Pochybuji, že člověk s tak analytickým úsudkem by byl žebrákem, ale jako téma k poučení, zamyšlení se …

Můj známý, také Tomáš, nastoupil do vedení velké české firmy. Netrvalo to dlouho a z bývalého zaměstnání za ním přešlo několik desítek lidí (v té staré firmě tvrdili, že je tzv. „přetáhl“). Vsadili na svého koně.

Po zhruba půl roce Tomáše „vyhodili“. Prý nezapadl do kultury. Ze dne na den po sobě zanechal stáj plnou jezdců. A bylo moc zajímavé sledovat hledání nových koní.

Sázení na koně bude asi vždy riskantní podnik… Myslím ale, že si ne vždy uvědomujeme, jak důležitou roli nám naši koně v životě hrají.

k tématu: Follow the bees and you will get honey! Jdi za včelami a dostaneš se k medu.

Má představa intuitivního podvědomí:
Kluše více koní se zapřaženým kočárem / mnou /.Čím více se v životě odkláníme od hlavní cesty, která nám je dána, tím více kůň po koni odpadává. Kolikrát se stane, že jaký kus našeho života táhne jen jedno zvíře.

A dokud neděláme to, co máme, tak kůň dře stále sám./problémy/
Nasloucháním hlasů v sobě / pozitivních/ se ti ostatní koně postupně zvedají z prachu / špatných myšlenek/ a pomáhají tomu jednomu v cestě.
Takže čím více koní, tím rychlejší a úspěšnější je naše cesta /životní/.

P.S. Cesta k úspěchu nebo k jiným kvalitním prožitkům.

Tento komentář jsem chtěla vložit ke článku O mrtvém koni, který tady určitě byl, ale nepodařilo se mi ho najít a odkazy na něj také nefungují, tak to vkládám sem.

Číst si všechny ty články tady na blogu je tak snadné, čtu tu a říkám si, že to zní tak samozřejmě. Každodenně potom zakouším, že v reálném životě to tak samozřejmé není. Jako s jízdou na mrtvém koni. Říkala jsem si, proč bych jezdila na mrtvém koni? To je přece hloupost. Snad poznám, kdy je zvíře pode mnou živé a kdy se nehýbe a já do něj kopu a pobízím ho jen tak ze zvyku.
Ale až teď, když jsem na mrtvém koni rajtovala pěkných pár měsíců, mi došlo, že takový kůň je zprvu živý a že v dost případech nenasedám na mrtvé, ale na živé koně. Každý kůň, jako všechno na světě, ale jednou zemře.
Stejně tak to bylo s mým psaním deníku. Deník si píšu již několik let. Dříve mi to strašně pomáhalo. Byl to dobrý způsob zpřítomnění, uvědomování si sebe sama, třídění myšlenek, zodpovídání si otázek. Myslím si, že všem těm počmáraným sešitům za mnoho vděčím. Psaní pro mne byla forma vyjadřování, v psaní jsem cítila svou sílu. Věděla jsem, jak používat slova. Moje psaní bylo barvité, přesné, s jasnými konturami, trefné. Poslední dobou jsem ale nad deníkem trávila chvíle a zjišťovala, že už mi to nepřináší ten pocit, jako dříve. A uvědomila jsem si, že deníky svou úlohu splnily a je potřeba se posunout dál. Začaly mě naplňovat jiné formy vyjadřování. Nemyslím si, že bych na své sešitky zanevřela úplně, miluji všechny ty zápisníky a jejich tvorbu. Jen vím, že potřebuji změnit formu a přístup. Protože to, co mi dříve pomáhalo se zvrhlo v činnost zabraňující mi žít přítomný život. Barvitost a jasné kontury se rozplizly v kašovitou šeď.

Není však jednoduché si uvědomit, jestli to, o co se snažíme, dáme tomu čas a péči, zda to již neztratilo tu původní funkci, smysl, vášeň, nápň, nebo cokoliv, s čím jsme do toho šli. Nejhorší je to u věcí, které v podstatě děláme rádi, začali jsme je dělat s vášní, věnovali jsme se jim s láskou a máme k nim vřelý vztah, ale ony se promění ve zvyk a začnou být cítit vyčpělostí.
Chtěla jsem se jen chvíli zastavit a sdílet s vámi, abyste se i vy mohli podívat pod sebe a zhodnotit, v jakém stavu je váš kůň.
Příjemnou jízdu.

Koník je tady: http://revoluce.peoplecomm.cz/clanek/prestante-kopat-do-mrtveho-kone- – dá se najít přes vyhledavač vpravo nahoře.