Poslední komentáře
-
-
Tomáš Hajzler k článku PZM #6 Zájezd za 49,-:
Martensi, super. Díky. Vložil jsem to nahoru a šířím. :-)
komentář vložen před 6 hodinami -
k článku PZM #6 Zájezd za 49,-:
Asi to tady nezaznělo, ale tohle je docela dobré řešení, ať už to je pravda nebo ne :
komentář vložen před 9 hodinami
http://www.facebook.com/photo.php?fbid=239972542756067&set=a.171045956315393.45606.141041132649209&type=1&ref=nf -
Tomáš Hajzler k článku Bít či nebít naše děti?:
Nebít děti, zdá se mi, je v ČR extrémní názor. Souhlas, Pizi.
komentář vložen před 10 hodinami
Jsou však i jiné části světa, kde je to názor většinový.
Jsou ale i jiné části, kde je bití dokonce veřejně doporučované a společností schvalované.
Záleží, kam pohlédneme proto, abychom se pochopili. Oko se samo neuvidí. Je nutné poodstoupit, abychom porozuměli sami sobě – geograficky, historicky, filozoficky,… prostě poodstoupit. Jinak to nejspíš neuchopíme. Myslím si já. -
k článku Bít či nebít naše děti?:
Výchova je komunikace s mozkem dítěte. Ten prochází nějakým vývojem. Kognitivní schopnosti se mění. Proto je nutno „zprávu“ mozku předat tak, aby jí byl schopen porozumět na té úrovni vývoje, kde zrovna je. Novorozeně neukecáš, reaguje na jiné podněty. Nejsem vývojový psycholog, ale předpokládám, že bude existovat vývojová fáze, kdy fyzické násilí je tím pravým způsobem komunikace. Dokonce pravděpodobně existuje fáze, kdy je mozek přímo připraven na takové násilí a potřebuje ho zažít, aby ho integroval do osobnosti. Tak jako například dítě vychované tak, že vždy dostane co chce, nebude mít integrován koncept nedostatku a bude mít pak problém. Vše má své místo a čas. Takže si myslím, že pravidlo dítě nikdy nebít je extémní a nebezpečné.
komentář vložen před 10 hodinami -
Tomáš Hajzler k článku Dr., Ing. & MBA o rovnováze:
To jo. Něco se mění. Víc a víc lidí si všímá, že jsme to v pár ohledech života pře-pískli, že by to chtělo návrat k při-rozenosti (k tomu, s čím jsme přišli na svět). Díky!
komentář vložen před 11 hodinami -
Tomáš Hajzler k článku Bít či nebít naše děti?:
Hele, to je „scary shit“.
komentář vložen před 11 hodinami
Fuj, úplně mě ten chlapík vylekal. Díky za tvoje linky, Romane. -
Tomáš Hajzler k článku Bít či nebít naše děti?:
100pro souhlasim. cely je to mnohem, mnohem slozitejsi. a ja smekam pred moji manzelkou petou (a pred kazdou matkou), kdyz je s detmi nekolik dni v kuse 24 hodin denne. Ja bych to nezvladl.
komentář vložen před 11 hodinami -
Rudy Klenovský k článku Dr., Ing. & MBA o rovnováze:
Aaaa to je bomba „Vždyť Disney nám to říkal“ :-) Super přednáška !!
komentář vložen před 11 hodinami -
k článku Bít či nebít naše děti?:
Tak som tu ja, zena. :-)) Manzel cita tieto clanky, a sem-tam mi nieco posle. Precitala som si clanok aj Vase reakcie. Plne s nimi suhlasim, ale aj tak si myslim, ze ste to brali prilis zosiroka.
komentář vložen před 11 hodinami
Ja tiez nie som za bitie deti. Jasne ze nie. Hoci zda sa mi, ze tu sa preberaju vsetky vekove kategorie. A hlavne, su tu nazory muzov, ktori pridu z prace domov o 17,18 hodine a prave pomozu pri ukladani deti a to je vsetko. A vikend, ano, venuju sa rodine, ale v pondelok uz su prec. A ide asi o starsie deti.
Ja osobne mam doma dve male deti, 2,5 a 0,5rocne. A je to zaberak, hlavne, ked v noci kazdu hodinu vstavam k mladsiemu dietatu a cez den sa snazim venovat obom detom sucasne. A ked sa Vam starsie dieta cuvne kvoli mladsiemu, a neviete si poradit, uff. Ziadna pomoc, babky, dedkovia daleko, manzel dlho v praci. Takze zial, dochadza aj k vyhrazkam, capnutiu atd, nakolko diskusia a dohovaranie nepomaha. A skuste takto fungovat pol roka, a som zvedava, kto vydrzi. Iba matky, lebo matky su na to stvorene. Tym nechcem zatracovat muzov, nie, ste uzasnyyyyyyyy.
Iba treba rozlisovat situaciu doma, vek deti, pomoc z vonku atd. Jasne, ze ak deti su starsie, da sa s nimi diskutovat, viac rozumeju, viac chapu dohody, ale podla mojich skusenosti moja dcerka pocuva moje prve dve vety, potom je uz mimo. A moja druha dcerka, ak citi nepohodu, place, a vtedy sa mozete aj zblaznit a diskutovat, a ste v stave roztrhnutia, kedy komu ako vyhoviet.
A mozete ma aj roztrhat, ale takto to vidim niekedy ja. Su dni, ktore su uzasne, a su dni, kedy mam dost. A myslim, ze hovorim za matky, ktore su v takej istej situacii ako aj my. -
k článku Dr., Ing. & MBA o rovnováze:
Pěkný, škoda, že to není na prvních stránkách novin, třeba by to probudilo víc lidí. Ale trend tu u nás v ČR je – Vaše Svoboda na živo, nebo Peoplecomm, J. Dušek, Paulo Coelho, Anonymous, a další a další… Tak nějak se vynořujete a tak jen doufám, že postupnými krůčky ty naše životy změníme. Ono je to teda sakra těžký si uvědomit a pochopit o čem svoboda vlastně je, že já jsem já, mám v podstatě neomezené možnosti a nemusím jít prošlapanou cestičkou – VŠ, práce v regionální firmě, práce v nadnárodní firmě, management, smrt…
Jo a ještě k těm starým lidem, naši prarodiče říkají (cca. 90 let), že úplně nejdůležitější v životě je „mít se s tím druhým rádi“. A to je taky spoustu dřiny…
Takže ohrnout límečky a hurá do toho, co nás baví ;-)
komentář vložen před 12 hodinami -
k článku Bít či nebít naše děti?:
Tomáši, měl bys začít řezat, jináč dopadneš jak maminka v tomdle článku >
http://ona.idnes.cz/diskuse.aspx?iddiskuse=A120221_142912_deti_job
komentář vložen před 12 hodinami -
k článku Dr., Ing. & MBA o rovnováze:
DĚKUJU ZA NOVÉ POVZBUZENÍ V TOMTO DNEŠNÍM DNI
komentář vložen před 13 hodinami -
Dr., Ing. & MBA o rovnováze | k článku O životě a o štěstí:
[...] přednáška mě bavila. Vloni v listopadu na přažském UJAKu, pár dní před návštěvou MU v Brně, tzn. mluvil jsem tam víceméně o stejných věcech. Náhodou jsem ji objevil na netu, a tak ji [...]
komentář vložen před 14 hodinami -
k článku Štěstí? Neštěstí? Kdo ví?:
Krásné… takové slova teď potřebuju slyšet, děkuji!
komentář vložen včera -
Svoboda v Dílně | k článku Reportáž z večera v HUBU 24.1.:
[...] Jirky Schneidera z Dílny na minulém Setkání ke svobodě (původně jsem ho dával do Reportáže z HUBu, ale vyndali potřebovali jsme ho ještě upravit). Jirka měl jenom jedenáct minut, ale i tak je [...]
komentář vložen před 3 dny -
Roman Ripa k článku Bít či nebít naše děti?:
Podle mě je naprosto zásadní otázka JAK nebít. Na rozdíl od „vývoje akcií na pražské burze“ diskuzi o obdobných podstatných tématech aby člověk pohledal.
komentář vložen před 3 dny
Velmi mě oslovil PhDr. Jiří Svoboda http://pdf.osu.cz/kpe/index.php?idc=18992 . Jím nabízená vysvětlení příčin a tipy na téma „Proč mě dítě bije, proč bije návštěvu, proč nechce jít některá jídla atd.“ dávají hlavu a patu, mají hloubku a zároveň jsou realisticky nohama na zemi. Mimochodem, jeho tip, jak poznat dobrou základní školu: „Vykašlete se na to, jak škola vypadá, co má napsáno na webu a co říkají kantoři. Počkejte si před školou na konec vyučování. Hrají si děti před školou nebo zdrhají co nejrychleji pryč? Jak se k sobě chovají?“Jím doporučená četba http://www.kosmas.cz/knihy/147101/pbsp-uvod-do-pesso-boyden-system-psychomotor/ .Úkolem Tomáše i nás ostatních je dostat podobné lidi do co nejširší veřejné diskuze, aby jejich hlas měl co největší efekt. -
k článku Bít či nebít naše děti?:
Děkuji, já se ze zvědavosti podíval na reakci a je fajn, že přijmete jiný názor. Pro mne osobně není fyzický trest vůbec nic špatného. Nemá to vůbec nic společného s týráním, co říkají dnešní změkčilí lidé. My se ženou jsme lékaři, vojenští lékaři, zažili jsme skutečné hrůzy. Třeba v Iráku jsme museli operovat děti po zraněních z války a děti zůstali jako sirotkové. Viděli jsme i ty arabské rodiny, co jste je tak dehonestoval, tak jsem poznali i tu kulturu a jak ty děti jsou vychovávány často přísně (nemyslím teď Šaríju). Ale svoje rodiče opravdu milují a rodina tam pro ty lidi je nadevše, ale život je tam tvrdý a musí někdy mít přísná pravidla. Oni se neohánějí žádnými psychology atd., trochu mi to připomnělo dobu, kdy já byl dítě a tady jsme se smály tomu, jak každý amík musí mít svého psychologa. Podobně to pak cítíte tam, že život je v podstatě hodně jednoduchý, že jen naše společnost ho dělá složitý a že my potřebujeme ty psychology a výzkumy a analýzy, aby nám vysvětlili věci, co naši předkové brali jako samozřejmost. Podobně je to s dětma, kdy fyzický trest by neměl být nazýván trestem. Základem všeho toho je, že dítě miluji a chci docílit toho, aby si nejlépe a nejsilněji zapamatovalo nějakou informaci. V podstatě odpověď nám dává příroda, která tahle v evoluci rozvinula tyhle vegetativní reflexy. Máme mozek, který když strčíme ruku do ohně, tak autonomně strhne ruku nejdříve zpět a až potom vyšle informaci o bolesti. Tím chci asociovat, že nejdříve je reálná reakce, rychlá, jasná a následně nám mozek dává to měkké „vysvětlení“, které máme asociovat s tím prožitkem, ty „diskuze o problému“. Tohle jsou základní vegetativní pochody a dítě do určitého věku je na nich založené. Je to vidět všude v přírodě, dítě proto vzhlíží k rodiči jako nezlomné autoritě, protože mu to příroda v hlavičče tak zařídila jako napodobovací reflex, aby se co nejrychleji naučilo základní vzory pro přežití. Tohle pak lidé musí využít a stavět na tom svým vzděláním a tím to dítě mohou již v prenatálu vychovávat a to s důsledky na celý život (tyhle vzory jsou nejsilněji zapsány v podvědomí toho člověka). Takže bránit se fyzickým „trestům“ je nějaká Vaše mantra, která je brána za špatnou. Proč? Nemůžete žít ve zkumavce a realita je stále o fyzické bolesti, vlastně celý život a konec života nejvíce (to jako lékař vidím každý den). V podstatě tím trestem je i to, že dítě si rozbije koleno na kole. Mám proto za ním běhat a chránit ho? Nebo mu nechám tuhle lekci prožít a poučit se a aby si to zapamatovalo? Je to opět „trest“, ale neuštědřím ho já, ale život. Efekt je úplně stejný, bolest je pořád stejná a jde jen o to, aby nikdy bolest nebyla samoúčelná. Stejně i když se zraní, tak si s ním popovídám, jak má jezdit lépe, aby se to nestalo (pochopitelně některé bolesti dítěti jen tak nevysvětlím, jako proč dítě umírá v nemocnici např. na rakovinu, ale píšu o běžném fyzickém „trestu“ v tom širším slova smyslu). Dnešní doba je v tomhle ujetá, všude děti monitorujeme, šmírujeme jako ze strachu. My jsme měli dětství svobodné, prali jsme se s klukama, pořád jsme měli rozbité nosy a kolena a žili jsme venku. Dneska? Počítač, dítě jakoby „chránit“, že ho pořád hlídáme a bojíme se právě těch fyzických „trestů“. Já třeba o moje kluky měl vždycky hrozných strach, ale i tak jsme je nechal samotné a dělal jsem, že mě netrápí, když třeba jeli do hor lézt na skály. Ale v duchu jsem se o ně bál, ale to musíte potlačit, jinak se z toho zblázníte. Kluci někdy přijeli třeba potlučení, ale šťastní, nasbírali kamínky, bylinky a měli jiskřičky v očích. A byli rádi za to, že to bylo takové dobrodružství i modřinama. Prostě z nich vyrostli a snažili jsme se vychovat silný a slušný kluky, co nebudou brečet pro pár ran. Proto slovo „trest“ je špatné a přijde mi, že kolem tohohle bláznění mají byznys psychologové, beru to za jakousi psychologickou verzi plastické chirurgie a důsledek dnešní deformované společnosti. Jak jsem psal, reálné utrpení jsme se ženou zažili ve válce, opravdu tam šlo o utrpení. Ale v tomhle případě mi přijde absurdní to diskutovat, protože podle mne většina rodičů děti miluje a nemají radost, že je musí někdy plácnout. Ale je to správně, jen to chce poslouchat srdce a cit, které řekne správnou míru a čas, kdy to použít.
komentář vložen před 3 dny -
Roman Ripa k článku Bít či nebít naše děti?:
Také k tématu. Třeba shlédnout až do konce. :-)
komentář vložen před 3 dny
http://www.youtube.com/watch?v=kl1ujzRidmU -
jiri hubacek k článku Bít či nebít naše děti?:
Pro mě byl ideální svět svět bez špatných příkladů chování. Ale máte pravdu! Vzhledem k neexistenci rozdílu dobrého a špatného, je náš svět ideální. Děkuju.
komentář vložen před 3 dny -
Tomáš Hajzler k článku Bít či nebít naše děti?:
Petře díky. Moc pěkně napsaný. Myslím, že většině rozumím. A spousta toho, co píšete mi dává smysl. Některé věci, ale vidím jinak (třeba tak, jak píše Margaria pod vámi). Nemyslím si, že dospělý je víc než dítě. Jeho role je jiná, ale není víc. Nevěřím v tresty a fyzické už vůbec ne.
komentář vložen před 4 dny -
Tomáš Hajzler k článku Bít či nebít naše děti?:
Děkuju, Margario. Krásně napsaný. Cítím to stejně.
komentář vložen před 4 dny -
k článku Bít či nebít naše děti?:
Prekopova to vysvetluje hodne jasne. utok [biti, rvani, obvinovani] nebo utek [vylouceni za dvere, odmitani komunikace, odchod z pokoje] jsou zalezitosti naseho jesteriho mozku, tedy nizsich zvirecich instintu, kdyz se zvedne adrenalin. jako lide vsak mame k dispozici i jine jednani – konfrontaci. konfrontace ma probihat tvari v tvar, z oci do oci. Pri konfrontaci se otvira nase vciteni do druheho. Pri utoku nebo uteku vyvolavame zacarovany kruh obrannych mechanismu.
komentář vložen před 4 dny
kdyz jde dite do agrese ktera je smerovana proti me, muzu reagovat utokem, utekem nebo jako dospely a zralejsi z nas dvou nabidnout diteti alternativu vybit energii treba do polstare prip. ho podrzet – prece se budu chranit – ale tvari v tvar diteti vysvetlim co se mnou jeho utok dela „boli me to, mrzi me to“ v tom objeti mame oba sanci na vciteni.. napr. muzu pochopit proc proti me dite jedna agresivne, dite ma sanci pochopit proc se mi to nelibi. tohle v zadnem pripade neni mozne kdyz dite placnu. dite se uci hranice ale laskou.
vtipne jsou situace, kdy nejake malicke dite utoci na moji dcerku, a prijde jeho maminka a to sve dite pleskne. to je pro dite psychiatricka situace, „maminka dela co ja nemuzu“. tezko to i sve dcerce vysvetluji, ona skoro 4-leta uz totiz tu absurditu vnima.
myslim ze kdyz dite utika na silnici, a ja ho chci chranit, tak plesknuti je zbytecne. tady opet staci to drzeni a mluveni – co to se mnou dela – „mam o tebe strach, mohlo by te prejet auto“
Pri vychove strachem – tedy utokem a utekem - je dite jen potlacovano, pri vychove laskou muzeme rust a rozvijet se oba – i ja jako rodic i dite. navic z toho zustava dobry pocit.. fakt!
je pravda ze nasi predci vychovavali utokem a utekem, proto se to musime velmi vedome delat jinak. mozna jsme prvni generace, kdy to jinak zkousime ale take delame chyby, protoze ten stary zpusob vychovy je do nas velmi silne otisknut.. -
k článku Bít či nebít naše děti?:
S článkem nesouhlasím nemluvě o tom, že je silně manipulativní (v komentáří už to tady někteří zmínili v souvislosti s některými asociacemi, např. arabská kultura a využití nenávisti čechů v asociaci nebo volba dvou variant, kde odpověď je nasnadě). K tématu – podle mne základní je pochopit, že většina rodičů chce dítě chránit a připravit na život, na reálný život. I naše děti zažijí podrazy a rány osudu, tomu nezabráníme, ale máme je na to připravit, aby je to nezlomilo. Já mám 2 kluky a nemusel jsem je za celou dobu nikdy bít, jen asi 3x, podobně jako autor, jsem je pevně chytil a ostře s nimi mluvil. Ale klidně je se ženou plácneme a děti to věděli, protože co je cílem takového fyzického trestu? Cílem není dítěti ublížit, když nebudu brát ty připitomělé názory, že ten rodič, co dítě udeří, je sadista a dělá to pro radost, ale je to nejrychlejší komunikace, neverbální. Obvykle chceme děti k něčemu vést, k nějakým hodnotám a reflexům a pokud dojde k zásadnímu porušení, tak je nutná zpětná reakce. A v některých případech je tohle zcela adekvátní k tomu, aby si dítě asociovalo zážitek z té situace s nějakou zkušeností. Vysvělování a hovory vedou dospělí, ti musí pořád někde řečnit, děti jsou ale založené na zážitku, prožitku, vnímání bezprostředním a okamžitém. Článek mi proto přijde jako mimo realitu, že by autor potřeboval možná jít na vojnu a nebo být někde v přírodě, aby pochopil, že psychika člověka nejvíce vnímá prožitkem, že příroda taky nediskutuje, ale dostaneme rovnou ránu. Právě ti lidé, co žijí v přírodě a nebo třeba na horách vědí, že život je tvrdý, že život a realita není nějaká měkká a že je nutné být připraven. Hádal bych, že autor toho článku je typický měšták, prostě takový změkčilí papík. Aby mne někdo nechytil za slovo, tak nemyslím, že je nutné děti dávat do lágru a mučit je. Ale je nutné děti připravit na to, že musí občas ránu přijmou a uvědomit si chybu. Příklad. Moji oba synové chodili se mnou od mala na výlety, učil jsem je lovit ryby, jak je zabít, jak rozdělat oheň, jak tábořit, jak se řídit podle hvězd, ale i jak si vážit života i jak je život křehký. Dneska jsou to silní a slušní kluci. A vedl jsem je i k bojovým sportům a sami si vybrali karate. Brali to, že mohou např. dělat 50 kliků v kuse na tréninku, pokud budou rušit a nebo je vyhodí. Měli naprostou volnost si vybrat a my se ženou jsme jim fungovali jako rádci a někdy jako útěcha. Párkrát se jim i stalo, že dostali ve škole přes nos, když se vytahovali na zdánlivě slabší. My jim řekli, že to je správně, že to je reakce na to, co dělají a my je nebudeme litovat a že klidně jim ještě přidáme jestli se tohle bude opakovat. Nakonec pochopili, že akce vyvolává reakci a nebylo to nutné. Ale bylo to vysvětlení na základě toho „trestu“, který dítěti uštědřil někdo jiný – my už nemuseli. A někdy ta reakce pro zapamatování je nejlepší rychlá, neverbální, jasné pochopitelná. Ale to „mluvení“ s nimi bylo až po nějaké té zkušenosti a tělesná neverbální komunikace má obrovskou sílu a pak jde jen o to to pochopit. Jak jsem psal dospělí podobně jako autor článku pořád musí „plkat“, ale to je znak a degradace dnešní doby. Bilióny slov a vět všude kolem náš, ale obsah je mělký, děti sedí u počítačů a jsou zavalené názory a fejsbuky, zavalené informacemi, diskuzemi, proto si myslím, že neverbální zážitek je mnohem cennější a sem patří i fyzický trest. Jen je nutné pořád vidět ten cíl a ten je nutné cítit srdcem, a to je že dítě se má jen poučit, rychle si zapamatovat nějakou zkušenost a poučit se. Co je lepší? Když dítě si lépe zapamatuje, že když bude strkat prsty do zásuvky, že ho plácnu a nebo mu budu hodiny vysvětlovat základy napětí a proudu a nakonec samo to zkusí a zabije se? Raději ho plácnu, protože ho miluju, než abych riskoval jeho smrt. Pochopitelně následně to dítěti vysvětlím, ale kdo např. měl hyperaktivní děti tak ví, že po pár vteřinách to dítě na vás kašle a vůbec nevnímá, vysvětlit takovému dítěti třeba ty zásuvky je nemožné, kdo to nezažil. Děti jsou spontánní, moc nediskutují, vnímají hlavně neverbálně a v tom je ta síla. Taky to srovnání s dospělými jako ženy, gayové apod. je neuvěřitelná hloupost, prostě jsou to děti a to nelze přirovnávat k dospělým, kteří už mají za sebou milióny víc zkušeností a znalostí a rodiče mají dítě naopak chránit a pomoci nastavit jeho mozek do těch reflexů avjemů a to srovnání je absurdní. Proto článek pokládám za blbost, myslím, že stačí selský rozum -ano, dneska prostý selský rozum chybí a moudrost našich dědů a otců zapadá.
komentář vložen před 4 dny -
Tomáš Hajzler k článku Bít či nebít naše děti?:
Tome, díky!
komentář vložen před 4 dny
Ten link mi nefunguje, zkuste třeba tady: http://www.pknihy.cz/knihy/006965/Respektovat-a-byt-respektovan-vychazi-na-jare-2012.html
Mně se ta knížka místy těžko četla, ale je obsah je super. Díkybohu za ni. -
k článku Bít či nebít naše děti?:
Ty jo, právě jsem se vrátil ze 3. soboty kurzu Respektovat a být respektován, a to právě s tématem Tresty a co místo nich. Já už mám jasno. Než bych tu ale ten kurz parafrázoval, to si sežeňte radši tu stejnojmennou knížku. Pokud ji neznáte, věřte, že nic lepšího v Čechách napsáno nebylo.
komentář vložen před 4 dny
http://pardubice.charita.cz/res/data/004/000626.pdf -
Vladimír Přichystal k článku Bít či nebít naše děti?:
Rozdíl v našem vidění světa je, že já za ideální považuji skutečný svět a ne zakonzervovaný bez ostatních lidí. To je celé. Pokud mi někdo „ublíží“, beru to jako možnost se něco naučit. A o tohle bych byl v tom vašem světě ochuzený.
komentář vložen před 4 dny -
Jan Kužel k článku Bít či nebít naše děti?:
dite je zavisle a podrizene na rodici … a ano je to slabsi vs. silnejsi … vim ze sice nejsme zvirata ale otazka je jestli tu uz prilis neodbocujeme … ty tak bezne funguji – vlci, lvi, gorily … kazde mlade musi sekat dobrotu … v nekterych exemplarne trestuvolnych vychovach jde videt jak je dite v podstate panem a dela si co chce … v realnem svete pak tvrde narazi, protoze najednou nebude vse tak jak chce ono … je deformovano … nedovedu si predstavit ze by treba gorili mlade pomocilo statneho samce a vyvazlo bez ujmy … deti potrebuji pevne vedeni …
na druhou stranu se me zda ze nekdy vidim rodice trestat ze sve vlastni lenosti a nepochopeni … problem jak ho teda spis vidim ja je ze v momentech kdy je to vhodne je to diteti tolerovano (rodic ignoruje, nevsima si) a v momente kdy to pro dite vhodne neni, je trestano, servano (rodic je zrovna nejak podrazdeny ci je proste idiot)
ono mozna ani nemusi byt vstahnuta ta ruka (vetsinou) ale melo by byt provedeno pevne a dominantni usmerneni … myslim ze rodic by mel byt predevsim dobry pozorovatel a nerestat na zaklade sveho ega, ale na zaklade toho jaky uzitek z toho bude mit to dite
trosku mi to pripomina jak si kazdy porizuje psy a pak je nevychova … rozmazluje je a ti psi si najednu stranu mysli ze muzou co chcou a na druhou jsou zmateni pre nekdy dostanou vyprask z jejich pohledu bezduvodne, jsou stresovani a dusevne deformovani … a ackoliv majitel si mysli jak jim projevil lasku ze je cpe sladkostmi a nechava si je delat co chcou tak ve skutecnosti ten pes trpi …
jsem silne proti bezduvodnym fyzickym trestum, ale jsem i silne proti uplnemu pozbyti jakkekoliv hierarchie … nebyt pevne a spravne usmernovan (i trestan pokud to situace vyzaduje) v detstvi muze vyustit ve velmi nestatny dospely zivot
trest neni trestem pokud ma smysl a diteti pozdeji prospeje … podle mne je prirozene chvalit za dobre ciny a trestat za spatne ciny …
jen to nesmi dopadnout prave tak ze rodic bezduvodne chvali (posiluje iluzi vsemocnosti) a bezduvodne tresta (akorat tak vyvolava nenavist a zast)
komentář vložen před 4 dny -
Tomáš Hajzler k článku Bít či nebít naše děti?:
Je tady po chvilce přes 30 komentářů, z toho pouze jeden (jestli dobře počítám) od ženy. Zajímavý.
komentář vložen před 4 dny -
jiri hubacek k článku Bít či nebít naše děti?:
abych se to pokusil vysvetlit lepe:
- deti si berou priklad z toho, s cim prichazi do styku.- 100% casu = deti vidi, jak se rodice chovaji za kazde situace- 0% casu = deti si nemuzou brat priklad od rodicu ani automaticky
- ano, je pravda, ze rodice nemusi byt s detmi 100% casu proto, aby na ne meli vetsinovy vliv, ale kdyz jsou, je vetsinovy vliv zaruceny.
- svet je uzasne misto, to nepopiram.
- v tom pokud sami chceme je problem – zalezi na tom, jak chceme a jak si svet udelame. vychovavat deti podle sebe, avsak travit s nimi nedostatecne casu = vetsinovy vliv ma spolecnost.
- idealni spolecnost ci izolace = utlumeni spatnych vlivu spolecnosti na minimumomlouvam se za pripadne nepochopeni. „idealni“ predpokladam jako teoreticke, nerealne. samozrejme, ze prakticky jsou procenta nekde mezi 0 a 100.
pokud chapete a nesouhlasite, beru to.
komentář vložen před 4 dny
pokud nechapete, muzu se pokusit vysvetlit znovu.
pokud si myslim, ze nechapete a vy chapete a nesouhlasite a vas to urazi, omlouvam se. -
k článku Bít či nebít naše děti?:
Idealne nastavujeme hranice z pozice odpovedneho rodice s laskou. Realne obcas/casto selhavame. Male dite nema zadny respekt do urciteho veku, ani mit nemuze. Uci se, je v procesu a tim se zasadne lisi od nas dospelych. Nejsme si rovni.
komentář vložen před 4 dny -
Tomáš Hajzler k článku Bít či nebít naše děti?:
K tématu: https://fbcdn-sphotos-a.akamaihd.net/hphotos-ak-ash4/379586_292506074115360_183813598317942_966565_349235028_n.jpg
komentář vložen před 4 dny -
Vladimír Přichystal k článku Bít či nebít naše děti?:
Jak docílit, aby si děti brali příklad od rodičů?
komentář vložen před 4 dny
Moje odpověď: Nijak, to se děje automaticky. Trávit s dětmi čas je důležité, ještě důležitější je věnovat dětem aspoň chvíli plnou pozornost. A není potřeba s dětmi být 100 % času a už vůbec ne v jakési „ideální“ společnosti nebo dokonce v izolaci. Svět je úžasné místo k žití, pokud sami jen trošku chceme. A to je jedna z důležitých věcí, které se snažím dětem předat. -
jiri hubacek k článku Bít či nebít naše děti?:
Předpokládám, že všichni – i děti – mají určité vrozené instinkty. Chování je pak doladění instinktů se soužitím ve společnosti. Toto doladění děti musí někde pochytit – ideálně od svých rodičů, ale nesmím zapomenout na ostatní členy společnosti, se kterými dítě přichází do styku a samozřejmě sdělovací média jako televize, rádio, knihy. Otázkou je, kdo na ně má největší vliv.
V nejlepším případě jsou to rodiče. Závisí tedy hlavně na chování rodičů (s kterými ideálně děti tráví nejvíce času), od kterých si berou příklad chování a chovají se jako rodiče.
příklad: Škola Malého stromu – malý indián, na jehož chování má vliv pouze příklad dědečka, babičky a přírody kolem, neboť s nimi v horách tráví všechen svůj čas.
Když dítě provede něco dle rodičů špatného, myslím, že je důležité rozlišit instinktivní chování (napil jsem se mléka, ve kterém byl škraloup a instinktivně jsem jej vrátil do hrnečku) – pak nemá velký smysl se na dítě zlobit a trestat jej, ale spíše mu vysvětlit společenskou nepřípustnost jeho chování; a chování, které dítě někde vidělo (děti se perou, protože to viděli v akčních filmech) – pak je ideální prevence, totiž nenechat děti na tyto filmy koukat (obecně složité – předpokládá izolaci od společnosti), případně opět jim vysvětlit nevhodnost jejich chování.
Úkolem výchovy rodičů je důsledně trvat na svých názorech a podle toho se i chovat. Mít rozdílné názory a chování je pokrytecké. Mít rozdílné názory a chování, vědět o tom a pracovat na nápravě, je pak polehčující okolnost.
Základní otázka zní: Jak docílit, aby si děti brali příklad od rodičů?
Ideální odpověď: Trávit s dětmi 100% času v ideální společnosti.
Současná ideální odpověď: Trávit s dětmi 100% času v izolaci.
Reálná odpověď: ???Následující otázka: Jak docílit, aby rodiče dávali dětem správný příklad?
strastiplné nutnosti závěrem:
komentář vložen před 4 dny
1. neboť jsem často nazýván egocentrickým: vše, co jsem napsal, jsou pouze mé vlastní názory, nikoli obecné pravdy a nikomu to nevnucuju
2. kvůli autorským obtížím: volně šiřitelné, kopírovatelné a cokoli je možné -
Tomáš Hajzler k článku Bít či nebít naše děti?:
Já už to psal nahoře v jedné odpovědi.
Když to dělá a „nevyjde mi vstříc“, jdu a lopatku vezmu. Když začne tlouct druhé děti, chytím a držím. Když mi to jde, tak jen držím, hladím a snažím se rozumět. Až odejdou emoce, tak se o tom snažím mluvit.A proč to dělá? Nevím. Proč já někdy křičím? Proč někteří lidé fackují druhé? Emoce.
komentář vložen před 4 dny -
Tomáš Hajzler k článku Bít či nebít naše děti?:
A o to, ja myslim, že jde. Nastavujeme hranice z pozice síly nebo na bázi respektu? Vidím to takhle černo- bíle – cesta a vs. cesta b.
komentář vložen před 4 dny -
Vladimír Přichystal k článku Bít či nebít naše děti?:
Teď už bychom se pouštěli do slovíčkaření. Celé je to o tom, že není potřeba klást si otázky, jak by se řešila krizová situace, která nemá důvod nastat. Je to podobné, jako když v rádiu mluvili o povinné hormonální antikoncepci pro třinácti až patnáctileté holčičky na základě otázky, co by bylo, kdyby vaše dcera ve 13 letech otěhotněla? Místo toho bychom měli řešit otázky, jak vychovávat děti, aby byly samostatné, sebevědomé, zdravé a šťastné?
komentář vložen před 4 dny -
k článku Bít či nebít naše děti?:
Teď mě napadlo, že jde vlastně jen o rodiče samotného – tedy jeho „nevědomou“ část – pokud je psychicky zdravý tj. nemá žádné komplexy, nevyřešenou minulost, depresi apod., které by si řešil skrz fyzické tresty (a dítě tím z velké části formoval do své vlastní patologické podoby), tak už je z poloviny vyhráno. Teď vyřešit tu „vědomou“ část, tj. jak vlastně vychovávat děti?????? Jak se zachovat v situacích, kdy je dítěti třeba něco vysvětlit??????
Sice můžeme říkat, že využíváme vlastní větší síly nad slaboučkým dítětem, které se nemůže bránit, ale zároveň jsme ZODPOVĚDNÍ za jeho zdravý růst a rozvoj – a kde ten zdravý rozvoj začíná a kde končí? Je potlačení jakéhokoliv temné stránky – vyjádření negativních emocí našeho já pro dítě přínosem??? Teď možná docela odbočuji od fyzických trestů samotných, ale podle mě to všechno patří k sobě dohromady..
komentář vložen před 4 dny -
Tomáš Hajzler k článku Bít či nebít naše děti?:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Terapie_pevným_objet%C3%ADm – je to oc se snazim
komentář vložen před 4 dny -
Jan HejTi Šedo k článku Bít či nebít naše děti?:
Já jsem neříkal, že je adekvátní v tom případě dítě bít. Já jsem jen reagoval na to, že jste zpochybňoval regulérnost otázky: “
komentář vložen před 4 dny
Co byste delal napriklad, kdyby dite bilo vas lopatickou do hlavy?“ a napsal jste: „Proč by to dítě dělalo, když vás má rádo a když vy ho netýráte?“ Tak jsem dal příklad proč by vás dítě mohlo bít i když vás má rádo a vy ho netýráte. -
Vladimír Přichystal k článku Bít či nebít naše děti?:
Pokud je to zábava a dítě se nesnaží ublížit, ale bavit se, stačí se zasmát a říct mu, že tohle není dobrá hra. Když bych ho za to bil, vůbec nebude chápat proč, když je to dobrá zábava a když se to děje v televizi.
komentář vložen před 4 dny
Dítě je jako houba, když vidí rodiče, že nikomu neubližují a že někdy někomu pomůžou, automaticky to převezmou a používají. Pokud tráví víc času s rodiči než před televizí, nemají problém přebírat o rodičů a televizi chápat jako zábavu, které není reálným životem.
Uhodit dítě nebo najít jiné řešení volí rodiče v úplně jiných případech. Kdo má děti, chápe, kdo je nemá, těžko pochopí. :-) -
-
k článku Bít či nebít naše děti?:
s timto naprosto souhlasim. A vlastne mnoho biti je podle mne zpusobene prave tou benevolenci. :(
komentář vložen před 4 dny -
k článku Bít či nebít naše děti?:
ehmm… to chyceni by se dalo chapat take jako nasili. Tam neni velky rodil mezi fackou a omezenim svobody pohybu.
komentář vložen před 4 dny -
Jan HejTi Šedo k článku Bít či nebít naše děti?:
Co když to dítě vidělo jinde (např. v televizi) a neuvědomuje si, že je to něco špatného a náramně ho to baví jaké to dělá zvuky a jak vy uhýbáte?
Jak dítě dospěje k tomu, že něco nechce dělat? (třeba ubližovat druhým, když ještě neví co to ubližovat je)
komentář vložen před 4 dny -
k článku Bít či nebít naše děti?:
Myslim si, ze vetsinou nejde o trest, ale o nastaveni hranice. Dite si neustale zada samo, aby mu dospeli ukazali, kde je hranice. To je prirozene pro dite a funkce rodice je tu hranici denne nastavovat. Pokud rodic umi nastavit hranici, pak se dite citi bezpecne – je tu dospely, ktery je silny a ochrani ho. Pokud rodic ve sve funkci selhava, dite zkousi dal a jde tak daleko, az nakonec dostane vychovnou lekci, o kterou si zada. A to je podle mne koren problemu.
komentář vložen před 4 dny -
Vladimír Přichystal k článku Bít či nebít naše děti?:
Co byste delal napriklad, kdyby dite bilo vas lopatickou do hlavy? - opravdu si musíme klást tuto otázku? Proč by to dítě dělalo, když vás má rádo a když vy ho netýráte?
komentář vložen před 4 dny -
Tomáš Hajzler k článku Bít či nebít naše děti?:
Když mě bijí (to se u nás děje), chytím jim ručičky. Když jsou ručičky málo, chytím dítě celé. Když mám sílu, tak je jenom držím, hladím a mám je rád.
komentář vložen před 4 dny -
Vladimír Přichystal k článku Bít či nebít naše děti?:
Tomáši, líbí se mi tvůj názor, že bytí dětí je stejná jako kohokoliv jiného. Mně tento pohled na věc vlastně nikdy nenapadl. Sám jsem si u první dcerky přišel na to, že nechci fyzické tresty (plácal jsem přes plínku na zadek) ve výchově používat. Děkuji za článek, budu ho sdílet.
komentář vložen před 4 dny
Co vidím jinak je otázka „Je dobré děti bít nebo je lepší s nimi mluvit?“ Podle mě je to klasická manipulativní otázka, u které si snad každý odpoví stejně. Přitom takovou otázku nikdo neřeší. Pokud jsem už k bití přistoupil, bylo to v krizové situaci, kdy už povídání si nemělo žádný smysl. Řešil jsem, jak dosáhnout toho, aby se hned vyřešilo něco, co nešlo po dobrém, co nešlo s žádnou motivací, co nefungovalo po zvýšení hlasu. V tu chvíli jsem nebyl schopný řešit věci v klidu, už jsem na to neměl sílu. A pak moje otázka zněla spíš nějak jako „Mám jí jednu plácnou, aby se probrala, nebo se takhle budeme dohadovat tak dlouho, až to vzdám?“ A je jasné, že když se člověk dostane k této otázce, už neexistuje „rozumné“ řešení. Jediné, kde se dá tento problém řešit, je preventivně a mnohem dřív, než se vyskytne jakákoliv krizovka. Ideální je krizovkám předcházet a právě zde je prostor pro nás rodiče, abychom na sobě pracovali.
Jediná cesta, jak s touto prací někomu pomoct, je pracovat sám na sobě a jít osobním příkladem. Lidi, kteří děti bijí, mají ve většině případů svých problémů dost, právě proto děti bijí. Jsou ve stresu, cítí se nedocenění, nemilovaní, špatní. Takže jim v prevenci krizovek určitě nepomůže, když jim ještě někdo vysvětlí, že navíc ještě úplně blbě vychovávají děti. Jsem si téměř jistý, že každý vychováváme děti nejlíp, jak umíme. Nemá cenu se proto ohlížet a obviňovat z toho, co jsme dětem udělali. K posunutí osobního maxima, co dokážeme, se stačí přijmout i se všemi chybami a příště zkusit věnovat dětem malinko víc lásky, času, pochopení. Něco víc k tomu jsem napsal do článku http://www.vasedeti.cz/vychova/vychovne-problemy/delate-pro-sve-deti-maximum/.
Ještě jednou dík za článek a za to, jak vychováváš své děti! -
Tomáš Hajzler k článku Bít či nebít naše děti?:
Já neveřím ani na „poslušnosti“ ani na „povinnosti“. Spíš na role a úlohy. A nejsou to jenom slovíčka.
komentář vložen před 4 dny
My máme teď už asi 1/2 roku trvající diskuzi s naší Valérkou (6 let), jaké úkoly v naší rodině by ji nejvíc seděly. Hledáme to a je to těžký (zní mi to podobně jako u vás). Ale dokola opakujeme, že jsme rodina, a že kromě společné radosti a hraní, máme i úlohy, kterých je nutné se zhostit. Je toho dost – střecha nad hlavou, doprava, jídlo – nákup, jídlo příprava, nádobí, úklid, kasa,… Toho, na co je 6-leté dítě kompetentní zase tolik není. A navíc tak, aby v tom uviděla smysl a bavilo jí to.
Nebudem písať všeobecne, ale konkrétne môj prípad, práca vo výrobe. To čo robím ja, robím preto, lebo ešte nebol vymyslený automatický stroj, ktorý by to dokázal, alebo vymyslený bol, ale fabrika si ho nemôže dovoliť kúpiť. To znamená, že sme nútení pracovať ako stroje - bezchybne, vždy rovnakým tempom, jednotlivé úkony stále v rovnakom poradí. Najväčším negatívom je nuda, myseľ spí alebo sa túla, k práci je nepotrebná. Ale človek si zvykne, keď musí. Aspoň že sme platení relatívne dobre.
komentář vložen před hodinouInak, toto je môj prvý príspevok, aj keď web už poznám a sledujem už dlhšie a pán Hajzler je mi veľmi sympatický v tom ako premýšľa a čo robí. Fandím mu.