Peoplecomm Blog o širších souvislostech svobodného vedení sebe sama, lidí a firem. Od roku 2007

Blog o svobodě v práci

Jste-li zde poprvé, přečtěte si Úvod do blogu a problematiky.

Zpověď krysího závodníka

Zpověď krysího závodníka

Než se pustíte to následujících řádků, z důvodu vyjasnění pojmů doporučuji Krysí závod. Běžíte ho také?

Moji rodiče se narodili v roce 1948 a 1949. Prarodiče v letech 1921-1928. Praprarodiče potom mezi lety 1895-1905. Praděda Hajzler byl pekař, prababička služka. Praděda Jelínek kotlář, prababička hospodyně. Děda Vomáčka pak stavbyvedoucí, babička Vomáčková učitelka. Děda Hajzler policista, babička Hajzlerová úřednice. Táta dělal mistra ve výrobní firmě, maminka úřednici.

Ať už za to může první nebo druhá světová válka či komunistický experiment, vždy se našlo něco, co mým předkům zamezilo vystudovat vysokou školu a vůbec to tzv. „daleko dotáhnout“. Já jsem se narodil v roce 1971 jako první dítě svých rodičů a jejich sourozenců a byl jsem tak předurčen k tomu, aby se do mě opřely nenaplněné ambice všech předchozích generací. Bylo rozhodnuto! 26. 5. 1971 se v Lanškrouně narodil první skutečný krysí závodník naší rodiny.

Odmalička jsem ze všech stran slyšel, že se musím učit, abych neskončil jako popelář nebo u koní a hlavně, abych to daleko dotáhl. (Rodiče se proto logicky vylekali, když jsem mezi 14. a 18. rokem kvůli lásce ke koním skoro ani nechodil domů. Od kariéry pohůnka u koní mě ale naštěstí „zachránili“ lékaři diagnózou těžké alergie na prach z koňské srsti.)

Určitě prý musím jít nejprve na střední školu, pak na vysokou, ideálně do zahraničí. „Uč se cizí jazyky, to se ti bude hodit!„, říkali mi. Zejména babička Vomáčková a maminka mi neustále opakovaly, jak je důležité se učit a daleko to dotáhnout. Tyto dvě ženy měly na můj další vývoj naprosto zásadní vliv.

Kus dětství jsem prožil v nemocnici a tak jsem se nedobrovolně zařadil k předním absentérům na základní škole Klementa Gottwalda (familiárně jsme mluvili o Gottwaldovce) v mém rodném Lanškrouně. Možná i proto nebyla na mých vysvědčeních nouze o trojky. Jedničky byly spíše výjimkou. V osmé třídě se naše třídní učitelka soudružka Eva Kopřivová jednou vyptávala na to, kam kdo půjde dál. Já tenkrát řekl, že na střední školu (jak jinak!?). Soudružka sklonila hlavu, aby mě lépe viděla. Škvírou mezi brýlemi a obočím si mě změřila pohledem, krátce polkla slinu a pronesla větu, která se mi vryla do paměti: „Hajzler, na to zapomeň. Ty na střední školu nemáš!

Soudružka Kopřivová, moje třídní učitelka, prohlásila: „Hajzler, ty na střední školu nemáš!“ Tahle věta ovlivnila moji budoucnost víc, než bych si dokázal připustit.

V naší rodině se začalo stříhat černé plátno na smuteční šaty. A celá ta hora nenaplněných ambic se začala opírat do mého bratra a bratranců…

Já mezitím neměl ani ponětí, jak tohle prohlášení ovlivnilo další běh mého života. Jakoby se ale těch pár slov slilo se všemi těmi nenaplněnými sny mé babičky a maminky, které já jsem předurčen uskutečnit. A jejich efekt se měl naplno projevit teprve až za pár let.

Uběhlo pár měsíců od památné věty soudružky Kopřivové a přiblížily se přijímačky na další stupínky systému. Ani nevím, jestli v tom byla nějaká tlačenka, kterou zprostředkoval můj tatínek, nebo štěstí či náhoda, ale po prázdninách jsem seděl ne v nějakém dvouletém učilišti (jak mi soudružka prorokovala), ale na střední škole. A protože mi řekla, že na to nemám, rozhodl jsem se jí ukázat opak. Kromě koní jsem v té době žil jenom učebnicemi (…pak přišly holky, ale to bylo až ve třeťáku…). A světe div se! Následovala vysvědčení se samými jedničkami, dva roky visela moje fotka dokonce na nástěnce nejlepších studentů školy. Ta mě moc nebavila, ale byla tam prima parta a já ve finále dostal důležitý papír: Maturitní vysvědčení – dokonce v červených deskách!

To tu ještě nebylo! Smuteční šaty, které naše rodina oblékla, když jsem málem neprolezl základkou, v té době už žrali moli. Maminka s babičkou otevíraly šampaňské. Soudružka Kopřivová neměla ponětí.

A já jel. Další logický stupínek byla vysoká. A podle pokynů dvou žen mého života ne jen tak ledajaká. Musela být zahraniční. Ale protože se o tom rozhodovalo v roce 1988 a já byl v té době bezhlavě zamilovaný do Sandry, existovaly pouze dvě možnosti – NDR (východní Německo) nebo Sovětský svaz (dnešní Rusko). A protože moje němčina byla výrazně slabší než ruština, bylo rozhodnuto. Udělal jsem přijímačky na univerzitu do Ruska. A Sandra? Ta nádherná zrzavá kobyla, s kterou jsem v té době trávil veškerý volný čas? Mohla za to, co jsem se rozhodl studovat. Chov koní = chov zvířat. A proto to nemohlo být nic jiného než chov zvířat, což se nabízelo právě pouze v Německu a v Rusku. Takže tak.

Byla to škola, to Rusko! Náš školní rok začal v srpnu roku 1989. V té době neexistoval internet, moji rodiče neměli telefon, dopisy chodily zhruba měsíc (poté, co jejich nezávadnost prověřily čmuchalové z KGB – fakt!, běžně to chodilo pootvírané). A já se tak až někdy před Vánocemi dozvěděl, že v Československu došlo k nějaké revoluci. Možná to bylo i tím, že ve mě stále žila soudružka Kopřivová, moje babička a maminka, a já tak ležel v knihách a jel a jel. Bylo jasné, že musím urvat diplom a dokázat jim, že na to mám.

Aby toho nebylo málo, začal jsem se učit anglicky a francouzsky (samoucky). A protože najednou začalo být volněji, strávil jsem první léto v Paříži a druhé v New Yorku a ty jazyky se v té době vcelku obstojně doučil. Věděl jsem, že to budu potřebovat pro budoucí kariéru.

Kariéra se v mých představách ovšem začala malinko měnit. Před odjezdem na vysokou školu do Sovětského svazu jsem absolvoval schůzku na nějakém ministerstvu, kde mi řekli něco ve smyslu: „Soudruhu, po návratu ze studií s tebou počítáme na pozici nějakýho soudruha…“ Už si ani nevzpomínám, co mi to tenkrát nabízeli. Mým osmnáctiletým uším to ale znělo velkolepě a asi to i přispělo k tomu, abych ještě víc zvýšil tempo a makal na sobě a papírech ze všech těch škol a kurzů, které jsem měl ještě absolvovat. Rok 1991 v Moskvě byla katastrofa. K jídlu zhola nic, dokonce došla i vodka. Ani u taxikářů se už nedala sehnat. Ze spolužáků z Čečenska šla hrůza, zůstat po setmění venku znamenalo skoro jistě dostat přes hubu. Mně konkrétně jednou zašívali obočí, podruhé mě někdo trefil lahví od vodky. Poslední kapkou byla pěst před mým obličejem v boční uličce (že já tam lez!) kousek od Rudého náměstí. A dost! Jedu domů. Vyřídil jsem papíry (překvapivě bezproblémově – nový systém totiž přál návratu komunistických studentů) a přestoupil na Vysokou školu zemědělskou v Praze.

A tady se dostávám k tomu novému pohledu na mou budoucí kariéru. Najednou bylo všechno jinak. Kariéra zemědělského úředníka mi začala pěkně smrdět. Lidi okolo mě začínali podnikat. A i já za sebou měl během dvou let pendlování mezi Prahou a Moskvou vcelku zajímavou pašeráckou minulost (snad už to dnes s odstupem dvaceti let můžu na sebe prásknout). Jenomže přede mnou byly ještě dva roky, abych jako první v naší rodině dosáhl na kýžený papír a soudružce Kopřivové s finální platností dokázal, že byla vedle jak ta jedle. Ale mě začal bavit byznys a v chovu zvířat jsem přestal vidět smysl. Papír jsem však potřeboval, a tak jsem se rozhodl dojet ta zvířata a navíc se zapsat na co možná nejvíc předmětů na ekonomické fakultě (naštěstí ta možnost existovala). A tak jsem kromě šestnácti rozdílových zkoušek (po přestupu z Moskvy) jel osnovy své fakulty a ještě si nandal deset dalších kousků na ekonomice. Kamarádi se honili za holkama, pili pivko, kalili a bavili se. Já ležel v knihách a sypal do hlavy něco, co mě prakticky vůbec nebavilo, ovšem co mi mělo zajistit jízdenku na další cestu. Pravděpodobně i nesmrtelná soudružka Kopřivová stále hrála svou nezaměnitelnou motivační úlohu.

V roce 1993 se naskytla příležitost naskočit do rozjetého bakalářského byznys programu jedné holandské univerzity. Úspěch! Další papír – „Bachelor of Science in business“. Otvírejte šampáňo a jdeme se fotit! No vážně. Moji rodiče a babička mohli přijet na první promoce. To bylo slávy! Vyfotili jsme se s dalším papírem a hned bylo čím se chlubit. Tomáš Hajzler, Bc. To bylo radosti!

Po návratu jsem zabral, dorazil českou vysokou školu a dostal další cenný papír. Dokonce v červeném tubusu – navíc ještě s jedním lejstrem, které se jmenovalo „Čestné uznání“ za to, jaký jsem byl asi kabrňák. Ing. Tomáš Hajzler, Bc. To bylo radosti! Z tohohle by si soudružka Kopřivová už určitě sedla na zadek.

Prostě jsem to dokázal. Napsal jsem si parádní životopis a v roce 1994, vybaven dvěma skvělými papíry a doklady o několika zahraničních pobytech a státních zkouškách z ruštiny a angličtiny jsem naskočil do skutečného krysího závodu. Svou (chabou) znalostí holandštiny jsem udělal dojem na Alberta van Geldera, tehdejšího šéfa Douwe Egberts v Praze. Přijali mě na pozici „Junior Product Manager – coffee“. To je titul, co? Dodnes si vybavuji tu hrdost. Dostal jsem vizitky. Maminka i babička měly radost. Jejich syn/vnuk to asi vážně daleko dotáhl! Uáááááá!

A pro mě to byl samozřejmě jenom začátek. Ještě jsem neměl ani tušení, jak se to se mnou všechno zatočí…

Po „Junior Product Manager“ následoval „Product Manager“, pak „Senior Product Manager“ (všechno v angličtině, jak jinak!?) a já začal vést oddělení. Zapojil jsem se do mezinárodních projektů, začal jsem jezdit na „mítinky“ (tak jsme tomu tenkrát říkali) do Londýna, Amsterdamu a Vídně. Albert mi řekl, že jsem tzv. „high potential“. Nato se začaly dít věci: Školení střídalo školení (většina s nějakým papírem – uááá – další do sbírky!), jedna zahraniční cesta střídala druhou….

Jenomže nějaké nedostatky v mém sebevědomí mě hnaly dál. V hlavě se mi urodila utkvělá představa, že bez MBA to daleko nedotáhnu. A tak jsem se pustil do závodu za dalším papírem. Udělal jsem TOEFL (tenkrát úctyhodných 650 bodů) a GMAT (to bylo slabší) a nastoupil do tzv. Executive MBA programu (= pro velký esa) University of Pittsburg s odnoží v CMC. Následovaly tři urputné roky zoufalého balancování honění kariéry v Douwe Egberts, snahy makat na MBA (každý víkend) a pokusů o nějaký další život. Ale protože mi bylo něco kolem dvaceti pěti, měl jsem jenom kruhy pod očima a jel jsem co to dá. A dařilo se mi. V práci jsem stoupal do vyšších příček pyramidy, mzda mi rostla a objevily se první zajímavé „benefity“ (jako např. služební auto).

Tři vysoký! Ten kluk to dotáhl opravdu daleko. Bylo opravdu čím se chlubit.

Roku 1996 se mi stala divná věc. Zoufale jsem se zamiloval do Thei. Pocházela ze San Franciska a v době, kdy jsem ji v Praze potkal, se měla za čtyři měsíce natrvalo vracet. Byl to takový ten vztah, kdy jedete naplno, protože víte, že to skončí. Ten konec si nepřipouštíte. Pokud jste viděli třeba Před úsvitem nebo to sami zažili, víte o čem mluvím. Byl jsem díky tomu mnohem vnímavější. Navíc intimní vztah s cizincem člověka zpravidla ovlivní a změní. Čtyři měsíce uběhly, Thea odjela do Tokia (a odtud do Kalifornie) a já se vydal poprvé za kamarádem do Mali. Asi i díky tomu, co jsem v té době prožíval, jsem si v Africe všiml věcí, které bych možná jinak ani neviděl. Předně jsem viděl úplně jiný svět než ten, na který jsem byl kdy předtím zvyklý. Tytam byly naleštěné klimatizované kanceláře plné lidí v oblecích a kostýmcích s roční mzdou ve výši hrubého domácího produktu typické africké země. Byla tam úplně jiná energie. Na jedné straně všudypřítomná smrt a na druhé radost z přítomnosti. Ba dokonce štěstí. Jakoby se tu nikdo nesnažil to daleko dotáhnout. Jakoby se lidi dokázali spokojit s tím, co mají. Jakoby se vůbec nestresovali z toho, co nemají. Jakoby jim všechny ty papíry, za kterými já jsem se tolik hnal, byly úplně u zadku. Nevím, jak moc to bylo Theou, ale já se kromě ní zamiloval do Afriky.

Rok 1996 mi tedy přinesl dvě lásky – Theu a Afriku. Ty dvě věci dost nabořily můj pohled na to proč a jak žít. Začal jsem se na život dívat jinak. Přestal jsem nosit kravatu.
Ovšem tak snadné a rychlé to zdaleka nebylo. To těžké mělo ještě přijít.

Do Mali jsem jel především za spolužákem ze školy Papou. K mému překvapení ani papír z prestižní sovětské školy mu v jeho zbídačelé zemi nepomohl získat solidní práci. V té době pracoval v nějaké chovné stanici, kde za pakatel vážil ovce. Přemýšlel jsem proto, jak mu píchnout. Ty úvahy nás společně s Papou přivedly k projektu, kterým jsem měl strávit další čtyři roky svého života. Napadlo nás, že budeme do Evropy dovážet africké umění. Papa se přestěhoval do Dakaru, kde bylo jednodušší nakoupit a odpravit všechny ty sošky, masky, obrazy nebo oděvy. Já jsem v Praze otevřel krámek v Rytířské a později v Karlově ulici se jménem Baobab, který se následně přejmenoval na Marabu. Kdo děláte do Afriky, možná si nás vybavíte. Svého času měly naše krámky docela jméno.

Jenomže… Já dělal v Douwe Egberts, pak ve Vitaně, stále jsem nedokončil MBA, a do toho ještě ty dva obchody. Ani nevím, jak jsem to dělal… Jenom si vzpomínám, že mi Vitana nesedla a já jí, a tak jsem nastoupil do GE (se značně pochroumaným sebevědomím), přerušil jsem MBA a do Marabu jsem zapojil další lidi (hlavně svoji maminku).

Z dnešního pohledu si uvědomuji, že mnou Afrika zacloumala, ale mou podstatu nejspíš nezměnila. Dál jsem jel ten známý krysí závod, jehož smyslem je dotáh

nout to co nejdál, vydělat co nejvíc, aby si člověk mohl koupit věci, které v podstatě nepotřebuje, a tak se vyrovnal (nebo lépe předstihl) lidem, které třeba úplně nemusí. To, jestli člověka baví, co dělá, je podružné. A já se tak naplno ponořil do slibné kariéry v GE. Z Marabu jsem začal postupně vycouvávat. Sice jsem už prakticky nenosil kravatu, ale v podstatě jsem jel zase jako za starých časů v Douwe Egberts – nablýskané tituly, služební auto, tučná mzda, zahraniční školení, lezení do zadku,… Dokonce jsem začal mít pocit, že bych měl dokončit MBA (přestože mě to vůbec nebavilo). A tak jsem znovu naskočil a urval další cenný papír. Další parádní meta na cestě ke krysímu piedestalu: Ing. Tomáš Hajzler, Bc., MBA. Bomba. Další promoce, další šampáňo, další fotky s cenným papírem (jedna z nich nahoře v úvodu ke zpovědi). Maminka s babičkou si poplakali z toho, kam až to jejich syn/vnuk dotáhl. Soudružka Kopřivová, která si na mě nejspíš vůbec nepamatuje, by už asi upadla šokem z toho, že jsem dal střední školu s papírem v červených deskách a k tomu ještě tři vysoký. Jako z blbýho filmu, ne!?

Pokud jste někdy dělali ve velké firmě, pravděpodobně jste si všimli, že zaměstnanci se rozlišují na ty níže a výše postavené. Firmy si na toto podivné škatulkování vymýšlejí roztodivné názvy, jako třeba úrovně, třídy, bandy, pásma… Snaží se tak oddělit póvl od šlechty, zrno od plev, nebo řadové zaměstnance od klíčových. Ať už je to jak je to, tyhle kasty dávají věcem jakýs takýs řád. Já to v GE dotáhl do úrovně 4 z pěti možných (5 byl ředitel). Bomba. Další krysí úspěch. Maminka měla radost. A já s ní. Mé babičce už to v té době začínalo být jedno. Jako jediná v naší rodině o mě začala mít strach, když viděla, že nedělám nic jiného než pracuji a že mi ta práce dává celkem za uši.

Ano, začalo mi táhnout na třicet a já začal být unavený. Kruhy zpod očí mi už prakticky nemizely, i když jsem se během víkendu zpravidla dospal. Můj kamarád Patrick, Američan, mi říkával: „Máš pod očima pěkný tašky!“ (V angličtině totiž říkají kruhům pod očima „bags“, tak on si to takhle úsměvně překládal). Fakt je, že to nebyly kruhy ani tašky, ale pořádný pytle. Při prohlídkách u doktora jsem si na únavu stěžoval opravdu vytrvale. Ti chudáci už nevěděli, co se mnou. Po všech možných předražených vyšetřeních (měl jsem tehdy speciální manažerskou péči v soukromém zdravotnickém zařízení – na to si my úspěšné krysy potrpíme!) většinou jenom pokývali hlavou a zabublali něco ve smyslu: „Hmmm, manažer. Hodně pracujete, že ano!? Měl byste zvolnit.“

Táhlo mi na třicet a já začal být unavený. Kruhy pod očima se změnily na pytle. U doktora jsem si už nestěžoval na nic jiného než na únavu.

Jednoho rána už to nešlo dál a já se místo do práce rozhodl vydat znovu k lékaři. Tenkrát mi udělali nějaké detailnější rozbory, po kterých doktor pronesl: „Máte nejspíš něco, čemu říkáme únavový syndrom nebo také syndrom vyhoření. Jednoduše jste se uhnal. A navíc jsme vám zjistili boreliózu.“ To byla šleha. Myslím ale, že přesně taková, kterou jsem potřeboval. Vylekalo mě to!

Dotáhl jsem to daleko. Odseděl jsem si 26 let ve školách pěti zemí. Nasbíral jsem okolo pěti desítek papírů (a s mnoha jsem se i vyfotil). Na vizitkách, které mi tiskli moji zaměstnavatelé, se mi blýskaly nabubřelé názvy v angličtině. Stejně nabubřelé byly i odměny, které jsem od zaměstnavatelů za svoje závodění dostával. Jenomže to tempo nebylo moje. Moje tělo na to přestalo mít. Navíc mě možná ani spousta věcí nebavila. Určitě jsem v nich neviděl opravdový smysl. Šlo mi hlavně o to daleko to dotáhnout, ne o to udělat v životě něco smysluplného. V krysím závodě jsem uspěl. Mám hromádku pěkných papírů, kupu fotek a vlastně i peněz (díky kterým jsem například nemusel hupsnout do hypotéky). Nepatřil jsem mezi vrcholové krysy, ale uspěl jsem. Myslím. Hlavně mi ale došlo, že i když budu první krysa, budu furt krysa. A z toho se mi zvedl kufr.

Boreliózu pořešila antibiotika, ale ten únavový syndrom nebo co to je, mám v sobě na pořád. Rychleji se unavím, a hlavně mi trvá déle, než si odpočinu. Nesu si to v sobě jako takové memento mori. A jsem tomu svým způsobem i rád. Krysí závodiště jsem opustil, půl roku bloumal po Latinské Americe a po návratu se pustil do PeopleCommu. Strach z neúspěchu mě několikrát zahnal zpět na závodiště, ale já už věděl, že to znovu nedám.

Místo účasti jsem ten závod začal studovat. A čím více mu rozumím, tím více mě fascinuje. Opustil jsem ho a místo nahoru jdu k sobě. A je fascinující s dnešním nadhledem dělat v podstatě pouze to, co mě baví a naplňuje, s lidmi, se kterými si vyhovujeme. Za ten nadhled jsem možná zaplatil vysokou cenu. Za to, že jsem nedělal, co mě bavilo. Za to, že jsem nežil přítomností, ale plánováním toho, kam a jak to dotáhnout. Za to, že jsem flinkal své přátele a rodinu. Ale jinak to asi nešlo. Narodil jsem se do rodiny, která čekala na toho, kdo naplní jejich ambice. A soudružka Kopřivová jen dělala svoji práci. A já asi potřeboval všechny ty lekce k tomu, aby mi došlo, kde je moje místo. A asi díky tomu všemu jsem tam, kde jsem. A jsem tomu rád. Ničeho nelituji. Byla to dobrá škola. Bůhví kde bych byl, kdyby jí nebylo.

Tak, a jestli jste to dočetli až sem, klobouk dolů. Máte můj obdiv. Díky.

P.S.: Tohle jsme točili s Českou televizí v lednu 2011… o krysím závodění.

Knihy o svobodě v práci

Všechny knihy
Podivín
Podivín
Richardo Semler
Objednat
Svoboda v práci
Svoboda v práci
Brian M. Carney, Icaac Getz
Objednat
Štěstí doručeno
Štěstí doručeno
Tony Hsieh
Objednat

Peoplecomm kurzy

Všechny kurzy
Cesta kolem světa
Cesta kolem světa

Začíná v dubnu 2012.

Přihlásit se
Liberalizační leadership
Liberalizační leadership

26.-27.11.2012

Přihlásit se
Jak si SKUTEČNĚ  rozumět?
Jak si SKUTEČNĚ rozumět?

12.-13.11.2012

Přihlásit se
Silné stránky
Silné stránky

Jak postavit život na
silných stránkách?

Přihlásit se
Svoboda v práci
Svoboda v práci

25.-26.10.2012

Přihlásit se
Den čili 86 400 vteřin
Den čili 86 400 vteřin

29.-30.3.12

Přihlásit se
Lekce Tanga
Lekce Tanga

24.-25.3.2012

Přihlásit se
Komentáře Přidat komentář
  • filip

    Krasny pribeh. Dekuji

  • Robík Hulík

    Moc pekne! Nezhuleny Robik tleska :)

  • Ondra

    Tak tohle je mazec.

    To mel byt uvodni clanek blogu…

    Docela mi to pripomelo film Wallstreet (1987) od Olivera Stone. Kdo to jeste nevidel, vrele doporucuju…

  • Monika

    Gratuluju Ti, Tomáši, že jsi došel až k současnému nadhledu. A díky, že se snažíš otevřít novou cestu Tobě (dříve)podobným.
    Já do toho krysaření tak úplně nezapadám, i když semtam se v něčem lehce poznám. Vždycky v sobě pocítím vnitřní odpor při setkání s těmi, co staví na odiv, čeho dosáhli, natřásají své zářivé peří na nemocných tělech a duších a pohrdají těmi, kteří se neženou stejně jako oni, nebo v lepším případě jim „nerozumějí“. Nemůžu jim to mít za zlé, vždyť oni nic jiného v životě nevidí, ale přesto mi s nimi není dobře. Tento blog je asi hlavně pro ně, ale řekla bych, že se tu setkávají lidé s nejrůznějšími přístupy k životu, takže mě to tu baví i tak…

  • Monika

    Ještě dodatek: No abych nepůsobila jako „paní dokonalá“, ohledně krysaření přiznávám, že jsem vystudovala vysokou školu, abych to „někam dotáhla“, a ne proto, že by mě naplňovala činnost, k níž jsem byla poté vzdělána. Teď už na to ale dlabu :-) :-) I když… kdoví, jaké pocity bych měla jako nevystudovaná mezi vysokoškoláky… jsem přece jen taky chycená…

  • Ján_Burský

    Paráda…ďakujem…čiastočne som sa tam našiel a späť do závodu sa mi nechce.
    Haldám spôsob ako splácať hypotéky a mať na živobytie. Zatiaľ sa mi to nepodarilo no dúfam že som na dobrej ceste. Je tu niekto komu sa to podarilo okrem Tomáša?
    Keď sa mi to podarí tak napíšem čo a ako aby som inšpiroval aj ostatných.

  • mates

    wow!

  • Hans

    A co Thea? Jak to dopadlo?
    Nejradši bych chtěl ještě druhý part :D

  • Svatka

    Kdyby náhodou někdo z vás teď běžel krysí závod, tak si klikněte na antidepresivního křečka:

    http://www.help24.cz/index.php?page=psychotesty

    A nezapomeňte si do obrázku s křečkem klikat……

  • Tomáš

    Tak to jsem rád, že vás to baví číst.
    Mě to bavilo psát.

    A Thea? Hmm.
    Bylo to těžký. Když přišel konec jejího života v Čechách, tak jsem se s tím nechtěl smířit. Naštěstí ani ona ne. Tak jsme pár měsíců viseli na telefonu (to byly účty…). Pak jsem za ní jel do Friska. Nakonec přijela ona zpět do Prahy a přes všechny ty trable jsme po pár měsících přišli na to, že k sobě nepatříme… (já v tý době ještě krysařil a možná tomu přispělo i to, že jsem na ní neměl dost času).
    Dnes žije v ČR a má taky dítě.

    Co se týče Papy, „aprés“ je ještě zajímavější (vydalo by na knihu). V mega-zkratce, po harcování se mezi Prahou a Dakarem se rozhodl zůstat u nás. Dnes učí francouzštinu a žije s manželkou Aichou a dcerou Yaye v Praze.

  • Jakub Vlk

    Ahoj Tome,

    naše příběhy jsou jiné, ale i dost podobné. Vliv společnosti, mentální modely, touha, strach a nakonec zastavit „to“ a neopakovat chyby znovu u sebe, druhých a hlavně na vlastních dětech. V únoru mi bylo 30, stačil jsem díky své urputnosti vyhořet, získat MBA, a stát se v jedné elitní MBA škole regionálním ředitelem pro ČR, atd. Podobností by bylo mnohem více. Ale jedna věc se zdá být jistá. Nakonec ničeho nelitujeme, všechny ty ústavy, dřina, odříkání tu byly pro nás. Dalo se jít jinou cestou, ale byli bychom dnes tím, čím jsme? Dokázal by Tomáš Hajzler od koní popsat takto barvitý osobní příběh? Dokázal by lidem dát to, co jim dává?
    Vše by bylo jinak. Ne lépe, ne hůře, ale prostě jinak. Nesmírně si vážím toho, že ses rozhodl věci změnit a používáš vše, co jsi získal tak, jak to používáš. Co ale vidím a cítím? Spousta firem má mechanismy na to, jak udržet lidi na uzdě. Mě MBA pomohlo a dodalo odvahu ke změně. Ono každé vzdělání je do značné míry neutrální. S potenciální užitečností roste i jeho nebezpečnost jako u všeho jiného, a tak zejména doufejme, že všechna „velká esa“ budou nabyté know-how používat nikoliv pro vytváření klecí na lidi a to včetně svých rodin, ale spíše míst pro radostný a volný život.

    Kuba

    P.S. Postrádám na pultech Tvou knížku:)

  • Peta

    Ahoj Tome, diky ze ses podelil o svuj pribeh. Co kone, vratil ses k nim?

  • Jakub Čamek

    Dneska je 1.9.
    Odvedl jsem dnes svého syna poprvé do školy.
    Jak to souvisí ?

    Děkuji že jsem měl možnost naučit se číst a psát, a nyní dočíst až sem.
    Je to silný příběh, který vyvolává spousty úsměvů, údivů, a zamyšlení.
    A jsem rád že znám tento web.
    Tome, dokázal jsi to.
    Je to dost dobrý !!!
    Díky

  • Petr

    Tomasi, na jednu stranu ti zavidim: mas poznani ke kteremu bys neprisel. na druhou stranu ti nezavidim: ztratil jsi mozna veci, ktere jsi ztratit nemusel.

    Tvuj pribeh ma z meho pohledu jednu velmi pozitivni vec. I kdyz jsi se zucastnil zavodu, ziskal jsi zrejme dost prostredku na to, abys zabezpecil svou rodinu (jak pises, nemusel sis brat hypoteku). Ja resim bohuzel opacny problem, mam hypoteku a zavodit asi neumim tak dobre a zaroven zavodit nechci. Jenze musim platit hyopteku a zatim nemam zadne jine vychodisko, nez zavodit tak jako do ted, i kdyz me to uz nebavi.

  • Tomáš

    Dal jsem to přečíst svojí mamince. Do půlky se smála (dokonce u toho slzela). Od druhé půlky brečela. Moje babička už je v nebi. Zajímalo by mě, co by na to řekla ona. Paní učitelka Kopřivová, dnes už penzistka, prý stále žije v mém rodném Lanškrouně. Taky by mě zajímalo, co by na svého pilného žáka, který do daleko dotáh, řekla…

    Děkuju za všechny ty reakce!! Dostal jsem i pár mailů a sms-ek. To mě dojalo. Těší mě, když lidi ocení moji otevřenost/přímost. Hodně lidí v životě jsem touhle vlastností spíš popudil a naštval. A tak je to pro mě důležitý signál, že si můžeme říkat věci více na rovinu – bez keců, lží a kudrlinek. Taky mi přijde, že mi je rozumět. To je vždy úleva.

    @ Kubo: Tak už i ty ses uhnal!? Vítej do klubu. Jinak jak říkáš… Všechno bylo k něčemu. Je mi to jasný, učím se ničeho nelitovat, jen moje tělo to někdy cítí jinak. Říkám si, kde a kdo bych byl bez dvou hustých let v Rusku, kde bych byl bez zkušeností z Afriky a Baobabu, kde bych byl bez všeho toho zabitýho času na bezduchých schůzkách a prezentacích v Douwe Egberts, Vitaně nebo GE. Kde bych byl bez přečtení tý hromady knih a jiných papírů,…? Je to těžký, vzít to jako fakt a „nezaplakat si někdy nad rozlitým mlékem.“

    @ Peta: Koně? Krátce v Rusku jsem asi půl roku jezdil. Od tý doby ne. Je to věc, kterou je nutný dělat denně (jinak mám vždy pocit, že mi upadnout třísla) a můj život dnes běží jinak. Jezdectví do něj už nepatří.

    @ Petr: Hypotéky http://blog.peoplecomm.cz/clanek/hypotekovy-manazer a dluhy vůbec jsou na samostatný téma. Zatím jsem do toho nespad, takže se mi to kecá, ale za ta léta, co dělám peoplecomm jsem potkal už armádu lidí, který se do týhle pasti nechali lapit. Taky jsem potkal lidi, kteří jedou bez dluhů. Ty dvě skupinky se od sebe diametrálně liší. V mých očích – tj. čistě subjektivně ta hypo-skupinka používá velmi často slovo „musím“, jsou takoví zohlejší, mají pocit že to či ono nemůžou. Bojí se šéfa. Prostě se bojí – jejich dominantní emocí je strach. (Strašně zevšeobecňuju, tak mě za tohle nekamenujte). Ta druhá skupinka je výrazně svobodnější, víc riskuje, zkouší, častěji řekne svůj názor a není tak „pokakaná“ z autorit.

    Myslím si ale, že dluhy/nedluhy – vždy existuje cesta ven (ze závodu myslím). Jenom si uvědomit, že to jde a dát se do pohybu. Klíčové je udělat první krok – je jedno jaký. Možná jste si všimli, že když uděláte první krok, tak musíte udělat druhý a pak třetí a už to frčí. Když člověk dřepí na zadku, ve svým známým smrádku a říká, že „musí“ to či ono, tak si holt „musí“ počkat do šedesátky než to splatí. Pak může začít žít, říkat co si myslí a přestat se hrbit. Není ale tahle cena za nějaký barák příliš vysoká? Není to něco, čeho budeme na smrtelné posteli litovat?
    Snad se na mě, Petře, za tyhle věte nebudeš zlobit. Celkem jsem nad tím dumal a momentálně se na to prostě tak dívám :-)

  • Roman

    Dobrý Tome, jsem rád, že ses z toho vyhrabal…a hlavně relativně ještě včas…na život…na dobrodružství objevování.

    Bon voyage! :-)

  • Tomáš

    Jo, jo. Snad se mi daří nacházet chytřejší odpovědi na otázku: „Peníze nebo život?“

  • Svatka

    Proběhnout krysí závod má i své výhody. Jenom si vezměte, kolik se dá z této zkušenosti vyzískat:
    -máte vzdělání, jaké má málokdo
    -umíme jazyky
    -dobře se orientujete ve světě a informacích
    -dnes umíte rozlišit, do čeho se pustit a do čeho ne, co je podstatné a co je nepodstatné
    -vážíte si svého zdraví a umíte naslouchat svému tělu
    -díky zkušenostem si na nikoho a nic nehrajete, máte přirozené sebevědomí a autoritu
    -své zkušenosti předáváte dál a není to „vyčtené“ z knih, ale prožité a to má velkou hodnotu

    -díky svým zkušenostem neperete do svých potomků své nenaplněné ambice a neděláte je nešťastnými a uhoněnými
    -máte dnes větší svobodu a sebevědomí v rozhodování, rozhodujete se vědomě a ne na základě toho, co kdo řekl, kam vás co natlačí a co je dobré jen pro druhé

    Krysí závod je těžká cesta a dlouho trvá, než se po ní člověk zbaví vnitřně nastřádaného stresu a všechno si to v sobě vědomě zpracuje.
    Když tím však člověk projde, dokáže si pak dobře srovnat životní hodnoty. A mít dobře srovnané životní hodnoty je cesta k naplněnému životu bez velkého stresu.

    Květa Fialová říká: „Čím hůře, tím lépe.“
    A krysí závod? Štěstí, neštěstí, kdo ví????

  • Petr

    Tome, docela mne zaujala Tvoje myšlenka ohledně hypoték: co má ale dělat mladý člověk v případě, že je v Praze a někde s rodinou bydlet musí? Já nechci dům, ale prostě si nemohu pomoci, ale bez hypo dneska bydlení není.

  • Tomáš

    @ Svatko: tenhle úhel pohledu tu zatím úplně chyběl. Díky. Kéž by ty body byly pravda… Ale jinak přesně. Díky za to (svým způsobem). Soutěžení je spíše mužská doména (zkoušel jsem to popsat třeba tady http://revoluce.peoplecomm.cz/clanek/vice-zen-do-vedeni). Díky soutěžení se posouváme jako druh dál. Vynalézáme, testujeme hranice lidských možností,… Jenomže jsme zapoměli, že soutěž je soutěž. Soutěž začíná a končí. Tečka. My si ji spletli s životem, nechali jsme se chytit a většina z nás nedělá dnes nic jiného než že poměřuje síly a soutěží. A to je, myslím, blbě.

    @ Petr: Tak tohle je mega-otázka… Dumám nad tím od rána (jinak léta…). Nevím, jestli dokážu vysvětlit svůj pohled v pár řádcích. Spíš mám pár otázek. Předně si myslím, že se reklamníkům a marketingářům podařilo za pár let vysvětlit nám, že hypo je vlastně super, a že bez toho to v moderním životě nejde. Bůhví jak ono to vlastně je? Co nájem? Bojíme se smrti, a tak po sobě chceme nechat něco, co vydrží dýl než je lidský život. Barák/byt se úplně nabízí. Co bydlet s někým? Společně s kámošema si pronajmout něco většího a podělit se o náklady? Proč bydlet právě v Praze? Nájem se vedle hypošky může zdát nevýhodný. Člověk platí stejně, ale ve finále bude něco vlastnit. Jenomže to mu bude šede. Není 30 let života hrbení se a lezení do zadku příliš vysoká cena za pocit, že vlastním nějaký cihly? Nevím. Já si tyhle otázky pokládám. Vím ale, že mnozí lidé s hypoškou jsou lidé nesvobodní, kteří svou svobodu prodali za pocit, že mohou vlastnit něco, co je přežije.

  • Monika

    Jsou lidé, kteří krysaří ne proto, aby měli peníze, něco si koupili, splatili hypotéky, blýskli se ve společnosti, ale kteří touží dostat se do učebnic a encyklopedií, být slavní, větší, největší… Není to tak dávno, co probíhala anketa o největšího Čecha. V Belgii byl v podobné anketě zvolen Otec Daniel, který se vydal léčit malomocné, nakazil se a zemřel. Čas odloupne pozlátka, nakonec je oceněna ryzost, upřímnost, láska,…

  • Ján_Burský

    Tome ohľadne tých hypoték a bývania ma napadli 2 veci.

    1.Možno v každom štádiu života potrebujeme bývať inde a inak.
    Ako mladý u školy či zamestnania, ako rodič u školy či škôlky a ako dôchodca v kľudnejšom prostredí.

    2.Potrebujeme mať nejaké stále kontakty. I keď je dobré sa ako mladý odsťahovať od rodičov tak je dobré sa aj vracať a žiť v komunite s rodinou. Pomôcť starým rodičom, navštíviť ich …

    A ešte jedna vec. Pozeral som dokument o šľachticoch a tam jeden starký hovoril že majetok vníma ako niečo čo dostal od svojich predkov aby ho zveľadil ako správca a odovzdal svojím potomkom. Tento pohlaď sa mi páčil a vnímam to tak aj z planétou zem.

    Čo si vybrať alebo ako to spojiť ?

  • Svatka

    S hoňkou v práci, krysím závoděním, cestou „nahoru do výšin“, s braním hypoték atd. – vypadá to někdy jako cesta nahoru – k „lepšímu“.
    Je nebo může to být cesta odříkání, práce, úsilí – cesta na kopec.

    Člověk jde kolikrát těžce do kopce, jde dopředu a někdy ani neví, co jej čeká. Ví jen, že musí dojít, něco jej žene.
    Na té cestě neumí nebo nemusí v té chvíli odhadnout své síly, své hranice, své možnosti. Nezná.
    Vyjde na kopec, dostane se k vytouženému cíli a chvíli to všechno jde.
    A pak…..krach.
    Konec se závoděním, soutěžením, porovnáváním se, naplňováním potřeb jen druhým, konec s hypotékami, konec s žitím na dluh, atd.

    Pro inspiraci video – sice ne k věci, ale něco k tématu k tomu najít lze.

    http://www.youtube.com/watch?v=3bJ5sRmgess

    A jinak: Zdá se mi, že ačkoliv je to těžké – dojít k vyhoření, je fajn projít touto zkušeností, protože jak jinak poznat naplno, čeho mohu dosáhnout a čeho se pak s klidem mohu vzdát a nikdy si to nebudu vyčítat, že jsem ještě něco mohl a neudělal nebo nedosáhl.

    Tělo je moudrý učitel a umí nás zastavit, když sami své hranice a možnosti neodhadneme.

    Ego není hotové, dokud není naplněno a dokud má člověk sílu mu sloužit.
    Filosof Osho podporoval lidi k tomu, aby dosáhli právě vrcholu ega, protože skrze toto se pak dostali ke své pravé podstatě, sami k sobě.

  • Petr

    @Tomáš: zajímavá rada, nicméně jak to udělat v případě, že chceš mít rodinu a děti? Bydlení ve stylu „přátel“ si neumím moc dobře s rodinou v zádech představit a ruku na srdce – i při práci na živnosťák je člověk stále do značné míry otrokem klientů.

    Prahu nepreferuji, nicméně zkus se někdy zajet podívat do levějších regionů a zjistíš, že tam krysí závod získává poněkud jinou dimenzi….

  • Ján_Burský

    Tak som si prečítal svoj a par posledných príspevkov. Získal som pocit ako by sme sa snažili Tomášovi dokázať že to nejde. Tak ako to máme vo svojich životoch je to to najlepšie a jediné možné. Akoby sme neverili že sú možné aj iné varianty. Akoby sme si nič iné ani nepripúšťali a bály sa o tom vôbec seriózne rozmýšľať. Nejaký strach a pocit istoty v terajšom bytí a spôsobe života. Veď čo kedy sa niečo zmenilo a zistili by sme že sme to mohli zmeniť už dávno no neurobili sme to?…Idem sa prejsť a porozmýšlať o tom. Nech sa vám všetkým darí lepšie ako si len viete predstaviť :)

  • Tomáš

    Hele já jsem rád, že to trochu prodebatujeme. To jsou parádní věci, co se tu objevují. díky za každou!

    @ Monika – Já si krysí závodění definuju jako nekončící chuť získat víc (majetku, titulů, ocenění, papírů,…), abych předehnal ostatní. S tím souvisí i postavení v hierachii. Cílem je získat ocenění od ostatních. To je to o co usiluji. Tj. jestli makám jako šroub, protože mě něco fakt baví/bere/sere/… (ať už je motiv jakýkoli) tak to za krysaření nepovažuji. Podstata pro mě tkví ve slově „závodění“ – tj. žene mě ne moje vnitřní šťáva, ale porovnávání s ostatními. Pěkně to řekli Friends of the Earth ve videu, které jsme použili v „Životě mimo krysí závod“ – „Want less! Live more!“

    @ Svatko – „dokud má tělo sílu sloužit egu…“ To je silná myšlenka. Jen se to naučit číst… Kamarád mi leží v nemocnici. Už nezvládá bolest – tak si šel lehnout do Motola. Lékaři se ho prý ptají, jestli nemá nějaký trable doma nebo jestli ho nechtějí třeba vyhodit z práce… Protože mu „nic“ není! Akorát furt dělá něco blbě (asi) – jen si to hlavou nedokáže uvědomit. Tělo už mu to rok/dva hlásí. Je to jako oranžová kontrolka v autě (dochází benzín). Jenže on zatím neví, kde je díra do nádrže. A už vůbec netuší na co jezdí. Natural? Naftu? Asi víte o čem mluvím. Většina z nás to někdy zažila. Tělo hlásí a my nechápem…

    @ Honzo – Ani mi to nepřijde. Naopak, nacházím spoustu zajímavých podnětů na přemýšlení. Třeba i to, co píšeš o potřebě žít na různých místech.

    @ Petře – Babo raď. Jak jsem psal, já testuju nájem – zatím mi to přijde jako chytřejší cesta než hypo. Kromě toho (a to je to, co se snažím lidem ukazovat na našich sezeních) mi přijde nejchytřejší postavit život na silných stránkách. Prostě dělat to v čem je člověk dobrej a hledat cesty k tomu, aby mu za to lidi zaplatili (ta šance je dlouhodobě násobně větší než když jen tak pracujeme – bez ohledu na silné/slabé s.) – tj. vydělat víc než dnes – pak se dá i hypo snáze zkousnout, anvíc se i zlepší sebevědomí a člověk nemusí tak moc lézt druhým do zadků.

    Jestli máš (a kdokoli jiný, koho tohle téma baví) 1.10. čas přijď se podívat na život mimo krysí závod – můžeme podebatovat osobně: http://www.peoplecomm.cz/zajezdy/zajezd-krysi-zavod.php

  • janka

    Jsem přesvědčená, že každej má, co mu patří…Když jedeš autem, přehlídneš to, co můžeš vidět na kole, ale seš zas brzy v cíli, když jedeš na kole, nestíháš vidět ptáky a květy, ale máš požitek z jízdy, a když jdeš pěšky, cesta trvá trochu dýl, ale nepřehlédneš krásy kolem sebe, každej to máme nějak jinak…Nejde mít přece všechno najednou, stačí se rozhodnout, co chci a vzít to celý i s chlupama a při problému nenadávat, že nemám to druhý, ale prostě se rozhodnout vydržet nebo přestoupit…pořád jdeme po tý hraně a udržujeme si rovnováhu – a když jí porušíš, tak máš únavový syndrom

  • Petr z Jablonce

    Ahoj,

    doslo tady k male zamene osob, ale to vcelku nevadi. Ja jsem psal jen ten prvni prispevek od Petra, zbytek je nekdo jiny.

    Nejsem zadnej manazer, jenom jsem si to spatne rozvrhnul, poridil jsem si rodinu a byt a ted je tezky se vyhnout „zavodeni“. Zarovne neni moc cesta zpatky, protoze jak pise druhy Petr, nekde se bydlet musi.

    Nezlobim se na tebe Tomasi za ty reci, urcite se musim pohnout. Takze timhle smerem jsem chtel smerovat tu debatu. Perfektne jsi vystihnul tu moji situaci, „musim“ chodit do prace, protoze potrebuju ty penize, i kdybych tam mel delat sebevetsi blbosti.

    Jsem v situaci, ze si uvedomuji potrebu zmeny v zivote, zaroven mam nejake nesplacene dluhy (v sirsim slova smyslu – nasledky minulych rozhodnuti, at financni ci jakekoliv jine) a ty mi brani v tom rychle zmenit styl zivota.

    Da se rict, kde zacina ta cesta ze zavodu?

    Mozna by bylo dobre poznat svoje silne stranky, na ty se zamerit, zjistit jejich uplatneni pro ostatni lidi a pomalu prejit k teto cinnosti.

    Nejake jine napady?

  • Tomáš

    @Petře z Jablonce
    Aha. Dej si fotku/obrázek, prosím. Prosím i ostatní – pokud je to aspoň trochu možný, jestli jste tu pravidelně a občas necháte názor v komentářích, využijte té možnosti „Chci nahrát své foto:“ v okně „Komentáře“. Prosím, je to pak snazší.

    Jinak těžká otázka. První krok? Podle mně je to jedno. Důležitý je udělat jakýkoli krok. Už jsme tady na to myslím narazili. Člověk je jako lokomotiva. Těžko se dává do pohybu. Ale, když už se rozjede, tak se to těžko zastavuje. Prostě, když uděláš první krok je nutný udělat druhý a pak třetí a tak dál. Možná to začíná uvědoměním, že nechci být tam, kde jsem. A to ty máš. Z toho můžou vzejít nějaký emoce. A ty člověka pak ženou. Můj recept je najít co mě baví tak, že jsem ochotný to dělat zadarmo. A dělat to tak dobře, až se najde někdo, kdo mi za to zaplatí. Zní to jednoduše, ale je to zapeklitý. Hlavně v krysařským systému, který nás tlačí nahoru a do majetku.

    No a pak to asi chce nějakou inspiraci, nápady, příklady, aby člověk furt nejel „pokus-omyl“ (i když to není ale vůbec špatná škola). To můžou být blogy, knihy, kurzy, známí, pokládání otázek – debata (přesně, co jsi udělal ty), no a pak už zkoušení – tak dlouho než se to chytne.

    Ani nevím, jestli to k něčemu může být. Každopádně držím palce.

  • Ján_Burský

    Moja predstava života je taká aby som sa nemusel zamýšľať nad prácou, peniazmi a chodením do práce. Aby som mohol robiť to čo chcem preto že to chcem a nie preto aby som prežil. Momentálne mám zabezpečené prenájmy aby pokryli moju hypotéku. Na živobytie z toho nieje. Skúmam investície na Forexe a Komoditné trhy. Rozmýšľam o tom takto. Nekúpim auto. Namiesto toho dám niekde, niekomu, pre koho je to hra a dôverujem mu lebo ho mám overeného, dajme tomu 10 000 EUR. Mesačne s toho bude pre mňa tak 1 000 až 1 800 EUR. Na určitý stupeň slobody to stačí. Poprípade zobrať ďalšiu hypotéku a tak investovať dajme tomu 100 000 EUR a 10 000 až 18 000 EUR mesačne je už finančná sloboda. Rozmýšľali ste niekto o niečom takom? Potom cestovať, pomôcť rodičom, mať rodinu a vychovávať deti je o inom. Vzdelávať sa a pracovať na záhubách je o inom. Poraďte, hoďte sem svoj názor, pohlaď, odporúčanie, varovanie, skúsenosti…

  • Tomáš

    Honzo, když to čtu napadá mě, že by to možná chtělo sesbírat příklady lidí, kteří „nechodí do práce“. Lidí, kteří našli, co je baví a dokáží se tím uživit. Kdyby to někomu přišlo jako dobrý nápad a chtěli byste s tím píchnout, ozvěte se.

  • Jakub Čamek

    Jáne, nepřemýšlet nad penězmi a dělat si co člověk chce = ideální představa. Jak je to ale v reále ? Je to jako když člověk vyhraje ve sportce. Velkou sumu. Sumu na kterou se strašně těšil, přál si jí, ale … pak. Jak to dopadne? Podle všech studií, zkušeností jsou ty prachy velmi rychle pryč. Pár zážitků, nevýhodné investice a spousty nepotřebných věcí. To je praxe. Vyzkoušená. Proč ? Protože mít peníze, je práce. Vydělat peníze je práce. Starat se o peníze je práce. Bez práce to nejde. Ten kdo vydělá peníze prací tak si jich velmi váží a ví co si může dovolit. A ten kdo pracuje, ví, že se musí někdy pracovat, někdy si užívat. Ale dělat jen jedno_to nepůjde.
    Kolik stačí na ideální život ? Lidem v Indii 5 Euro na den, lidem v Evropě 50 Euro na den. Mít rodinu, pomáhat a užívat si, jde pokaždé. Vždy podle možností. Momentálních. Ale s vyhlídkou že to může být lepší. Ale musím vědět, že to proto něco udělám. Něco navíc. Bez toho to nejde. Je to jako ve sportu. Můžu chodit na trénink jako ostatní a pak hned do hospody, a nebo tam zůstat déle, ještě si dát 30 minut navíc, a … pak, vítězit. Donést medaili, zvítězit, protože vím, že jsem udělal něco navíc.
    A co je ta práce navíc ?

    Třeba … jen začít nad tím uvažovat, zamyslet se. Už to je cesta. A jak říká jedno přísloví –„Můžete jít po kterékoliv cestě, když nevíte kde je ten cíl“. Hodně sil.

  • Ján_Burský

    Tome niečo také už je a ako nápad sa mi to veľmi páči. Niečo také už je. Pozri na http://www.theyesmovie.com/

  • Tomáš

    Nebo tohle: http://www.karierabezhranic.sk/karierny-svet/zahranicie/afrika/kena/ – příklady Slováků, kteří chytili ve světě. Není ambicí každého vyrazit za humna, ale je v tom kus velké inspirace.

    Jinak já čtu právě Outliers od M. Gladwella http://www.amazon.com/Outliers-Story-Success-Malcolm-Gladwell/dp/0316017922 a už po několikáté tu narážím na jeden zajímavej údaj, který se více než týče tohohle tématu. Ze studia špiček v mnoha oborech vypadává, že trénink/studium je možná stejně důležité jako talent (podle některých důležitější). Údajně je to 10 000 hodin tréninku (= cca 10 let tvrdé koncentrované práce na jedné věci – ať už je to hokej, psaní, zpěv, věda, šachy nebo cokoli jiného), které člověk potřebuje proto, aby se dostal na špičku.

    Nemusíme se na to možná dívat jako na špičku peletonu, ale jako na stav, kdy člověk je extra dobrý v tom, co dělá. A víte, jak to chodí!? Když je někdo fakt dobrý, tak potíže s penězmi většinou nemá.

    Takže Lenin měl pravdu: učit se, učit se, učit se. nebo taky cvičit, cvičit, cvičit. nebo makat, makat, makat. Jenom bacha, aby člověk předtím (nebo v průběhu) našel svoje kopyto (jako ten švec) a nemakal na něčem, co ho nebere a na co nemá vlohy.

  • Ján_Burský

    Jeden môj známy sa presťahoval z Nemecka do rakúska a potom na slovensko. To založil už niekoľkú svoju spoločnosť. Tie predošlé skrachovali no táto prosperuje a dnes je z neho milionár zatiaľ len v korunách. Tento rok bol na dovolenkách a s toho len jednu platil. Tie ostatné dostal pozvania od svojich klientov a známych. Rozprával som sa s ním včera o práci a mojich úvahách. Dostal som odpoveď. Urob niečo svoje, choď tam kde si alebo môžeš byť najsilnejší, v čom sa vyznáš a máš to pod kontrolou. Na vlastnom príklade mi popísal že je na slovensku mimo Bratislavy a teraz je tu po rokoch najsilnejšia softvérová firma. Až bude dostatočne silný tak môže ísť aj do Bratislavy alebo do Rakúska a potom možno do Brna a Viedne… Hovoril mi o špičkových projektoch na ktorých niektorý podvodníci zničili finančne kedysi bohatých ľudí. Urobili chybu, išli tam kde nemali kontrolu a kde boli slabý. Silný ich okradli a zničili. Teraz sú niektorý s takými dlhmi že to do konca života nesplatia. Asi má pravdu tvor niečo vlastné a buď tam kde si silný a máš veci pod kontrolou. Keď predstava že dám niekomu kontrolu a on tvorí pre mňa v mojom záujme pekná ale asi naivná. Takže vzhúru do tvorby vlastnej veci. :)

  • Ján_Burský

    Tome příklady lidí, kteří „nechodí do práce“ mám len také že majú firmu a tam makajú do rána do noci. Živnostníci ktorých dobre poznám Zlatník denne 10-12h v práci, Kaderníčka 10h v práci, majitelia potravín, drogérií, reštaurácií, barov,majiteľov stolárskych dielni…10h v práci. Častokrát majú na konci mesiaca menej ako ich zamestnanci. Minulý týždeň jeden majiteľ firmy na vzduchotechniku padol a skoro zomrel na zlyhanie srdca. Športoval a zdravo sa stravoval no išiel na plný plyn. Skoro neoddychoval. Má ženu, 4 deti, 8 zamestnancov a miliónové dlhy. Čo by s nimi bolo ak by neprežil ak by ho neoživili? Poznám jedného spolumajitelia jazykovej školy(Angličan) a ten má cca 10 učiteliek a on školí sem tam ich. Má speaking sem tam. Popritom si niekedy zahrá zo svojou kapelou a to je všetko. Alebo Jeden človek si dáva vyrábať nechtovú kozmetiku v Číne a tu to predáva ako veľkosklad. On si len dáva pozor na zamestnancov. Jeden majiteľ malej stavebnej spoločnosti si kúpil v svojom bydlisku veľký pozemok. Teraz nájde človeka čo chce dom a postaví mu ho tam a potom pokračuje. Pýtal som sa ho prečo. Vraj ho už nebaví cestovať za prácou do Bratislavy. Račej má viacej volného času a ide sa prebehnúť na koňoch čo chová aj s dcérou. Chcelo by to viacej tých ideálnych prípadov pre inšpiráciu. Chcelo by to nejaký dokument o takých ľuďoch čo nechodia do práce ale sú šťastný a úspešný po všetkých stránkach.

  • Monika

    Jáne, čtu si Tvoje příspěvky, je z nich cítit, jak moc se skutečně snažíš přijít věci na kloub… Tak mě napadlo, jestli by k tomu ještě nepomohla knížka, kterou jsem sama nečetla, ale někteří známí ji četli a prý poskytuje zajímavý pohled na věc – Robert T. Kiyosaki: Bohatý táta, chudý táta. Nevím, možná už tady i nějaký odkaz na tuto knížku je… (ber to jako tip, za jehož kvalitu neručím)

  • Ján_Burský

    Moniko vďaka za tip. Kiyosakiho poznám aj knihy a programy od neho. Zo začiatku som bol z jeho kníh unesený no po čase som zistil že omieľa stále dokola to isté a do malej hĺbky. V každej knihe pridá niečo no v skutočnosti by to bolo na par stránok. Na začiatok a iný pohlaď na peniaze a podnikanie odporúčam no nestačí mi to. Sú aj lepšie knihy o podnikaní a manažmente. Už som sa zmenil veľmi . Zbavil som sa niektorých limitou a vzorcov myslenia i chovania svojich chudobných predkov. Počúvam svoje vnútorné túžby. Zisťujem u čoho sa cítim dobre a u čoho zle…

  • Tomáš

    Udělat něco „svého“. To bude asi ono.
    Zdá se mi, že v životě chceme být nejdříve stejní, pak jiní a teprve, když si zažijeme tyhle dvě fáze tak můžeme být sví.

  • Tomáš

    Tohle je na téma „svůj“ http://www.youtube.com/watch?v=oBt8keQTPb0
    Promiňte, kdo nemáte rádi angličtinu, ale některý ty věci jsou tak pěkný, že sem nejdou nedat.

  • Tomáš

    Musím říct, že jsem od střední školy nenapsal nic, co by sklidilo tolik pozitivních reakcí. Kolik lidí mi jen volalo nebo psalo maila! Překvapilo mě to a potěšilo. Bavilo mě to psát (navíc jsem to měl asi za dvě hoďky), a tak je to možná cítit.

    Ale hlavně se chci zeptat. Je fajn, že je to zábavný, ale pomohlo to někomu vidět věci trochu jinak? Zamyslet se nad svým závodem/nezávodem? Nad tím, zda jsou vaše ambice opravdu vaše? Nad tím, zda to co chcete opravdu chcete? Prostě mělo to nějaký efekt? Jestli ano, prosím o info. Je to pro mě cenná věc slyšet, k čemu to může být.

  • Robert Zelník

    Ahoj Tomáši, máš zaujímavý životný príbeh. Keď je reč o uskutočňovaní svojich vlastných nápadov a cieľov, dnes mi prišiel link na takýto príbeh:

    http://www.betterworldbooks.com/The-Boy-Who-Harnessed-the-Wind-id-0061730327.aspx

  • Stuff

    Co nás stojí věci, které si kupujeme: http://mnmlist.com/the-true-cost-of-stuff/

  • garry

    Vy jste na to přišel ve třiceti. Já v padesáti, ale zaplať pánbůh.

  • Tomáš

    Garry, děkuju. Zaplať pánbůh. Taky si myslím. Z mýho pohledu je fajn, když to člověk prokoukne. A když ne, taky se nic neděje. Taky je to život. Jenom trochu jiný. A fakt čert ví, která cesta je lepší. Jestli vůbec nějaká může být lepší…

  • Turija

    http://cintamani.cz/ellison/ = Diplomy jsou pro ztroskotance (i tak se na to můžeme dívat)

    http://www.youtube.com/watch?v=vCvbNcMxXo0 = Miluji svůj život (jedinečný příklad člověka, který dělá to, co miluje.)

  • Jan_Bursky

    Turija – vieš sem hodiť aj video kde Larry Ellison hovorý Diplomy jsou pro ztroskotance ?

  • Martina

    Diplomy pro ztroskotance: vynikající nápad pro všechny, kdo promlouvají k novopečeným vyštudovaným. Jsem pro, aby se s nimi přednášející nemazlili. Aby na rovinu řekli všem, že je všechno to učení úplně k h..,trošku ty ega zbrousit s tím, že na vše přijdou i bez diplomů.
    Mému synu v 7. třídě hrozili na vysvědčení čtyřkou. Podotýkám, že v pololetí měl vyznamenání. Prostě se na to úplně vyprdnul tak jí opravdu slíznul. Po nějaké době, když slíbil, že na sobě zapracuje chodil ale domů úplně vynervovaný, jestli vše zvládne.Říkám mu:Tak se to možná nepovede, tak se nezlepšíš, tak budeš mít zase čtyřku, tak se na to vyprdni!! A on povídá: Já nechci nikoho zklamat. Překvapena povídám:Ty jsi někomu slíbil, že nezklameš? On na to: Jo, babičce, tátovi….
    Tak jsem chvíli v klidu dýchala a když jsem odcházela z pokoje, říkám mezi dveřmi: „Když se budeš snažit žít tak, abys nikoho nezklamal, nebudeš to potom ty.“ A z chodby ještě křičím: „POCHOPIL JSI TO?“ Odpověď byla už slyšet hodně z dálky a bylo to slovo:“JO.“

    P.S. Syn má stálé trojky a i když vím, že má na víc, netlačím ho.

  • alesh

    Příjemné číst Vaše příspěvky. A souhlasím s tím, co zde padlo již několikráte, že úspěšní můžeme být v tom, co půjde z nás. Anebo jak napsal Tomáš, co Vás naplní, i kdyby jste to měli dělat zadarmo :-) . Mým receptem je sledovat, co mi dělá radost a tomu pak věnovat svoji pozornost. Pozorovat své vnitřní pocity. Vnímat, co se kolem děje a místo kam patříme se pak (samo) ukáže. Ale na začátku musí být radost, protože pokud nedělám cokoliv s radosti, pak sebelépe udělána práce v sobě nese toto poselství…a proto s radostí a chutí do toho a půl je hotovo :-) .

  • Gia

    Vaša autobiografická autentická spoveď ma naozaj zaujala :-), takisto majstrovstvo a ľahkosť vášho pera sú podmaňujúce, ďakujem.

    Cesta k tomu, ako sa „naučiť čítať“ vo svojej duši vedie k objaveniu prameňa svojich túžob a z neho potom môžeme čerpať a napiť sa kedykoľvek si uvedomíme, že to potrebujeme…
    Tiež mám skúsenosť, že prepátrať sa k tomuto „svojmu objavu“ je o to ťažšie, lebo je špecifický len pre seba, je to jedinečná a neopakovateľná cesta (ku ktorej patrí aj prepojenie so svojim telom a jeho signálmi) a po takom hnaní sa životom za „pomníkom“ ktorý sme si nechali postaviť inými a ktorému sme uverili že je ten pravý, to vôbec nie je ľahké, aj keď je to prirodzené. A pritom je to „len“ cesta k svojej vlastnej rýdzosti.
    Zabudli sme totiž, že už sme takí boli a naplno žili v detstve, keď sme nežili v minulosti (aj keď vplyv génov a vrodených trendov nevymažeš :-)) a nežili sme ani v budúcnosti, ktorá by deformovala naše spojenie so zdrojom seba – keď sme naplno žili v ponorení v prítomnosti TU a TERAZ … a dospelí nás z tohto stavu na ceste k dospelosti „vytŕhali“ :-))
    Po takom znovuobjave „AHA! tak toto je ono!“ a znovunaštartovaní sa, potom to už ide ľahko, obnovená cesta je už známa… Napadá ma taká otázka: Ozaj, nemajú to Afričania v zásade podobne ako my Európania, ktorí „vstupujeme DO a vystupujeme Z krysích pretekov“ – len z opačného konca?
    Oslovila Vás táto energia žitia v prežití AFRIKY aj keď píšete že zásadne nezmenila váš dovtedajší spôsob života… muselo prísť ešte čosi iné… Afrika vás neočarila natoľko, aby ste sa rozhodli zostať tam žiť spolu Papou. Ba s Papuom, vzdelaním a životom poeurópštenému, ste vymysleli obchod a spoluprácu ako mu pomôcť lepšie žiť a obohatili ste pražský trh. (Papu to už mal so sebou predsa len inak, ako jeho súputníci, ktorí sa s eur. spôsobom života nestretli?) „Na jedné straně všudypřítomná smrt a na druhé radost z přítomnosti. Ba dokonce štěstí. Jakoby se tu nikdo nesnažil to daleko dotáhnout. Jakoby se lidi dokázali spokojit s tím, co mají. Jakoby se vůbec nestresovali z toho, co nemají. Jakoby jim všechny ty papíry, za kterými já jsem se tolik hnal, byly úplně u zadku.“
    Zamilovali ste sa do Afriky… uvedomujúc si paradox, že je možné žiť „bezstarostne“ s toľkou skromnosťou, ba ohrozením smrťou na každom kroku a pritom neprežívať hrôzu, strach, neistotu, bolesť a vedieť sa tešiť z toho, čo práve mám…
    Nielen tento ale aj ďalšie Vaše články, ktoré som si zatiaľ stihla prečítať sú o hľadaní a nachádzaní ciest k šťastiu, radosti, naplnenému životu a delenie sa o svoje objavy cestou Vašich blogov.
    Inšpirujete ma k myšlienke, že som začala uvažovať o vytvorení svojho blogu… cez čítanie Vášho blogu som si uvedomila, že delenie sa o svoju cestu môže byť spôsobom ako napĺňať svoju túžbu po sebanaplnení v jednej z ďalších foriem a prejavov seba.
    Rada sa k Vášmu inšpiratívnemu blogu budem vracať a som rada, že som sa k nemu dopátrala cez ZM SK fórum cez tému ako tvoriť demokraciu vo firemných vzťahoch. Želám Vám veľa zdaru na Vašich cestách a cestičkách :-))

  • Tomáš

    Děkuju, Gia. Moc.
    Tohle jste krásně pojmenovala: „…po takom hnaní sa životom za „pomníkom“ ktorý sme si nechali postaviť inými…“
    Ať se daří! T.

  • Gia

    To, čo by som k včerajšiemu príspevku rada doplnila, že je ocenenie Vášho rešpektujúceho prístupu k ľuďom, ktorý zároveň vidím ako „naše“ spoločné virtuálne pole – je to spôsob, akým sa delíte s ostatnými o svoje poznanie pričom sám sa nestaviate do pozície autority, vševedúceho učiteľa, majstra, gurua ale ako „včasnejšieho“ objaviteľa, partnera, staršieho brata na cestách, ktorý pri podpore iných ďalej spoluobjavuje a spolunachádza…
    Pričom – domnievam sa – práve týmto prístupom prirodzene svetlom svojej osobnosti osvetľujete priestor pre slobodné rozhodnutie sa toho, kto je práve blízko aby sa mohol slobodne s rešpektom, bez pocitu viny, či poníženia a úctou k sebe i Vám rozhodnúť, na čo sa práve cíti a nakoľko sa cíti byť pripravený vziať zodpovednosť za svoje rozhodnutie aktívne sa zapojiť do tohto spoločného procesu – či už virutálne alebo bezprostredne. Toto je mi osobne veľmi blízke :-)

  • Gita

    41 Tomáš se ptá: pomohlo to někomu vidět věci trochu jinak?

    Do prčic – to je vono ;-)
    „když uděláte první krok, tak musíte udělat druhý a pak třetí a už to frčí“ (viz 15 Tomáš)
    Dám vědět, jak to mé nové kráčení dopadlo…

  • Anonymní
  • http://twitter.com/vpavlin Václav Pavlín

    Zajímavé, poučné..jsem lehká krysa..uvidíme, jak to dopadne:) Tašky se snad zatím pod očima nenosím:)

  • Surajev

    Pěkný, Udělal sis místo v životě aji na nějakou babu a nebo pro samou práci jsi měl svůj vztah pouze pracovní? Ale jinak smekám, jsi dobrá krysa :)

  • Travolta777

    Patřím do druhé skupiny, bez dluhů a hypoték. Je to pohoda, když si můžete říkat a dělat co chcete, protože vás netlačí dluhy. Lidi, kteří se hrnou do hypoték jsou podle mne finančně nevzdělaní. Dokonce jsem zprostředkovával kdysi i hypotéky, ale neměl jsem na to žaludek (vydělávat na cizí hlouposti a neštěstí).
    Krysího závodu se neúčastním, kupuji jen věci nutné k životu. Člověk potřebuje k životu jen 2 metry čtverečné, vodu a jídlo. Toho se držím, ale spousta lidí ne.
    Někdy si říkám, že i ti bezdomovci jsou šťastnější než krysí závodníci…
    Už 20 let jsem na volné noze – nejsem žádný boháč, žiji skromně, ale hlavně se nemusím nikde ohýbat.

  • http://mokravoda.cz/2011/09/nebudte-nuly-a-bavte-se/ Nebuďte nuly a bavte se | MokraVoda.cz

    [...] Hajzler popisuje ve svém blogu „Zpověď krysího závodníka“ svou cestu za vzděláním. Na základní škole mu učitelka Kopřivová řekla: [...]

  • http://minimalartist.wordpress.com/2012/01/22/prvy/ Prvý | Minimal Artists

    [...] Tomáš Hajzler [...]