„Vzájemná podpora jeden druhého“. Vidíte jí v mnoha tradičních společenstvích. Zpravidla tam, kde se „dobře“, tj. šťastně a zdravě žije. Já v Čechách pozoruji podporování jeden druhého v rámci komunity nejviditelněji mezi vietnamskou menšinou. A to jak lidsky, tak především ekonomicky. Nakupují ve vietnamských obchodech, stravují se ve vietnamských restauracích, vzájemně si pomáhají. Přál bych si, abychom to od nich odkoukali. Proč?

Co nás činí šťastnými? Zdá se mi, že především kvalita našich vztahů s druhými lidmi. Ti z nás, kteří žijí obklopeni lidmi, s kterými sdílí pohled na život jsou řádově šťastnější než ti, kteří tráví svůj život v anonymním prostředí, neznají většinu sousedů, kolegů a ostatních lidí, s kterými se běžně setkávají. Vzájemné sdílení, podpora a péče jeden o druhého je něco, co máme hluboko v krvi. Když to máme, cítíme se naplnění. Když ne, jsme na prášky. A to, v dnešním světě, doslova.

Myslím, že své potřeby můžeme uspokojit v zásadě dvojím způsobem. Buď si to uděláme sami (vypěstujeme, uvaříme, upečeme, ušijeme, zažijeme..) nebo to získáme (vyměníme, půjčíme nebo koupíme) od druhých.

V naší verzi kapitalismu jde o to maximalizovat výnosy a minimalizovat náklady. O to jde na prvním místě. Čím více jsme této optice uvěřili a přijali ji za svou tím spíše se při nakupování řídíme na prvním místě právě tímto měřítkem, tj. ekonomikou. Tj. jedeme tam, kde mají „akci“, „slevy“, prostě tam kde je to levnější. Kromě toho žijeme v systému, který nás učí toužit, snít, neodkládat radovánky, tj. kromě nákladů sledujeme maximalizaci potěšení a jdeme tam, kde nám dají něco „navíc“, „zdarma“, kde je to zábavné, pohodlné nebo kde mají „něco nového“. A tak například při běžném nákupu potravin nasedáme do auta a odjíždíme do nějakého anonymního hangáru typu super, hyper, mega market, kde naplníme obří koš anonymními, průmyslově zpracovanými věcmi, abychom to pak u kasy zaplatili u neznámých lidí, kteří tam též jako my přijeli autem bůhvíodkud (údajně každá 10.cesta autem je v našem světě do super/hypermarketu). Jedinou viditelnou výhodou tohoto stylu je iluze výběru a úspory času (pokud ještě někdo tuhle hru na honění času hrajete).

Je ale možné to zkusit třetí, „vietnamskou“ cestou. My jsme se v září přestěhovali do pražských Holešovic a přestože se v červenci stěhujeme pryč (a nezapouštíme tedy kořeny) fungujeme do velké míry v místě svého domova.

Zde nakupujeme většinu běžných potravin. Máme to 10 metrů.

Holešovická tržnice, která je též za rohem je po většinu roku prima zásobárnou zeleniny, ovoce, vajec, mléka, sýrů.

Když máme chuť na „dortík“, jdeme sem.

Pro maso se zastavujeme nejčastěji zde.

Zde je „naše“ pekařství. To jsme ale objevili až relativně nedávno.

Pro ryby chodíme sem.

A pro květiny sem.

A od chvíle, co náš kamarád otevřel své Coffee Beans nepijeme kafe jinde. Mimochodem jsme se rozhodli vzájemně podpořit tak, že nám v Coffee Beans prodávají naše knihy. Pokud jste tedy z této části Prahy nebo chodíte třeba do holešoviské tržnice, Stromovky nebo tudy jen projíždíte, zastavte se na kafe a pro knížku. Osobně si naše knihy můžete koupit samozřejmě i v Praze i v HUB, Kafíčku a v ostravské VIVě.

Je mi líto těch let totality mimo jiné i proto, že přerušila přirozený vývoj komunit a z drobných krámků, kavárniček a restaurací nadělala unifikované socialistické samky, RAJky a podobně a když přišel kapitalismus, smetla nás vlna nákupních center a všech těch hangárů, kterými jsme si nechali zcela bez rozmyslu zaplavit naše města. A hlavně jsme uvěřili, že maximalizace příjmu je důležitější než vztahy a rozvoj místa, kde žijeme. Přesto pozoruji v mnoha místech jakousi renesanci komunitního života, kdy se sousedé potkávají na (farmářských) trzích, v místní restauraci, květinářství či třeba železářství. Lidé si uvědomují, že iluze „uspořeného času“ a peněz a „maximalizace rádoby radovánek“ není to o co v životě jde. Jsou důležitější věci.

V tomto textu mluvím nejspíš „o podpoře podnikání v místě bydliště“. Myslím si, že když budou „naši kavárníci“ vzkvétat, budeme vzkvétat i my. Myslím si, že to ale zdaleka neplatí pouze o kavárnících, pekařích, květinářích. Každý (ve městech) můžeme dnes „podpořit“ třeba svého bezdomovce a podnikatelé zase své místní dodavatele. Za důležité považuji zamyslet se nad tím, zda jsou pro nás peníze v životě cílem nebo prostředníkem. Pokud je používáte jako nástroj, potom je podpora lidí, podniků a iniciativ, s kterými sdílíte domov či hodnoty více než logickým krokem. A jistě v tom už jedete. Prosím, podělte se o své příklady. Díky!!

Ahoj přátelé, mám tu díl sedm & osm Seriálu o Svobdě v práci, které jsem už šířil přes facebook. Sedmička je o zodpovědnosti a osmička o motivaci. I devítka bude už brzy na youtube. Desítkou se pouštím do designu firmy. 

Kromě toho tu mám dva zajímavé postřehy z tisku. Zaprvé mě zaujalo, že je možné se pojistit pro případ problémů s šéfem. Z těch inzerátů mě tak trochu jímá hrůza. Říkám si proč to raději nevymyslíme bez šéfů? Anebo s šéfy jinak? … jasně, vím proč. Nedá mi to si nevšimnout.

A pak mě ještě zaujala pozvánka na seminář na téma přípravy kontroly Švarcsystému (viz dole). „Zaměstnanecký poměr“ je něco, co mělo v 20.století svůj význam. V 21.století se ale stále častěji jeví jako nutnost to, aby se lidi stali (spolu)podnikateli. Místo toho, abychom pořádali konference, psali články a měnili legislativu tak, abychom ze zaměstnanců udělali podnikatele, tak se zamýšlíme nad tím, jak vyhovět zcela zastaralému systému nebo jak ho obejít. Škoda. Nebo ne?

Přátelé, už jste možná zaznamenali, že se nám podařilo dokončit dlouho očekávaný Sedmidenní víkend. Možná jste ho někteří z vás od čtvrtka už přečetli? Jestli ano, prosím o názory, fotky, videa. Velké díky Dáše Brejlové za překlad, Aničce Jurkové za korektury, Bohoušovi Bednářovi za sazbu, Lukášovi Plíhalovi a Michalu Turlíkovi za obálku, Centě za tisk, Michalovi Plecitému za distribuci. Zatím je pouze u nás v eshopu a osobně v Coffee Beans. Až bude i v dalších místech, dám vědět přes facebook.

Kdo netušíte o čem Sedmidenní víkend s podtitulkem „Moudřejší způsob práce“ v 21.století, je – podívejte se na poslední online rozhovor s autorem knihy Ricardo Semlerem:

Semler je Podivín. Tak se jmenuje i jeho první kniha, kterou proslavil své Semco, nejneobvyklejší pracoviště světa, jeden z nejodvážnějších sociologických experimentů v oblasti firemní demokracie. Firmu, jejíž příběh nepřestává inspirovat. V Sedmidenním víkendu na Podivína navazuje, jde do hlobky a především do šířky a přináší svěží a opět super-čtivé souvislosti práce v dnešní době. Užijte si to a o zážitky se prosím podělte. Díky!

Není to dlouho, co jsem si zkusil zaběhnout svůj první zorganizovaný masový, městský běh. V Praze. Musím říct, že první pokus pro mě byl emočně tak silný, že jsem si nevšiml něčeho, co mě začalo rušit až při dalších kolech. Tím „něčím“ je pro mě nepřehlédnutelný sponzoring značky Mattoni. Podnik „Karlovarské minerální vody“ považuji (na základě toho, co vím o jejich konání) totiž za jeden z nejviditelnějších příkladů firem, které kladou peníze na první místo (i na druhé, třetí i čtvrté). Firem, které berou, ale nedávají (alespoň tam, kde by dle mého dávat měly). Firem, které si na jedné straně úzkostlivě budují naleštěné PR a na druhé devastují (nebo devastaci minimálně nebrání). … u Mattoni soudě minimálně podle jejich fungování v Kyselce. Takové chování mě osobně ruší natolik, že jsem se již dávno rozhodl vyhýbat minerálkám od této firmy a neúčastnit se aktivit, které tato organizace podporuje, tedy i českého masového běhání.

Osobně si myslím, že je pouze otázkou času než tento styl podnikání upadne v zapomnění. Přijde mi úsměvné a smutné číst si profil nebo „seznam podpory“ a vedle toho se projít po Kyselce. Chápu „fakta o Kyselce„. Zároveň jsem ale přesvědčený, že přežijí pouze firmy, které mají v souladu to, co říkají s tím, co dělají. Firmy, které chápou svůj díl zodpovědnosti vůči lidem uvnitř i venku, vůči komunitě, jejíž jsou součástí a též vůči planetě, od které si berou. Firmy, které dokážou dát vyšší smysl nad peníze. Firmy, pro které nebudou peníze cílem, ale prostředníkem či nástrojem. Karlovarské minerální vody, pokud nezmění svůj přístup (jak jsem říkal, alespoň podle toho, co vím), to nebudou.

A co se tímto kouskem textu snažím říct? To, že firma dneška má v zásadě dvě možnosti, jak budovat své renomé. Buď to dělá například jako Karlovarské vody (masívní výdaje na reklamu, sponzoring, PR, dárkové předměty, spotřebitelské soutěže, propisky s logem,…) nebo komunikací aktivit vyplývajících z jejich férového, transparentního a zodpovědného chování. Za zodpovědné chování považuji mimo jiné i péči o místo podnikání. Myslím si, že pokud si od někoho beru, měl bych mu i dávat. Takové chování plodí důvěru a vytváří (z dodavatelů, zaměstnanců, zákazníků, obyvatel z okolí firmy,..) komunitu lidí sdílejících hodnoty a smysl – to hlavní, co firma potřebuje proto, aby dokázala i dál prosperovat a nemusela zaměstnance, zákazníky a veřejnost manipulovat.

Jako příklad dnešní formy budování renomé se podívejte třeba na to množství plastových a jiných dekorací letošního pražského maratonu a podumejte kolik set milionů korun utratí tato firma ročně jen za reklamu. Proč nevzít podstatnou část těchto peněz a nevrátit je místu, kterému vděčí za svůj blahobyt?

Tahle debata se mi líbila. Padlo v ní několik, na první pohled zřejmých, ale v druhém sledu velmi provokativních myšlenek hodných zbystření a zauvažování. Zkusím vypíchnout čtyři oblasti, které zaujaly mě (či co mě při tom napadlo) a moc stojím o další pohledy. Díky za ně.

1) Je velký rozdíl mezi tím, čemu říkáme „práce“ a tím, co nazýváme „zaměstnáním„. Zatímco zaměstnání je zpravidla placená činnost, kterou většina lidí vykonává především právě pro obživu, za práci považuje většina z nás jakoukoli činnost, kterou vykonáváme s určitým úmyslem a cílem bez ohledu na to, zda nás někdo ocení.

Proč je všude okolo nás hromada práce (rozbité silnice, plné školky,…) a my přitom máme už bezmála milión nezaměstnaných?

2) Vím, „průměr“ je zavádějící veličina. Přesto však… „průměrná česká žena“ pracuje denně údajně o čtyři hodiny déle než průměrný muž. Mzda naší „průměrné ženy“ je přitom pobuřujících 80% mzdy průměrného muže (zdroj: zde). Existuje hromada práce, která v naší kultuře připadá historicky právě ženám – péče o domácnost, o děti, výživa, úklid a další činnosti, za které jsme si zvykli neplatit. Myšlenka „zpeněžnění“ části těchto činností (tak jako si dnes z daní platíme běžně příspěvky na péči o děti, o nemohoucí, na bydlení,…) není nová. Řadě lidí by mohla pomoci žít důstojnější život, mnoha by jistě pomohla z pasti chudoby a též by mohla do oceňování práce žen a mužů přinést velmi potřebný prvek férovosti.

Proč průměrná česká žena pracuje o 4 hodiny denně déle než muž a bere za to o 80% méně než průměrný český muž?

3) Všude kolem nás je hromada práce (zničené silnice, chátrající budovy, plná místa ve školkách, opuštění penzisté, nekvalitní potraviny,…), které se skoro nikdo nevěnuje. Na druhé straně máme (podle některých zdrojů) už milión nezaměstnaných. Tohle mě zaujalo. Předním jsem si ten paradox neuvědomoval. Na jedné straně je tedy „práce“ jako na kostele a na straně druhé je každý desátý „bez práce“. A z těch, kteří pracují se až 80% pracujících věnuje práci, ke které nemá vztah. Není čas s tím něco udělat?

Proč většina nezaměstnaných „hledá“ práci (místo toho, aby si ji vytvořili)? A proč, když ji nakonec najdou, 80% z nich tvrdí, že k ní nemají vztah, že je nebaví?

4) Myšlenka zpeněžnění (či „ekonomizace“, jak tomu říká Tomáš Tožička – mimochodem můj objev předminulého týdne – jak to, že se neznáme?) domácích a jiných veřejně prospěšných či dobro-činných prací je jedním směrem úvah. Druhým směrem je „de-ekonomizace“ či „od-peněžnění“. Kdo jste zažili život před rokem 1989 nebo i dnes žijete poblíž svých přátel či rodiny, víte že denodenní vstřícnost, výpomoc, výměna, péče jeden o druhého patří k nejhlubším lidským radostem. „Happiness real only when shared“ – štěstí je skutečné, pouze pokud je sdílené. V knize Peníze, nebo život? jsem těmto myšlenkám věnoval, myslím dost místa. Kromě uvědomění, že štěstí = sdílení (v mém neprofesním životě např. projekt cohousingu Kde domov můj?) a také toho, že „štěstí se dělá rukama“ je tu celá nová probouzející „sdílející ekonomika“ – projekty jako Home Exchange, Autonapůl, Odkomunity.cz, Hearth.net a další, o který tak hezky vypráví např. Rachel Botsman. O těchto dvou světech jsem zkoušel mluvit např. zde.

Proč si tolik věcí, které bychom si mohli udělat sami (či půjčit nebo vyměnit mezi sebou) kupujeme, tj. zvyšujeme naši potřebu peněz a tedy i nutnosti se věnovat práci, která bude pouhým zdrojem výdělku?

Tak to je to hlavní, co jsem z té debaty zachytil já. Co na to říkáte vy? Díky.

P.S.1: Dnes ve 13.00 jdu na No Impact Man-a. Moc se na něj těším. Odpo máme první schůzku ve školce, kam začne od září chodit naše Valentýna – je to taková malá svobodná firma :-). A navečer si už nemůžu nechat ujít další Etneteru v HUbu. Zítra od 17.30 máme první přednášku a debatu o Svobodě v práci pro veřejnost (Zbyla tam kupa volných míst. To nechápu.) V pátek mám AMOK. V úterý Břeclav, středa Bratislava (viz níže) a čtvrtek Bratislava II (Večer inšpirácií ve Slovenskej Šporitělně). A v sobotu se uvidíme na TEDx v Praze. Mimochodem, prý jsou ještě místa?? Říkám si, co to s námi je, že jednou za rok nedokážeme naplnit jednu halu, abychom se potkali, nasáli inspiraci a udělali další krok ke společnosti, kde se nám bude lépe žít? Myslím si, že přesně to je rolí TEDů.

P.S.2: Stejně jako pod minulými blogy přikládám svůj aktuální svobodo-pracovní plán na jaro pro veřejnost pro ty z vás, kterým koukání do displaye/obrazovky nestačí a chcete se raději potkat :-)

1. 16.5. Praha  od 17.30 – přednáška + přihlášky zde – tam si budete moci poprvé koupit Sedmidenní víkend, který nám zítra přijíždí z tiskárny. V našem eshopu bude v prodeji od pátku a v ostatních místech od příšt. týdne.
2. 21. 5. 2013 / Břeclav – Peníze, nebo život?
3. 22. 5. 2013 / EUB, Bratislava Peníze, nebo život?
4. 8. 6. 2013 / RELOVE, Praha Moje cesta k re-love
5. 13. 6. 2013 / Ži a podnikaj, podnikaj a ži!, Trnava – viz zde
6. 17.-18.6. Praha, Kurz – Design Svobody v práci

Kromě toho jsou k dispozici trvale tyto tři body:

1. Konzultace
2. Knihy
3. Další zdroje

Mám tu dva texty od Jána Košturiaka. V češtině! Kdo o něm slyšíte poprvé, podívejte se na jeho přednášku z první Svobody NaŽivo (viz výše), přečtěte si jeho Devět otázek nebo se podívejte na jeho knihy. A pokud vás jeho pohled na podnikání a práci chytí za srdce tak jako před lety mě, udělejte si za  námi 13.6. výlet do Trnavy – Podnikaj a ži!

Proč nás to nejdůležitější pro život a podnikání nikdo nenaučil?

Znám podnikatele, kteří dokonale rozumí svým produktům, technologiím, mnozí i svým zákazníkům a celému byznysu, ve kterém podnikají.

Máte děti? Vychováváte je? Máte na ně čas a víte, jak se má pracovat s dětmi? Stalo se vám, že jste si přečetli knížku o rozvoji dítěte nebo emocionální inteligenci a byli jste zaskočeni tím, kolik chyb jste napáchali na vlastních potomcích? Nevím jak vy, ale já jsem si své děti nevybíral přes assessment centra a nemám žádné psychology, poradce a kouče, kteří by s nimi pracovali na jejich rozvojovém programu. Trápíme se s nimi s manželkou a oni s námi.

Je to zvláštní pocit, uvědomit si, že člověk udělal chyby na vlastních dětech. Chyby,  které se někdy už ani nedají napravit. Stejně zvláštní je pocit, když stojí úspěšný podnikatel ve svojí firmě a bezradně se dívá na problémy kolem sebe:

• Jeho spolupracovníci nemají tolik nadšení pro firmu jako má on sám a nedávají jí ani tolik energie. A proč by měli? Kdyby to tak bylo, tak by pravděpodobně tato firma patřila jim. Nadšení a motivace nevznikají z bonusů a služebních aut, ve kterých se naši spolupracovníci vozí, ale ze svobody a radosti, smyslu toho, kam směřuje naše činnost a možná i z příležitosti rozvíjet ve firmě něco výjimečné, budovat mistrovství a profesionalitu na světové úrovni. Mnohé firmy dnes připomínají spíše věznice než podniky, spíš se v nich plní úlohy a příkazy než objevují příležitosti. Lidé jsou zaměstnávaní prací, místo toho, aby hledali své povolání (jinými slovy, co je povolává, volá, dokáže nadchnout, baví a dává jim smysl). Jsme často tak zaměstnaní, že neslyšíme to, co nás volá – naše povolání, máme tolik povinností, že nevnímáme příležitosti poletující kolem nás. Tak se trápíme, že nám nezůstává čas na radost. Máme tolik práce, že nemáme kdy vydělávat peníze.

• Mezi lidmi v podniku vznikají konflikty, projevuje se frustrace a vznikají chyby. Vzpomeňme si, kolik času věnujeme řešení operativních a technických věcí a jak se nám nechce hovořit o narušených vztazích a jejich příčinách, jak málo rozumíme (a možno ani nechceme) druhým lidem, jak málo času a energie jsme investovali do budování vztahů, důvěry a spolupráce. Jak se vyhýbáme těmto, pro nás techniky, neuchopitelným věcem. Když si už nevíme rady, pozveme do firmy psychology a “motivátory” a ti to někdy domotají ještě víc. Lidem, kterým chyběla pokora, přidají sebevědomí a lidi, kteří umí velmi málo, přesvědčí, že umí víc než všichni ostatní. Úmyslně přeháním a upřímně říkám, že existují mnozí psychologové, kouči a mediátoři, kteří naopak dokáží pomoct složité a neviditelné sítě problémů vytáhnout na světlo a vyřešit.

• Všichni lidé ve firmě usilovně pracují na úlohách svých oddělení a dosažení svých cílů. Výsledkem tohoto nadlidského úsilí jsou však časté skluzy v termínech, nervozita, přesčasy a vícenáklady, opravování chyb – a hledání viníka. Výsledkem je, že si nakonec všichni udělali svou práci, jen zákazník nedostal to, co si objednal, a firma přišla o peníze. Kdo je na vině? Ten, kdo nebyl na poradě – nejčastěji nezodpovědný zákazník, který si neustále něco vymýšlí. Vzpomeňme si, kolik času jsme v posledních letech věnovali vytváření oddělení (zdůrazňuji sloveso oddělovat) a kolik času plynulému toku, který vyřídí požadavek zákazníka bez zbytečných komplikací a zdržení?

• Po absolvování mnoha manažerských kurzů jsme na tom tak, že máme firmu plnou nejlepších praktik, příruček a standardů, že místo práce vyplňuje formuláře, katalogy opatření, deadliny a připravujeme powerpointové prezentace. Nezdá se vám, že místo skutečné práce prezentujeme někdy jen její popis, a místo výsledků plány jak je dosáhnout? Nezdá se vám, že jsme zdravý rozum nahradili množstvím nesmyslů, které se sice dobře prezentují na kurzech MBA ale v reálném životě víc zdržují, než pomáhají? Složitost zabíjí produktivitu, vyhání z firmy zdravý rozum i zákazníka. A nakonec i zbytek normálních lidí.

• Činnost celé firmy závisí na několika jednotlivcích. Samotný majitel je někdy největším omezením své firmy. Má v rukou všechny nitky, nestihl delegovat, nemá nástupce, který by po něm převzal štafetu. On, který firmu vytvořil, se stává jejím nejslabším článkem, z tvůrce se někdy stává oběť. Představte si hokejový tým, ve kterém by hrála na ledě pouze první pětka. Jaké by byly výkon, únava hráčů a výsledky po první, druhé a třetí třetině? Jak by vypadalo mužstvo na konci sezóny? A jak by hrálo mužstvo, které by nemělo dobrého kouče, který rozumí svým hráčům a trenéry, kteří je rozvíjejí? Představte si, že by se celý management sportovního týmu staral jen o to, aby byl opravený stadion, byly nakoupeny moderní přístroje v posilovně a výstroj pro hráče. Kolik času a investic věnuje vaše firma rozvoji lidí? Ne školením a čárkám, které proplácejí různé fondy, ale skutečnému rozvoji lidí – jejich sebepoznávání, rozvoji schopností vést sám sebe až ke schopnosti vytvářet podmínky pro to, aby si lidé ve firmě našli své správné místo, kde nejlépe využijí svůj talent a najdou motivaci.

• Ve firmě definujeme vize, hledáme poslání, vytyčujeme cíle a akční plány. Všechno je fajn, “jen” realizace se nám nějak nedaří. Naši zaměstnanci nenacházejí na naší strategii nic vzrušujícího, co by je nadchlo, o co méně se nám daří plnit cíle, o to víc cílů se objevuje v našich tabulkách.  Bez pomoci informačního systému si na ně už ani nevzpomeneme. Přiznejme se, že se víc věnujeme projektové agendě, než samotné práci na projektech. Powerpointy letí. Kick off mítinky jsou na to, aby odkoply objevený problém co nejdál. Mezitím se objeví další problémy a ten starý překryjí. Je běžné začínat nové věci a nedokončovat staré. Umíme věci naplánovat, někdy i změnit k lepšímu, ale neumíme je udržet a rozvíjet dál.

• Uspokojíme se s průměrem, řešeními, která nejsou dotažená do konce, přeskakujeme z problému na problém bez toho, abychom zákazníky znali, sedíme na mítincích a prezentujeme spokojené zákazníky a obrazy světlé budoucnosti. Tak často si opakujeme svoje pravdy, které už dávno pravdami nejsou, že jim nakonec uvěříme. Ze snu nás probudí nespokojený zákazník, o kterém jsme si mysleli, že ho budeme obsluhovat navěky, nebo konkurent, kterého jsme považovali za úplně bezvýznamného hráče. Anebo technologie, o nich jsme všichni přesvědčeni, že ještě dlouho nenahradí tu naši. Anebo produkt konkurenta, ze kterého jsme si doposud dělali posměch a dnes ho nakupují naši zákazníci. Pýcha, sebevědomí, spánek na vavřínech, nedostatek empatie k prostředí, které se mění? Nazvěme si to jak chceme. Stává se to stále častěji. Nejčastěji těm nejúspěšnějším. Proč? Protože zvládnout úspěch nebývá jednoduché a omyl si nikdo nepřiznává rád. G.B.Chesterton říká: “Nazvěte svůj omyl zkušeností – a jeho tíha bude hned o polovinu lehčí.“

Jsou to problémy, které vám nedovolí klidně spát? A jak je řešíte? Znám lidi, kteří od problémů utíkají do zóny, ve které se cítí dobře – ke svému produktu, technologii a problémům, kterým rozumíme. Tak jak utíkají chlapi před problémy ve své rodině – někteří do své dílničky, jiní do hospody. Teda tam, kde je určitě vyřešit nemohou.

Znám podnikatele, který mi vyprávěl o začátku své cesty – hledal zákazníky, produkty, sháněl peníze, stavěl budovy a kupoval nové technologie. Jeden starší podnikatel z Německa mu tehdy dával rady: “Toto všechno jednou vyřešíš a potom přijde největší problém, který bude bránit dalšímu rozvoji tvé firmy – bude to to, čemu rozumíš nejméně – lidé.”

Můj přítel si tehdy myslel to, co nám často víří hlavou, když dostáváme rady od starších a zkušenějších: “Chtěl bych řešit tvé problémy … .”  Dnes buduje firemní školu a lituje, že toto rozhodnutí neudělal před několika lety. Má před sebou velké projekty a u sebe “unavenou první pětku.”

Je to zajímavé, že často úspěšně řešíme složité technické problémy, snažíme se porozumět zákazníkům a složitým systémům a nejméně rozumíme sami sobě a lidem kolem nás. Proč je to tak? Odpověď hledejte v následujících otázkách:

• Kolik času jste za poslední rok věnovali tomu, aby jste se setkali sami se sebou? Na tichém místě, odpojený od vnějších vlivů, bez spěchu a tlaku, tak abyste uměli odlišit důležité od nedůležitého.

• Kolik času jste v posledních měsících věnovali operativním a strategickým věcem, rozvoji sebe a rozvoji svých spolupracovníků? I vy sebe už pár let přesvědčujete, že se to zlepší?

• Kolik času během dne věnujete mluvení, prezentování, instrukcím a radám druhým a kolik jejich poslouchání?

• Jaký je poměr chyb a dobrých vlastností, které nacházíte na svých spolupracovnících a na sobě? Věnujete se víc zlepšování druhých nebo sebe? Rozvíjíte potenciál nebo strach? Cukr a bič? Půl na půl? Tak počítejte: Výsledek = potenciál – strach.

• Kdy jste se naposledy ve firmě upřímně bavili o tom, co vás spojuje, co vás těší a z čeho máte radost? Co můžete udělat jeden pro druhého?

• Máte někoho, kdo si vás trpělivě vyslechne, ne proto, že jste jeho šéf, ale proto, že je mezi vámi důvěra a upřímně vám chce pomoct v hledání vaší cesty? Nepřikyvuje vám na všechno, neříká vám naučené fráze, dává vám otázky, které vás někdy vyvedou z míry a nemáte na ně odpověď, nasměruje vás a podrží vás, když ztrácíte půdu pod nohama? Děláte tuto službu někomu ve vaší firmě i vy?

• Je vaše zaměstnání i vaše povolání? A jak jsou na tom vaši spolupracovníci?

• Kolik času věnují lidé popisování, prezentování a plánování a kolik samotné akci?

• Kolik jste investovali do svých lidí (čas a peníze na jejich rozvoj) a kolik přinesli zpět (přínosy z projektů, workshopů, výsledky inovací, přidaná hodnota). Co je příčinou toho, že se někdy investice rychle vracejí a někdy ne? Je to v člověku, v jeho šéfovi, v organizaci a kompetencích (chtít, umět, moct) nebo v nesprávně vybraných školitelích a školících programech?

• Zamýšlíte se nad tím, proč mnohé věci ve vaší firmě fungují jen tehdy, když se na lidi vytváří přímý tlak – ať už externích poradců nebo krizových manažerů? Hledáte metodiku na řešení tohoto stavu? Nehledejte. Stačí zrcadlo.

Tyto otázky a odpovědi na ně jsou daleko vzdálené tomu, čemu se denně věnují mnozí podnikatelé a manažeři – optimalizaci firemních procesů, “motivaci lidí”, pod kterou si často představují finanční stimuly, řešení každodenních problémů a projektům techniky, technologie nebo nových produktů. Náš problém je, že si často tyto otázky ani nepoložíme, nebo se vyhýbáme upřímným odpovědím na ně. Podobně jako v osobním životě.

Výsledek = Potenciál – Strach

Když chceme excelentní výsledky, tak můžeme tlačit na lidi, aby je dosáhli, nebo si je můžeme kupovat různými bonusy. Můžeme také pracovat na rozvoji potenciálu, který je v nás a odstranění strachu, který nám brání udělat důležité kroky v našem životě a v práci.

Tento vzorec bychom mohli pro oblast inovací ještě rozšířit:

Inovace (výsledek u zákazníka, nejen nápad, patent, projekt nebo produkt) = Potenciál objevení a využití příležitosti – Strach, nedostatek odvahy a neschopnost rychlé akce

Závěr?

Dost bylo slov. V=P-S!

Čau kamarádi, je tu další Snídaně. O jídle. Téma, na které s Petrem sdílíme pohledy – viz díl č. 11. V závěru nás zradil zvuk, tak snad to bude dokoukatelné. Buď jak buď, prosím proberme to. Přece jenom, jsme tím, co jíme. Zdá se mi.

Přikládám svůj aktuální svobodo-pracovní plán na jaro pro veřejnost (viz minulý post):

1. 16.5. Praha  od 17.30 – přednáška + přihlášky zde
2. 20.5. Praha od 18.30 panelová diskuze + přihlášky zde
3. 21. 5. 2013 / Břeclav – Peníze, nebo život?
4. 22. 5. 2013 / EUB, Bratislava Peníze, nebo život?
5. 8. 6. 2013 / RELOVE, Praha Moje cesta k re-love
6. 13. 6. 2013 / Ži a podnikaj, podnikaj a ži!, Trnava – viz zde
7. 17.-18.6. Praha, Kurz – Design Svobody v práci

Kromě toho jsou k dispozici trvale tyto tři body:

1. Konzultace
2. Knihy
3. Další zdroje

Na loňské Svobodě NaŽivo jsme se poprvé snažili nahlas upozornit, že (ne)svobodě v práci předchází (ne)svoboda v dětství a tedy i ve škole (a obecně ve vzdělávání). Já tu mám nyní několik textů od Petera Graye a od Jirky Košárka z jeho stránky Svoboda učení. Tyto eseje se věnují dětství a mohou tak přispět dalším dílkem do pochopení skládanky svobodného života (v práci). Ten první je o Sudbury Valley, škole kterou jako mnohé další inspiroval Summerhill, jehož příběh vyjde v červnu knižně poprvé v českém jazyce. Mimochodem Jirka vydal úvahy Petra Graye i knižně – k zakoupení zde: Svoboda učení.

Škola Sudbury Valley byla po čtyřicet let nejlépe střeženým tajemstvím amerického vzdělávání. Většina studentů pedagogiky o ní nikdy neslyšelo. Profesoři pedagogiky ji ignorují, ne ze zlého úmyslu, ale proto, že ji nedokáží absorbovat do rámce svých názorů na vzdělávání. Model vzdělávání této školy není variací standardního vzdělávání. Není progresivní verzí tradiční školní docházky. Není to Montessori škola, Deweyho škola ani Piagetova kontruktivistická škola. Je to něco úplně jiného. Pochopení této školy vyžaduje kompletně odlišný způsob myšlení než ten, který převládá v současném vzdělávacím systému. Musíme začít s touto myšlenkou: Dospělí nekontrolují vzdělávání dětí; děti se vzdělávají samy.

Toto tajemství se ale dostává na povrch, šířeno zejména studenty a ostatními, kteří školu Sudbury Valley přímo zažili. V současné době alespoň dva tucty škol po celém světě fungují na stejném principu jako Sudbury Valley. Předpovídám, že za 50 let, ne-li dříve, bude model školy Sudbury Valley prezentován v každé standardní pedagogické učebnici a bude zaveden v mnoha systémech veřejného školství. Předpovídám, že za 50 let bude současný přístup ke vzdělávání považován mnohými, ne-li všemi, pedagogy za barbarský pozůstatek minulosti. Lidé se budou divit, proč světu trvalo tak dlouho pochopit tak jednoduchou a evidentní myšlenku, na které je postavena škola Sudbury Valley: Děti se vzdělávají samy; nemusíme to za ně dělat.

V jedné ze svých esejí jsem shrnul důkazy o tom, že děti lovců a sběračů se naučí mimořádné množství vědomostí, které potřebují, aby se z nich stali úspěšní dospělí, prostřednictvím sebe-řízených her a prozkoumávání. Ještě předtím jsem podotkl, že děti se v naší kultuře naučí ty nejtěžší lekce, které se kdy naučí, ještě předtím, než nastoupí do školy, výhradně pomocí vlastní iniciativy, bez řízení a povzbuzovaní dospělými. A nyní budu na základě zkušeností ze školy Sudbury Valley tvrdit, že samovzdělávání funguje v naší kultuře stejně dobře jak pro děti ve školním věku tak i pro dospívající. Stejně jako funguje pro předškoláky a lovce a sběrače.

Po mnoho let jsem měl příležitost pozorovat školu Sudbury Valley, jednak jako otec studenta, který ji navštěvoval, a jako akademik, který ji používal jako zdroj studia her a sebe-řízeného vzdělávání. Nyní vám něco o této škole povím.

Nejprve nějaká základní fakta. Škola byla založena před 40 lety a od té doby funguje nepřetržitě. Jedná se o soukromou denní školu ve Framinghamu ve státě Massachusetts, která je určena pro studenty od čtyř let až do středoškolského věku. Škola není v žádném smyslu elitářská. Přijímá studenty bez jakéhokoliv hodnocení a operuje s téměř polovičními náklady na studenta než okolní státní školy. V současné době má okolo 200 studentů a zaměstnává deset dospělých. Nachází se ve viktoriánském sídle a v rekonstruované stodole, které leží na pozemku o velikosti 10 akrů, který se nachází v části města, která byla v době, kdy byla škola založena, převážně zemědělská. Nyní ta pozoruhodná fakta o fungování této školy:

Škola funguje jako participativní demokracie

Škola Sudbury Valley je především komunitou, ve které děti a dospívající přímo zažívají privilegia a zodpovědnosti demokratického řízení. Základním správním orgánem je Školní rada, která se skládá ze všech studentů a personálu. Tato rada, která se schází jednou týdně, vytváří systémem jeden člověk, jeden hlas všechna pravidla, rozhoduje o školních nákupech, zřizuje výbory, které dohlíží na každodenní chod školy, a najímá a propouští členy personálu. Čtyřleté děti mají v těchto všech oblastech stejný hlas jako starší studenti nebo dospělí členové personálu.

Nikdo z personálu nemá na škole definitivu. Všichni mají jednoroční smlouvu, která musí být každým rokem obnovena prostřednictvím tajného hlasování. Jelikož studenti v počtu převyšují dospělé poměrem 20:1, personál, který tento proces přežije a je každým rokem znovuzvolen, je ten, který studenti nejvíce obdivují. Jsou to lidé, kteří jsou milí, morální a kompetentní a kteří významně a pozitivně pomáhají školnímu prostředí. Jsou to dospělí, které se studenti snaží nějakým způsobem napodobovat.

Školní pravidla jsou vymáhána Soudní komisí, jejíž členové se pravidelně mění, ale vždy zahrnuje člena personálu a studenty, kteří reprezentují celou věkovou strukturu. Když je student či člen personálu obviněn z porušení některého z pravidel, obžalovaný i žalobce se musí dostavit před Soudní komisi, která rozhodne o vině či nevině, a v prvním případě vynese přiměřený rozsudek. Ve všech těchto záležitostech je k členům personálu přistupováno stejně jako ke studentům. Nikdo není nad zákonem.

Škola nezasahuje do aktivit studentů

Studenti mají po celý den volnost dělat si, co chtějí, pokud neporušují některé ze školních pravidel. Pravidla vytvořená Školní radou mají za cíl ochránit školu a příležitosti studentů následovat své vlastní zájmy nenarušované ostatními. Členové školy nesmí dělat hluk na vyznačených „tichých místech“, zneužívat školní vybavení, ničit školní majetek, užívat nelegální drogy na území školy a chovat se k ostatním tak, aby se daná osoba cítila obtěžovaná. Především těmito záležitostmi se Soudní komise zabývá.

Žádné ze školních pravidel se nezabývá učením. Ve škole neexistují testy. Nikdo studenty nehodnotí ani jim nedává známky. [1] Není zde plán výuky a ani snaha motivovat studenty k učení. Kurzy se pořádají jen tehdy, pokud si je studenti sami zorganizují, a trvají pouze tak dlouho, dokud si to studenti přejí. Mnoho studentů se do těchto kurzů nikdy nezapojí a škola s tím nemá nejmenší problém. Členové personálu sami sebe nepovažují za učitele. Místo toho to jsou dospělí členové komunity, která poskytuje širokou paletu služeb, zahrnující trocha výuky, která je z velké části stejná jako v každém jiném prostředí s lidmi; zahrnuje odpovídání na upřímné otázky a prezentování myšlenek a názorů v kontextu reálné diskuze.

Škola je bohatým prostředím pro hry a prozkoumávání, a tedy i pro učení

Učení je v Sudbury Valley z velké části náhodné. Vzniká jako vedlejší účinek sebe-řízených her a zkoumání studentů. Škola je nádherné místo pro hry a zkoumání. Poskytuje pro tyto aktivity prostor a čas. Poskytuje také vybavení – zahrnující počítače, plně vybavenou kuchyň, místnost na obrábění dřeva, uměleckou místnost, vybavené hřiště, hračky a hry nejrůznějších druhů a mnoho knih. Studenti mají dále přístup k rybníku, k poli a k nedalekému lesu, kde si mohou hrát a prozkoumávat. Studenti, kteří se zajímají o něco speciálního, co vyžaduje nové vybavení, mohou přesvědčit Školní radu, aby to koupila, nebo mohou vydělat peníze sami prostřednictvím různých způsobů, jako je prodávání sušenek.

Nejdůležitějším zdrojem na škole jsou pro většinu studentů ostatní studenti, kteří disponují obrovskou škálou zájmů a schopností. Studenti jsou díky volnému pohybu neustále vystaveni aktivitám a myšlenkám ostatních, kteří jsou starší nebo mladší. Věkově promíchané hry poskytují mladším dětem nepřetržité možnosti učit se od starších dětí. Například mnoho studentů se naučilo číst díky tomu, že hráli hry, které zahrnovaly psaní slov (včetně počítačových her), se studenty, kteří již číst uměli. Naučili se číst, aniž by o tom věděli.

Většina zkoumání se odehrává prostřednictvím konverzací, které vedou zejména dospívající. Diskutují o všem možném, jak mezi sebou tak i s členy personálu, a díky těmto diskuzím jsou vystaveni obrovské škále myšlenek a argumentů. Poněvadž nikdo není oficiální autoritou, vše, co je řečeno a slyšeno, je považováno za námět k přemýšlení a ne za nějaké dogma, které se musí studenti naučit a napsat do testu. Konverzace narozdíl od pouhého memorování stimulují intelekt. Významný ruský psycholog Lev Vygotsky kdysi tvrdil, že konverzace je základem vyššího myšlení; a mé pozorování studentů v Sudbury Valley mě přesvědčilo o tom, že měl pravdu. Myšlenka je internalizovanou konverzací; vnější konverzací s ostatními lidmi to začíná.

Stovky absolventů potvrzují vzdělávací efektivnost této školy

Můj první výzkum školy Sudbury Valley byl výzkumem absolventů. Od té doby provedla škola mnoho podobných výzkumů, které byly vydány knižně. [2] Všechny tyto výzkumy ukazují, že škola funguje jako vzdělávací instituce velmi dobře.

Absolventi ze Sudbury Valley se dnes nachází v celém spektru kariér, které si naše kultura cení. Stali se z nich kvalifikovaní řemeslníci, podnikatelé, umělci, muzikanti, vědci, sociální pracovníci, sestřičky, doktoři a tak dále. Ti, kteří se rozhodli pro vyšší vzdělání, neměli prakticky žádný problém se na univerzity dostat, včetně těch vysoce výběrových, a také na nich bez problémů studovat. Mnoho ostatních se stalo úspěšnými bez vysoké školy. A co je nejdůležitější, bývalí studenti říkají, že jsou v jejich životech šťastní. Téměř jednomyslně říkají, že jsou rádi, že navštěvovali Sudbury Valley a že jsou přesvědčeni o tom, že je tato škola připravila na dospělý život mnohem lépe, než by kdy dokázala tradiční škola. Z velké části si v dospělosti zachovávají hravý (což znamená jak soustředěný a intenzivní, tak i radostný) přístup k práci a k životu, který si na škole vyvinuli a vypilovali.

Pokud byste se chtěli dozvědět o škole Sudbury Valley něco více, dobrým začátkem je jejich webová stránka (www.sudval.org). Vedoucí školní filozof a také jeden ze zakladatelů se jmenuje Daniel Greenberg. Jeho knihy, ale i jiné knihy o škole je možné nalézt na školních stránkách. Greenbergova poslední kniha, jejímž spoluautorem je profesor a inovátor Russel Ackoff a kterou doporučuji, se nazývá „Turning Learning Right Side Up.“

Mým zájmem v tomto blogu není prosazovat školu Sudbury Valley jako instituci, ale jde mi o vytvoření dialogu o hře, zvědavosti, lidské povaze a vzdělávání, která je částečně inspirovaná zkušenostmi z této školy. Zatím jsem se ani nedostal pod povrch. Jsem si jist, že to, co jsem zde napsal, vzneslo pro mnoho čtenářů mnohem více otázek, než jich odpovědělo.

[2] Moje studie, napsaná spolu s Davidem Chanoffem, byla vydána zde: American Journal of Education, Volume 94, str. 182–213. Novější studie provedené školou byly vydány prostřednictvím Sudbury Valley School Press a jsou k nalezení na webových stránkách školy (www.sudval.org/).

Článek v originálním znění naleznete na blogu Petera Graye.

V ostravské Vivě jsem byl zatím dvakrát v životě. Minule už jsem se ale tak nadchnul, že o tom nyní potřebuji napsat. Aspoň pár řádků. Dostala mě tam hromada věcí. Úplně nejvíc však ten obří kontrast, který z oken Vivy nemůžete nezahlédnout (viz pár fotek výše). A myslím, že právě při těchto pohledech může člověku dojít úloha a význam míst jako je právě VIVA.

Dopředu musím říct, že vcelku s obavami sledujii mapu České republiky z pohledu znečištění ovzduší, nezaměstnanosti, hazardu, alkoholismu a dalších otazníků moderní doby. Jaksi se nemohu ubránit dojmu, že Ostravsko je v mnoha těchto paramatrech v popředí. Nejspíše proto mám už dopředu vyladěnější optiku (říkáme jí před-sudky?) především právě na tyto jevy.

V Ostravě jsem byl naposledy zkraje dubna a už když jsem ve Svinově vystoupil z vlaku, začal jsem se dusit. Po relativně svěžím vzdoušku ve Zlíně to byl vážně náraz. Od vlaku jsem měl asi 6 minut na to, abych doběhl nahoru na most odkud jezdí tramvaje a málem jsem to neudýchal. Bylo něco okolo osmé večer a já měl pocit, že je leden a stojím v pražské Legerově ulici. Okolo nádraží máte pocit nesporného ekonomického rozmachu (nebo štědré ruky Evropské unie?), ale když přijedete tam, kde sídlí Viva, do městské části Hrabůvka a vystoupíte na zastávce “Hotelový dům Hlubina”, dominuje starý dobrý socialistický panel a převládají odstíny šedé (možná začátek dubna?). Projdete temným podchodem (možná proto, že je 20.30?), míjíte vytrhané dlažky, periferním viděním zahlédnete levné asijské bistro, ještě levnější oděvy a úplně nejlevnější tretky všehochuť. Narazíte na povinný “prodej na splátky” a minete pobočku nějaké banky. Jdete dál a ohromí vás obří casino. V duši poděkujete Matěji Hollanovi, že si vzal hazard jako téma. Jdete dál. Minete pohřební službu a nakonec bazar a zastavárnu. Obojí za mřížemi a navíc obehnané ostnatým drátem… Nemůžu se ubránit tomu, abych si potvrdil své předsudky…

Ve Francii svého času volali: „Vive la Republique! Vive la France!“ V Ostravě volají „Vive Ostrava! Viva Ostrava!“

O tom, co jsem ve Vivě zažil, jsem se už rozplýval zde. Možná ale právě především kvůli zmiňovanému kontrastu vynikne jejich krása a především úloha. Pro mě je VIVA v té nejobecnější rovině nádherné místo, kde se člověku chce tvořit, spolu-pracovat, debatovat, podílet se na něčem větším, velkém… třeba na nové velké Ostravě (??). Miluju ty jejich barvy, Kukyho, lidskost, vstřícnost a otevřenost Jany, Katky, Renaty a všech dalších lidí, které člověk ve Vivě potkává. Samozřejmě Ivovu Laura Coffee (která je součástí celého prostoru). Především proto, že Ivo je pro mě příklad kavárníka, o kterém jsem mluvil na několik a svých posledních přednáškách. Člověk, který kafe miluje a žije tím. Mimochodem Ivo se jmenuje Ptáčník. A Renata, zakladatelka Vivy je též Ptáčníková. Žádná shoda jmen. Manželé. Miluji, když se partnerům daří zkloubit své životy tak, že mohou společně tvořit, pečovat o děti (momentálně čekají druhé) a žít naplno. Oni dva jsou pro mě příkladem, jak na to. A VIVA je pro mě důležitým místem, které pomáhá budovat novou Ostravu, město, které by se mohlo propadnout do nezaměstnanosti a závislostí nebo se stát jedním z center tvořivosti a inovací, ukázkou toho, jak přistupovat k životu (nejenom pracovnímu) v 21.století. Samo se to ale nejspíš nestane. Proto potřebujeme Vivu a jí podobné. Mimochodem, až teď mi došlo, že to co píšu je ukryté v samotném jméně: Viva Ostrava! (Ať žije Ostrava). Byl to záměr, Renčo? Byla a je „vzkvétající Ostrava“ vaší úlohou?

Viva je především coworkingový prostor. Místo pro propojení, tvorbu, práci a spolupráci. Základna pro volnonohaře, místo pro schůzky, prostor pro inspirativní jednání. Kromě toho fungují ale i jako jakési kulturní, obzory rozšiřující centrum. V tomto ohledu mě fascinuje Renatina schopnost pořádat diskuze, přednášky a setkání, která mění životy. Pokud sledujete jejich kroky víte, že ve Vivě už debatovali Jaroslav Dušek, Táňa Fischerová, Jan Hnízdil, Květa Fialová a desítky nebo spíš stovky dalších inspirativních lidí.

Dost bylo rozplývání. Chci říct, že pro mě je to místo natolik přitažlivé, že mi kvůli němu stojí zajet do Ostravy. Možná víte, jak moc mě přitahují lidé, kteří se (místo typického brblání) chytí práce a jdou změnit, co jim nevyhovuje. Renata a lidé okolo ní jsou pro mě jedním z nejsilnějších příkladů aktivní snahy ovlivnit život okolo nás, na který jsem letos natrefil. I když je znám už dlouho, až před měsícem mi to došlo.

Zde je sestřih z poslední debaty v rámci projektu „Peníze, nebo život?“ z dílny Metanart.com. Už jsem šířil přes FB. Prima víkend!

Ján Košturiak je můj slovenský vzor. „Enfent terrible“ slovenského akademického světa a firemního poradenství. Člověk, který dokáže mistrně a zábavně pojmenovat, o co v životě a v podnikání skutečně kráčí. Možná si ho pamatujete z první Svobody Naživo (zde) nebo jste četli některou z jeho knih (k dostání např zde). Na 13.6. jsme v Trnavě připravili společný den s názvem „Ži a podnikaj, podnikaj a ži!„. Já z toho mám takovou radost, že jsem tomu včera udělal krátkou video-pozvánku (nahoře). A dávám sem i devět otázek, které mi Jano nedávno položil, a které jste možná už zahlédli i na jeho blogu. Některé mi daly mi zabrat, a tak tam třeba pro někoho něco bude.

1. Tomáš v knihe Peníze, nebo život? popisuješ svoj príbeh ale aj cestu, po ktorej sa môže vydať každý slobodný človek – vytvárať si svoju vlastnú prácu, robiť, to, čo človeka baví a je v tom majster. Začnem trochu negatívne – vidím okolo seba veľa mladých a nezamestnaných ľudí, ktorí vyštudovali rôzne hlúposti, majú diplomy ale nemajú prácu, mnohí z nich sú zamestnaní, ale nemajú povolanie, pracujú iba pre peniaze, niektorí ani nepracujú a čakajú, že im niekto prácu prinesie. Čo s tým?

Žijeme v systému, ve kterém se začínáme na práci formálně připravovat v šesti letech a ty víš lépe než já, jak ta příprava probíhá. Začneme chodit do školy, kde nám z toho, co bychom dělali rádi a dobrovolně, udělají “povinnost”. Protože povinnost nikoho nezajímá, existují známky. Ve škole se tak postupně naučíme dělat, co nás nebaví výměnou za známky a později za peníze a příslib “po-výšení”. Jde přece o to, to “vysoko” dotáhnout. Ve 20.století jsme potřebovali továrníka s továrnou a kapitálem, abychom mohli pracovat. Naučili jsme se proto hledat si práci, kterou vytvořil někdo jiný. V dnešním zglobalizovaném, sedmi miliardovaném světě se však stále větší počet této předdefinované práce stává komoditou. Proč si ji kupovat u drahého slovenského či českého dělníka, když ji za pakatel zvládne někdo v Bangladéši? Zdá se mi proto, že do budoucna bude zájem pouze o práci, která stojí na přednostech konkrétního člověka. Naštěstí, vytvořit si vlastní práci nebylo nikdy snazší.

A jak pomoci této změně? Osobně věřím v sílu příkladů. Myslím si, že lidé se učí především nápodobou. A vidím okolo sebe kolik lidí mění své životy potom, co narazili na například člověka, který se dovede uživit tím, co ho/jí skutečně naplňuje. Stějně tak v případě firem. Navíc se objevuje stále větší počet projektů, hnutí a jiných iniciativ, které tuto změnu urychlují. V konečném důsledku si myslím, že to již brzy dokonce nepůjde jinak. Kolik lidí bez práce dokážeme jako stát uživit? Ten dnešní stav je neudržitelný a já mám obavu, že nám to již brzy bolestivě dojde.

2. Učiť podnikaniu, v zmysle zodpovednosti za svoj vlastný život, hľadania a rozvíjania svojho talentu, by sa mali už malé deti. Kto by ich to mal učiť, keď pre väčšinu učiteľov je slovo podnikateľ nadávkou a oni sami sú skôr obete ako tvorcovia a podnikatelia?

Často přemýšlím nad tím, jak moc se my lidé nedovedeme přes slova dostat k podstatě. Jak moc nás naše kultura naučila věřit v to, že slovo = skutečnost. Vždyť slovo je jen značka, jakási nálepka, která nám má pomoci v porozumění. Ale přitom je to často spíše naopak. Proto hlasuji pro to, ať si tomu jeden říká “podnikatel” a druhý jakkoli jinak. Hlavní je, že se bavíme o stejné věci.

Myslím si, že ve výchově máme dvě možnosti. Buď k dětem přistupujeme jako šéfové, mazáci vyžadující především poslušnost a pod-řízení. “Pokud je živíme, budou nás poslouchat!” Následkem této výchovy bude poslušnost, a tedy závislost na autoritě, střídaná občasným vzdorem. A až takové dítě opustí rodiče, bude si hledat jiné autority – šéfa gangu, šéfa v práci, politika, manžela/manželku, prostě jiné lidi, kterým se bude moci pod-řídit, které bude poslouchat, ke kterým bude vzhlížet a kterým bude třeba i občas vzdorovat. Takový člověk nedokáže podnikat, tedy si samostatně rozhodovat o svém profesním i jiném životě. Nenaučil se to. Druhou možností je přistupovat k dětem s respektem a láskou a místo pod-řízení po nich požadovat sebe-řízení, místo poslušnosti zodpovědnost. Přistupovat k nim jako partner, který má samozřejme v roli rodiče nezastupitelnou vůdčí úlohu. Té ovšem nezneužívá k ponižování dítěte. Z takových dětí vyrůstají svobodní a tedy především zodpvědní lidé, kteří už nebudou potřebovat chodit do práce, která je nebaví, aby si vydělali na věci, které nepotřebují a tím se vyrovnali lidem, které nemusí (tak jak tomu v našem systému chodí). Takové děti znají svoji cenu. Nepotřebují se zalíbit. A mám pocit, že pokud se v naší společnosti něco mění, potom je to především rodina. Osobně potkávám zástupy “malých podnikatelů”, svobodných a zodpovědných dětí. Jsem v tom optimistický. Více o tomto tématu v 7.díle seriálu o svobodě v práci – zde.

3. Na konferencii SlobodaNaŽivo stretávam mladých, kreatívnych ludí, ktorí sú plní energie. Ale poznám aj veľa mladých, ktorí nemajú potrebné vzdelanie alebo schopnosti na samostatné fungovanie. Možno, že mali, ale stratili ich alebo ich okolie presvedčilo, že nemajú. Faktom však je, že uprednstňujú prácu, ktorú im pripraví niekto druhý a zaplatí im za ňu peniaze. Práca je pre nich jednoducho iba zdroj obživy. Myslíš si, že sa z takéhoto stavu dá dostať? Nie je to možno aj zámer – mať zadĺžených a záviských ľudí, novodobých otrokov?

Být v našem světě skutečným kabrňákem znamená vlastnit, co nejvíc. Čím víc vlastníte, tím větší “někdo” jste. A pokud chcete být opravdu “někdo” a nemáte sportovní, umělecké či akademické nadání, můžete zkusit byznys. Vybudujete firmu a vyděláte peníze. Čím více peněz, tím větší “někdo” z vás bude. Zdá se, že existuje i recept na to, aby člověk vydělal „nad-pozemsky mnoho“: 1.zmanipulovat zákazníky tak, aby toužili i po tom, co nepotřebují (reklama), 2. zmanipulovat zaměstnance, aby dělali i to, v čem nevidí smysl (a co je často i velmi škodlivé) výměnou za odměnu a vidinu povýšení, 3. zmanipulovat legislativu a veřejné mínění, aby to celé mohlo fungovat. Tedy ano. Já si myslím, že je skupina lidí, v jejichž zájmu je nevědomí a závislost. Gary Hamel ve své poslední knize “Na čem dnes záleží” říká: “Největším rizikem firmy v 21.století není hyper-konkurence, ale informovaný zákazník.”. Myslím tedy, že je to pouze otázkou času.

4. Ty sa veľmi venuješ svojej rodine a dcéram. Často hovoríš, že Ťa deti obohacujú. Ja zase poznám ľudí, ktorých pohltila práca. Nie sú otroci, jednoducho ich baví a sú v nej úspešní. Rodina však ide bokom. Je to možno trochu sebectvo, skrývané za „obetovanie sa.“ Aké máš rady pre mladých ľudí, ktorí začínajú podnikať a zároveň budujú svoju rodinu a majú malé deti?

Já o univerzálním receptu nevím. Každý jsme jiný. Pokud je někdo mého založení – tj. hračička, který se rád a často ztrácí ve svých projektech a pak zapomíná na “své lidi”, považuji za nezbytné dávat si “do kalendáře” na první místo čas s rodinou a přáteli, prostě s těmi nejbližšími. Přijde mi, že práce se o sebe přihlásí tak jako tak, ale ti nejbližší často mlčí. Mají nás rádi, rozumí nám, vycházejí vstříc, mlčí, až je někdy pozdě. Toho se snažím držet. Proto první, co si plánuju je čas s Péťou – manželkou, snažím se být středy s Valentýnou, s Valérií jezdíme do a ze školy (čtyři hodiny denně :-( ). Víkendy, svátky a prázdniny se snažím nepracovat.

5. Poznám veľa ľudí, ktorí pracujú vo firmách, ktoré niekedy volám „klik klik“ – klikajú na klávesnici alebo robia iné úkony, ktorých celkový zmysel niekedy uniká. Sú ozubenými kolieskami vo veľkom stroji, ktoré však majú istoty a dobrý plat. Teba z tohto stroja vykopli niektoré udalosti v živote – smrť babičky a uvedomenie si hodnoty času, ktorý v živote máme, Tvoje vyhorenie v práci a následný pobyt v „inom svete“, kde si mohol byť sám so sebou a preosiať si všetko v hlave. Väčšina ľudí si toto všetko neuvedomuje, alebo majú strach urobiť tento krok a zmeniť svoj život. Ako to vidíš Ty?

Jestli nás ve škole 15-17 let programují, abychom se (výměnou za domnělý blahobyt) stali kolečky ve velkém stroji, je pro většinu lidí velmi obtížné z toho systému vyskočit. Chce to buď “facku od života” (tak jako v mém případě) nebo silný pozitivní příklad. Osobně za poslední 3, 4 roky potkávám stále větší počet lidí, kteří se jaksi probouzejí. Uvědomují si, že žijí pouze jednou, že mají na tomto světě svoji úlohu, a že největší hřích je promrhaný talent. Chodím stále častěji i do firem, jejichž zakladatelé nebo manažeři se je snaží přebudovat tak, aby v nich lidé mohli být lidmi a tvořit, co je opravdu užitečné a smysluplnné. Přijde mi, že dnešní forma kapitalismu se sype, a že je pouze otázkou času než se sesype zcela. Raduji se proto také z toho, že okolo sebe pozoruji rozrůstající se skupinu lidí, kteří přestávají se starým systémem bojovat, ale snaží se vedle postavit systém nový. Netuším, jak se to bude dál vyvíjet s planetou – přelidnění, klima, zdroje, voda, … tj., jak dlouho bude Země “obyvatelná”, ale pokud bude, jsem optimistou. Věřím, že jsme schopni dnešní kapitalismus zreformovat tak, aby byl smysluplnnější, zdravější a udržitelnější.

6. Tomáš, keď vidím niektoré „slobodné firmy“, kde sa ľudia „hrajú“ a majú kreatívne zariadené priestory, mám niekedy pocit, že sa prezentuje  iba jedna stránka ich práce. Sedel som nedávno s manažérmi z firem Google a 3M, ktoré majú kreatívnu pracovnú organizáciu aj slobodu v práci, s možnosťou pracovať na vlastnom projekte, ale všetci zdôrazňovali okrem kreativity aj silnú schopnosť vyberať dôležité nápady, škrtať a zastavovať mnohé projekty a sústrediť sa na výsledok, kde sa nakoniec merajú peniaze na účte. Nie je chybou, že sa niekedy táto stránka kreativity, inovácii a slobody odsúva trochu do pozadia?

To je, pro mě, velmi těžká otázka. Vidím v přírodě, že vše má své tempo růstu, svou přirozenou velikost. V našem, na egu postaveném, světě aplikujeme i dnes Darwinovy závěry a myslíme si, že přežije pouze ten největší, nejsilnější a nejrychlejší. V dobách ne-dostatku a ne-bezpečí možná. Ale dnes? Myslím si, že nadešla doba “správné velikosti”. Můžeme už zřetelně pozorovat, jak moc nás všudypřítomná tupá snaha o nekonečný růst ničí. Před lety jsem se usmíval, když jsem slyšel Thomase Friedmana, jak říká: “Tato planeta má jeden problém, a to, že na ní žije příliš mnoho Američanů.” (ve smyslu životního stylu). Americkým (dnes tedy i naším) smyslem života je “si ho užít”. Já, já, já, jenom já. Naplno. A “užít” rovná se do velké míry nakupovat a spotřebovávat. Bez úvahy o následcích a jiných souvislostech. Toužíme po věcech, které vůbec nepotřebujeme a na které stále častěji ani nemáme. Zadlužujeme se v naději, že už “to” přijde (radost, štěstí, nirvána). A ono to stále nepřichází. Kupujeme si stále lepší auta, domy, svetříky, utrácíme, utrácíme a furt nic. Místo toho, abychom byli šťastní, měli jsme hromady volna (jak tento systém mimo jiné slibuje) pracujeme jako nikdy předtím, trpíme bezprecedentní mírou stresu a úzkosti (údajně už 3 milióny Čechů. 600 tis. jich jsou na antidepresivech).

Na příkladu firem jako je Google nebo Apple je zřejmé, že pokud by nevyrostly do své dnešní mamutí velikosti, těžko by měly možnost změnit svět tak jako ho změnily (i když v případě některých projektů teprve čas ukáže, jak pozitivní byly). Takže zdá se, že být velký = mít moc a ta se dá využít nebo zneužít. Pokud chce někdo opravdu pozitivně změnit svět, měl by asi vyrůst. Yvon Choinard, Doug Tompkins nebo Muhammad Yunus jsou jsou tři příklady této cesty, které mě napadají. Ale vyrůst proto, abychom nakrmili nikdy nenasycené krky akcionářů je nemoc, rakovina našeho světa.

7. Poznám firmy, kde sa ich majitelia snažia, aby ich zamestnanci boli „spokojní a šťastní“ a poznám aj rodičov, ktorí podobné „dobro“ páchajú na svojich deťoch. Výsledkom je, že ľudia su zasypaní rôznymi bonusmi a privilégiami, ich výkon však klesá a napokon sa ukazuje, že nie sú ani veľmi šťastní – podobne ako rozmatnané deti v zlatej klietke. Šťastie vzniká predsa v konfrontácii s nešťastím, radosť sa kombinuje s trápením, úspech s neúspechom, atď. Vyrástol som z rozprávok o trvalom šťastí už ako pionier. Aký máš na to názor?

Taky mi přijde, že aby člověk uviděl světlo, potřebuje se nejprve seznámit s tmou, aby si dokázal vážit zdraví, potřebuje si sáhnout na nemoc. Stejně tak bez neštěstí pocítíme štěstí jen velmi obtížně. Už jsme o tom mluvili u druhé otázky…. buď k dětem přistupujeme jako “šéf”, jehož úkolem je o děti se postarat výměnou za poslušnost… nebo k nim můžeme přistoupit jako partner (který je sice v roli lídra), ale o dítě “se nestará” (v  tradičním smyslu slova), ale spíše ho vede k tomu, aby se o sebe naučilo starat samo. Ve firmě platí to samé, stačí vyměnit názvosloví. Zaměstnanec místo dítěte a manažer místo rodiče. Starost o druhé vede k závislosti, pasivitě a nesvobodě. Pokud je to něčí cíl, ať o se “o druhé stará”. Já hlasuji proto, abychom rozmontovali klece (ať už zlaté či jiné) a začali se pozvolna učit žít ve svobodném světě. Vždyť je rok 2013. Proč mít ještě dnes otroky a otrokáře? Vždyť příkladů, že to umíme líp je už tolik…

8. Sloboda a radosť v práci je fajn. Keď však bude horieť budova, tak musí nastúpiť krízový manažér, ktorý zachráni „hrajúce sa deti.“ Dnešný svet podnikania je plný rýchlych a rizikových rozhodnutí, keď nie je čas na analýzy rizika a hľadanie kosenzu. Niekto musí urobiť rozhodnutie, aj keď mnohým ľuďom v danej chvíli naruší ich „pokoj a šťastie.“ Stretávam sa často so „slobodnými a hrajúcimi sa podnikateľmi,“ ktorí sú takí spokojní a šťastní, že ich nakoniec zlikviduje konkurent. Čo s tým?

Abychom si rozuměli… pro mě pracovní svoboda nejsou “hrající si děti”. Pro mě jsou to dospělí lidé, kteří sdílejí smysl a hodnoty a rozhodli se spolu-pracovat na společném díle. Místo toho, aby jim někdo mocnější a chytřejší říkal, co mají dělat se na tom, co a jak dělat, dohadují sami. Zpravidla to ale není non-stop snaha o koncensus. To by se asi nikam nedostali nebo by si místo podniku měli založit debatní klub. Místo příkazu nebo směrnice shora se společně dohodnou a jdou do práce. Tento styl může být zprvu pomalejší (příkaz je zpravidla rychlejší než dohoda), ale koncensus to dlouhodobě bohatě dožene.

To, že si někdo hraje, až ho sežere konkurence může mít mraky příčin. Řešení vidím v “důlku”, tj. pokud si člověk/firma hraje na tom, v čem je dobrý/á, co ho/jí baví a co je pro druhé zároveň užitečné, mělo by to dlouhodobě jít. Jestli si hrajete na něčem, co není pro druhé užitečné nebo na něčem, co jste okopírovali od druhých, nemůže to fungovat.

9. Tomáš, trochu som ťa provokoval, ale som na Tvojej strane. Skús teraz povedať niekoľko rád zo života pre tých, ktorí sú mladí a iba začínajú objavovať svoju vlastnú cestu.

Rozdávání rad je vždy obtížné. Já mám jen své zkušenosti. Svoji cestu si potřebujeme najít každý sám. Druzí nás mohou jen inspirovat. Mně přijde důležité učit se poslouchat své tělo. Přijde mi, že stejně jako třeba auto má své kontrolky, my máme tělo. Když vrní, je něco v pořádku. Když bolí, něco není dobře. Jedině tělo (a jeho pocity) může člověka skutečně navést k tomu, aby dělal, v čem je dobrý, co má rád, s lidmi, kteří mu jsou blízcí. A může mu též říct, že je mimo své nastavení, že žije život někoho jiného. Považuji též za důležité “život neodkládat”. Model “XY let to vydržím” považuji za nebezpečnou iluzi. Pokud člověk něco cítí, měl by za tím vyrazit hned teď. Máme přece jen jeden život na to, abychom udělali to, co tu máme udělat a nikdo nevíme, jak dlouhý bude.

Jestli vám je téma přirozenosti v práci, blízké, podívejte se na detaily „Ži a podnikaj, podnikaj a ži!“ a podumejte, zda si 13.6. neudělat výlet do Trnavy.  Já budu na Slovensku kromě toho ještě 22.5. na „Peniaze, alebo život?„ (už máme přes sedmdesát přihlášek) a 23.5. na večeru inšpirácií v SLSP. Jako člověk, který se narodil v Československu mi Slovensko chybí a na každou cestu tam se těším jako malé dítě, mimo jiné i na Martinus, Shtoor a na kamarády, které tam mám. Mějte se hezky!