhodnutí.

jo. říká se, že štěstí už je tady, jen my musíme sami odstranit bariéry, kterými se od něj oddělujeme. Michelangelo, když tvořil Davida, jen také odstranil přebytečný kámen… David už v tom kameni byl :-)

Důležitá je činnost. Takže lidi, zvedněte ty líný zaprděný zadky a začněte se hejbat! ;)

Jinak thx za článek. Člověk si tak připomene, že zevlením nic nespraví, čili ja si jdu teď například dát něco vydatnýho k jídlu a pak vzít psa na prochajdu, see u :-)

To je věc, kterou teď řeším stále dokola. Vždy si myslím, že jsem s něčím nespokojená jen teď a že až se stane to a to, že to bude lepší. A pak vytáhnu deník a zjistím, že to jsem si myslela i před měsícem, podobné očekávání něčeho bylo zaznamenáno i před půlrokem a že k budoucnosti jsem vzhlížela i před rokem. A pocit něčeho nenaplněného, co stále ještě nepřišlo, zůstává.

Prostě nejde jen čekat.
Tomáši, díky za článek.

…jsem v tomto případě jen poslíček. Ten kus textu mi dorazil v nějakým powerpointu s fotkama pejsků a kytek s hudbou,… možná podobné věci taky dostáváte. Většina lidí to maže, zdá se mi. Přijde mi to škoda. Jsou to občas skvosty.

K tomu co říká Mike – já zjišťuji, že „nicnedělání“ je stejný umění jako dělání, a že dovede do života přinést stejnou radost jako činnost. Zatím jsem v umění dělání ničeho totální elév takže ani nemám názor. Jen se mi chce říct – neodsuzujme ho. Má v životě důležité místo.

Blackhead, Šárko, je vidět že jste měli důvod se nad tímto přemýšlet a dobrali jste se k zajímavé odpovědi.

Nechám těď následně vyvstat otázku:
Jak se vědomě rozhodnout být šťastný a odstranit bariéry které mi překážejí?
Neboli co pro to musím udělat?

Co jak příjemné je nicnedělání bez aktivity? A jak „chutná“ aktivita bez nicnedělání?

@ Tomáš -Ano, člověk potřebuje odpočinek to je samozřejmý. Nikdo přec nemůže neustále makat jako mezek – to není správný. Ono totiž bohatě stačí jíst (zdravě) cvičit (NĚCO -meditace? posilka? kreslení? učení?…?) a odpočívat (zas meditace :), čtení, sledování filmů, internet (tomu říkám neutrální činnosti), ale ovšem spánek, to je imho absolutní odpočinek :-).

kde je „zdravý“ střed? jak ho definovat a najít?

Jakub: imho něco jako: „právě teď se rozhodnu být štastný“ neexistuje. Nikdo nedokažde být ze sekundy na sekundu štastný. Štěstí si můsí najít tebe.

BTW lidi, věřím že tohle se vám bude určitě děsně líbit http://arabaquarius.blogspot.com/2009/03/signs-by-patrick-hughes.html tak to zkoukněte a klidně i okomentujte ;-)

Jakub, Mike Shinoda: Rozhodnout se být šťastný ještě neznamená být okamžitě šťastný. Ale sedět a čekat, až si nás štěstí najde? Možná Vám to funguje. Mně ne.

Myslím si, že pocit štěst přinese to, když žiju v souladu s nejzákladnějšími principy (společnosti, přírody, vesmíru) a v souladu se svými vnitřními hodnotami.

V praxi to pro mě znamená nejdřív si uvědomit, jak na tom vlastně jsem. Jak na tom skutečně jsem. Tj. nenamlouvat si, že auto nebo dovolená mě učiní šťastným, ale vnímat svoje pocity. Dobře to funguje přes tělo, které dává najevo, když něco s duší není v pořádku. Sledovat, kdy tělo nejvíc protestuje.

Potom říct „NE“ tomu, co mě činí nešťastným.

A potom hledat, čemu mám říct „ANO“, co mě učiní šťastným. Jinak řečeno hledat své vnitřní hodnoty, které mě naplní. To je možná ta nejtěžší fáze, člověk relativně snadno zjistí, co se mu nelíbí, ale říct přesně, co chce, je mnohem těžší.

Pak se pokusit o vnitřní změnu. To přináší odpor ze strany zvyků, emocí, okolí… Taky nic jednoduchého a vytrvat dá práci.

Takže pro mě není štěstí něco, co mi spadne shůry, ale výsledek tvrdé práce na sobě, která ale určitě stojí za to.

štěstí tady a teď je pro mě sakra zajímavé téma, pořád to zkoumám. často rozporuplně přemýšlím, když dojdu do okamžiku, kdy cítím úzkost nebo nespokojenost se svým životem, jestli mám tu situaci opustit nebo svůj vnitřní obraz o té situaci „přepracovat“.

Ptám se sama sebe, jestli je TO, co se mám z právě toho okamžiku naučit, nelpět na dané situaci (člověku, věci, práci…) nelpět na svém přesvědčení, že to můžu změnit, a opustit to. Nebo jestli se mám naučit nevzdávat se, nelpět na své představě, jak by to pro mě mělo být nejlepší, a změnit svůj vnitřní postoj k dané situaci.

S Blackbeadovým postojem souhlasím, asi nemohl vyjádřit úplně všechno. V těchto momentech mi psaní spíše překáží, příjemnější a přímější by bylo sdílení osobní :-)…. Já bych ještě do toho procesu vložila před „říci NE“ ještě přijetí té situace. Protože z odporu nikdy nevzejde dobré řešení. Je to jen obrana, spíš útěk. Když si tohle po několika dnech přemýtání nad situací uvědomím, většinou se mi rychle uleví. Že to takhle prostě je, že se z toho mám něco naučit, že tohle je má životní cesta, mé životní zkoušky. Když si uvědomím, že to je zkouška, spadne ze mě ta těžká deka dusivé neřešitelnosti. Ve škole jsem taky každou zkoušku přežila. A dneska je jedno, jestli jsem udělala na jedna nebo na tři.

Nedávno mi taky pomohlo podívat se na pro mě těžkou situaci tak, jak bych „pomáhala“ svému 3a1/2- letému synkovi, kdyby se v ní ocitl. A hurá, hned jsem se na to dívala jinak…. Podařilo se mi utěšit sebe samu: „neboj, to přejde. jestli ne dneska, tak třeba zítra. nebude se na tebe zlobit pořád. má tě rád. udělal jsi chybu, ale on taky někdy dělá, ty se na něj zlobíš a pak to přejde..“ najednou jsem nemusela přemýšlet o spoustě možných řešení, jak z té situace ven. Prostě jsem ji přijala, dovolila jsem si „nevědět co dělat“, být TADY A TEĎ smutná a nešťastná až na dno…. A pak se to samo rozpustilo. Jako když noc přejde v ráno, zima přes jaro v léto, strach v odvahu, únava přes odpočinek v energii, pláč ve smích…

S tou únavou mě napadá příklad: jsem unavená a tak si dám kafe, jdu si zaběhat, lupnu si Redbul nebo nějaký jiný povzbuzovák nebo to překonám. Jenže to je právě ten útěk před únavou, nechci přijmout, že jsem unavená, odmítám ji. Stejně mě nakonec dohoní, třeba za půl roku na dovolené, kdy budu první 3 dny spát…

Nebo jsem unavená, přijmu, že jsem unavená a zdřímnu si.

Odstranit bariéry štěstí pro mě asi nejvíc znamená přestat bojovat proti tomu, co se děje „venku“. A podívat se, co by stálo za to změnit „uvnitř“ mě.

To, že tom tady takhle píšu neznamená, že to umím na 100% žít. Ale snažím se si to aspoň uvědomovat, a už těch pár prvních situací, kdy se mi uvnitř ulevilo, vnímám jako velmi příjemný posun na cestě k TADY A TEĎ.

A ještě jeden druh osobního zážitku Tady a Teď, štěští a neštěstí, změnit pohled na věc, vnitřní obraz situace.

Každý večer koupu svého synka. Stejná situace, stejně dlouhá doba, ideální materiál na zloumání prožívání štěstí a ne-štěstí. Dva různé prožitky. Zatím bohužel stále převládá pocit „zátěž povinnosti“, kdy se hodinu snažím dostat ho do postele, těšící se na to, až budu mít čas pro sebe. SLeduju čas, honím ho, napomínám, spěchám, dojde někdy i na podrážděné reakce, dětský pláč. Vlastně ten čas protrpím, nepřijímám, odmítám, radši bych, aby to bylo jinak (abych už mohla sedět a číst si, žehlit, psát do blogu…). To jsou ty momenty, kdy se vkrádají věty „až bude tak velký, že se bude ukládat sám, bude to lepší“…

Nebo – něco ve mně cvakne a já si řeknu:“no tak dobře, proč neprožít tu hodinu jako legrační, přece tak bych si to přála, abych to uměla :-)“ Přistoupím na situaci, blbneme, spoutám ho do osušky, hážu vysoko, z kartáčku děláme zvířátka, do postele letíme jako letadlo… A najednou je z toho hodina štěstí jako blázen :-). Prožitek, který mě hřeje ještě 2 dny, jak jsme si to pěkně užili. A v těch momentech jsem šťastná, že jsem máma. A trvalo to stejně dlouhou dobu, jako kdybych hrála roli „matka popoháněč“. Bylo však nutné, pro ten moment pustit z hlavy všechno ostatní.

Jsem sama ráda, když si na tuto volbu vzpomenu. Když se rozhodnu být šťastná.

Šárko, díky za inspiraci! To přijetí je důležité, já o něm tak trochu psal v té části o uvědomění si své situace. Tzn. přiznat si, že mám nějaký problém. Ty píšeš, jestli to správně chápu, o přijetí v tom smyslu, že není vždy nutné proti „problému“ bojovat – prostě ho nechat být a on se rozplyne.

To rozhodnutí, jestli nechat být nebo něco dělat, je na nás. Jde asi o to, nakolik zásadní ta věc je, jestli jde o momentální nebo chronický stav apod.

No a k tomu druhému komentáři – ještě jednou díky! Už jsem v jiných komentářích psal, že jsem od ledna otec, takže všechny tyhle pocity zažívám naplno. Myslím, že jsi na nich to rozhodnutí být šťastný ilustrovala perfektně. Můžu být naštvaný, že „musím“, nebo mít radost z toho, že „můžu“. To je pro mě absolutní trefa!

Hola hola! Přišel jsem se osvěžit z diskuze ke kritický postřehům – tam je fakt horko! :-) Že sem se tam do toho vůbec míchal…
Naslouchání, to je opravdu umění. A být s tím, co se děje teď a tady – i když je to na první (většinou povrchní, zautomatizovaný) dojem i nepříjemné – je velká věc a velké učení. Toto umění jsem se učil – a stále učím, např. v meditaci – kdy člověk kupříkladu setrvává s bolestí, s „nepříjemným“ pocitem – a snaží se to pouze bez hodnocení čistě vnímat…Časem začínáte zjišťovat opravdu zajímavé věci o fungování psychiky…Vidíte, že již nemusíte být zajatci onoho „příjemné-nepříjemné“, „chci-nechci“ stylu – vzniká postupně prostor větší volnosti, výběru – opravdu svobodné vůle apod.
Přeju všem pěkný den! :-)

Skoro každý den jezdím z práce přes Malou Stranu (autem, tím se přiznávám ke konzumnímu způsobu života). Každý den tam stojím v koloně.

Včera jsem místo myšlenek na to, jak mě štve, že tu stojím, místo abych se mohl věnovat rodině, zkusil pozorovat krásnou architekturu kolem, Hrad, Sv. Mikuláše, lidi na ulicích. A bylo to hrozně fajn. Bylo to pro mě „tady a teď“ – svobodná volba mezi tím, jestli budu naštvaný, nebo šťastný.

Já bych přihodil dvě myšlenky, které budeme zítra a pozítří zkoumat s jednou skupinou, s kterou už před dva roky jedeme Cestu kolem světa – trochu se nám protáhla :-).

Myslím, že díky tomu v čem žijeme nám ochably smysly. Svět kolem nás je nablýskaný, hlasitý a neustále se měnící (kolik reklam jenom zkonzumuje naše podvědomí každý den!!). A tak se proti tomu tomu náš organizmus trochu obrní. Ochrání se proti tomu přívalu. Super. Ale když ubereme na jedné straně, ubereme i na druhé. Důsledkem toho přestáváme vidět, slyšet, cítit, prostě vnímat. Samozřejmě vnímáme dál, ale jako narkoman potřebuje stále silnější dávku, aby si to užil i my potřebujeme stále nové zážitky. Jinak nám náš život začíná připadat nudný. Jak běžné je dnes kupování zážitků! Přijde mi poněkud zvrhlé a smutné, že si kupujeme možnost pracovat jako popelář nebo bagrista,…

Mimochodem kamarádka mi nedávno řekla, že můj život je nudný (pravda nehoním zážitky jako dřív, jsem hodně s Valérkou a to lidem, které nemají děti může připadat stereotypní a nudné). Jenomže já nikdy nebyl víc tady a navíc teď. Vždy jsem byl tady a zároveň ještě někde v čudu (většinou v budoucnu). Uměl jsem být vždy na dvou místech najednou! A byl jsem na to pyšný – byla to má silná stránka. Najednou, když píšu tak píšu. Když jím tak jím. Když spím tak spím. Bomba. Miluji ten pocit.

Do PeopleCommu jsem se před lety pustil hlavně proto, abych se naučil žít. A už zhruba dva roky začínám mít pocit, že to umím (Průser v 37 letech!, řeknete možná … ale to je asi poloprázdná/poloplná otázka!?).

Kromě toho, že trénuji ochablé smysly a učím se od dětí se zaměřuji ještě na jednu věc, která mi pro „tady a teď“ přijde hyper-podstatná a zároveň snadná. Snažím se dělat věci, které „nezvládnu levou zadní“ – stále se snažím být na hraně svých schopností. A zažívám tak více než často tzv. http://en.wikipedia.org/wiki/Flow_(psychology) , což není nic jiného než další jméno pro přítomnost a tedy pro štěstí – pro pohlcení okamžikem, pro nekoukání na hodinky, pro touhu, aby to co dělám nikdy neskončilo, pro schopnost žít jako by to, co právě je byl poslední den mého života…

Přál bych nám, abychom „tohohle“ do života dostali víc a ještě víc. Kdo to zažíváte, víte, jak krásný pocit to je. Tak Carpe Diem! a Dobrou noc!

Na ještě hlubších úrovních je to, co popisuješ Tomáši a na co odkazuješ, zváno v meditační praxi vnor (v původním jazyce starobylých textů džhána :-) ) – je to plné spojení pozorovatele s pozorovaným, subjektu s objektem, kdy po dobu prožitku mizí na čas ego. Je to vysoce jemný a osvobozující stav, dosahuje se jej různými koncentračnímí meditacemi a sám Buddha doporučoval kultivaci a rozvoj těchto úrovní. Takže jsi na dobré cestě! :-)

Vnor? Džhána? Flow? Proudění? … těch slov, kterými se to snažíme popsat je, co!? A přes slova se tam stejně nemáme šanci dostat…

Můj úplně první příspěvek do zdejší diskuse nebude názor, ale spíš otázka: Jak skloubit snahu o dosažení štěstí „teď a tady“ a proaktivní přístup k životu?

Vysvětlím. Často, když chci něco změnit nebo s něčím nesouhlasím, musím být aktivní. Problémy se samy neřeší a já se nechci pouze nechat vláčet okolnostmi a snažit se s nimi vnitřně vypořádat a navodit si štěstí. Mám ale jít trnitou cestou plnou pro mě nepříjemných situací, rozhovorů a myšlenek? Vím, že když to nechám být, těmto situacím se vyhnu nebo je aspoň omezím. Zároveň ale nebudu mít pocit, že jsem dělal vše tak, jak nejlépe jsem dovedl.

Pokusím se to vysvětlit na konkrétním příkladu. Po Vánocích jsem reklamoval nástavec na vysavač, který se neustále rozpadal. Příslušný pracovník ho přijal do reklamace, vyplnili jsme nezbytné formuláře a já to považoval za úspěšně vyřízené. Třicátý den (konec zákonem dané lhůty pro vyřízení reklamace) se pracovník ozval s tím, že kromě hubice potřebuje i zbytek vysavače a že mu ho mám přivézt, aby mohl vše znovu poslat výrobci. Stalo se.

Když jsem ale jel z obchodu domů, uvědomil jsem si, že prodavač asi udělal chybu. Reklamace se podle zákona vyřizuje do 30 dnů a obchodník je povinen vyžádat si vše potřebné, aby se proces stihl ve lhůtě. To se nestalo.

A už je to tady – dostal jsem se do situace, kdy člověk může buď nad vším mávnout rukou, vnitřně se s tím srovnat a nenechat tuhle událost ovlivnit vlastní štěstí, nebo může věc začít řešit. Já (respektive přítelkyně, jejíž příběh jsem pro jednoduchost použil) se rozhodl věc řešit a výsledek se dostavil. Vyžadovalo to ale telefonát do Sdružení pro ochranu spotřebitelů, cestu za prodejcem, nepříjemný rozhovor s člověkem, který tvrdil, že mu nám vrácené peníze strhnou ze mzdy apod. Jednoduše řečeno, objevila se spousta situací, se kterými se člověk musel vyrovnávat a ke kterým by v případě neaktivního přístupu nedošlo. Výsledek se ale dostavil.

Jaké je tedy řešení? Nad tím jednoduchým příkladem výše ještě lze úplně mávnout rukou, ale co když jde o víc. Nejen o peníze, ale třeba o soudní spor, kde se rozhodujete mezi horším, ale jistým výsledkem a možností bojovat dál, protože si myslíte, že jste v právu. „Bojovat“ s sebou totiž nese právě vznik situací, které jsou z podstaty nepříjemné a hůře se v nich hledá štěstí „teď a tady“. Jak přestat bojovat a zároveň nemít pocit, že se necháváte vláčet okolnostmi?

Pro Václava
Díky za reakci a za to co jsi napsal. Dovolím si přidat svoje příhody, protože mě příhody baví nejvíc.

Ad soud : Nevzdávat to, nepřestat i když jsou silnější a je jich víc. Já jsem loni zanedbal jednu platbu_5000 Kč. A minulý týden přišla obsílka od soudu s platební rozkazem. Musel jsem zaplatit tu částku a úroky+ výdaje právníka které jsou 12 500 Kč. Pokud se odvolám, musím vše zaplatit do 3 dnů. Pokud bych to nezaplatil, tak to kolo by jelo dál, přišel by exekutor, částka se navýší o dalších cca 25 000,- a budou obstavené účty a … důsledky chápete. Co z toho plyne? I tak malá částka se dá vymáhat, i tak malá věc se nedá a nemá podceňovat. A pro mě ?? Ponaučení jak prase. Ten člověk je kabrňák, nevzdal to, makal, udělal vše proto aby to dotáhl. Já před ním smekám. Poučil jsem, a ihned jsem to doplatil celkově 18 500 místo 5000.
Zaslouží si to.

Ad mávnout rukou: Nevzdávat to. Spousta obchodů, firem spoléhá na to, že vám něco prodá a pro Vás bude cesta k nim zpět tak náročná, namáhavá, a časově složitá, tak to necháte. Oni jsou v pohodě, prodali co měli, a vy …

Včera jsem se koukal na zprávy se svým 6letým synem. Mluvili tam o rasistických výrazech. Davča se ptal, co je to rasistické. Říkám, „No to jsou takové věty, které říkají někteří lidi, že třeba Rómové nebo Vietnamci jsou špatní, a přejí jim jen zlé věci. Je to dobře, jsou opravdu špatní ? Davča byl zamyšlený, trochu smutný, moc tomu nerozuměl, ale pak řekl „Ano Vietnamci jsou špatní“. Já jsem stál jak opařený. ??? V 6letech Vám řekne toto. Můj syn ?? Je to můj syn ? To moje zlatíčko ? „Jo, jsou špatní“ pokračoval …“Prodávají špatné hračky, mi je koupíme, oni se brzo rozpadnou, nic nevydrží a mi tam musíme jít pro další, reklamovat to, a to by se nemělo“.
Co dodat. Jsem rád že je to můj syn. :-)

Ad mávnout podruhé: Možná trochu z jiného soudku. Dělám kickbox. Na závodech musím makat. Jsou tam mnohem a mnohem mladší, ohebnější, rychlejší kluci. Musím makat. Musím se krýt, hodně krýt a čekat na jeho chyby. Poznat jeho taktiku, využít svých let a zkušeností a v klidu si připravit vítězství. Tedy né pokaždé :-) . Jsou chvíle když už fakt nemůžu a minuta do konce se vám zdá, dlouhá jak týden. Kdybych se nekryl, kdybych dal ruce dolů z hlavy, dostal bych takovou bombu, že jsem KO a konec. Kdybych se nekryl prohrál bych. Kdybych … nesmím.
Musím bojovat až do konce.

Bojovat za sebe. Za to, čemu věřím, co jsem, co chci, a jak by to mělo být a případně mi někdo vysvětlí že to má být jinak.

Ale zkusit to.

Jo a ještě jeden případ.
Před 1,5 měsícem jsme byli s dětma v lese tady u nás. Na svahu mezi stromy je cesta. Byla pokrytá ledem. Souvislou vrstvou. Uklouzaný sníh, sluníčko, mráz .. super více jak 20 metrová ledová klouzačka. Klouzali jsme se s mýma dětma + nějaké další cizí. Najednou přišli jejich maminky s procházky po okolí a s hrůzou v očích málem křičeli ať ty jejich holčičky už nejezdí po zadku až do konce, že je to nebezpečné, že narazí do stromu, že je bude bolet zadek, že narazí na kořen, že si roztrhnou kalhoty, že jim bude zima, že budou mokré a .. spousty ŽE. Děti odešli a byli jsme tam najednou sami. Utichl smích a dovádění. Mé (34let) a dětí od 3-12 (5 dětí). Do té doby jsme jezdili na igelitu, po břiše, po nohách, po jedné noze a … super.
A co bylo dál … Davča byl smutný. Řekl jsem mu, že tomu nerozumím a je mi to líto. Je mi líto těch dětí. Když mají maminky co nic nezkusí a hned to zakážou. Davčo, řekl jsem „Vždycky je nutné všechno vyzkoušet a pak, pak říct nemám na to, nejde to, neumím to, je to takové a makové, ale musím to vyzkoušet“.
Davča to vzal, pochopil. A pro něj ? Když chtěl jít na bazéně na tobogán, nejdřív, se trochu bál, jak říkal, je to prudký a je tam tma, a pojedu sám ?? …. zkusil to, a pak …..

pokračování příště :-)

Ať se Vám _vám Všem daří.

Jakube, super, díky, moooc moooc inspirativní!

Václave: Naopak mám pocit, že žití „tady a teď“ je tak trochu i o tom, nevzdávat se, nenechat se vláčet okolnostmi, nemávnout nad něčím rukou a udělat to, co považuji za správné tady a teď. A nečekat, až se to nějak vyřeší.

Děkuji za příběhy. Děkuji, Jakube i Václave.

Jakube, taky jsem máma, co učí syna přemýšlet nad významy slov a činů rodičů jiných dětí. Taky heldám pro něj vysvětlení, proč on něco má takhle a jiné děti jinak, i když jsou to vlastně stejné děti jako on.

Václave, podobné příběhy také znám. Reaguji jednou tak a podruhé jinak. I to je podle mě v pořádku. Prostě podle momentálního vlastního přesvědčení, co je pro mou duši v pořádku. Někdy moje duše chce právo zákazníka (či člověka v jiné roli), někdy přestane lpět na tom, jak by to mělo být správné, nechce se jí vychovávat právě teď ostatní a chce hlavně klid. Říkám si pak, že tu lekci lidskosti dostane ten druhý od někoho jiného, nebo ode mně příště. Závisí to vždy na aktuálním pocitu. Chce se mi říct, že jste jednal správně ať tak či tak. A vůbec nejlepší je, že o tom takhle přemýšlíte.

To je jaro, přátelé, co?

Pár myšlenek ke štěstí:

Štěstí třeba je, když člověk může beze strachu prožívat štěstí.
Dlouhá léta jsme byli učeni strachu. Naše okolí nám strach jako manipulativní nástroj záměrně vštěpovalo. Pořád nad námi visela hrozba trestu. Když neuděláš to, stane se ono…A to ono bylo ve většině případů to, čeho se člověk bál.

Být šťastný může být hledání a nalézání RADOSTI. Když člověk cítí radost, nemusí přemýšlet, co je štěstí….všeho je pak dostatek.

Videa k inspiraci:
http://www.youtube.com/watch?v=e5N9c9Wa_R0&feature=player_embedded

http://www.youtube.com/watch?v=0BqbEf5aGks&feature=related

Júúú, díky, Svatko, ty videa jsou prima. Zase jedno uzemněné pojetí propojující to dvojí, co člověk dnešní doby tolik zkoumá. Ezoterické blaho, kdy se snaží zcela rozpustit své ego, protože to široké blaho je tak blažené. A běh vpřed, tu kreativitu a výkonnost, která doposud v našich životech převládala, ale jen tak ji odhodit se nám taky nezdá dobré.

Proč by nás vesmír stvořil s takovýmhle mozkem, kdyby chtěl, abysme používali jen jednu polovinu? Obzvláště lidé, kteří jsou ezotericky blažení, kteří nalezli něco tak úžasného, o čem většinou „ti ostatní“ nemají ani potuchy, tak často rychle v sobě umrtvují nebo alespoň umlčují… Díky za obě poloviny, díky za bezstarostnost i za ego, za esenci i osobnost.

Jiná jména pro stejnou věc – http://cs.wikipedia.org/wiki/Satori
a když by si člověk polámal hlavu a prohledal litaraturu těch by bylo!

přišlo mi mailem:

„Pravda nemá ani minulost, ani budoucnost, prostě je jen teď.“

Pročítám příspěvky a náhodou jsem se vrátil z města, kde jsem zaslechl zajímavé reakce na děti. … mimochodem, někde jsem již na tomto blogu pročítal skvělý příspěvek autora tohoto webu o chování dospělých k dětem – byla tam podobná myšlenka … mno, dnes, jedna věta zněla :

„nekřič tady, nesahej na to, seď a chovej se slušně, jako člověk“

původně řekl bych – veselé dítě – utichlo a začalo si tiše pohrávat s vidličkou na stole

po 5 minutách se ozvalo :

„co Ti je.. není Ti nic, ukaž .. že jen tak sedíš a nic neděláš“

Tak jsem se pozastavil nad otázkou .. jaké chování dětí je pro dospělé vlastně ideální ? Znáte někdo odpověď ?