Peoplecomm - peníze nebo život

Doporučuji přečíst si tohle - deoxy.org/egofalse.htm , je to sice v angličtině, ale hodně poučné, hlavně se mi líbí tahle část

"For a while, you will feel very afraid and shaken, as if an earthquake has happened. But if you are courageous and you don't go backwards, if you don't fall back to the ego and you go on and on, there is a hidden center within you that you have been carrying for many lives."

Která vesměs říká, že pro najití sebe sama se chvíli budeme cítit jak při zemětřesení. Každý kdo si tím prošel - úplně každý cítil to samé a není to příjemné, to mi sakra věř. Paradoxně cesta do ráje opravdu vede peklem :)

Tomáši, díky za článek se spoustou zajímavých myšlenek.

Také myslím, že nejde ani tak o to, změnit sám sebe, ale spíše najít a vrátit se ke své podstatě. K tomu slouží ty složité situace a životní zkoušky.

Podle mé osobní zkušenosti se jim nelze vyhnout, člověk má samozřejmě možnost volby, kterou z cest se vydat, nicméně tyhle výzvy nelze obejít. Objevují se stále znovu, nejdřív v mírných náznacích a pokud je člověk ignoruje, vyústí do těch zemětřesení, o kterých píše Martin.

Co přijde po nich, záleží na nás - pokud je pochopím jako příležitost pro svůj další vývoj, nebudu si nic nalhávat, budu na sobě tvrdě pracovat, můžu poté, co usedne prach, spatřit zcela jinou realitu, novou kvalitu. Pokud je budu nadále ignorovat a odmítat, stavět se do pozice oběti, může to vyústit do velmi nepříjemných, až život ohrožujících situací (zdravotní a psychické problémy apod.).

Martine, děkuju za deoxy.org/find/osho - vypadá to jako zajímavý místo plný odkazů na oshova moudra.

Jinak bych si přál, Blackbeade, abychom se tématu "náznaků", "složitých životních znamení" nebo "intuice věnovali víc. Žijeme ve světě, který se snaží všechno změřit a rozumem pochopit. A to, co nepochopíme považujeme za neexistující. Já ale víc a víc narážím na názory, že ze všeho co se kolem nás děje můžeme rozumem pobrat tak 5%. Zbytek hlava nepobere. A tak to asi chce sáhnout po jiných "částech těla".

Prostě přijde mi to jako téma hodný probádání. Téma, v kterém vězí víc než si možná dovedeme představit. Tak, děkuju, že jsi to otevřel.

Tomáš: Furt nějak soudíš svět kolem sebe, "žijeme ve světě, který...". Ale svět je v pořádku, se světem není nic špatně, je to jenom jak svět vidíš. Když si vzpomenu jak jsem viděl svět před rokem, jak ho vidím dneska s pozitivním myšlením, svět je stejný, ale já to vidím úplně jinak, změnil jsem se já.

Chceš-li opravdu žít tady a teď, musíš být schopný jedné šílené věci a to je přijít o všechno. Někomu se na tobě něco nelíbí "jdi, jdi pryč, čau, ok". Tohle chce odvahu, když to děláš třeba s rodinou - nelíbí se ti můj názor, tak běž, už se nemusíme vidět, čau. Aha, jsi na mě naštvaný, ok no tak jdu pryč, čau, sorry. A teď si představ, že často jde o ohromné problémy a částky s tím spojené. Něco jako jsem ti psal s tím bytem, ztrátou práce a vším. Když jsi ochoten to rozdělit, lidi kolem tebe se najednou zastaví a začnou nad sebou pochybovat.

Mám dobrou historku, stalo se to mému známému. Přišel za ním šéf s výpovědí, šéf úplně v pohodě a v klidu, úsměv a že se mu to podařilo bez odstupného. Známý takhle vzal tu výpověď a najednou povídá "vynikající, to jsem přesně chtěl, super", šéf tak na něj koukal a on povídá dál "víte za ty roky jste do mě nainvestoval stovky tisíc a teď je necháte proklouznout do rukou konkurence, to je prostě super". Šéf najednou vzal ten papír, jakože si to rozmyslel a známej "ale to ne, už jste mi jí dal, teď už bych chtěl vyšší mzdu" :) Ten známej měl hypotéku, rodinu a nemohl si dovolit přijít o práci, nicméně prostě byl ochotnej to risknout.

Chceš-li pozitivně uvažovat musíš být ochotný přijít o vše co máš, riskovat vše co máš kteroukoli sekundu svého života. Pozitivní přístup je právě o tom, že věříš, že i když o vše přijdeš, tak to půjde dobře, tak to zvládneš. Ale ve výsledku právě o nic nepřijdeš, protože všichni kolem tebe budou tak zděšení, že se toho nebojíš, že začnou sami zamýšlet, jestli nedělají někde chybu. To je sebejistota, lose it all to win everything. A to chce větší kuráž než jen psaní článků.

nádherný téma, lákavá diskuse, nemůžu se nezapojit... :-)

změnit svůj pohled na svět, s tím moc souzním. Vždycky, když zapomenu, a pak si vzpomenu, že život je ta CESTA s těma zkouškama, uleví se mi. Přestanu dělit věci na dobré a špatné, prostě v nich vidím situace, které mám za úkol projít. A těch pohledů, proč je mám projít, je mnoho k vybrání. Ať už je to něco, z čeho se mám poučit; nebo sitauce, kterou mám prožít proto, abych později dokázala soucítit s lidmi, kteří se ocitnou ve velmi podobné situaci; nebo situace, kterou projdu, slouží jako poučný model pro někoho jiného a já jsem jen její nositel; nebo mám přestat lpět na "důležitosti" života a brát ho s humorem... :-) Je mnoho úrovní pravdy a všechny mohou spolupůsobit, aniž by se vylučovaly.

Třeba dneska jsem při nákupu ztratila můj velmi oblíbený svetr. Protože jsem ho šla do onoho obchodu po velmi krátké chvíli hledat a nenašla, nejspíše si ho někdo nechal. Mé úrovně vnímání se mi postupně odkrývaly... hm, musím přijmout svět, ve kterém žiju, že někdo si může nechat, co není jeho, je to jeho volba; nebo se mám naučit vnímat své věci, nenechat se unést vnímáním posbírání věcí z nákupního seznamu do svého košíku a vnímat věci okolo; nebo se mám naučit nelpět.. byl to nakonec jen svetr; nebo mám přijmout to, že svetr si nechal někdo, kdo jej potřeboval, koho bych se měla naučit milovat právě proto, že mu možná něco lidského schází, a proto si svetr nechal?; nebo se na to mám dívat s humorem, že mí blízcí mají aspoň vystaráno s vymýšlením, co mi darovat k svátku?; Se všemi těmito vyplouvajícími pohledy přestávala být situace se ztraceným svetrem pro mě vážná a špatná. Prostě se stala.

Ve většině situací poslední dobou, kdy si uvědomím tento pohled "situací jako tréninkových modelů", převládá pocit nabytí soucitu s lidmi, kteří se v takovéto situaci ocitnou a třeba se s nimi v budoucnu já potkám a budu umět přijmout. V osobním životě procházím situacemi, které dávno znám, jen dnes stojím v jiné roli. A tak onoho blízkého člověka přestávám odsuzovat, chápu, prostě měním svůj pohled na svět.

Miluju "nenáhody", Tomáši, je to opravdu téma hodné prozkoumávání a sdílení. Jakmile je člověk začne vnímat a propojovat s děním, vtáhne ho to :-) a otevírá nové dveře vnímání a bdělosti. Je dobré to sdílet a navzájem se v takové bdělosti podporovat.

Martine, odvaha ŽÍT, o které píšeš je prostě fascinující. Takovéhle příběhy nasávám jak houba, držím tomu palce. V některých slovech, která používáš ..."Někomu se na tobě něco nelíbí "jdi, jdi pryč, čau, ok". .... by stálo za to rozkrýt, co kdo za tím vnímáme. Já osobně cítím, že takovéhle radikální postoje ve vztazích nejsou tím nejlepším. Jsou dobré jako nejzazší řešení, ale preferuji otevřený vstřícný krok ke kompromisu, potkání se. Nelíbí se ti na mě něco? Ok, to je v pořádku. Nemusím ale hned odcházet, pojďme se domluvit, jak by náš vztah měl vypadat, aby nám v něm oběma bylo fajn. Být ochoten vztah opusit, je nutnou podmínkou pro jednání bez lpění a závislostí, vydírání a manipulaci, to souhlasím.

Přeju nám všem dobré dávky odvahy žít.

Opět téma na mnohem hlubší zamyšlení a diskuzi, než jen na konstatování: "svět nezměníš, změň sebe" v podtextu "... a budeš šťastný".
1. Co např. stav, kdy žiji v manželství a partner se začne ubírat jinou cestou - moje vniřní přesvědčení mi brání se rozvést (třeba i kvůli dětem)- samozřejmě se intenzivně zajímám o partnera, jeho pohnutky a důvody a směr změny, ale bohužel nemohu přijmout tuto změnu (je např. příliš egoistická - partnerovi vyhovuje "servis" našeho manželství, ale jinak si žije po svém ap.) - je řešením, že změním svůj pohled? Řeknu si fajn, nic s tímhle nezmůžu a protože se nechci rozvést, tak se naučím snášet sobectví partnera a tak budu šťastný? Nebo "překopu základy na kterých stojím", rozvedu se a tak dosáhnu štěstí?
2. Nebo situace, která se mi osobně nedávno stala: čekám u lékaře, mezitím přijde normální - průměrná - běžná paní a aniž by nějak oslovila ostatní čekající vnutí se do ordinace, že by "jen chtěla..." - měl jsem čas, tak se mě to tolik nedotklo - jen jsem si pomyslel, co proboha chceme po politicích, když i mezi sebou jsme tak neohleduplní a nehodlal jsem se tím dále zabývat. Následně ovšem padlo mezi čekajícími několik komentářů (dotyčné, když vyšla po cca 10-ti minutách z ordinace, ovšem nikdo nic neřekl) - jenže jsem s komentáři musel souhlasit a třeba kvůli čekající mamince s dítětem se mi takové jednání také nelíbilo... je tedy cestou rezignace na "měnění druhých" a budeme tak šťastní?

Šárka: Přesně jsi vystihla podstatu, mít vztahy mezi lidma bez manipulací a vydírání je možné v tom případě, kdy jsi ochotná je opustit kdykoli. Nicméně souhlasím i s těmi kompromisy, ale podle mě diskuze o tom, co se na mě komu nelíbí nikam nepovede, není konstruktivní. Podle mě diskuze o kompromisech by měla být co kdo chce, o tom lze diskutovat. Místo "nelíbí se mi, že necháváš špinavé nádobí" by to mělo být "chci abys po sobě vždy umyl nádobí", ale já zase chci, abys ty ... Tohle je podle mě jednání o kompromisech.

Jura: Já teda se vztahama nemám skoro žádné zkušenosti, jsem mladý chalan, nicméně to co popisuješ vidím tak, že když nechceš opustit vztah kvůli dětam, děláš z nich viníky, oni jsou vinni tím, že děláš něco co nechceš. Ale dělat ze svých dětí vyníky vlastního neštěstí teda rozhodně pro ně není plus.

Další věcí, kterou popisuješ - partner je sobecký, opět z něj děláš vinníka, jako by to snad bylo špatné, že se má rád a jde si za tím co chce. Chovej se taky sobecky, to je řešení, to co dělám já je, představ si nejhorší možnou situaci a připusť si jí. Připusť, že doma bude hnůj a děti nebudou mít co jíst. Přijde takhle domů, sáhne do lednice pro pivko, hle pivko nikde, dřez plný nádobí, vše prázdné. Tak se naštve, najednou přijdou děti a budou hladové, oni tam ale hladové sedět nebudou, budou furt kňourat ;) V pohodě si zabal tašku "no nic, jdu na aerobik", řekne "to nemůžeš, jako co mám dělat", odpověď "to nemůžu, nevím co máš dělat, ale jdu, čau". Dětem by trvalo 30 dní než by umřeli hlady, byt asi nevyhoří... Takže prostě nechat to padnout. Najednou bude mít problém on, nikoli ty. Co má se nechat rozvést, ale když jsi špatná matka zůstanou mu děti, začne mu to v hlavě šrotovat, že kašlat na to je pro něj vlastně větší problém. A nebo mu to šrotovat nebude, ale pak nemá cenu v tom pokračovat. Nicméně na tohle je potřeba odvaha.

Martine, snad ani není třeba mít "zkušenosti se vztahy". Chtěl jsem dát námět k zamyšlení, že někdy se může člověk ocitnout v situaci, kdy není schopen změnou sebe sama (příp změnou svých přání) vyřešit situaci tak, aby byl spokojený nebo dokonce šťastný.
Pokus se prosím zamyslet nad tím, zda může být spokojená žena, pokud jí budou doma hladovět děti a bude doma nepořádek, což ona vůbec nechce - popř. jestli se bude chovat dle Tvého návodu, jen aby dosáhla svého, a k tomu jako rukojmí použije vlastní děti. - Podle mě toto není zrovna ta nejlepší cesta... ale jistě se i na ní dopracuješ k nějakým kompromisům, které jsou dalším velkým tématem k diskuzi.

Mimochodem, znáš ten příběh o Ježíši a nastavování druhé tváře? Co si o tom myslíš?

Jaj ťažká to téma. Asi sa dá súhlasiť s každým názorom. Z jeho pohľadu je to dobré riešenie. Ak by sa dal tento článok ohodnotiť len nejakým klikom že sa mi páči tak to spravím a nič nepíšem :).

Jura: Ale právě jsi se dostal k jádru problému - "ona nechce". Krom toho, to že necháš děti z jejich otcem má hodně daleko od rukojmí. Taky jsi se dostal k jádru problému - ona chce doma pořádek, její manžel o něj nijak nestojí. Takže to není tak, že on si nechá posluhovat, ale ona chce mít doma pořádek, ona se chce starat o děti a když se nad tím zamyslíš, úplně přesně to má. Ona uklízí, ona se stará o děti, ona všem posluhuje, protože ona to ve skutečnosti chce dělat.

A ona v žádné bezvýchodné situaci není, je to jenom iluze, má přesně život jaký podvědomě chce, jenom o tom neví a to je problém většiny lidí.

Jenom tak pro info, pár měsíců na zpět jsem byl nezaměstanýn, odmítli mi dát podporu, měl jsem sepsanou nájemní smlouvu na byt, většina kámošů na mě kašlalo a rodina se se mnou nebavila. Co bys řekl na tuhle situaci, kdy budoucnost je bezdomovec :) Povídej mi něco o bezvýchodné situaci, ale víš co, mě to bylo sakra jedno, byl jsem spokojený, s úspor jsem si chodil do posilky, do bazénu, hledal si práci, najednou jsem našel job, kamarádi, nějací mě opustili, nějací mě začli respektovat jako nikdy předtím. Je tu jenom jeden rozdíl, já jsem ze svých problémů nikoho nevinil, nikdo za to nemohl, prostě se to stalo.

A víš co, včera jsem se rozhodl, že rodinu do konce života nemusím vidět, končí mi nájemní smlouva, nemám sice zatím kam jít bydlet, ale prostě jsem se rozhodl, že když mě nerespektují, tak se vidět nemusíme. A dneska prostě rodina řekla, že to jak se chovám, že to přijímají, že je to ok a že to co chci je ok a že to respektují a rozmysleli si to. Já tu neradím nějaké vyčtené žvásty, ale věci co mě fungují. Kouzlo je v tom, že se věci kterých se nejvíc obáváš prostě stávají, protože je podvědomě chceš. A když přijmeš fakt, že nemáš nad věcma kontrolu a dáš ostatním lidem prostor - ano dělej si co chceš i přesto, že tak můžu skončit jako bezdomovec, tak to teprv myslíš vážně. A když to co chceš myslíš vážně, tak to tvoje okolí začne akceptovat.

Jak sakra chceš, aby ostatní akceptovali to co chceš, když ty sám to neakceptuješ a nejsi ochotnej za tím jít? Už jsem to tu psal, cesta do nebe vede peklem.

Ahoj Martine,
zřejmě se neumím dost dobře vyjádřit, abys pochopil, co mám na mysli, ale pokusím se ještě o drobné upřesnění:
- nikde neuvádím, že žena v modelové situaci kohokoli obviňuje (ani partnera, ani děti...) - v tom nesouhlasím ani s Tomášem, že obecně vždy v nesnázích obviňujeme druhé (naopak si myslím, že při rozvodech hodně lidí pochybuje hlavně o sobě...)
- děti jsou na dospělých v různém věku různě závislé - nechá-li je matka hladovět, aby si skrze ně řešila partnerský problém, bere si je de facto za rukojmí
- poznámka ve stylu, že "má přesně život, jaký podvědomě chce" u mě evokuje jiný modelový případ - znásilnění
- nepíši také o žádné bezvýchodné situaci, každý problém má řešení (lepší, nebo horší) - "jádrem" mnou nahozeného tématu na zamyšlení mělo být, zda skutečně platí, že "pokud napravíme vztah k sobě samým, RÁZEM se nám napraví i vztahy k druhým lidem. Pokud dokážeme rozumět sobě, dokážeme porozumět také druhým."

Podporuji na dálku indickou holčičku, jejíž táta odešel za vlastním štěstím - zbytek rodiny to tak jednoduché zdaleka nemá - možná, že on napravil vztah sám k sobě, ale platí to i o vztahu k ostatním?

"A tak nám všem přeju, ať nám co nejdříve dojde to, co došlo pánovi z úvodní modlitby, pánovi z Pankráce nebo co si při každém sezení odříkávají Anonymní alkoholici." Zatím mi došlo, že mezilidské vztahy jsou velmi složité a je nutné k nim přistupovat velmi citlivě stejně jako k souzení druhých a k jejich "převýchově k obrazu svému", budování dlouhodobých vztahů také vyžaduje velké úsilí (sebeovládání, trpělivost, sebekritičnost vlastních postojů ap.) a není rozhodně během na krátkou trať - nicméně naše vzahy k lidem a s lidmi jsou jednou z nejdůležitějších věcí v životě!

Jinak je fajn, že se umíš porvat se životem - jak píšeš, jsi mladý a k mládí rozhodně patří radikalismus a individualismus...

Jura: Tak především každý svého štěstí stůjce, vztahy mezi lidma nejsou vůbec složité, my si je složité děláme, já je vidím úplně jednoduše, dřív jsem v tom dělal nějaké složitosti.

Jinak shazuješ moje názory tím, že jsem mladý, tak jako že jsou radikální, ale to říkáš jenom proto, že se ti to hodí, oni naopak jsou silně demokratické a otevřené, neboť dávají druhým absolutní svobodu, aby si šli za svým štěstím.

Co mě hodně mrzí je to, že se začínáš povyšovat, ty přece víš líp než já a ostatní, jak by to mělo být. Trošku se nad sebou zamysli.

Martine, co když to, co tě na Jurovi mrzí, jen jen tvé vlastní zrcadlo?

Šárka: tak já se občas povýšeně chovám, asi jako každý, nejsem dokonalý, ale Jura se tak rozhodně chová aktuálně ve svém příspěvku

Tak to tady čtu a nemůžu se ubránit jednomu nepříjemnému mikro-pocitu z Martinových vstupů. Nevím Martine, zda jsi Martin, co mi už několikrát radil, ať dělám něco pořádnýho (nejenom psaní článků!?).

Martinů je tu víc, tak si dej fotku, ať se snáze poznáme!??? Dík.
Podle stylu bych se odvážil hádat, že ano. Ať tak nebo tak, člověče, nedaří se mi z tvých rad nic nabrat. Trochu mi v tom brání ten neobvyklý (z toho, na co jsem zvyklý na tomhle blogu) (pod)tón.

Nevím, co tě pálí!?!? Co pálí mě jsem zkoušel popsat před chvílí: blog.peoplecomm.cz/c…
Kvůli tomu, co mě bere, mám pocit, že některé věci jsou "souzení-hodné". Můžu vše přijímat takové jaké to je a být, žít, užívat, prožívat,... Jenomže to nejsem já. Mě spousta věcí baví a spousta nebaví (viz předchozí komentář u HOME) a proto dělám, co dělám.

Často píšeš - na můj vkus (pokud jsi to ty) ať dělám něco pořádnýho, že jenom psaním se nic nevyřeší. Já jsem celkem spokojený s mírou dělání a změnu zatím neplánuju (pro info). Jestli chceš s něčím přijít - navrhni, dej dohromady lidi a rozjeď to. Rád naskočím. Pro mě to bude přínosnější než tvoje rady.

Děkuju za pochopení. Pokud máš pocit, že se teď povyšuju (jako jsi měl v případě Jury), chci říct, že se jen snažím vysvětlit a požádat. Vysvětlit proč a co dělám a požádat o nerazení. Přijde mi, že máš sakra co přihodit do diskuze. Škoda (z mého pohledu - tj. pro mě), že to shodíš tou podivnou kritikou a radama. Prostě mi přijde, že to jde udělat konstruktivněji. Děkuju!

Martine, díky za konkrétní kritiku - rozhodně jsem neměl v úmyslu jakkoli shazovat Tvoje názory, ovšem chápu, že moje poslední věta tak mohla vyznít a omlouvám se za ni.

Protože se naše vzájemná debata nad tématem článku dál nevyvíjí, navrhuji ji ukončit.

2 Martin: Tak to bylo moc pekne napsane. Lepe bych to nezvladl. To co jsi napsal jsem rikal v tom smyslu, ze musis na to jakoby sr.. :) Nesmis byt toho soucasti. Samozrejme je ale nutne nebyt lehkovazny a to co mame je obcas treba take jistit.
To co jsi popsal bylo take videt v Poslednim Samuraji, kdyz Algrina zacali ucit bojovat s macetou. Ze musi mit prazdnou mysl.

Zrada :) Tak muj predchozi prispevek byl reakci na Martinovo prvni vstup. Ted to moje slovo "jakoby sr.." vyzniva uplne jinak.
Proste jsem si precetl Martinovo prvni prispevek a hned jsem reagoval. :) Tim nerikam, jestli dale s tebou Martine souhlasim ci nesouhlasim. Rozhodne vim o cem mluvis a rozumim tomu. :))

Dobrý den, prosím uživatele který se v diskuzi podepisuje jako MARTIN napište mi na email tanawolf@seznam.cz chtěl bych se dozvědět více o vašich názorech, jsou velmi zajímavé. Děkuji