Děkuju, Jakube. Jsem Tvou zpovědí zasažená, nemohu psát. Děkuju.

Veľa šťastia kamarát.

Mně fascinuje, že je to někdo schopný takhle popsat! A samozřejmě si to uvědomit. Kolik z nás něco takovýho dnes a denně zažívá, ale člověk si zvykne sakra rychle na cokoliv a pak už ho řídí síla zvyku (ne on sám). Já byl v podobný siutaci a skončil jsem u doktora. Na našich zájezdech podobné historky taky vyslechnu relativně často…

Jedna věc se v našem světě strašně změnila. Čas nám vždy někdo organizoval – nejdřív církev, pak stát, škola, firma, rodina,… Dnes jsme na to sami.
Byla to paráda, když jsem ještě chodíval do zaměstnání. Bylo jasný, že od pondělí do pátku 9.00 – 17.00 mám někam dorazit. Štvalo mě to, ale z dnešního pohledu to dávalo mýmu životu neuvěřitelný řád. Všechno bylo strašně jasný a předvídatelný. Dnes se mi po-pá/so-ne model podařilo vygumovat z hlavy a co, kdy, kde budu dělat si určuji do velké míry sám.
A to je někdy peklo. Být zodpovědný (držet slovo, které jsem si dal) sám k sobě je, myslím to nejtěžší. Ale spousta věcí se dá naučit, i když je člověk naturelem wilfer http://blog.peoplecomm.cz/clanek/wilfing
A proto se mi strašně líbí Jakubova výzva na setkání. Myslím, že sám na to člověk většinou nepřijde. Tak se těším, že se něco podaří uspořádat.

20 let jsem workoholikem od doby kdy mi zemřela matka a přišla jsem o bydlení. Svět se mi zprotivil. Bydlím s neteří, děti nemám. Z práce se vracím ve 20 hodin (s potížemi), lehnu a předstírám spánek. Vše co se netýká práce je mi protivné. Přišla jsem o přátele, protože jsem „neměla čas“ se s nimi setkat. Zdravotní stav je špatný z nedostatku pohybu. Neteř si stěžuje že se doma o nic nestarám. Nevím co se kolem děje. Myslím, že bych to ani nechtěla změnit. Když někdo pracuje třeba na lodi taky je tam pořád.

Hezky cteni. Pekne napsany.

Neverim vsak, ze clovek je workoholik, protoze to doma nefunguje. Naopak, doma to nefunguje, protoze je clovek workoholik.
A prehnana prace je manifestace jinych, skrytych potreb. Nefunkcni osobni zivot je dusledek, ne pricina.

Jakube, mám pocit, jako bych tenhle článek psal sám – za nějakých 10 let. Nechci aby to takhle dopadlo. Hlásím se na sraz :)

Až mi z toho běhá mráz po zádech – opravdu výstižné. Měl jsem po svatbě podobné zkušenosti – doma moc dusno, moc starostí, moc věcí, které by pořád chtěla „řešit“, když mně se nic řešit nechtělo. Svoje koníčky jsem utnul úplně, snad jsem si tím omlouval, že to dělám pro ně (rodinu). Až najednou jsem si uvědomil, že život je pro mně jen prázdná temná past, ze které se těžko hledá cesta ven…
díky za otevřenost, je to jeden z nejkvalitnějších blogů, které jsem za poslední dobu navštívil – dávám do záložek. O pokec bych rozhodně stál, ale o autorovi nic nevím, ani odkud je… Pokud je to možný, tak mi dejte vědět

Ales: Mozna je to trochu rozjimani nad tim, co bylo driv – vejce nebo slepice.

Nicmene z nekolika prispevku na tomto blogu vyplyva, ze osobni zivot byl tim spoustecem. Myslim, ze to tak casto muze byt.

Coz nevylucuje, ze v nekterych pripadech je to obracene.

Rad si o tom popovidam, ac – myslim – workoholik nejsem.

Blackbead: Poradi je dulezite.
Pokud je prvni prace, ktera nici vse ostatni, pak je to workoholismus. Pokud byla nejdriv osobni situace, ze ktere do prace utikam, pak se nebavime o workoholismu.
Mozna na to jsem chtel svym prispevkem poukazat, kdyz uz je v nadpisu „workoholik“.
Vzdycky se snazim dostat k podstate veci, co ostatni mohou vnimat jako slovickareni. Slovy ale reprezentujeme nase zazitky, a mne nestaci placat se na povrchu.

Já na tu tvoji zpověd myslím od chvíle, co jsem to četl poprvé, Jakube. Je to fakt silný psaní. Úplně nejvíc si cením asi tvé otevřenosti. To je naprostá vzácnost. Vychovali nás ve světle filozofie: „Co si o nás pomyslí ostatní?“, a tak na sebe hrajeme různý habaďůry, nasazujeme různé tváře, děláme dojem. Já často potkávám různý lidi, který kdyby místo sebe na schůzku poslali sako nebo kostýmek, tak by se toho moc nezměnilo. Tohle je nezvyklý. Alespoň na můj vkus. Protí Díky!

Jinak „workoholik“ není nic než název, definice (a ty mi milujeme a také milujeme dohadování o tom, co je ta nejsprávnější). Já myslím, že definice je důležitá pro porozumění, jinak je podružná.

Těch věcí, lidí, pocitů, slov, na které se člověk může chytit jako na háček jsou mraky. Práce je jen jednou z nich. Snad každý něco máme – cigárka, chlast, internet, čokoláda, sport, zlost, porno,… Naše hlava pak rozhodne, zda tomu budeme říkat zvyk, zlozvyk nebo dokonce závislost. Blbý je, když za mě rozhoduje někdo jiný než já. Já chci jet doprava a zvyk mě tlačí doleva. Chci domů, ale zvyk mě nutí zůstat v práci. Chci kouknout na zprávy a místo toho koukám na porno. Říká se „síla zvyku“. Není divu. Zvyk je zpravidla silnější než člověk. Mě se osvědčilo se max. jednou týdně zastavit a pořádně se rozmyslet, co chci dělat, kam jet,.. to rozházet do diáře a pak se toho držet. Zvyk pak nemá nikdy takovou sílu.
Obecně si ale myslím, že se na háček chytím snáž, když nemám dost jiných háčků. Tj. v práci začnu zůstávat, když mě to domů extra netáhne. Představte si, že jste čerstvě zamilovaní. Zůstávali byste v práci 16 hodin denně? Spíš 6, ne?

P.S.: Na téma závislosti na práci – už jsme to dávali na nástěnku – http://www.workaholics-anonymous.org/page.php?page=home

Alkoholikem se stal člověk většinou proto, že k alkoholu utíkal od svého osobního života. Alkohol se mu stal kámošem, když to jinde nefungovalo. A pak to byl ten kámoš nejlepší. Pravděpodobně se jím nestal proto, že miloval alkohol od prvního panáka….. můj pohled na tu otázku.

Ale dohromady je to asi provázané kolečko, ve kterém je zapleteno více různých sitaucí a skutečností, které vedly k situaci, o které se tu píše. SItuaci, která tomu danému člověku už neslouží. Už přesáhla meze, kdy to člověku „jakžtakž fungovalo“, už sám cítí, že sám neví, jak z toho ven. A vztahy nefungují. A to je oč tu běží. Co s tou situací.

Dean Ornish zmiňuje v týhle přednášce pár zajímavých věcí k tématu – http://www.ted.com/index.php/talks/dean_ornish_on_healing.html
Třeba mluví o cigaretách jako o kámoškách. Pro mnohé lidi jsou to prostě ty nejlepší kámoši. Zpravidla jsou po ruce, mají, co potřebuji,…

Pěkný je také rozdíl mezi ILLNESS (nemoc) a WELLNESS (zdraví). Říká, že jsou to stejná slova – jen to první začíná na I (já) a to druhé na we (my). A v tom je možná zakopaný pes.

Wellness a Illness – to je paráda, díky, Tome. To mi dává velký smysl. Vztahy (to „we“) je totiž podle mě to, co nás zabíjí (pokud to neumíme a zůstáváme sami, to „I“) a to, co nás může zachránit. Někde jsem četla krásné připomenutí, že i na Noemovu archu se vstupovalo pouze v páru.

Zajímavé čtení. Bohudík workholik nejsem, jen pokud by byl zájem na setkáních o člověka „z druhého břehu“ :-) tak se rád připojím. Možná bych svým přístupem mohl současným či budoucím workholikům nabídnout jiné úhly pohledu…
Wellness – illness, to je hezká slovní hříčka, ale člověk by měl vždycky vycházet od sebe, ne se vztahovat jen ke druhým. Dobré vztahy s druhými jsou možné, pokud je dobrý vztah sám k sobě. Ježíšovo Milujte bližního svého jako sebe samého je platné stále.

Pěkný den!

Kubo, člověče, tohle je naprosto nejčtenější věc od dob mého pokusu kritizovat naší hoňku za konzumem http://blog.peoplecomm.cz/clanek/osmnact-kritickych-postrehu-z-usa-
Každý den na to koukne stovka lidí – k dnešku 1400 kliků a podle času strávených na stránce tipuju, že od toho 9,9 z 10 nemůže odtrhnout a dojede to do konce. Aby ne.

Tak zvaž zda už nenadhodit termín a místo. Dík.

Díky vám za reakce, pochopení a hlavně přečtení. Je to dlouhý, né moc humorný a ještě máte sílu na reakce. Takže ještě jednou díky.

No a aby to mělo pokračování, takový další level, navrhuji osobní setkání.
Pojďme se setkat a pobavit se, poslouchat, naslouchat, ptát se. Dlouho jsem přemýšlel nad místem. Sedával a sedávám dost v kavárnách, restauracích a podobných zařízeních, ale nejlépe se mi mluví, baví, vnímá, poslouchá venku. Normálně na lavičce, na trávě v parku. Není okolo Vás žádná televize, žádné moc rušivé vjemy.
Navrhuji tedy:
Kdy: středa 22.4. nebo čtvrtek 23.4. nebo středa 29.4 nebo středa 6.5.2009
Kde: Ve Stromovce – na začátku je planetárium, tak tam. Pak budeme na trávě v okolí, nebo v blízké letní hospůdce. To záleží na počasí.

V kolik: od 18.00
Spojení na mě je: j.camek@seznam.cz

Hezké jaro všem
Jakub

Zajímavé čtení. Zrovna můj kamarád prožívá něco podobného. Přeposlal jsem mu tohle čtení, protože je to velice dobře napsané, takový zajímavý monolog. Naštěstí nemá ještě rodinu, rozešel se nedávno s přítelkyní, protože jim to delší dobu neklapalo a nyní tráví spoustu času v práci. Doma ho nic nečeká, nikdo na něj nečeká jen samota tak se z něj pomalu a jistě stává workoholik. Doufám, že to dáte s paní brzy dokupy, promluvíte si o všem a že si najdeš nějaký pořádný koníček, protože čas, který věnuješ práci i poskončení pracovní doby se dá určitě lépe využít. Hodně štěstí a přeji hezký den

Hezky napsaný článek, vystihující dnes asi poměrně častý jev, tento jev by se mohl také nějak pojmenovat, ale ne workoholismus, skutečný workoholismus je o něčem trochu jiném, i když navenek to může někomu splývat, dovolím si tvrdit… Měla jsem partnera workoholika. Jeho pracovní doba byla nepřetržitá,když nepracoval fakticky, tak na práci myslel, prolínala se vším jeho bytím, a v noci se mu o ní nejspíš zdálo.Nebylo to o tom, že by pracovní dobu promarnil a pak ji doháněl, nebylo to o tom, že by neměl jinou životní náplň. Ona se mu nabízela, vždyť se do mě zamiloval, jen si s tím nevěděl rady, jak skloubit mě a práci. Bylo to pro něho náročné, trápil se tím, říkal, že mě miluje, přicházel si pro polibky, ale práce byla na prvním místě, já až na druhém. Spousty pracovních schůzek si domlouval na víkendy, protože v týdnu už se mu nikam nevešly, někdy musely práci ustoupit naše plány, jeho hlava byla naplněná idejemi, vizemi, všechno potřeboval realizovat, byl zároveň nabitý energií, když se vrhal do uskutečňování svých „poslání“ a zároveň nesmírně unavený a ubitý, to možná hlavně s vědomím toho, že se nedokáže vzdát práce kvůli osobnímu štěstí. Je to vážný problém, protože takový člověk nemá jednoduché východisko ve smyslu – srovnám si osobní život a do práce mě to nebude táhnout. U takového člověka je nutná asi psychoterapie, poznání nejhlubších důvodů, v čem vězí prapříčina tohoto jevu. Ale nejsem psycholog, tak se do dalších podrobností nebudu pouštět. Mějte se krásně a neupracujte se :-)

Zkušenosti s workoholismem má každý jiné. Klikněte na níže uvedený odkaz. Najdete zde spoustu informací a rad, ať už je člověk workoholik nebo není. Možná, že je někdo spoluzávislý workoholik a neví o tom.

Závislost na práci
· Jak nebýt workoholikem

· Jak si udržet zdraví
· Jak si udržet pracovní výkonnost
· Jak pomoci blízkému člověku
http://www.plbohnice.cz/nespor/wadd4.doc

Já už to říkal, že mě upřímnost týhle zpovědi dokonale posadila na zadek. Myslím, že jsem býval podobně otevřený, ale protože jsem dlouho žil s lidmi, kteří to těžce nesli, vyšel jsem jim postupem času vstříc. Nasadil jsem tvář č. 8 a tvářil se, jak si přáli. Teď se už pár let snažím propracovat, k tomu, co jsem dřív míval. A tenhle článek – Jakub – mi v tom hodně píchnul. A tak – ještě jednou – vřelý dík! Kéž by to pomohlo i jiným lidem než mě.

Promiň, Jakube, ale z toho, co píšeš, mi spíš přijde, že jsi spíš netoholik, než workoholik. Vidím tam prostou závislost na netu, závislost na brouzdání netem, ne na práci. Ona závislost na čemkoli je ve svých důsledcích podobná.. v první řadě postihne ty nejbližší, rodinu, ale pokud už se chceš diagnostikovat (a něco jsi v tom svým psaní nezamlčel), pak bych spíš řekla, že jsi klasickej případ závislosti na „těch internétech“, což odnáší jak práce (nejsi schopen v normální době odvést normální penzum práce) tak rodina (musíš svoji skutečnou práci dělat po nocích).
Je to podobné, jako bys řekl, že jsi závislej na hospodě U Kata , ale ve skutečnosti jen proto, že tam chodíš hrát na výherních automatech). Jako by ses nechtěl označit za gamblera, jakoby ses chtěl vyhnout se skutečné pravdě.
Zní ti slovo workoholik líp, než weboholik:-)))
Ano, myslím, že společensky je workoholismus opravdu přijatelnější diagnóza, než „zevl na netu“ :-))

Upřímně ale si workoholika představuju jinak. Podle toho, cos napsal (pokud jsem četla dost pozorně) než o skutečnou práci jako činnost jde u tebe spíš o ČAS strávený v prostorách, kde jsi zaměstnaný.

Uvažoval jsi třeba pořídit si ty internéty domů? V práci bys pracoval, neměl bys pocit, že o něco přijdeš, pospíchal bys domů . Rodina by věděla, že aspon hodinku chceš mít čas pro sebe (pověsíš se na síť, ukojíš se) a potom tě tvoje roztomilá rodinka vysvobodí z okovů závislosti, kdy si sám neumíš říct „dost“.. A budeš doma s nima…
Takhle z rychlíku mi přijde, že by to bylo řešení a navíc: ten styl života, jak žiješ , je nebezpečnej, včetně řízení v polopříčetném stavu, neustálého stresu apod..

Přeju ti dost sil a rozhodnosti, at se z toho úspěšně dostaneš. Vždyt máš co ztratit..to nejcennější…a jen kvůli nějakýmu balastu na netu:-) to je příliš velká cena, hele.
Lal.

Já bych chtěl přihodit dvě věci.
Předně mě zaujaly Lalininy postřehy. Já zkoušel před časem rozebírat závislost na netu v tomhle článku http://blog.peoplecomm.cz/clanek/wilfing
Zobecnil jsem to, ale myslím, že net je pro wilfaře jako stvořený. Já u sebe taky pozoruji jistou závislost na netu a jenom díky vědomí se mi daří mu nedávat víc než si zaslouží. Ale tahá mě to, přiznám se. Ale naštěstí stejně tak mě tahají desítky dalších věcí, tak se raději nechám odtáhnout nima. Ale, jak říkám, když jedu na autopilot (hlavně při únavě), tak na tom visím. A slyším, že svým způsobem závislost na netu je fenomén generace N.

A ještě druhá věc. Zajásal jsem, když Jakub nadhodil termíny schůzky a na jednu jsem dorazil. A bylo to skvělý. Co vím tak nikdo jiný nepřišel, přestože v komentářích nahoře se zdálo, že dáme něco dohromady. A tak se chci zeptat, co to? Čím to, že jste se nikdo neobjevil? Upřímně mě to zajímá, tak prosím, prosím – kdo jste měli alespoň malou ambici dorazit, napište proč jste se do Stromovky nakonec nevydali? Dík.

proč mě stromovka minula? nějak jsem, nevím proč, očekávala, že termín se objeví někde v diskusi k tomuto článku. Vím, že Jakub na sebe uváděl kontakt emailový, ale nějak jsem to datum čekala otevřeně spíš tady. Ani přesně nevím, proč jsem nenapsala email.

Já měl info o schůzce z komentáře č.16 – je toho hodně, stane se že věci zapadnou. Tak možná poučení pro příště – asi by to chtělo líp vypíchnout.

Jak vypadá workoholické pracoviště?
Místo toho, aby bylo ve firmě přijato dostatek pracovníků, chce od nešťastníků, kteří tam ještě zůstali, aby pracovali za dva, dělali dlouhé přesčasy nebo aby si brali práci domů. Workoholické pracoviště a workoholičtí šéfové dávají nesplnitelné termíny, přicházejí s nesmyslnými požadavky a stížnostmi. Z práce se vytrácí smysl a zaměstnanec má pocit, že je jen nepatrným kolečkem, které se jen tak otáčí, aniž by vědělo proč. Zaměstnavatel neprojevuje dostatečný respekt ke zdraví a osobnosti zaměstnance a uvažuje pouze o krátkodobém zisku, ne o dlouhodobých cílech, které vyžadují také rozumnou personální politiku. Ve workoholické organizaci vládne atmosféra neustálé krize a trvajícího napětí. Ze vztahů se tam vytratila spontaneita a srdečnost.
(Nešpor, Závislost na práci)

K Nešporovi (od Svatky): Ano. A děje se to čím dál víc! I ve státní správě. Co nejmíň zaměstnanců, co nejvíc odvedené práce. Bez jakýchkoliv ohledů. Neúnosné napínání nervů.
Připadá mi komické číst zkušenosti s prací ve státní správě v článku Práce snů!? z května 2007. To nicnedělání je jak z jiného světa. Opravdu to dnes ještě někde existuje?

Zajímavý článek, rád bych se ovšem dozvěděl, proč trávíte tolik času v práci , proč nejedete večer včas za dětmi a ženou tak jako ostatní – proč se pak divíte že všichni už spí ….. A pokud strávíte půl směny záseky na internetu, proč se pak divíte, že jste v práci do půlnoci abyste vůbec něco udělal …… Toto mi nepřijde jako klasický prototyp workoholika, bez urážky.

Souhlas s předchozím příspěvkem. Tam budou jiné věci než workholismus. Jen přeji pisateli článku, aby našel odvahu a upřímnost do toho jít.

Doplnění autora: workholika
Díky vám za komentáře, díky za přečtení, za podporu, za vyjádření.
Co k tomu napsanému dodat ?
Byla zde spousta otázek, nebo taky že to nebyl workholismus, nebo proč jsem to dělal.

Proč ?
Budu se to snažit popsat.
To co jsem napsal je věc která je nyní, přesně 12 měsíců stará. Ano už je to rok, co se toto stalo. Moje dcera měla 1,5 roku. Skoro jsem jí neznal.
Proč jsem pracoval ? pro peníze ? Né.
To všechno má složitější kořeny, a vždy jsou ty kořeny někde dál, někde na začátku Vás.
A když na ně přijdete, je to skvělé. Je to jako se vrátit zpět a začít znova. A přitom jste už jednou něco ošklivého zažili a najednou se můžete vydat na tu cestu znova a přitom se vyhnout těm špatným věcem. Je to jako udělat expedici na vysokou horu, první nezvládnout, vrátit se domů a … buď zanevřete na hory a nebo se připravíte líp a příště tu horu vylezete s úsměvem a radostí.
Tak přesně o tom je uplynulý rok.

Vyrostl jsem v malé vesnici na Moravě, chtěl jsem létat za vojáky, rodiče mi to nepovolili, šel jsem se učit na truhláře – protože řemeslo má přece zlaté dno a taky jiná možnost nebyla. Po škole kde vás to nebaví práce s chlapama okolo 40 let, takže dost soda. Pak vojna, super, ale z vojny do práce. Nabídka do Prahy. Tak jo, svobodný, proč né. Práce, zábava, práce. Zůstával jsem v Praze, protože cesta domů byla úmorná (pátek domů, neděle zpět) a byl jsem sám. Vedl jsem lidi, práce. Pak jsem začal dělat něco jiného, mimo obor. Obchod, prodej, dnes by se řeklo B2B. Začalo to v realitce (využití stavební praxe). Následně TV3, produkce, pak časopisy, média. Měsíčník a práce na založení čtrnáctideníku. Pak denník, pak týdenník. Opět měsíčník a nakonec založení svého vydavatelství a vedení svého měsíčníku a všech aktivit okolo.

Sehnal jsem si kolegu, investora, udělal se projekt, plány, cashflow, sehnala se redakce, grafika, témata, obsah a…. zkrátka se to rozběhlo. Na trhu byla velká mezera, a tak jsme byli brzy dvojka na trhu. Co to obnášelo za práci … zde je ten workoholismus do kterého se dostanete velmi rychle.

Je to vaše firma. Váš projekt, vaše dítě. Vy víte jak to dělat nejlépe, co by se tam mělo dělat, kdy, o kom psát, s kým, jaký fotky, jaká grafika, fonty, a … zkrátka jsem to chtěl dělat nejlepší, nejlíp a podařilo se to. Úspěch ale byl tak velká daň, že přestáváte vnímat okolí. To nejbližší. Ty další potřebujete kvůli businessu, tak jim dáte přednost. Ti doma přece počkají. Vždyť oni vědí, že to děláte pro ně.
Práce od samého rána (cca 7:00 hodin do večera, rána, přes noc v kuse. Ráno komunikace s lidmi ve firmě, plánování co dál, pracovní schůzky, obchod, zajištění chodu časopisu, odpoledne sepsání všeho a posunutí dál aby to fungovalo, večer shánění o čem příště, co dál, nápady na webu, info z webu (konkurence, dění ve světě z oboru, hledání zajímavostí, čím se odlišit, být jiný, plánování) do samého rána. V kuse. Jak se to takto rozběhne, tak se ten kolotoč hodně rychle točí a vy se buď držíte zuby nehty, nebo vypadnete. Co je lepší ?
Dneska už můžu říci, a je to moje momentální pozice, že bych nerad udělal zase rekord v otáčkách na kolotoči a držel se zuby nehty. Zatočím se, ale zavčas vystoupím a půjdu se bavit taky jinam.

A jak to skončilo.
Našel jsem si byt v Praze, protože cesty v noci domů z večírků, akcí a hlavně po práci byli riskantní. Začal jsem občas přespávat v Praze. Manželka podala žádost o rozvod. Sepsali jsem dohodu o majetku, dětech. Zůstal jsem bydlet v Praze. Žena už mě domů nechtěla. Chápu jí. 30.4.09 nás soud rozvedl.

Nyní:

Bydlím 800m od dětí – chci jim být nablízku.
Pracuji na sebe, jen sám, žádní podřízení a vedení lidí.
Od 9/2008 dodnes – jsem se intenzivně na sobě pracoval. Vzdělávací semináře – time managment, vedení lidí, cesta k sobě samému, vztah k penězům, vztah k rodičům – odpuštění, pochopení, tvůrčí kreativita, odstup od reality dění a shonu za kontakty a pseudokamarády, důležitost osoby a vztahy, budování vztahu s lidmi kteří jsou oporou a vzorem, setkání s mentory. Fyzické zapojení – uběhnutí půlmaratonu, trénink kickbox, čtení knih, zajímavé filmy, semináře, divadlo (např. Vizita Jardy Duška, 4 dohody), web a příroda. A také peoplecomm :-) Narazil jsem na tuto firmu na seminářích v Maitrea. Našel jsem si webovky a od té doby mi hodně pomohl.
Náhoda ?
Náhody nejsou.
Díky za práci co Tomáš zde dělá.

Shrnutí toho všeho ?

Mínusy:

Přišel jsem o své „vytvoření dítě“ – časopis který měl být nejlepší na světě a za který jsem dýchal
Přišel jsem o peníze – opravdu nejsou až tak důležité. Dávají volnost, ale i s dolarem na den jde užívat si života
Přišel jsem o firmu – ano, vést lidi je velmi těžké, a pokud z nich chcete maximum, musíte udělat minimum nechat jim volnost
Přišel jsem o známé – najednou lidi se kterými se intenzivně setkáváte kvůli práci nejsou tak důležití jak jste si mysleli. Ano, jsou důležití pro tu práci.
Přišel jsem bydlení s rodinou – společné snídaně, koupání, vstávání, posezení u jednoho stolu
Přišel jsem o manželku – tu se kterou jste se milovali, kterou jste uviděli a řekli si, to je ona
Přišel jsem o děti – kterým bych chtěl dát vše a udělat pro ně maximum.

Plusy:

Poznal jsem spousty zajímavých lidí, zažil jsem nepředstavitelné zážitky během velmi krátké doby, poznal jsem fungování firmy a jaké to je vést firmu, dostal jsem se z malé vesnice na Moravě do velkého kolotoče businessu, zdokonalil a naučil jsem se spousty věcí, poznal jsem jaké to je propadnout práci, poznal jsem přátelé a ty co vám pomůžou když je vám těžko (z toho seznamu v telefonu je to opravdu jen cca 2-4 lidi, ti co vám pomohou, zbytek jsou jen známý). Pracuji dál, ale jen tehdy když chci, a tolik abych zvládl další věci. A hlavně, nechci pracovat jako dřív – budu pracovat od, do, a když se to neudělá hned, tak to neuteče – zítra je taky den. Nechci a nejsem závislý na netu, počítači, práci.
Mám a chci mít čas na sebe – sport, výlety, známé, zážitky, vzdělávání se a přemýšlení.
Mám čas na své děti – když jsme spolu, maximálně si to užíváme, bavíme se, smějeme se, a nechci, nechci s nimi nic řešit, jen si užívat to jejich bezstarostné mládí, které mě tak hodně učí.
Učí mně, jaké to je -

ŽÍT.

Jakube, vážím si vás za vaši otevřenost. Z toho, co jste napsal mám dobrý pocit. Mám radost, když se někomu podaří dostat se z těžkých životních situací a začít znovu, lépe a jinak.

Člověk potřebuje asi zažít extrémy, aby ocenil opaky – potřebujeme si sáhnout na neštěstí, abychom pochopili štěstí nebo nemoc, abychom se dovedli zaradovat ze zdraví.
Já minulý týden potkal totální zavřenost (strávil jsem den s lidmi, kteří nebyli zvyklí mluvit o tom kdo jsou a jak se mají), a tak znovu jásám nad Kubovou otevřeností. O co snadněji se funguje s člověkem, který nemá na tváři osm nánosů masek a nejede s vámi hrátky (alespoň pro mě).
Díky! Díky!

Tenhle článek, příběh, situace, se mně hodně dotýká. Opravdu je velmi silné, jak to tady, Jakube, dáváš otevřeně do světa. Dík. Znám takový příběh docela zblízka, z velmi blízké vzdálensoti a často se ptám, co udělat jinak, jak to zachránit…. Jde to i jinak, než tu hru dohrát až dokonce? Bude další stromovka?

Protože je o blog, mělo by se tady co nejvíce diskutovat a psát. Tak jdeme na to. :)

V reakcích je hodně zmíněno slovo otevřenost. Asi ano, máte pravdu je to napsané dost přímo. Ale já to jinak nedovedu, neumím. Když jsem dělal velký business, dělal jsem jednu chybu na kterou mě pořád upozorňovali (spoluinvestor i můj mentor). Jseš moc otevřený, moc přímý, moc to říkáš na rovinu a otevíráš karty. „Vždyť oni taky hrají fér, né“, odpovídal jsem, „proč bych měl mlžit“. Né, oni neříkají všechno. „Aha, a proč“ nechápal jsem, a do dnes jsem nepochopil. Velký business jsem přestal dělat a dělám jen věci co mě baví. A otevřený ? Otevřený jsem pořád. Někdy je to na chybu. Většinu lidí to zaskočí. Další příklad. Otevřený nejen v práci, i ve vztahu je taky někdy kámen úrazu. Když si někoho najdete, když s někým začínáte žít, tak mu hodně věcí „neřeknete“ přímo. Přece si ho nechcete nahněvat, ztratit, být bez něj. A tak to začíná. Neříkáte všechno. Po 5 letech ? Většinou v tom jak jste začali pokračujete a těch věcí je víc jak dost. Ale jednou, jednou to bouchne. To je potom takový to „maminka mi stejně říkala že si tě nemám brát“ ; „A stejně jseš tlustej a nepřitahuješ mě“ ; „Že já si tě brala“. Zkrátka ta upřímnost, otevřenost najednou chce ven. A je z toho hádka. Je to řečené v emocích, v hněvu, všechno naráz, a je toho požehnaně a pak to bolí. Oba.
Kdybychom to už od začátku vztahu říkali, dávkovali, tak by ten druhý o tom věděl, slyšel by to, reagoval by na to. Vy byste poznali jestli je to člověk který když slyší kritiku, jak reaguje, jestli to má nějaký účinek. A když ano, je to ten pravý pro vztah a budoucnost. Je silný, umí se postavit za svůj názor, ale umí taky přijímat názory jiných. Jo, takový člověk mě baví. :-)
Kdyby toto bylo, nebylo by každé dnešní 2 manželství rozvedené. Ano, každé druhé.
Je to škoda.
A myslím si že to všechno souvisí dohromady. Lidi nejsou k sobě upřímní, otevření – v práci, ve vztazích, atd.
Dříve, když byli ještě tlupy, kmeny, museli se navzájem na sebe spolehnout, pomáhat si. Tak si věřili navzájem, byli k sobě otevření, pomáhali si. Dneska.
Každý se zamkne ve svém bytě – neví ani co má za sousedy.
Pak vyleze z bytu jede autem do práce – proč bych se mačkal v dopravním prostředku s někým dalším.
Jde do práce – open space s krychličkami do kterých se schová před dalšími, a pak zase domů. A pořád dokola. Ufufu.

Minule jsem přišel na jednu věc ? Proč staří lidé tak rádi chodí do obchoďáků ? Jistě jste je tam potkali. Bloumají mezi regály. Jsou smutní. Jsou sami. Děti jsou pryč, vrstevníci jsou jinde. Nesetkávají se jako dřív. Nemají tlupu. Chybí jim ta kapka upřímnosti ? Té šťávy vztahu, života. Nenechá to mozek v klidu.
A co naopak ti menší ?
Hodně často se tady píše o dětech. Toto téma je vášnivé a důležité. Pro děti přece chceme to nejlepší. A otevřenost ? Je tam ? Jsme k nim otevření ? Doma, u stolu, při hraní, při čtení, když dělají úkoly, když chtějí něco vysvětlit, pomoci ? nebo je jen tak odbudeme ?
Jsme k nim naklonění, ale i kritičtí. Dokážeme to ?

Tak to je malá reakce na otevřenost.
A jak se ptáš dál Šárko. Jestli se musí hrát až do konce ? Až si člověk rozbije čumák ?
Velmi zkráceně to řeknu takto:
Když stojíš na kopci na lyžích, chceš to sjet dolů, bude to paráda. Ale kamarádi ti říkají „Nejezdi, rozsekáš se, je to prudký“, odpíchneš se a jedeš. … Rozsekáš se, jseš v nemocnici, máš prasklé koleno. A slyšela jsi to na začátku ?

Když jdeš do restaurace, bavíš se s kamarády, dáš si dobré jídlo, pak ještě pití, pak zase něco ochutnáš, pak zase pití a… . Kamarádi ti říkají „Nepřeháněj to, bude ti blbě“. A ráno máš žaludek jak na vodě, hlava třeští. A slyšela jsi to na začátku ?
Když začneš pracovat, začne tě to naplňovat (vždyť toto jsem chtěl dělat celý život), přináší ti to mnoho zajímavého, jseš tam pořád, ale rodina a kamarádi ti říkají „Buď doma, proč nejsi s náma“ ; „Co tam tak dlouho děláš“ ; „Půjdeš s náma někam o víkendu“; „Půjdeš s náma do hospody“ … pak je rozvod, odchod od rodiny, ztratíš kamarády, už neděláš ty koníčky jako dřív, už nemáš ty kamarády jako dřív. A slyšela jsi to na začátku ?

Je to jen můj pohled. A jistě by se o něm dalo diskutovat víc a víc.
Takže další Stromovka. :-)

Termíny jsou:
8. a 10. a 15. června.
Od 18.00 hodin
Stromovka u Planetária

Mějte se báječně.

Tak jo, 8. jsem v Praze, naplánuju si to tak, aby mi to vyšlo. Objednej Slunce :-)

Někdo natočil život workholika jako film.
Včera jsem se na to mrknul … našel jsem to „náhodou“ (náhody nejsou, co Vás má potkat, Vás potká).
Je to úsměvný, ale zároveň poučitelný.
Jak lehce Vám ten život může protéct mezi prsty, kdybyste se na to mohli podívat jak ona videu.
Mrkněte na to.

http://film.moviezone.cz/klik—zivot-na-dalkove-ovladani/

Vše je výsledkem života v konzumní společnosti.

Výstižně to popisuje citát opsaný ze stránek http://www.citaty.org/ :

„Definice konzumní společnosti: Konzumní společnost je, když si kupujete za peníze které nemáte, věci které vůbec nepotřebujete, abyste ohromily lidi, kteří na Vás stejně kašlou.“

Je to nesmírně těžké se z toho kolotoče vymanit (složenky, auto, rodina, děti apod.). Jediným lékem je dobrovolná skromnost. Nekoupím si nové auto, nezadlužím se, na dovolenou nepojedu k moři apod.

Ale tu můžete praktikovat když jste starý mládenec nebo rozvedený.

Tady tohle téma zrovna jedem, Garry: http://blog.peoplecomm.cz/clanek/krysi-zavod-chytili-jste-se
… i to, že jsou i jiné cesty než se drasticky vzdát chtění. A že těch cest, jak žít mimo systém existuje… i ve společnosti postavené na non-stop růstu a spotřebě.

Lalina (kom. 21) psala o netoholicích. Kromě Alcoholics Anonymous či Workoholics Anonymous existují i Netoholics http://www.matchdoctor.com/blog_50821/Netaholics_Anonymous_Internet_Addiction.html

http://zenhabits.net/2009/11/how-to-stop-being-a-workaholic/

Tahle zpověď je pecka, je to popis mého života v práci do slova a do písmene. S jediným rozdílem a to je moje přítelkyně, se kterou nebydlím a tak každodenní setkání/nesetkání neprobíhalo. Naštěstí jsem se po půl roce probral a ze dvou prací, které jsem měl jsem vypustil tu hlavní. A konečně jsem neměl jen 10 hodin týdně volný čas na sebe a svoji přítelkyni. Nyní pracuji 4 dny v týdnu a mám i tak dobrý životní standart. Teď jen zaplnit zbývající čas, který jsem normálně trávil v práci něčím užitečným.. a to chce teprve odhodlání a pevnou vůli..
Všem lidem s podobnou zkušeností držím palce.

That is known that cash makes us independent. But how to act if someone has no cash? The one way is to receive the mortgage loans or just short term loan.

All people deserve very good life and business loans or just college loan would make it better. Because people“s freedom relies on money.

Jakube – díky !!!!
Připomělo mi to moji aféru s workoholismem – zažila jsem to při odchodu na mateřskou.

Práce je i můj koníček, tak jsem si myslela, že místo v kavárně s holkama čas můžu strávit u počítače. Že děti stejně baví být na hřišti jako na stavbě. Vydržela jsem to dost dlouho, porodila dvě děti a protože jsem se jim chtěla věnovat, pracovala jsem po nocích. Když jsem byla na konci sil, potřebovala jsem prostor pro sebe – a ten byl na webu. Hrůza. Naštěstí jsem se z toho nakonec sesypala, fyzicky a z toho i psychicky. Mám kamarádku psycholožku a kté jsem ro docházela. Na začátku jsem jí řekla, že nechci být, když jdu pro děti do školky, úplně k.o., chci mít čas jít s nimi do kina, povídat si, být učesaná a namalovaná…Po třech měsících vytáhla tajně můj seznam, protože jsem už měsíc chodila namalovaná, ptala se jestli s dětmi chodím do kina – překvapeně jsem řekla že ano, to samé i na další otázky, potom mi seznam ukázala. Úplně mě to dostalo, ale trvalo ještě rok než se mi to přestalo pořád dokola hroutit. (Teď ležím doma a nemůžu se vyléčit – první menší hroucení systému po roce a půl – a vím že to zvládnu nahodit). Stejně jako tebe mě ta doba strašně mrzí. Nicméně teď máme doma pořádek, já se starám o sebe, děti i manžela. Jsme hodně spolu a máme super partu spřátelených rodin. S dětmi trávím plno času a dokonce jsem jedna z maminek co pro ně chodí po o. nebo o půl 3 a ne v 5. Můj největší úspěch je v tom, že ten můj domácí klid strašně nakazil mého manžela a najednou je doma, tráví s námi mnohem víc času a dokonce dovolené na víc jak týden.
Souvisí to i s úniky a výchovou dětiček – strašně si to užívám a dokonce uvažuju o změně mojí náročné práce.
A ještě vzkaz pro všechny čtenářky – milé dámy pozor, u nás to je ještě mnohem horší…. nás potřebují děti i chlapi aby byl domov v pohodě – neznamená to zasekat se v kuchyni a hadry na podlahu – já mám paní na úklid a docela se angažuji jak v práci tak mimo ní, ale moje vědomá přítomnost doma ty čtyři hodiny denně – TA nám ten domov udělá!!!
Přeji ti krásný život bez workoholismu – všem.

Eva

Tak i já se přidám. Po roce. Ale sorry, dřív jsem se sem nedostal. :-)

Vezmu to trochu oklikou. Na PeopleComm jsem narazil náhodou (?) teprve nedávno. Mám v RSS čtečce jen pár kanálů a PeopleComm je jedním z nich. Pasivně to tu sleduju a mám schovaných pár článků, ke kterým se postupně vracím – třeba o knihách apod. A říkám si, někdy jim napíšu, protože mi tu často ti kluci ušatí mluví z duše. :-)

Na tento článek jsem příšel díky odkazu na Facebooku, který tam vložil Jakub. Nečetl jsem jeho komentář, ale rovnou jsem klikl na odkaz. A jsem tu. To je náhoda, Jakub linkuje web, který čtu taky. :-)

Tak dobrý, přečtu si to. Čtu, čtu. Říkám si, jojo, nejsem na tom (snad) tak hrozně, ač jsem takové stavy měl taky. A vlastně … no, to je jedno. To by bylo na dlouho.

Intermezzo: teď právě přišla přítelkyně z koupelny a praví: „už zase obcuješ s tím počítačem“? :-))

Tak dál. Dočtu to do konce. Zamýšlím se. Hmm, sraz, to by šlo. Ahá, podle prvního komentáře vidím, že je to rok starý. A najednou mi zrak sklouzne na jméno autora: Jakub Čamek. Ten Jakub, se kterým jsem teď komunikoval o Fenoménu Facebook? Ten Jakub, se kterým jsem se potkal díky Dobrému skutku? Tenhle Jakub? Wow. Tleskám!

Tak Jakube – až se potkáme a doufám, že to bude dřív, než za rok na golfu ;-), máš u mě velkýho panáka!

Víc není co dodat. Snad jen to, pokud bude sraz, hlásím se též, i když s ročním zpožděním.

Sice je to už dlouho, co sem někdo napsal… Ale já na blog narazila až teď a po přečtení jsem zůstala doslova jako opařená… Jeho otevřenost mě dá se říct přímo přikovala k židli, a z toho všeho mi běhá mráz po zádech a je mi z toho až do pláče… Ptáte se proč? Blog jsem našla v Googlu, když jsem brozdala internetem a hledala cokoli, co by bylo podobné názvu „život s workoholikem“… Ano, já jsem tu za tu druhou stranu, za tu stranu, která se bojí, že jí práce toho druhého vezme všechno, za tu stranu, která se snaží být tolerantní a „zvyknout“ si na „pracovitost“ partnera, který nás chce přeci zabezpečit, který chce, abychom se měli dobře, který to dělá pro nás… Jen se strašně bojím, že to dopadne moc špatně, a nevím, co s tím… Je opravdu strašný pocit bezmoci, když Vám milovanou osobu bere práce, když na Vás prakticky vůbec nemá čas a když už dokonce začínáte žárlit na jeho kolegy a kolegyně, protože s nimi v práci tráví mnohem víc času, než s Vámi….

Na téma workoholismus píši seminární práci z psychologie. Pokud byste
měli zájem, můžete mi pomoci a zároveň se o sobě třeba i něco dozvědět,
vyplněním krátkého osobnostního dotazníku.
Dotazník je naprosto anonymní, najdete ho na adrese: http://www.vyplnto.cz/databaze-dotazniku/je-pro-vas-prace-drogou/ .
Barbora Licková

Báro, možná to dej na http://www.facebook.com/svobodavpraci – tady je to asi trochu zapadlý… :-(

Ahoj, mám kamaráda, workoholika.. Vlastně není to jen kamarád, seznámili jsme se na lyžáku od začátku to mezi náma jiskřilo, poslední dva dny jsme to dali dohromady s tím že po lyžáku vztah zaniká.. Jenže i za ten týden se mi podařilo zamilovat a měla jsem o něj velký zájem jenže neměl čas víc jak hodku do měsíce..  celý letní prázdniny jsme o sobě neslyšeli, pak jsem jela na kurs opět se školou na který nechtěl a neměl jet.. Jel taky.. Hned druhý den jsme to opět dali dohromady,  každý den sme spolu trávili hafo času, vzájemně sme se svěřili se vším.. 
Jeho záladní problém je že jako malý vyrůstal v cizně (v 5 se přestěhovali z čech do maďarska, matka ho šoupla do maďarský školky s tím at se učí, dorozuměl se maximálně s učitelkama co aspon trochu uměli slovensky..), v 11 se přestěhovali zpátky do čech, ztratil v lidi důvěru protože když v někoho důvěru měl tak ho zradil a jeho snem už dlouho je dodělat projekt (jsme oba na IT škole) do 30 tvrdě pracovat potom cestovat a nakonec se usadit někde na kanárských ostrovech.. jenže s tím že se s partnerem nepočítá.. Připadá mi že od světa utíká k práci už je tak zvyklej, hlavně když nemá žádný lhůty je to jeho vlastní projekt..  Myslím si že půl hodina týdně by ho nezabila a nezabilo by ho ani vyšetřit si víc času s tím že by se projekt třeba  o rok či dva protáhl.. Jenže on s zatím neuvědomuje že jednou bude hrozně sám, zamiloval se do mě to ano ale ten čas neni.. Takže už zase plánujeme další lyžák, do kterýho mě čeká 5 dlouhých měsíců.. On sám si uvědomuje že je to od něj hnusný ale je to jeho povaha a ta se jentak nezmění..