Peoplecomm - peníze nebo život

Bylo to na podzim na konferenci v Bratislavě, která měla v podtitulku: „Existuje v HR nějaká nová vize?" Život firem mě fascinuje, a tak se této otázce nemůžu vyhnout ani tady na blogu. Fungování jednotky, která tak zásadně ovlivňuje chod většiny našich bdělých životů za podobnou úvahu stojí.

Ahoj přátelé! Zdravím v novém roce.

Pustil jsem se naplno do psaní knihy o svobodě v práci. Jedním ze základních dokumentů, který pro tento projekt potřebuji vytvořit je tzv. "Listina práv a svobod zaměstnanců". Ve světě jsem nic takovýho nenašel a proto jsem vzal několik základních listin občanských práv a na základě toho připravil 47 základních práv zaměstnance. V občanském životě je to dnes už vcelku dodržovaná věc. Ve světě firem však zatím spíše UFO. Nicméně ve světovém měřítku se však už věci daly do pohybu a je jen otázkou času, kdy otázka svobod v práci přestane být i zde exotikou. Tato listina práv může být jakousi vizí, až kam je možné se v práci dostat.

Odkaz na tenhle projev dával do komentářů před časem Robo Zelnik. Obsahuje naprosto primitivní a přesto přelomovou myšlenku, kterou se i já snažím léta šířit. A to, že cukru a biči už odzvonilo. Že slibování manažerských a jiných benefitů, 13.platů, služebních aut nebo dovolené navíc jsou metody minulého století. Cukr s bičem prostě zastaraly stejně rychle jako třeba ciferníkový telefon, polyesterové košile nebo hliníkové nádobí. Z nějakého podivného důvodu si toho ovšem většina z nás nedokázala povšimnout.

I zde na blogu se čas od času objeví (dle mého názoru poněkud zbloudilý) názor, že práce se dělí na dobrou a špatnou.  A jak už to tak bývá, po té dobré a prestižní toužíme, vyhledáváme ji a usilujeme o ni. Když ji máme, snažíme se ji neztratit. Té špatné se vyhýbáme jako čert kříži, a když nenajdeme lepší, stydíme se za ni. Dokonce jí i zastrašujeme vlastní děti větami typu: „Uč se, nebo skončíš jako popelář!"

Na otázku „Proč je nutné dělat, co milujete?" jsem nenašel lepší odpověď, než je tenhle notoricky známý slogan na Kofolu. Ještě předtím, než s tím reklamníci přišli, to věděly a vědí děti, vědí to i někteří starci a samozřejmě zenoví mistři. Když trávíte život tím, co milujete, není co řešit. Prostě žijete. Tečka.

Nedávno jsem na jednom našem sezení lidem ukazoval, jak si organizuji svůj život. V podstatě nic složitého. Jen jsem na tabuli načmáral jednoduchou myšlenkovou mapu. Když jsem to dodělal, chvíli bylo ticho, které přerušila až jedna ze zúčastněných otázkou: „A kde jsou tvoje koníčky?"

Občas někde zaslechnu formulku: „Ten se minul povoláním." Možná to také někdy říkáte. Možná o tom někdy přemýšlíte ve vztahu k tomu, co sami děláte.

V kůži Johna Malkoviche jste nejspíš viděli. Já před lety, ale úplně mi ten film vypadl z hlavy. Až jsem se letos ponořil do do našeho projektu pracovních revolucí a došlo mi, že ukrývá jednu geniální metaforu, která by mohla mnoha lidem pomoci pochopit jednu z velkých absurdit našeho (nejenom firemního) světa.

Vzpomínám si na to dobře. Srpen 1996, Bamako, Mali, západní Afrika. Vlahá africká noc. Sedíme v tak třicet let starém mercedesu a jedeme bůhvíkam.

Moji rodiče i prarodiče dbali s obzvláštní pílí na to, abych se vyvaroval používání sprostých slov. Slovíčka jako píčoviny tak do mého slovníku nepatří. Přemýšlím ale, jestli to není škoda. Třeba právě píčoviny vystihnou podstatu věcí možná líp než desítky "slušných" opisů. A tak jsem po něm dnes sáhl (mimochodem, našel jsem ho na blogu Ivana Derera).