Tak trochu jiná zodpovědnost

19. 01. 2012, TOMÁŠ HAJZLER

Překvapila mě frekvence, intenzita i hloubka diskuze o mase a zdraví. Skoro jsme strhli Disqus (diskuzní systém, který tu na blogu používáme) :–). Abychom ale zase na chvíli vyšli vstříc lidem, kteří raději čtou, než sledují video, visí mi tu ještě tři nepublikované zkušenosti z listopadové Svobody NaŽivo. Dnes o tom, čemu se ve světě firem přezdívá nejčastěji zkratkou „CSR“ z anglického Corporate Social Responsibility.

Já osobně v životě nikdy nepořádal tak velkou věc, jako byla zmiňovaná konference. A tak jsem si poprvé na vlastní kůži zažil, že „velký podnik“ znamená zpravidla „velkou zodpovědnost“. Považuji za nezaplatitelnou zkušenost vidět ty hory věcí, které bylo nutné do/ze Vzletu dovézt/odvézt. V tomto článku si chci sám pro sebe sepsat, co jsme se snažili udělat s vědomím zodpovědnosti, tedy důsledků na život ostatních lidí a planety jako celku. V dalším článku vám chci říct, co jsme na „tom vydělali“ a v posledním, jak jsme se o zisk rozdělili demokratickým způsobem (oba nejspíš během února). Pro mě to bude experiment, pro někoho to může být inspirace. Uvidíme.

1. Bez papírů – S výjimkou programu se nám podařilo celou akci zařídit bez papírů. Při přípravách jsme popsali pouze pár flipchartových papírů a několik bloků. Konferenci jsme propagovali přes blogy a sociální média, vyhnuli jsme se obligátním igelitkám napěchovaným letáčky sponzorů. Netiskli jsme brožury. Pokud mě pamět neklame, pouze s jedním dodavatelem jsme byli nuceni tisknout a podepisovat smlouvu. Zbytek byl na dobré slovo. Skeptik možná připomene, že jsme tiskli knihy. Ano, e–verze nás původně ani nenapadly. Ale učíme se.

2. Bez dárků – Mezi oblíbené zvyky naší společnosti patří uplácení (mimo jiné i zákazníků). Zkuste to chvíli pozorovat třeba na benzínových pumpách, v McDonald's nebo v Tescu,… Co se týče konferencí, potom propisky, tašky, hrníčky nebo trička s logem akce patří takřka k povinnému koloritu podobných akcí. Jsem rád, že se nám podařilo se jim (s výjimkou uniforem pro pořadatele) vyhnout.

3. Bez sponzorů – v tradičním smyslu slova, bez stylu… „Dejte nám 200 tisíc a my vám dáme 10 VIP vstupenek, rozdáme lidem vaše letáky, vaším logem polepíme sál a na začátku a na konci se vám ukloníme….“ Ano, dostali jsme sice tři finanční dary, ale spíše nezištně, ne výměnou za bezhlavou propagaci.

4. Bez jednorázovosti – Přestože to bylo místy nepohodlné, zvolili jsme například tradiční omyvatelné nádobí i příbory. V případě jednorázovosti jsem žádali o kompostovatelné věci, což se nám podařilo myslím v případě kávy. Už jsme ovšem nebyli schopni dohlédnout na to, zda to nádobí skončilo v „kompostu“ nebo ve spalovně. :–(

5. Voda bez plastu – Ani toto nebylo pohodlné, ale rozhodli jsme se zcela vyhnout balené vodě a nápojům v plastu, jevu rozšířenějšímu než rýma v zimě.

6. Cukr v cukřence – tohle je na první pohled bezvýznamná kravina, ale já občas žasnu, jaké hromady poigelitovaných papírků zbytečně vyrobíme, abychom je následně vyhodili jenom proto, že potřebujeme do kafe či čaje přenést „lžičku“ cukru. Proto jsme naše partnery požádali o cukřenky, slánky, pepřenky,… V tom frmolu jsem si ale nestihl všimnout, jak to dopadlo. Tušíte někdo?

7. Bez kanceláří – Všichni z přípravného týmu pracujeme z domova. Neprovozujeme tedy kanceláře, kam bychom pravidelně docházeli, spotřebovávali energii a produkovali odpad. Při přípravách jsme komunikovali z devadesáti procent na dálku přes skype, basecamp, google docs, dropbox.

Velký podnik znamená zpravidla velkou zodpovědnost. Umíme a chceme ale přemýšlet o důsledcích našeho podnikání?

8. Visačka – Byl jsem před lety na jednou tréninku (1000 lidí) ve Spojených státech, kde řečník na konci  řekl: „Prosím, nechte nám tu visačky, my je ZRECYKLUJEME = použijeme znovu“. Moc se mi to líbilo. Udělali jsme to stejně a já, když vidím tu hromadu visaček, jsem rád, že neskončily v koši.

9. Placené jídlo – Už dlouho mě fascinují experimenty na téma, kolik toho člověk sní, pokud je jídlo zdarma (či tzv. v ceně) v porovnání s tím, když si ho platí na místě sám. Ty rozdíly jsou zpravidla povšimnutí hodné. Pokud jste byli na nějaké konferenci s placeným jídlem, možná jste si to otestovali na sobě – polívka, hlavní jídlo, zákuseček, kafíčko a „do hajan“. Jsem rád, že jsme našli odvahu se pro tento styl nerozhodnout. Nejenom, že nám zbylo víc energie na konferenci, ale hlavně většina z nás víc přemýšlela o tom, co bude servírovat (partneři) a konzumovat (účastníci). Prostě mi to přišlo celé o trochu víc vědomější, než jídlo zpravidla bývá.

10. Odpad – Protože jsme se rozhodli pro minimum věcí a zejména pro přenesení zodpovědnosti za výrobu a konzumaci jídla na dodavatele a účastníky (včetně omyvatelného nádobí), myslím, že jsme minimalizovali i objem odpadů. Žádali jsme o recyklaci. Neviděl jsem závěrečné „pytle“, ale věřím, že to bylo promile v porovnání s tím, co podobné akce běžně vyprodukují.

11. „Bio“ a „Fair“ – snažili jsme se žádat o jídlo a věci vyrobené bez chemikálií (chemopotraviny) a férovějším způsobem. U většiny jídla i nápojů se nám to, myslím, podařilo. Trička, kterých nakonec bylo zhruba sto na sobě měla visačku „fair wear“ (ať už to znamená co to znamená).

12. MHD – Vršovice jako střed Prahy nejsou ideální na parkování. Ke Vzletu ale jede pár tramvají. A tak se nám snad podařilo, že většina lidí ze 450 účastníků dorazila MHD. Tomáš Sedláček dokonce na kole. Jenom Isaac Getz byl nucen přiletět :–(.

Jednodenní setkání 450 lidí je nic s každodenním fungováním organizací typu McDonald's, Škoda auto nebo ČSA. Ale pro mě je to první osobní zážitek, kdy jsem měl možnost v té velké míře zkusit fungovat (vůči planetě) zodpovědněji. Upřímně totiž trpím, když vidím ty hory jednorázových věcí, papírů, igelitu,… Přál bych si, kdyby těchto příkladů bylo víc a stejně tak i lidí, kteří začnou považovat jednorázovost, igelitky nebo uplácení dárkovými předměty za smutnou minulost našich předků.

A poučení? Zkusili jsme si to a zjistili, že to není zas tak obtížné. Stačí se rozhodnout a za svými rozhodnutími si stát. Ovšem proto, že mnozí lidé v dnešní společnosti stále preferují pohodlí (a/nebo cenu) před zodpovědným chováním, je velmi těžké těmto předsevzetím dostát a vše dotáhnout do konce. Pakliže ještě budeme nějakou podobnou akci organizovat, chtěli bychom požádat jednoho člověka z týmu, aby se postaral pouze o tuto oblast.

P. S.: Úvodní fotku jsme udělal v Kayes (východní Mali). V těchto zemích vidím a hlavně cítím následky bezhlavé spotřeby tolik běžné v našich končinách.