Markův krásný a moudrý článek o partnerském vedení lidí. Škoda, že k němu nikdo nepíše…
Ráda bych poznala zkušenosti lidí, kteří se o tento způsob snaží. Pokud můžete něčím přispět, tak to prosím udělejte.

Když vedete:
1.Co je pro vás při takovém způsobu vedení lidí těžké?
2.Co je pro vás odměnou? Co je pro vás tím, co vám dává uspokojení z takového způsobu komunikace s lidmi a se sebou sama?
3.V čem cítíte přednosti?

Také bych ráda poznala zkušenosti lidí, kteří pod takovým šéfem pracují.
1. Co je těžké?
2. Co oceňujete?
3. Proč chcete s takovým člověkem pracovat?

Taky jsem přemýšlel, Svatko, jak to, že k tomu nikdo nic nedodal. Možná proto od té doby Marek nic nenapsal… Znáte to, když chybí zpětná vazba (jakákoli) člověk tápe, neví, znejistí, možná ztratí i chuť…

Zkusím nabídnout zkušenost:
1. diskuze, diskuze, dikskuze – to je pro mě někdy super – náročný – často dokola komunikovat o stejný věci.
2-3. důvěra (např. tohle: naprosto neplatí, že kocour je na dovče a myší mají pré) – naopak – když nejsem, frčí to obvykle líp.

Najkrajší pohľad na svet je z chrbátu koňa, hovoria znalci.Ale pred tým, ako je možné sa na svet pozerať najkrajším pohľadom, je nutné koňa i jazda vycvičiť.

Napadá mě paralela. Symbolika snů o koni a jezdci říká:

Kůň: hnědý a černý jsou symboly nevědomí – prudký instinkt * bílý kůň představuje vládu ducha nad smysly * když je mezi jezdcem a koněm jednota, jde o vzájemnou souhru mezi vášní (instinktem) a naším já * když není souhra, žene se naše já v slepé panice v ústrety smrti a svědčí o duševní nerovnováze * Koně mají smysl větru, představují oheň a světlo.

Jezdec: podle Junga vyjadřuje obraz jezdce strach, určitou beznaděj a paniku před silami, nad kterými člověk nebo jeho vědomí ztratilo kontrolu.
Jezdec jako hrdina představuje rozum, který řídí i instinkt a ducha správným směrem a symbolizuje myšlenky.

Svatko, díky, díky za tohle přirovnání.
Přijde mi geniální. Už jsem zapoměl, jak nadzemský pocit je to, když je člověk s koněm „jedno“. Když se jim podaří vyladit tak, že se pohybují (ať v chůzi, poklusu nebo v trysku) jako by byli srostlí.

Na druhou stranu, jak frustrující je, když to „nesedí“ – když lidské tělo nekopíruje to koňské a/nebo naopak.
Mně trvalo čtyři intenzivní roky (denně) než jsem začal mít pocit, že jsme s koněm „jedno“.

Stejné věci pozoruji mezi „dvěma Tomáši“, kteří ve mně přebývají. Je to cca 11 let, co jsem se zaměřil na vyladění, celistvost, „jedno tělo“. A teprve rok, dva začínám mít pocit, že se to začíná dařit.

Tak nevím, jestli mi jezdectví nešlo líp…

Buď jak buď, díky za to připodobnění – vybavila se mi spousta věcí.

Ahoj všichni. Do diskuse píšu poprvé, tak mě prosím nekamenujte…

Na koni jsem poprvé seděla před týdnem a pocit to byl ohromný. Samozřejmě až po cca 10 minutách, kdy jsem si zvykla se „houpat“ společně s koňským hřbetem. Přitom jsme si povídaly s cvičitelkou o tom, jak je kobylka stará, kolik práce dalo ji vycvičit, aby snesla na hřbetě i jiné lidi, než cvičitele…. V tu chvíli mi nějak sepnulo v hlavě, jak je důležitá vnitřní disciplína a řád v životě. Zatím jsem dost výrazný chaotik, a to je vzledem k mé technické profesi (+domácnost+2 děti + zahrádka u domku) dost katastrofální.
Pro Tomáše: Pocit dvou osob v mysli jsem zaznamenala před 22 lety. Rozhodně se necítím být schizofrenikem nebo „Jekyllem a Hydem“, a stejně jako ty se pokouším o „vyladění“. Ale po tak dlouhé době už mám pochybnosti o výsledku svého snažení, spíš se zaměřuji na to, čím by mi tato vlastnost mohla být prospěšná, protože v tom nejsme zdaleka sami. Má to spousta blíženců (narodila jsem se 28.5.) a jedině oni jsou prostřednictvím této vlastnosti schopni zamíchat stojaté vody ve firmách, v různých diskusích apod., protože jsou schopni přistoupit na více různých úhlů pohledu a nebazírovat na tom „jejich, který je zaručeně správný“.

Zajímavý, Daisy. Moc. Přiznám se, že zvěrokruhu vůbec nerozumím. Jen už dlouho tuším, že na tom něco je…Další z cest jak pochopit duši a vesmír, myslím. Cítím, že vyladit „ty dva“ v jednoho v naší společnosti je dost obtížné. Když už se na tuhle cestu člověk vydá, potom je nutné vyskočit z krysího závodiště (přestat šplhat nahoru a přestat se poměřovat přes sesbírané medaile), obklopit se podobně zaměřenými lidmi, kteří mě podpoří a pomohou. Jinak bych furt slyšel, že jsem úchylák, sektář a bůhvícoještě (a to mě nebaví).

Ještě k tý první větě. Od mnoha lidí občas zaslechnu jako důvod proč se na tomhle nebo na jiných blozích nezapojují do diskuzí (přestože tam pravidelně chodí), že jim to zní divně, trapně a všelijak. Vzpomínám, že jsem ty pocity taky měl (to je ten ego-chytrák v mý hlavě, který mi říká jaký jsem trapák, ne!?), ale pak jsem si zvykl a začal to brát jako jednu z dalších forem komunikace. A jestli to někomu přijde trapný, já s tím nic neudělám. Chtěl jsem něco říct, tak jsem to řekl. Jestli to někoho zaujme, budu rád. Když ne, nedá se s tím nic dělat.

Díky, Tomáši, přesně jsi popsal tu směs pocitů, které jsem měla, když jsem ten komentář psala. A pak jsem ještě měla trapný pocit, když jsem zjistila, že se tam ten textík objevil hned 3x, protože jsem si nebyla jistá, jak to funguje.
Ale první křest mám za sebou a mám pocit, že by to mohlo být i zábavné ;-)

Ale k těm krysím závodům – myslíš tím šplhání po zádech druhých, nebo dokazovat si něco sám? A i to dokazování sama sobě se dá ještě rozlišit na poměřování s druhými (přece nejsem horší, než…) a na hledání mezí, co ještě sama (sám) jsem schopen udělat – takové to zvyšování laťky, kterou ještě dokážu přeskočit.

Místo toho, abych dělal co chci a jak chci tak se snažím se ze středoškoláka stát bakalářem, z bakaláře magistrem, potom ze zaměstnance č. 30 usiluji o 29-tku, pak 28-ku, 27-lu, atd. Prostě to dotáhnout co nejvýš/nejdál, protože tak mě na programovali. Při tom se samozřejmě poměřuji. Míst „nahoře“ je jen omezené množství. Podvědomě cítím, že mi to nevyhovuje, ale zaměstnávám se natolik, že o tom nejsem schopen přemýšlet a tak jedu a jedu. Cesta nahoru obecně znamená i lezení po zádech druhých a lezení do zadku (i když ne nutně). To, ve zkratce, myslím krysím závodem.

Tak tenhle program do mě zaplaťpánbůh nikdo neimplantoval (jsem z dělnické rodiny – za socíku skvělý, jinak nanic), a ani ho nemám vrozený. Takže jsem si až do svatby dělala opravdu, co mě bavilo. Teď už dělám, jen to, co je v zásadě potřeba a uspokojení z toho neplyne. Hypotéky sice nesplácíme (ani by nám je nedali), ale starší syn studuje, a tak se alespoň snažím držet celkem dobrého zaměstnání (konstruktér ve strojírenství) a čekám na nejbližší příležitost k rozletu. Nejsem teď zkrátka v pozici, abych si mohla vybírat :-(

Daisy, snad chapu Vasi situaci, presto mi z Vaseho posledniho prispevku trochu beha mraz po zadech. Zvlaste z vet jako „Nejsem ted zkratka v pozici, abych si mohla vybirat“, „Delam, co je potreba, a uspokojeni z toho neplyne“, „drzet se celkem dobreho zamestnani“, „cekam na nejblizsi prilezitost k rozletu“.

Mam svou vlastni zkusenost z podobne situace, i kdyz v jinem kontextu. Zjistil jsem, ze clovek nakonec vzdycky o sobe musi rozhodnout sam, musi si vybrat. Pokud clovek zustava v neuspokojive situaci, zivot ho nakonec ke zmene dokope sam – nejdriv jemnymi naznaky, pozdeji vetsimi kopanci, jak rika prislovi – chytremu napovez, hloupeho kopni. A ono to pak, kdyz to clovek neresi, docela boli.

Prilezitosti jsou vsude kolem, jen je clovek nevidi nebo spis nechce videt, protoze se utesuje prave tim, ze je to „celkem dobre“. A ze casem NECO prijde. Ale ono neprijde. Clovek si za tim musi jit sam, udelat aktivne privni krok a pak se veci daji do pohybu.

Casto si rikame: Chci, ale nemuzu. A ono ve skutecnosti to byva tak, ze: Muzu, ale nechci. Je moc tezke si to priznat. Jedine hranice, ktere clovek ma, jsou v jeho vlastni mysli.

Treba je Vasim prvnim krokem prave pritomnost na tomto blogu. Hodne stesti!

Když jsem přesně před čtyřmi lety měla pocit, že je potřeba změnit zaměstnání, protože to staré mě už nemohlo nic nového naučit a plat byl zoufale malý (cca 10500,-Kč hrubého), trvalo 3 měsíce, než se objevila ta „správná“ nabídka. A pak šly věci velmi rychle a všechno do sebe zapadalo.
Nyní jsem v podobné situaci (žádný rozvoj, šedá rutina), ale v malém městě na Náchodsku se zatím místo, které by připadalo v úvahu nenašlo. Běžný plat strojaře-středoškoláka tu je 13 – 15 tis.Kč hrubého, kdo má o něco víc (jako já), může si pískat. Snížením platu bych ohrozila studijní možnosti dětí (manžel má jen invalidní důchod). Celé mi to komplikuje fakt, že nám to naše manželství tak nějak vyčpělo, a po 20 letech soužití už si nemáme co říci. Suma sumárum – typický bludný kruh, ve kterém člověk ztrácí energii, únava a znechucení se hromadí, a cestu ven zatím na obzoru nevidím. Spíš ji zoufale hledám. A tak řeším dilema mezi odpovědností za své blízké a potřebami vlastními.
Možná je to také dané tím, že ženy jsou obecně ochotny obětovat pro své děti více, než muži ?
Takže možná je tento blog opravdu jednou z cest, jak si uvědomit priority a podle toho jednat ;-)

Jakmile se clovek citi byt v bludnem kruhu, je dobre co nejrychleji hledat cestu ven. Nejvice energie cloveku bere pocit, ze je bezmocny. Nebo jinak take role obeti.

Ty bariery si v mysli stavime sami. Do role obeti nas nestavi nikdo jiny nez my – rikame si, co vsechno kvuli komu nebo kvuli cemu nemuzeme udelat, nepremyslime o tom, co muzeme nebo dokonce musime udelat sami kvuli sebe.

Je dobre si rozebrat svou myslenkovou konstrukci, zamyslet se nad otazkami jako:

- Ceho se bojim?

- Cim jsou moje domnenky a obavy podlozene?
- Co mam overene a co jsou myslenky a nazory, ktere jsem (i o sobe) prejal od jinych lidi?
- Existuji i jine moznosti nez ty, které si pripoustim?
- Jsou dopady meho rozhodnuti skutecne tak hrozive, jak si vykresluji ve svych obavach? Jak to vim?
- Vzdycky neco muzeme udelat, aspon neco maleho, nemusi jit vzdy o radikalni zlom, i male kroky znamenaji zacatek cesty a cenne zkusenosti. Co pres vsechna uskali muzu udelat? Co je ta nejjednodussi vec? Co mi prinese nejmensi riziko?

Ten, kdo je aktivni, udava podminky, kontroluje hru, tak sebou nenechavejme posunovat na sachovnici.Myslim, ze plati princip, ze kdyz o sobe nerozhodneme sami, rozhodne o nas za nas nekdo jiny nebo neco jineho. Proto vezmeme svuj zivot do svych rukou a rozhodujme o nem my.

Panejo, to je zajímavých věcí!
Já bych dodal ještě 1 věc – u mnoha lidí pozoruji strach zaměstnat se sami. A tak se spoléhají na druhé a hlavně mimo větší města jsou odkázáni na vcelku ještě i otrocké podmínky a nízké mzdy.

Mnoho z nás fungujeme v paradigmatu „uživit se/vydělat“. Jiný myšlenkový model je dělat něco, co mě baví. Nevidíme spojnicí mezi děláním, co nás baví a odměnou. Tj. to nejjednodušší (ono to fakt není složitý, když člověk zvládne svůj strach), co může člověk udělat, je najít něco, co by dělal i zadarmo a pak najít někoho, kdo mu za to zaplatí. Bohužel ve škole jsme se učili spoustu zbytečností a na to, jak se uživit a ještě se u toho radovat si musíme přijít sami.

No teda, nestačím sa diviť koľko a akých zaujímavých komentárov je k mojmu článku. Síce nie sú k téme, ale nie je to vobec na škodu.:-) Osobne mám skúsenosť s prekonávaním strachu a presídlením sa z maličkého mesta (13-15tis.:-) do Prahy (xxxx.tis.) a viem, že to nie je ľahké. Pre mňa to bolo presne ako potom skákať do vody v Podolí. Nadýchnuť sa a spraviť ten krok a potom to už ide voľným pádom, potom kroku sú už veci rozhýbané a stačí ich len korigovať (a to som ešte ani nechodil na zájazdy s Peoplecomm).
Teraz sa snažím prestať báť sa zamestnať sám, ide to pomaly, hovorím si, že keby som bol bez rodiny, tak to risknem, ešte chvíľu počkám a potom … Ale ako sa hovorí, starí ľudia by si najviac priali (keby ešte omladli) viac riskovať. Pripravujem sa na to už dlho, ale mám stanovenú nejakú cestu a pomaly po nej kráčam. Po troch rokoch cesty som už trošku istejší v tom, že je to cesta dobrým smerom. A veľmi mi v tom uvedomení pomáha „Cesta kolem světa“.

Tak držím palce. Len spraviť jeden krok. A potom sa neobzerať späť.
A veľmi sa mi páči ako to Blackbead rozoberá. Presne tak to cítim aj ja.
Pekný deň.

Děkuji za komentáře, jsou velmi inspirativní. Hlavně Blackbeadovy otázky.

Nejsem si jista, jestli je to už o jiném tématu, protože na tomto blogu jsou všechna témata vzájemně provázaná. Článek o krocení koní souvisí s vedením lidí, to zase souvisí s výchovou (všichni k něčemu „vedeme“ své děti), to je zase závislé na podmínkách, ve kterých jsme vyrostli my, a podle toho se teď chováme a zápasíme se svými obavami a traumaty …

Přátelé, já taky děkuji moc, moc. Je to obohacující debata.
A vždycky se raduji ještě o krapet víc, když se do diskuze nově zapojí nějaká (mně) „známá firma“ jako třeba teď Marek nebo nedávno třeba Libor.

Jako příklad, tenhle článek má k dnešku 1210 návštěv a až teprve před pár týdny jsme k němu měli co dodat. Myslím si, že článek s nula komentáři se od článku s třiceti názory různých lidí diametrálně liší – všichni z toho okomentovaného máme daleko víc. A mě se chce o to víc psát, když vidím, že si někdo dá práci s tím, aby to téma rozvinul, obohatil či posunul…

Diskuze mi přijde to nejzajímavější, to kde mi věci docházejí, spínají nebo odkud se prokliknu dál. Článek pro mě pouze „vykopává“. Fakt je ale asi ten, že pouhé promile nás návštěvníků si dá tu práci s tím, že vyplní kolonku „jméno“, „e-mail“ a „komentář“.

Když už o tom mluvím, prosím (!!!), využijte i kolonku „foto“. Klidně zvolte nějaký vtipný obrázek, ale ať se nepoznáváme jen podle jmen. Kdyby s tím byla potíž (slyšel jsem už od dvou lidí, že se jim to nepodařilo), prosím , napište nám – ať vychytáme mouchy, který se tam třeba ještě skrývají.
http://www.peoplecomm.cz/kancelar/kontakt.php
Díky.

Prosím o radu, názory, tipy, poznámky, inspiraci.
Jak zvládnout 30 koní 3x týdně po dobu 45 minut?
Prvák na střední škole, děti jsou chytré, však hlasité, výuka je i trochu zajímá, ale ve třídě je příliš hluku a povídají si spíš spolu než se mnou :-)
Mám ještě pár es v rukávu, ale protože jsem jim dal odkaz na tenhle web, tak je sem nebudu psát :-)

Zajímají mě vaše názory a zkušenosti.

Jakákoli myšlenka mi může nabídnout další možnou cestu či mě trkne.

PS: Díky moc Tomášovi za tenhle web a vám všem, kdo něco píšete do komentářů!!!
PS2: Je to výzva a to mě baví!

Člověče Honzo, osobně si myslím, že třicet kousků se nedá jako jedna skupinka zvládnout. Antropologové říkají, že jsme většinu historie žili v kmenech max. 15 lidí. Tj. zhruba ta velikost, v které může skupina ještě přirozeně fungovat. Při větším počtu už nejspíš nastupují silové a/nebo manipulativní techniky. Proto i tzv. alternativní školy/školky nemají ve třídách víc než 16 žáků. Proto i ve firmách má moudrý šéf zřídkakdy víc než deset lidí.
Tj. já bych si vybral školu s menšími počty žáků nebo bych zamakal na interaktivitě a většinu věcí bych zkusil předat v menších skupinkách, tj. tu třicítku bych rozdělil na několik menších skupin, v kterých by pak probíhala práce.

Honzo, ohledně učitelování vřele doporučím Workaholicův blog. viz třeba témata samostatnost, spolupráce, Dalton…

http://workaholic.bloguje.cz/

Sám učitel nejsem, ale spousta z toho inspiruje i ve firemním světě.

I had got a dream to start my commerce, but I did not earn enough amount of cash to do it. Thank goodness my colleague suggested to take the business loans. Hence I took the commercial loan and made real my desire.