Tahle přednáška mě bavila. Vloni v listopadu na přažském UJAKu, pár dní před návštěvou MU v Brně, tzn. mluvil jsem tam víceméně o stejných věcech. Náhodou jsem ji objevil na netu, a tak ji dávám sem k „obecnému prospěchu“. Třeba bude někoho taky bavit. Jen upozorňuju, není to nic novýho.

Mělo to být o rovnováze mezi prací a soukromím, a tak se to víc než trefilo do mého tehdejšího rozpoložení. Mimoto jsem před jménem a za jménem ještě nikdy neviděl tolik písmenek! To mě nadchlo. To víte, my krysí závodníci! Tak dlouho jsme to tahali, až nám dali písmenka před, za a pod jméno (jenom nad zůstal volný prostor) a my si začali připadat důležitý. A běželi jsme dál, až jsme třeba něco i vyhráli. A některým z nás došlo, že jsme sice první nebo druhý, ale pořád jsme ty starý, dobrý krysy. Závodící, poměřující se, posilující si vlastní důležitost nakupováním věcí a chozením do (ne úplně milované) práce ve snaze si na ty věci vydělat. Nic moc pocit. I kdyby tahle přednáška pomohla jednomu krysímu závodníkovi v zácviku, tak pro mě „mission completed“.

Mimochodem i o tohle tématu bych chtěl zavadit na kurzu Den čili 86400 vteřin, který připravujeme na 29.-30.3. v Oáze Říčany s Petrem Márou. Je nás zatím dvanáct a já myslím, že pár lidí se do té krásné dřevěné místnosti (kdo to v Oáze znáte) vejde. Mějte se!

Přátelé, tady je video z vystoupení Jirky Schneidera z Dílny na minulém Setkání ke svobodě. Jirka měl jenom jedenáct minut, ale i tak je to další střípek do mozaiky možností, jak to v práci nastavit tak, aby tam lidi dělali co je baví a co je zároveň užitečné pro druhé. Na druhém setkání – 28.2. zbývá v tuto chvíli posledních 13 míst. Těším se tam na vás. Prima týden!

Je dobré děti bít nebo je lepší s nimi mluvit? Tohle téma rozebírá Magazín Dnes č.6 (z minulého týdne). Náhodou jsem na tenhle časopis narazil na návštěvě a dostalo mě, že se o tomhle tématu ještě vede diskuze. Ve své naivitě jsem si totiž myslel, že jsme jako společnost dál. Vím, že mnoho rodičů své děti stále ještě tluče (třeba jen, jak sami říkají, „přes ručičku“ nebo „jemně přes plenku„), ale překvapuje mě, že v tom nemáme jasno tak jako třeba v bití žen, zaměstnanců nebo třeba gayů? Vedeme snad na stránkách deníků polemiku o tom, zda a jak bít ženy (tak, jak je to běžné a společensky akceptovatelné ještě v mnoha zemích)? A já dumám, proč MF Dnes a některé jí oslovené celebrity radí, že v mnoha případech je bití prospěšné? A když už se prý dítě bije, tak potom raději doma. A spíše než do hlavy, raději do jiných částí jejich těla. Přátelé, je tohle Saudská arábie nebo snad Kongo?

Co se naučí děti, které na sobě zažijí násilí? Nejspíš to, že síla je legitimní cesta k řešení problémů? Nebo to, že silnější má větší práva než slabší? Nebo to, že není nutné diskutovat, naslouchat, chápat a vyjednávat, že si lze vystačit se silou. Nebo to, že až budou oni velcí, budou moci fackovat slabší. Chceme žít ve světě, ve kterém se konflikty řeší silou? Ve světě, kdy nám třeba soused může dát facku a ještě budeme v tisku vést diskuze o případech, kdy je to legitimní a kdy ne? Já tohle nechci.

Jak dlouho chceme ještě v naší společnosti vést diskuzi o tom, zda bít či nebít naše děti? V čem jsou děti jiné než jiní lidé? Kdo nám dává právo je pohlavkovat,  fackovat či jinak tlouct?

Vím, že mnozí čeští rodiče stále ještě tlučou své děti. Potkávám to na hřištích a slyším o tom z vyprávění. A myslím si, že je nutné o tom mluvit. Mnohem víc, než o tom mluvíme. V roce 2010 zaznamenala policie údajně bezmála 6000 případů týrání (Ano, týrání. To zní jako víc než facka nebo vařečka, že jo?). To jsou nahlášené případy, tzn. nejspíš špičička ledovce. Policie hledala více než 2000 dětí na útěku (mnohdy prý ze strachu právě před bitím). Dvacet šest dětí výchovu svých rodičů dokonce nepřežilo.

Jako rodič dvou dětí jsem si na vlastní kůži zažil, jak snadné je sáhnout k síle. Obzvlášť, když jste 2- 3 x větší než váš „protivník“ a máte za sebou pár probdělých nocí v řadě. A do toho vaše starší dcera bere už po sté té mladší hračky :-(. Párkrát jsem naši Valérku držel tak silně, že ji to nejspíš i bolelo. Mrzí mě to, ale jinak jsem to neuměl. Rozhodně považuji (v některých situacích) pevné objetí dítěte (na rozdíl od facky) za legitimní nástroj rodiče. Nechci ze sebe tedy dělat svatého nebo nějakýho chytráka. Pozastavuju se spíš nad tím, že na stránkách (nejspíš dost čteného) časopisu čtu (alespoň tak mi to vyznívá), že bít děti je přípustné.

„Koleduje si o výprask.“; „Seřezat ho, jak žito.“; „Dones si vařečku!“; „Ještě jednou a dostaneš facku.“; „Měla bys mu nařezat.“; „Tohle si s tebou vyřídí táta…“ … jak dlouho budou podobné věty ještě patřit do slovníku našich rodičů??

Jasně. Cynik namítne, že jemně „přes ručičku“ nebo „po prdelce přes plenku“ nic není. Že jedna, dvě facky ještě nikomu neublížili. Já nevím. Myslím si, že dokonale platí staré rčení o těch, kteří nejdřív lžou a pak kradou. Těch vědeckých studií, které poukazují na to, že tolerování malého zla otevírá branku velkému zlu jsou hory (Zimbardo, Milgram, Teorie rozbitého okna,…). A to je, myslím, naše mega-výhoda. Na rozdíl od našich (pra)rodičů máme přístup k haldě studií z oblasti psychologie, které nám můžou pomoci chápat lidskou přirozenost a hledat tak ne-násilné cesty k tomu, jak spolu fungovat. Otázka, zda ty informace umíme využít…?

Pro všechny, kteří fackují, pohlavkují či jinak tlučou své děti, navrhuji následující experiment. Dítě je, co se týče společenského postavení, pod námi. Společnost tedy toleruje to, že je ponižujeme (nejenom fyzicky). Je to tak časté, že je to doslova neviditelné. Zkuste to otočit! Vyzkoušejte si to, co děláte dětem na někoho ve společenské hierarchii nad vámi – na šéfa, policistu, prostě na někoho, kdo je nad vámi. A nemusí to být hned facky, stačí na ně vykřiknout některý z běžných rodičovských pokynů – 13 cílů česko – slovenské výchovy.

P.S.: Minulost se opakuje – viz Každý Čech už dostal nakládačku. Díky předem za vaše názory. Těším se na ně.

Tuhle přednášku jste možná viděli. Pro mě je zajímavá především proto, jak moc v ní Michael O’Leary poukazuje na evropskou chuť regulovat. Regulovat, centralizovat nebo řídit shora znamená omezovat svobodu. A omezovat svobodu může znamenat omezení tvořivosti, štěstí a mnohdy i výsledků. Bůhví, jak ono to ale vlastně je.

Klacky pod nohy, které Ryanair dostává od Bruselu (alespoň tak, jak je O’Leary popisuje) mi přijdou jako běžná praxe uvnitř mnoha firem. Jako by padalo „h***o“ systémem. Znáte to… státní (nadnárodní) úředník omezí firmu, ta omezí svého ředitele, ten to pošle na menší ředitel a pak ještě na menší, až to spadne na „řadového zaměstnance“. Nakonec jsme všichni pěkně omezení a úředník (nebo kdokoli jiný) si mne ruce nad tím, jak nám to pěkně omezili a jak to máme nádherně pod kontrolou. Máme ale? Co nás to stálo? A co jsme tím získali? Dumáte o tom?

P.S.: Co se týče byznysu, tak ta přednáška pro mě není zase tak jednoznačná – chudák Michael a hloupí úředníci. Přijde mi to mnohem složitější. Přece jenom lidská svoboda potřebuje hranice. Tam, kde končí jedny, začínají druhé a naopak. A bůhví, co by dnešní, na chamtivosti a strachu, postavený byznys dokázal, nebýt regulace.

P.S.1: Co se týče letecké přepravy, snažit se (jakoby bez břehů) růst v oblasti letecké přepravy mi přijde možná zhoubnější než se snažit zvýšit prodej tabáku. Než se mnou začnete nesouhlasit, spočítejte si, kolik tun CO2 vyrobíte třeba za jeden let na Kanáry (např. Atmosfair) a zagooglujte, co to může dělat s klimatem.

Máme tady krátký sestřih (z dílny H2OManiaks) toho, co jsme 24.1. od sedmi do desíti večera, prováděli v HUBu. Sešlo se nás tam na devadesát (včetně organizátorů) v rámci projektu Setkávání ke svobodě. Cílem bylo navázat na listopadové setkání ve Vzletu, propojit se, navázat vztahy a pustit se společně do práce. Pokračujeme předposlední únorový den 28.2. od sedmi, opět v HUBu. V tuto chvíli zbývá ještě 24 míst. Další termíny jsou 27.3., 24.4. a 29.5. Pokud byste měli chuť a prostor, přihlaste se raději dřív než později.

Zdá se, že večerů se účastní především lidé, kteří vedou firmy či týmy a hledají cesty, jak fungovat s větší radostí a vášní. A tak si tam většina lidí přináší hromadu vlastních zkušeností s tématem. Proto je každé setkání z větší části pracovní (styl workshop, spíše než přednášky). Minule jsme využili metodu Open space, v únoru saháme po tzv. World café. Přednášky ovšem také chceme. Řečnění odstartoval minule Jirka Schneider z Dílny. Příště se těšíme na Michala Šrajera z Inmite a Martina Černohorského z EtNetery (teda snad, Martin ještě nepotvrdil). Michala a Inmite budete znát z médií (např. Být šťastný v práci nebo Radiožurnál), Martina a EtNeteru ze Vzletu (nebo stopro též z médií). Já bych si chtěl připravit pár obecných souvislostí ohledně svobody, vášně a talentu.

Tady naleznete veškeré další detaily k setkání z 24.1. Zde jsou fotky. Mějte se parádně!

P.S. Možná jste už zachytili na facebooku, že další videa ze Vzletu jsou venku. Všechny je najdete na stránkách loňské Svobody Naživo. Jo a blíží se druhé Setkání ke svobodě v HUBu – už 28.2. (mimochodem přesně tolik času mám na dopsání tý knížky). A tak, jestli se chystáte, registrujte se. Myslím si, že poučeni prvním setkáním to bude ještě lepší než poprvé. Díky!

Tahle snídaně vznikla jen tak mimoděk potom, co jsme v předvánočním wine & foodu probrali nestíhání a lidi. Prostě jsme si jen tak povídali a až zpětně zjistili, že se ještě natáčelo. Já jsem za to rád, neboť (pro mě) je to téma extra důležité. Týká se naší schopnosti vidět, slyšet, cítit, prostě vnímat svět okolo nás…

Většina dospělých, když si přečtou knížku, podívají se na film nebo třeba zajedou na výlet položí rovnítko mezi „viděli“ a „znají“. To může většině lidí připadat normální. Já to považuju za ukázku našeho, poněkud pochroumaného, pohledu na svět.

P.S.: Den čili 86400 vteřin, který děláme s Petrem koncem března, se plní. Pokud máte chuť s námi, během dvou dní, probrat život, přihlaste se. Těšíme se.

Po týdnu v úplným off-linu musím tuhle kůru vřele doporučit všem netoholikům. Naštěstí :-) je tu budka uprostřed lesa, kde mají wifi a já si tak mohl stáhnout svou dvoustovku e-mailů a podívat se, co se děje na twitteru, FB a jinde. K mému překvapení okurky docela zaujaly, a tak s dovolením přidám ještě poslední letní postřeh. Přestože to je pro mě dost těžký téma, třeba vás v těch mrazech zahřeje. Mějte se parádně a jestli vám chybí odpověď na nějaký mail, mějte strpení. Díky.

Tohle vkládám dodatečně, ale stojí to za šíření. Možná je to jedna z cestiček:

Mám tu ještě dva letní postřehy ze systému. Tohle video je o naší posedlosti balit potraviny do plastu. Pro většinu lidí to bude nejspíš banalita? Pro mě je to ale příklad něčeho krapet většího. Buď jak buď, těším se na vaše postřehy, názory a komentáře, ať už budou jakékoli.

Možná se ptáte, jak to souvisí se svobodou v práci? Ty okurky někdo „vyrábí“, prodává i kupuje. Někdo tedy chodí do práce, proto aby je prodal. Jiný tam chodí, aby je koupil. A tak to souvisí víc než by se mohlo zdát, myslím si.

P.S.: Jinak v úterý večer jsem zažil první večírek v rámci Setkávání ke svobodě. Moc jsem netušil, co od toho čekat (nejspíš nás bylo víc), ale výsledek předčil i moje nejnižší očekávání. Chvíli mi to dokonce přišlo jako takový malý Vzlet. Děkuju všem, kteří jste tam byli!!! Zítra mizím na měsíc do off-linu (s občasnými návraty na net).

Vloni jsem na konferenci ManagerExpo potkal Michala Trubana z Websupportu. Zaujal mě vyprávěním o tom, jak fungují uvnitř. A nadchl tím, že si pro fungování firmy zvolili metodu, kterou už léta používají především softwaroví vývojáři – SCRUM.

A víte proč mě to tak nadchlo? Vzdělávací systém má totiž řadu technik, které je možné vzít a okopírovat (Montessori, Waldorf, Začít spolu, Domácí vyučování,…). Ale v byznysu jsem do setkání s Michalem o ničem podobném zatím neslyšel – máme „pouze“ principy. A tak mám pocit, že SCRUM by mohl být pro nás něco jako Montessori pro školství. Co myslíte? Nějaké zkušenosti? Názory? Díky!