Pravda, pravda. Asi bychom se měli do té přírody podívat častěji. Ušetřili bychom si spoustu zbytečného snažení.

Pravda, pravda. V přírodě jsou jasná pravidla a každý má své místo. I když se nám může zdát, že je krutá, ve skutečnsoti není a vše má svůj účel. Ale u lidí?!? „Nevěř nikomu přes třicet“ :-)

Souhlasím, ale ne tak bezvýhradně, jako v případě orla a slepice. Někdy totiž při snaze překonat vlastní přirozenost nacházíme věci, které bychom jinak nenašli, někdy nám to pomáhá porozumět druhým a v neposlední řadě rozvíjet vůli a disciplínu… A jsou dvě věci, které člověka (a tím se odlišuje od štíra) mohou pohltit natolik, že zapomene na svou přirozenost: velká touha po „druhém břehu“ a velká láska.

Nejspíš záleží na tom, co hledáme. Pokud chceme lépe porozumět vlastním limitům, není asi jiné cesty než té k jejím hranicím. Jestli chceme zapracovat na vůli a disciplíně, potom též. Nic není černobílé. Ten příběh by mohl pomoci všem těm učitelům a manažerům, kteří si myslí, že všechno jde, když se chce. Protože ono opravdu všechno nejde. Jenom na to občas zapomínáme.

Člověk není štír.

K tomuhle příběhu mi celkem sedí tato stará modlidba:
„Bože, dej mi odvahu, abych změnil věci, které změnit mohu. Klid, abych se smířil s tím, co změnit nemohu. A moudrost, abych je od sebe dovedl rozlišit.“

Tak ten článek mě trochu zmátl… Tedy, ne obsah, ale co má společného se společností, která (jestli jsem to správně pochopila) pomáhá lidem podívat se na svět jiným úhlem pohledu? Souhlasím s tím, že snaha „spravit“ druhé je většinou korunována neúspěchem. Ale když chce člověk na sobě pracovat sám a nejde na to přes nablblé vydrilované techniky, ale přes pochopení, přes prožitek… Viděla jsem už pár štírů, kteří přepluli…;-)

Když se budeme snažit, tak se naučíme cokoli. Takový je obecný názor.

Díky pokrokům v neurologii už ale pár let víme, že to tak úplně není. Můžu se naučit fidlat na housle, můžu se naučit skákat do výšky, můžu se naučit řídit auto. Ale jestli na to nemám od přírody (např.: http://blog.peoplecomm.cz/clanek/co-je-talent-mate-ho), tak to nikdy nebude extra výkon.

Když bych použil příměr žáby se štírem, potom si dovedu představit, že štír po letech dřiny, přeplave rybník. Díky za ten postřeh, Sáro.

Sílu toho příběhu já spatřuji v tom, že mi říká právě to, že ne vše je možné. A já tak nemrhám časem tam, kde nikdy nevyniknu.

Absolutní nesouhlas! To se mi snažíte tvrdit, že se mám poddat svým emocím? To samé mi říkal kámoš, že prý začít dělat něco nového je proti přirozenosti. Že nejsme stroje. A pak mi začal vykládat, jak měl chuť podvést svoji slečnu, přestože měl chuť na sex. Ale vždyť to je to samé. On se přece rozhodl, že překoná svou přirozenost, odolá svodům emocí za vyšším účelem. Věděl, že když teď odolá a teď si méně užije, do budoucna to bude mít výhodnější, protože bude pořád chodit s holkou, kterou má rád.
A o to jde. Protože věděl, že to má smysl, že je to to nejlepší možné řešení, aťsi emoce říkají, co chtějí.
Možná si říkáte, že píšu o něčem jiném, ale je to o tom samém, jen na méně jasném příkladu. Chce to překonat emoce a být silnější. Řekl jsem si, že se naučím ovládat, vždyť jsem to já! Co můžu ovlivnit, když ne sebe?
A ostatní můžu ovlivnit taky, jen musí vědět, že to myslím dobře, že mi záleží na tom, aby se měli fajn. Bohužel, když někomu něco takového povíme, neuspějeme, protože lidská řeč není tak dokonalá, chtělo by to telepatii.
A taky bacha na stereotypy! Doporučuju přečíst knihu „Kam se poděl můj sýr?“ Máte rádi alegorie a ta kniha je přečtená za hodinu a je úžasná.

Johnny: Z meho pohledu je tenhle clanek spise o instinktech nez o emocich. O podstate, kterou lze jen velmi tezko “preprogramovat“.

Pokud jde o Tveho kamose a jeho sexualni choutky, tak tam, myslim, slo zase spise o nutkani, pudy. Ty – snad – clovek muze do urcite miry ovladnout.

Kdyz uz jsi nakousl ty emoce, s nimi je to tezke. Myslim, ze prekonat je nelze. Rozum je muze potlacit, ale je to pyrrhovo vitezstvi, drive nebo pozdeji, leckdy v premenene a necekane podobe, casto zcela nevhod vybublaji na povrch. Naopak, kdyz si je clovek pripusti, prozije je a necha se jimi vest, jsou vybornym ukazatelem, jakym smerem se v zivote vydat – co je pro me dobre a co ne, co mi energii dava a co bere, co me posunuje dal a co brzdi.

Blackbead: Myslíš, že je rozdíl mezi pudy, instinkty a emocemi? Myslím, že ne. Všechno to jsou duševní tendence, které nám pomohly přežít v těch několika milionech let evoluce. Pokud chce člověk jen přežívat, mohly by jim stačit, ačkoli nová doba vyžaduje na lidské jedince trochu jiné požadavky. Jenže společnost se dostává do fáze, kdy přežít dokáže i ten, kdo tyto pudy má omezené. Pudy, instinkty, emoce, nám pomáhají přežít a rozmnožovat se. Ale v moderní době nám samy o sobě neumožňují žít šťastně. Jestli nechceme mít bordel v hlavě, musíme je pořád sledovat kritickým okem. Musíme neustále používat rozum, co nejvíc to jde. Rozum a emoce můžou žít v symbióze, až pak budem spokojeni. Je legrační, jak umíme používat spoustu fyzikálních jevů, počítačů, ale ještě jsme se nenaučili používat sami sebe.

souhlasím, ovlivňovat emoce je cesta do záhuby. všechno, co se s námi děje pod úrovní intelektu, tedy to, co nevymyslel mozek, ale přesto to nelze popřít, je potřeba přimout, pochopit, odkud se to vzalo a následně třeba předat mozku pro uložení (pak při příštím potkání se s touto situací budeme mít přístup k tomu, co se děje, snazší).

Knihu o sýru znám, ale bohužel mi připomíná období, kdy jsem byla programovaná na výkon (hledání více sýru). Dá se s tím příběhem zacházet totiž různými způsoby, dneska mi jde spíše o chuť sýra, než jeho množství.

Jak už to tak bývá, deset lidí si z jednoho příběhu vezme deset věcí. Já si z něho beru to, co říká Blackbead (výše). Každá matka, která má více než jedno dítě ví (alespoň můj dosavadní výzkum říká), že jsme každý jiný. A ta jinost je do určité míry změnitelná, ovládnutelná, řiditelná. Otázka vězí právě v té míře, která je omezená.

Tradiční pohled se na lidskou duši dívá přes šablonu a říká: Když se chce, tak to jde. Když trošku zamakáme, tak to půjde.
Pohled, který staví na hlubším pochopení lidské přirozenosti říká: Když se chce a talent dovolí, tak to půjde.

Štír se může teoreticky naučit plavat, ale kvalit žáby nikdy nedosáhne. Od přírody (či od Boha) dostal něco jiného.

Hezky vysvětleno..Bajka VŠECHNO přesně vystihuje..Každej takovej jakej je..A stím nikdo nic neudělá!!Aspon ne úplně..

Někdy mi příběh o žábě a štírovi připomíná žůžo labůžo – koukněte se na:
http://www.youtube.com/watch?v=84Ai9MehJ3c

Tak tohle je buď náhoda nebo něco jinýho… právě jsem se vrátil ze schůzky, kde jsme o žábách a štírech debatovali. Přijdu domů a komentář… zajímavý!

No já o této bajce přemýšlela minulý týden, ale nechtělo se mi to hledat na blogu – abych tam přidala žůžůlabůžo. A šup, synchronicita funguje.

Nesouhlasím, myslím že se lišíme od zvířat o kterých je tato bajka. Dokážeme popřít přirozenost pro budoucí přínos. Když má někdo podlou povahu, tak je přirozené, že ho nepustíte tam, kde nás nebude potřebovat. Proto v této bajce metaforicky přenesené vlastnosti zvířat na lidi bych si představoval konec tak, že štír aby se neutopil, tak musí ze žáby nejdříve slézt. Myslím, že i v přírodě je více příkladů čistě přínosného vztahu pro obě strany. např. žralok a štítovci. Tato bajka je spíše biblického charakteru.

Na bajce si toho lze najít dost k poučení. Jde o to, co chceme tímto příběhem vypíchnout jako podstatné pro nějaké poznání – zdali silné a slabé stránky, nebo instinkty, nebo srovnání říše lidí a zvířat, nebo zákeřné a důvěřivé povahy, nebo charakter atd.

Pár rychlých úvah:

Konec této bajky bych dala k přemýšlení jiný než Tomáš. A to ten, že žába nebude donekonečna blbá („myslíš, že jsem blázen?“ ptá se když se štírem mluví), nenechá ho nasednout a tím pádem nedopadne blbě.
Ta žába musí asi pochopit to, že nemá tohohle tvora zachraňovat a pomáhat mu, protože je nebezpečný. (je přece zkušená a říká mu – vždyť jsi štír a štíři zabíjí – tzn, že to ví.)

Prostě ta žába to ví, že je nebezpečný, jedovatý a podlý a přesto všechno se mu vydá na milost tím, že má v sobě dobrotu, důvěru a víru a snaží se „pro něj udělat“ a vezme ho na záda. Proč do takového rizika leze?

O čem to pak je?

Když žába ví, že štír je jedovatý a nikdy neví, co z něj vyleze, nemá si s takovým vrahem začínat.

Prostě ten štír nemá co lézt na tu žábu, a když už je na něj někdo tak hodný a pomůže mu, jako žába, tak se má chovat slušně, partnersky, zaplatit a nevraždit a druhého uznat, že umí plavat líp než on.

Štírovi to možná hlava nebere a žábě také ne, že to můžou dělat třeba jinak.

A ještě v žůžolabůžo….

Uděláte někomu dobře a už nemusíte z toho vylézt živ a zdráv – pohltí vás to natolik, že zůstanete „někým druhým – uvnitř někoho jiného“. Nečekal jste to.
Zvláště manipulátoři lidi o něčem přesvědčí, zahrají na naši citlivou strunku, my uděláme. A v závěru je manipulátor ten , který slízne smetanu a my máme oči pro pláč a cítíme se zneužiti.

Vemte si, kolik je takových příkladů, kdy se někdo snaží pomoci a udělat dobře, ten druhý si to schlamstne a využívá energii dotyčného, který se neohraničil. Za dobrotu, na žebrotu – se říká.

Chudák moucha – myslela to dobře, chtěla pomoci a udělat kámošovi dobře. Měla raději relaxovat a sbírat síly pro sebe.

Mazaný slon – muší energií si ještě dlouho bude dělat dobře. Má to kluk jeden zmáknuté. Už od počátku možná věděl, co chce udělat, když škemral o průlet.

[...] Organicky s ikonou hlavního hrdiny vytvořil režisér Nicolas Winding Refn celý film. Vrcholně stylizovaně, pohrávajíc si s každým detailem obrazu, budujíc atmosféru neproniknutelného noir napětí. Někdo by mohl film označit za povrchní, že režisér nesleduje a neanalyzuje motivaci hlavních postav, vypráví ne úplně originální a nekomplikovaný příběh muže, který se zamiluje do vdané ženy s dítětem, a některé scény svou brutalitou připomínají filmy se Stevenem Seagalem. Jenže Drive se hrdě hlásí k odkazu noir filmů. Vyprávění je zde považováno za druhořadé, základním pilířem filmu je styl a vizuálnost, tón a nálada. Sedíme v rozjeté káře a řítíme se nočními ulicemi v doprovodu lehce sentimentálního tanečního soundtracku, který bezvadně ladí s růžovou barvou titulků. Odvážně kýčovité scény s dlouhými pohledy milenců, neskrývaný patos značící fatálnost jejich vzájemného vztahu. Kontrast ponurých a chladných lokací suterénu, výtahu nebo nočního pobřeží s vycizelovanými pop-artovými prvky jako jsou kytičkované skleničky na stole nebo červenobílá mozaika výlohy picérie. Vizuální hra mezi povrchem (zmíněným zbytnělým stylem) a hloubkou (jako spodní proud stále přítomné emotivně hypnotické tempo filmu) vyzývá k až existenciální úzkosti nebo pousmání, zda lze nahlédnout pravou podstatu věcí, respektive zda ji náhodou nenalezneme v každém byť sebepovrchnějším obraze. Nezúčastněný nadhled a vizuální smysl pro humor předurčuje film Drive k zařazení do kolonky kultovní. Pro mě osobně nejlepší film roku 2011. Na závěr všem, kterým vrtá hlavou, jestli film skončil dobře nebo špatně, doporučuji řidičem citovanou bajku o štírovi a žábě. [...]