Dlouho jsem se chystal sednout a popsat, kde všude v životě se setkáváme s teorií rozbitého okna. Pro oblast vedení lidí (nebo třeba i výchovy dětí či výcvik psů) je to naprosto základní koncept. Pro život v práci, kdy od někoho něco non-stop potřebujeme, je to alfa-omega úspěšného fungování. Možná jste o ní četli v Bodu Zlomu od Malcolma Gladwella!?

Nepochopení tohoto fenoménu vede k obrovským patáliím. O to víc jsem se zaradoval, když jsem narazil na povedený článek na toto téma z pera Matouše Lázňovského, který vyšel před časem v lidovkách. S jeho svolením ho zde uveřejňuji:

Kdy zapomeneme na slušnost

Jak významně prostředí ovlivňuje naši ochotu podřídit se normám společnosti, ověřovala skupina nizozemských vědců. Spoustu „klukovin" provedl během přípravy svého experimentu tým z univerzity v nizozemském Groningenu pod vedením Keese Keizera. Vědci nastražili na své spoluobčany řadu pokusů, ve kterých pokoušeli jejich počestnost. Výsledky svědčící o nečekaných sklonech obyvatel nizozemského města k porušování nařízení a zákonů zveřejnil on-line časopis Science.

V sérii šesti pokusů tu vědci předložili zatím nejúplnější vědecký důkaz pro tzv. teorii „rozbitého okna", která se pod tímto názvem objevila už v 80. letech. Podle ní má prostředí výrazný vliv na četnost antisociálního chování. Svůj název dostala podle známého příkladu: i banální rozbité okno se může stát signálem, že všechno je dovoleno, a v důsledku vést ke zvýšení i závažnější kriminality. Teorie je stále dosti kontroverzní, navíc pro ni není mnoho jednoznačných, vědecky obhajitelných důkazů.

Jak si lidé poradili s letáky?

Keizer s kolegy proto připravili experimenty, které pracují s drobnými změnami prostředí. Například jak ovlivní náš postoj k dodržování veřejného pořádku „signály" o tom, že většina ostatních si s normami dělá nebo naopak nedělá hlavu.

Tým si vybral uličku, do které obyvatelé Groningenu odstavovali kola. Výzkumníci majitelům na řídítka připevnili reklamní letáky na neexistující obchod. Stěny uličky pak navíc vybavili ještě výraznou značkou zakazující provádění graffiti - i když na stěnách žádná nebyla - a vysbírali z místa všechny odpadky, aby nesváděly svým příkladem k následování.

Pak se vědci jen skryli a z „pozorovatelny" sledovali, jak si pokusné subjekty poradí s obtížným letákem. V uličce nebyl odpadkový koš, a tak cyklisté měli v podstatě tři možnosti: leták hodit na zem, přehodit na jiné kolo (pro účely pokusu označeno jako znečišťování okolí) nebo si ho dát do kapsy a vyhodit jindy. Ze 77 sledovaných v „čistých" podmínkách si dovolila porušit pravidlo, že „odpadky se na zem nehází", jenom třetina.

Stačila ovšem malá změna s odpadky vůbec nesouvisející - vyzdobit zeď vedle zákazu graffiti barevnými klikyháky (jednoduchými, aby nevypadaly jako umění) - a na zem odhodily nežádoucí reklamu dvě třetiny cyklistů.
Vědci připravili ještě pět dalších sérií pokusů, z nichž nejpřekvapivější výsledky ukazuje dvojice experimentů věnujících se sedmému přikázání: Nepokradeš.

Peníze se hodí

Vědci „špatně" vhodili do poštovní schránky obálku, ve které byla viditelně bankovka v hodnotě pěti eur. Pokud byla schránka čistá v čistém prostředí, obálku vykradlo 13 procent kolemjdoucích. Stačilo poházet po zemi odpadky a poměr zlodějů se zvýšil na 25 procent. Pokud byla schránka ozdobena graffiti, přilepšilo si 27 procent kolemjdoucích.

Ani v jednom z pokusů nejde o výsledek přímé nápodoby. Účastníci nebyli svědky odhazování odpadků nebo krádeže, ale porušení zcela odlišných norem. Přesto zvýšená míra nepořádku, řečeno Keizerovou terminologií, vedla k porušení jiného předpisu nebo zákona. Především když jeho dodržení bylo spojenou s jistou námahou.

Keizer s kolegy chtěli pokusy ověřit hypotézu, že se lidé v prostředí s vyšší mírou nepořádku nezačnou chovat zcela odlišně, ale změní se pořadí jejich cílů. Už se tolik nesnaží vyhovět společenským požadavkům na slušné chování.

Místo toho se dostane vyšší priority jiným cílům, v našem chování vždy přítomným. Například hedonistickým: „Nebudu se namáhat, radši hodím ten papír na zem" nebo získávání zdrojů: „Tu pětieurovku si vezmu, peníze se hodí vždycky".

Čisté ruce, čisté svědomí

Lidské chování a vnímání ovlivňuje nejen naše okolí, ale i fyzický stav - na tom není nic překvapivého. Ale tento vliv může být překvapivě výrazný i u tak zdánlivě nevinného aktu, jako je dodržování běžné hygieny. Skupina psychologů z univerzity v Plymouthu pod vedením Simone Schnallové získala výsledky, které nasvědčují, že lidé vnímají přestupky proti normám chování shovívavěji s umytýma než špinavýma rukama.

Tým připravil pokus, ve kterém dobrovolníky požádal, aby na stupnici zhodnotili morální závadnost činů od takových „drobností", jako je zcizení nalezené peněženky, až například po snědení vlastního mrtvého domácího mazlíčka.
Účastníci byli rozřazeni do dvou pokusů. V prvním čekal před morálním hodnocením studenty ještě jeden úkol: vytvořit z předložených slov věty. Kontrolní, tj. „neutrální" skupina pracovala s náhodnou sadou slov. Druhá polovina dostala úlohu, ve které se vyskytovala slova spojená s čistotou nebo očistou: nedotčený, neposkvrněný, umýt atp.
Účastníkům druhého pokusu vědci promítli úryvek z filmu Trainspotting, který měl vzbudit pocit hnusu. Kontrolní skupina pak zasedla rovnou k hodnocení. Druhou profesoři pod falešnou záminkou, že místnost, kam půjdu, by měla zůstat čistá, donutili umýt si ruce.

V obou skupinách se ukázalo, že dobrovolníci v „neutrálních" skupinách byli ve většině případu nesmířlivější než jejich kolegové, kteří se fyzicky očistili nebo na očistu mysleli. A nejsilnějšího efektu patrně dosahuje kombinace fyzické očisty i navození představy čistoty - pokud k tomu tedy stačila zmínka o tom, že místnost musí být „čistá".
Výsledky mohou snad osvětlit význam očistných rituálů ve světových náboženstvích. Také nasvědčují, že naše vnímání dobra či zla je do značné míry intuitivní, a závisí tak na náhodných okolnostech.

Rozhodl jsem se navázat na můj minulý článek zde : ... a odpovědět na často pokládanou otázku, jak jsem tedy daný problém uvedený v tomto článku „vyřešil".

Na úvod bych chtěl zmínit, že se nejedná přímo o řešení, ale že v rámci života se událo pouze více změn, které v řešení nakonec vyústily. Vzhledem k tomu, že si myslím, že jsme všichni pouze „společníky" na stejné „cestě", nechci nikterak soudit druhé nebo dávat nevyžádané rady. Myslím, že není třeba, abychom jeden druhého zachraňovali nebo přímo řešili cizí problémy. Ale podaná ruka, naslouchání, pochopení a otevřené srdce, které jeden druhému můžeme nabídnout, je tuším tou podporou, o které bude - snad - řeč.

Souhlasím s tvrzením, že za vše co se nám v životě děje si můžeme my. Připouštím však též, že i rodiče, společnost - lidé okolo nás, i ti, kteří nás mají i rádi a milují nás s námi občas nevědomky manipulují nesprávným směrem. Například občas dáváme svým blízkým, či dětem nevyžádané rady nebo náklonnost a uznání, jen jsou-li splněny dané podmínky, například když mají děti dobré známky, když se dobře chovají, když dělají čest, atd. Patří sem i partneři, kteří se takto chovají k sobě navzájem. Patří sem hry, jež hrajeme, objetí a polibky jako odměny za „něco". Dnešní doba je občas jen takový vzájemně „výhodný obchod", málokdy však pouze svobodný dar. Bohužel i ty, které milujeme, chceme občas nevědomky přetvářet ke svému obrazu, odměňujeme je za to, že jsou takoví, jakými je chceme mít. Přidělujeme jim identitu podle svých představ. Vykážeme je do ústraní života a dovolíme jim být jen tím, čím jsme my rozhodli, že mají být. A to byla první chyba. Tím vším se vytvořil na dceru kamaráda jistý tlak a až jejím odstraněním se daly věci do správného pohybu.

První výraznou změnou byla změna lidí se kterými se stýkala. Hledání nových lidí, kteří mohou pomoci, zainspirovat, lidí, kteří nastartují novou motivaci, smysl života, dodají energii, sílu a pomohou s tím, na co například ostatní lidé v okolí, nebo i my - jako blízcí - nestačíme. Občas si musíme připustit, že nemůžeme nabídnout někomu koho máme rádi to, co on ke svému štěstí opravdu potřebuje a musíme si přiznat, že mu toto může dát právě zcela někdo jiný - i za cenu, že milovanou osobu můžeme ztratit. Bylo nutné začít vyhledávat podporu, nikoli oslabení. Najít pozitivní lidi, podobně smýšlející a cítící. Navíc bylo nutné omezit stýkání se s lidmi, co oslabují. Negativisti, stěžovatelé, prospěcháři, ti, kteří nevěří, nedůvěřují v její sny a nevěnují žádnou zpětnou vazbu - tu vazbu, která je tak důležitá. Aby se dcera kamaráda s novými lidmi seznámila a vůbec je našla byla nutná i změna druhá - změna prostředí.

Ano. K těmto změnám chybí to nejdůležitější. Nezmínil jsem ani onu tvorbu, ani to jaké může mít dnešní společnost cíle a jak nás může motivovat k tomu, abychom ze sebe dávali to nejlepší co je v nás - jak bylo zmíněno v předešlém článku. Všiml jsem si, že hlavní změna u dcery kamaráda nastala ve chvíli, kdy si opět potvrdila, že může tvořit - hrát si - opravdu jen za pomocí absolutně svobodného a radostného tvoření, nikoli aby trpěla a pouze reagovala na vnější podněty. Bylo tedy vhodné si uvědomit, že to co nás baví, činnost, kterou milujeme nemusí být zákonitě zdrojem výdělku, protože v tu chvíli by se mohla stát činností, kterou díky „nutnosti uživení se" časem můžeme začít nenávidět.

A jak to dopadlo se společností ? Kdo je to, nebo co je to vlastně společnost ? A jak nás motivuje ? Myslím, že je důležité především převzít zodpovědnost za stav svého vědomí, které určuje jaký Svět vytváříme, co společnost bude, jak se bude navzájem motivovat, protože právě „my" jsme „ona" společnost.  Tuším, aby lidstvo převzalo zodpovědnost a dávalo motivaci, je nutné abychom převzali zodpovědnost za svůj stav vědomí právě my a motivaci si dávali právě my - sami sobě navzájem. Naopak, pouze nemocný a dysfunkční stav vědomí produkuje nemocnou nebo dysfunkční společnost, potažmo svět. Jaký je tedy stav mého vědomí v tuto chvíli ? Vytvářím rušení ? Vytvářím negativitu ? Vytvářím konflikt, nepochopení nebo utrpení pro sebe a pro ostatní ? Vytvářím vnitřní znečištění ? Znečišťuji tím sám sebe - tím nepřetržitým absurdním pohybem myšlení, které vytváří negativní emoce ? Jakou dávám lidem okolo zpětnou vazbu ? Jak motivuji ? Inspiruji ? Jak si všímám lidí okolo ? Vnímám je ? Zajímám se o ně ? A jak ? Pouze pro jistý prospěch ? Nebo opravdu nezištně ?

Ať jsi kdekoliv, ať jsi s kýmkoliv, ať máš, činíš, děláš nebo tvoříš cokoliv, jen na jedné jediné věci při tom záleží - jak se při tom cítíš Ty sám. Otázka zní - tak jak ?

Tuším, že opravdu nevadí, že někteří nevědí, že mohou převzít tuto odpovědnost, protože žijí v takové nevědomosti, že bohužel, vidí veškeré zlo v ostatních, stěžují si na ostatní, na svět kolem, občas vidí v polovině světa své nepřátele nebo mají pocit, že jim např. ostatní stále jen škodí. Bohužel, občas jsem si všiml, že to co vidí, je však zlo a negativita v nich samotných a vše co se jim v životě děje je občas, bohužel, právě z toho. To je však v pořádku. Nelze s nikým násilím manipulovat, násilím ovlivňovat. Avšak fakt, že nemohou být odpovědní neznamená, že netrpí následky své nevědomosti. Vnímám, že právě tím utvářejí právě ono utrpení na které si však později zpětně stěžují ...

Utrpením myslím nyní to VŠE na co si lidé stěžují a to vše souvisí s tím vším uvedeným výše. Položme si otázku kolik utrpení, nepříjemností, strachu, stresu a negativity si způsobují pouze lidé - my navzájem a kolik utrpení způsobuje příroda sama. Ano, přírodní katastrofy, hrozba asteroidu, atd.. ale kolik takových utrpení je vůči tomu lidskému v posledních 100 letech ?

Na závěr mě napadla už jen jedna prosba, kterou jsem zaslechl na jedné z přednášek a rád bych ji zde uvedl.

„Usilujeme, prosím, o to, abychom dodávali lidem odvahu k připuštění myšlenky, že všichni dohromady již máme veškeré vědomosti, veškeré informace a veškerá fakta, která kdy budeme potřebovat k tomu, abychom vytvořili svět, o němž všichni sníme. Nemusíme déle hledat, nastal již čas toto vědění sdílet a podle něho žít."

Pokud někoho z Vás napadne jak si tuto odvahu lze vzájemně předávat a vzájemně se tak motivovat k lepším zítřkům a ke světu o němž sníme - budu velmi vděčný za Vaše inspirace.

Děkuji Vám za Váš čas.

Jiří Ag

PS : Ať jsi kdekoliv, ať jsi s kýmkoliv, ať máš, činíš, děláš nebo tvoříš cokoliv, jen na jedné jediné věci při tom záleží - jak se při tom cítíš Ty sám. Otázka zní - tak jak ?

Všichni se rodíme do tzv. světa „proč". Děti ve věku 3-6 let tuhle otázku dokážou položit údajně až 400krát denně. Pokud je máte nablízku, zaposlouchejte se. „Proč?" je skvělá otázka! V životě možná ta nejdůležitější. Dokáže odkrýt hloubku, otevřít obzory, podívat se na starou skutečnost novýma očima, opravdu porozumět a posunout se tak dál.

Zdá se, že každá mince má ale dvě strany. V případě „Proč?" s sebou nové obzory nesou narušení starých. Pokud bychom se všichni začali (po vzoru malých dětí) ptát, nezůstal by nejspíš kámen na kameni. Proč ještě v roce 2010 existuje POVINNÁ školní docházka? Proč máme stále letní prázdniny, které měly své opodstatnění v naší agrární minulosti, ale dnes způsobují pouze zmatek na silnicích a v letoviscích? Proč pracujeme od pondělí do pátku? Proč jsou ve vedení firem či vysoké politice v zásadě jenom muži? Proč je v médiích taková záplava negativních zpráv? Proč tak často studujeme něco, co nás nebaví, jen proto, abychom dostali kus papíru? Proč hledáme práci místo toho, abychom hledali povolání?...

Přišli bychom na to, že mnohé zvyklosti už nemají opodstatnění, a že některé věci nejenom nedávají smysl, ale že třeba i obrovsky škodí.

Pokud bychom se po vzoru malých dětí začali všichni ptát „proč?“, nezůstal by kámen na kameni. Způsobilo by to revoluci. Život by se změnil k nepoznání.

Je to, jako bychom s dětmi hráli volejbal. Kdykoli od nich letí míč (= otázka „proč?“), my vyskočíme jako blokař. S jediným cílem. Nepustit ani jeden míč na naši polovinu. Vyhrát zápas. Nepřipustit diskuzi.

Existují i „Proč firmy“, které otázku „proč?“ vyžadují. Se zaměstnanci se zaměřují na „proč?“ a také na „co?“, zatímco „jak?“ nechávají do velké míry na nich. Není divu, že motivace a výsledky jejich zaměstnanců působí jako z jiného světa.

Rozhodování o tom, jak se budou věci dít, nechávají do velké míry na lidech. Zaměřují se na výsledek. Zejména na něm se se svými lidmi shodnou. A jestli se potom zaměstnanci k výsledku dostanou ve vlastním obýváku, a navíc v pyžamu, už je (s trochou nadsázky) jejich věc. Pro koho tohle není první článek zde na blogu, víte nejspíš o čem mluvím.

Různé firmy se samozřejmě v míře svobody, kterou svým zaměstnancům umožňují, liší. Od firem, kde si zaměstnanci sami rozhodují, kolik budou brát, jestli budou chodit do práce nebo kdo bude jejich šéf, až po firmy, které třeba ani nezruší pracovní dobu či pomocí směrnice určují správné oblečení (dress code). Já osobně se raduji, že prvky svobody se objevují ve většině mezinárodních konvenčně řízených firem. A i proto si myslím, že se blýská na trochu jiné časy.   

Na závěr pár příkladů "Proč? firem", od kterých se můžeme učit. Některé jsem zmiňoval už v článku o HR v roce 2020. Mezi ty, z kterých čerpám já nejvíc patří určitě designerská legenda IDEO, největší firma Baskicka Corporación Mondragon, největší úklidová firma ve finsku SOL, výrobce legendárních motocyklů Harley-Davidson, letecká společnost Southwest, energetická firma AES, nábytkářský gigant IKEA, vynálezce Goretexu Gore & Associates, internetový prodejce obuvi Zappos, reklamní agentura Kaspen nebo novodobí průkopníci svobody v práci Semco, jejichž stopy najdete v desítkách dalších článků.

P.S.: 16.3. dopoledne pořádáme v Praze Zajíce v pytli (zdarma), na kterém se budu snažit ukázat některé vybrané principy svobody v práci. Vypadá to, že se tam ještě nějaké židle vejdou. Tak když budete mít chuť, přihlaste se zde.

Byla u nás kamarádka z Gruzie a obdivovala rovinky, které tu máme. Říkala, že u nich to jsou samé hory. Stejně jako v životě, napadlo mě. Jen minimum lidských životů (jestli vůbec nějaké?) se podobají rovinkám na jihovýchod od Prahy. Fakt života zdá se být ten, že jsme jednou nahoře a jednou dole. Jednou jsme zdraví, potom nemocní. Chvíli šťastní, chvíli nešťastní. Po lehkosti přichází tíha a po tíze zase lehkost. Jakoby ode zdi ke zdi...

Já už se pěknou chvíli potuluju po údolí. Přestože se v tom učím hledat význam a pořádně si to "prožít", dole to nemám rád. Nahoře je prostě líp. Lepší rozhled. Víc energie. Nabití lidé. Radost. Navíc mám pocit, že se nás poslední dobou údolími potácí pořádné zástupy. Zima je krušná, obloha trvale šedá. Ve zprávách víceméně jen katastrofy a aférky. Lidé okolo jakoby se vůbec neusmívali. A tak jsem se rozhodl si vyrobit pomůcku, kterou zkusím následně otestovat. Pokud vás pobyty v údolí taky neberou, zkuste to se mnou. Můžeme si potom vyměnit zkušenosti a dojmy z testování :-).

Před časem jsem v jedné knize narazil na koncept "záchranného kruhu". Já se ovšem netopím, jen se ploužím dole. A tak jsem se rozhodl pro lano. Lano, kterého se budu moci chytnout a vylézt tak snadněji nahoru. O co se jedná? V podstatě o nic složitějšího než o soupis věcí, které mají sílu, když já ji zrovna nemám. A když nemám sílu, tak mě většinou ani nenapadnou. A od toho je tu seznam vzpomínek, představ, filmů, skladeb,.. které člověka zvednou, nakopnou, uklidní, navedou,.. no prostě vytáhnou nahoru. Nebo jinými slovy mu také ukáží i druhou stranu mince, na kterou je zezdola zoufale blbě vidět.

Z čeho se takový lano může skládat? Ideální je asi „nezpívat karaoke" a složit si vlastní píseň. Jsme různí, a každému tedy funguje něco jiného. Proto pokud se rozhodnete si lano také uplést, berte to moje jen jako výkop. Samozřejmě ocením, když se o některé své položky taky podělíte. Přece jenom existují i věci nám lidem takřka univerzální.

Jinak díkybohu za tenhle blog. Pocit, že to tu někoho zajímá mě už v minulosti několikrát přiměl, abych si sepsal věci, který bych sám nejspíš nikdy nesestavil. Takže díky za zájem, přestože hodně věcí (třeba jako tohle lano) tvořím výhradně pro sebe, i když bych to sám nikdy neudělal. Co se týče obsahu, mnohé věci vám nejspíš nic neřeknou, za což se předem omlouvám. Ale jak říkám tvořím to především pro sebe.

Tak tady je mých čtrnáct provázků, které dohromady tvoří to mé lano:

1. Muzika - Samozřejmě, co nálada, to žánr nebo skladba. I když mám pár univerzálních kousků. Ke každý mám nějakou silnou vzpomínku. Tady jsou ty, pro mě asi nejzásadnější:

Ne Me Quitte Pas v podání Niny Simone; Diaraby od Ali Farka Touré; Mona ki ngi xica od Bonga Koni priveredlivije od Vladimira Vysockýho; Here is to life od Shirley Horn. Určitě i Africa od Salifa Keity. Somewhere over the Rainbow od Ize. Jsou chvíle, kdy mě píchnou i šlágry typu YMCA od Village People nebo Shaft od Isaaca Hayese. A určitě i věci jako Wear the sunscreen. Výtahnou mě i takovýhle věci.

2. Lidé - Lidé, kterým můžu kdykoliv zavolat, za kterými se můžu rozjet nebo které můžu bez obavy obejmout - dnes je to pro mě manželka Péťa, dcera Valérie, oba rodiče, kamarádi Papa a Robert. Pracuju na tom, aby jich bylo víc.

3. Citáty - Miluju sílu slova. Schopnost jazyka trefit ten nejniternější pocit. Citáty/myšlenky jsou pro mě silný lano. Mám jich hodně. Tyto čtyři jsou pro mě obzvlášť podstatný.

„Your time is limited, so don't waste it living someone else's life. Don't be trapped by dogma-which is living with the results of other people's thinking. Don't let the noise of other's opinions drown out your own inner voice. And most important, have the courage to follow your heart and intuition. They somehow already know what you truly want to become. Everything else is secondary."  část projevu Steva Jobse - viz zde.

„Má to řešení? Tak proč si dělat starosti?
Nemá to řešení? Tak proč si dělat starosti?"

„Bože, dej mi odvahu, abych změnil věci, které změnit mohu. Klid, abych se smířil s tím, co změnit nemohu. A moudrost, abych je od sebe dovedl rozlišit."

„Když jsem byl mladý, smýšlel jsem jako revolucionář a říkal si: ‚Bože, dej mi sílu změnit svět.' Když jsem se blížil střednímu věku a uvědomil si, že polovina života mi uběhla, aniž bych změnil jedinou duši, změnil jsem svou modlitbu na: ‚Bože, dej mi tu milost změnit všechny ty, kteří se mnou přicházejí do styku. Jen mou rodinu a přátele a budu spokojený.' Teď, když už je ze mě stařec a mé dny jsou sečteny, má modlitba zní: ‚Pane, dej mi milost, abych mohl změnit sám sebe.' Kdybych se takto modlil od samého začátku, nepromarnil bych život." viz Tři modlitby

Sem jsme léta dávali cokoli nás zaujalo.

4. Internet - Stránky, kam je možný se brouzdnout, potěšit se a/nebo získat nadhled, který člověku v údolí tolik chybí...

Já mám především tenhle blog. Dělá mi moc dobře projít si některé diskuze a připomenout si, co mám okolo sebe lidí, s nimiž smýšlíme podobně.

Jinak mi hodně pomáhají lidi, kteří řeší něco většího než jsme my sami - planetu, systém, bídu nebo násilí. Pár příkladů věcí, které sleduji: 350.org; One.org; Spread The Word nebo blogy/zprávy, který ukazují pozitivní nebo "jinou" stránku světa Ethonomics a Freakonomics. Miluji projekty jako Wearewhatwedo.org nebo DotheDeed.org. Sem dáváme, co nás zaujme.

5. Filmy ...nebo spíš filmový ukázky. Pro mě to jsou určitě některé scény ze:
Společenství mrtvých básníků; Nesnesitelné lehkosti bytí; Před svítáním a Před soumrakem; Invaze Barbarů; Buena Vista Social Club, Harold a Maude, Lovec draků. Řadím sem i krátké videospoty jako třeba toto zpracování tématu odvaha a strach. Tady jsou, pro mě, ty inspirativnější kusy.

6. Dokumenty - V podstatě jakýkoli dokumentární film, který se snaží nezaujatě vysvětlit podstatu života sem patří. Zejména mě zajímá oblast lidských práv. I proto se snažím nevynechat každoroční Jeden svět. Fascinují mě vystoupení George Carlina. Moc se mi líbil třeba Home, cokoli od Adama Curtise a další podobné věci pitvající člověka a systém.

7. Představy dozadu - Silný může být i "obrázek", který si člověk pustí do hlavy a dostane se tak na chvíli jinam. Prostě zavřít oči a "vypadnout". Zjišťuju, že mnoho mých mentálních "úniků" mám spojených s pobyty s lidma v různých tramtáriích...?? Buď jak buď zde je moje baterie silných citových vzpomínek - přílet do Honolulu; s Nathalie na Île de Gorée; s Papou v Badiangara, S Theou v San Franciscu, s Petíkem v Macau, v Togu, v Belize, v Asuncionu, na Machu Picchu nebo na Djemaa el Fna v Marakeshi. A rozhodně sem patří i narození Valérie a Valentýny.

8. Představy dopředu - Když to jde dozadu, proč by to nemohlo jít i dopředu? Lidská hlava má tuhle obrovskou výhodu, nekonečnou databanku filmů z minulosti i budoucnosti, na který je možný koukat, když to v přítomnosti zrovna neumíme nebo nechceme. Sednout si a sepsat si cíle, představy a vize, "osahat" si svoje vnitřní nastavení je pro mě možná mocnější než výlety do minulosti.

9. Fotky - Většina z nás má nějaký fotky, obrázky, suvenýry z cest, které nás také také mohou vytáhnout nahoru. I já mám svůj paklík.

10. Úspěchy - Přijde mi, že sebrat tužku a sepsat si své úspěchy může být také prima lano. Anebo je možné vytáhnout už ty sepsané a jen si je projít. Na mém seznamu by se pravděpodobně objevily věci jako:

...že se mi podařilo setřást dost prachu z očí (termín, který v buddhismu používají pro nevědomí), a že už trošku tuším o co v životě jde. Že se mi zatím podařila většina věcí, které jsem chtěl. Že mám tu čest patřit do rodiny, do které patřím. Že mám Péťu, Valérii, rodiče, bráchu, Markétu, Papu, Roberta. Že se mi daří být s příbuznými kamarád. Že se mi daří jen tak BÝT. Že mám okolo sebe řadu fascinujících lidí, o které se můžu opřít. Že se mi daří experimentovat se životem a hledat si tak vlastní, autentickou cestu - např. zde. Že žiju v týhle době (nikdy neumíralo ve válkách tak málo lidí a vůbec - a vůbec nikdy jsme se neměli líp). Že jsem našel smysl toho, proč tu jsem. Patří sem i vzpomínka na to, když jsem si poprvé pokecal rusky, anglicky nebo francouzsky. Že se mi podařil vytvořit PeopleComm. Že jsem snad pochopil podstatu štěstí, dokázal vyskočit z krysího závodu, a že chytám fascinující souvislosti okolo svobody v práci.

11. Silné stránky - I "vědomé vědomí" si toho, že jsem od přírody dostal naděleny zajímavé dary, může být posilující a nadlehčující. Já za své momentální silné stránky považují třeba pochopení souvislostí života v práci, schopnost to předat ústně nebo prostřednictvím psaní.

12. Činnosti - Velmi efektivní lano může být pustit se do nějaké činnosti. "Dělání všechny smutky zahání". Nebo se také říká, že "akce je nepřítelem myšlenky". Mně pomůže sednout a psát, zasportovat si (ideálně s někým), uklízet, zahradničit (pořádně se pohrabat v zemi), malovat, civět do ohně. Možná nejlepší je dělat cokoliv, co aspoň trochu umím a zároveň je to v něčem pro mě nové. A když to navíc dělám s někým blízkým, potom je to bomba. A když se mi podaří někomu naplnit kbelík, tak jsem hnedle nahoře..

13. Knihy - To se nabízí. Sáhnout po knize a vydat se pryč... Já mám své knihy, i když co se lana týče bych nejspíš sáhl po něčem od Kundery...

14. Oblečení - Tohle může znít jako legranda. Ale není. V minulosti jsem si myslel, že tohle na mě moc nefunguje. Dokonce jsem se na šňořící se lidi díval s despektem. Dnes uznávám svou chybu a uvědomuji si, že padnoucí a slušivé oblečení může s vnitřním pocitem udělat zajímavé věci.

Tolik moje záchranné lano. Díky, že jsem si to mohl sepsat. Na shledanou nahoře!!

P.S.1: Jani, díky, že jsi mě k tomuhle textu přiměla.

P.S.2: Aby to nebylo tak jednoduchý, tak na závěr ještě někdu věc. Možná se vám taky někdy stane, že jste delší chvíli nahoře a tak se z toho nadchnete, že zapomenete kdo jste!? Začnete arogantnět, pyšnit se a machrovat? Mně se to čas od času stane. Alespoň mám ten dojem. Občas si myslím, že jsem mistr světa amoleta, a že jsem snědl všechnu moudrost. V ten moment potřebuju facku, abych se probral. Pro případ, že se mě nikdo probrat nechystá, tak tady mám pár vizualizací - momentů života, kdy jsem měl pocit, že se z údolí už nikdy nedostanu: S tátou v Bissau, kdy jsem po podezření na malárii se zánětem dutin 30 hodin od civilizace netušil, co se mnou bude. Cestu z Nazcy do Arequipy, kdy chybělo málo a málem jsme to nedali. Když jsem zpatlal projekt za desítky milionů korun nebo když jsem stál před sálem plným lidí a nevěděl jsem, co říkám. Když jsem v první třídě zapálil školu nebo když jsem několik měsíců ležel v nemocnici s vidinou mizernýho zdraví před sebou.

"Ahoj Tomáši,
tak jsem dneska v práci oznámil, že odcházím. Okamžitě byl vydán zákaz účastnit se Cesty kolem světa, protože všichni její absolventi (=2) podali po skončení výpověď :-)."

E-mail podobného znění jsem dostal nedávno od jednoho účastníka našich seminářů. Zabolelo mě z toho břicho, i když vím jak často se tyhle věci běžně dějí. Vlastně docela pravidelně.

Pět let jsme pracovali pro jednu nadnárodní potravinářskou firmu. Po každém našem semináři tam "viseli dva, tři lidi na nástěnce". Tak tam tomu říkali. Když někdo "visel na nástěnce", znamenalo to, že buď "nastoupil do" nebo "odešel z" práce. Tenkrát jsme tam vedli diskuzi o tom, co to znamená, jestli je to dobře a co s tím. Tohle bolení břicha mě onu debatu připomělo.

Říkal jsem si, že to hodím na blog a zeptám se na názor. Proč vy si myslíte, že se tyhle věci můžou dít? Jak to, že si lidi sednou na seminář a pak odejdou z práce? Může na to mít nějaký seminář vůbec vliv? Máte s tím někdo vlastní zkušenost? Je dobře, že jim firma něco takového zaplatí a oni potom odejdou? Co to může říkat o účastníkovi? Co o firmě? Co vás okolo toho napadá? Díky.

Napadlo mě, při diskuzi pod minulým článkem, nejspíš díky postřehům Jury a Roba, že bych sem dal kus textů pro nový web peoplecommu, který připravujeme. Chci vás požádat o zpětnou vazbu. O to, zda tomu rozumíte, zda vás to přitahuje či odpuzuje a čím. Zda to není moc složitý nebo moc jednoduchý, zda se to moc neopakuje, zda to jasně říká, co to nabízí a na čem to stojí.

Nový peoplecomm se bude snažit mluvit zejména k manažerům otevřeným myšlence svobody v práci. Texty, které najdete níže vysvětlují kdo jsme a co a proč nabízíme:

1. Manifest svobody - Vysvětluje současný stav pracovního nasazení a svobody ve firmách.
2. Náš sen - O co usilujeme. Někdo tomu říká vize.
3. Desatero přikázání - Na čem stojí náš pohled na svět, tj. přesvědčení/víra.
4. Pro koho jsme nevhodní - možná víte, že nejsme pro každého.
5. Misionáři - snaha zapojit co možná nejvíce lidí.
6. Kurzy - to hlavní, co nabízíme.

Texty jsou v procesu, tj. prosím nehodnoťte jazyk z pohledu překlepů a chybek. Jinak celou tuhle prosbu považuji za další z experimentů. Říkám si, že přinejhorším k tomu nikdo nic nenapíše. A ticho je taky zpětná vazba, ne? Ale třeba to bude jinak. Kdybyste nechtěli psát do komentářů - pošlete mi maila - tomas-zavinac-peoplecomm-tecka-cz.

Jinak děkuji všem, kdo najdete chuť přihodit názor.

P.S.: A stále hledáme grafika, který by nám stránky udělal. Kdybyste měli tip, sem s ním.

A tady to je:

Harley-Davidson, Gore & Associates, Semco. Tři příklady firem, které staví na principech svobody v práci. Posláním PeopleCommu je šířit tuto manažerskou filozofii v ČR a na Slovensku.

1. Manifest svobody

Představte si typickou dnešní firmu jako fotbalový manšaft. Běžný zápas* pak vypadá zhruba takto: Z jedenácti hráčů se pouze čtyři snaží dát gól. Z toho dva do vlastní brány. Zbylých sedm fotbalistů předstírá, že hraje. Přešlapuje u čáry a těší se domů (zdroj: Gallup).

Chodit do práce, která člověka nebaví je tak časté, že to považujeme za normální. Pouze 16%* zaměstnanců tvrdí, že je jejich práce opravdu naplňuje (zdroj: Gallup).

Proč pouze 16% zaměstnaců?
"Dokud tě živím, budeš poslouchat!" - je základní výchovnou filozofií typické rodiny. Rodina je přitom naše první firma. Táta první šéf, sourozenci první kolegové. Právě zde získáváme základní pracovní dovednosti a návyky.

Tradiční rodiče za nás rozhodují. Vyžadují správné a trestají nesprávné chování. Velmi zřídka připouštějí diskuzi. Od nich se tak naučíme rozhodovat za zaměstnance a motivovat je cukrem a bičem. Stejně jako v rodině i ve firmě upřednostňujeme poslušnost a konformitu před individualitou a vlastním názorem.

Zkuste si sami vybavit něco, co vás opravdu baví. Až to budete mít, představte si, že vám to dal někdo za povinnost, dokonce jste k ruce dostali směrnici, která určuje co při plnění úkolu smíte a nesmíte dělat. Za splnění úkolu máte sice slíbenou odměnu, ale při práci vás někdo průběžně řídí a kontroluje. Co to udělá s vaší motivací? U většiny lidí se ta vnitřní začne měnit na vnější. A tím se začne objevovat známý jev, kdy člověk začíná odvádět práci tzv. "do výše mzdy a pracovní doby".

Druhé lidi není možné motivovat! Začíná být obecně přijímaným faktem, že druhé lidi není možné řídit nebo motivovat. Můžeme je buď demotivovat nebo vytvořit prostředí - tzv. "firemní kulturu", která lidem umožní motivovat sebe sama. To jde v zásadě ale pouze tam, kde zaměstnanci získají více práv rozhodovat si o vlastním životě v práci.

Taková firemní kultura staví na silných stránkách a potřebách jednotlivých zaměstnanců spíše než na jejich postavení. Klíčový je princip "rovnosti", kdy hlas každého zaměstnance má stejnou váhu. "Otevřenosti", tj. že jakékoli informace jsou k dispozici komukoli. "Spravedlnosti", tj. že např. výši mzdy určuje přínos výsledků pro firmu a ne výše postavení. Hlavní formou komunikace je dialog. Rozhoduje se prostřednictvím hlasování nebo koncensu. Vedení stojí na přirozené (na rozdíl od formální) autoritě.

Našinci může koncept "svobody v práci" znít jako sci-fi. V mnoha firmách po celém světě je však běžnou praxí. Na těchto principech staví dokonce i známá jména jako legendární Harley - Davidson, tvůrce Goretexu, nebo švédský nábytkářský gigant IKEA. Za zmínku stojí fakt, že většina těchto firem patří mezi špičky své branže, vykazují trvalý růst ve dvouciferných číslech a zaměstnanci je prakticky neopouštějí.

Svoboda v práci je další logický krok ve vývoji. Máme tak všechy důvody domnívat se, že zaměření se na svobodu bude dalším vývojovým stupněm světa byznysu. To dokládá i fakt, že "svobodných" firem proudí zástupy lidí ze světa tradičního byznysu. Na možnost navštívit brazilské Semco si počkáte více než rok. Harley Davidson se sídlem v americkém Wisconsinu si od návštěvníků dokonce nechává platit. Na téma svoboda a demokracie v práci se objevují nové studie, vycházejí knihy, pořádají se odborná setkání a konference.

Po dlouhé době tak máme naději na systém, ze kterého budou profitovat všichni. Zaměstanec získá možnost dělat naplno, co ho baví. Firma si konečně sáhne na maximum potenciálu svých lidí. Zákazník si bude užívat špičkové služby. Dodavatel se může těšit na férové a otevřené jednání. Vlastník získá větší jistotu pravidelných a rostoucích příjmů. Více... (do náš sen)

PeopleComm se myšlence svobody v práci (pod různými názvy) věnuje už od roku 2003. Jsme firma na misi a smyslem naší existence je šířit tuto myšlenku do světa byznysu v ČR a na Slovensku. Pořádáme semináře s cílem ukázat podstatu vrozené lidské motivace, přirozené autority, zdravého sebevědomí a obecně svobodného života v práci. Ukazujeme, jak to v práci nastavit podle obecných principů a přirozených lidských instinktů.

2. Náš sen

Představte si, že se v zaměstnání můžete chovat jako ve vlastní firmě. Že si tam můžete prostě realizovat své sny! Máte veškeré informace i vše ostatní, co ke své práci potřebujete. Sami si rozhodujete o tom, kdy přijdete, kdy odejdete a kolik času a energie práci věnujete. Pracovní místo si zařídíte podle vlastního vkusu, stejně jako byste to udělali doma. Podle vlastního uvážení přínosnosti si volíte na jakou poradu půjdete. Stejně tak si vybíráte své kolegy, dokonce i šéfa. I o výši vaší mzdy nebo délce dovolené si rozhodujete sami. Míru vaší svobody určují pouze vaše dovednosti, odvaha, možnosti kolegů a firmy jako celku.

To je náš sen.

Většině našinců zní však v roce 2010 jako sci-fi. Podobně nereálně zněly ale ještě před rokem 1989 většině Čechoslováků sny o možnostech  cestovat, volit si své zástupce, podnikat nebo se svobodně vyjadřovat. Dnes, po více než dvaceti letech, se sny staly skutečností. Stejný vývoj budou kopírovat i další oblasti společnosti, tj. i byznys. Vývoj ve světě světového podnikání ukazuje, že svoboda zaměstnanců není jenom další logickým krokem ve vývoji našeho pohledu na řízení firem, ale že se stává klíčovou konkurenční výhodou. Že jedině postupným přenesením rozhodování na zaměstnance získáme jejich srdce a nápady. Že jedině tak se do své práce pustí opravdu naplno z čehož ve finále budeme těžit všichni - vedení a vlastníci firem, jejich zákazníci či dodavatelé a samozřejmě také sami zaměstnanci a jejich rodiny.

3. Desatero přikázání

Na základě obsáhlého studia lidské podstaty jsme došli mnohých poznání. Zde je deset základních přesvědčení, která určují náš pohled na fungování firmy, vedení lidí a obecně život v práci. Toto desatero považujeme za svá přikázání a věříme, že do určité míry vysvětluje proč děláme právě to, co děláme.

1. Rodíme se s vrozenou touhou po svobodě. Stačí pozorovat děti, zvířata nebo zajít na exkurzi do vězení. Touha svobodně dýchat a samostatně se rozhodovat dřímá v každém z nás. Více...

2. Rodíme se sobě rovní. Hloubku této věty člověk pochopí snad nejlépe na začátku a na konci života. Mimo jiné ji obsahuje každá listina práv a svobod člověka. Více...

3. Každý máme talent. Talent, tj. vrozené nadání = synapse v mozku. Síla synapsí se tedy rovná síle talentu. Schopnost nalézt a rozvinout ten který talent pak rozhoduje do velké míry o úspěchu či neúspěchu v životě každého z nás.

4. Autentická je lepší než naučená. Každý máme svůj styl, svou cestu. Nevěříme v šablony a stejnost. Naopak jsme zastánci jedinečnosti a originality. Věříme v autenticitu spíše než v naučené metody a postupy.

5. Zaměstnanci jsou dospělí lidé. V občanském životě si rozhodujeme o většině svého života. Jsme dospělí a proč by to tedy v práci mělo být jinak? Více...

6. Zaměstanci jsou lidé, ne zdroje. O zdroje bojujeme a snažíme se je vytěžit. Lidem se snažíme porozumět a vyjít jim vstříc. Současný pohled na lidskou stránku byznysu považujeme za zastaralé dědictví industriální doby. Více...

7. Druhé lidi není možné motivovat. Člověk se rodí s přirozenou chutí a vášní do práce.  Vnější motivace oslovuje úplně jiná centra v mozku. Dlouhodobě tedy, spíše než by povzbuzovala chuť a vášeň, spíše demotivuje. Více...

8. Tlak skupiny je funkčnější než tlak šéfa. Rodíme se s přirozenou potřebou přijetí ostatními. Nechceme zklamat, ztratit důvěru nebo tvář. Tento instinkt je dokonce silnější než strach z autority. Přenést vedení ze šéfa na skupinu je proto dlouhodobě funkčnější způsob vedení a řízení.

9. Neformální autorita je silnější než formální moc. Vést na základě postavení a s použitím cukru a biče posiluje lidskou chamtivost a strach. Přirozená autorita, vyplývající zejména z charakteru a odbornosti vyvolává vášeň a chuť spolupracovat. Vedení na základě přirozené autority je tedy mnohem mocnější než jakákoli snaha vést s využitím formální moci.

10. Současný model podnikání zastaral. Převažující model dnešního podnikání stojí na poměřování se s konkurencí, trvalém růstu a ignorování důsledků činnosti firmy. Ve světě  sílí názor, že tento styl zastaral a je dlouhodobě neudržitelný. Více...

4. Pro koho jsme nevhodní?

Tak jako některé filmy nejsou vhodné pro děti, některé potraviny pro těhotné ženy a určité procedury pro muže, tak ani PeopleComm není vhodný pro všechny. Naše služby jsou určeny především manažerům a majitelům firem případně personalistům, kteří uvažují o svobodě v práci jako o možné filozofii fungování jejich firmy či týmu. Těm, chtějí vybudovat "Proč?" firmu nebo tým. V širším smyslu pak pro každého, kdo je myšlence svobodného fungování v práci otevřený.

Jsme zcela nevhodní pro ty, kteří jsou přesvědčení o tom, že lidé jsou líní, že je třeba je držet zkrátka, motivovat je a kontrolovat. Lidem s tímto postojem nemáme co nabídnout. Stejně tak neuspokojíme ty, kteří hledají manuál nebo jakýkoli přesný návod na to, jak vést druhé nebo jak se postavit k životu v práci jako celku. Nevyhovíme ani těm, kteří si chtějí rozšířit sbírku certifikátů neboť tyto papíry neprodukujume.

5. Misionáři

Jsme firma na misi. Vojáci odjíždějí do Afganistánu. Lékaři Bez Hranic do Konga. My jsme zůstali doma a šíříme tu principy svobody v práci. Usilujeme o to, aby se tato manažerská filozofie stala i ve světě našich firem hojně diskutovaným tématem.
Sami toho ovšem zvládneme málo, a tak hledáme další misionáře. Lidi, kteří si všimli, že svoboda zaměstnanců není jenom dalším logickým krokem ve vývoji našeho pohledu na řízení firem, ale že se stává klíčovou konkurenční výhodou. Zde jsou základní oblasti, ve kterých nám v našem snažení můžete pomoci.

1. Blog: Stovky článků. Zapojte se do diskuze. Pokud budete mít pocit, že některé texty stojí za šíření, prosíme vás o to. Pokud máte vlastní téma související se svobodou v práci, napište článek. Rádi ho uveřejníme.

2. Semináře: Pomocí seminářů dokážeme snad nejlépe vysvětlit principy organizace a vedení na bázi principů svobody. Na svobodu nejsme zdaleka všichni stejně připravení, a proto je pro nás klíčové, aby k nám chodili lidé pro které jsme vhodní. Pomožte nám je najít  Nejsnažším způsobem, jak se s námi seznámit je půldenní úkázka našeho přístupu zdarma s názvem "Zajíc v pytli".

3. Veřejná vystoupení: Vystoupení na konferencích, vysokých školách, MBA programech nebo ve firmách považujeme též za velmi efektivní způsob šíření myšlenky tohoto nového přístupu k práci. Pokud pořádáte konferenci, fungujete na vysoké škole nebo ve firmě a vidíte prostor pro 20 - 90 minutové vystoupení, kontaktujte nás.

4. Média: Pokud zastupujete média, věnujete se lidské stránce fungování byznysu a vidíte příležitost pro spolupráci, ozvěte se.

5. Nové projekty: Pokud máte nápad na jakýkoli nový projekt, který nám na cestě šíření svobody v práci může pomoci, spojme se a prodebatujme možnosti spolupráce.

Moc vám děkujeme a těšíme se na spolupráci.

6. Kurzy

"Co nás skutečně motivuje? Čím to, že za někým lidi jdou a za jiným ne? Na co máme talent? Jak postavit svůj život na silných stránkách? Proč trávíme většinu života děláním něčeho, co nás nebaví a co s tím? Jak se nepodceňovat a zároveň nepřeceňovat? Proč a jak žít v práci svobodněji? Jak nechat na lidech rozhodnutí o tom, co, kdy, kde, jak budou dělat tak, aby to zároveň celé fungovalo jako celek? Na jakých principech fungují tzv. svobodné firmy?" Několik z mnoha příkladů otázek, které pokládáme na našich seminářích. V této části naleznete jejich aktuální přehled, principy na kterých stavíme a další potřebné informace.

O našich kurzech...

Filozofie
Považujeme se za součást myšlenkového proudu, který vychází z principů pozitivní psychologie. V širším smyslu potom celistvosti a udržitelnosti. Stavíme především na vědeckých výzkumech z oblasti psychologie, sociologie a chování organizací. Pro lepší uchopení lidské přirozenosti, podstaty svobody a fungování lidských skupin saháme i do různých světových filozofií či náboženství. Stále více čerpáme z příkladů konkrétních "svobodných" firem (v akademických kruzích se objevuje termín "osvobozená firma") po celém světě. Rostoucí úlohu hraje i vlastní výzkum a tvorba.

Principy
Na našich seminářích ukazujeme především principy svobody v práci. Slovíčko "princip", z latinského "principium", znamená "začátek" nebo také "původ". Principy jsou tedy jakýmisi přírodními zákony, které řídí chod světa, života a tedy i byznysu. Člověk je tedy nevymýšlí nýbrž hledá. To hlavní, co proto na našich seminářích nabízíme je pojmenování těchto principů se zaměřením na jejich praktickou aplikaci. Daleko větší důraz tedy věnujeme otázkám "Proč?" a "Co?" než oblíbené a mnoha lidmi vyžadované otázce "Jak?".

Témata
Věnujeme se pouze třem tématům, která považujeme za podstatná pro svobodné fungování firem. Zároveň takovým, ke kterým máme osobní vztah a která proto dlouhodobě zkoumáme. Jsou to: 1. Schopnost svobodného rozhodování se - "sebevedení". Pokud máme chaos v tom, kdo jsme a kam jdeme, svobodný život je velmi obtížný. 2. Vztahy a komunikace s lidmi. Co odlišuje jednu firmu od druhé jsou vztahy mezi jejími zaměstnanci. Ve svobodnější firmě důležitost komunikace ještě narůstá. 3. Možná to nejdůležitější, co odlišuje svobodnou firmu od konvenční je to, jak nakládá s autoritou a jak se staví k motivaci. Poslední oblastí je tedy "leadership" neboli vedení druhých.

Metody
Co se týče metod využíváme nejčastěji jednoduché psychologické experimenty a návaznou debatu. Vydatně využíváme video, audio i obrázkových ukázek příkladů využití probíraných principů. Poslední léta saháme částečně i po vizualizaci a některých dalších technikách, které kromě hlavy zapojí i zbytek těla. Ať už je kurz jednodenní nebo roční, vždy počítejte i s přípravou "před" a úkoly "po" absolvování.

Průvodci
Většinu našich kurzů připravuje a vede Tomáš Hajzler. Okruh našich průvodců se však neustále rozšiřuje o lidi, kteří na svobodu v práci přinášejí nové úhly pohledu. Roman Žižlavský se zkušenostmi z početných pobytů v barmských a thajských klášterech nabízí zajímavou prožitkovou zkušenost. Honza Benda s dlouholetou praxí psychologa, psychoterapeuta a lektora stejně jako s vlastními zkušenostmi budhistického mnicha v klášterech na Srí Lance umí ukázat zajímavou hloubku. Filip Říha se zkušenostmi z poradenské společnosti McKinsey a zejména však z vlastního projektu s názvem Ráj chutí se zase věnuje energii a tělu. Petra Hajzlerová se s Tomášem potom společně věnují podstatě partnerství a mezilidských vztahů.

Účastníci
Věnujeme se pracovní části života. Naše kurzy jsou tedy primárně určeny manažerům, kteří chtějí lépe uchopit principy svobody v práci jako filozofie vedení a organizace firem a lidí. Lidé v manažersých pozicích proto tvoří devadesát procent účastníků. Zhruba čtyřicet procent přichází z menších a středně velkých firem, šedesát procent z velkých nadnárodních korporací. Ročního programu "Talent, sebevědomí & svoboda" se účastní i lidé na volné noze. Lekce tanga, naše jediné "nepracovní téma" je potom určená pro partnery, tj. přátele, manžele nebo partnery ve firmě. Fungujeme zcela nehierarchicky, a tak se na našich seminářích objevují jak generální ředitelé, tak i "manažeři elévové". Všechny spojuje zájem získat nové pohledy na svět práce. Velikost skupiny je nejčastěji 8-15 lidí.

Místa
Snažíme se vybírat místa, která mají vše pro bezpečný a pohodlný pobyt ovšem spolehlivě vytáhnou z brázdy. V Praze se nám líbí v ZŠ Klíček. Pobyt ve škole, která funguje "trochu jinak" přináší mnohé. Často zajdeme i do Maitrei. Byli jsme ve Škole hrou nebo v Jedličkově ústavu. V ČR jsme si oblíbili i vzdělávací centra typu Skalka, která mnohým lidem z byznysu otevírají zcela nové obzory. V historii jsme zavítali třeba do Olivovny či do věznice Mírov. Výjímečně zajedeme i do hotelu. Nelimitujeme se ani hranicemi ČR, i když tyto možnosti čekají z velké míry na naše prozkoumání.

Termíny
Když pořádáme kurzy pro skupiny ve firmách, zpravidla se nejprve dohodneme na tématu, potom na ceně a účastnících. Teprve potom hledáme termín a místo. Pro stejný princip jsme sáhli i při organizaci seminářů pro jednotlivce. Tj. zájemci se hlásí na téma. Teprve potom, co se jich přihlásí dostatečný počet, dohodneme termín podle možností všech přihlášených. U každého kurzu, naleznete dvě čísla - např. "6/12", kde "6" = počet přihlášených a "12" = počet potřebný proto, abychom všem účastníkům oznámili, že "odjíždíme". Více o důvodech pro fill up & go naleznete zde.

Ceny
Existujeme proto, abychom firmám pomohli využít lidský potenciál. Naše ceny tedy vycházejí z úrovně cen na trhu manažerského vzdělávání. Pokud není uvedeno jinak obsahují náklady na organizaci a přípravu, průvodce, veškeré pomůcky, pronájem prostor, výživu během celého setkání i náklady na případné ubytování. V rámci možností jsou v ceně i početné individuální konzultace.
Kromě základní ceníkové ceny existují tři další druhy cen: 1. Cena pro dva - při přihlášení dvou osob najednou poskytujeme výrazně příznivější podmínky. 2. Cenu pro skupinu pěti a více lidí vám rádi sdělíme na požádání. 3. Cena pro absolventy - šance na porozumění se zvyšuje s časem stráveným spolu. Proto chceme podpořit opakovanou účast.
Dlouhodobě hledáme cesty proto, aby peníze nestály v cestě vaší účasti. Proto v případě, že nedosáhnete na firemní vzdělávací rozpočet, můžete využít možnosti zaplatit pouze dvacet procent ceny předem a zbytek doplatit až do šesti měsíců po vaší účasti.
V případě, že byste po absolvování programu měli pocit, že jeho hodnota byla nižší než cena, účastnický poplatek vám bez řečí vrátíme.

Osvobozující Leadership
Cyklus Leadership seminářů

Jsme zastánci názoru, že není možné nevést. Každý vedeme dnes a denně vždy, když někdo následuje naši myšlenku, náš nápad. Možnosti kudy a jak vést se ovšem blíží nekonečnu. Lidi můžeme rovnat do latě, můžeme se jimi pokoušet všelijak manipulovat. Anebo se jim můžeme pokusit pomoci dostat ze sebe to nejlepší. Osvobodit je. Od jejich strachů, předsudků a externích překážek s cílem umožnit jim dělat tom v čem jsou nejlepší a co je opravdu baví.

To je náš pohled na vedení. Definujeme si tři základní oblasti, na kterých dobrý autentický osvobozující leadership stojí. Zaprvé je to pochopení vlastního "magnetu", tj. důvodu proč za námi lidi (ne)jdou. Čím jsme přitažliví a čím naopak odpuzujeme. Tomuto tématu se věnujeme na třídenním semináři "Moc, autorita & vedení". Zadruhé je to pochopení fungování lidské motivace, tj. co vede lidi k tomu, aby za námi šli. Jak moc dokážeme jejich chuť ovlivnit zvenku a co všechno dřímá uvnitř. To řešíme během jednoho intenzivního dne s názvem "Cukr, bič nebo jinak?" Když už člověk pochopí, čím přitahuje druhé a proč za ním chtějí druzí jít, přichází poslední otázka a tou je "Jak vést?". Na "Tvrdě, kamarádsky nebo jinak?" řešíme právě tuto oblast tak, aby absolventi odešli s pochopením základních nástrojů pro to, jak vést svobodné lidi.

Celý cyklus vám tak nabízí komplexní uchopení tématu vedení na základě filozofie svobody v práci - vše za výrazně výhodnějších podmínek než, když byste se rozhodli absolvovat každý kurz zvlášť.

Autentická komunikace
Cyklus seminářů s tématem komunikace

Každé lidské společenství si za léta vývoje vybudovalo spleť pravidel, která určují, jak se k sobě chovat a jak spolu komunikovat. Chovat se správně a udělat dobrý dojem bylo ale většinou důležitější než upřímná a otevřená komunikace.

To se ovšem začalo měnit. Mnohé dnešní firmy se začínají podobat sportovním týmům, které fungují často jinak než další společenské skupiny. V omezeném čase potřebují uhrát co nejlepší výsledek a prostor na dělání dojmu a společenská klišé se tím výrazně zmenšil. Otevřenost a přímost se začíná objevovat v hodnotách stále většího počtu firem.

Cyklus autentická komunikace vám nabízí tři úhly pohledu na porozumění. Z názvu vyplývá, že stavíme na přirozenosti zúčastněných a na seminářích tedy čekejte spíše principy a souvislosti než návod na to jak komunikovat. Modrá, nebo červená pilulka? se věnuje vnímání reality s cílem ukázat podstatu a hlavní principy lidského porozumění. Jak kritizovat, aby mi poděkovali? ukazuje, jak sdělovat nepříjemné věci. A nakonec v kurzu s názvem "Nervy, tréma& adrenalin" si projdeme podstatu přirozeného autentického projevu před lidmi.

Vlastní cestou
Cyklus seminářů s tématem sebevedení

V životě máme dvě možnosti. Buď budeme napodobovat druhé nebo vyrazíme vlastníme cestou. Pro ty z vás, kteří chtějí v životě (zejména v jeho pracovní části) větší díl originality a vlastního názoru, jsme přirpavili cyklus "Vlastní cestou". Stejně jako naše ostatní cykly se skládá ze třech témat. "Peníze nebo život?", kde se věnujeme tématu rovnováhy mezi tím, co člověk chce a tím, co má. Čistá hlava, lehké tělo se zabývá oblastí energie, tj. šťávy, kterou potřebujeme k tomu, abychom mohli nejenom žít, ale i dokázat to, co chceme. Silné stránky je potom dlouhodobější seminář věnovaný čistě hledání a využití vašich silných a také slabých stránek.

Dohromady vás tak absolvování těchto kurzů může vybavit výrazně lepším povědomím o tom, kdo jste a co chcete od života.

Bylo to na podzim na konferenci v Bratislavě, která měla v podtitulku: „Existuje v HR nějaká nová vize?" Život firem mě fascinuje, a tak se této otázce nemůžu vyhnout ani tady na blogu. Fungování jednotky, která tak zásadně ovlivňuje chod většiny našich bdělých životů za podobnou úvahu stojí.

Než se podíváme na vizi, mrkněme krátce do historie. Považuji to za nezbytné pro pochopení toho, kde jsme dnes. Není třeba chodit nikam daleko. Stačí když začneme v 19. století. Organizace většiny byznysu byla tehdy relativně nekomplikovaná. Jednoduchá struktura řemesel, kdy mistr měl své tovaryše, fungovala bezchybně. Pak přišel Henry Ford s nápadem výrobního pásu. Zhlédl se v teorii tzv. Vědeckého řízení od tehdejšího gurua managementu Winstona Taylora. Na základě jeho teorií rozdrobil činnost, kterou si do té doby dělal řemeslník celou sám, na několik menších, rutinně se opakujících úkolů. K pásu postavil dělníky, kteří potom „od nevidím do nevidím" prováděli pořád do zblbnutí jeden a ten samý úkol. Pro dokreslení si vybavte scény z Chaplinovy Moderní doby.

S tím se logicky objevily problémy. Monotónnost úkolů, neschopnost ovlivnit konečný výsledek, omezené pracovní místo, nelidsky dlouhá pracovní doba a nezdravé pracovní prostředí začaly způsobovat napětí a konflikty mezi dělníky. Z té doby pochází i jedna z vět, kterou se Henry Ford proslavil: „Proč vždy, když chci jenom ruce dělníků, dostanu celého člověka?"

Tyto tenze a konflikty přinesly postupně potřebu předáků, supervizorů, kontrolorů, manažerů, ... a vůbec celé té byrokratické mašinerie, kterou známe ze současného firemního světa a která je tak častá, že ji dnes považujeme za normální. Vzhledem k sílícím mezilidským konfliktům napadlo Henryho Forda založit tzv. „oddělení sociologie", které mělo tehdy za úkol řešit právě napětí vyplývající z Taylorova způsobu organizace. Zde určitě stojí za zmínku, že prvním HR manažerem světa byl bývalý šéf detroitské policie. Už to napovídá, co bylo posláním a vizí prvního „HR oddělení" světa, tj. odkazu, na kterém stojí i dnešní HR jako obor.

Za posledních sto let se v HR strukturálně prakticky nic nezměnilo. Změny, kterými tento obor prošel, jsou zhruba tak podstatné jako změny, kterými prošel například automobil.

Já se poslední rok a půl věnuji studiu firem, které postoupily ve vývoji dál. Někdy se mluví o firmách, kde základní manažerskou filozofii představuje demokracie. Mnohdy se hovoří o společnostech, které osvobodily své zaměstnance. Často slyšíte o místech, kde lidé mohou dělat, co chtějí, způsobem, který jim vyhovuje. Zkoumání těchto míst a lídrů, kteří vedou tímto způsobem, mě mnohokrát přivedlo k zamyšlení, kam vlastně „lidské zdroje" jako obor směřují.

Osobně pozoruji, že ve společnostech, kde zaměstnanci získávají práva rozhodovat si o svých životech, se HR oddělení ruší. Prostě přestávají existovat. Firma rozpustí oddělení a ponechá si třeba jenom 1-3 "HR" lidi. Tyto firmy se vracejí k před-industriálním zvyklostem řízení a HR přestávají potřebovat. Významným trendem je fakt, že se firmy přestávají na lidi dívat jako na zdroje. A to mění jejich poslání v samé podstatě. Když lidé přestanou být zdroji, většina toho, co dělá dnešní HR, přestane být potřeba.

Stejně jako mnohé moderní školy zaměstnávají psychology, i firmy budou mít v budoucnu své specialisty na lidskou podstatu. V tom spatřuji budoucnost HR. Z těch, kteří řídí „zdroje“, se stanou ti, kteří dovedou pomoci člověku ve firmě doopravdy rozkvést.

Možná v roce 2020 firem, v kterých se tato vize naplní, bude stále menšina. Ale věřím, že ta menšina bude růst, až se jednoho dne překlopí a najednou bude normální (si) v práci dělat doslova, co chceme. Příklady firem z celého světa jsou důkazem toho, že je to možné (americký Harley-Davidson, francouzská FAVI, finská SOL, španělský Fagor, brazilské Semco, britská SUMA...).

Držím nám palce.

Vloni jsem se po třiceti letech setkal s čertem. A bylo to strašně zajímavý. V prosinci už jsem nenašel čas, abych popsal svoje dojmy, a tak to dělám až nyní.

Kamarádi čerta pozvali společně s Mikulášem a andělem domů. Bylo nás tam celkem deset dospělých a sedm dětí. Všemu předcházela dokonalá příprava. Rodiče zasílali e-mailem seznam „dobrých skutků - hříchů", děti pilovaly písničky a říkanky, čert s Mikulášem nakupovali sladkosti a připravovali si kostýmy. Nadchlo mě to a zaujalo. Zejména tím, jak moc je to za třicet let pořád stejný, jakož i skutečností, že mnozí z nás tuhle tradici využíváme především (!!) k výchově (= zastrašení) vlastních dětí.

Jak ono to vlastně s tím čertem funguje? Já vcelku věřím tomu, že se VŠICHNI rodíme se VŠEMI lidskými vlastnostmi. Tj. kromě hromádky krásy v sobě máme taky pěkná svinstva. Pokud nevěříte, pozorujte chvíli malé děti, jak mučí zvířátka, anebo si jednoduše projděte pár psychologických experimentů, které se věnují celistvosti, stínu nebo podstatě zla a dobra (zde na blogu třeba Abu Ghraib). Prostě se rodíme tzv. „celí" nebo také „celiství", se vším všudy.  Zlo s dobrem v nás tvoří jeden celek.

Rodíme se s přirozenou schopností „ztratit se“ v tom, co děláme. Nabídka „čokoládky“ oslovuje jiná centra v mozku a mění tak vnitřní motivaci na vnější a ta se od té vnitřní liší zhruba jako sex za peníze od milování z lásky.

A třeba právě Mikuláš s čertem jsou toho nádhernou ukázkou. Když budeš hodný (= budeš se chovat podle představ rodičů), dostaneš čokoládku, mandarinku nebo buráky. Budeš-li zlobit (= budeš se chovat podle svých představ), dostaneš uhlí, anebo si tě raději rovnou odnese čert.

Osobně považuji toto pojetí mikulášské tradice za mimořádně nešťastné. Proč? Odpověď najdete v mnoha jiných článcích zde na blogu. Proto jen v kostce. Zaprvé, rodíme se s přirozenou schopností „ztratit se" v tom, co děláme. Co děláme, děláme jednoduše proto, že nás to baví. Nabídka „čokoládky" oslovuje jiná centra v mozku a mění tak vnitřní motivaci na vnější. A vnější motivace se od té vnitřní liší zhruba jako sex za peníze od milování z lásky. Zadruhé, rodíme se s přirozenou potřebou přijetí ostatními. Je to jeden z nejsilnějších instinktů, který řídí naše životy. Když nám vůdce naší smečky (táta, máma) začne vyhrožovat vyloučením (třeba když nám naši rodiče hrozí, že si nás čert odnese do pekla), ve většině z nás to otevírá jeden z nejsilnějších strachů, který v sobě nosíme. Člověka to vyděsí. A často zlomí. Ochočí. A hlavně nás to odnaučí přirozenosti. Cukr a bič začneme považovat za samozřejmost a začneme je sami vyžadovat. Neřkuli, že při své práci potkávám řadu dospělých lidí, kteří dodnes čerta „nerozdejchali".

Rodíme se také s přirozenou potřebou přijetí ostatními. Je to jeden z nejsilnějších instinktů, který řídí naše životy. Když nám rodiče pohrozí peklem, ve většině z nás to otevírá jeden z nejsilnějších strachů, který v sobě nosíme.

Kamarád, se kterým sdílíme společný pohled na svět, v průběhu téhle ceremonie věcně poznamenal: „Ty vole, to je ale psychoanalýza rodičů!" A po pár dnech dodal: "Příští rok to určitě zopakujeme. S tím rozdílem, že čert dostane jenom to, co dětem šlo a co se jim povedlo. O zlobení nebude ani zmínka."

Tak na tohohle čerta se těším.

Možná jste o něm také slyšeli - Benjamin Zander. Kromě toho, že diriguje hudbu, učí i na školách. Tam dělá mnoho neobvyklých věcí. Jednou z nejzvláštnějších je, že všem studentům na začátku semestru rozdá jedničku (“A-čko” v americkém školním systému) a požádá je, aby mu napsali, co pro to udělají. Po zbytek roku se už pak všichni můžou věnovat studiu bez stresu, který známkování často působí.

Tenhle projev považuji za mimořádně povedený a děkuju Janě a Jirkovi za CZ titulky. Kromě toho, že vás od začátku do konce nenechá v klidu, stojí za opakované shlédnutí zejména kvůli myšlence “rozzářených očí”. Zander totiž říká, že to jak vedete druhé poznáte právě podle toho jestli jim září oči. Mým uším to zní jako mimořádně silná a hluboká myšlenka. Stačí chvíli pozorovat své nejbližší a hned mi dochází následky mého chování...

Co vy? Když se rozhlédnete okolo sebe, po svých nejbližších lidech, září jim oči? Kvetou? Radují se? Sílí jim sebevědomí? A co když přijdete k vám do práce nebo do školy? Vítá vás rozzářená recepční či školník?

Jestli ano, poblahopřejme si! Jestli ne, možná by to chtělo dělat některé věci jinak. Jaké? Co myslíte? A co jinak vás na té řeči zaujalo?

P.S.: Titulky v češtině je nutné nastavit ručně - viz "view subtitles".

Alvin a Heidi Tofflerovci priniesli svetu koncept civilizačných vĺn, ktorý v skratke hovorí o tom, že po poľnohospodárskej a priemyselnej vlne prichádza tretia, informačná vlna, v ktorej hybnou silou hospodárskeho života nebude pôda, ani stroje a zariadenia, ale myšlienky, poznatky a komunikácia.

Prvú, poľnohospodársku vlnu symbolizuje pluh a motyka. Druhú, priemyselnú vlnu výrobná linka, dymiaci komín a televízny vysielač. Tretiu, informačnú vlnu symbolizuje počítač a internet...

Tretia vlna sa podľa Tofflerovcov začala okolo roku 1955, v čase, kedy v USA prvý krát zaznamenali prevahu pracovníkov v službách (tzv. biele goliere) nad pracovníkmi vo výrobe (tzv. modré goliere). Dnes sa píše rok 2010, teda od tej doby ubehli už desaťročia, ale o tom, či už sme v tom očakávanom informačnom veku, môžeme viesť spory.

Je pravda, že internet sa medzičasom stal samozrejmou súčasťou našich životov ako dnes už pre mnohých primárny zdroj informácií a prostriedok komunikácie. O to viac je zarážajúce, že komunikácia bez hraníc má na politicko-ekonomický život len minimálny vplyv.

Politická reprezentácia si naďalej žije v slonovinovej veži, vysoko a ďaleko od občanov, ktorým by mala slúžiť. Systém zastupiteľskej demokracie koncentruje obrovskú moc do rúk malého množstva ľudí, a tak priťahuje predovšetkým ľudí bažiacich po moci. Stalo sa akousi samozrejmosťou, že títo ľudia nielenže neponúkajú nijakú pozitívnu víziu smerovania spoločnosti, ale nemajú ani najmenší záujem túto víziu hľadať a tvoriť spoločne so svojimi občanmi a voličmi. Spôsob, akým sa robí politika, sa podobá viac na televízny vysielací kanál než na internetové diskusné fórum. Navyše, na jednu republiku pripadá jedna televízna obrazovka a možnosť prepnúť program je raz za štyri roky.

Ešte viac ma však prekvapuje, že tretia vlna sa výraznejšie nedotkla ani hospodárskeho života. Váš supermarket sa vás nepýta, ako ste spokojní s kvalitou potravín, ktoré vám predáva; výrobcovia sa vás nepýtajú, čo by ste chceli aby pre vás vyrábali a čo by ste si priali zlepšiť na vašom holiacom strojčeku či teflónovom hrnci; my spotrebitelia sme si doposiaľ nezvykli spájať sa do väčších skupín za účelom vyjednania lepšej ceny či presadenia špecifických požiadaviek; väčšina dnešných firiem má ešte stále strnulú hierarchickú štruktúru majitelia > manažment > pešiaci; komunikácia a iniciatíva v rámci firmy ešte stále plynie zhora nadol a nie všetkými smermi naraz; firmy si ešte stále držia svoje poznatky pre seba a tak sa obrovské množstvo energie vyplytvá na konkurenčný boj, nadprodukciu a na mnohonásobné paralelné objavovanie a vyvíjanie toho
istého.

A tak sa pýtam: Kde to viazne? Ľudia visia celé dni na Facebooku či na Twitteri, ale svet stále funguje spôsobom, ako keby internet nikdy nebol. Čo sa s tým dá robiť?

Jsem na skok v New Yorku a sedím teď ve Strandu (viz fotka) na rohu 12.ulice a Broadway. Mám za sebou několik hodin hrabání se ve fascinujících knihách. Narazil jsem tu i na několik kousků, kterým vděčím za svůj dnešní pohled na život. A tak mě napadlo dát si chvíli pauzu a sepsat třeba jedenáct "nej". Jedenáct kousků, kterým za posledních deset let vděčím za svůj dnešní pohled na život.

Proč právě za posledních deset let? Protože to pro mě bylo období nejintenzivnějšího hledání. Rozhodl jsem se totiž zkraje století živit něčím o čem jsem měl pouze matné tušení. Vedení lidí mi prý vždycky šlo. A já si proto myslel, že to můžu učit. Nedošlo mi ale, že něco dělat a učit jsou dva úúúúplně jiný světy. Párkrát jsem se spálil než mi došlo, že nevím, co dělám. A tak jsem sáhl především po knihách a na nějakých pět let se s nimi doslova zavřel ve snaze přijít vedení lidí, fungování firem a podstatě svobodného života na kloub. Za tu dobu to byly už stovky knih, studií a výzkumů. Některé lepší, jiné horší. Zde je tedy těch (pro mě v době, kdy jsem na ně narazil) jedenáct výjimečných kousků:

1. Happiness - od Richarda Layarda. Byla to moje snad první kniha na téma štěstí od západního vědce. Kromě mnoha jiných věcí jsem tu poprvé pochopil proč v našem světě pocity štěstí dlouhodobě stagnují přestože se máme stále líp a líp.
2. Flow - Od Miháli Csikszentmihalyiho. Začal jsem s Finding Flow a hned potom jsem si koupil všechno, co tenhle pán napsal. Miluju jeho schopnost popsat kontext a souvilosti a vychytat  tak podstatu stavu, kdy se člověk doslova ztratí v tom, co dělá. Nejspíš díky němu jsem se zbavil mnoha blbých pocitů z činností, které mě dříve nebavily a na "práci" jsem se už nikdy nedokázal podívat jako předtím.
3. Our inner Ape - od Franse de Walla - Moje první práce z oblasti studia primátů. Kdybych na to nenarazil, asi by mi chyběly podstatné souvislosti, co se týče uspořádání lidských skupin, podstaty hierarchie, mezilidských vztahů a také vůdcovství. Kromě toho jsem pochopil o co jde v lidské politice a jak to my lidé máme se sexem :-).
4. Guns, Germs and Steel - od Jared Diamonda. Vzpomínám si na to jako dnes. Nejdřív jsem si ve Florencii koupil jeho "Collapse" a to mě tak nadchlo, že jsem si hned objednal všechny jeho další práce, mimo jiné i tenhle jeho bestseler. Byl jsem zrovna ve Walesu pod stanem, chytl jsem tam nějakou virózku, a tak jsem místo chození po kopcích hltal tuhle knížku. V podtiulku má "Historie lidstva za posledních 13000 let. Velmi, velmi cenný souvislosti jsem od něho získal... Jo a letos mi vlastně Ježíšek přinesl poslední knížku, kterou jsem od něho nečetl: "Why is sex fun?" Díky, Ježíšku!
5. Bdělost - od Anthonyho de Mella - Jóó, tak tenhle pán mi popsal mnohé! Jeho metafory, krátké příběhy a přímost dovede rozkrýt život a ukázat ho takový jaký je, ať už z úhlu pohledu radosti nebo vztahů. Díky za něj, Martine!
6. Krishnamurti - Nedokážu říct, co od tohohle pána byla ta šlupka neboť jsem se do toho jednu dobu tak zažral, že už ani nevím co to bylo. Dostal jsem se na něho přes  deMella a stejně jako on mě dostal svou schopností pojmenovat podstatu svobodného života a možná nejvíc pojmenovat problémy související s kulturním naprogramováním.
7. Break all the rules - od Marcuse Buckinghama - už je to dávno, co jsem tuhle knížku četl, ale jako dnes si vzpomínám na jedno velký "Ahaaaa", když jsem procházel dvanáct pracovních potřeb. Na základě toho jsem pak přečetl vše, co Gallup vydal a nadlouho se stal velkým propagátorem jejich přístupu k životu v práci v ČR. Kdo se tu na blogu chvíli pohybujete nebo, kdo jste byli na nějakých našich seminářích, víte jak často je cituju.
8. Temná stránka hledačů světla - od Debbie Ford - zde jsem asi poprvé pochopil, proč některé lidi obdivuju a jiné nemusím. Proč máme my lidi takovou potřebu soudit a/nebo pomlouvat druhé. Spojily se mi některé věci, co se týče lidské podstaty a celistvosti. Pochopil jsem lépe základy dobra a zla v nás a také to, co je to stín, a že stínu není možné uniknout. Nebo i to, že kde je stín, je vždy i světlo...
9. Moc přítomného okamžiku - od Eckharta Tolle - jak jednoduše tenhle pán pán pojmenoval to, o čem složitě mluvil Krishnamurti! A to jsem Krishnamurtiho obdivoval právě pro jeho schopnost vystihnout podstatu! Při čtení jeho knih se mi spojila řada věcí a získal jsem lepší směr při hledání odpovědi na otázku "Kdo jsem?" a třeba také k čemu je třeba pohled do budoucna a minula.
10. Karaoke kapitalismus - od Ridderstraleho a Nordstoma. Tahle knížka mě tenkrát dostala. Bylo to něco úplně jiného než jsem doposud četl. Přesně se to trefilo do mé tehdejší snahy o hledání podstaty svobody ve spleti kulturních zvyklostí navíc v kontextu firem a podnikání. Myslím, že to byl bod, kdy jsem přestal číst tzv. "klasickou manažerskou literaturu".
11. Maverick - Snad moje poslední mega-aha. Díky Semlerovi se mi otevřel nový svět. Svět svobodných firem, kde lidé mohou dělat, co je baví způsobem, který jim vyhovuje. Tahle kniha odstartvovala moje tažení za hledáním podstaty svobodné firmy. Náš projekt pracovních revolucí je na téhle cestě prvním z milníků. Další se blíží.

Tak to je mých jedenáct kusů. Nepřijít na ně, byl bych nejspíš někde jinde. A mě přijde fascinující uvědomit si, jakou moc nám dávají myšlenky. A jak omezené možnosti jsme měli třeba do roku 1989, kdy by sehnat většinu věcí z mého seznamu nebylo možné. Jinak čtu samozřejmě dál, ale už nezávodím. Už nemám takový ten pocit, že tomu potřebuju přijít na kloub. Mám už chvíli pocit, že jsem si na kloub sáhl. Teď se ho spíš snažím osahávat a lépe uchopit. A proto už tak často nemizím s knihou neznámo kam... Promiň & díky, Petíku.

Kdybych ty knihy před lety nepotkal, byl bych dnes (možná hodně) jinde. Dost možná bych dělal jiné věci s jinými lidmi. Dostává mě uvědomit si, jak moc dokáže dobrá kniha ovlinit můj život...

Na závěr nemůžu nezmínit, že na sobě už dlooouho pozoruji známý fenomén. Čím víc vím, tím víc nevím. A dochází mi zejména, že mi chybí mnohé historické, kulturní nebo taky náboženské souvislosti. A tak se na seznamu literatury, na kterou se chystám objevují tituly, které by mě dříve ani nenapadly. Mnohé z nich jsem kdysi četl, ale v hlavě mi nic nezůstalo. Fakt. Nula. Zde je pár těch, které mám v plánu: Adam Smith - Bohatství Národů; Winston Taylor - Vědecký management; Dante - Božská komedie; Dostojevskij - Zločin a trest; Nicolo Machiaveli - Vladař; Informatorium školy mateřské od Komenského; Sun Tzu - Umění války; cokoliv od Kafky nebo Orwell - Farma zvířat...

A co vaše knihy? Co vám otevřelo oči? Co vás nasměrovalo k tomu, kde jste dnes?

Můj kamarád vždy motivoval svoji dceru k tomu, že v životě musí stavět na svém talentu, dělat především to, co ji baví. Pracovat tak, aby si zpětně ani neuvědomila, že pracovala, ale měla pocit, že se tím jen bavila.

Byl jsem svědkem toho, když jí skončila otrocká VŠ a ona obdržela titul, další certifikace a vrhla se do víru života. Následovalo hledání práce, později založení ŽL a vlastní firmy. V té době, jak jsem pozoroval, probíhal i další přirozený duchovní vývoj. V našich diskuzích i knihovně se objevovalo stále více článků a knih o tom, že člověk by měl dělat to, co ho opravdu baví, a náš vývoj i komunikace směřovala k debatám o tom, že člověk by neměl otrocky pracovat pro peníze, pro staré přežité hodnoty, jako je přemíra hmotného majetku, zbytečné uspokojování i tak nenasytného ega, vychloubání se, povyšování se nad ostatní atd... Měl jsem dobrý pocit z toho, kam směřuje, a toho si byl vědom i kamarád. Když jeho dcera obvolávala první zákazníky a místo své činnosti od 6:30 h do 20 h „pracovala" jen 5 hodin denně tak, aby měla „volný čas" pro sebe, kdy pouze relaxuje a věnuje se jen sobě, byl i on rád. Po roce přišla změna. Nový ŽL. Umění. Jeho dcera prý zjistila, že to, co ji opravdu motivuje a baví, stejně jako ji bavilo i v dětství, je hudba. A to je ten správný směr, kterým se bude ubírat. Nikdo nic nenamítal.

Následovalo skládání hudby, lokální hraní, webové prezentace, první lisované CD, které jsem jí pomáhal vytvořit. Finanční situace, jak jsem vnímal, byla spíše v minusu a cítil jsem, že toto je pouze koníček, se kterým se nelze plnohodnotně uživit. Především proto, že ji bavilo pouze hraní něčeho a pouze pro někoho, jak jsem i já později vypozoroval. V tu chvíli jsem si položil první otázku. Začal jsem rozdělovat „práci" a „koníčky". To jsem vždy odmítal. Práce má být přece koníčkem. Na můj apel, že by bylo tedy vhodné oslovit vydavatelství, zrealizovat koncerty pro více lidí, začít pracovat na reklamě a uspořádat turné i s jinou kapelou, mi odpověděla, že toto by ji nebavilo, nebude dělat něco, co ji nebaví, a my ji v tom máme podporovat, nikoli nahlodávat naši filozofii.

Kamaráda a mě jeho dcera i tak překvapila. Překousla činnosti, které ji přímo nebaví. Nebyla líná a snažila se oslovovat ostatní svojí nabídkou, i když neustále opakovala slova „mě baví být hudebníkem - umělcem, ne obchodníkem". V tu dobu jsem pociťoval první trhliny ve filozofii, kterou jsem předával, ale vždy jsem vše ustál, odůvodnil a dokázal tím i pomoci. Ona pracovala na nových písních, textech, nakoupila a naučila se na nový hudební nástroj - basu. Rozšířila svoji nabídku. Setkala se s několika lidmi. Pokud dostala nějaký úkol či podnět k této činnost, vždy ho perfektně splnila.

Pak jsme se delší dobu neviděli. Kamarád mě asi po roce navštívil a posteskl si. Jeho dcera si prý již hraje pouze pro sebe a odmítá veškerá veřejná vystupování. Na otázku proč prý odpověděla, že jí chybí motivace. Že nevidí důvod, proč pro lidi hrát. Že tím, jak procestovala různé končiny, setkala se s novými lidmi, sledovala veřejná média, dění okolo sebe, chování lidí, jistou dravost ekonomiky, ale především firem a lidí v tomto oboru, ziskuchtivost, intriky pro vlastní výhody, politickou situaci, stávající zřízení, egoismus, neupřímnost, nezájem o druhé a prý přímo i tmu v tom, kam společnost svým chováním k sobě a přístupem k ostatním směřuje, nevidí již žádný důvod a smysl, proč pro tuto společnost něco vytvářet a něco jí ze sebe upřímně dávat.

V tu chvíli jsem nevěděl co odpovědět. Zmohl jsem se jen na konstatování: „Pověz jí, že je tady, aby to změnila." A vynořila se mi v mysli i další otázka. Lze to veškeré pozitivní duchovní učení a „staro-nové" duchovní hodnoty, o kterých se v různých kruzích i zde tak hojně diskutuje, individuálně aplikovat do dnešní doby? Do dravé ekonomické situace? Nebude pak z takového člověka společenský i „duchovní" vyvrženec a nezaměstnaný? Protože ona nezaměstnanou v současné době opravdu je a cítí se být i společenským „vyvržencem".

A na závěr přede mnou vyvstala i poslední otázka.

Pokud vezmeme dětem v současné době naší „západní" civilizací preferované smysly života, společenské cíle, které na nás narážejí ze všech stran, od lidí, z médií, z veřejných institucí aj., jako je např. honba za tituly, vyznamenáními, uspokojováním našeho ega, hromaděním hmotného majetku, lokálními virtuálními cíli, penězi, konkurenční dravostí, předháněním se, ..., nabízíme také globálně nové hodnoty, aby nahradily to, co někteří z nás začali odmítat a diskutují o tom, jak to/se změnit?

Když se zbavíme těchto „falešných" cílů - souhlasím, že falešné opravdu jsou -, jaké nové cíle a motivace pak v globální společnosti zůstanou? A jaké nové smysly života nabízíme dětem i sobě navzájem jako hlavní motivaci pro to, proč ze sebe dávat společnosti to nejlepší, co v nás je?

Po určité době jsem nalezl jisté „řešení", ale nechci ho nyní uvádět. Rád bych ponechal prostor Vám - co si myslíte. Doufám, že někdo z Vás může skvěle zainspirovat. Děkuji.

Ahoj přátelé! Zdravím v novém roce.

Pustil jsem se naplno do psaní knihy o svobodě v práci. Jedním ze základních dokumentů, který pro tento projekt potřebuji vytvořit je tzv. "Listina práv a svobod zaměstnanců". Ve světě jsem nic takovýho nenašel a proto jsem vzal několik základních listin občanských práv a na základě toho připravil 47 základních práv zaměstnance. V občanském životě je to dnes už vcelku dodržovaná věc. Ve světě firem však zatím spíše UFO. Nicméně ve světovém měřítku se však už věci daly do pohybu a je jen otázkou času, kdy otázka svobod v práci přestane být i zde exotikou. Tato listina práv může být jakousi vizí, až kam je možné se v práci dostat.

Potřebuji s tím ale pomoct. Zejména prosím o vaší kritiku. Jaký je z toho váš první dojem? Co jinak vás při čtení napadá? Co byste přidali/ubrali? Je tomu rozumět? Samozřejmě, kdybyste na něco podobného narazili ve světě, sem s tím. Proč vymýšlet vymyšlené... :-).

Jinak podobných proseb (co se týče projektu knihy) mám v plánu víc. V manšaftu s podobně založenýma lidma se to píše výrazně líp než člověku samotnýmu. Kdo byste se na tomhle projektu chtěl podílet, pošlete mi prosím e-mail: tomas-zavináč-peoplecomm-cz. Moc díky. Může to pro nás pro všechny být velmi zajímavý projekt, na kterém se dají mraky věcí naučit a kterým snad i významně ovlivníme to, jak dnes přistupujeme k práci. Alespoň moje ambice nejsou rozhodně při zemi.

Moc díky za jakýkoli vstup, názor, link. Ať se daří. Tomáš

Listina práv a svobod zaměstnance:

1. Lidé se rodí, a jako zaměstnanci zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech. Společenské rozdíly se mohou zakládat pouze na prospěšnosti firmě (= firmě, ve které je zaměstnanec zaměstnán. Dále jen "firma") jako celku.
2. Svoboda spočívá v tom, že každý může činit vše, co neškodí druhému. Proto výkon přirozených práv každého člověka nemá jiných mezí než ty, které zajišťují ostatním zaměstnancům užívání týchž práv.
3. Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu, výše pracovního úvazku nebo jiného postavení.
4. Každý je způsobilý mít práva.
5. Nikdo nesmí být ponižován, šikanován, mučen ani podroben jinému krutému zacházení nebo trestu.
6. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
7. Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.
8. Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
9. Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
10. Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.
11. Každý má právo vlastnit majetek firmy. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
12. Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné v zájmu firmy jako celku, a to na základě zákona a za náhradu.
13. Pracovní místo je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm pracuje. Prohlídka je přípustná jen pro účely trestního řízení. Stejně tak osobní majetek zaměstnanců je nedotknutelný. Osobní prohlídky při příchodu, odchodu nebo během pobytu v práci, jsou nepřípustné.
14. Každý zaměstnanec má právo oblékat se a zařídit si své pracoviště podle svého nejlepšího přesvědčení a vkusu.
15. Nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, elektronickou cestou nebo obsah jakékoli činnosti na internetu.
16. Jakékoli omezování pohybu na internetu je nepřípustné. Veškerá činnost zaměstnance na internetu musí být v souladu se zákonem.
17. Svoboda pohybu a pobytu po firmě je zaručena.
18. Každý, kdo se oprávněně zdržuje na území firmy ji má právo kdykoli svobodně opustit.
19. Každý zaměstnanec má právo na svobodný vstup do firmy. Žádný zaměstnanec nemůže být k opuštění firmy nucen.
20. Každý zaměstnanec má právo určit si výši pracovního úvazku, délku dovolené i čas jejího čerpání.
21. Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
22. Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby v zaměstnání je zaručena.
23. Nikomu se nesmí dít újma pro jeho názory, i náboženské, ledaže by jejich projev rušil pořádek stanovený vnitřními předpisy firmy nebo zákonem.
24. Právo na veškeré firemní informace je zaručeno.
25. Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice firmy.
26. Cenzura je nepřípustná.
27. Petiční právo je zaručeno; ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu má každý právo sám nebo s jinými se obracet na orgány řízení firmy s žádostmi, návrhy a stížnostmi. Peticemi nesmí vyzývat k porušování základních práv a svobod zaručených Listinou.
28. Právo svobodně se sdružovat je zaručeno. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích.
29. Každý má právo, aby se účastnil řízení firmy přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců.
30. Vedení firmy budiž vůlí jejich zaměstnanců; tato vůle má být vyjádřena pravidelně konanými a správně prováděnými volbami na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva tajným hlasováním nebo jiným rovnocenným postupem, zabezpečujícím svobodu hlasování.
31. Volby se musí konat ve lhůtách nepřesahujících pravidelná volební období stanovená vnitřními předpisy firmy.
32. Zaměstnanec má právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený touto Listinou.
33. Příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu.
34. Zaměstnancům tvořícím národní nebo etnické menšiny se zaručuje všestranný rozvoj, zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyku a sdružovat se v národnostních sdruženích.
35. Každý má právo nad rámec svého zaměstnání podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.
36. Každý má právo svobodně se sdružovat s jinými lidmi uvnitř i vně firmy na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů.
37. Odborové organizace vznikají nezávisle na firmě. Omezovat počet odborových organizací je nepřípustné, stejně jako zvýhodňovat některé z nich v podniku nebo v odvětví.
38. Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem.
39. Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon.
40. Ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky.
41. Každý má právo na ochranu zdraví.
42. Ženě v těhotenství je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající pracovní podmínky.
43. Každý má právo na vzdělání.
44. Každý má právo na příznivé životní prostředí. Stejně jako na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí uvnitř i vně firmy.
45. Každý je při výkonu svých práv a svobod podroben jen takovým omezením, která stanoví zákon výhradně za tím účelem, aby bylo zajištěno uznávání a zachování práv a svobod ostatních a vyhověno spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného blaha ve firmě.
46. Při výkonu svých práv nesmí nikdo ohrožovat ani poškozovat prostředí a zdroje firmy stejně jako práva ostatních zaměstnanců.
47. Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

(Zdroj: Prohlášení práv člověka a občana, Všeobecná deklarace lidských práv, Listina základních práv a svobod)

Už je to nějaký pátek, co jsem se definitivně rozhodl si s životem pořádně zaexperimentovat. Ale tento rok, co se počtu experimentů týče, si z žádným předchozím zatím nezadá (zdá se mi). Zajímavé je, že většinu věcí jsem nijak dramaticky neplánoval. Prostě ke mně přišly samy. S koncem roku na mě přišla bilanční nálada a já si řekl proč (si) to nesepsat. Tady jsou tedy věci, které mě letos zavedly trochu "mimo dráhu." Tj. přiměly mě podívat se na skutečnost jinak než dřív a následně ovlivnily mé chování a tím i život.

Pohyb - v lednu jsem vyběhl na floridkou pláž a už mi to zůstalo. Po mnohaleté přestávce městského života, kdy jsem tělo spíše ignoroval, jsem opět dostal pohyb do svého života a ať je to dnes běh, kolo, trampolína, kajak, koloběžka nebo cokoli jiného patří to k mému typickému dni. Navíc a hlavně se mnou začala sportovat naše Valérie. Kolik jsme toho jenom letos najeli na kole! Teď zkoušíme lyže/snowboard.

Vesnice - v květnu jsme opustili Prahu a odstěhovali se na venkov za vzduchem, klídkem, přírodou, zahradou, zvířaty i lidmi. O co snazší je pohyb a vůbec pobyt na čistém vzduchu! Navíc pozorování přírody je velký učitel. Zvyknout si na venkovské tempo, obtížnosti spojení s městem nebo na závislost na autě nebylo ovšem bez potíží. Ale i ty za něco stály.

Cohousing - Na Floridě jsme připravili "Kde domov můj?" a v září se do toho pustili. V průběhu času jsem si ujasnil svou vizi. Dnes je to skupina o nějakých dvaceti lidech, která se pustila do vcelku intezivní průkopnické práce. Kromě naděje na vytvoření chytřejšího místa pro život se to zdá být i skvělá škola vedení, práce s mocí a autoritou, schopnosti komunikovat a řešit konflikty. Přes ten projekt jsem potkal fascinující lidi a dozvěděl se o možnostech, o kterých se mi vloni ani nezdálo a přijde mi také, že jsem si vymyslel několikaletý seminář o podstatě skutečné demokracie, koncensu a nulové moci. Samozřejmě také sebepoznání nebo opravdové komunikace. Řekl bych, že to bude jedna z klíčových věcí, která bude určovat můj život v roce 2010.

Školka - tak to byl experiment! Po skoro čtyřech letech izolace od organizovaných dětských skupin začala naše Valérie chodit do školky. Bylo to těžký. A teď je to skvělý. Další experiment nás čeká v únoru, kdy se nám má narodit druhé dítě. Už teď na to Valérku i sebe připravujeme.

Home Exchange - připravovali jsme to už vloni, ale teprve letos jsme se do toho naplno opřeli. Zkraje roku jsme si dali dva měsíce na Floridě a v našem vyšehradském bytě jsme přivítali lidi z Kanady, Španělska a Francie. Už jsem psal, že celý tenhle systém mi dává mimořádnou naději na to, že svět může fungovat na základě vzájemné důvěry bez smluv a vyhrožování. A je skvělý mít možnost napsat prakticky kamkoli na týhle planetě a vědět, že sdílíte stejný hodnoty.

Roman - už vloni se mi ozval Roman Žižlavský s tím, že má za sebou zajímavé zkušenosti z barmských a thajských klášterů. A že umí věci, u kterých  jsem matně tušil, že by mi mohly rozkrýt nová poznání. A taky že jo. Zaexperimentovali jsme si vydatně a já definitivně pochopil, že náš západní logický přístup k věcem má silné limity. Udělali jsme spolu i několik seminářů a názory na kombinaci západních a východních přístupů k vedení byly převážně nadšené. Roman sedí do června 2010 v klášteře, ale už se těším na jeho návrat, až se zase do něčeho pustíme. Kromě Romana si začínáme velmi rozumět s Honzou Bendou, bývalým budhistickým mnichem nebo také třeba psychologem u hasičů, dnes velmi schopným psychoterapeutem, koučem a lektorem. I s ním připravujeme zajmavé věci.   

Pracovní revoluce - minulý rok jsme s mnohými z vás společně sestavili projekt pracovních revolucí. Děkuju za to ještě jednou. Já jsem ho zkraje roku rozepsal do cca 115 položek. Výzkum demokratických firem mi otevřel nové obzory a celý ten projekt mi ukázal stovky příkladů alternativ dnešnímu povinnostnímu systému. Spousta věcí mě na tom došla. A myslím, že nejenom mě. Teď koncem roku jsem se po několikaměsíční přestávce pustil do dalšího výzkumu nového, svobodnějšího života v práci. Vyústěním bude kniha. Udělám maximum proto, aby to bylo ještě v roce 2010. Každopádně už teď lapu po dechu ze všech těch příkladů firem bez hierarchie. Myslím, že se máme všichni na co těšit. Chodit do práce a tam dělat, co člověka naplňuje stylem, který mu/jí vyhovuje je na mnoha místech týhle planety naprostá realita. A já o tom donedávna neměl tušení :-).

Bedýnky - další věc, která se mi letos otevřela jsou biobedýnky. Díky nim i díky vlastní zelenině a ovoci ze zahrady jsme celkem zásadně omezili chemopotraviny ze supermarketů. Máme dva dodavatele, jezdím pro to týdně do Prahy.

Čerstvá strava - přes bedýnky jsem potkal Filipa Říhu, člověka který v ČR propaguje filozofii čerstvého jídla. Pro mě další mega-otevření obzorů. Pochopil jsem, že čerstvé potraviny mohou být extrémně chutné, dokáží výborně zasytit a hlavně se po nich poprvé v životě necítím unavený. Jak to, že jsem na tyhle věci musel čekat tak dlouho, říkám si. Zdá se, že s Filipem máme hodně společného, a tak na rok 2010 chystáme i společné projekty. 

Vězení - díky Zdeňkovi a partě ze Spořky jsem se poprvé v životě dostal do vězení. A hned na Mírov. Několik hodin v nejtěžší věznici v zemi mě poznamenalo na dlouho. Mám pocit, že potom, co se za námi zabouchla poslední vrata jsem se už na koncept svobody a zodpovědnosti nebyl schopen nahlédnout tak jako dřív. Pocítil jsem tam tíhu bytí, podstatu lidské existence, touhu po svobodě a zejména tu obrovskou neschopnost svobodu unést.

Uncopyright nebo zde - tohle praktikuju od začátků peoplecommu. Letos jsme to jenom pojmenovali. Prostě jsem tím jenom oznámil, že si z tohohle webu můžete vzít cokoli chcete a nakládat s tím podle vašeho uvážení. Ve světě se tyhle vlašťovky už také objevují. U nás je to spíše výjimka. Snad pomůžeme rozšíření i v ČR/na Slovensku.

Čínský styl plateb - to, že jsme součástí určité kultury určuje co považujeme za správné a normální. To ovšem neznamená, že zvyklosti jiných kultur jsou špatné a u nás nepoužitelné. Na tomto přesvědčení jsme postavili jeden z největších experimentů tohohle roku. Stejně jako v tradičním čínském léčitelství nabízíme možnost za účast na našich seminářích zaplatit dvacet procent ceny a zbytek až po dosažení výsledků.

Placení podle hodnoty - Díky diskuzi na blogu jsem se rozhodl jít ještě o krok dál a uspořádat seminář, kde jsem nechal na účastnících ať se sami rozhodnou kolik zaplatí. Nepočítám to mezi úspěšné experiementy. Ovšem ze studijních důvodů měl veliký význam.

Fill up & go - Když se ve firmách domlouváme na seminářích nebo jiných projektech pro skupinu lidí, zpravidla se držíme tohoto pořadí: 1.téma, 2.účastníci, 3.termín a místo. Funguje to bezvadně, a tak jsme se rozhodli ten princip vzít a použít ho i u individuálních setkání. Tj. nejdříve počkáme, až se téma naplní a poté už s konkrétní skupinou lidí dohodneme místo a termín.

Veřejná vystupování - po letech jsem poprvé vylezl na konferenci. S tématem, které se stalo mou vášní a které je podstatou všeho, čemu se věnuji profesně - tedy tomu, že většina lidí chodí do práce, která je nebaví a co s tím. Zjistil jsem, že mě to neuvěřitelně baví. A tak jsem po návratu kontaktoval všechny významnější konfrenciéry v zemi s tím, že se nabízím. Také jsem kontaktoval některé vysoké školy a MBA programy. Kdybyste kdokoli věděli o skupině lidí se zájmem o nové pohledy na práci, dejte vědět. P.S.: Také díky tomu jsme oprášili v minulosti velmi úspěšný seminář s názvem Nervy, tréma & adrenalin.

Angličtina - bývaly doby, kdy jsem česky prakticky nemluvil. Pak jsem změnil život a vypadl z toho. Jako když přestanete chodit do posilovny. Ochabnou vám svaly. Nevěříte si. Minulý měsíc jsem po pár letech dělal seminář v angličtině. Pro Ikeu. A bylo to skvěěěělýýý! Připomělo mi to, jak mám ten jazyk rád a hlavně to, jak moc mi otevírá cestu k jiným kulturám a tedy jinému poznání. A tak se v roce 2010 definitivně pouštím do světa. Držte palce.

Zapojte se! - nevím čím se to stalo ale někdy od října se zde na blogu začaly objevovat (v míře dříve nezvyklé) výzvy k tomu, abychom se kromě filozofování pustili do práce. Na základě toho se objevují projekty, které snad brzy spatří světlo světa. Jedním z vyústění je i moje snaha říci si o pomoc. V mém životě se totiž pár věcí mění. Čekáme druhé dítě, pouštíme se plnou parou do cohousingu, píšu knihu a navíc začínám s veřejnými vystoupeními (kromě seminářů) a prací v angličtině. Můj prostor na dělání věcí zdarma se tím výrazně ztenčuje, pakliže bych vše dělal dál sám. A proto mě napadlo pojmenovat oblasti, ve kterých byste se mohli zapojit, když byste měli chuť. Děkuju všem předem.

Jinak tohle je poslední příspěvek v tomto roce.

Přitom mi dochází, jak vděčný jsem hlavně Joshimu, Ivovi, Danovi nebo Tomášovi za to, že mě před lety na psaní blogu přivedli. Mám dojem, že jsem se díky tomu celkem obstojně naučil vyjádřit myšlenku. Když se totiž podívám na některé své staré články, pod některé bych se dnes už nepodepsal. Mám pocit, že jsem se propracoval k větší otevřenosti a vlastnímu stylu. A psaní se dnes stalo skoro až mojí závislostí...

Díky blogu jsem potkal řadu skvělých lidí, na které bych jinak pravděpodobně nikdy nenarazil. Stane se mi také, že mi je třeba těžko, stačí si sem na chvíli sednout, projít si nějakou diskuzi a člověku je hnedle líp.

A tak vám děkuju za všechno, co tady děláte, ať je to třeba jen přečtení. Díky, že to přeposíláte, dáváte na "šérovací" místa a/nebo doplňujete komentáři, linky, dalšími informacemi.

Vzhledem k mé měnící se situaci (viz výše) jsem se rozhodl svůj pohyb na tomhle blogu omezit. Už jsem to hlásil. Od nového roku plánuji cca jeden článek týdně. Vy prosím nikam neodcházejte! Bylo by mi líto, kdyby moje menší zapojení znamenalo pro někoho důvod k odchodu. Jsou chvíle, kdy diskuze jede, že se nestačím divit a když nejsem pár dní u netu, mám pocit, že mi pak ujel vlak. To mě rozradostňuje a dává mi pocit, že nejsem třeba. A to je mimořádně osvobozující.

Takže, díky za vše. Bylo mi tu s vámi letos moc prima.

Všechno nejlepší do Nového roku!!!

Naší dceři Valérii byly nedávno čtyři roky. Už než se nám narodila, přemýšlel jsem, co bych jí chtěl předat ze své dosavadní životní cesty. A protože mám pocit, že na to dozrála doba, rozhodl jsem se to formou otevřeného dopisu sepsat. Proč? Zaprvé není co tajit. A hlavně bych to bez toho asi nikdy nedal dohromady. A třeba to bude k užitku i jiným. Tak tady to je:

Ahoj Vali,

dlouho jsem neměl něco tak dlouho rozepsaného jako tohle psaní. Začal jsem s ním, když ti byly dva, a vloni jsem to už skoro měl. Pak jsem u pár bodů zatápal tak silně, že jsem to uložil k ledu a říkal si, že počkám až na čtyři svíčky na dortu. Když si po sobě některé ty body zpětně čtu, usmívám se jejich naivitě. A také tomu, že nejsou moje, že jsem je jenom někde vyčetl. Kdo ví, jestli se příští rok nebudu usmívat úplně stejně a nebudu nucen napsat „Otevřený dopis Valérii II". A až ti bude deset, budu se třeba popadat za břicho z toho, jak jsem se tenkrát (dnes) díval na svět. Nejspíš jo. Ale tak to asi má být. Než se člověk propracuje k jednoduchosti, podstatě, moudrosti a hlavně vlastnímu porozumění životu, chvíli to trvá...

Kdyby sis ty řádky přečetla dnes, většině bys nejspíš nerozuměla, i když spolu o mnoha věcech už teď mluvíme. Ale přijde doba, kdy tomu budeš nejen rozumět, ale kdy ti ty řádky třeba i něco objasní.

Úvodem musím říct, že to bylo zatím fascinujících 1 500 dní, z nichž jsme valnou většinu strávili spolu. Ani si toho někdy neumím dostatečně vážit. Ale až mi bere dech pozorovat, jak se vyvíjíš a jakým tempem se učíš. Ať už je to lezení, chůze, mluvení, zdolávání všemožných prolézaček na hřištích nebo malování, zpěv či tanec. Jako od přírody plachému člověku mi nejde na rozum, s jakou lehkostí se seznamuješ, jak dovedeš pečovat o své kamarády nebo co všechno si dovedeš s druhými lidmi dohodnout.

Jednoduše, strašně moc jsem se od tebe naučil a stále se učím - spontánnosti, bezprostřednosti, přítomnosti, ..., dokonce už umím zase zpívat a tančit (alespoň jsem přestal řešit, co si o tom myslí ostatní)! A to je tedy něco.

Co se týče mého dosavadního života, jde o jeden velký pokus a omyl. Možná je to ale ten nejpřirozenější způsob učení. Možná některé mé cesty k poznání mohly být kratší a méně krkolomné. Možná to nemusely být tak často dva kroky vpřed a jeden vzad. Z dnešního pohledu beru některé své pokusy jako zbytečné, ale protože se staly, dívám se na ně jako na fakt. Co se týče tebe, přišlo by mi zbytečné, abys opakovala stejné pokusy a dobrala se stejných omylů. Proto se ti snažíme s Petíkem „ze všech sil" předat správné návyky a také vztahy, neboť si myslím, že je to to nejdůležitější, co může po sobě rodič dítěti zanechat. Asi i proto píšu tenhle dopis. Možná si tím sám pro sebe lépe pojmenuju to hlavní, o co se snažím, a lépe to tak všechno uchopím. Takže to poslouží možná nejvíc mně.

Dobrá. Zde je 21 věcí, na něž jsem během svého dosavadního životního bádání narazil a které dnes považuji za nejpodstatnější pro plný a vyrovnaný život. Některé jsem si už vcelku osahal, jiné momentálně zkoumám. Jinak, jak už jsem říkal, můj pohled se může změnit a nejspíš změní. Ale tím se nenechme rušit. Zde je můj pohled na život, verze 2009:

1. Práce a láska. Jednou se údajně ptali Sigmunda Freuda, jaký je jeho recept na štěstí. On odpověděl možná až překvapivě jednoduše: „Práce a láska." Čím víc to studuji, tím víc mu musím dát za pravdu. Jak práce, tak vztahy s lidmi mohou být zdrojem obrovské životní radosti až euforie. Na druhou stranu, když potkávám lidi nešťastné, mohu si být téměř jistý, že důvodem je právě jeden z této dvojice. A tak se většina mých bodů věnuje buď právě práci, anebo vztahům s druhými lidmi. Myslím si, že pokud dokážeš najít práci, kterou budeš milovat, a pokud to budeš umět s lidmi, nemůžeš být v životě nešťastná.

2. Dělej si, co chceš. Snad na prvním místě stojí v životě uvědomění, co od něho „chceš". Co z toho „můžeš", to je dáno zpravidla druhými lidmi - přece jenom naše práva končí tam, kde začínají práva druhých. Snaž se tedy vyvážit svobodu a zodpovědnost. Pokus se být co možná nejsvobodnější v tom, co, jak, s kým nebo kde děláš, ale vždy mysli na zodpovědnost. Vůči svým blízkým, ostatním lidem, vůči zemi a všemu živému. Já zodpovědnosti někdy říkám i spolehlivost nebo také důvěryhodnost. Mít možnost věřit, že na druhého člověka je spolehnutí v tom či onom, patří mezi moje nejkrásnější životní pocity. Pokud je toužíš zažít, pokud chceš mít možnost se na druhé spolehnout, začni u sebe. Snaž se o to, aby se na tebe druzí mohli stoprocentně spolehnout.

3. Dělej pouze to, co miluješ. Stejně jako to děláš teď. Ano, vyjdi vstříc lidem okolo, tj. udělej i co tě nebaví, ale jenom proto, abys vyšla vstříc, abys pro své blízké udělala, co je v tvých silách. Systém se tě bude snažit zlomit. Druzí se ti budou snažit říct, že „musíš", že je to „povinné". Jsou to ale bulíky! Nenech si je navěsit na nos. Poslouchej svoje břicho a srdce (daleko, daleko víc než hlavu). Sleduj, z čeho máš husí kůži - z čeho máš takový ten intenzivní pocit okolo žaludku. A najdi cestu, jak se tomu věnovat. Nenech to pouze ve svých snech.

4. Vycházej vstříc! Každý člověk něco potřebuje. Pokus se poznat a skutečně pochopit potřeby tvých nejbližších a vyjdi jim vstříc. Ten hlavní člověk jsi ovšem ty sama. Co potřebuješ ty? Tomu se prosím věnuj s obzvláštním úsilím. Jinak víš, že vstřícnost je to první, o co jsme tě s Petíkem žádali a na čem do zblbnutí trváme. Věřím, že když vyjdeš druhému člověku vstříc, je velká šance, že on ti to oplatí. Že když pro něj uděláš i to, co se ti zrovna nechce, on/ona udělá stejnou věc. Naše rodiny tenhle princip nikdy příliš nepraktikovaly, a když, tak zištně a nerady. Myslím, že je na čase to změnit. My s Petíkem jsme už začali. Ty v tom prosím pokračuj.

5. Poznej sama sebe. Snažíme se tě vychovat, jak jen nejlíp umíme, a „omezit tvou přirozenost a svobodu" jen tam, kde si myslíme, že je to nutné. A vždy se snažíme vysvětlovat, proč se nám nelíbí to či ono. Přesto způsobíme i my určitou škodu. Asi to ani jinak není možné. Nebo alespoň já to jinak neumím. Snaž se ji rozkrýt a poznat, kdo jsi. Tam uvnitř. Kdo skutečně jsi! Většina lidí totiž žije v iluzi, že jsou tím, co jim o nich řekli druzí lidé. A to dovede ze života udělat peklo.

6. Poloprázdná je vždy i poloplná. Narodila ses do světa, který si vždy všimne první poloprázdna. Pak dlouho, dlouho nic a pak zase poloprázdna. Teprve když je člověk trpělivý, možná zaslechne i nějakou drobnou zmínku o poloplnu. Ostatně i ty dva názvy to vyjadřují. „Poloprázdno" je slovo, které se běžně užívá, zatímco „poloplno" je slovo nezvyklé, divné, kterému možná ani všichni nerozumějí. Buď jak buď, mysli na to, že mince má vždy dvě strany, a navíc že svět rozhodně nemá pouze dvě barvy.

7. Nesuď druhé lidi. Přestože budeš mít někdy pocit, že jsou lidé zlí, miluj je dál. Alespoň já začínám věřit tomu, že lidé zlí nejsou. Dělají jednoduše to nejlepší (ze svého úhlu pohledu) pro své přežití. Tobě se to může jevit jako zlé, jenomže těžko soudit, když jsme si nezažili to co oni. Měj je ráda, nesuď je, i když to bude někdy velmi, velmi těžké. Pamatuj na princip jednoho a tří prstů, tj. to, co vidíš na druhých, je téměř vždy i v tobě.

8. Poznej své rodiče. Poznej nás. Nikdy nevíš, jak dlouho tady budeme. Vyzpovídej své prarodiče. Zjisti, odkud pocházíš. Co je zač tvoje rodina. Alespoň pro mě povídání s mojí babičkou a dědou bylo fascinující exkurzí k pochopení kořenů toho, kdo jsem. Myslím si, že když pochopíš, kdo jsem já a kdo je Petík, pochopíš lépe, kdo jsi ty sama. A pochopením sebe se ti otevřou dveře k dalším lidem a k mnoha tajemstvím života, která lidem, kteří se k sobě nedostanou, zůstávají skryta.

9. Nepleť minulost do současnosti. Moje babička říkala: „Neplač nad rozlitým mlíkem." A měla pravdu. Mléko se rozlilo a nikdo ho do hrnce už nevrátí. Co bylo, bylo. Navíc - vše okolo nás je v pohybu. Jak často já mám pocit, že něco vím, znám, a ouha. To, že jsem někoho znal včera, nemusí znamenat, že ho znám dnes.

10. To jediné, co máš, je tady a teď. To jsi věděla už jako malinká. Když to pochopíš, vystačíš si s málem. Jenomže ses narodila do světa, který se nám snaží vnuknout, že „AŽ" se něco stane, tak to teprve přijde. Vždyť i od nás to někdy zaslechneš - „až budeš velká..., až budeš umět číst a psát..., až budeš chodit do školy...", jako by dnešek byl horší než zítřek. A my tomu uvěříme. Zapomeneme na „tady a teď" a upneme se k plánům. Přitom život, radost, štěstí je to, co se děje, zatímco si jej plánujeme.

11. Nicnedělání má stejnou hodnotu jako dělání. My s Petíkem jsme vyrostli v době, kdy nicnedělání bylo doslova trestné. Říkali nám: „Co sedíš?! Nemáš co na práci?!" Když jsme jen tak seděli, vždy nás někdo nahnal do nějaké práce. A my se tak naučili, že dělat je lepší než jen tak být. Navíc jsme se naučili všechno, co se nazývá „práce", považovat za povinnost a začali to nesnášet. Mně až v poslední době dochází, že dělat a být je nutné dostat do lepší rovnováhy, než to má třeba moje generace. „Dělání všechny smutky zahání," říká se. Na tom něco je. Ovšem aktivita je také nepřítelem myšlení. A když člověk nemyslí, dělá věci, které nechce dělat.

12. Uč se. Systém se ti bude snažit namluvit, že získáš diplom či jiný papír a je to. Jenomže ty víš, že je velký rozdíl mezi chytrostí a moudrostí. A moudrost ve škole nejspíš bohužel nezískáš. Tu přinese zpravidla až život. Já se učím nejvíce od tebe a od dětí obecně, ale také od rostlin, zvířat a samozřejmě i od dalších lidí. Ale to nezasažené dospělým lidským světem je tím nejlepším učitelem. Prozkoumej to a uvidíš. Každopádně však choď neustále do nových věcí a jako špičkový skokan do výšky zvedej laťku po každém úspěšném přeskočení.

13. Buď sama. Kromě času s lidmi si vždy najdi i čas strávený o samotě. Čas na přemýšlení, rozjímání a bytí. Na to, co potřebuješ k tomu, aby ses cítila v pohodě.

14. Když si to nenalinkuješ ty, naplánuje to vždy někdo jiný. Přemýšlej o tom, co je pro tebe důležité, a toho se drž. Před lety jsem našel říkanku, kterou si od té doby snažím připomínat: „Protože nevíme, co je pro nás OPRAVDU důležité, všechno se nám zdá být důležité. A protože se nám zdá všechno důležité, musíme to všechno udělat. Ostatní nás bohužel vidí dělat všechno, a proto očekávají, že to všechno uděláme. Dělání všeho nás ale tak zaměstnává, že nemáme žádný čas na to, abychom se zamysleli nad tím, co je pro nás OPRAVDU důležité." Co jsou pro tebe ty opravdu důležité věci?

15. Cokoli děláš, dělej pouze pro tu činnost. Ne proto, co si o tobě kdo myslí nebo bude myslet. Ne proto, abys stihla co nejvíc. Stihnout co nejvíc je stejné scestí jako snažit se zalíbit druhým lidem. Pozoruji na sobě, že jedině když dělám pro potěchu z toho, co dělám, cítím se opravdu naplněný a šťastný.

16. Slova jsou jen slova. Není to skutečnost, ale spíše něco jako turistické značky. Jejich cílem je porozumění. Tj. záleží na nich - použiješ-li špatné slovo, zavede tě zpravidla jinam než k porozumění. Važ je tedy s obezřetností. Slova se tě snažíme učit podobně, jako je rodiče naučili nás. Pravděpodobně se ti také stane to, co stalo nám, tj. že si slova spleteš s realitou. Asi to v určité fázi života ani nemůže být jinak. Nejspíš až v dospělosti na ten rozdíl sama přijdeš.

17. Život je volba. Víš, že si vždy můžeš zvolit, zda pře-žít, do-žít, vy-žít, pro-žít, ... Vždy máš tři možnosti -

1. milovat, co ti vyhovuje, 2. změnit, co ti nevyhovuje, 3. odejít od toho, co měnit nechceš a/nebo neumíš. A pamatuj na starou modlitbu: „Bože, dej mi odvahu, abych změnil věci, které změnit mohu. Klid, abych se smířil s tím, co změnit nemohu. A moudrost, abych je od sebe dovedl rozlišit." Prostě pouze ty jsi zodpovědná za to, co se ti v životě děje. V to věřím.

18. Není obyčejné chvíle. I když se nám zdá, že to, co se děje okolo nás, je nuda, že už to známe, stokrát jsme to viděli, je to iluze. Většinu toho, co se děje, nevidíme. Rozhlédni se. Kdyby se ti stalo to, co mně, že sebe a to, co děláš, začneš brát smrtelně vážně, zastav se, usměj se - tak jako to umíš dnes. Prostě jak se říká - „Neberme život příliš vážně, stejně z něj nevyvázneme živí."

19. Projeď svět. Mně osobně život v jiných zemích mimořádně otevřel oči. Dva roky v Rusku, to byla doslova škola života. Rok v Holandsku a veškerý čas v Africe nebo ve Spojených státech mě poznamenal nadosmrti. Hlavně jsem si všiml, že u lidí na druhé straně planety je daleko, daleko víc toho, co máme společného, než toho, co nás rozděluje. A to, ač se to může zdát bezvýznamné, bylo pro mě mimořádně cenné poznání.

20. Tělo. Tělo je skvělý nástroj a funguje parádně, když ho posloucháš a dáš mu, co potřebuje - spánek, čerstvé jídlo, čerstvý vzduch nebo pohyb. Navíc, když se ho naučíš poslouchat, dokonale ti poradí, jak se v životě rozhodnout. Kéž by se ti podařilo mu rozumět lépe, než jsem já zatím rozuměl svému. Já se až dnes učím svoje tělo chápat.

21. Bacha na krysy. Venku se běží krysí závod. Já ho běžel skoro třicet let. Zapomněl jsem na to, kdo jsem, a místo toho, co mě baví, jsem dělal věci, které mě tzv. „posunuly dál, výš". Zapomněl jsem se bavit, zapomněl jsem žít. Místo toho jsem se snažil dělat dojem a uspět. Pak jsem zjistil, že i když uspěju, stejně budu pořád krysou. A tak pozor na ně. Krysy běží ve středním proudu, tj. dělají to, co většina lidí, to, čemu říkáme normální.

Tak to je všechno. Snad ti to jednou nepřijde jako kecy starýho páprdy. Snad si z toho něco vezmeš a doufám, že se tomu jednou společně zasmějeme.

Moje dcera Valérie mi odjakživa říká jménem. A já nemám v životě příliš jiných věcí, které by v lidech okolo způsobovaly tolik nejasností, rozpaků, údivu i opovržení. V tomhle blogu chci vysvětlit své pohnutky.

Tak předně, jedna z věcí, které mi v životě nedají spát, je promrhaný talent. Prostě mě štve, kolik lidí žije život někoho jiného. Fakt, že pouze dva z deseti lidí dělá práci, pro kterou se narodilo, považuji za jeden z největších hříchů. A co teprve mimo práci?! Všechny ty sny, potřeby či touhy změnit nebo alespoň poznat svět, zkusit a zažít to či ono?! Tolik lidí jednoduše zapomene na své sny, přijme roli danou společností a vzdá tak jednou provždy svůj život.

Jeden z nejčastějších momentů, kdy pohřbíváme ideály a doslova vzdáváme život, je ten, kdy se nám narodí děti. Narozením dítěte jako bychom začínali úplně novou existenci. To se projeví například i na zmíněném oslovování. Okolí nám najednou začíná místo jménem říkat „tatínku" nebo „maminko". Už když asistujete při předporodních vyšetřeních manželky (dnes běžná věc), říkají vám tak zdravotníci. Účastníte-li se nějakého předporodního kurzu (i to je běžné), najednou už taky nikoho nezajímá, jaké máte jméno, protože jste tatínek a maminka. U porodu to už ani nemůže být jinak. Je rozhodnuto. Jste naměkko a většinou i hrdí na to, že se vám to podařilo, a tak oslovení „tatínku" berete jako vyjádření pochvaly.

Ovšem po porodnici to nabere obrátky. Jako by mávnutím kouzelného proutku všichni (snad kromě přátel a kolegů v práci) zapomněli na to, jak se jmenujete. A tak manželka, rodiče, prarodiče, tety, strejdové, ..., ti všichni o vás najednou mluví jako o tátovi a také vás tak oslovují. Váš táta s mámou se přes noc stali dědou a babičkou. Narozením dítěte prostě jakoby opouštíme svou předešlou identitu a stáváme se někým jiným.

Vzhledem ke svému experimentování se životem jsem se už dlouho před porodem rozhodl všechny členy naší rodiny požádat, aby o mně mluvili dál jako o Tomášovi. Po úvodních rozpacích mi vyšli vstříc, a já si tak své jméno udržel. Jsem jim za to vděčný, byť to bylo pro některé příbuzné těžko zkousnutelné sousto.

Takže, co mě k tomu vedlo a vede:

1.  Každá společenská role si s sebou z minulosti nese balíček správného i nepřijatelného chování, tedy i očekávání, že se daný člověk bude chovat tak či onak. Pokud se rozhodnu spojit své já s danou rolí, přijímám i haldu modelů chování, které ode mě ostatní začnou dnem „D" očekávat. V naší kultuře jsou to zejména věci spojené s tradičním rozdělením mezi muže a ženu, které se tátovstvím a mámovstvím ještě posilují. Tj. já jako táta bych měl zaopatřit rodinu (vydělávat) a máma by měla zabezpečit domácnost (uklízet, vařit, ...). Čím více se identifikuji s jakoukoli společenskou i jinou rolí (tj. uvěřím, že mé já = táta, manžel, Čech, šéf, zaměstnanec, ...), tím více se vzdávám svých svobod. Tj. jako Tomáš mám dále své sny, potřeby, představy. Tradice mi však diktuje, že jako táta se musím chovat zodpovědně a že jsou tu nyní důležitější věci než mé sny. Já chci být dobrý táta, zároveň chci ovšem dál žít svůj život a věřím, že cesta „netitulování" mi to usnadní.

2.  Oslovování se tituly je jedním z průvodních znaků pyramidálního uspořádání společnosti s nadřízenými nahoře a podřízenými dole. V těchto strukturách mají ti "vyšší" více práv než ti pod nimi. Mezi práva nadřízených (v případě rodiny rodičů) patří možnost oslovovat podřízené (děti), jak se jim zachce. Mezi povinnosti podřízených (dětí) patří povinnost oslovovat rodiče titulem (otec, matka). Neřkuli, že „táta" je v rodinné pyramidě zpravidla nadřízeným „mámy". Stejně tak i v jiných pyramidách. Ve škole podřízení (žáci) oslovují nadřízeného (učitelku) titulem (paní učitelko), a navíc jí vykají. Učitelka může tykat a oslovovat jménem. V práci bývalo pravidlem, že podřízení oslovovali nadřízeného stejně jako jinde titulem, a navíc vykali (pane vedoucí nebo pane šéf). Šéf, jakož i jiní nadřízení, měl nepsané právo oslovovat jménem a tykat. Tituly přitom patří mezi nejsilnější odznaky moci. Posilují naše postavení a dávají nám pravomoci, o kterých bychom si s pouhým jménem mohli nechat pouze zdát. Svět se však v tomto ohledu mění, a proto je odklon od titulů patrný ve všech pyramidách. Nejvíce snad v práci, kdy oslovovat šéfa jménem a tykat mu je v mnoha místech již naprosto běžné. Já nechci ve vztahu k jiným lidem extra pravomoci. Děti jsou pro mě v určitém smyslu doslova malí dospělí.

3.  Moje rodina je pro mne jedna velká výzkumná laboratoř. A jedna z věcí, které pozoruji například u svých rodičů, je to, že si léta neřekli jménem. Co jsem se narodil, oslovují se „táto" a „mámo". A já cítím, že i kvůli těmto oslovením tomu vztahu chybí jiskra. Přece jenom, táta s mámou k sobě mají asi jiný vztah než Jarka s Láďou. Já chci se svojí manželkou vztah, který bude žít tak dlouho, jak budeme žít my.

Časy se mění. Existují školy, kde žáci tykají učitelce. Ve firmách je už vcelku běžné tykat šéfovi. Nikoho dnes nepřekvapí, že děti tykají rodičům. Dokonce se i najdou příklady dětí, které oslovují své rodiče jménem.

4.  V momentě, kdy já se stanu otcem, se můj brácha stane strejdou, táta dědou, praděda prapradědou, ..., a tak dál, v tom už se ztrácím. Pro mě je už příliš komplikovaný, když se v rodině mluví o tátovi a já zjistím, že to není (můj) táta, ale já, anebo když se mluví o nějakém strejdovi, z kterého se vyklube Marian - můj brácha. Není to dlouho, co mi moje Péťa vyprávěla příhodu, kdy jela s naším kamarádem z Křenice do Prahy a on jí celou cestu vyprávěl o mámě. A až někde v Praze oběma došlo, že si povídají každý o úplně jiném člověku. Péťa si povídala o Martinově mamince a Martin líčil příběhy ze svého manželského života. Rozumíte mi? Já chci jednoduchost. Navíc nemám na to, abych si pamatoval tituly všech lidí ve svém životě. Prostě si vystačím se jménem.

5.  Lidské tradice se vyvíjely desítky, spíše však stovky tisíc let. Jak víme, že právě to, k čemu jsme dnes dospěli, je pro naši dobu to nejsprávnější? Nebo jak víme, že je to ten jediný správný model pro mě a mé blízké? Proč bych měl přijímat vzorce jiných lidí bez toho, že bych si je sám prověřil? Co se týče čehokoli z minulosti, vždy se snažím sám sebe ptát před tím, než cokoliv přijmu za své. Navíc si říkám, proč bych měl nechat geny a kulturní naprogramování řídit můj život?! Některé věci si prostě raději udělám sám.

6.  Další důvod se týká lidského ega. Snad to není můj případ, ale hraje to obrovskou roli. Čím méně se znám a čím méně mám jasno v tom, kdo jsem, tím více mám tendenci spojovat svou identitu (svou koncepci „já", tj. toho, kdo jsem) s různými společenskými nálepkami typu „Čech", „Sparťan", „muž", „manažer" nebo třeba i „táta". Často se stane, že si lidé na spojení s určitou společenskou rolí postaví celý smysl života. Pokud v extrémním případě narozením dítěte pohřbím svůj předchozí život a stanu se stoprocentním „TÁTOU", potom veškerý pocit vlastní hodnoty a sebevědomí čerpám právě z toho, jak úspěšným tátou jsem. Když mi to jde (dítěti se daří a druzí mě chválí), cítím se dobře. Když mi to nejde, cítím se zle. Jako na houpačce, v moci svého okolí. Pak dítě dospěje, odejde z domova a mně se zhroutí svět. Když budu mít to štěstí, snad se brzy stanu DĚDOU... A to rozhodně není moje cesta.

7.  A na závěr možná trochu úsměvný důvod, který dávám k dobru lidem, kteří se mě ptají na potkání. Představa, že se miluji s mámou, se mi příčí. To je důvod, proč mi Valča říká „Tomíku" a proč oba oslovujeme Péťu „Petíku".

Asi je důležité připomenout, že neexistuje dobrá a špatná cesta. Je na každém z nás, pro co se rozhodneme. Já se rozhodl takto a toto je mých sedm bodů. Teprve budoucnost ukáže, jak moc správná cesta to byla. Zároveň jsem rád, že jsem si tím psaním sám mohl utřídit myšlenky. A děkuji zejména mojí kamarádce Lucce za to, že jsme spolu v létě o tomhle tématu debatovali. Přiznám se, že jsem to tehdy neměl zdaleka tak promyšlený, jak by se to možná při čtení týhle úvahy mohlo zdát.

Jinak to, že mi moje dcera říká jménem, je jenom jedna z malých ukázek měnícího se světa. Světa, ve kterém více a více lidí opouští staré a dnes už stále méně funkční pyramidální struktury. Více a více lidí vidí, že už není nutné být podřízený nějakému nadřízenému jenom proto, že je starší, zkušenější nebo vyšší. Mění se vztah rodičů k dětem, mužů k ženám, zdravotníků k pacientům a samozřejmě i šéfů k zaměstnancům. Mění se způsob, jímž nakládáme s mocí, kterou získáváme se společenským postavením.

Už jsem na mnoha místech psal, že naše dcera Valérie je pravděpodobně mým největším guru. Učím se od ní o lidské podstatě, o fungování skupiny a hlavně o autoritě, moci a principech přirozeného vedení. A tak jsem tentokrát sedl a napsal tři blogy z pohledu rodiče s ambicí ukázat některé obecné pohledy na hierarchii, společenské postavení, nakládání s mocí a život obecně. V tom prvním je to jeden silný zážitek ze školky. V druhém chci vysvětlit, proč nejsem táta. A nakonec jsem se odhodlal napsat tzv. „Otevřený dopis Valérii" - něco, co jsem smolil skoro dva roky.

To, že se malé děti nedokážou samy rozhodnout o tom, co si vezmou na sebe, jestli půjdou do škol(k)y a do jaké, co si dají k jídlu nebo vůbec čím se budou bavit, je obecně přijímanou pravdou. Od toho mají nás dospělé světáky, abychom jim řekli, co je správné a co špatné. Během té doby, co máme Valérii (nar. 23-10-05), jsem s ní a jejími kamarády nasbíral řadu příběhů, které tuto obecně zažitou pravdu ukazují v úplně jiném světle. Naposledy minulý měsíc se nám stalo něco, co mě naprosto dostalo, a mám pocit, že i zcela změnilo můj pohled na schopnost dětí (svéprávnost) rozhodovat si o svém životě.

Valérie začala koncem září chodit do školky. Celkem jsme ji na to připravovali. Trochu jsme se nové skutečnosti totiž obávali. Máme dost citlivé, do určité míry i introvertní dítě, které jsme čtyři roky víceméně drželi v izolaci mimo organizované dětské skupiny. Snažili jsme se proto i vybrat školku, kde je ve třídě nejvíce deset dětí a kde k dětem přistupují s relativním respektem. Byli jsme se tam také předem podívat. Čtvrt roku jsme si o tom povídali. A snad i díky tomu se tam Valérka docela těšila a první týden zvládla tzv. levou zadní.

V pondělí druhého týdne jsem ji však vyzvedl roztřesenou a v slzách. Stěžovala si na bolavý prstíček, na kterém ale viditelně nebylo nic špatně. Ptal jsem se tedy učitelek, které však kroutily hlavou, že netuší, co se děje. A my jsme ještě nevěděli, že tím dnem se něco zlomilo a nám se ze života stává celkem pěkný peklíčko.

Najednou bylo totiž všechno úplně naruby. Od té chvíle Valča pravidelně každý večer i ráno plakala, ráno měla průjem a často se v noci i budila. Brečela doma, v autě, ve školce. Zkoušela to i hystericky. A vytrvale se nás snažila přesvědčit, že do školky nepůjde. Kdybyste jen slyšeli ty její důvody: „Školka shořela. Už není!" nebo „Neplaťte ji, ať tam nemusím chodit!" a jiné...

My, naprosto nezkušení rodiče jsme se pustili do detektivní práce (jak tomu říká naše kamarádka Šárka) ve snaze zjistit, co se stalo. Co je tou skutečnou příčinou. „Lucka s čelenkou je zlá (ve třídě mají dvě paní učitelky - Lucku, která nosí ve vlasech čelenku, a Lucku, která má sponky)!" prohlásila párkrát Valérka. A tak jsme začali pátrat po tom, co se mohlo stát. Ptal jsem se Lucky (i druhé Lucky), ptal jsem se Romana - provozovatele školky, a nic. Závěrem bylo vždy to, že adaptace některých dětí je prostě obtížná. A naše Valča je citlivý dítě, tudíž to prostě prožívá se slzami v očích. Tak to je. To přejde. Smiřme se s tím.

Trvalo to asi čtrnáct dní a pak Valča něco chytla, a zůstala tedy doma. Pláč ustal. Po týdnu jsme si řekli, že se ráno opět vydáme do školky. Byli jsme právě na výletě v Praze a Valérka začala zase natahovat...

Ani nevím, jak se mi podařilo zeptat se, co je tou příčinou. Musela to být ale nějaká zatraceně chytrá formulace, podle toho, co následovalo.

Valérka prostě najednou povídá: „Lucka s čelenkou na mě křičí!"

Já na to: „A víš proč?"

Valérka: „Nevím..." (vzlykání)

Já: „A není třeba unavená? Vždyť víš, že naše Péťa taky občas křičí, když je unavená...!"

Val: (vzlyká) „Ale Lucka nevypadala unavená..."

Já: „Vali, tak já si zítra s Luckou popovídám a zjistím, proč křičí. A požádám ji, ať na tebe nekřičí. Ano? Platí?"

Val: (mlčí, přestala vzlykat)

Já: „Tak co na to říkáš? Dohoda? Moc mi záleží na tom, aby se ti ve školce líbilo. A když je tam něco, co ti nevyhovuje, tak je nutný, abychom se to vynasnažili změnit, pokud to je alespoň trochu možný."

Val: „Tak dobře."

To, co si myslíme o druhých, určuje naše chování k nim. Pokud považujeme děti nebo zaměstnance za nesvéprávné, potom se k nim tak i chováme. Děti nám na mnoha příkladech přitom ukazují, že nemůžeme být dál od pravdy.

Od toho momentu se objevil úsměv. Co úsměv! Euforie, kterou má Valérka vždycky, když řádí (to je naše slovo, kterým to popisujeme). Večer už nebyly žádný slzy. Ráno klídek (bolení břicha a průjem sice ještě jo, ale jinak naprostá paráda).

Ve školce jsme potkali pouze Lucku se sponkami. Valince se viditelně ulevilo. Lucka s čelenkou tam ten den nebyla. A tak jsme s Péťou zašli (jen) za Romanem, abychom mu pověděli o našem zjištění. Nechal nás to říct. Pak se krátce nadechl a řekl něco, co mě naprosto odrovnalo: „Lucka s čelenkou už u nás nepracuje. Nesedli jsme si." Možná použil jiná slova, ale já slyšel, že i on si nakonec všiml toho, co se nám Valérka nějaké tři týdny snažila sdělit. Jenom neuměla nalézt slova a my se neuměli správně zeptat.

Jak jsem říkal, dostalo mě to. A moje důvěra v názor čtyřletého dítěte je dnes obrovská. A když tak pozoruji svět okolo sebe, říkám si, že podobná lekce by prospěla většině lidí, kteří z pozice moci rozhodují za druhé. Vždyť si vezměte, co všechno naprosto běžně rozhoduje dnešní šéf za své podřízené, kteří ale nejsou zdaleka tak nesvéprávní, jak si myslíme. Příklad s Valérkou představuje jen jeden z mnoha, který ukazuje, že mnohá rozhodnutí můžeme nakrásně nechat na dětech. Navíc by to bylo výhodné pro všechny. Oni získají sebedůvěru a my se konečně budeme moci věnovat lepším věcem, než je úkolování, řízení a kontrola. Nemyslíte?

V mém životě se střídají dvě období. V jednom mám pocit, že jsem pekelně zorganizovaný, věci se dějí, všechno do sebe pěkně zapadá, jedna činnost navazuje na druhou. V tom druhém se to všechno vleče, odkládá a/nebo hnije. Když jsem delší dobu v tom druhém (což byl velký kus tohohle roku), mám zpravidla potřebu sednout, zorganizovat se a připomenout si o co jde. Dost často mi pomůže si napsat na to téma nějaký článek. No a proto teď píšu právě to, co píšu.

Sáhl jsem po tématu druhu a kvality času. Před lety jsem v jedné knížce (Time Management for Unmanageable People) nanarazil na pěknou metaforu, kterou v tomhle článku zkusím trochu rozepsat.

Asi jste si také všimli, že ne každá hodina, dokonce ne každá minuta je stejná. Jsou minuty, kdy mi to pálí, a jsou chvíle, kdy jsem úplně mimo. Vědět, jaký druh času mám právě k dispozici, mi dává daleko lepší možnosti ho využít. Představte si tedy, že čas přichází v různých baleních. A stejně jako někdy s balíky se vyloupne řada otázek: Otevřít? Spotřebovat? Nechat být? Poslat dál? A moje zkušenost říká, že čím lépe člověk ví, co je uvnitř, tím snazší to rozhodování je.

Zde jsou balíky, které dostávám já (tj. nejspíše máte stejné, ale dost dobře také ne):

1. Části času: Čekám na začátek schůzky, na telefonát, na to, než mi kolega dodá, co slíbil, nebo na to, než mi zaschne barva a budu moct pokračovat. Co s ním? Do ničeho velkého se nezahloubám, a tak ten čas využívám nejčastěji k rovnání si not, k plánování, organizaci nebo jakékoli "administrativě", kterou mohu kdykoli začít a kdykoli přerušit. Nebo často nedělám nic - prostě pozoruji, odpočívám, tj. "nicnedělám" .

2. Přehlížený čas: Jestli jste si někdy zkusili vzít blok, tužku a chvíli jste si zapisovali, kde se ztrácí váš čas, pravděpodobně jste zjistili, co času (podle toho co a kde děláte) strávíte různými přesuny, dojížděním a cestováním. Ten čas existuje. Je možné ho (jako jakýkoli jiný) využít jen tak k bytí, tj. k pozorování toho, co se ve mně i okolo děje. Nebo je také možné se vybavit diktafonem či zápisníkem a pořádně si „zapřemýšlet". Existují mraky věcí, které je možné poslouchat (od studia cizího jazyka, přes nějakou audioknihu po normální muziku). A pokud jedete s někým, nabízí se samozřejmě probrat nějaké společné téma.

3. Neviditelný čas: Ten je zákeřný. Už název napovídá - není vidět. Např. jste na schůzce, kde nemáte být. Nebo ještě hůř - studujete školu, kterou fakt nechcete studovat (jedete tzv. "jenom na papír" ). Děláte práci, která vás fakt nebere (chodíte tam jenom pro peníze) nebo žijete s člověkem, kterého fakt nemusíte. Na tenhle čas platí pouze jedno: zastavit se, na chvíli vyskočit ze svého života a rozmyslet se, co s ním. V případě sezení na špatné schůzce to může být (d)omluva a odchod, ale v případě čtvrtého ročníku vysoké školy to může být zatraceně složité rozhodování.

4. Infikovaný čas: Tak tenhle je nejzákeřnější. Jste tady, ale zároveň někde jinde - prostě v myšlenkách jste mimo. O tomhle druhu času jsme tady už debatovali nesčetněkrát. Tak snad jen připomínka. Proč být tady a zároveň ještě někde jinde, když vlastně nejsem tam ani tady? Vždyť to nedává smysl! ...já vím, lehce se řekne a těžko udělá.

5. Čistý, nepřerušovaný čas: To je ten nejvzácnější, který (pokud chci) potřebuji plánovat a domlouvat s ostatními (aby mi "dali pokoj"). Já zpravidla mizím do kaváren, odjíždím k rodičům či do zahraničí nebo posílám rodinu pryč. Je to čas, kdy jsem schopen se detailněji zahloubat do představ o budoucnosti, kdy jsem schopen psát nebo připravovat přednášky či setkání.

Jak jsem říkal, to jsou moje balíky. Co s nimi tedy dělám já? Pár let cvičím schopnost koncentrace být tady a teď - snažím se eliminovat ten infikovaný. Pravidelně sedím s tužkou u bloku a hledám neviditelný čas. Když ho najdu, většinou jednám radikálně (to už je moje povaha). Vždy se snažím mít knížku, mobil s diktafonem nebo blok, a vytahuji je většinou, když mi dorazí přehlížený čas. Nepřerušený si plánuji a snažím se do diáře nic jiného nepustit (kromě dcery Valérie). A v částech času většinou otvírám diář, e-mail nebo desky se svými projekty a čistím, rovnám nebo organizuji.   

Tak to je všechno. Děkuju za možnost srovnat si myšlenky a noty. Snad vám to někomu k něčemu bude. Když budete někdo ochotný(á) a podělíte se o své balíčky, nejspíš nebudu sám, kdo to ocení.

Odkaz na tenhle projev dával do komentářů před časem Robo Zelnik. Obsahuje naprosto primitivní a přesto přelomovou myšlenku, kterou se i já snažím léta šířit. A to, že cukru a biči už odzvonilo. Že slibování manažerských a jiných benefitů, 13.platů, služebních aut nebo dovolené navíc jsou metody minulého století. Cukr s bičem prostě zastaraly stejně rychle jako třeba ciferníkový telefon, polyesterové košile nebo hliníkové nádobí. Z nějakého podivného důvodu si toho ovšem většina z nás nedokázala povšimnout.

Protože jsme na cukru a biči vyrostli, považujeme jejich používání za normální. Já jsem však stoprocentně přesvědčený, že ty různé kafetérie a jiná pozlátka stejně jako výhrůžné dopisy personalistů (např.: oblíbené "písemné napomenutí"), lpění na kázni a disciplíně zaměstnanců, různé formy kontroly, postihů a trestů budou brzy stejně nepatřičné a trapné jako je dnes veřejné vychvalování předlistopadového systému.

Co se tohoto blogu týče, zde jsou tři z mnoha článků na toto téma: Zadarmo ani kuře nehrabe nebo Králíkům trávu, ne kosti a   Když selže lízátko.  Kromě psaní a debatování jsme letos připravili i seminář, kde se snažím ukázat alternativu - z lehce jiného úhle než jak se na to dívá Dan Pink (viz nahoře) - viz Cukr, bič nebo jinak? Pokud vás téma motivace a vedení lidí zajímá, přihlaste se. Rád se potkám s novými lidmi, které téma nové motivace přitahuje podobně jako mě.

P.S.: Snad jste si všimli (není to moc vidět) možnosti nastavit u přednášky titulky ve slovenštině - "view subtitles - Slovak".

Kdo jste se tu už trochu rozhlédli nebo jste u nás na něčem byli víte, že místy používáme poněkud netradiční slovník. Mně totiž ten náš jazyk přijde natolik krásný, že by byla škoda si s ním trochu nezaexperimentovat. Jenomže jak už to s experimenty bývá, občas nevyjdou... mnozí si možná vzpomenete na moje vzdechy, že mi není rozumět!?

Osobně si ale myslím, že ve světě byznysu oblíbené, ovšem poněkud prázdné, klišoidní a/nebo anglo termíny typu leadership, time management nebo motivace způsobují únavu, strach a nedorozumění. Navíc se ztrácejí v moři šedi. A tak se naše aktivity snažíme od samého začátku nazývat trochu jinak. Nedávno jsme vystrčili nové zájezdy a já té příložitosti nemůžu nevyužít k tomu, abych se zeptal na názory a nepřihodil pár úvah k tématu.

Tak tedy, kromě "Cesty kolem světa" a "Peníze nebo život!?", jsme se vrátili k "Tvrdě, kamarádsky nebo jinak?", k "Nervům, trémě & adrenalinu", k "Cukru, biči nebo jinak?" a také k "Zajíci v pytli". Zcela nově jsme připravili snad to nejpodstatnější pro úspěšný a šťastný nejen pracovní život s názvem "Silné stránky" a přidali jsme i "Modrou nebo červenou pilulku?". No a jak říkám, jakékoli dojmy, názory nebo otázky přivítám.

A když jsem se pustil do tématu názvů toho, co děláme, nemůžu nezmínit jednu zajímavost, která mi už delší dobu vrtá hlavou. Představte si, že na každé naše setkání přijde vždy část lidí, která chce, abychom na fakturu napsali něco ve stylu „Kurz manažerského rozvoje", „Seminář leadership dovedností" nebo „Time management". Vyprávějí, jaké patálie zažívají u sebe ve firmě s Cestou kolem světa nebo třeba s Dannyho parťáky. Říkají, že jim firemní personalista odmítne schválit „Peníze nebo život!?", protože to není to, co potřebuje. Třeba chodí pozdě na poradu, a tak šup s ním na time management. Tam ho to naučí. Jenomže ten mi nemáme. Máme "Peníze nebo život!?" a to je náš Time management, ale to víme jen my. Výjimkou není ani úsměvná závist kolegů z firemní účtárny, že firma platí jinému jejich kolegovi cestu kolem světa. Často se diví, co je to za cestu a že je to podezřele levný...

Asi jste si také všimli, že název je mnohem, mnohem důležitější než obsah. Osobně to považuji za mimořádně smutný rys lidského pohledu na svět.