s tímhle souzním a je to pro mě úplně stejně, Tomáši. Díky za ty okamžiky, kdy si tohle uvědomuji, přestože jejich uvědomění ke mně přijde třeba s odstupem pár dní nebo hodin (naštěstí se ten interval i frekvence uvědomováním zkracují).
nechci znovu popisovat, co jsi tu už popsal. jen mě v poslední době napadá ještě něco – uvědomování si toho, když já jsem ten učitel, ten nevědomý (ne v ty momenty, kdy mentoruji, protože jsem se už něco naučila), ale v ty momenty, kdy ostatním nevědomě dávám znát svou nedokonalost, své chyby, svůj vztek. Byť se já mohu učit jsvůj vztek zpracovávat, a když se mi to zrovna nedaří si pak jakoby „vyčítat“ své selhání, uvědomím-li si i svou roli jako učitele, jsou výčitky ty tam a přichází pocit toho, že vše „ve škole“ je naprosto v pořádku.

A nejvíc se samosebou učím jako rodič, protože děti jsou naši nejvíc osobní, na míru šití učitelé. A když tuto myšlenku „vzájemné školy“ přijímáme, uvědomovat si i to, že jsme učitelé. Že naše role učitelů jsou vědomé (kdy našim dětěm říkáme, co mají říkat, a co se v žádném případě nedělá a neříká..), ale i nevědomé (a i ty jsou „ve školním plánu“). Což často my „dobří“ rodiče, co koumáme, jak být těmi nejlepšími a správnými rodiči našim dětem, nevnímáme, a jsme si nejistí a cítíme vinu, když nejsme dost trpěliví a naslouchavší… Když tohle přijmeme, že je to tak v pořádku, je to nesmírně osvobozující pro zdraví toho vztahu. Tím naše děti nejvíc naučíme se učit, protože když přiznáme, že my smíme být nedokonalí a chybovat, učíme je, že i ony smí být nedokonalé, chybovat a tím se učit.

To je třeba pro mě velký školní úkol. Potkávám se často se svou vnitřní potřebou „dělat všechno správně“, a tak mi život do cesty staví situace, kdy se učím chybovat a přežít své chyby a nebořit mosty a jít s těmi lidmi i situacemi šťastně dál. Kdy se učím, že není jen jedno správné řešení, že správná jsou vlastně všechna. Ať udělám co udělám, je to prostě „ve škole“ správně, a je dobré o tom přemýšlet a vědět :-)

Vyber si Tomáš: „Nádej je dobrá vec.“
„Strata nádeje znamenala slobodu.“

Ktorá vec platí lepšie pre tému zmena spoločnosti ( ĽUDí )

@ Šáry: „Na míru šití učitelé“ – to si nemohla říct líp. To sedí :-) Vy co máte malé děti nebo jste je někdy měli to možná cítíte stejně. Jste vystrašení a narodí se vám dítě, který nic nezastaví. Jste netrpěliví a vznětliví a šup máte dítě, které furt prudí. Učitel ušitý na míru. Super.

„Já jako učitel“ – to je zajímavý si uvědomit a hlavně přijmout, že jsme žáci (tj. nedokonalí) = nemusím se tolik stresovat neustálými soudy druhých lidí. No ne? Jestli jsem ještě neabsolvoval, mám přece právo nebýt guru, nevědět, tápat, chybovat!?

@ Vočko – nejsem si jist, zda jsem chytil pointu. Přesto zkusím… Myslím, že v naději je vždy zrno iluze. A iluze je pro mě opakem reality – skutečnosti. Nechápat/neznat skutečnost znamená do velké míry tápat a motat se v kruzích/bludišti. Ve světle tohohle názoru jednoznačně hlasuju pro co nejméně naděje. Ovšem aby nebyla mýlka! Život bez naděje si představit nedovedu.

Myslím si, že čím více si uvědomím skutečný stav věcí, tím vědomější a tím svobodnější rozhodnutí jsem schopen udělat (tj. ano – strata nádeje znamenala slobodu.) Pochopil jsem?

„když zemře naděje, že bude líp, zrodí se jistota, že tak jak to je, je právě v pořádku“

jsem zaslechla na jedné filozofické přdnášce a dává mi to obrovský smysl v tom, přijímat to, co je, tady a teď.

„Every person, all the events of your life are there because you have drawn them there. What you choose to do with them is up to you.“ – Richard Bach

Tomáš: Pochopil :-)

Není to dlouho, co jsem o tomhle tématu mluvil s jedním zajímavým člověkem, který tyhle věci léta koumá. Říkal mi něco, co mi vceku dává smysl. Člověk (který dělá něco v nesouladu se sebou) podle něho dostává od života zpočátku lehoučký signály – únava, mrzutost, mikro-konflikt,… Když je blbě přečte a nepochopí, tak dostane silnější dávku – zánět, větší konflikt, nehodu, nemoc,… Když nepochopí ani to tak dostane další dardu – těžší nemoc, horší nehodu nebo třeba ještě hustšího člověka. Když mu to ani v tomhle případě nedojde, tak přichází (podle něj nejtěžší kalibr) – rakovina.
Prostě nějaký ten mechanismus se nám snaží ukázat, že jsme ve slepý uličce. A protože to neumíme většinou slyšet tak jdeme často hlavou furt proti stejný zdi. Furt používáme stejný způsoby a přitom čekáme jiný výsledky. To by dokonce mohla rozluštit i logika (kterou máme v našem světě tak rádi). Co myslíte?

S logikou je asi problém v tom, že si málokdo dokáže dát do souvislosti nějaké ty drobné nepříjemnosti a později nemoc se svým prožíváním a chováním. A nehodu – to už vůbec, to je přece náhoda… Myslím, že víc než rozum tu pomůžou city a spíš než zákony logiky se tu uplatňuje třeba zákon synchronicity.

Logika určitě pomůže a stačí, je třeba se ale vrátit k logice přírody a nevycházet z toho, co my jsme si vymysleli a povýšili. Stromy na podzim neraší a na jaře nedávaj úrodu…to je nám všem jasný.Proč před důchodem chcem rašit a nesbíráme radši úrodu? Když do řeky leješ odpad, nějakou dobu se čistí sama, ale když je toho moc, tak chcípnou ryby. To je logické – a proč si myslíme, že to máme jinak? Každý ví, že k nádechu patří i výdech, jinak se udusíme…přece logické, ne? Tak proč se divíme, že tělo onemocní, když pořád jen maká – kde je výdech?

Ty jo, krásný řádky. Díky Blackbeade a Janko.
Vzpomněl jsem si ještě na kamarádku Janu, která říká, že tu jsme právě proto, abychom něco pochopili. Ne proto, abychom jeli zkratkama. Ne proto, abychom si to zjednodušovali. Každá zkratka, každé ulehčení se nám někde vrátí. Něco za to budeme muset zaplatit.
Co si o tom myslíte? Všímáte si toho někde?

Asi jste si také všimli, že máme momentálně jedinečnou příležitost osahat si výše popsané a diskutované téma ze zajímavého úhle. Začala sezóna viróz, kašlů, chřipek, rým a podobných trablů. Mezi zvyklosti naší společnosti patří vzít si paralen a jet dál. Hlava nehlava, hleny nehleny se dál chodí do práce, do školky, do školy. Přitom alespoň já chápu nemoc jako signál tělu: „Zastav, zpomal!“ Prostě, když je nemoc, něco je blbě. Chyba v systému. A tak mě zajímalo, jestli to někdo zkoumáte (že nemoc může být něco jiného než vopruz, který se co nejrychleji vyřeší lekama) a pokud ano, na co přicházíte. Díky.