Pekny primer na zamyslenie… ;)
Vobec nemam co dodat, uplne jasne napisane, co si myslim tiez… Objavil som tento portal len pred par dnami, ale paci sa mi cim dalej tym viac… zaskocilo, ale aj trocu potesilo ma ze uz nemusim nad vsetkym rozmyslat sam, ze tu najdem niektore hotove odpovede na dolezite zivotne otazky. Neviem vsak, ci staci len precitat si clanok. Bohuzial, niektore veci si asi treba odzit, aj odtrpiet, aby si ich clovek zapamatal a nebral ich len ako blabol na blogu.. ;) Ale strasne drzim palce tomuto portalu :-D

Moc děkuju za tento názor, Lukáši.

Pokud se snažíme jít v životě vlastní cestou, potom přečíst asi nestačí. Myslím si, že když něco přečteme/slyšíme a (pouze) s tím souhlasíme, názor nekriticky přebíráme bez toho, že bychom ho prověřili, prozkoumali. Není pak náš a my ho jenom papouškujeme. Nepřidáváme nic nového, pouze kopírujeme druhé. Najednou se stane, že máme armádu lidí se stejným názorem, kteří spolu jen souhlasí a kývou jeden druhému.

Na druhou stranu, proč se brodit hlubokým sněhem a na všechno si přicházet sám, když je všude kolem tolik zkušeností!? Hlavně v tom spatřuju smysl míst jako je tento blog. Potkají se tu lidé, kteří mají něco společného, vymění si své pohledy, pomůžou si zamyslet se nad starými věcmi novým způsobem. To je alespoň můj důvod proč dychtivě čtu každý komentář…

Příběh o opačném stárnutí „do nevinnosti“ se čte moc dobře. Ale má to jeden háček! Vychází z předpokladu, že vrchol života je paření v mládí, základní škola a batolecí věk. Nespěje ale život do stáří kvůli moudrosti, klidu mysli a předávání zkušeností mladším generacím? To, že se to ve většině případů neděje, a staří lidí bývají zahořklí, je věc druhá. Ale myslím, že pokud si člověk položí citované otázky (Co chci, kde, s kým?), pak směr života od nevinnosti k moudrosti je správný směr. Těším se na vše, co je přede mnou a nechci se propadat k dětství! Chci vidět svoje vnoučata, ne naopak!

Jásám Martine. Až po tvém komentáři mi dochází, jak moc se v tomhle úryvku může schovávat náš strach ze smrti. Ale strach z toho, že jednoho dne nebudu může být přínosný. Aspoň mi to tak přijde. Když na mě přijde, připomene mi, že nežiji ale přežívám.

clovek by mal zit preto aby mal naco spominat a nie zabudat…aspon ja tak zijem…naplno a niekedy bez premyslania sa vrham do kazdej blbosti :D

Kamarád mě navedl na tento film: http://www.csfd.cz/film/5999-happy-end/
Je přesně o tom, o čem je tento článek. Život začíná popravou na gilotině a končí narozením.

Ještě jeden aktuální film, myslím, že se sem hodí – Into the Wild – Útěk do divočiny. Moc hezký!

bude nás víc,co máme za sebou návrat z klinické smrti, a aniž bych v nejmenším tento zážitek někomu přál,je svým způsobem unikátní,ale shodli jsme se a naše nejbližší okolí,že okamžikem návratu jsme se stali zcela „noví“ lidi s naprostou změnou žebříčků hodnot a dokážem vychutnat každou minutu přítomnosti,hlavně s těmi,s kterými je nám dobře. Pro mě osobně to byl zážitek,který nelze přesně popsat a začal jsem i věřit,že tam někde za bílým světlem v tunelu (medicínsky vysvětleno postupným úbytkem kyslíku v buňkách optických nervů) může být i něco nač se můžeme těšit……

Ráno jsem si to přečetl a celý den na to myslím, Zole. Věřím, že se tyto věci slovy popsat nedají, ale mě vaše řádky nějak zvláštně zarezonovalo. Přemýšlím proč si potřebujeme sáhnout na smrt (nebo nechat smrt sáhnout na nás), abychom přestali přežívat a začali žít.
Geniální. Děkuju.

Nedavno vysla kniha, ktera se zabyva tematem vlivu strachu ze smrti na lidskou psychiku. Mozna by se tam nasla odpoved na to – proc?
Irvin D. Yalom – Pohled do slunce (nakladatelstvi Portal)

Podle me prozitek smrti muze mit pozitivni vliv na dalsi vyvoj cloveka, ne nutne smrti ve fyzickem smyslu, ale i psychickem a emocionalnim. Napr. smrt vztahu, kariery…Také se ji casto bojime a snazime se udrzet vztah, karieru tak dlouho, jak jen to jde, i kdyz je evidentni, ze je na smrtelne posteli. Zalezi na tom, jak poctive clovek ten zazitek zpracuje, muze ho znicit nebo posunout o nekolik urovni vys.

Jak poctivě člověk ten zážitek prožije!? To je asi ano.
Možná každý známe lidi, kteří překonali těžkou nemoc. V některých případech, které znám já, mi přijde, že si z toho mohli vzít víc. Často, jen co se oklepali, zapnuli autopilot a tradá starým odzkoušeným stylem.

Jak poctive… to pozna nakonec jen kazdy sám.

Zapnuti autopilota vede k opakovani stejnych postupu. A jedna z definic silenstvi je, ze je to stav, kdy clovek dela stale stejne veci a ocekava jine vysledky.

Jeste jeden literarni tip k tomuto tematu, kde je mozne hledat cesty a odpovedi:

Gwyneth Lewisova – Sluneni v desti

Zaujimave myslienky:o)Myslim si,ze clovek by mal zaspavat kazdy vecer s pocitom, ze spravil vsetko co bolo v jeho silach,ze den, ktory prezil stal zato. A ak aj nieco pokaslal,mal by to olutovat,odpustit sebe,pripadne inym a zaspavat s pokojom v dusi i v srdci.Nikto z nas nevie, ktory den je ten posledny. A mozno je to tak dobre. Nie vzdy sa vsak da zit a konat tak, ako by sme chceli,ale vzdy sa da k tomu aspon priblizit. Myslim si,ze clovek aspon raz, ak nie viac za zivot rozmysla nad tym co bude potom,alebo aky ma zivot tu na zemi zmysel. Ja verim v to,ze kazdy mame nejake poslanie,nosime v sebe kus mozaiky tohto sveta a sme pren kazdy dolezity a nenahraditelny.Pretoze nikto ako mi tu nebol a ani nebude. A vobec nezalezi kto sme,ci sme a cim by sme chceli byt. ZNo nieje to uzasne:o)))

Díky za tyhle věty, Macatko. Při jejich čtení mě napadlo, co si často připomínám: Měl bych žít, ne se na život stále připravovat.

Kromě Happy Endu http://www.csfd.cz/film/5999-happy-end/
se blíží další zajímavý snímek s tímhle tématem:
http://www.csfd.cz/film/221714-podivuhodny-pripad-benjamina-buttona-curious-case-of-benjamin-button-the/