Hezké!

Jan Skácel : Ticho

Takové ticho nastane
až uslyší je každý
jaké tu nikdy nebylo
naposled ticho navždy

A daleko až k rovníku
dosáhnou z pólů ledy
bude to ticho nakonec
navždy a naposledy

Já miluju, když se někdo umí na takhle složitý téma podívat s takovýmhle nadhledem. Hrozně bych si přál smrt lépe pochopit, abych z ní neměl takový strach…

Svého času jsem byla na semináři s tímto tématem, pěkně a citlivě vedeným, měl určitý vývoj a v jeden okamžik nám lektor řekl, abychom si představili, že nemůžem už nic než napsat dopisy svým blízkým…a abychom si vzali papíry a psali. Koukali jsme jak z jara a bylo nám řečeno -Co vy víte, půjdete domů, srazí Vás auto a budete rádi, že jste mohli sdělit, co jste potřebovali – jak když ta pravda nakopne, a už jsme psali …je zajímavé dotknout se toho, že jsme smrtelní a účtovat…dopisy mám schovaný a budu je muset aktualizovat, je to nesmírně očistné …však si to zkus

Vaše komentáře mi teď opět připomněly jednu úžasnou přednášku z TEDu. Myšlenka je poněkud jiná, než název napovídá, podívejte se: http://www.ted.com/talks/benjamin_zander_on_music_and_passion.html

„Hrozně bych si přál smrt lépe pochopit, abych z ní neměl takový strach…“
Lidé většinou nemají strach ze smrti. Ta když příjde, je definitivní a nelze pro nás samotné zaznamenat. Bojí me se „umírání“, toho jak to bude probíhat.

Třeba se lidi bojí smrti proto že se příliš upnuli na život. Na něco si zvykli a mají strach ze změny..
Jinak, Tomáši, tohle mě napadlo k tvému komentáři: Čím více se k ní přiblížíš, tím lépe jí porozumíš.

Tak či tak si myslím, že je to jedna z těch věcí, které člověk plně pochopí až, když si tím projde..

Parádní téma tahle smrt – o tom se dá filozofovat léta…
Já se snažím využívat toho, že mozek (a po něm i zbytek těla) víceméně nerozezná skutečnost od představy. Ale i tak je mi líto, že se to nedá naplno natrénovat. To by byla věc, kdyby si člověk mohl zkusit zemřít s možností návratu! Jinak já nevím, co to je Martine – jestli strach z toho, že už nic nebude nebo, že to bude bolet nebo vlastně co…

P.S.: Jo,jo. „Shining Eyes“. Pro mě jedno z nejsilnějších vystoupení na TEDu vůbec.

Možná by taky stálo za zmínku, že Pavlin článek vznikl na základě mý prosby na nástěnce: http://www.peoplecomm.cz/nastenka/36-hledam-spolu-blogery

Jsem tomu moc rád, protože moje motivace, po 2,5 letech skoro denního života na blogu, se v poslední době zajímavě vyvíjí. Těším se moc, že další zajímavé úvahy budou následovat, ať už od Pavly nebo od kohokoli, kdo by chtěl přiložit ruku k dílu.

Tohle je pěkný:

„I postpone death by living, by suffering, by error, by risking, by giving, by losing.“ Anais Nin http://en.wikipedia.org/wiki/Anaïs_Nin

„Odkládám smrt tím, že žiju, tím že trpím, že dělám chyby, že riskuju, že dávám, že ztrácím.“

(Tři podoby smrti)

Závěry, které zde píšete vycházejí pouze z Vašich pocitů. Otázkou je, zda subjektivní vnímání je to, z čeho bychom při hledání pravdy měli vycházet.

No Hanko, nevím… Čím víc já zkoumám fungování lidských smyslů a hlavně způsob, jakým dává lidský mozek smysl našim smyslům, tím víc docházím poznání, že tzv. „objektivita“ je velmi často umělá iluze. Tak nějak se mi smazává rozdíl mezi „subjektivitou“ a „objektivitou“ anebo spíš tyhle slovní kategorie opouštím a snažím se svět prostě vnímat.

O čem píšete ? O tom že něco skončí ? O strachu ? Že něco přestane fungovat ? Něco nebude ?
Ale co přestane, nefunguje, nebude ? Jen vy a vaše buňky se nepohnou, nebudou se dále množit, ale Vy, vaše myšlenky, činy, skutky a počiny tu budou dál.

Vy už jste se něčím zasloužili o běh dějin zde, tady, ve vašem městě, práci, okolí, rodině.
Něco jste dokázali, něco organizovali, někoho znali, s někým mluvili, něco připravili, prožili a třeba máte někoho komu na Vás záleží a pro koho jste vzor.
A to, že se přece přestanete hýbat neznamená, že tady nejste.
Je to jako byste odjeli do jiného města, země, státu – pryč.
Je to jako když jste někoho milovali, nemohli bez sebe být a pak se jednoho dne rozejdete_ale vy můžete jít dál.

Bát se smrti, je jako se bát že přijdu o svůj mobil, auto, peníze, boty … vždyť to jsou jen věci, fyzické produkty. Tak jak přišli ke mně (koupil jsem je), tak zase odejdou a nebudou.
Ale já jedu dál.

Smrti se nebojím.

Proč. Byl jsem blízko ní a vím že je to těžké zapříčinit aby se člověk přestal hýbat, donutit mozek aby sám sebe vypnul.
Je to jako byste měli přinutit Váš počítač (na kterém právě toto čtete) aby sám zmáčkl ten kulatý knoflík na vypnutí. On to neudělá. Umí se restartovat, zamrznout, zatuhnout, spálí se mu harddisk, deska, vyhoří obrazovka (u lidí infarkt, mrtvice, máte alergii, zdravotní problémy apod.) .. ale sám sebe nevypne.

Pečujte o svůj počítač (tělo a duši), dopřejte mu občas nějaké vylepšení, servis, odpočinek, upgrade, lepší soft, více šťávy a budete se divit jak bude makat.
A věřte, že ho využíváte jen na malou část toho co umí.
Jste pouhý uživatel – laik.
Na kolik ho umíte ovládat ?
Co o něm víte ?
Co všechno umí ?

Je to pomocník ?
Jaký k němu máte vztah ?

Pár lidí je v pozici „Admin“ .. správce. Znamená to, že umí více klávesových zkratek, podívat se do vnitřní části, něco nainstalovat, něco omezit, dát nějaké práva, přístupy, něco propojit, ale když je stejně větší problém, volí se přeinstalace a záloha dat…..

Zálohujte si data _ ukládejte si prožitky, zážitky, podělte se o ně s přáteli
Provádějte servis a upgrade _ pečujte o sebe, vzdělávejte se, hýbejte se
a…

Myšlenky o konci jsou začátek

-> Hanka: ano ,mé závěry vycházejí z mých pocitů. Nejde mi o hledání nějaké „pravdy“..
-> Jakub: řekla bych, že nikdy nic nekončí – jen se transformuje.. a strach – jen iluze mysli..:)

Strach podle mě není iluze mysli, ale hodně dobrý tělesný ukazatel, přítel. Ukazuje mi, že v ten moment, kdy se bojím, jde o něco pro mě důležitého.