Hodně zajímav projekt kterému přeji hodně úspěchů a ještě více lidí kteří díky němu budou spokojeni :) 

tak tohle se mi vážně líbí.Ještě asi před rokem jsem byl velký pesimista, ale co jsem se začal zajímat o GTD, ZTD a nakonec si koupil a přečetl 7 návyků jsem změnil pohled na svět ale hlavně na lidi a i sám na sobě cítím že je to skvělá změna. Díky Tome za takový nápad. Určitě se aktivně zapojím

A ten, kdo bude mít za rok nejvíc naplněný kbelík bude mít nad hlavou svatozář :-) Dobré skutky jsou nádherné, když o nich nikdo neví, nejlépe ani sám konatel. Todle veřejné počítání „dobrých skutků“ může způsobit představu o sobě samých jako o „lepších“ než ostatních, nadřazování se nad ostatní i v malých skrytých tendencích (o kterých ani nemusíme vědět)… Každopádně fandím všem novým projektům a všemu nadšení z jejich tvoření :-)

No jo, jsou mezi námi zenoví mistři :-), kteří konají dobro sami od sebe. Já budu nejspíš navěky žákem a proto si pomáhám berličkama typu kbelík.
Pokud bych se o tu berli opřel tak, že bych se zvedl nad ostatní, bylo by to samozřejmě z bláta do louže. Díky za postřeh, Skatemurai.

Já myslím, že tohle už je zjednodušené za hranici zkreslení. V té základní tezi, že když naplním/ vyprázdním kbelík někomu jinému, dělám to vlastně sama sobě a je mi z toho dobře/ blbě, něco chybí. A to rozhodující okolnost. Záleží ještě na tom, jak mi u toho naplňování/ vyprazdňování cizích kbelíků je. Jaké mám emoce v tom procesu. Jsou v zásadě čtyři možnosti. Není tu zmínka o těch dvou „odečítacích“: 1. Plním někomu kbelík z donucení. Ve výsledku mi může být zle (např. nechám se buzerovat šérem a on z toho tyje) nebo neutrálně či mírně dobře (dělám se svým dítětem činnost, která mě nebaví a stojí dost peněz, dítě si to užívá). 2. Jsem nucena někomu vyprázdnit kbelík, abych hájila své zájmy a hranice. Ve výsledku mi může být lehce blbě, ale uklidňuju se tím, že kdybych se neohradila, bylo by to ještě nepříjemnější. Nebo mi ve výsledku může být dokonce dobře. Navíc roli hraje i to, jaký mám vztah k bytosti, jejíž kbelík plním/ vyprazdňuju, případně zda ji vůbec znám a nějaký vztah k ní mám. Např. co udělám s radostí pro dítě, to mě otravuje dělat pro jiného, případně to  udělat odmítnu. Děti totiž mají nárok na bezpodmínečné plnění svých kbelíčků a rodičům to jde velmi snadno :-)

Ostatní – dospělí lidé by vlastně vůbec neměli očekávat, že jim někdo kbelík naplní. Je to jejich zodpovědnost. Především by měl člověk plnit kbelík sám sobě. Zajímavé je, že zvláště u žen to často jde opačnou metodou, než je zde doporučena: naprostou nečinností. Kolikrát jsem si udělala radost, když jsem si řekla, že nikam nepůjdu, že se na něco vybodnu, že neuvařím vůbec nic…. :-) Ten kbelík je metafora naší emocionality, modelované hlavně dětství, obalené dalšími vývojovými slupkami. Někteří tomu říkají vnitřní dítě (viz např. http://janhavelka.blog.idnes.cz/c/116487/4-Terapie-vnitrniho-ditete.html). Místo kbelík se taky i u nás dost často používá metaforické označení „citová nádrž“. Např. v knize Garyho Chapmana Pět jazyků lásky (http://www.navrat.cz/pet-jazyku-lasky-gary-chapman/d-70319/). Asi je to totéž.

Možná, že jsem to úplně nepochopila a s těmihle všemi okolnostmi počítáte či jsou pro vás tak samozřejmé, že o nich ani nepíšete. Mně se ale zdá, že tak jak je text napsaný, by mohl trochu svádět k horečné formální činnosti nebo výměnnému obchodu (chci lásku za službu) či kompenzování nedostatku lásky. Samotná aktivita pro druhé plnění kbelíků nutně nezaručuje…

vazne dobry napad…uz jsem si trochu nakapal ;-)

Ahoj Milane,teda to koukam,ze jsi se dal na foceni,taky me moc bavi fotit.Psala jsem Lindee at mi posle email,ale nevim jestli to dostala..tak jestli bude chtit muj email je westla36@seznam.cz
Iveta Westlake{Hnitkova} Poslete jaky jsi delal fotky,taky ti poslu Ahoj Iveta

 Trošku to zavání tím co říkají někteří buddhisti :))