Peoplecomm - peníze nebo život

V kůži Johna Malkoviche jste nejspíš viděli. Já před lety, ale úplně mi ten film vypadl z hlavy. Až jsem se letos ponořil do do našeho projektu pracovních revolucí a došlo mi, že ukrývá jednu geniální metaforu, která by mohla mnoha lidem pomoci pochopit jednu z velkých absurdit našeho (nejenom firemního) světa.

Vzpomínám si na to dobře. Srpen 1996, Bamako, Mali, západní Afrika. Vlahá africká noc. Sedíme v tak třicet let starém mercedesu a jedeme bůhvíkam.

Moji rodiče i prarodiče dbali s obzvláštní pílí na to, abych se vyvaroval používání sprostých slov. Slovíčka jako píčoviny tak do mého slovníku nepatří. Přemýšlím ale, jestli to není škoda. Třeba právě píčoviny vystihnou podstatu věcí možná líp než desítky "slušných" opisů. A tak jsem po něm dnes sáhl (mimochodem, našel jsem ho na blogu Ivana Derera).

V Prorokovi od Chalíla Džibrána jsem narazil na několik krásných myšlenek na téma práce.

Pokud chceme udělat opravdovou revoluci v tom, jak pracujeme, potom je nutné změnit především vzdělávací systém, který ještě dnes děti spíše odnaučuje učit, než aby rozvíjel jejich osobnost. Všichni jsme vyrostli v pyramidě.

V sousedním, nám mentalitou podobném, Německu pracuje ze 100 lidí pouze 16 s nasazením. 69 se nepřetrhne a 15 práci nesnáší. Situace v našich firmách je podobná.

Přes 85% lidí má z celého týdne nejraději pátek nebo sobotu. Filozofie KZP (= „Konečně zase pátek“ či častěji „Kurva, zase pondělí“) tak vládne našim životům. Čas strávený v práci nemáme rádi. Už pouhé pomyšlení na to, že musíme do práce  nám dokáže zkazit náladu.