Po týdnu v úplným off-linu musím tuhle kůru vřele doporučit všem netoholikům. Naštěstí :-) je tu budka uprostřed lesa, kde mají wifi a já si tak mohl stáhnout svou dvoustovku e-mailů a podívat se, co se děje na twitteru, FB a jinde. K mému překvapení okurky docela zaujaly, a tak s dovolením přidám ještě poslední letní postřeh. Přestože to je pro mě dost těžký téma, třeba vás v těch mrazech zahřeje. Mějte se parádně a jestli vám chybí odpověď na nějaký mail, mějte strpení. Díky.

Mám tu ještě dva letní postřehy ze systému. Tohle video je o naší posedlosti balit potraviny do plastu. Pro většinu lidí to bude nejspíš banalita? Pro mě je to ale příklad něčeho krapet většího. Buď jak buď, těším se na vaše postřehy, názory a komentáře, ať už budou jakékoli.

Možná se ptáte, jak to souvisí se svobodou v práci? Ty okurky někdo „vyrábí“, prodává i kupuje. Někdo tedy chodí do práce, proto aby je prodal. Jiný tam chodí, aby je koupil. A tak to souvisí víc než by se mohlo zdát, myslím si.

P.S.: Jinak v úterý večer jsem zažil první večírek v rámci Setkávání ke svobodě. Moc jsem netušil, co od toho čekat (nejspíš nás bylo víc), ale výsledek předčil i moje nejnižší očekávání. Chvíli mi to dokonce přišlo jako takový malý Vzlet. Děkuju všem, kteří jste tam byli!!! Zítra mizím na měsíc do off-linu (s občasnými návraty na net).

Vloni jsem na konferenci ManagerExpo potkal Michala Trubana z Websupportu. Zaujal mě vyprávěním o tom, jak fungují uvnitř. A nadchl tím, že si pro fungování firmy zvolili metodu, kterou už léta používají především softwaroví vývojáři – SCRUM.

A víte proč mě to tak nadchlo? Vzdělávací systém má totiž řadu technik, které je možné vzít a okopírovat (Montessori, Waldorf, Začít spolu, Domácí vyučování,…). Ale v byznysu jsem do setkání s Michalem o ničem podobném zatím neslyšel – máme „pouze“ principy. A tak mám pocit, že SCRUM by mohl být pro nás něco jako Montessori pro školství. Co myslíte? Nějaké zkušenosti? Názory? Díky!

Co říkáte na tohle? Máte někdo vlastní zkušenost se „svobodou v práci“ v maloobchodě? Co s tím můžeme dělat? Nějaké nápady?

Překvapila mě frekvence, intenzita i hloubka diskuze o mase a zdraví. Skoro jsme strhli Disqus (diskuzní systém, který tu na blogu používáme) :-). Abychom ale zase na chvíli vyšli vstříc lidem, kteří raději čtou než sledují video, visí mi tu ještě tři nepublikované zkušenosti z listopadové Svobody NaŽivo. Dnes o tom, čemu se ve světě firem přezdívá nejčastěji zkratkou „CSR“ z anglického Corporate Social Responsibility. Já osobně v životě nikdy nepořádal tak velkou věc jako byla zmiňovaná konference. A tak jsem si poprvé, na vlastní kůži zažil, že “velký podnik” znamená zpravidla “velkou zodpovědnost”. Považuji za nezaplatitelnou zkušenost vidět ty hory věcí, které bylo nutné do/ze Vzletu dovézt/odvézt. V tomto článku si chci sám pro sebe sepsat, co jsme se snažili udělat s vědomím zodpovědnosti, tedy důsledků na život ostatních lidí a planety jako celku. V dalším článku vám chci říct, co jsme na “tom vydělali” a v posledním jak jsme se o zisk rozdělili demokratickým způsobem (oba nejspíš během února). Pro mě to bude experiment, pro někoho to může být inspirace. Uvidíme.

1. Bez papírů – S výjimkou programu se nám podařilo celou akci zařídit bez papírů. Při přípravách jsme popsali pouze pár flipchartových papírů a několik bloků. Konferenci jsme propagovali přes blogy a soc. média, vyhnuli jsme se obligátním igelitkám napěchovaným letáčky sponzorů. Netiskli jsme brožury. Pokud mě pamět neklame, pouze s jedním dodavatelem jsme byli nuceni tisknout a podepisovat smlouvu. Zbytek byl na dobré slovo. Skeptik možná připomene, že jsme tiskli knihy. Ano, e-verze nás původně ani nenapadly. Ale učíme se.

2. Bez dárků – Mezi oblíbené zvyky naší společnosti patří uplácení (mimo jiné i zákazníků). Zkuste to chvíli pozorovat třeba na benzínových pumpách, v McDonaldsu nebo v Tescu,… Co se týče konferencí, potom propisky, tašky, hrníčky nebo trička s logem akce patří takřka k povinnému koloritu podobných akcí. Jsem rád, že se nám podařilo se jim (s výjimkou uniforem pro pořadatele) vyhnout.

3. Bez sponzorů – v tradičním smyslu slova, bez stylu… “Dejte nám 200 tisíc a my vám dáme 10 VIP vstupenek, rozdáme lidem vaše letáky, vaším logem polepíme sál a na začátku a na konci se vám ukloníme….” Ano, dostali jsme sice tři finanční dary, ale spíše nezištně, ne výměnou za bezhlavou propagaci.

4. Bez jednorázovosti – Přestože to bylo místy nepohodlné, zvolili jsme například tradiční omyvatelné nádobí i příbory. V případě jednorázovosti jsem žádali o kompostovatelné věci, což se nám podařilo myslím v případě kávy. Už jsme ovšem nebyli schopni dohlédnout na to, zda to nádobí skončilo v “kompostu” nebo ve spalovně. :-(

5. Voda bez plastu – Ani toto nebylo pohodlné, ale rozhodli jsme se zcela vyhnout balené vodě a nápojům v plastu, jevu rozšířenějšímu než rýma v zimě.

6. Cukr v cukřence – tohle je na první pohled bezvýznamná kravina, ale já občas žasnu, jaké hromady poigelitovaného papírků zbytečně vyrobíme, abychom je následně vyhodili jenom proto, protože potřebujeme do kafe či čaje přenést “lžičku” cukru. Proto jsme naše partnery požádali o cukřenky, slánky, pepřenky,… V tom frmolu jsem si ale já nestihl všimnout, jak to dopadlo. Tušíte někdo?

7. Bez kanceláří – Všichni z přípravného týmu pracujeme z domova. Neprovozujeme tedy kanceláře, kam bychom pravidelně docházeli, spotřebovávali energii a produkovali odpad. Při přípravách jsme komunikovali z devadesáti procent na dálku, přes skype, basecamp, google docs, dropbox.

Velký podnik znamená zpravidla velkou zodpovědnost. Umíme a chceme ale přemýšlet o důsledcích našeho podnikání?

8. Visačka – Byl jsem před lety na jednou tréninku (1000 lidí) ve Spojených státech, kde řečník na konci  řekl: “Prosím, nechte nám tu visačky, my je ZRECYKLUJEME = použijeme znovu”. Moc se mi to líbilo. Udělali jsme to stejně a já když vidím tu hromadu visaček, jsem rád, že neskončily v koši.

9. Placené jídlo – Už dlouho mě fascinují experimenty na téma, kolik toho člověk sní, pokud je jídlo zdarma (či tzv. v ceně) v porovnání s tím, když si ho platí na místě sám. Ty rozdíly jsou zpravidla povšimnutí hodné. Pokud jste byli na nějaké konferenci s placeným jídlem, možná jste si to otestovali na sobě – polívka, hlavní jídlo, zákuseček, kafíčko a “do hajan”. Jsem rád, že jsme našli odvahu se pro tento styl nerozhodnout. Nejenom, že nám zbylo víc energie na konferenci, ale hlavně většina z nás víc přemýšlela o tom, co bude servírovat (partneři) a konzumovat (účastníci). Prostě mi to přišlo celý o trochu víc vědomější než jídlo zpravidla bývá.

10. Odpad - Protože jsme se rozhodli pro minimum věcí a zejména pro přenesení zodpovědnosti za výrobu a konzumaci jídla na dodavatele a účastníky (včetně omyvatelného nádobí), myslím že jsme minimalizovali i objem odpadů. Žádali jsme o recyklaci. Neviděl jsem závěrečné “pytle”, ale věřím že to bylo promile v porovnání s tím, co podobné akce běžně vyprodukují.

11. “Bio” a “Fair” – snažili jsme se žádat o jídlo a věci vyrobené bez chemikálií (chemopotraviny) a férovějším způsobem. U většiny jídla i nápojů se nám to, myslím podařilo. Trička, kterých nakonec bylo zhruba sto na sobě měla visačku “fair wear” (ať už to znamená co to znamená).

12. MHD – Vršovice jako střed Prahy nejsou ideální na parkování. Ke Vzletu ale jede pár tramvají. A tak se nám snad podařilo, že většina lidí ze 450 účastníků dorazila MHD. Tomáš Sedláček dokonce na kole. Jenom Isaac Getz byl nucen přiletět :-(.

Jednodenní setkání 450 lidí je nic s každodenním fungováním organizací typu McDonalds, Škoda auto nebo ČSA. Ale pro mě je to první osobní zážitek, kdy jsem měl možnost, v té velké míře, zkusit fungovat (vůči planetě) zodpovědněji. Upřímně totiž trpím, když vidím ty hory jednorázových věcí, papírů, igelitu,… Přál bych si, kdyby těchto příkladů bylo víc a aby lidí, kteří začnou považovat jednorázovost, igelitky nebo uplácení dárkovými předměty za smutnou minulost našich předků.

A poučení? Zkusili jsme si to a zjistili, že to není zas tak obtížné. Stačí se rozhodnout a za svými rozhodnutími si stát. Ovšem proto, že mnozí lidé v dnešní společnosti stále preferují pohodlí (a/nebo cenu) před zodpovědným chováním, je velmi těžké těmto předsevzetím dostát a vše dotáhnout do konce. Pakliže ještě budeme nějakou podobnou akci organizovat, chtěli bychom požádat jednoho člověka z týmu, aby se postaral pouze o tuto oblast.

P.S.: Úvodní fotku jsme udělal v Kayes (východní Mali). V těchto zemích vidím a hlavně cítím následky bezhlavé spotřeby tolik běžné v našich končinách.

Tak na tuhle diskuzi se těším! O mase, o zdraví a o tom, co vlastně víme o tématu vlivu výživy na náš organizmus… Prima týden!

Kdybyste si chtěli o Petrově přístupu přečíst víc, mrkněte k němu na blog: petrmara.posterous.com

Do předvánočního Wine&Food na Smíchově jsem si přinesl dvě věci. Kromě otázky, jak se postavit k situaci, kdy si člověk naloží víc než může (Snídaně č.9), jsem se chtěl pobavit i o tom, jak zvládnout množství lidí, které máme ve svých životech. Zdánlivě mi můj letitý problém připomíná fenomén facebooku, kde mám několik stovek „přátel“. Jenomže moje srdce nebo spíše jeho nejnižší patra, pojmou tak deset, možná patnáct lidí. Do vyšších pater se pak ještě pár dalších vejde. Já mám okolo sebe spíš ale stovky lidí, s kterými je mi dobře a navíc se nepovažuji za „lva salónů“. Spíš v sobě od dětsví pozoruji určitou plachost…

O tom byla snídaně č.10. Pokud stojíte před podobným dilematem zapojte se do debaty, prosím. Těším se na ní. Díky.

Pro svobodný a šťastný život mi přijde více než důležité obklopit se lidmi, kteří si sáhli na svůj talent a vynikají v tom, co dělají. Ideálně těmi, kteří ten svůj talent živí i vášní. Díky netu je to „obklopení“ možné i na dálku. Mně se někdy stačí podívat i na obyčejné video (třeba jako to nahoře) a hned mám stokrát větší chuť dělat POUZE to, v čem jsem nejlepší a co je zároveň i mojí úlohou. Cítím takovou zvláštní lehkost a chuť… Není to to, čemu říkáme inspirace?

A tak se občas ptám sám sebe… Trávím dost času s lidmi, kteří žijí svůj autentický život? S lidmi, kteří se nezohýbají pod tlakem systému? S lidmi, kteří nechodí do práce/školy, aby si tam odkroutili své „povinnosti“ a nasbírali známky/vydělali prachy? S lidmi, kteří tráví většinu času děláním toho, co je baví, v čem jsou nejlepší a v čem vidí hluboký smysl? A dělám já dost toho, v čem vidím svoji úlohu, na co mám talent a co mě i baví? Myslím, že ano.

Uvědomil jsem si to dnes ráno potom, co jsem se po dlouhé době střetl s Matrixem. Hledáme totiž školu pro naši Valérii. A setkání se systémem, jehož valná většina do našeho života přináší koncept „povinností“, „musení“, uplácení známkami, ponižování ze strany autority a zastrašování tresty,… teda to je škola! Není mi z toho dobře. Upřímně je mi blbě. Sahám po lanu. Zítra točíme další snídani s Petrem, a tak se z toho snad trochu vyzpovídám…

Jinak máme za sebou parádní víkend s lidma, s kterými děláme na peoplecommu. Plánovali jsme rok 2012. Spousta práce. Spousta legrace. Hora poznání. Tady je pár fotek. Veškerý volný čas píšu knížku, chystáme první Setkávání ke svobodě, skupinu na CKS a tento týden začínám po měsící běhat. Před Vánocema jsem si na snowboardu natlouk žebra a 16.3. (Jerusalem) mám první běh. Proto to snowboardový video :-).

Doufám, že se taky máte!? Mějte se!!

Tohle téma, ač zdánlivá prkotina, mě už léta trápí. Haldy (podle mého názoru) naprosto zbytečných  reklamních letáků. Jeden ze symbolů naší dnešní společnosti. Co si o tom myslíte vy? Díky za všechny postřehy. Ostatní Postřehy z matrixu naleznete zde.

Tenhle kus textu jsem vyrobil před rokem v Mexiku. V období, kdy se mi neusínalo lehce. Přijde mi, že se více než hodí na start roku, tj. do období „nových začátků. Proto ho vytahuji první „pracovní“ den roku 2012 a přeji nám všem, aby to byl rok ještě laskavější a vstřícnější než ten loňský.

Mám v životě čas od času chvíle, kdy potřebuju pomoct. Od druhých lidí :-). Momentálně je tomu právě tak. Vyrazili jsme do Mexika. S oběma dětma. Netušili jsme příliš, kam jedeme, jak bezpečné to tam bude, co jídlo nebo voda, jak na to všechno budou reagovat nebo jak je to tam s lékařkou péčí. Tušili jsme do jakého bodu na mapě se máme dostat, měli jsme i „Á 4-ku“ instrukcí, jak tam dojet, objednaný auto, ale jinak zhola nic.

Jedenáctiměsíční Valentýna si z domova přivezla rýmu a kašel. A pětiletá Valérie neštovice. Dva dny po příjezdu se nám osypala jako beruška. A my teď sedíme v cizím domě, v zemi kterou zatím příliš nechápeme, pět tisíc kilometrů od našich blízkých a navíc bez možnosti se poradit (bez internetu).

Znovu jsme si uvědomili, že na první pohled „špatná“ věc je ve skutečnosti „dobrá“. Nebýt chorob našich dětí, nejspíš bychom nepoznali všechny ty báječný lidi okolo a nezažili s něma, co jsme zažili.

Možná nás právě ale tahla zdánlivá tíha vystrčila ven, abychom našli sousedy a prozkoumali okolí. A k našemu překvapení jsme zjistili, že okolo nás je dokonalá komunita expatů, převážně ze Spojených států a Kanady, kterým bylo doma možná těsno, možná zima, prostě se přesunuli na jih. Někteří na sezónu, jiní na furt. Naši přímí sousedi Dave a Joan jsou tu na pořád. Aspoň se tak tváří. Dave dělal léta šéfa hasičům v kalifornském Monterey a  proto mu tu nikdo neřekne jinak než “Chief”. Ona má zase fascinující talent na výrobu čehokoli rukama – šperky, obrazy, ubrusy.

Nebýt těch dvou, nejspíš by nám tu bylo pěkně horko. Těžko vyjmenovat, co všechno pro nás udělali. Možná nejvíc to, že tam byli, a že nás ujistili, že tam nejsme sami. Šéf nám pak natáhl drát z jejich domu do našeho, abychom měli internet a mohli tak zjistit, co to vlastně neštovice jsou (vypadalo to zpočátku dost strašidelně), jaká je šance, že to chytí Valentýna a kde jsou tu doktoři. Joan přinesla obsypané Valérce hromádku věcí na tvoření. Pomohli nám s nákupy (nejbližší obchod byl asi 5 km od nás), jednou nám uvařili a nakonec nás Dave přestěhoval na druhé místo.

Vyprávěl mi, že si před lety dal novoroční předsevzetí. Říká mu “Random Acts of Kindness” – náhodné skutky laskavosti. Prostě si řekl, že bude druhým vycházet vstříc a pomáhat. Mě to úplně nadchlo. Hned jsem mu vyprávěl o našem projektu Naplň kbelík (www.naplnkbelik.cz), který má vlastně lidem pomoci dělat stejnou věc. Potěšilo mě to o to víc, že jsem si uvědomil všechny ty náhodné skutky laskavasti za poslední období, všechnu tu pomoc lidí okolo nás… Bylo toho fakt hodně.

Náhodné skutky laskavosti nebo také „random acts of kindness„ jsou nezištné skutky s cílem asistovat, pomoci enbo rozveselit druhého člověka.

Když o tom tady tak dumám, mám pocit že potřebuju pomoct víceméně neustále. A aby to bylo “fér”, snažím se i já všemožně dělat věci pro druhé v naději, že se někde vede jakýsi virtuální účet se stranou “má dáti” i “dal”, který všechny ty skutky drží v rovnováze. Stále ale žasnu, co má okolo sebe člověk lidí ochotných podat ruku, když je třeba. Přemýšlím o tom, že větší část lidské historie tomu bylo právě tak, že se lidé spoléhali především na jiné lidi. Především na svou rodinu, kmen/komunitu a v širším smyslu na kohokoli živého. S příchodem průmyslové revoluce a růstem měst se ale tyto dávné vazby začaly zpřetrhávat. Lidi si začali vytvářet systém, ve kterém lidská laskavost a vstřícnost již nebyly třeba. Začali jsme věřit v to, že když něco potřebujeme, tak si to jednoduše koupíme. A tak se z lidí stali konzumenti. Konzumenti kteří si kupují obydlí, potraviny, oděvy, dokonce i zábavu, pojištění, vzdělání nebo třeba “hlídání” svých dětí. Člověk vybudoval systém, ve kterém může kdokoli z nás fungovat (čistě technicky) bez toho, že by potřeboval druhé lidi. Prakticky vše (myslíme si) je možné si koupit. Laskavost a vstřícnost tak již není třeba.

Laskavost a vstřícnost patřily k základním stavebním kamenům lidské společnosti. To se změnilo s příchodem průmyslové revoluce, kdy „trh“ získal navrch nad obyčejnými lidskými vztahy. Možnost prakticky vše si koupit, znamenala, že laskavost a vstřícnost již nebyly třeba tak jako dříve.

Jenomže pomoc druhým, laskavost a vstřícnost patří k těm nejhlubším lidským radostem. Udělat něco pro druhé, člověka doslova naplňuje. Bez pomoci druhým se dostavují pocity prázdnoty, nenaplnění. Můžeme si půjčit auto z půjčovny, zaplatit si pojištění domu, koupit si paní na hlídání nebo chleba v Tescu. Můžeme se ale svézt s kamarády, požádat sousedy, aby nám dali bacha na dům a na odpoledne si k sobě vzali naše děti. S přáteli můžeme zkusit upéct chleba. To je úplně jiná radost. Nebál bych se říct, že to je štěstí.

Čím víc je člověk „konzumentem“, tím větší pravděpobnost je, že “musí” chodit do práce, která ho možná tolik nebaví, trávit tam čas s lidmi, které třeba úplně nemusí, aby si koupil všechny ty věci, které má pocit, že potřebuje.

Myslím si, že čím víc je člověk konzumentem, tím větší pravděpobnost je, že “musí” chodit do práce, která ho nebaví, trávit tam čas s lidmi, které třeba úplně nemusí, aby si koupil všechny ty věci, které má pocit že potřebuje (protože si o ně neumí říct lidem okolo?). Na příkladu letošního ledna a února mi znovu došlo, že to jde jinak. Udělat něco nezištně pro druhé není radost. Je to vášeň. Stejně tak možnost “vrátit” laskavost tak, aby se onen virtuální účet dávání a braní vyrovnal je podobně naplňující. A vědomí, že se člověk může spolehnout na lidi okolo sebe (a vyhnout se tak systému) je pro mě podobně naplňující. Co myslíte?

P.S.: Pokud by vás někoho bavilo z pilotní verze www.naplnkbelik.cz udělat projekt, který mění svět, dejte vědět. Schází nám zejména tahoun, člověk pro kterého by se tento projekt stal skutečnou katedrálou a přiměl nás k tomu, abychom z něho společnými silami vytvořili nástroj, který lidem pomůže s náhodnými skutky laskavosti tak, aby se laskovost a vstřícnost začala vracet do naší části světa. Kromě tohoto tahouna by projekt potřeboval i člověka, který umí programovat v nette a dlouhodobě hledáme pro naše projekty i grafika. V každém případě ovšem hledáme pouze lidi, pro které jsou naše projekty katedrálou a chtěli by přiložit ruku k dílu. Pokud máte chuť se zapojit, napište mi: tomas@peoplecomm.cz.