Peoplecomm - peníze nebo život

První firma, ve které pracujeme je rodina. Táta (někde máma) první šéf, sourozenci první kolegové. Škola je náš druhý zaměstnavatel. Učitel náš další šéf, spolužáci další kolegové. A je to právě doma a ve škole, kde se učíme využívat svůj talent, vést, komunikovat, spolupracovat nebo prezentovat. Je to tam, kde se tříbí náš charakter a kde se učíme zacházet se svobodou.

"Hledat práci" považuji za jeden z největších životních omylů. Přitom hledání práce se zdá být to hlavní, co lidé okolo mě dělají (ve chvíli, kdy práci nemají). Kolik jenom práce nabízejí firmy!? Je to něco tak častého, že to považujeme za naprosto normální. A protože práci momentálně hledá i několik mě blízkých lidí, cítím pohnutky se k tématu vyjádřit, píchnout do vosího hnízda a třeba si opět i vyslechnout, že můj pohled je jednostranný, černobílý, zkreslený, idealistický, nepraktický nebo příliš kritický. I když já se spíš těším na doplnění té "jednostrannosti", na vzájemnou inspiraci a obohacující myšlenky.

Proč má většina náboženských a filozofických tradic svou danou sadu chování, kterého je třeba se vyvarovat?

Bylo to na podzim na konferenci v Bratislavě, která měla v podtitulku: „Existuje v HR nějaká nová vize?" Život firem mě fascinuje, a tak se této otázce nemůžu vyhnout ani tady na blogu. Fungování jednotky, která tak zásadně ovlivňuje chod většiny našich bdělých životů za podobnou úvahu stojí.

Ahoj přátelé! Zdravím v novém roce.

Pustil jsem se naplno do psaní knihy o svobodě v práci. Jedním ze základních dokumentů, který pro tento projekt potřebuji vytvořit je tzv. "Listina práv a svobod zaměstnanců". Ve světě jsem nic takovýho nenašel a proto jsem vzal několik základních listin občanských práv a na základě toho připravil 47 základních práv zaměstnance. V občanském životě je to dnes už vcelku dodržovaná věc. Ve světě firem však zatím spíše UFO. Nicméně ve světovém měřítku se však už věci daly do pohybu a je jen otázkou času, kdy otázka svobod v práci přestane být i zde exotikou. Tato listina práv může být jakousi vizí, až kam je možné se v práci dostat.

Odkaz na tenhle projev dával do komentářů před časem Robo Zelnik. Obsahuje naprosto primitivní a přesto přelomovou myšlenku, kterou se i já snažím léta šířit. A to, že cukru a biči už odzvonilo. Že slibování manažerských a jiných benefitů, 13.platů, služebních aut nebo dovolené navíc jsou metody minulého století. Cukr s bičem prostě zastaraly stejně rychle jako třeba ciferníkový telefon, polyesterové košile nebo hliníkové nádobí. Z nějakého podivného důvodu si toho ovšem většina z nás nedokázala povšimnout.

I zde na blogu se čas od času objeví (dle mého názoru poněkud zbloudilý) názor, že práce se dělí na dobrou a špatnou.  A jak už to tak bývá, po té dobré a prestižní toužíme, vyhledáváme ji a usilujeme o ni. Když ji máme, snažíme se ji neztratit. Té špatné se vyhýbáme jako čert kříži, a když nenajdeme lepší, stydíme se za ni. Dokonce jí i zastrašujeme vlastní děti větami typu: „Uč se, nebo skončíš jako popelář!"

Na otázku „Proč je nutné dělat, co milujete?" jsem nenašel lepší odpověď, než je tenhle notoricky známý slogan na Kofolu. Ještě předtím, než s tím reklamníci přišli, to věděly a vědí děti, vědí to i někteří starci a samozřejmě zenoví mistři. Když trávíte život tím, co milujete, není co řešit. Prostě žijete. Tečka.

Nedávno jsem na jednom našem sezení lidem ukazoval, jak si organizuji svůj život. V podstatě nic složitého. Jen jsem na tabuli načmáral jednoduchou myšlenkovou mapu. Když jsem to dodělal, chvíli bylo ticho, které přerušila až jedna ze zúčastněných otázkou: „A kde jsou tvoje koníčky?"

Občas někde zaslechnu formulku: „Ten se minul povoláním." Možná to také někdy říkáte. Možná o tom někdy přemýšlíte ve vztahu k tomu, co sami děláte.