U známých, které neznáte
Nevím nakolik máte podobný postoj k nedůvěře jako já. Řeknu to na rovinu. Já ji nemám rád. Chápu, jsou případy, kdy si to zasloužím. Slíbím a zapomenu. Chci přijít včas a přijdu pozdě. Asi to znáte.
Cítím však beznaděj, když mi nevěří lidé, které jsem nikdy předtím nepotkal. Vypozoroval jsem, že je to 9 z 10 případů. Někdy mám pocit, že důvěra mezi lidmi už úplně vyhynula.
Je mi nepříjemně, když mě ostatní považují za zloděje, podvodníka, nebo si myslí, že jsem terorista. Štve mě…
- …když jdu do obchodu a cestu dovnitř mi zastoupí ramenáč v černém mundúru s nápisem „ochranka“. Dovnitř se nesmí s taškou.
- …když si chci koupit služby od Telefoniky nebo UPC a oni mi dají podepsat mnohostránkovou smlouvu psanou žargonem právníků, kterému rozumí zase jenom právníci. Uvnitř se skrývají výhrůžky a sankce pro případ, že nezaplatím dost nebo včas.
- …když jsem delší dobu mimo ČR a manželka mi jde vyzvednout doporučený dopis či dopis do „vlastních rukou“. Oni jí ho samozřejmě nedají. Co kdyby to byla podvodnice?! Tyto dopisy (doporučené a do vlastních rukou) jsou pro mě samy o sobě stejným výrazem nedůvěry.
- …když jsem ještě býval zaměstnancem, vadilo mi, že si kolegové v odděleních s názvy „compliance“, „security“ a „HR“ čtou moji e-mailovou poštu nebo kontrolují internetové stránky, na které chodím. Znervóznělo mě, když si mě jednou pozvali na kobereček, protože jsem si nenastavil spořič na povinných 15 min.
- … když někdo dává do kopie e-mailu další lidi jenom proto, aby „měl svědky“, nebo když si e-maily či sms-ky schovává, protože co kdyby? Anebo když si nastaví zprávu o tom, že adresát si jeho zprávu přečetl… V oblasti internetové komunikace jsme se naučili si ukázkově nedůvěřovat.
- …když si od kamaráda půjčím pár tisíc a on mi přinese od právníka připravenou smlouvu, která samozřejmě obsahuje výhrůžky pro případ, že bych peníze nevrátil včas nebo v dostatečné výši.
Myslím, že podobnými příklady bychom vydláždili náměstí průměrného okresního města. K čemu by to ale bylo?! Zmiňuji to, abych na pár ukázkách pojmenoval jeden z velkých neduhů mého (možná i vašeho?) života. Myslím si totiž, že vědět o nich je lepší, než je brát jako nutné zlo. Chci říci, že systém, kdy jeden nedůvěřujeme druhému, nás nutí být ve střehu a jen dál podporuje tuto nuznou mentalitu. Nutí nás chodit za notáři, právníky, do pojišťoven a za jinými „parazity“ tohoto systému. Mimochodem mezinárodní srovnání nás řadí mezi země s nejnižší mírou důvěry.
O to víc se s vámi chci podělit o novou zkušenost, která mně vlila spoustu naděje do žil. V nějaké diskuzi na tomto blogu jsem už říkal, že jsme se zapojili do jednoho z mnoha programů výměny bytů/domů. Prostě jsme nafotili náš byt, napsali o něm několik vět a pověsili to na internet.
A nestačili jsme se divit. Týdně nám přijde několik nabídek na výměnu z míst tak vzdálených, jako je Sydney, Soul, Buenos Aires nebo Vancouver. A to je příjemné! Ovšem nic se nevyrovná vlastnímu zážitku, kdy si začnete s tím cizím člověkem dopisovat a případně volat. Tím ho/ji začnete poznávat. Od samého začátku máte pocit (alespoň to jsou naše pocity), že je to známý člověk, přestože ho vůbec neznáte. Samozřejmě ten největší zážitek je, když se vydáte do jeho domu a když on/ona přijede k vám. Mnoho lidí vlastní více nemovitostí, a tak není nutné měnit 15. 11. za 15. 11. Prostě vy přijedete 5. 1. na 6 týdnů a oni dorazí 25. 5. na týden. Ano, není to den za den. Stejně tak nás překvapilo, že většina nabídek, které nám chodí, jsou domy s výměrou okolo 200 m2 za byt o výměře nějakých 85 m2 (a tak to není ani metr za metr). Jedete například do dvoupodlažního domu na pláži kousek od Sydney na dva měsíce. K dispozici vám dají i auto. Oni k vám přijedou na 14 dní. Spíte v jejich posteli, oni spí ve vaší. Pro mnoho mých přátel nepředstavitelná věc. Žádné smlouvy, žádné sankce, žádné peníze, žádné daně. Jenom důvěra.
My jsme od 5. 1. v Ormond Beach na Floridě. V jednom z bytů typického amerického kondominia. Vyměnili jsme ho s jednou paní z Kanady. Vracíme se koncem února. Ona přijede do Prahy na týden v květnu.
Já, člověk vyrostlý v prostředí, kde své sousedy považujeme za zloděje (a oni nás), své kolegy za podvodníky (a oni nás), své politiky za úplatkáře (a oni nás)… jsem v sedmém nebi. Každý den se raduji a užívám si ten pocit, že nejsem v nějakém anonymním hotelu, že se nemusím starat o účty, prostě že jsem u známých, které ale vlastně vůbec neznám.
Vloni jsem ve snaze dostat do svého života více důvěry prožil přelomový rok. Kromě úplně nového pohledu na cestování mi kamarád představil systém výměny služeb a zboží, který je ve světě známý pod zkratkou LETS. Navíc jsem se hlouběji seznámil s projekty tzv.cohousingu, tj. společného bydlení, které stějně tak stojí do velké míry na vzájemném respektu a důvěře. I z toho důvodu jsme na Floridu přijeli. Do projektu cohousingu se totiž chceme pustit a USA jsou jedním z nejlepších míst, kde se člověk může s tímto stylem bydlení na vlastní oči seznámit.
Buď jak buď, zkusil jsem na vlastní kůži, že je možné věřit. A uvědomil jsem si, jak krásný pocit je, když věříte jim a oni věří vám.
-
Elza
-
Šárka
-
Tomáš
-
Blackbead
-
Tomas
-
anu
-
Tomáš
-
Pumik
-
Pumik
-
Tomáš
-
Monika
-
Tomáš
-
Jindra
-
Tomáš
-
Tomáš
-
Tomáš
-
Martina
-
Martina
-
Tomáš
-
Isabelle
-
Tomáš Václavíček
-
Tomáš