To znám… Bezbřehé bloumání, rozmáhající se hlavně díky internetu a počítači vůbec, televizi a podobným zařízením. Dost dlouho jsem se s tím potýkala a potýkám do dnes. Někdy mám po takových probloumaných dnech pocit ohromné prázdnoty – to když na mne padne to vědomí promrhaného času.
Na druhou stranu, nic se namá přehánět… Se seznamy jsem již také začala (ne vždy je to však účinné). A přiznejme si, některé „wilfingování“ dokáže být občas i docela příjemné a díky němu občas můžeme poznat nepoznané ;)

Taky mě někdy baví se jen tak ztrácet.
Jenomže mi v dětství vtloukali do hlavy, že musím pracovat, abych to daleko dotáhl, a tak mi tu radost kalí blbý pocit.

Do hlavy se mi dere dojem, že bych měl produkovat, a že by za mnou měly být vidět výsledky. A když nejsou, dostaví se ten pocit prázdnoty, o kterém píšete.
A tak často jedu podle seznamu a těším se ze všech těch výsledků. Ale snažím se si také dovolit to obyčejné bezcílné bloumání.

Ztrácet se tu a tam v neorganizovaných činnostech má ale příchuť svobody, a může být tvořivým objevování věcí, které při cílené práci často jen mechanicky míjíme. Nutkavá snaha být ale plně vědomně organizovaným organizmem má veknoncem zhoubný vliv na prožívání orgasmu, jehož principem je spontánnost a jistá míra organické nevědomosti. Pocit „mít věci pod kontrolou“ nás již dávno vyhnal z nevinných pískovišť, na smetiště provinilých pocitů typu „to se přeci nedělá“. Tak proč si to ještě ztežovat? Naopak, celá věc se nespraví zákazy a řádem, ale ve svolení si zabloudit. A v tomto pozitivním postoji je i cesta nakonec průchozí….:-)))

To mi je sympatický komentář!
Podívejme se třeba na děti. Nejedou podle seznamu a non-stop se ztrácejí. Objevují denně desítky věcí, obrovsky se učí, jsou šťastné.
My máme své cíle, seznamy, jedeme jako fretky a jsme šťastní? Objevujeme denně nové věci? Učíme se každý den něco nového?
Žijeme v systému, který oceňuje výkon, pozici, zásluhy. Čím více chceme být jeho součástí (obzvlášť jestli trpíme wilfingem), tím více (obávám se) se potřebujeme zorganizovat.

ja to robim tak ze si na papier kazdy den vecer alebo rano napisem co musim na druhy den spravit. ked je nieco prioritne pociarknem si to. ked nieco nesplnim zakruzkujem to a ked splnim preciarknem. na konci tyzdna sa pozrem co mam zakruzkovane a to sa snazim spravit ak to este v ten den ma nejaky vyznam. dost mi to pomaha aj ked mam tych povinnosti velmi malo :D

Každý jsme jiný a proto každému funguje něco jiného.
Pro mě by tohle bylo příliš složitý, Saajte.
Přijde mi, že každý komu se kupí úkoly jede na nějaký druh seznamu. Co mně otevřelo oči a pomohlo se nezvykle zorganizovat je si ten seznam zreálnit. Tj. hlavně tím, že si za každou položku přidám čas a tak vidím, jestli na to vůbec mám nebo ne. Pocit z poškrtaných bodů na konci dne je povznášející. Pocit z nestihnutých bodů naopak depresívní.

Co je hlavnim „ukolem“ deti? Ucit se. De fakto je jedno, z ktere strany to vezmou. At se „ztrati“ v cemkoli, vzdycky se uci neco noveho. Takze to jejich „ztraceni se“ ma pro ne smysl.

I pro dospele muze mit smysl, pokud povede k naplneni nejakeho cile. Jestlize se dostanu nekam uplne jinam, nez jsem puvodne chtel, ale najdu tam neco, co me posune dal k memu cili, tak proc ne.

Seznamy a plany jsou jen voditka. Muze se stat, ze nas realita zanese uplne jinam. A pak mame odskrtano jen par bodu z toho seznamu. Pak je dobre se podivat, jestli to, co jsem delal, smerovalo k cilum, ktere mam. Pokud ano, nemam frustraci z neodskrtanych bodu – nebo si dokonce nektere z nich muzu smazat, protoze uz pro me nebudou aktualni.

Naopak, dobry pocit z odskrtavani bodu na seznamu muze vest k tomu, ze se zabyvam nepodstatnymi vecmi, protoze je rychle vyridim a rychle odskrtnu. Na konci dne mam pak dobry pocit ze spousty odskrtanych bodu, ale jestli me to nekam posunulo, kdo vi.

Na jinem miste v jinem clanku blogu je zminka o zarucni lhute znalosti. Tady je to neco podobneho – kazdy seznam ukolu ma pomerne kratkou zarucni lhutu :-)

Asi je fajn kompromis mezi totalni proplanovanosti kazde minuty 24 hodin denne a naopak naprostym chaosem.

Muzu doporucit time management IV. generace.

Zkusil jsem si teď pár dní (ze studijních důvodů) bez seznamu anebo s „halabala“ seznamem (tj. kus papíru, na který jsem naflákal co mi přišlo pod ruku a stejně jsem podle něj nejel).

Každý den jsem skončil úplně s jiným výsledkem než jsem chtěl. A vždycky převažoval spíše blbý pocit.

Předevčírem jsem potřeboval napsat 5 článků v angličtině, místo toho jsem napsal 3 v češtině (které jsem vůbec nepotřeboval) a připravil si část blížícího se zájezdu (na který byl ještě čas).

Včera jsem opět chtěl napsat ty angl. články (nic víc) a místo toho jsem odpovídal na maily a ztrácel se na netu.

Po x-tý mi to došlo. Bez seznamu jsem ztracen.

Je to peklo. Výkonnost máme usazenou za krkem a ona nás příležitostně tluče do hlavy: „Proč jsi neudělal cos měl? Neflákáš se? Děláš něco smysluplnného?“ A tak si nakládáme víc věcí, než zvládneme, cítíme se provinilí a dlužní. Jakmile si popustíme zdu (bezcílné bloumání, proflákaný den, prospané odpoledne), máme si to zazlé. Sakra, když už přestaneme zrychlovat svůj život. Pan Gándhí řekl: „V životě je více smyslu, než jen zvyšování jeho tempa.“

Narazil jsem na pár zajímavých čísel k internetovému Wilfingu.
V Británii to někdo zkoumal. 2500 respondentů. Zjistili, že na internetu pravidelně wilfuje přes 60% lidí. Každý pátý Brit přiznává na internetu prowilfuje až 1/3 pracovní doby. Výzkum dále říká, že bezúčelně brouzdají po internetu více muži než ženy a lidé mladší spíše než starší – wilferů nad 55 let je 3x míň než pod 25 let. Taky zjistili, že 70% návštěv na porno stránky proběhne v pracovní době.

…to je paráda! Tolik zajímavých komentářů – moooc děkuju všem! Je velmi osvobozující přečíst si, kolik lidí „poletuje“ a více či méně to řeší… Já jsem skoro extrém a prošla jsem si (a stále procházím) všemi fázemi – včetně „blbých“, vyčítavých pocitů z promarněných chvil nebo nesplněných úkolů. Koane, řekl jsi to krásně – podstatné je, se ROZHODNOUT – ve chvíli, kdy se uvnitř rozhodnu, že teď budu jen tak bloumat, malovat nebo blbnout s kamarády a ta práce, kterou jsem chtěla udělat počká, je vyhráno – zmizí blbé pocity a je mi dobře, protože si ty činosti dosytosti užiju. Podstatné tedy je, uvědomovat si, co je to nejlepší, co teď právě chci dělat.
Můj šéf mi nedávno ukázal plán = mapu ne na jeden den, ale hned na CELÝ ROK! Nejdřív jsem se trochu zastyděla a napadlo mě „tak do téhle propracovanosti máš, holka, hodně daleko“, ale pak mě při pročítání toho plánu přepadla podivná úzkost, nějak se mi z toho vytratil život se všemi zákrutami, radostmi i starostmi, naprosto neplánovanými překážkami i živelně dosaženými cíli a pocity, „náhodami“, setkáními, prostě vším, co se nedá do „mapy“ dopředu zakreslit, ale co činí život kouzelným dobrodružstvím, které mě víc než baví. Došlo mi, že z takto naplánovaného života bych přestala mít radost (což neznamená, že někomu jinému to nebude fungovat!).

Přesto si uvědomuji, že život jsou také povinnosti, a vím, že aspoň rámcovou mapu potřebuju „jako koza drbání“ :-)), nebojím se jí však měnit, uzpůsobovat a přetvářet tak, aby mě bavilo podle ní jít!