Je těžké pohlednou pravdě do tváře. Nejčastěji je to bolestivé. A lidské činy jsou motivovány hlavně snahou vyhnout se bolesti. Nahlédnout do sebe nelze přes noc a neobejde se to bez trpělivosti nejbližších okolo. Ale je to cesta, která stojí za to.

…průser je, že většina z nás si nedokáže uvědomit proč dělá to, co dělá. Místo toho, abychom si uvědomili, že před jedním se svíjíme jako had a na druhého řveme jako lev (a je to pouze náš problém), tak o ostatních mluvíme jako o hloupých, nekomepetentních lidech, kterých si nevážíme. Právě jsem se vrátil z jednoho zájezdu, kde jsem lidem nabídl cvičení na toto téma. Místo uvědomění většina řekla, že ti druzí jsou blbí a proto se k nim chavají opovržlivě. Smutné, pro mě. Když poukazuji na druhé jsem bez-mocný – v jejich moci. Tím pádem nemohu nic změnit.

Reakce na Tomáše:
Připomněl jste mi jednu knížku. Cituji: Dokud si myslíme, že existuje něco nebo někdo, kdo „nám to dělá“, zbavujeme se tím schopnosti ovlivnit to. Jedině, když si řekneme „To jsem udělal já“, najdeme sílu změnit to.

Díky za myšlenku, Zarzamoro. S dovolením, přidáme do: http://www.peoplecomm.cz/solotrip/myslenky.php

Člověka poznáte podle toho, jak se chová k lidem, od kterých nemůže absolutně nic získat. – více http://www.peoplecomm.cz/solotrip/myslenky.php

Hodně z nás se bojí poznat sami sebe, protože si myslíme, že když se poznáme, tak nebudeme mít sílu se změnit.

Ve společnosti převládá prašivá vlastnost – krize moderní doby je – lenost… Člověk jde cestou pohodlí a cokoli by mu ji tížilo je „špatné“. Líbí se mi výrok Herakleitův… „Pravda se ráda skrývá…“ myslím si, že člověk musí vynaložit úsilí, aby prohlédl, jak se věci skutečně mají a toto úsilí je na první pohled bez evidentního výsledku…tedy není pro mnohé dost dobrým. Lenost přivede lidstvo do kolen a bude žít v čím dál větším klamu…Proto musí být lidé, kteří se podobně jako Sokrates s člověkem pobaví a nechají ho, ať si sám uvědomí vlastní omezenost….Pak samozřejmě je už to na každém jedinci, jak se s tim popere…

Naprostou souhlasím s třemi body v tom, že jen napjaté a konfliktní situace odkryjí pravou povahu člověka. V hospodě u piva jsou všichni dobří kamarádi. Když se něco děje, poznáme teprve, co v člověku je. Tato myšlenka je pěkně ztvárněna ve filmu Svatební cesta do Jiljí (pro ty co neviděli:chlapík před svatbou po relativně krátké době známostí zjišťuje, že svoji drahou zase až tak dobře nezná, zkouškou pevnosti jejich vztahu je dovolená, z velké části na vodě…)

Nejen vztahy ale druzí lidé celou svou existencí jsou nám zrcadly nás samotných. V psychologii se to tuším popisuje mechanismem projekce.
http://www.jung.sneznik.cz/prenos.htm
Což je stav, kdy nám například vadní vlastnost nebo konání druhého, kterou sami máme nebo děláme, aniž si to uvědomujeme.

Budhistická učení východu to popisují pomocí karmické závislosti. Sobecký člověk častěji potkává sobecké lidi, soustředí je kolem sebe, ač se mu to třeba vědomě nelíbí. Je to proto, že člověk nemůže nahlédout sám do sebe přímo, ale pouze pomocí druhých.

V souvislosti s potkáváním těch správných lidí, kteří mi jsou zrcadlem a zároveň já zrcadlím jejich nitra, mě napadá jedna věc. Nemůže to být zcela náhodné. Čím nebo kým je to řízeno? Odpovědí „jak“ může být jev zvaný synchronicita( http://en.wikipedia.org/wiki/Synchronicity ).
Tento jev popisuje nenáhodnou koincidenci jevů, situací a lidí v čase a prostoru.

Lidově řečeno – nic se neděje náhodou, všechny události mají v našich životech své místo, ač to není vždy na první pohled zřejmé
.
Myslím, že ať už se to nazývá jakkoli, je to krásně upředeno pro naše poznání sama sebe. Je to ovšem pouze možnost. Této možnosti nejčastěji brání všeobecně přebujelé ego. Hlas ega nám nalhává, že my jsme dokonalí a chyby existují pouze u druhých a ve vnějším světě. Ve své chorobné moci brání člověku vnitřně si přiznat svoji nedokonalost a chyby. V současné společnosti je přebujelé ego přítomno asi jako rýma.

Dlouho jsem naslouchal hlasu ega, aniž bych to tušil. Když jsem přestal, jen jsem zíral. Spoustu dlouhodobě neřešitelných problémů náhle zmizelo, nebo se otevřely jako zázrakem nedobytná vrata. Opravdové poznání sebe krom jiného přispívá k stabilitě života ve všech jeho nachystaných zkouškách a útrapách.

Děkuju moc ještě za tyhle postřehy, Da Maren. Tohle je velký téma, který by si zaloužilo víc prostoru.

Dokonalost je past. Přišel ke mně tento týden mail se starou čínskou moudrostí o prasklých hliněných nádobách…

Jedna starší čínská žena měla dvě velké hliněné nádoby. Visely na obou koncích váhadla, které nosila zavěšené na ramenou.

V jedné nádobě byla prasklina, oproti tomu ta druhá byla dokonalá a vždy přinesla plnou míru vody. Na konci dlouhé ženiny cesty od potoku až k jejímu domovu zbyla v prasklé nádobě vždy jen polovina vody. Takto to chodilo po celé dva roky, žena donesla každý den domů jen jeden a půl nádoby vody. Dokonalá nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždyť přinesla pokaždé všechnu vodu. Zato chudáček prasklá nádoba se styděla za svou nedokonalost a cítila se uboze, že je schopna jen polovičního výkonu.
„Stydím se, moc mě mrzí, že prasklinou vyteče cestou domů tolik vody.”
Ta stará žena jí s úsměvem odpověděla:
„Všimla sis, že kytky rostou jen na tvé straně chodníku, a ne na straně druhé? To proto, že jsem vždy věděla o tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem rozsévala semena květin. To ty jsi je každý den zalévala, když jsme se vracely od potoka domů.

Dva roky trhám tyto krásné květiny, abych si jimi ozdobila svůj stůl. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tak by tato krása nemohla prozářit můj domov.“

Všichni máme své osobité chyby, všichni jsme „prasklé hliněné nádoby“. Právě tyto praskliny a chyby, které jsou v každém z nás, dělají náš život tak zajímavým a vzácným. Jen musíme umět každého přijmout takového, jaký je a vidět v něm to dobré.

„Nezapomeňte si přivonět ke kytkám, co jsou po stranách na vaší cestě.“

Bhikkhuní Visuddhi

Není nic teššího v životě, než srovnat se sám se sebou…No, možná ještě tešší je, někoho k sebepoznání přivést…

Re Tomáš: Zcela určitě máš pravdu, ale kde je více prostoru než v naší vlastní mysli??

Kdo ví pravé jméno Zarzamory? Třeba nám řekne sama…

Tohle mě zaujalo, Martino… myšlenka „pravého jména“. Dumám nad tím přívlastkem. Navíc díky internetu jsem si zvykl, že si můžeme zvolit jakoukoli identitu. Ne nadarmo se na netu vžil termín „avatar“ http://en.wikipedia.org/wiki/Avatar :-).

To Martina: Své jméno klidně, řeknu, ale nevidím důvod, proč… Zvykla jsem si na Zarzamoru… Je to pro mne uričtým způsobem vyjadřující. K čemu je opravdové jméno? Co vyjadřuje? Ostatně, tou přezdívkou toho o sobě prozrazuji mnohem více… I když ne každý ví, co to znamená :) Nevidím Zarzamoru jako avatara, ale jako sebe sama, část sebe sama, není „inkarnací“…
Jinak, pro ty, kteří to tedy chtějí vědět jsem Michaela :)
Martino: jak vás to vlastně napadlo?

Ještě k tomu jménu mě napadlo: v některých kulturách si děti dávají v určitém věku jméno sami, sami si je vybírají, protože tak pro ně může být víc vyjadřující…
A v některých kulturách se jméno mění spolu s přechodovými rituály: tj. např. s přechodem od dítěte k dospělému, se svatbou, pohřbem apod.

to Zarzamora: Dvě jména, dvě cesty. Kterou půjdete vy?

Nebo více přezdívek, více cest. Čím méně jmen, tím lépe.
Nakonec nezbyde nikdo, kdo by se jmenoval.
To je zen.

to Martina: já se omlouvám, ale na mne jsou ty vaše komentáře asi moc složité, myslím, že toho v nich spousta zůstává nevyjádřena, skryta, pouze odkázána, naťuknuta, nevyřčena… pro mne zůstávají dost často nejasné a bohužel nepochopené… mohla byste mi to trochu přiblížit? mám ráda diskuse tady na Peoplecommu a strašně mě mrzí, že mi neustále připadáte taková vzdálená, protože vaše myšlenky nedokážu moc pochopit, ale přitom bych ráda… Přesto pro mne vaše komentáře, bohužel, zůstávají komentáři sami pro sebe, protože do nich prostě nevidím.
Jak to myslíte s těmi několika cestami a že nezůstane nikdo, kdo by se jmenoval? Zní to zajímavě.
Pro mne ale jména nepředstavují několik cest. Pořád jsme to my. Ať se jmenujeme jakkoliv, pod jakoukoliv přezdívkou.

Tuším, co tím vším Martina chce říci a také, že bych si to měl nechat pro sebe:)
Zarzamoro, způsob jakým píše Martina, ať už záměrně nebo samovolně, je způsob předávání moudrosti. Poodhalit, postrčit ale víc neříci. Budhismus učí, že každý je schopen uzřít jen pravdu své úrovně. Kdo se moudrosti otevře, jednou ji nalezne, kdo se však před ní uzavírá, nepomohou mu žádná slova.

Já taky nechyt co Martino, říkáš. Taky jsem zastánce (až dětsky) jednoduché komunikace. Je mi zřejmý, že mysl přijme pouze to na co je připravená. Nicméně jednoduchost tomu může výrazně pomoct, řekl bych.