Krasny pribeh. Dekuji

Moc pekne! Nezhuleny Robik tleska :)

Tak tohle je mazec.

To mel byt uvodni clanek blogu…

Docela mi to pripomelo film Wallstreet (1987) od Olivera Stone. Kdo to jeste nevidel, vrele doporucuju…

Gratuluju Ti, Tomáši, že jsi došel až k současnému nadhledu. A díky, že se snažíš otevřít novou cestu Tobě (dříve)podobným.
Já do toho krysaření tak úplně nezapadám, i když semtam se v něčem lehce poznám. Vždycky v sobě pocítím vnitřní odpor při setkání s těmi, co staví na odiv, čeho dosáhli, natřásají své zářivé peří na nemocných tělech a duších a pohrdají těmi, kteří se neženou stejně jako oni, nebo v lepším případě jim „nerozumějí“. Nemůžu jim to mít za zlé, vždyť oni nic jiného v životě nevidí, ale přesto mi s nimi není dobře. Tento blog je asi hlavně pro ně, ale řekla bych, že se tu setkávají lidé s nejrůznějšími přístupy k životu, takže mě to tu baví i tak…

Ještě dodatek: No abych nepůsobila jako „paní dokonalá“, ohledně krysaření přiznávám, že jsem vystudovala vysokou školu, abych to „někam dotáhla“, a ne proto, že by mě naplňovala činnost, k níž jsem byla poté vzdělána. Teď už na to ale dlabu :-) :-) I když… kdoví, jaké pocity bych měla jako nevystudovaná mezi vysokoškoláky… jsem přece jen taky chycená…

Paráda…ďakujem…čiastočne som sa tam našiel a späť do závodu sa mi nechce.
Haldám spôsob ako splácať hypotéky a mať na živobytie. Zatiaľ sa mi to nepodarilo no dúfam že som na dobrej ceste. Je tu niekto komu sa to podarilo okrem Tomáša?
Keď sa mi to podarí tak napíšem čo a ako aby som inšpiroval aj ostatných.

wow!

A co Thea? Jak to dopadlo?
Nejradši bych chtěl ještě druhý part :D

Kdyby náhodou někdo z vás teď běžel krysí závod, tak si klikněte na antidepresivního křečka:

http://www.help24.cz/index.php?page=psychotesty

A nezapomeňte si do obrázku s křečkem klikat……

Tak to jsem rád, že vás to baví číst.
Mě to bavilo psát.

A Thea? Hmm.
Bylo to těžký. Když přišel konec jejího života v Čechách, tak jsem se s tím nechtěl smířit. Naštěstí ani ona ne. Tak jsme pár měsíců viseli na telefonu (to byly účty…). Pak jsem za ní jel do Friska. Nakonec přijela ona zpět do Prahy a přes všechny ty trable jsme po pár měsících přišli na to, že k sobě nepatříme… (já v tý době ještě krysařil a možná tomu přispělo i to, že jsem na ní neměl dost času).
Dnes žije v ČR a má taky dítě.

Co se týče Papy, „aprés“ je ještě zajímavější (vydalo by na knihu). V mega-zkratce, po harcování se mezi Prahou a Dakarem se rozhodl zůstat u nás. Dnes učí francouzštinu a žije s manželkou Aichou a dcerou Yaye v Praze.

Ahoj Tome,

naše příběhy jsou jiné, ale i dost podobné. Vliv společnosti, mentální modely, touha, strach a nakonec zastavit „to“ a neopakovat chyby znovu u sebe, druhých a hlavně na vlastních dětech. V únoru mi bylo 30, stačil jsem díky své urputnosti vyhořet, získat MBA, a stát se v jedné elitní MBA škole regionálním ředitelem pro ČR, atd. Podobností by bylo mnohem více. Ale jedna věc se zdá být jistá. Nakonec ničeho nelitujeme, všechny ty ústavy, dřina, odříkání tu byly pro nás. Dalo se jít jinou cestou, ale byli bychom dnes tím, čím jsme? Dokázal by Tomáš Hajzler od koní popsat takto barvitý osobní příběh? Dokázal by lidem dát to, co jim dává?
Vše by bylo jinak. Ne lépe, ne hůře, ale prostě jinak. Nesmírně si vážím toho, že ses rozhodl věci změnit a používáš vše, co jsi získal tak, jak to používáš. Co ale vidím a cítím? Spousta firem má mechanismy na to, jak udržet lidi na uzdě. Mě MBA pomohlo a dodalo odvahu ke změně. Ono každé vzdělání je do značné míry neutrální. S potenciální užitečností roste i jeho nebezpečnost jako u všeho jiného, a tak zejména doufejme, že všechna „velká esa“ budou nabyté know-how používat nikoliv pro vytváření klecí na lidi a to včetně svých rodin, ale spíše míst pro radostný a volný život.

Kuba

P.S. Postrádám na pultech Tvou knížku:)

Ahoj Tome, diky ze ses podelil o svuj pribeh. Co kone, vratil ses k nim?

Dneska je 1.9.
Odvedl jsem dnes svého syna poprvé do školy.
Jak to souvisí ?

Děkuji že jsem měl možnost naučit se číst a psát, a nyní dočíst až sem.
Je to silný příběh, který vyvolává spousty úsměvů, údivů, a zamyšlení.
A jsem rád že znám tento web.
Tome, dokázal jsi to.
Je to dost dobrý !!!
Díky

Tomasi, na jednu stranu ti zavidim: mas poznani ke kteremu bys neprisel. na druhou stranu ti nezavidim: ztratil jsi mozna veci, ktere jsi ztratit nemusel.

Tvuj pribeh ma z meho pohledu jednu velmi pozitivni vec. I kdyz jsi se zucastnil zavodu, ziskal jsi zrejme dost prostredku na to, abys zabezpecil svou rodinu (jak pises, nemusel sis brat hypoteku). Ja resim bohuzel opacny problem, mam hypoteku a zavodit asi neumim tak dobre a zaroven zavodit nechci. Jenze musim platit hyopteku a zatim nemam zadne jine vychodisko, nez zavodit tak jako do ted, i kdyz me to uz nebavi.

Dal jsem to přečíst svojí mamince. Do půlky se smála (dokonce u toho slzela). Od druhé půlky brečela. Moje babička už je v nebi. Zajímalo by mě, co by na to řekla ona. Paní učitelka Kopřivová, dnes už penzistka, prý stále žije v mém rodném Lanškrouně. Taky by mě zajímalo, co by na svého pilného žáka, který do daleko dotáh, řekla…

Děkuju za všechny ty reakce!! Dostal jsem i pár mailů a sms-ek. To mě dojalo. Těší mě, když lidi ocení moji otevřenost/přímost. Hodně lidí v životě jsem touhle vlastností spíš popudil a naštval. A tak je to pro mě důležitý signál, že si můžeme říkat věci více na rovinu – bez keců, lží a kudrlinek. Taky mi přijde, že mi je rozumět. To je vždy úleva.

@ Kubo: Tak už i ty ses uhnal!? Vítej do klubu. Jinak jak říkáš… Všechno bylo k něčemu. Je mi to jasný, učím se ničeho nelitovat, jen moje tělo to někdy cítí jinak. Říkám si, kde a kdo bych byl bez dvou hustých let v Rusku, kde bych byl bez zkušeností z Afriky a Baobabu, kde bych byl bez všeho toho zabitýho času na bezduchých schůzkách a prezentacích v Douwe Egberts, Vitaně nebo GE. Kde bych byl bez přečtení tý hromady knih a jiných papírů,…? Je to těžký, vzít to jako fakt a „nezaplakat si někdy nad rozlitým mlékem.“

@ Peta: Koně? Krátce v Rusku jsem asi půl roku jezdil. Od tý doby ne. Je to věc, kterou je nutný dělat denně (jinak mám vždy pocit, že mi upadnout třísla) a můj život dnes běží jinak. Jezdectví do něj už nepatří.

@ Petr: Hypotéky http://blog.peoplecomm.cz/clanek/hypotekovy-manazer a dluhy vůbec jsou na samostatný téma. Zatím jsem do toho nespad, takže se mi to kecá, ale za ta léta, co dělám peoplecomm jsem potkal už armádu lidí, který se do týhle pasti nechali lapit. Taky jsem potkal lidi, kteří jedou bez dluhů. Ty dvě skupinky se od sebe diametrálně liší. V mých očích – tj. čistě subjektivně ta hypo-skupinka používá velmi často slovo „musím“, jsou takoví zohlejší, mají pocit že to či ono nemůžou. Bojí se šéfa. Prostě se bojí – jejich dominantní emocí je strach. (Strašně zevšeobecňuju, tak mě za tohle nekamenujte). Ta druhá skupinka je výrazně svobodnější, víc riskuje, zkouší, častěji řekne svůj názor a není tak „pokakaná“ z autorit.

Myslím si ale, že dluhy/nedluhy – vždy existuje cesta ven (ze závodu myslím). Jenom si uvědomit, že to jde a dát se do pohybu. Klíčové je udělat první krok – je jedno jaký. Možná jste si všimli, že když uděláte první krok, tak musíte udělat druhý a pak třetí a už to frčí. Když člověk dřepí na zadku, ve svým známým smrádku a říká, že „musí“ to či ono, tak si holt „musí“ počkat do šedesátky než to splatí. Pak může začít žít, říkat co si myslí a přestat se hrbit. Není ale tahle cena za nějaký barák příliš vysoká? Není to něco, čeho budeme na smrtelné posteli litovat?
Snad se na mě, Petře, za tyhle věte nebudeš zlobit. Celkem jsem nad tím dumal a momentálně se na to prostě tak dívám :-)

Dobrý Tome, jsem rád, že ses z toho vyhrabal…a hlavně relativně ještě včas…na život…na dobrodružství objevování.

Bon voyage! :-)

Jo, jo. Snad se mi daří nacházet chytřejší odpovědi na otázku: „Peníze nebo život?“

Proběhnout krysí závod má i své výhody. Jenom si vezměte, kolik se dá z této zkušenosti vyzískat:
-máte vzdělání, jaké má málokdo
-umíme jazyky
-dobře se orientujete ve světě a informacích
-dnes umíte rozlišit, do čeho se pustit a do čeho ne, co je podstatné a co je nepodstatné
-vážíte si svého zdraví a umíte naslouchat svému tělu
-díky zkušenostem si na nikoho a nic nehrajete, máte přirozené sebevědomí a autoritu
-své zkušenosti předáváte dál a není to „vyčtené“ z knih, ale prožité a to má velkou hodnotu

-díky svým zkušenostem neperete do svých potomků své nenaplněné ambice a neděláte je nešťastnými a uhoněnými
-máte dnes větší svobodu a sebevědomí v rozhodování, rozhodujete se vědomě a ne na základě toho, co kdo řekl, kam vás co natlačí a co je dobré jen pro druhé

Krysí závod je těžká cesta a dlouho trvá, než se po ní člověk zbaví vnitřně nastřádaného stresu a všechno si to v sobě vědomě zpracuje.
Když tím však člověk projde, dokáže si pak dobře srovnat životní hodnoty. A mít dobře srovnané životní hodnoty je cesta k naplněnému životu bez velkého stresu.

Květa Fialová říká: „Čím hůře, tím lépe.“
A krysí závod? Štěstí, neštěstí, kdo ví????

Tome, docela mne zaujala Tvoje myšlenka ohledně hypoték: co má ale dělat mladý člověk v případě, že je v Praze a někde s rodinou bydlet musí? Já nechci dům, ale prostě si nemohu pomoci, ale bez hypo dneska bydlení není.

@ Svatko: tenhle úhel pohledu tu zatím úplně chyběl. Díky. Kéž by ty body byly pravda… Ale jinak přesně. Díky za to (svým způsobem). Soutěžení je spíše mužská doména (zkoušel jsem to popsat třeba tady http://revoluce.peoplecomm.cz/clanek/vice-zen-do-vedeni). Díky soutěžení se posouváme jako druh dál. Vynalézáme, testujeme hranice lidských možností,… Jenomže jsme zapoměli, že soutěž je soutěž. Soutěž začíná a končí. Tečka. My si ji spletli s životem, nechali jsme se chytit a většina z nás nedělá dnes nic jiného než že poměřuje síly a soutěží. A to je, myslím, blbě.

@ Petr: Tak tohle je mega-otázka… Dumám nad tím od rána (jinak léta…). Nevím, jestli dokážu vysvětlit svůj pohled v pár řádcích. Spíš mám pár otázek. Předně si myslím, že se reklamníkům a marketingářům podařilo za pár let vysvětlit nám, že hypo je vlastně super, a že bez toho to v moderním životě nejde. Bůhví jak ono to vlastně je? Co nájem? Bojíme se smrti, a tak po sobě chceme nechat něco, co vydrží dýl než je lidský život. Barák/byt se úplně nabízí. Co bydlet s někým? Společně s kámošema si pronajmout něco většího a podělit se o náklady? Proč bydlet právě v Praze? Nájem se vedle hypošky může zdát nevýhodný. Člověk platí stejně, ale ve finále bude něco vlastnit. Jenomže to mu bude šede. Není 30 let života hrbení se a lezení do zadku příliš vysoká cena za pocit, že vlastním nějaký cihly? Nevím. Já si tyhle otázky pokládám. Vím ale, že mnozí lidé s hypoškou jsou lidé nesvobodní, kteří svou svobodu prodali za pocit, že mohou vlastnit něco, co je přežije.

Jsou lidé, kteří krysaří ne proto, aby měli peníze, něco si koupili, splatili hypotéky, blýskli se ve společnosti, ale kteří touží dostat se do učebnic a encyklopedií, být slavní, větší, největší… Není to tak dávno, co probíhala anketa o největšího Čecha. V Belgii byl v podobné anketě zvolen Otec Daniel, který se vydal léčit malomocné, nakazil se a zemřel. Čas odloupne pozlátka, nakonec je oceněna ryzost, upřímnost, láska,…

Tome ohľadne tých hypoték a bývania ma napadli 2 veci.

1.Možno v každom štádiu života potrebujeme bývať inde a inak.
Ako mladý u školy či zamestnania, ako rodič u školy či škôlky a ako dôchodca v kľudnejšom prostredí.

2.Potrebujeme mať nejaké stále kontakty. I keď je dobré sa ako mladý odsťahovať od rodičov tak je dobré sa aj vracať a žiť v komunite s rodinou. Pomôcť starým rodičom, navštíviť ich …

A ešte jedna vec. Pozeral som dokument o šľachticoch a tam jeden starký hovoril že majetok vníma ako niečo čo dostal od svojich predkov aby ho zveľadil ako správca a odovzdal svojím potomkom. Tento pohlaď sa mi páčil a vnímam to tak aj z planétou zem.

Čo si vybrať alebo ako to spojiť ?

S hoňkou v práci, krysím závoděním, cestou „nahoru do výšin“, s braním hypoték atd. – vypadá to někdy jako cesta nahoru – k „lepšímu“.
Je nebo může to být cesta odříkání, práce, úsilí – cesta na kopec.

Člověk jde kolikrát těžce do kopce, jde dopředu a někdy ani neví, co jej čeká. Ví jen, že musí dojít, něco jej žene.
Na té cestě neumí nebo nemusí v té chvíli odhadnout své síly, své hranice, své možnosti. Nezná.
Vyjde na kopec, dostane se k vytouženému cíli a chvíli to všechno jde.
A pak…..krach.
Konec se závoděním, soutěžením, porovnáváním se, naplňováním potřeb jen druhým, konec s hypotékami, konec s žitím na dluh, atd.

Pro inspiraci video – sice ne k věci, ale něco k tématu k tomu najít lze.

http://www.youtube.com/watch?v=3bJ5sRmgess

A jinak: Zdá se mi, že ačkoliv je to těžké – dojít k vyhoření, je fajn projít touto zkušeností, protože jak jinak poznat naplno, čeho mohu dosáhnout a čeho se pak s klidem mohu vzdát a nikdy si to nebudu vyčítat, že jsem ještě něco mohl a neudělal nebo nedosáhl.

Tělo je moudrý učitel a umí nás zastavit, když sami své hranice a možnosti neodhadneme.

Ego není hotové, dokud není naplněno a dokud má člověk sílu mu sloužit.
Filosof Osho podporoval lidi k tomu, aby dosáhli právě vrcholu ega, protože skrze toto se pak dostali ke své pravé podstatě, sami k sobě.

@Tomáš: zajímavá rada, nicméně jak to udělat v případě, že chceš mít rodinu a děti? Bydlení ve stylu „přátel“ si neumím moc dobře s rodinou v zádech představit a ruku na srdce – i při práci na živnosťák je člověk stále do značné míry otrokem klientů.

Prahu nepreferuji, nicméně zkus se někdy zajet podívat do levějších regionů a zjistíš, že tam krysí závod získává poněkud jinou dimenzi….

Tak som si prečítal svoj a par posledných príspevkov. Získal som pocit ako by sme sa snažili Tomášovi dokázať že to nejde. Tak ako to máme vo svojich životoch je to to najlepšie a jediné možné. Akoby sme neverili že sú možné aj iné varianty. Akoby sme si nič iné ani nepripúšťali a bály sa o tom vôbec seriózne rozmýšľať. Nejaký strach a pocit istoty v terajšom bytí a spôsobe života. Veď čo kedy sa niečo zmenilo a zistili by sme že sme to mohli zmeniť už dávno no neurobili sme to?…Idem sa prejsť a porozmýšlať o tom. Nech sa vám všetkým darí lepšie ako si len viete predstaviť :)

Hele já jsem rád, že to trochu prodebatujeme. To jsou parádní věci, co se tu objevují. díky za každou!

@ Monika – Já si krysí závodění definuju jako nekončící chuť získat víc (majetku, titulů, ocenění, papírů,…), abych předehnal ostatní. S tím souvisí i postavení v hierachii. Cílem je získat ocenění od ostatních. To je to o co usiluji. Tj. jestli makám jako šroub, protože mě něco fakt baví/bere/sere/… (ať už je motiv jakýkoli) tak to za krysaření nepovažuji. Podstata pro mě tkví ve slově „závodění“ – tj. žene mě ne moje vnitřní šťáva, ale porovnávání s ostatními. Pěkně to řekli Friends of the Earth ve videu, které jsme použili v „Životě mimo krysí závod“ – „Want less! Live more!“

@ Svatko – „dokud má tělo sílu sloužit egu…“ To je silná myšlenka. Jen se to naučit číst… Kamarád mi leží v nemocnici. Už nezvládá bolest – tak si šel lehnout do Motola. Lékaři se ho prý ptají, jestli nemá nějaký trable doma nebo jestli ho nechtějí třeba vyhodit z práce… Protože mu „nic“ není! Akorát furt dělá něco blbě (asi) – jen si to hlavou nedokáže uvědomit. Tělo už mu to rok/dva hlásí. Je to jako oranžová kontrolka v autě (dochází benzín). Jenže on zatím neví, kde je díra do nádrže. A už vůbec netuší na co jezdí. Natural? Naftu? Asi víte o čem mluvím. Většina z nás to někdy zažila. Tělo hlásí a my nechápem…

@ Honzo – Ani mi to nepřijde. Naopak, nacházím spoustu zajímavých podnětů na přemýšlení. Třeba i to, co píšeš o potřebě žít na různých místech.

@ Petře – Babo raď. Jak jsem psal, já testuju nájem – zatím mi to přijde jako chytřejší cesta než hypo. Kromě toho (a to je to, co se snažím lidem ukazovat na našich sezeních) mi přijde nejchytřejší postavit život na silných stránkách. Prostě dělat to v čem je člověk dobrej a hledat cesty k tomu, aby mu za to lidi zaplatili (ta šance je dlouhodobě násobně větší než když jen tak pracujeme – bez ohledu na silné/slabé s.) – tj. vydělat víc než dnes – pak se dá i hypo snáze zkousnout, anvíc se i zlepší sebevědomí a člověk nemusí tak moc lézt druhým do zadků.

Jestli máš (a kdokoli jiný, koho tohle téma baví) 1.10. čas přijď se podívat na život mimo krysí závod – můžeme podebatovat osobně: http://www.peoplecomm.cz/zajezdy/zajezd-krysi-zavod.php

Jsem přesvědčená, že každej má, co mu patří…Když jedeš autem, přehlídneš to, co můžeš vidět na kole, ale seš zas brzy v cíli, když jedeš na kole, nestíháš vidět ptáky a květy, ale máš požitek z jízdy, a když jdeš pěšky, cesta trvá trochu dýl, ale nepřehlédneš krásy kolem sebe, každej to máme nějak jinak…Nejde mít přece všechno najednou, stačí se rozhodnout, co chci a vzít to celý i s chlupama a při problému nenadávat, že nemám to druhý, ale prostě se rozhodnout vydržet nebo přestoupit…pořád jdeme po tý hraně a udržujeme si rovnováhu – a když jí porušíš, tak máš únavový syndrom

Ahoj,

doslo tady k male zamene osob, ale to vcelku nevadi. Ja jsem psal jen ten prvni prispevek od Petra, zbytek je nekdo jiny.

Nejsem zadnej manazer, jenom jsem si to spatne rozvrhnul, poridil jsem si rodinu a byt a ted je tezky se vyhnout „zavodeni“. Zarovne neni moc cesta zpatky, protoze jak pise druhy Petr, nekde se bydlet musi.

Nezlobim se na tebe Tomasi za ty reci, urcite se musim pohnout. Takze timhle smerem jsem chtel smerovat tu debatu. Perfektne jsi vystihnul tu moji situaci, „musim“ chodit do prace, protoze potrebuju ty penize, i kdybych tam mel delat sebevetsi blbosti.

Jsem v situaci, ze si uvedomuji potrebu zmeny v zivote, zaroven mam nejake nesplacene dluhy (v sirsim slova smyslu – nasledky minulych rozhodnuti, at financni ci jakekoliv jine) a ty mi brani v tom rychle zmenit styl zivota.

Da se rict, kde zacina ta cesta ze zavodu?

Mozna by bylo dobre poznat svoje silne stranky, na ty se zamerit, zjistit jejich uplatneni pro ostatni lidi a pomalu prejit k teto cinnosti.

Nejake jine napady?

@Petře z Jablonce
Aha. Dej si fotku/obrázek, prosím. Prosím i ostatní – pokud je to aspoň trochu možný, jestli jste tu pravidelně a občas necháte názor v komentářích, využijte té možnosti „Chci nahrát své foto:“ v okně „Komentáře“. Prosím, je to pak snazší.

Jinak těžká otázka. První krok? Podle mně je to jedno. Důležitý je udělat jakýkoli krok. Už jsme tady na to myslím narazili. Člověk je jako lokomotiva. Těžko se dává do pohybu. Ale, když už se rozjede, tak se to těžko zastavuje. Prostě, když uděláš první krok je nutný udělat druhý a pak třetí a tak dál. Možná to začíná uvědoměním, že nechci být tam, kde jsem. A to ty máš. Z toho můžou vzejít nějaký emoce. A ty člověka pak ženou. Můj recept je najít co mě baví tak, že jsem ochotný to dělat zadarmo. A dělat to tak dobře, až se najde někdo, kdo mi za to zaplatí. Zní to jednoduše, ale je to zapeklitý. Hlavně v krysařským systému, který nás tlačí nahoru a do majetku.

No a pak to asi chce nějakou inspiraci, nápady, příklady, aby člověk furt nejel „pokus-omyl“ (i když to není ale vůbec špatná škola). To můžou být blogy, knihy, kurzy, známí, pokládání otázek – debata (přesně, co jsi udělal ty), no a pak už zkoušení – tak dlouho než se to chytne.

Ani nevím, jestli to k něčemu může být. Každopádně držím palce.

Moja predstava života je taká aby som sa nemusel zamýšľať nad prácou, peniazmi a chodením do práce. Aby som mohol robiť to čo chcem preto že to chcem a nie preto aby som prežil. Momentálne mám zabezpečené prenájmy aby pokryli moju hypotéku. Na živobytie z toho nieje. Skúmam investície na Forexe a Komoditné trhy. Rozmýšľam o tom takto. Nekúpim auto. Namiesto toho dám niekde, niekomu, pre koho je to hra a dôverujem mu lebo ho mám overeného, dajme tomu 10 000 EUR. Mesačne s toho bude pre mňa tak 1 000 až 1 800 EUR. Na určitý stupeň slobody to stačí. Poprípade zobrať ďalšiu hypotéku a tak investovať dajme tomu 100 000 EUR a 10 000 až 18 000 EUR mesačne je už finančná sloboda. Rozmýšľali ste niekto o niečom takom? Potom cestovať, pomôcť rodičom, mať rodinu a vychovávať deti je o inom. Vzdelávať sa a pracovať na záhubách je o inom. Poraďte, hoďte sem svoj názor, pohlaď, odporúčanie, varovanie, skúsenosti…

Honzo, když to čtu napadá mě, že by to možná chtělo sesbírat příklady lidí, kteří „nechodí do práce“. Lidí, kteří našli, co je baví a dokáží se tím uživit. Kdyby to někomu přišlo jako dobrý nápad a chtěli byste s tím píchnout, ozvěte se.

Jáne, nepřemýšlet nad penězmi a dělat si co člověk chce = ideální představa. Jak je to ale v reále ? Je to jako když člověk vyhraje ve sportce. Velkou sumu. Sumu na kterou se strašně těšil, přál si jí, ale … pak. Jak to dopadne? Podle všech studií, zkušeností jsou ty prachy velmi rychle pryč. Pár zážitků, nevýhodné investice a spousty nepotřebných věcí. To je praxe. Vyzkoušená. Proč ? Protože mít peníze, je práce. Vydělat peníze je práce. Starat se o peníze je práce. Bez práce to nejde. Ten kdo vydělá peníze prací tak si jich velmi váží a ví co si může dovolit. A ten kdo pracuje, ví, že se musí někdy pracovat, někdy si užívat. Ale dělat jen jedno_to nepůjde.
Kolik stačí na ideální život ? Lidem v Indii 5 Euro na den, lidem v Evropě 50 Euro na den. Mít rodinu, pomáhat a užívat si, jde pokaždé. Vždy podle možností. Momentálních. Ale s vyhlídkou že to může být lepší. Ale musím vědět, že to proto něco udělám. Něco navíc. Bez toho to nejde. Je to jako ve sportu. Můžu chodit na trénink jako ostatní a pak hned do hospody, a nebo tam zůstat déle, ještě si dát 30 minut navíc, a … pak, vítězit. Donést medaili, zvítězit, protože vím, že jsem udělal něco navíc.
A co je ta práce navíc ?

Třeba … jen začít nad tím uvažovat, zamyslet se. Už to je cesta. A jak říká jedno přísloví –„Můžete jít po kterékoliv cestě, když nevíte kde je ten cíl“. Hodně sil.

Tome niečo také už je a ako nápad sa mi to veľmi páči. Niečo také už je. Pozri na http://www.theyesmovie.com/

Nebo tohle: http://www.karierabezhranic.sk/karierny-svet/zahranicie/afrika/kena/ – příklady Slováků, kteří chytili ve světě. Není ambicí každého vyrazit za humna, ale je v tom kus velké inspirace.

Jinak já čtu právě Outliers od M. Gladwella http://www.amazon.com/Outliers-Story-Success-Malcolm-Gladwell/dp/0316017922 a už po několikáté tu narážím na jeden zajímavej údaj, který se více než týče tohohle tématu. Ze studia špiček v mnoha oborech vypadává, že trénink/studium je možná stejně důležité jako talent (podle některých důležitější). Údajně je to 10 000 hodin tréninku (= cca 10 let tvrdé koncentrované práce na jedné věci – ať už je to hokej, psaní, zpěv, věda, šachy nebo cokoli jiného), které člověk potřebuje proto, aby se dostal na špičku.

Nemusíme se na to možná dívat jako na špičku peletonu, ale jako na stav, kdy člověk je extra dobrý v tom, co dělá. A víte, jak to chodí!? Když je někdo fakt dobrý, tak potíže s penězmi většinou nemá.

Takže Lenin měl pravdu: učit se, učit se, učit se. nebo taky cvičit, cvičit, cvičit. nebo makat, makat, makat. Jenom bacha, aby člověk předtím (nebo v průběhu) našel svoje kopyto (jako ten švec) a nemakal na něčem, co ho nebere a na co nemá vlohy.

Jeden môj známy sa presťahoval z Nemecka do rakúska a potom na slovensko. To založil už niekoľkú svoju spoločnosť. Tie predošlé skrachovali no táto prosperuje a dnes je z neho milionár zatiaľ len v korunách. Tento rok bol na dovolenkách a s toho len jednu platil. Tie ostatné dostal pozvania od svojich klientov a známych. Rozprával som sa s ním včera o práci a mojich úvahách. Dostal som odpoveď. Urob niečo svoje, choď tam kde si alebo môžeš byť najsilnejší, v čom sa vyznáš a máš to pod kontrolou. Na vlastnom príklade mi popísal že je na slovensku mimo Bratislavy a teraz je tu po rokoch najsilnejšia softvérová firma. Až bude dostatočne silný tak môže ísť aj do Bratislavy alebo do Rakúska a potom možno do Brna a Viedne… Hovoril mi o špičkových projektoch na ktorých niektorý podvodníci zničili finančne kedysi bohatých ľudí. Urobili chybu, išli tam kde nemali kontrolu a kde boli slabý. Silný ich okradli a zničili. Teraz sú niektorý s takými dlhmi že to do konca života nesplatia. Asi má pravdu tvor niečo vlastné a buď tam kde si silný a máš veci pod kontrolou. Keď predstava že dám niekomu kontrolu a on tvorí pre mňa v mojom záujme pekná ale asi naivná. Takže vzhúru do tvorby vlastnej veci. :)

Tome příklady lidí, kteří „nechodí do práce“ mám len také že majú firmu a tam makajú do rána do noci. Živnostníci ktorých dobre poznám Zlatník denne 10-12h v práci, Kaderníčka 10h v práci, majitelia potravín, drogérií, reštaurácií, barov,majiteľov stolárskych dielni…10h v práci. Častokrát majú na konci mesiaca menej ako ich zamestnanci. Minulý týždeň jeden majiteľ firmy na vzduchotechniku padol a skoro zomrel na zlyhanie srdca. Športoval a zdravo sa stravoval no išiel na plný plyn. Skoro neoddychoval. Má ženu, 4 deti, 8 zamestnancov a miliónové dlhy. Čo by s nimi bolo ak by neprežil ak by ho neoživili? Poznám jedného spolumajitelia jazykovej školy(Angličan) a ten má cca 10 učiteliek a on školí sem tam ich. Má speaking sem tam. Popritom si niekedy zahrá zo svojou kapelou a to je všetko. Alebo Jeden človek si dáva vyrábať nechtovú kozmetiku v Číne a tu to predáva ako veľkosklad. On si len dáva pozor na zamestnancov. Jeden majiteľ malej stavebnej spoločnosti si kúpil v svojom bydlisku veľký pozemok. Teraz nájde človeka čo chce dom a postaví mu ho tam a potom pokračuje. Pýtal som sa ho prečo. Vraj ho už nebaví cestovať za prácou do Bratislavy. Račej má viacej volného času a ide sa prebehnúť na koňoch čo chová aj s dcérou. Chcelo by to viacej tých ideálnych prípadov pre inšpiráciu. Chcelo by to nejaký dokument o takých ľuďoch čo nechodia do práce ale sú šťastný a úspešný po všetkých stránkach.

Jáne, čtu si Tvoje příspěvky, je z nich cítit, jak moc se skutečně snažíš přijít věci na kloub… Tak mě napadlo, jestli by k tomu ještě nepomohla knížka, kterou jsem sama nečetla, ale někteří známí ji četli a prý poskytuje zajímavý pohled na věc – Robert T. Kiyosaki: Bohatý táta, chudý táta. Nevím, možná už tady i nějaký odkaz na tuto knížku je… (ber to jako tip, za jehož kvalitu neručím)

Moniko vďaka za tip. Kiyosakiho poznám aj knihy a programy od neho. Zo začiatku som bol z jeho kníh unesený no po čase som zistil že omieľa stále dokola to isté a do malej hĺbky. V každej knihe pridá niečo no v skutočnosti by to bolo na par stránok. Na začiatok a iný pohlaď na peniaze a podnikanie odporúčam no nestačí mi to. Sú aj lepšie knihy o podnikaní a manažmente. Už som sa zmenil veľmi . Zbavil som sa niektorých limitou a vzorcov myslenia i chovania svojich chudobných predkov. Počúvam svoje vnútorné túžby. Zisťujem u čoho sa cítim dobre a u čoho zle…

Udělat něco „svého“. To bude asi ono.
Zdá se mi, že v životě chceme být nejdříve stejní, pak jiní a teprve, když si zažijeme tyhle dvě fáze tak můžeme být sví.

Tohle je na téma „svůj“ http://www.youtube.com/watch?v=oBt8keQTPb0
Promiňte, kdo nemáte rádi angličtinu, ale některý ty věci jsou tak pěkný, že sem nejdou nedat.

Musím říct, že jsem od střední školy nenapsal nic, co by sklidilo tolik pozitivních reakcí. Kolik lidí mi jen volalo nebo psalo maila! Překvapilo mě to a potěšilo. Bavilo mě to psát (navíc jsem to měl asi za dvě hoďky), a tak je to možná cítit.

Ale hlavně se chci zeptat. Je fajn, že je to zábavný, ale pomohlo to někomu vidět věci trochu jinak? Zamyslet se nad svým závodem/nezávodem? Nad tím, zda jsou vaše ambice opravdu vaše? Nad tím, zda to co chcete opravdu chcete? Prostě mělo to nějaký efekt? Jestli ano, prosím o info. Je to pro mě cenná věc slyšet, k čemu to může být.

Ahoj Tomáši, máš zaujímavý životný príbeh. Keď je reč o uskutočňovaní svojich vlastných nápadov a cieľov, dnes mi prišiel link na takýto príbeh:

http://www.betterworldbooks.com/The-Boy-Who-Harnessed-the-Wind-id-0061730327.aspx

Co nás stojí věci, které si kupujeme: http://mnmlist.com/the-true-cost-of-stuff/

Vy jste na to přišel ve třiceti. Já v padesáti, ale zaplať pánbůh.

Garry, děkuju. Zaplať pánbůh. Taky si myslím. Z mýho pohledu je fajn, když to člověk prokoukne. A když ne, taky se nic neděje. Taky je to život. Jenom trochu jiný. A fakt čert ví, která cesta je lepší. Jestli vůbec nějaká může být lepší…

http://cintamani.cz/ellison/ = Diplomy jsou pro ztroskotance (i tak se na to můžeme dívat)

http://www.youtube.com/watch?v=vCvbNcMxXo0 = Miluji svůj život (jedinečný příklad člověka, který dělá to, co miluje.)

Turija – vieš sem hodiť aj video kde Larry Ellison hovorý Diplomy jsou pro ztroskotance ?

Diplomy pro ztroskotance: vynikající nápad pro všechny, kdo promlouvají k novopečeným vyštudovaným. Jsem pro, aby se s nimi přednášející nemazlili. Aby na rovinu řekli všem, že je všechno to učení úplně k h..,trošku ty ega zbrousit s tím, že na vše přijdou i bez diplomů.
Mému synu v 7. třídě hrozili na vysvědčení čtyřkou. Podotýkám, že v pololetí měl vyznamenání. Prostě se na to úplně vyprdnul tak jí opravdu slíznul. Po nějaké době, když slíbil, že na sobě zapracuje chodil ale domů úplně vynervovaný, jestli vše zvládne.Říkám mu:Tak se to možná nepovede, tak se nezlepšíš, tak budeš mít zase čtyřku, tak se na to vyprdni!! A on povídá: Já nechci nikoho zklamat. Překvapena povídám:Ty jsi někomu slíbil, že nezklameš? On na to: Jo, babičce, tátovi….
Tak jsem chvíli v klidu dýchala a když jsem odcházela z pokoje, říkám mezi dveřmi: „Když se budeš snažit žít tak, abys nikoho nezklamal, nebudeš to potom ty.“ A z chodby ještě křičím: „POCHOPIL JSI TO?“ Odpověď byla už slyšet hodně z dálky a bylo to slovo:“JO.“

P.S. Syn má stálé trojky a i když vím, že má na víc, netlačím ho.

Příjemné číst Vaše příspěvky. A souhlasím s tím, co zde padlo již několikráte, že úspěšní můžeme být v tom, co půjde z nás. Anebo jak napsal Tomáš, co Vás naplní, i kdyby jste to měli dělat zadarmo :-) . Mým receptem je sledovat, co mi dělá radost a tomu pak věnovat svoji pozornost. Pozorovat své vnitřní pocity. Vnímat, co se kolem děje a místo kam patříme se pak (samo) ukáže. Ale na začátku musí být radost, protože pokud nedělám cokoliv s radosti, pak sebelépe udělána práce v sobě nese toto poselství…a proto s radostí a chutí do toho a půl je hotovo :-) .

Vaša autobiografická autentická spoveď ma naozaj zaujala :-), takisto majstrovstvo a ľahkosť vášho pera sú podmaňujúce, ďakujem.

Cesta k tomu, ako sa „naučiť čítať“ vo svojej duši vedie k objaveniu prameňa svojich túžob a z neho potom môžeme čerpať a napiť sa kedykoľvek si uvedomíme, že to potrebujeme…
Tiež mám skúsenosť, že prepátrať sa k tomuto „svojmu objavu“ je o to ťažšie, lebo je špecifický len pre seba, je to jedinečná a neopakovateľná cesta (ku ktorej patrí aj prepojenie so svojim telom a jeho signálmi) a po takom hnaní sa životom za „pomníkom“ ktorý sme si nechali postaviť inými a ktorému sme uverili že je ten pravý, to vôbec nie je ľahké, aj keď je to prirodzené. A pritom je to „len“ cesta k svojej vlastnej rýdzosti.
Zabudli sme totiž, že už sme takí boli a naplno žili v detstve, keď sme nežili v minulosti (aj keď vplyv génov a vrodených trendov nevymažeš :-)) a nežili sme ani v budúcnosti, ktorá by deformovala naše spojenie so zdrojom seba – keď sme naplno žili v ponorení v prítomnosti TU a TERAZ … a dospelí nás z tohto stavu na ceste k dospelosti „vytŕhali“ :-))
Po takom znovuobjave „AHA! tak toto je ono!“ a znovunaštartovaní sa, potom to už ide ľahko, obnovená cesta je už známa… Napadá ma taká otázka: Ozaj, nemajú to Afričania v zásade podobne ako my Európania, ktorí „vstupujeme DO a vystupujeme Z krysích pretekov“ – len z opačného konca?
Oslovila Vás táto energia žitia v prežití AFRIKY aj keď píšete že zásadne nezmenila váš dovtedajší spôsob života… muselo prísť ešte čosi iné… Afrika vás neočarila natoľko, aby ste sa rozhodli zostať tam žiť spolu Papou. Ba s Papuom, vzdelaním a životom poeurópštenému, ste vymysleli obchod a spoluprácu ako mu pomôcť lepšie žiť a obohatili ste pražský trh. (Papu to už mal so sebou predsa len inak, ako jeho súputníci, ktorí sa s eur. spôsobom života nestretli?) „Na jedné straně všudypřítomná smrt a na druhé radost z přítomnosti. Ba dokonce štěstí. Jakoby se tu nikdo nesnažil to daleko dotáhnout. Jakoby se lidi dokázali spokojit s tím, co mají. Jakoby se vůbec nestresovali z toho, co nemají. Jakoby jim všechny ty papíry, za kterými já jsem se tolik hnal, byly úplně u zadku.“
Zamilovali ste sa do Afriky… uvedomujúc si paradox, že je možné žiť „bezstarostne“ s toľkou skromnosťou, ba ohrozením smrťou na každom kroku a pritom neprežívať hrôzu, strach, neistotu, bolesť a vedieť sa tešiť z toho, čo práve mám…
Nielen tento ale aj ďalšie Vaše články, ktoré som si zatiaľ stihla prečítať sú o hľadaní a nachádzaní ciest k šťastiu, radosti, naplnenému životu a delenie sa o svoje objavy cestou Vašich blogov.
Inšpirujete ma k myšlienke, že som začala uvažovať o vytvorení svojho blogu… cez čítanie Vášho blogu som si uvedomila, že delenie sa o svoju cestu môže byť spôsobom ako napĺňať svoju túžbu po sebanaplnení v jednej z ďalších foriem a prejavov seba.
Rada sa k Vášmu inšpiratívnemu blogu budem vracať a som rada, že som sa k nemu dopátrala cez ZM SK fórum cez tému ako tvoriť demokraciu vo firemných vzťahoch. Želám Vám veľa zdaru na Vašich cestách a cestičkách :-))

Děkuju, Gia. Moc.
Tohle jste krásně pojmenovala: „…po takom hnaní sa životom za „pomníkom“ ktorý sme si nechali postaviť inými…“
Ať se daří! T.

To, čo by som k včerajšiemu príspevku rada doplnila, že je ocenenie Vášho rešpektujúceho prístupu k ľuďom, ktorý zároveň vidím ako „naše“ spoločné virtuálne pole – je to spôsob, akým sa delíte s ostatnými o svoje poznanie pričom sám sa nestaviate do pozície autority, vševedúceho učiteľa, majstra, gurua ale ako „včasnejšieho“ objaviteľa, partnera, staršieho brata na cestách, ktorý pri podpore iných ďalej spoluobjavuje a spolunachádza…
Pričom – domnievam sa – práve týmto prístupom prirodzene svetlom svojej osobnosti osvetľujete priestor pre slobodné rozhodnutie sa toho, kto je práve blízko aby sa mohol slobodne s rešpektom, bez pocitu viny, či poníženia a úctou k sebe i Vám rozhodnúť, na čo sa práve cíti a nakoľko sa cíti byť pripravený vziať zodpovednosť za svoje rozhodnutie aktívne sa zapojiť do tohto spoločného procesu – či už virutálne alebo bezprostredne. Toto je mi osobne veľmi blízke :-)

41 Tomáš se ptá: pomohlo to někomu vidět věci trochu jinak?

Do prčic – to je vono ;-)
„když uděláte první krok, tak musíte udělat druhý a pak třetí a už to frčí“ (viz 15 Tomáš)
Dám vědět, jak to mé nové kráčení dopadlo…

Verze v angličtině: http://www.freedom-at-work.com/285/

Zajímavé, poučné..jsem lehká krysa..uvidíme, jak to dopadne:) Tašky se snad zatím pod očima nenosím:)

Pěkný, Udělal sis místo v životě aji na nějakou babu a nebo pro samou práci jsi měl svůj vztah pouze pracovní? Ale jinak smekám, jsi dobrá krysa :)

Patřím do druhé skupiny, bez dluhů a hypoték. Je to pohoda, když si můžete říkat a dělat co chcete, protože vás netlačí dluhy. Lidi, kteří se hrnou do hypoték jsou podle mne finančně nevzdělaní. Dokonce jsem zprostředkovával kdysi i hypotéky, ale neměl jsem na to žaludek (vydělávat na cizí hlouposti a neštěstí).
Krysího závodu se neúčastním, kupuji jen věci nutné k životu. Člověk potřebuje k životu jen 2 metry čtverečné, vodu a jídlo. Toho se držím, ale spousta lidí ne.
Někdy si říkám, že i ti bezdomovci jsou šťastnější než krysí závodníci…
Už 20 let jsem na volné noze – nejsem žádný boháč, žiji skromně, ale hlavně se nemusím nikde ohýbat.

[...] Hajzler popisuje ve svém blogu „Zpověď krysího závodníka“ svou cestu za vzděláním. Na základní škole mu učitelka Kopřivová řekla: [...]

[...] Tomáš Hajzler [...]