Peoplecomm - peníze nebo život

V Cestě k lásce od Anthonyho de Mella mě zaujal příměr o žábách ve studně.

Podle té paralely je většina z nás žabákem, který si myslí, že existuje jen jediný svět – jeho studna. Víme, co se patří, co je správné a co normální. Když se něco našemu pojetí reality vymyká, považujeme to za divné, nenormální, úchylné, nebezpečné nebo třeba i trestuhodné.

Obýváme naši malou, zato však bezpečnou studnu, náš svět. Občas (bohužel ne zase tak často) se žabáci z různých studní sejdou k debatě o svých přesvědčeních a zkušenostech. Co se v takovém případě stane?
Jak de Mello trefně říká, rozšíří si horizont o pár dalších studní. Pakliže se s tím ale spokojí, stále nemají ponětí o existenci oceánu pravdy, který nelze uzavřít do zdí pojmových studní. Pokud si neuvědomíme, že slova jsou pouhé „nápisy“, tj. ukazatele na cestě ke skutečnosti, stěny našich studniček nepřekonáme.

A tak stále mluvíme v pojmech jako vaše a moje, vaše zkušenosti, moje přesvědčení, vaše ideologie, moje ideologie. Pokud se žabáci nedostanou za slova a zůstanou u výměny slovních modelů, debatou se nijak neobohatí. Neboť tyto modely, stejně jako stěny studní, rozdělují. Pouze ničím neomezený oceán spojuje. Aby ale člověk dorazil k tomuto oceánu pravdy, který je nespoutaný pojmy a slovními modely, k tomu je zapotřebí daru jasného myšlení. 

Texty lidí jako de Mello jsou pro mnohé z nás obtížné, těžko uchopitelné, možná nepraktické. Jsou příliš vzdálené naší realitě, systému, v kterém jsem vyrostli.
Součástí naší výchovy a vzdělání bylo právě správné pojmenovávání věcí.
Jen se rozpomeňte, kde a jak jsme se naučili třeba podstatná či přídavná jména. Mrak je mrak, loď je loď, pole je pole. Rodiče a později učitelé nás oceňovali za správné zopakování jejich názvu a vyjadřovali nespokojenost, když jsme se netrefili (například, když jsme u obrázku opice řekli, že je to prase). A tady je základ našich dnešních omezení (našich studní).

Jsme skálopevně přesvědčeni o tom, že červená je červená nebo že tráva je tráva. Do smrti se budeme dohadovat, že je to tak a ne jinak. A jak dlouho v tom budeme pokračovat, tak dlouho se náš svět bude podobat právě té studni z de Mellova příměru. Bude malá, ale naše. A o to nám jde, ne!?