Ano, objímání musí fungovat, vždyť moje dvě malé děti, když je něco bolí, vždy přiběhnou a chtějí obejmout…

Mně tady v Čechách strašně chybí objímání se.Nabažila jsem se ho teď ve Španělsku, kde je to mnohem běžnější, lidé jsou mnohem vstřícnější a „cariňoso“ výraz, který mi snad ani nemáme.

Miluju pozorovat vlastní zdeseni z toho, ze me jiny muz chytne za ruku nebo me polibi. Zjistil jsem, ze v nekterych castech sveta je to zcela bezny ritual. A zase si rikam.. kdyz jsem byl mrne, jak prirozene to bylo…

Ješte me napadlo – predstavte si vymenit trihodinovy vecerni blok nejakyho krvaku a reklam pred tv nova za intenzivni „vybirani blech“ svym nejblizsim. To by byly vztahy!!!

Průzkumy ukazují, že potřebujeme čtyři objetí denně, abychom přežili, osm, abychom si udrželi dobrou kondici a dvanáct, abychom se vyvíjeli. Objetí mají léčivý účinek na tělo. Objetí posilují náš imunitní systém. Posilují naše vnitřní dítě a přibližují nás rodině a přátelům.
Naneštěstí mnoho z nás vyrostlo v rodinách, kde se lidé příliš neobjímali a proto se můžeme cítit nesví, když chceme někoho požádat, aby nás objal, nebo když chceme sami někoho obejmout.
Během ročního průzkumu jsme zjistili, že 83% lidí, kterých jsme se ptali, dostává méně než jedno objetí denně (průměrně 4 týdně). 97 % lidí chce být objímáno častěji. Nikdy se nestyďte za svou přirozenou lidskou potřebu doteku a objetí.

Zdroj: Aladinův faktor

Na téma „technik“ objímání u nás vyšla i zajímavá knížka:
http://www.alman.cz/cze/detail/?&gid=017912
nebo v Solotripu: http://www.peoplecomm.cz/solotrip/knihy.php?str=2

Svatce: Tento Aladinův faktor ??: http://www.artbos.cz/zbozi/5138/Aladinuv-faktor-5138.htm

Celkem sranda podívat se na to takhle vědecky, ale něco na to je…

Kdo jste se nedívali na „free hugs“ ze Sydney, Amsterdamu a Soulu, mrkněte na to – ráno jsme to vložili do článku.
S tou muzikou od http://www.sickpuppies.net/ je to nádhera…

Tomášovi: Ano,je to kniha Aladinův faktor od autorů Jack Canfield a Mark Victor Hansen

Tome, skvělý příspěvek, díky za něj.

Byli jsme teď s Péťou na dovči a já jsem objevil kouzlo hlazení a jemného škrábání po zádech. Péťa to vždy zbžňovala a furt to po mě chce. Někdy mi to připadá, že dokonce více než sex :-) No a letos poprvé jsem tomu podlehl taky až natolik, že jsme se vždy den dopředu domlouvali, kdo koho a kdy bude škrábat po zádech. Jsme zpátky třetí den v praze a nic… No chci to dostat i do „normálního“ života…
Všem doporučuju, vyzkoušejte!

a ještě malý dovětek:
jsme třicátníci a máme kočku. Teď chytla někde venku blechy. A nejvíce má ráda, když vidí, že vythujeme hřeben na kočky a jdeme jí ty blechy vyčesávat :-)

Jedna známá vzpomíná, že v dětství se s bráchou tzv. šimrali na rukou. Nejdřív ona jemu potom on jí. Prý je to pro ní dodnes zážitek. Možná něco, co se jednoduše dá přenést do dospělého života.

Jiný člověk mi říkal, že si s manželkou dali do předmanželské smlouvy jednu vzájemnou masáž týdně.

Někteří lidé jsou ale názoru, že lepší než „zatěžovat“ partnera nějakými prosbami o masírování, šimrání, hlazení je lepší outsourcing, tj zajít k profíkovi a za doteky zaplatit.

Buď jak buď možností jsou mraky. Díky, Martine za ty dvě (konkrétní!) zkušenosti.

Nádherný film – myslím, především o vztazích a o přátelství – Lovec draků – viz: http://www.peoplecomm.cz/solotrip/filmy.php

Nadchnul mě.

Článek na téma vztahy na našem anglickém blogu: http://blog.peoplecomm.org/article/the-art-of-gardening-

.. a pamatujete na to, jak se objímali dávní soudruzi? :-) ti si uměli dávat podporu :-)

jednu dobu jsem se pro nadšení z pocitu býti masírovaná chtěla stát masérkou…. jenže, to pak člověk masíruje ostaní a jemu se stejně nedostává :-) každopádně můj muž vydává blažené zvuky, kdykoli se uvolím mu namasírovat chodila, prstík po prstíku. a já ráda vidím svého muže, jak se usmívá, takže mu nožky masíruji ráda.

a ještě jedna konkrétní představa – jak jiné je někomu poděkovat, pokud mu při tom stisknete ruku.

To je ono! Moje pubertální dcera odmítá ode mě jakýkoli dotyk, který by vyjadřoval cit (pohlazení, objetí), ale snad každý den si přichází pro masáže :-)

Ano, Zarzamoro, v Čechách to objímání není tak běžné. I proto mám v oblibě Francii :-) A s přáteli se objímáme i tady v Čechách. Ale díky tomuto článku a videu jsem si uvědomila, že i já se tady v Čechách ostýchám obejmout někoho, s kým se běžně neobjímám. Aby si to nevykládal jinak, abych si nějak „nezadala“. A přitom to je spíš o tom prolomit tu bariéru… jako když člověk nabízející objetí jde ulicemi a lidé si ho jen fotí a usmívají se jeho nápadu, až přijdou první odvážní a pak už to „frčí“…

Někdy se objetí vyrovná i podání ruky. Tuhle jsem podala ruku bývalému manželovi a ještě dnes to ve mně doznívá…

Čím víc času trávím s dětmi, tím víc mě tohle téma fascinuje. Jejich schopnost držet se za ruku, obejmout kamaráda, utišit ho, pohladit je strašná inspirace pro všechny z nács, kterým kdysi vysvětlili, že dotýkat se není slušné.
Nepřestává mě dostávat jak málo se dotýkají ti nejbližší lidé. Kdy naposledy jste objali (pokud je máte) svého rodiče, dítě, prarodiče, kamaráda, kamarádku,..?

A jestli nevzpomínáte…Co vám brání?

Předevčírem jsem byla v práci. Měli jsme dětské kurzy. Jeden klučina přišel brzo, převlékl se a pak skleněnými dveřmi nertpělivě vyhlížel. Asi deset minut. Dokud nepřišla jeho kamarádka (nebo kdo ví :)) a strašně upřímně se objali. Bylo to moc krásné.

dnes večer se ke mně zase jinou cestou dostaly tyhle záběry. pořád nesmírně hřejivě lidsky dojemné. a napadlo mě u toho:

pojďme udělat Free Hugs nějaký den v létě v Praze! :-)

Co vy na to?

aktuální zážitek z tohoto týdne:
V jednom pražském naleštěném nákupním centru se u fontány procházel mlčky a se smutným pierotovským úsměvem mladík v kraťasech bez trička, na srdci měl přiložený stetoskop a tu část, kterou si v ordinaci doktor dává do uší, aby zhodnotil stav tlukotu srdce, nabízel kolemjdoucím….
Nestihla jsem si s ním zahrát tuto „hru na člověka“, protože ho ochranka vyvedla pryč. Škoda. Škoda. Škoda.

Škoda, že jsem se nemohla lidsky potkat s tímto pierotem, který tak krásnou formou upozorňoval na chřadnoucí lásku mezi námi.

Škoda, že pánům z ochranky připadal méně zábavný než fontána, kolem které toto minipředstavení hrál.

Škoda, (a teď to hédně zobecním) že toho, čemu nerozumíme, se často bojíme, a že jedinou ochranou je „to divné“ odstranit.

Zhruba půl roku jsem pobýval v meditačním centru, kde dotyk, emoce, uvolnění, pohlazení byli naprosto běžnými, přirozenými projevy života. Objetí bylo něco naprosto všedního, obyčejného a to ne lecjaké takové to aby se neřeklo, rychle pusu na tvář a odtáhnout se – to byla objetí, která trvala třeba několik minut a člověk se v nich mohl skutečně rozpouštět.. Pak jsem se vrátil do „normálního“ světa, začal studovat na VŠ. A zhruba za rok onemocněl. Oblast srdce, plic – nikdo s tím nic nedokázal – ani dokotoři, ani léčitelé -až jsem na to přišel sám. Srdce ztrnulo, bylo zvyklé na otevřenost a ted v tomhle našem světě chřadlo, nemohlo se volně projevit. A to je realita většiny z nás. Proč by nám jinak připadala nějaká free hugs setkání tak super – když by objímání bylo něco naprosto běžného a přirozeného. Na meditačních sekáních jsem často dělával objímání jakožto součást celého procesu. Na akcích s Peoplecommem jsem se toho zatím neodvážil, necítil jsem připravenost. Jste připraveni se objímat???

K Tvé otázce, Romane.
Při „řízeném setkání“, s někým, kdo to setkání vede a je jakýmsi zprostředkovatelem tohoto procesu (např.zmíněné meditace), mi objímání nebude činit takové potíže, jako když jsem sama za sebe s někým, kdo mé objetí čeká/nečeká… vlastně nevím, co čeká, jestli něco čeká… (sourozenci, rodiče, tety, kamarádi…, s nimiž jsem navyklá říct si „ahoj“, zamávat, podat ruku, ale víc se nepřibližujeme).

Je něco jiného objímat se s lidmi, s nimiž je to už „zažitá praxe“, buď v kruhu stejně nastavených přátel, nebo v zemi, kde patří objetí k přirozenému projevu, a něco jiného s těmi, kteří to nečekají, s nimiž už se ustálil jakýsi vzorec setkávání bez objímání. A teď najednou šup – narušme ho…
Abych s tím „něco udělala“, s blízkými objímání trénuju. Vnímám, jak mi dělá problém narušit ustálené zvyklosti, nejsem si jistá, když do toho jdu, jak to druhá strana přijme, ale i tato videa a článek mě povzbuzují, konečně i mé pocity z toho, když mě někdo obejme, ano, asi je to druhým opravdu příjemné, takže můžu…pak jen zápasím s dojetím…možná to časem začne být přirozené a dojímat se z toho nebudu…

K přijetí Šárčiny výzvy (č.19) je potřeba dobrodružný duch, dokázat si pohrát sama se sebou, protože nevíme, jaké reakce nabídka na objetí zdarma vyvolá, ale je to jednodušší v tom, že od počátku je jasně dáno, co je nabízeno, druhá strana má svobodu volby – přijmout, odmítnout. Snadněji se nabízí, když víme, že toho druhého svou nabídkou neženeme do kouta…
Jsem nakloněna na výzvu kývnout, ale pak mě vždy zabrzdí pocit, že mám dost co dělat s tím „objímacím tréninkem“, že to nebudu přehánět, takže… snad za nějaký čas :-)

Mrkněte na tohle: http://www.nytimes.com/2009/05/28/style/28hugs.html
hlavně video a „no hugging policy“
geniální…

A je tu znovu Free Hugs v Praze, už zítra, 28.10.2010
http://www.facebook.com/petr.fridrich#!/event.php?eid=137979609583118

Děkujuuuuu, Šáry! Zkusím přemluvit všechny doma, abychom se jeli obejmout.